Usnesení ze dne 14. 3. 2024
Plný text
3 Azs 33/2023 - 40
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: V. D. T., zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2023, č. j. 43 A 6/2022 55,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje rozhodnutím ze dne 11. 10. 2021 uložilo žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovilo dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 11 měsíců. Žalovaná k odvolání žalobce toto rozhodnutí změnila rozhodnutím ze dne 24. 10. 2022, č. j. CPR 33764 10/ČJ 2021 930310 V244, tak, že dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovila v délce 6 měsíců, a dobu k vycestování z České republiky určila do 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se neztotožnil s žalobními námitkami zpochybňujícími přiměřenost napadeného rozhodnutí s ohledem na rodinné vazby žalobce na území ČR. Uvedl, že správní orgány přibraly manželku žalobce jako účastnici řízení, neboť takový postup se ukázal jako vhodný s ohledem na informace, které o svém rodinném životě sdělil správním orgánům sám žalobce. Naopak o svých synech se žalobce fakticky vůbec nezmiňoval a nikdy ani nenavrhl, aby je správní orgány například vyslechly. Nadto, první syn žil v době správního řízení v Německu, a pobytový status druhého syna je podle žalobce nejistý. Soud tedy neshledal, že byl dán důvod, aby byli synové žalobce ve správním řízení přibrání jako další účastníci nebo vyslechnuti jako svědci. Krajský soud rovněž shledal uložené vyhoštění jako přiměřené. Zdůraznil, že to byl sám žalobce, kdo nebral ohledy na svou rodinu tím, že páchal závažnou trestnou činnost, za kterou byl odsouzen mj. k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Rovněž dosud neovládl český jazyk; evidentně se tedy nehodlal integrovat do většinové společnosti. Ve Vietnamu má bratra, se kterým je v kontaktu. Po dobu trvání manželství žalobce mnohokrát došlo i k dlouhodobému odloučení manželů. Zdravotní stav manželky je takový, že se již s ničím závažným neléčí; manželka ostatně při výslechu před správními orgány sama uvedla, že na žalobci není nijak závislá. Krajský soud aproboval také závěr žalované, že nebylo na místě ani využití mírnějšího institutu rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců, a to zejména s ohledem na trestnou činnost, které se žalobce dopustil. Ke zkrácení stanovené doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států unie, soud neshledal důvod, přičemž dobu k vycestování žalovaná stanovila v maximální zákonné míře. Konečně krajský soud uvedl, že nemohl přihlížet k námitce, dle které si správní orgány s ohledem na zneplatnění vízového štítku nesprávně vyložily délku doby, po kterou žalobce na území ČR pobýval neoprávněně (neoprávněný pobyt byl důvodem pro uložení vyhoštění – pozn. NSS), neboť tu žalobce poprvé uplatnil až po uplynutí lhůty pro podání žaloby.
[3] Proti tomuto rozsudku se žalobce (dále jen „stěžovatel“) bránil kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Krajský soud se řádně nevypořádal s otázkou nepřiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého života stěžovatele a jeho rodiny, a nadto mu přičetl k tíži jeho trestní minulost způsobem, který vyznívá jako navazující trest na odsuzující trestní rozsudek, což je neakceptovatelné. Stěžovatel dále poznamenal, že byl li mu udělen překlenovací štítek opravňující jej k pobytu, pak jeho následné zneplatnění nelze brát od počátku. Jednalo se o pochybení Ministerstva vnitra, a tedy by mělo jít ku prospěchu stěžovatele. Ze strany stěžovatele šlo nadto o první porušení zákona o pobytu cizinců; podle zažité praxe cizinecké policie v obdobných případech bylo na místě překvalifikovat řízení o správním vyhoštění na obdobné, ale méně invazivní řízení o povinnosti opustit území České republiky. Krajský soud dále bagatelizoval rodinné vazby stěžovatele v České republice, nezabýval se délkou doby jeho nelegálního pobytu a zdůraznil pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. Stěžovatel žije v České republice již 35 let a stará se o nemocnou manželku. Konečně, krajský soud neposoudil ani přiměřenost správních rozhodnutí, ze kterých je zřejmé, že správní orgány neposoudily dopad rozhodnutí do života synů stěžovatele.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na obsah spisového materiálu.
[6] Před vlastním meritorním přezkumem napadeného rozsudku se musel Nejvyšší správní soud zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Kasační soud se vymezením pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“ již zabýval při výkladu § 104a s. ř. s. ve znění účinném do 31. 3. 2021 (srov. jeho usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39). Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, při jejichž přezkumu se posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz usnesení tohoto soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28).
[7] Při rozhodování o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vychází z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, bod [52]), pramenících ze závěrů již zmiňovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly judikaturou NSS řešeny, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) je dána potřeba učinit judikaturní odklon, 4) v napadeném rozsudku bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura tohoto soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro provedení judikatorního odklonu. Otázce přijatelnosti kasační stížnosti se ostatně stěžovatel vůbec nevěnoval a ani náznakem neuvedl, proč by jeho kasační stížnost měla být přijatelná.
[9] Ke značně obecné námitce nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že napadený rozsudek splňuje požadavky na přezkoumatelnost odůvodnění vyplývající z ustálené judikatury tohoto soudu (viz například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52, či ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 44, č. 689/2005 Sb. NSS). Krajský soud se v odst. 29 až 40 odůvodnění svého rozsudku zcela srozumitelně a v rozsahu odpovídajícím žalobní argumentaci vypořádal s otázkou (ne)přiměřenosti dopadu správních rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, přičemž postavení jeho synů zohlednil zejména v odst. 34. Reflektoval též délku stěžovatelova pobytu na území ČR, a to v kontextu míry jeho integrace do české společnosti (odst. 35 a 38). Neopomenul posoudit ani tvrzení, že stěžovatel má v tuzemsku nemocnou manželku (odst. 35 a 39).
[10] Pokud jde o kasační námitky směřující k tomu, že krajský soud chybně vyhodnotil přiměřenost uložení správního vyhoštění z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud posoudil přiměřenost uložení správního vyhoštění z uvedeného hlediska zcela v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 45, ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2012 43, ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 42, ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/2015 32, ze dne 27. 9. 2019, č. j. 5 Azs 189/2018 22, ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020 40, a další), přičemž s ohledem na naprosto obecný charakter této části kasační argumentace Nejvyšší správní soud nemá, co by k posouzení krajského soudu dodal.
[11] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dospěl k závěru, že z hlediska veřejného zájmu konkurujícího právu cizince na respektování rodinného života je významná i předchozí trestná činnost cizince a jeho problematická pobytová historie (například rozsudky ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 Azs 43/2021 32, ze dne 16. 10. 2019, č. j. 7 Azs 374/2018 28, či ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020 40). Jestliže tedy krajský soud při posuzování přiměřenosti dopadu správních rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele zohlednil i jeho předchozí trestnou činnost, postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou.
[12] Krajský soud nevybočil z ustálené judikaturní praxe ani pokud jde o posouzení otázky, zda měly správní orgány překvalifikovat řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že zákon o pobytu cizinců předpokládá vydání rozhodnutí o správním vyhoštění tehdy, nastane li některá ze skutkových okolností předvídaných v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to za předpokladu, že správní vyhoštění nebude představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života (srov. rozsudky ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 74, ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 46, ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017 21, ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017 19, ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 199/2017 27, či ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 3/2017 29). Jestliže tedy správní orgány dospěly k závěru, že správní vyhoštění stěžovateli nezpůsobí nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, neměly možnost uvážení, zda zvolí postup spočívající ve správním vyhoštění nebo „pouze“ v uložení povinnosti opustit území. Za této situace je tedy závěr krajského soudu, že by aplikace § 50a zákona o pobytu cizinců byla v posuzované věci nedostatečným opatřením, zcela v souladu s ustálenou judikaturou.
[13] Konečně, námitka, podle níž mělo jít o pochybení Ministerstva vnitra, spočívající ve vydání následně zneplatněného překlenovacího štítku, ku prospěchu stěžovatele, poprvé zazněla až v řízení o kasační stížnosti. Námitka je tak nepřípustná, protože ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Zamýšlel li stěžovatel touto námitkou navázat na žalobní argumentaci, dle které si správní orgány s ohledem na zneplatnění vízového štítku nesprávně vyložily délku doby, po kterou stěžovatel v tuzemsku pobýval neoprávněně, lze pouze dodat, že nepřípustnost podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je dána i v případech, v nichž stěžovatel námitku sice před krajským soudem uplatnil, avšak učinil tak až po uplynutí lhůty k podání žaloby (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 3. 9. 2008, č. j. 1 Afs 102/2008 39).
[14] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti, a proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[15] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle kterého posouzení přijatelnosti kasační stížnosti představuje zjednodušený meritorní přezkum). Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti neměl úspěch a žalované v něm žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti proto nebyla přiznána žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2024
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu
Usnesení ze dne 4. 5. 2023
Plný text
3 Azs 33/2023 - 29
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce V. D. T, zastoupeného Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované P. Č. republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2023, č. j. 43 A 6/2022-55,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje ze dne 11. 10. 2021, č. j. KRPH-95323-108/ČJ-2018-050026-SV, bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území Č. republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 11 měsíců; doba k vycestování byla stanovena na 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Současně bylo podle § 120a zákona o pobytu cizinců rozhodnuto, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující jeho vycestování ve smyslu § 179 tohoto zákona. Rozhodnutím ze dne 24. 10. 2022, č. j. CPR-33764-10/ČJ-2021-930310-V244, změnila žalovaná k odvolání žalobce toto rozhodnutí tak, že dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, zkrátila na 6 měsíců; současně byl též zpřesněn výrok týkající se určení počátku běhu lhůty pro vycestování. Ve zbytku žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 43 A 6/2022-55, zamítl.
[2] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 21. 3. 2023 blanketní kasační stížnost, kterou spojil s blanketním návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud proto stěžovatele usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 3 Azs 33/2023 - 8, vyzval k jejich doplnění. Nejvyšší správní soud obdržel prostřednictvím zástupce stěžovatele dne 10. 4. 2023 doplnění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[3] V doplnění žádosti stěžovatel uvedl, že nepřiznáním odkladného účinku by pozbyl možnost pečovat o manželku, jejíž stav je po léčbě rakoviny velmi špatný. Bez pomoci stěžovatele by manželka nebyla schopna postarat se o rodinu a tuto uživit. Stěžovatel na území Č. republiky pobývá již 35 let, pročež se plně integroval do české společnosti, má zde veškeré zázemí a nemá již žádné vazby na zemi původu (oba jeho zletilí synové pobývají rovněž na území Č. republiky). Stěžovatel zastává názor, že přiznáním odkladného účinku nevznikne žádná újma jiným osobám a rovněž není ve veřejném zájmu, aby byl do doby rozhodnutí o kasační stížnosti nucen pobývat mimo území Č. republiky. Stěžovatel také namítá, že by nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a bylo by narušeno jeho legitimní očekávání, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25.
[4] Žalovaná uvedla, že s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Namítla, že stěžovatel je zastoupen právním zástupcem, který jej může i nadále zastupovat, přičemž osobní přítomnost stěžovatele není v řízení o kasační stížnosti nezbytná. K případné osobní účasti na jednání před Nejvyšším správním soudem je stěžovatel oprávněn využít institut povolení vstupu dle § 122 zákona o pobytu cizinců.
[5] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno jen pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.
[6] Podle citovaného ustanovení soud může přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti (§ 107 odst. 1 s. ř. s.).
[7] K tomu, aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek přiznat, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Na podporu svých tvrzení pak stěžovatel musí předložit odpovídající podklady. Povinnost tvrdit a prokázat potenciální vznik újmy tak má výlučně stěžovatel (viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 As 27/2012-32). Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností je vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.
[8] Stěžovatel ve svém návrhu pouze obecně uvedl, že pečuje o manželku, jejíž zdravotní stav je po prodělání onkologického onemocnění velmi špatný. Toto tvrzení ovšem ničím nepodložil a ani v tomto směru neoznačil možné důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného přitom vyplývá, že manželka stěžovatele podstoupila operaci v souvislosti s onkologickým onemocněním před 11 lety a v současné době pouze občasně dochází na ambulantní vyšetření. Nadto má s manželkou dva syny (to ostatně uvádí i sám stěžovatel), přičemž jeden z nich, pan X, nar. X, žije většinu času ve společné domácnosti s matkou a stěžovatelem a pomáhá jim s podnikáním. Z uvedeného lze podle názoru Nejvyššího správního soudu dovodit, že zletilý syn stěžovatele má možnost se o svou matku v případě jejích zdravotních obtíží postarat, bude-li stěžovatel nucen opustit území Č. republiky. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že s rozhodnutím o správním vyhoštění je z povahy věci spjata újma spočívající v nutnosti opustit území vyhošťujícího státu a vynaložení nemalých finančních prostředků; realizací správního vyhoštění může také často dojít k přerušení případných sociálních, ekonomických a rodinných vazeb. Takový následek nicméně v případě stěžovatele reálně nehrozí, a to jak s ohledem na jeho výše popsané rodinné poměry, tak i s přihlédnutím k poměrně krátké době zákazu vstupu na území. Současně platí, že v řízení o kasační stížnosti nelze přiznání odkladného účinku bez dalšího očekávat, neboť tento institut je vyhrazen pro zcela výjimečné situace (pokud by zákonodárce zamýšlel přiznávat v těchto typových případech odkladný účinek, spojil by s podáním kasační stížnosti tento následek ex lege, jako je tomu například u žadatelů o mezinárodní ochranu). Na stěžovateli tudíž bylo, aby vznik nepoměrně větší újmy tvrdil a tato tvrzení současně doložil příslušnými důkazy.
[9] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že realizací správního vyhoštění by bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho procesních práv v řízení o kasační stížnosti, jde o argumentaci zcela lichou. Jeho odkaz na judikaturu tohoto soudu, kde byl takový názor vysloven, je nepřípadný, neboť jde o judikaturu již překonanou. Rozšířený senát tohoto soudu v usnesení ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38 (publikovaném pod č. 4039/2020 Sb. NSS) sjednotil nejednotnou judikaturu k této otázce tak, že „[o]becně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§ 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 s. ř. s.).“
[10] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatel neunesl ve prospěch svého návrhu břemeno tvrzení a zejména břemeno důkazní. Kasační soud se proto již nezabýval poměřováním tvrzené újmy stěžovatele k možným újmám jiných osob a ani otázkou dotčení důležitého veřejného zájmu přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti.
[11] Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší správní soud podle § 107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Tímto rozhodnutí se nikterak nepředjímá podoba budoucího rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 4. května 2023
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu