Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

3 Azs 160/2021

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 22. 8. 2022Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: HAVELEC RadovanECLI:CZ:NSS:2022:3.Azs.160.2021.56
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 22. 8. 2022

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. M., zastoupený Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2021, č. j. 60 Az 19/2021 - 17,

takto :

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci Mgr. Marku Hudlickému se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 6 800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění:

[1] Žalobce podal dne 3. 4. 2021 opakovanou žádost (sedmou v pořadí) o udělení mezinárodní ochrany, v níž žádal o uvedení v předešlý stav, neboť nedodržel lhůtu pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR z důvodu hospitalizace. Žalovaný řízení o udělení mezinárodní ochrany usnesením ze dne 13. 4. 2021, č. j. MV-58993-2/OAM-2021, podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) zastavil.

[2] Proti tomuto usnesení podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Plzni shora uvedeným usnesením odmítl jako opožděnou. Krajský soud vycházel ze zjištění, že žalobce byl v době vydání usnesení o zastavení řízení zajištěn v Z., kde mu bylo předmětné usnesení doručeno prostřednictvím správního orgánu [dle § 19 odst. 1 správního řádu] dne 13. 4. 2021. Poslední den patnáctidenní lhůty pro podání žaloby proto připadl na středu 28. 4. 2021. Žaloba byla krajskému soudu doručena o dva dny později, tj. v pátek dne 30. 4. 2021, a byla tedy podána opožděně.

[3] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[4] Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil otázku okamžiku doručení žalovaného usnesení. Namítá, že bylo-li usnesení vyhotoveno dne 13. 4. 2021 v Praze, jeví se nepravděpodobné, že by bylo ještě téhož dne doručeno do zajišťovacího zařízení v T. ; nadto datum na doručence (13. 4. 2021) bylo předtištěno a bylo tak vyloučeno pozdější převzetí usnesení. Stěžovatel se domnívá, že žalované usnesení převzal na konci kalendářního týdne, tedy ve čtvrtek 15. 4. 2021 nebo v pátek 16. 4. 2021, nikoli dne 13. 4. 2021, jak se podává z doručenky. Protože český jazyk není jeho rodnou řečí, namítá také, že nerozuměl údajům uvedeným na doručence a tudíž nevěděl, co podepisuje. Stěžovatel je přesvědčen, že pochybení krajského soudu, spočívající v nesprávném určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby, má dopad do jeho hmotněprávního postavení a současně kasační stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele.

[5] Ve zbývající části kasační stížnosti stěžovatel namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, uvedl-li, že se jedná o opakovanou žádost, ačkoliv stěžovatel tvrdil skutečnosti o možném pronásledování dle § 12 zákona o azylu, respektive o hrozbě vážné újmy dle § 14a tohoto zákona. Dále se stěžovatel domnívá, že žalovaný neaplikoval zásadu non-refoulement dle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

[6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s postupem krajského soudu a navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost dle § 104a s. ř. s., případně ji zamítnout jako nedůvodnou. K námitkám týkajícím se doručení žalovaný uvedl, že stěžovateli se předává stejnopis usnesení s podpisovou doložkou, kde je podpis oprávněné úřední osoby nahrazen zkratkou v. r. a „za správnost vyhotovení je poté podepsána osoba, v daném případě V. K., zaměstnanec správního orgánu v uvedeném ZZC“. Rovněž nelze přehlédnout, že byl stěžovatel v době řízení (od 5. 3. 2021 do 1. 6. 2021) zajištěn ve výše uvedeném Zařízení pro zajištění cizinců bez možnosti ho opouštět.

[7] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.

[8] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

[9] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Stěžovatelem tvrzené procesní pochybení krajského soudu obecně může být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti, neboť dle ustálené judikatury tohoto soudu zjevné excesy a hrubá procesní pochybení krajského soudu, jejichž existence by mohla mít alespoň potencionálně vliv na rozhodnutí ve věci samé, přijatelnost kasační stížnosti odůvodňují (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 - 67). Za situace, kdy nelze bez provedení meritorního přezkumu napadeného usnesení posoudit, zda postupem krajského soudu nebyl stěžovateli bez právního důvodu odepřen přístup k soudní ochraně, vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako přijatelnou a zabýval se jí věcně.

[10] Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje, že rozsah kasačního přezkumu je vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí (srov. rozsudky tohoto soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 – 80 a ze dne 31. 1. 2018, č. j. 8 Azs 157/2017 - 42). Směřuje-li tedy kasační stížnost proti usnesení o odmítnutí žaloby, může se kasační soud zabývat pouze tím, zda důvody pro takový procesní postup krajského soudu z hlediska zákona obstojí; kasační námitky vztahující se k věci samé (tj. zákonnosti správního rozhodnutí – viz odst. [5] výše) jsou proto nepřípustné (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

[11] Namítá-li stěžovatel, že krajský soud nesprávně posoudil okamžik doručení usnesení žalovaného, je nutno upozornit, že v tomto směru nepředestřel dostatečně plausibilní tvrzení (tím méně pak důkazy), kterými by podpořil své tvrzení, že mu toto usnesení bylo doručeno později, než je uvedeno na doručence. Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře opakovaně věnoval problematice správnosti údajů uvedených na doručence a jejich významu (srov. Například rozsudky ze dne 27. 4. 2006, č. j. 2 Afs 158/2005 - 82, ze dne 29. 11. 2007, č. j. 1 Afs 7/2007 - 169 nebo ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 65/2009 - 61, ze dne 7. 2. 2012, č. j. 8 As 97/2011 - 38, nebo ze dne 14. 7. 2017, č. j. 5 As 242/2016 - 27). Konstatoval, že správní řád ani jiný právní předpis doručenku za veřejnou listinu pro správní řízení neprohlašuje. Pro doručenky, jakožto soukromé listiny, tak neplatí presumpce pravdivosti, tj. „stačí věrohodné popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být takovou listinou prokázány.“ (viz rozsudek č. j. 5 As 242/2016 - 27). Hodlá-li tedy stěžovatel zpochybnit doručení písemnosti tak, jak je dokumentováno ve správním spise, musí sám nejprve unést břemeno tvrzení, tedy „[m]usí předložit taková skutková tvrzení, která jsou skutečně způsobilá doručení a údaje na doručence zpochybnit tím, že vytvářejí věrohodnou verzi reality, podle níž předmětná zásilka doručena nebyla.“ (viz rozsudek č. j. 8 As 97/2011 - 38). Z uvedeného vyplývá, že doručenka jako důkazní prostředek má určitou důkazní váhu a pro její zpochybnění je nezbytné, aby byla předestřena jiná věrohodná skutková verze reality, která by byla způsobilá zpochybnit údaje v ní uvedené. Jinými slovy, musí existovat reálné objektivní pochybnosti o okamžiku doručení.

[12] Ze správního spisu vyplývá, že usnesení žalovaného bylo stěžovateli doručeno dne 13. 4. 2021 prostřednictvím správního orgánu v Zařízení pro zajištění cizinců Balková a stěžovatel převzetí tohoto dokumentu stvrdil vlastnoručním podpisem. Stěžovatel převzetí písemnosti nepopírá, nicméně namítá, že (i) nemusel předtištěným údajům na doručence rozumět, a případně sporovat správnost údajů a že (ii) písemnost nepřevzal 13. 4. 2021, ale až koncem daného kalendářního týdne, tj. ve čtvrtek či pátek – tedy 15. nebo 16. 4. 2021. Vzhledem k výše uvedené judikatuře Nejvyššího správního soudu týkající se správnosti údajů na doručenkách je však nutné nejen tvrdit nesprávnost údajů na doručence, ale také předestřít jinou, srovnatelně podobnou verzi reality, což stěžovatel v posuzovaném případě neučinil. Tvrzení stěžovatele je nekonkrétní a nepřesvědčivé, a to i vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o doručování rozhodnutí o jeho v pořadí již sedmé žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a proto lze předpokládat, že stěžovatel již má dostatečnou zkušenost se správním řízením a způsobem doručování správních rozhodnutí. Pochybnosti stěžovatele založené na faktu, že usnesení žalovaného mu mělo být doručeno ve stejný den, kdy bylo vydáno, ke zpochybnění uváděného data doručení nepostačuje. Vysvětlení žalovaného, že usnesení bylo doručováno přímo jeho pracovníkem, který jej vydal, přičemž předtištěné datum doručení vycházelo z předpokladu, že doručení bude úspěšné, lze považovat za přesvědčivé. Pokud byl stěžovatel v době vydání a doručení usnesení zajištěn v Z. bez možnosti toto zařízení opustit, žalovaný věděl, kde se bude stěžovatel v den doručení nacházet a že bude možné mu toto usnesení doručit. Z tohoto důvodu nelze shledat předtištění data na doručence jako pochybné. Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že z žádných skutečnosti uvedených stěžovatelem nevyplývá, že by krajský soud posoudil otázku doručení nesprávně.

[13] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji rozsudkem zamítl (§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s.).

[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti neúspěšný, náhrada nákladů řízení mu proto nepřísluší; procesně úspěšnému účastníkovi – žalovanému žádné náklady přesahující jeho běžné administrativní výdaje nevnikly, proto mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.

[15] V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen advokátem na základě usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2021, č. j. 3 Azs 160/2021 - 25. Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti dva úkony právní služby, a to převzetí věci a doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Za každý tento úkon náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále částka 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu]. Ustanovený zástupce uvedl, že není plátcem DPH (§ 14a advokátního tarifu), proto mu odměna nebyla o částku DPH navýšena. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tedy činí 6 800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 22. srpna 2022

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Usnesení ze dne 25. 8. 2021

Plný text

pokračování 3 Azs 160/2021 - 43

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. M zastoupený Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2021, č. j. 60 Az 19/2021-17,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 4. 2021, č. j. MV-58993-2/OAM-2021, bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji usnesením ze dne 11. 5. 2021, č. j. 60 Az 19/2021-17, jako opožděnou odmítl.

[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, kterou spojil s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[3] Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje tím, že mu v současnosti hrozí výkon správního vyhoštění. Nucené vycestování by mělo nepřiměřený dopad na jeho soukromý a rodinný život. Stěžovatel žije na území ČR 36 let, v roce 2006 mu byl udělen trvalý pobyt, aktuálně pobývá v Zařízení pro zajištění cizinců. S Guinea-Bissau již žádný kontakt nemá, v zemi původu se nemá kam vrátit a nenašel by si tam uplatnění. Stěžovatel hovoří česky a na území ČR má veškeré soukromé vazby, má zde také syna X (nar. [rok narození]). Jeho sestřenice, bývalá partnerka a dcera žijí ve Spojeném království. Nepřiznáním odkladného účinku by také došlo k újmě na stěžovatelově právu na soudní ochranu; k tomu citoval z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 6 Azs 66/2017-32, a ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 254/2016-43. Stěžovateli by tak byla upřena možnost hájit své zájmy a nové důvody žádosti o mezinárodní ochranu. Vyhověním jeho návrhu naopak nebude významně dotčen veřejný zájem ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008-131.

[4] Žalovaný s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí. Uvedl, že stěžovatel nepředestřel ve svém návrhu natolik zásadní a výjimečné skutečnosti, z nichž by pro něj vyplývala jakákoli nenahraditelná újma; má za to, že stěžovatel v tomto ohledu neunesl důkazní břemeno. Upozornil také, že kasační stížnost se týká stěžovatelovy v pořadí již sedmé žádosti o mezinárodní ochranu; ta byla posouzena jako další opakovaná žádost podle § 11a odst. 3 zákona o azylu. Na tuto situaci přitom dopadá § 3d odst. 2 a § 87a odst. 3 zákona o azylu.

[5] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[6] Podle citovaného ustanovení soud přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti (§ 107 s. ř. s.).

[7] Je třeba upozornit, že řízení o kasační stížnosti je charakterizováno přísnou dispoziční zásadou. To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník ve svém návrhu uvede. Není úkolem ani oprávněním soudu za účastníka dohledávat či domýšlet konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho požadavku. To platí i pro návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[8] Z výše uvedeného plyne, že návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizován a doložen konkrétními důkazy, protože navrhovatel nese jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. K tomu, aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek přiznat, proto musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem konkrétně tato újma spočívá a jaký je její rozsah. Na podporu svých tvrzení pak stěžovatel musí navrhnout provedení odpovídajících důkazů (viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 As 27/2012-32; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.

[9] Stěžovatel ve svém návrhu toliko uvedl, že nucené vycestování by pro něj znamenalo újmu, spočívající zejména ve zpřetrhání soukromých a rodinných vazeb. Návrat do Guinea Bissau by pro něj též znamenal hrozbu rapidního zhoršení jeho ekonomické situace a znemožnění účasti na soudním řízení. Stěžovatel svá tvrzení ovšem nepodložil konkrétními důkazy, ani jejich provedení soudu nenavrhl. Toliko zmínil, že má v ČR nezletilého syna; další příbuzní a bývalá družka žijí ve Spojeném království. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nežije se synem ve společné domácnosti (je zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců), bylo na něm, aby soudu přinejmenším doložil intenzitu jejich vzájemných kontaktů; to však neučinil. K jiným soukromým vazbám na území ČR stěžovatel neuvedl ničeho. Žádné skutečnosti svědčící o nepoměrně větší újmě na straně stěžovatele Nejvyššímu správnímu soudu nevyplynuly ani ex officio z povahy projednávané věci, tj. ze skutečnosti, že žalovaný zastavil řízení o stěžovatelově další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochranu.

[10] Stěžovatel dále vyjádřil obavu z narušení svého práva na spravedlivý proces. Tato pasáž návrhu však spočívá převážně z citací judikatury kasačního soudu, aniž by byly citované judikaturní závěry vztaženy na konkrétní případ stěžovatele. Stěžovatel se pouze obecně dovolával možnosti „hájit své zájmy a nové důvody žádosti o mezinárodní ochranu“. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že k problematice zásahu do práva na soudní ochranu se vyjádřil rozšířený senát tohoto soudu v usnesení ze dne 16. 6. 2020 č. j. 8 Azs 339/2019-38, tak, že „[o]becně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.“ Vzhledem k tomu, že se stěžovatel ve své argumentaci omezil pouze na obecná konstatování o možném narušení jeho práva na spravedlivý proces, bude-li nucen opustit území České republiky, aniž by poukázal na případné specifické okolnosti jeho věci, plně se na danou věc uplatní shora uvedený názor rozšířeného senátu. Stěžovateli nic nebrání, aby se z Guinea-Bissau spojil se svým advokátem prostřednictvím celé řady prostředků umožňujících efektivní komunikaci na dálku, a zajistil tak, že jeho zástupce bude náležitě informován o všech podstatných skutečnostech a jeho vůli. Takový postup je v době rozvinutých informačních technologií zcela běžný.

[11] Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel v souvislosti se svým návrhem neunesl břemeno tvrzení a zejména břemeno důkazní. Kasační soud se proto již nezabýval poměřováním tvrzené újmy stěžovatele k možným újmám jiných osob a ani otázkou dotčení důležitého veřejného zájmu přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti.

[12] Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší správní soud podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Tímto rozhodnutím se nikterak nepředjímá podoba budoucího rozhodnutí ve věci samé.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2021

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací