Rozsudek ze dne 27. 9. 2018
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: R. I., státní příslušnost Uzbekistán, zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 A 100/2017 – 33,
t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 A 100/2017 – 33, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 8. 2017, č. j. CPR-14831-3/ČJ-2017-930310-V240, zamítla žalovaná odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 14. 4. 2017, č. j. KRPA-49108-25/ČJ-2017-000022, a toto rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutím správního orgánu prvého stupně bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), přičemž doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce jednoho roku; počátek doby byl podle § 118 odst. 1 citovaného zákona stanoven od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně však bylo ve smyslu § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoveno, že se na žalobce vztahují důvody znemožňující vycestování (§ 179 zákona o pobytu cizinců). Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou; městský soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 A 100/2017 – 33, žalobu zamítl.
[2] Městský soud po stručné rekapitulaci podstatných skutečností vyplývajících ze spisového materiálu odmítl jako nedůvodnou námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Nepřijal ani argumentaci žalobce, který poukazoval na to, že v době platnosti schengenského víza požádal o vízum za účelem strpění, kdy ve shodě s žalovanou upozornil, že řízení ve věci žádosti o vízum za účelem strpění a řízení ve věci správního vyhoštění jsou řízení samostatná, vedená různými správními orgány (nadto v době vydání napadeného rozhodnutí již byla žádost žalobce o vízum za účelem strpění zamítnuta).
[3] Dále se městský soud zabýval námitkou porušení § 2 odst. 4 správního řádu v kontextu vytýkané nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do práv žalobce ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž předložil tři rozhodnutí žalované, v nichž bylo v nedávné době (březen až červenec 2017) ve skutkově obdobných případech rozhodnuto o nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Městský soud konstatoval, že rozdíly v rozhodování obdobných případů vyloučit nelze, musí být ale řádně a přesvědčivě odůvodněny, jak to požaduje rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132). V dané věci žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že se žalobce sice dobrovolně dostavil k cizinecké policii, avšak následně již se správním orgánem nespolupracoval. Jelikož vycestování žalobce z území není možné právě až z důvodu jeho neoprávněného pobytu (žalobce by mohl být z tohoto důvodu v zemi původu vystaven cílenému a tvrdému postihu), v jednání žalobce spatřuje žalovaná zneužití krátkodobého víza vydaného jiným členským státem k cestě na území České republiky, kde účelově setrval i po platnosti tohoto víza, vědom si toho, že jeho následné vycestování nebude možné s ohledem na politickou situaci v domovském státě. Městský soud žalované přisvědčil, že se rozšiřují případy cizinců z Uzbekistánu, kteří pobývají krátce na území České republiky bez oprávnění, což se snaží zhojit tím, že se dobrovolně dostaví na cizineckou policii. Dle městského soudu lze za popsané situace akceptovat odklon správních orgánů od dosavadního přístupu v obdobných věcech. K porušení zásady legitimního očekávání by nicméně mohlo dojít tím, že by nový přístup k rozhodování těchto typových případů nebyl řádně a přesvědčivě odůvodněn; rozhodnutí správních orgánů obou stupňů však tímto deficitem netrpí a nedošlo tak k porušení § 2 odst. 4 správního řádu.
[4] Městský soud se dále zabýval tím, zda nelegální pobyt žalobce v řádu hodin byl natolik závažným porušením zákona o pobytu cizinců, aby na jeho základě bylo možno rozhodnout o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2. V této souvislosti vyzdvihl, že žalobce přicestoval na území České republiky legálně, před vypršením platnosti schengenského víza si požádal o vízum za účelem strpění (čímž chtěl vyřešit svou pobytovou situaci) a následně se bezodkladně po vypršení platnosti schengenského víza dobrovolně dostavil na cizineckou policii; šlo přitom o jeho první porušení právních předpisů. Přestože žalobce na otázky správního orgánu prvého stupně odmítl ve většině případů odpovědět, nelze dle názoru městského soudu dospět k jednoznačnému závěru o úmyslu žalobce porušit zákony České republiky, neboť takové tvrzení žalované není dostatečně podloženo. Za této situace by neměl převážit zájem státu na vyhoštění nelegálně pobývajícího cizince, neboť dopad správního vyhoštění do práv žalobce by byl v dané věci nepřiměřený. Městský soud tak uzavřel, že napadené rozhodnutí odporuje § 174a zákona o pobytu cizinců a z tohoto důvodu je rozsudkem zrušil.
[5] Rozsudek městského soudu napadla žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatelka nejprve zrekapitulovala případ žalobce po stránce skutkové. Vyzdvihla přitom, že žalobce přicestoval na území schengenského prostoru na základě litevského krátkodobého víza, na jehož základě byl oprávněn na tomto území pobývat do 8. 2. 2017; dle informací z vízového informačního systému smluvních států aplikující schengenské aquies bylo přitom uvedené vízum vydáno za účelem turistiky, která měla probíhat v Litvě, Polsku a Německu. Před pozbytím platnosti oprávněného pobytu dne 6. 2. 2017 žalobce požádal o udělení víza za účelem strpění; to jej však neopravňovalo k dalšímu pobytu na území. Dne 9. 2. 2018, kdy se žalobce za přítomnosti zmocněného zástupce dostavil ke správnímu orgánu prvého stupně, pobýval na území České republiky již bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn [§ 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Stěžovatelka zároveň zdůraznila, že v průběhu řízení o správním vyhoštění měl žalobce řadu možností osvětlit svou pobytovou situaci i účel cesty a předložit na podporu svých tvrzení důkazy.
[7] Ke sporné otázce, proč správní orgán vnímá rozhodnutí o správním vyhoštění jako přiměřené, se dle stěžovatelky pregnantně vyjádřil správní orgán prvého stupně na str. 5 až 7 svého rozhodnutí. Stěžovatelka současně poukázala zejména na množící se případy občanů Uzbekistánu, kdy účelově dochází k obcházení krátkodobých víz. Namísto toho, aby tito cizinci podali žádost o prodloužení uděleného víza [ve smyslu čl. 33 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech], na území České republiky setrvají po uplynutí platnosti krátkodobého víza s vědomím toho, že jejich vycestování nebude s ohledem na politickou situaci v zemi původu možné.
[8] Nadto stěžovatelka upozornila, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu představuje správní vyhoštění specifické administrativní opatření v oblasti kontroly přistěhovalectví, jež má v zásadě preventivní podstatu; svým obsahem nejde o rozhodnutí sankční povahy, ale toliko správní rozhodnutí vyjadřující zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Dojde-li k naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, může zvrátit vydání rozhodnutí o správním vyhoštění jen liberační důvod dle § 119a odst. 2 téhož zákona (nepřiměřenost zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu demonstrativně vypočtených kritérií přiměřenosti dle 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Stěžovatelka podotýká, že u každého případu je nutno poměřit právo na rodinný a soukromý život s oprávněným zájmem státu na dodržování právních předpisů. Pokud absentují důvody svědčící ve prospěch cizince, nelze dle stěžovatelky postupovat mírněji, než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění.
[9] Dle stěžovatelky bylo dostatečným způsobem prokázáno, že žalobce neplnil podmínky uděleného litevského krátkodobého víza, vydaného za účelem turistiky v Litvě, Polsku a Německu; na území České republiky vstoupil již krátce po vstupu do schengenského prostoru. Krátká časová frekvence událostí, ve spojení s mlčením žalobce o jeho imigrační historii, prokazuje, že žalobce necestoval na území schengenského prostoru z důvodu turistiky, ale že jeho záměrem byl zisk pobytového víza, jež mu umožní další pobyt na území České republiky.
[10] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Jádrem kasační stížnosti je otázka (ne)přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do práv žalobce ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.
[14] V napadeném rozsudku městský soud posuzoval otázku, zda nelegální pobyt žalobce na území České republiky o délce pouze několika hodin je natolik závažným porušením zákona o pobytu cizinců, aby na jeho základě bylo možno rozhodnout o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 téhož zákona; dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Svůj závěr odůvodnil celkovým skutkovým kontextem věci, konkrétně tím, že (1) žalobce přicestoval na území České republiky legálně, (2) před vypršením platnosti shengenského víza si za účelem vyřešení svého pobytového statusu požádal o vízum za účelem strpění, (3) ihned po pozbytí platnosti schengenského víza se dobrovolně dostavil na oddělení cizinecké policie, přičemž (4) jde o jeho první porušení právních předpisů. Městský soud sice zároveň uznal, že žalobce na otázky správního orgánu prvého stupně odmítl ve většině případů odpovědět, přesto však vyjádřil přesvědčení, že v dané věci nepřevážil veřejný zájem na vyhoštění žalobce, neboť neexistuje dostatek podkladů pro jednoznačný závěr o úmyslu žalobce porušovat právní předpisy České republiky.
[15] Uvedené posouzení věci považuje Nejvyšší správní soud za chybné, neboť z předloženého spisového materiálu je naopak záměr žalobce obcházet pobytové předpisy zjevný. Ke stejnému závěru ostatně zdejší soud dospěl i ve skutkově velmi podobném případě (rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 Azs 416/2017 – 29, jehož obsah je zmocněnci žalobce i stěžovateli znám), byť nelze přehlédnout, že ve zmiňované dané věci byl záměr cizince o zneužití turistického víza ještě více markantní, neboť ten výslovně připustil, že na území České republiky přicestoval s cílem pracovat. Nicméně i v nyní posuzované věci vyplynuly skutečnosti, dostatečně indikující záměr žalobce zneužít turistické vízum s úmyslem zajistit si pobyt na území České republiky. Z vízového informačního systému bylo totiž zjištěno, že v žádosti o udělení krátkodobého schengenského (litevského) víza žalobce uvedl jako účel cesty turistiku a jako členské státy určení Litvu, Polsko a Německo. Na dotaz správního orgánu prvého stupně v rámci výslechu o důvodu přicestování na území České republiky žalobce odmítl odpovědět a odkázal na vyjádření svého právního zástupce, ten však v tomto směru zůstal nečinným (obdobně přitom žalobce přistoupil i k většině položených otázek). Žalobce tedy, ačkoliv k tomu měl dostatečný prostor, neposkytl žádné plausibilní vysvětlení, které by snad mohlo do jisté míry ospravedlnit jeho přicestování na území České republiky v rozporu s důvodem uděleného schengenského víza. Přístup žalobce, v kontextu množících se případů občanů Uzbekistánu, zneužívajících krátkodobá schengenská víza v podstatě identickým způsobem, proto dostatečně odůvodňuje závěr správních orgánů o úmyslném obcházení zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelce lze tedy dát za pravdu, že uložení správního vyhoštění je plně odpovídající jednání žalobce a nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv žalobce.
[16] Dospěl-li městský soud k závěru opačnému, posoudil věc po právní stránce nesprávně, a je tak naplněn kasační důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek městského soudu zrušil podle § 110 odst. 1 věty prvé před středníkem s. ř. s. a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Vzhledem k tomu, že byl napadený rozsudek zrušen, rozhodne městský soud v dalším řízení rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu
Usnesení ze dne 30. 11. 2017
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: I. R., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 A 100/2017 – 33,
t a k t o :
Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek.
O d ů v o d n ě n í :
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 A 100/2017 – 33, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 14. 8. 2017, č. j. CPR-14831-3/ČJ-2017-930310-V240, a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 14. 4. 2017, č. j. KRPA-49108-25/ČJ-2017-000022 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce jednoho roku. Počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a to byl stanoven od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně bylo ve výroku prvoinstančního rozhodnutí konstatováno, že se dle závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 17. 2. 2017, ev. č. ZS33757, vydaného podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, se na žalobce vztahují důvody znemožňující jeho vycestování dle § 179 téhož zákona (vzhledem k situaci v Uzbekistánu).
[2] Rozsudek městského soudu napadla žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížností a současně s ní požádala o přiznání odkladného účinku ve smyslu ustanovení § 107 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s“). Stěžovatelka v návrhu uvádí, že v případě závaznosti právního názoru městského soudu pro správní praxi dojde k nepřiměřenému zásahu do veřejného zájmu a nenahraditelné újmě, kterou nebude možno v budoucnu odstranit. Došlo by totiž k nezákonnému postupu, jenž vyústí v nesprávné právní posouzení věci, a zároveň k negativnímu zásahu do zájmů chráněných zákonem o pobytu cizinců, který má regulovat a dohlížet na pobyt cizinců přechodně pobývajících na území České republiky. Promítnutím chybného závěru městského soudu do praxe stěžovatelky může být potlačen boj proti nelegální migraci za situace, kdy stěžovatelka čelí vysokému počtu neoprávněně pobývajících občanů Uzbekistánu, kteří zneužívají ke vstupu a pobytu na území České republiky krátkodobé vízum udělené na zastupitelských úřadech ostatních členských států Evropské unie. Stěžovatelka žádá o přiznání odkladného účinku s ohledem na veřejný zájem, jenž spatřuje v potřebě předcházet případné existenci opačných rozhodnutí o žalobě, která s sebou nutně nesou negativní dopad na právní jistotu účastníků řízení, a zároveň představuje nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku žalobci či jiným osobám může vzniknout.
[3] Žalobce s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí, neboť jeho přiznáním by byla poskytnuta právní ochrana nezákonnému a diskriminačnímu postupu stěžovatelky. Žalobce je totiž toho názoru, že se stěžovatelka bez řádného odůvodnění odchýlila od ustálené správní praxe a otevřeně vyjádřila svůj diskriminační postoj, kdy jediným důvodem pro odchýlení uvedla skutečnost, že jde o občana Uzbekistánu. Dle žalobce porušování lidských práv nelze odůvodnit zvýšeným počtem podobných případů ani nárůstem nelegální migrace z Uzbekistánu, zvláště pokud se jedná pouze o 231 případů, které stěžovatelka eviduje. S odkazem na veřejně dostupné údaje policie o migraci za období od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 nelze dle žalobce dovodit jakékoli přímé ohrožení veřejného zájmu nebo výsledků boje proti nelegální migraci, natož takové ohrožení, které by ospravedlňovalo náhlou a diskriminační změnu správní praxe stěžovatelky vůči občanům Uzbekistánu. Tato skutečnost je umocněna tím, že občané Uzbekistánu se ve většině případů snaží svou pobytovou situaci neprodleně řešit, přičemž motivem jejich jednání je obava z vážné újmy, která jim v případě návratu do země původu reálně hrozí (což sama stěžovatelka přiznává). Dle žalobce nepřiznáním odkladného účinku nedojde k žádnému zásahu do veřejného zájmu, naopak povede ke kultivaci správní praxe stěžovatelky; zároveň by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout újma žalobci a jiným osobám, kteří legitimně očekávají nediskriminační a ustálené rozhodování stěžovatelky.
[4] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se přitom užije přiměřeně.
[5] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. Rozhodnutí o odkladném účinku je rozhodnutím předběžné povahy, kterým Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá (ani nemůže předjímat) výsledek meritorního posouzení věci.
[7] Stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku pro význam, který má rozhodovací praxe správních soudů (včetně napadeného rozsudku) pro její obecnou aplikační praxi. Tento význam je podpořen faktem, že typově obdobné jednání cizinců, jímž podle stěžovatelky dochází k obcházení úpravy krátkodobých víz, se v praxi vyskytuje nikoli ojediněle, nýbrž ve významném počtu případů. Dále poukazuje na negativní dopad na právní jistotu účastníků řízení v případě, že by odkladný účinek nebyl přiznán a rozsudek městského soudu by byl v kasačním řízení zrušen.
[8] Oproti tomu žalobce žádnou konkrétní jemu (či jiné osobě) hrozící újmu nespecifikoval, ani z obsahu spisu nijak nevyplývá. Je třeba připomenout, že žalobci bylo sice uloženo správní vyhoštění; to však aktuálně nelze realizovat, neboť u žalobce jsou dány důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců. Věc je navíc vedena v přednostním režimu vyřizování(§ 56 odst. 3 s. ř. s.). I z tohoto důvodu je zcela nepravděpodobné, že by žalobci mohla vzniknout újma výkonem rozhodnutí o vyhoštění v době do rozhodnutí o kasační stížnosti. Pokud hrozící újmu spatřuje v tom, že účastníci očekávají ustálenou a nediskriminační praxi stěžovatelky, jde o zcela vágní tvrzení, které je navíc třeba odmítnout. Je naopak žádoucí, aby ze strany správních soudů byly stanoveny mantinely aplikační praxe stěžovatelky jasně, k čemuž by nepřispělo, pokud by stěžovatelka do rozhodnutí o kasační stížnosti aplikovala závěry městského soudu týkající se její rozhodovací praxe s rizikem, že mohou být meritorním rozhodnutím o kasační stížnosti zpochybněny. Tvrzení žalobce, že změna praxe stěžovatelky je diskriminační, neboť je založena pouze na státní příslušnosti cizinců, neodpovídá ani odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky ani obsahu kasační stížnosti. Důvodem aktuální praxe stěžovatelky je jí shledané obcházení zákona o pobytu cizinců, nikoliv výlučně jejich státní příslušnost. Ze statistik nelegální migrace, na něž žalobce odkazuje, nelze vycházet. Obsahují údaje z první poloviny letošního roku, které tedy logicky neodrážejí aktuální stav, proto nijak nezpochybňují význam veřejného zájmu, na nějž poukazuje stěžovatelka. V neposlední řadě existuje i riziko, že při nepřiznání odkladného účinku, by v případě zrušujícího rozhodnutí zdejšího soudu v řízení o kasační stížnosti v konkrétní věci žalobce ve výsledku existovala dvě protichůdná správní rozhodnutí.
[9] Nejvyšší správní soud na tomto místě uvádí, že si je vědom závěrů usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, dle kterého hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nelze však přehlédnout, že v posuzované věci stěžovatelka neuvádí tento důvod izolovaně, ale ve spojení se závažnými dopady rozhodnutí městského soudu do své aplikační praxe. V takových případech výjimečně Nejvyšší správní soud odkladný účinek kasační stížnosti správního orgánu přiznává (srovnej např. usnesení zdejšího soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 3 Ads 306/2016 – 18).
[10] Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobci ani jiným osobám přiznáním odkladného účinku žádná újma nehrozí. Oproti tomu pro praxi stěžovatelky i právní jistotu potenciálních účastníků obdobných správních řízení má přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nesporně velký význam. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že újma pro stěžovatelku by v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná újma hrozící žalobci či jiným osobám v důsledku jeho přiznání; přiznání odkladného účinku naopak povede k ochraně právní jistoty třetích osob.
[11] Nejvyšší správní soud konečně posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývající podmínky uvedené v § 73 odst. 2 s. ř. s. Neshledal přitom žádné skutečnosti, pro které by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, respektive je naopak ve veřejném zájmu, aby řešená právní otázka byla postavena najisto. Ostatně i ve skutkově obdobné věci sp. zn. 3 Azs 305/2017 postupoval Nejvyšší správní soud obdobně.
[12] Z rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační stížnosti rozhodnuto ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. listopadu 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu