3 Azs 380/2019

Plný text

3 Azs 380/2019 - 58
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: T. T. H. T., zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. 31 A 287/2017 – 65,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. 31 A 287/2017 – 65, se ruší.

II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 7. 8. 2017, č. j. MV-77517-7/SO-2017 se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 38 798 Kč k rukám jejího zástupce advokáta Mgr. Petra Václavka ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Žalobkyně podala dne 10. 8. 2016 žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Tuto žádost Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) zamítlo, neboť dospělo k závěru, že žalobkyně uzavřela manželství s občanem České republiky účelově, aby získala pobytové oprávnění. Uvedeným jednáním žalobkyně obcházela zákon a naplnila proto důvod pro zamítnutí žádosti uvedený v § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. O účelovosti manželského svazku podle ministerstva svědčí skutečnost, že manžel žalobkyně plánoval sňatek ještě předtím, než se se žalobkyní osobně setkal a že sňatek s ní uzavřel krátce po svém příletu do Vietnamu, i když v té době manželé nemluvili společným jazykem. V jejich výpovědích pak ministerstvo nalezlo významné nesrovnalosti, které nasvědčují tomu, že manželé nesdílejí společnou domácnost.

[2] Žalovaná zamítla odvolání žalobkyně, neboť se ztotožnila s posouzením ministerstva. Uvedla, že rozpory ve výpovědích jsou natolik zásadní, že je nelze přičítat nervozitě a že naopak svědčí o snaze zkreslit zjišťované skutečnosti, aby působily dojmem, že manželství nebylo uzavřeno účelově. Naprostá většina odpovědí na položené otázky je natolik odlišná, že svědčí o neznalosti manželů o sobě navzájem v takové míře, že to nevypovídá o manželství uzavřeném dvěma lidmi, kteří spolu chtějí skutečně žít. V této souvislosti žalovaná poukázala na rozpor tvrzení manželů o způsobu a četnosti jejich komunikace před uzavřením manželství, na rozpor v jejich popisu průběhu žádosti o ruku, v jakém jazyce žádost proběhla, zda měl manžel prsten či nikoli, kdy byl sňatek uzavřen a kdy proběhla jeho registrace, kdy a kde došlo k prvnímu intimnímu styku, zda a jak žalobkyně pomáhá s domácností.

[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou, kterou krajský soud zamítl. V odůvodnění uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že se v daném případě jedná o účelově uzavřené manželství a poukázal na závěry vyplývající z provedených výslechů žalobkyně a svědeckých výpovědí jejího manžela, tchýně a kamarádky X. Manžel žalobkyně za ní do Vietnamu odjel, aniž by se předtím viděli či byli spolu blíže v kontaktu, několik dnů po příletu ji požádal o ruku a krátce na to se dokonce vzali. Okolnosti žádosti o ruku i následné svatby oba manželé vylíčili jinak, neshodli se ani na základních rysech, ať již se jedná o místo žádosti o ruku, pořízení snubního prstenu, způsobu souhlasu žalobkyně či počtu hostů na svatbě. Neshodli se ani na okamžiku jejich prvního intimního styku. O účelovosti manželství svědčí i přílet žalobkyně do České republiky až rok po svatbě. Krajský soud odmítl, že by uvedené rozpory měly bagatelní význam, neboť se týkají skutečností, které jsou pro manželství a skutečné soužití dvou lidí zásadní a snadno zapamatovatelné. Správní orgány nezkoumaly pouze historii vztahu žalobkyně a jejího manžela, nýbrž i aktuální stav. Ministerstvo provedlo několik místních šetření a položilo otázky, které se týkaly společného bydlení, péče o domácnost či trávení volného času o víkendech. Odpovědi na tento okruh otázek podtrhují závěr o účelovosti manželství. Oba manželé se lišili v odpovědích, zda manžel žalobkyně má pracovní víkend či nikoliv, zda měl manžel o víkendu návštěvu, rozcházejí se i v otázce vaření v domácnosti a v popisu vybavení pokoje. Krajský soud rovněž poukázal na výpověď babičky manžela žalobkyně, která při prvním místním šetření vůbec nevěděla o svatbě svého vnuka a která také popřela, že by s nimi žalobkyně bydlela v domě. I bez této výpovědi však lze uzavřené manželství považovat za účelové. Zjištěné rozpory nejsou způsobeny odlišným vnímáním skutečností jednotlivými osobami a specifickým fungováním paměti, nýbrž svědčí o tom, že se manželé nebyli schopni dohodnout na všech detailech toho, co budou vypovídat. Ačkoli jejich manželství může být do určité míry netradiční, nelze zejména s ohledem na přílet stěžovatelky s ročním zpožděním po svatbě shledat v uzavřeném manželství cíl trvalého soužití či vzájemnou podporu a pomoc. Soud nemohl přihlédnout ke skutečnosti, že se manželům narodilo dítě, neboť se jedná o skutečnost, která nastala až po vydání napadeného rozhodnutí. Soud přitom rozhoduje podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Žalobkyně však může nové skutečnosti uplatňovat v případném novém řízení u správních orgánů. Krajský soud rovněž odmítl námitku absence posouzení přiměřenosti rozhodnutí žalované do soukromého a rodinného života stěžovatelky, neboť zákon o pobytu cizinců to v předložené věci nepředpokládá.

II. Kasační stížnost

[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítla důvody, které podřadila pod důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud však uplatněné důvody posoudil s ohledem na jejich obsah jako důvody uvedené § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Kasačnímu soudu stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[5] Stěžovatelka upozornila, že ministerstvo bylo při posouzení účelovosti uzavřeného manželství povinno kumulativně prokázat jak úmysl obcházet zákon o pobytu cizinců k získání pobytového oprávnění, tak i úmysl nevést společný život. Důkazní břemeno, které je na straně správního orgánu, ministerstvo neuneslo, neboť úmysl nevést společný život vyvodilo pouze z výslechu manželovy babičky. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 4 Azs 228/2015, ve kterém Nejvyšší správní soud uzavřel, že sdílení společné domácnosti není v manželství právní povinností, a proto není možné z absence společné domácnosti přímo vyvozovat účelovost uzavřeného manželství. Ze skutečnosti, že stěžovatelka a její manžel nežili před příletem do České republiky v jednom bytě, nelze vyvozovat, že manželství bylo uzavřeno účelově, neboť toto manželství mohlo být konzumováno jinými způsoby. Současné komunikační technologie oběma umožňovaly být v častém kontaktu, sdělovat si každodenní záležitosti, vzájemně se podporovat a pomáhat si. Stěžovatelka připomněla, že důvodem, proč do České republiky neodcestovala dřív, byla skutečnost, že na cestu neměla peníze. To však nemůže opravdovost jejího manželství zpochybnit.

[6] Rozpory ve výpovědích nelze podle stěžovatelky bez dalšího považovat za indikátor účelového manželství. Krajský soud nezkoumal, jaký vztah má její manžel se svojí babičkou a zda je u nich vůbec zvykem informovat se o běžných a mimořádných životních událostech. Ani ze skutečnosti, že ze dvou místních šetření byla v místě bydliště žalobkyně zastižena pouze jednou, nelze dovozovat, že jediným účelem uzavření manželství bylo získání pobytového oprávnění. Stěžovatelka není povinna být doma 24 hodin denně. Rozdíly ve výpovědích, které krajský soud označil za přetrvávající rozpory, které se dále prohloubily, nejsou natolik závažné, aby odůvodnily přijmout závěr, že uzavřené manželství je účelové (otázky ohledně podoby vyzvednutí na letišti, zda stěžovatelka na letišti od manžela obdržela květiny).

[7] Stěžovatelka dále namítla, že se oba správní orgány zabývaly pouze rozpornými odpověďmi a nezohlednily odpovědi, ve kterých se stěžovatelka a její manžel naopak shodovali. Stěžovatelka se proto s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 10 Azs 68/2018 domnívá, že posouzení správních orgánů je jednostranné, neboť pouze vyzdvihuje dílčí rozpory a upozaďuje okolnosti, které závěr o účelovosti manželství nepodporují. Napadený rozsudek, který taková rozhodnutí přijal, je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

[8] Poslední kasační námitkou vyjadřuje stěžovatelka svůj nesouhlas s posouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí krajského soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Azs 83/2015 – 31 se totiž domnívá, že oba správní orgány, stejně jako krajský soud, měly povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí a rozsudku do soukromého a rodinného života stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka připomněla, že Nejvyšší správní soud přiznal její kasační stížnosti odkladný účinek pro silné rodinné vazby na území České republiky, kde žije se svým manželem a nezletilou dcerou. Ačkoli nelze v soudním řízení přistupovat ke skutkovým novotám, je podle stěžovatelky nutné posoudit aktuální rodinnou situaci, a to zejména skutečnost, že na území České republiky žije se svým manželem a nezletilou dcerou narozenou v roce [rok narození], která je občankou České republiky.

[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v intencích § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích uplatněných důvodů [§ 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.] a v rozsahu kasační stížnosti. Vady, ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti, přitom neshledal.

[11] Kasační stížnost je důvodná.

[12] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť taková vada by bránila věcnému přezkumu. Stěžovatelka se domnívá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, protože správní orgány vyzdvihly pouze rozpory a upozadily ty okolnosti, které účelovost manželství naopak nepodporují.

[13] Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je podle ustálené judikatury třeba považovat takové rozhodnutí, ze kterého není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč popsaný skutkový stav podřadil pod zvolené právní normy (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze den 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73). Z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, která zjištění považoval za rozhodné skutkové okolnosti, jak tyto okolnosti hodnotil a jak je právně posoudil. Krajský soud vypořádal žalobní námitky a jasně a srozumitelně odůvodnil, proč považuje manželství stěžovatelky a jejího manžela za účelově uzavřené. Jeho závěry tak lze s úspěchem přezkoumat. Námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku proto kasační soud nepřisvědčil.

[14] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti krajskému soudu vytýká jeho závěr, že se správním orgánům podařilo prokázat, že uzavřela manželství s občanem České republiky výlučně za účelem získání pobytového oprávnění. Stěžejní otázkou proto je, zda manželství stěžovatelky a jejího manžela bylo možné v době rozhodování správních orgánů za takové považovat.

[15] Zákon o pobytu cizinců pojem účelového manželství nedefinuje. Bližší interpretační vodítko poskytují správním orgánům a soudům Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě Com(2009) 313 final ze dne 2. 7. 2009 a Com(2014) 604 final ze dne 26. 9. 2014 (dále jen „sdělení“) a Příručka pro řešení otázky údajných účelových sňatků, která je přílohou druhého sdělení. Podle příručky je základním prvkem zneužití předstírané chování, které je spojeno s absencí záměru sezdaného páru tvořit rodinu jako sezdaný pár a vést skutečný život a k němuž došlo za účelem získání práva na volný pohyb a pobyt podle práva EU. Při prokazování účelovosti manželství je proto nutné prokázat jednak úmysl uzavřením sňatku obejít právní předpisy cizineckého práva a jednak úmysl nevést společný manželský život. Důkazní břemeno přitom nesou státní orgány, a občané EU a jejich rodinní příslušníci proto nemusí aktivně dokazovat opravdovost uzavřeného manželství. Stačí, pokud rodinný příslušník občana EU doloží vznik manželství, čímž získá právní nárok na pobytové oprávnění a je na státních orgánech, aby prokázaly, že posuzovaný sňatek je účelový. Uvedené potvrdil ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Azs 89/2015 – 30, ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017 – 21, ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018 – 39).

[16] V rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018 – 39, Nejvyšší správní soud podotkl, že správní orgán nesmí při posuzování manželství zapomínat, že neexistuje jeden společensky akceptovaný model manželství s jasně definovaným obsahem. Lidé mohou uzavírat, a také uzavírají, sňatky z různých pohnutek, proto skutečnost, že manželé uzavřeli manželství mj. i z důvodu řešení pobytové situace jednoho z nich, nedokládá sama o sobě úmysl obejít zákon o pobytu cizinců.

[17] Prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí odkázal na orientační kritéria zformulovaná Komisí, jež mají napomáhat rozpoznat účelová manželství a vyjmenoval ta, která stěžovatelka naplnila. Naplnění některých z těchto kritérií však ještě bez dalšího nevede k závěru, že manželství je účelové. Existence indikativních faktorů je totiž pouze podnětem k tomu, aby správní orgán zahájil vyšetřování, které podezření na účelovost manželství vyvrátí nebo potvrdí. Vyhodnocení zjištěných skutečností však správní orgán nemůže zaměřit pouze na zjištěné rozpory, ale musí zohlednit rovněž ty skutečnosti, které svědčí ve prospěch žadatele o pobytové oprávnění (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Azs 89/2015 – 30 a ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017 – 21) a v případě přetrvávajících pochybností o opravdovosti manželského svazku rozhodnout ve prospěch manželství (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015 – 40).

[18] Nejvyšší správní soud má za to, že ve světle uvedených východisek napadený rozsudek a ani obě správní rozhodnutí neobstojí. Správní orgány (a následně i krajský soud) odůvodnily svůj závěr o účelovosti manželství zjištěním, že stěžovatelka nevede se svým manželem společnou domácnost, a že ve výpovědích jednotlivých osob (stěžovatelky, jejího manžela, společné kamarádky X, řečené X, a stěžovatelčiny tchýně) existují tak zásadní rozpory, že je zřejmé, že manželství nebylo uzavřeno za účelem společného rodinného života, ale pouze za účelem získání pobytového oprávnění. Takto zásadní rozpory ve výpovědích všech zúčastněných však Nejvyšší správní soud neshledal.

[19] Stěžovatelka v kasační stížnosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015 – 40, správně namítla, že i kdyby manželé skutečně nevedli společnou domácnost, nemůže to vést k závěru, že nemají v úmyslu vést společný manželský život. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že sdílení společné domácnosti není v manželství právní povinností, a proto z její absence nelze vyvozovat závěr o účelovosti manželství. Z uvedeného tedy vyplývá, že absence společné domácnosti má pro posouzení úmyslu nevést společný manželský život minimální význam, a proto bez doplnění dalších významnějších skutkových zjištění nemůže vést k závěru, že manželství bylo uzavřeno účelově s cílem získat pobytové oprávnění.

[20] Závěr správních orgánů a krajského soudu o tom, že manželé nevedou společnou domácnost, však není správný. Ze správního spisu kasační soud zjistil, že první kontrolu místa pobytu na adrese X, provedla policie 1. 9. 2016, tj. necelý měsíc po stěžovatelčině příletu do ČR, v blíže neuvedený čas. V domě zastihla pouze babičku manžela, která nevěděla, že se její vnuk oženil a popřela, že by s nimi na této adrese stěžovatelka bydlela. Při druhé kontrole místa pobytu provedené dne 9. 11. 2016 kolem 10 hodin policie stěžovatelku v domě zastihla. Třetí kontrolu policie provedla 10. 11. 2016 kolem 20 hodin, přičemž v domě zastihla pouze stěžovatelčinu tchýni. Ta uvedla, že stěžovatelka právě odešla, ale jinak v domě bydlí. Police následně prověřila, zda se stěžovatelka nezdržuje na adrese X. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že jde o adresu bydliště společné kamarádky X. Majitelé této nemovitosti však policii při kontrole sdělili, že stěžovatelku znají, ale u nich nebydlí. V písemném sdělení o provedené pobytové kontrole policie uvedla, že se přes provedené šetření domnívá, že stěžovatelka na adrese X nebydlela minimálně až do kontroly provedené dne 1. 9. 2016, neboť sdělení babičky bylo bezprostřední a upřímné. Pokud by tam stěžovatelka bydlela, musela by o tom babička vědět. Navíc babička policejní hlídce popsala, kde stěžovatelka skutečně bydlí.

[21] Z tohoto skutkového zjištění nevyplývá, že by stěžovatelka bydlela jinde, než na uváděné adrese. Jediný, kdo z vyslýchaných či zastižených osob popřel, že stěžovatelka v domě bydlí, byla manželova babička. I policie svůj původní závěr, že stěžovatelka v domě nebydlí, korigovala tak, že se domnívá, že stěžovatelka v domě nebydlela minimálně až do prvně provedené kontroly. Správní orgány sice poukázaly na rozpory ve výpovědích manželů ohledně vybavení společného pokoje a trávení společného času, ani ty však absenci společné domácnosti nepotvrzují. Nejvyšší správní soud nepopírá, že stěžovatelka na rozdíl od svého manžela a tchýně uvedla, že stěny společně obývaného pokoje jsou žluté a nikoli bílé. Tento rozpor však s ohledem na další skutková zjištění (viz dále) není nijak významný. Uvedený rozpor proto nemůže bez dalšího vést k závěru, že stěžovatelka v domě nebydlí, případně, že nemá v úmyslu s manželem vést společný manželský život.

[22] Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že stěžovatelka nedokázala správně odpovědět na otázku, v kolik hodin její manžel vstává a odchází do práce. Při prvním výslechu stěžovatelka na otázku, kdy ráno vstává a kdy vstává její manžel, odpověděla, že ona vstává kolem osmé hodiny a její manžel odchází do práce v sedm hodin. Manžel na stejnou otázku odpověděl, že on vstává v sedm hodin a manželka spí tak do osmi. Při druhém výslechu se správní orgán stěžovatelky zeptal, v kolik hodin vstával její manžel do práce včerejší den. Stěžovatelka odvětila, že manžel měl včera volno. Správní orgán se následně zeptal, kdy manžel vstával předvčerejškem, načež stěžovatelka odpověděla, že vstával několik minut po sedmé hodině a odcházel asi v 7:20 nebo 7:30 hodin a že do práce jel autobusem. Její manžel na stejné otázky odpověděl, že včera měl volno, předvčerejškem vstával o sedmé s tím, že vstává o šesté, ale „vyhrabe“ se vždy až v sedm a že do práce odcházel v sedm, protože v 7:20 mu jede autobus. Tyto odpovědi nejsou rozporné natolik, aby svědčily o tom, že stěžovatelka se svým manželem nebydlí ve společné domácnosti. Je nepravděpodobné, že by stěžovatel stihl odejít přesně v 7 hodin, pokud v tuto dobu, jak vypověděl, teprve vstával. I kdyby však ano, stěžovatelka i její manžel shodně uvedli, že stěžovatelka spí do osmi hodin. Je proto pravděpodobné, že v době, kdy její manžel odcházel do práce, ještě spala a nemusela postřehnout, kolik bylo v tu dobu přesně hodin.

[23] Rovněž ani rozdílný popis vybavení společně obývaného pokoje k tomuto závěru nevede. K vybavení pokoje se vyjádřila stěžovatelka, její manžel a tchýně. Stěžovatelka společný pokoj popsala jako pokoj ve druhém patře, ve kterém je postel, skříň, stůl, pohovka, televize, koberec a stěna má žlutou barvu. Její manžel tento pokoj popsal tak, že jde o pokoj ve druhém patře, který je o něco větší než výslechová místnost, vpravo je postel, skříň, televize, stěny jsou bílé a na zemi je koberec. Tchýně uvedla, že pokoj jejího syna a snachy se nachází v prvním patře, pokoj je velký asi jako výslechová místnost, je vymalovaný bíle a je v něm manželská postel, televize a šedě mourovatý koberec. Ačkoli jsou v jednotlivých výpovědích určité rozdíly, nejsou takového charakteru, aby v souhrnu s ostatními skutkovými zjištěními mohly vést k závěru, že stěžovatelka v domě nebydlí. Předně je třeba poukázat na to, že stěžovatelka ve shodě se svým manželem uvedla, jak často a čím se její manžel holí. Dále shodně odpověděla na otázku, kolik času tráví její manžel na Facebooku a z jakého zařízení se na něj přihlašuje, kolik je v domě koupelen a kolik kuchyní, jaká je barva jejich zubních kartáčků, že má manžel v domě dílnu, ve které rád pracuje se dřevem, a že si do pokoje společně pořídili povlečení a kytky. Rovněž uvedla, že dům, ve kterém s manželem žijí, má vlastní studnu, a protože žijí s tchýní, nemusí platit inkaso. Ačkoli posledně uvedené informace sdělila ministerstvu pouze stěžovatelka, ministerstvo je u ostatních obyvatel dotčeného domu neověřilo, v souhrnu s ostatními skutkovými zjištěními naznačují (čímž zároveň zpochybňují závěr ministerstva), že stěžovatelka vede se svým manželem společnou domácnost a indikují také její úmysl vést s manželem společný manželský život. O tom, že je tento úmysl vzájemný, pak vypovídají i shodné plány obou manželů do budoucna – našetřit peníze a mít společné dítě. Ani rozpor, zda stěžovatelka vaří či nikoli, není nijak zásadní. Stěžovatelka vysvětlila, že umí vařit vietnamská jídla a s těmi českými potřebuje pomoc, proto např. loupe brambory. Takovou činnost přitom její tchýně i manžel mohli oprávněně vnímat tak, že i stěžovatelka vaří, proto jejich výpověď není bez dalšího nevěrohodná. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že zjištěný skutkový stav ve svém souhrnu neprokazuje, že stěžovatelka s manželem nebydlí.

[24] Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že manželé před uzavřením sňatku nehovořili společným jazykem a že jejich výpovědi ohledně používání Google překladače jsou nevěrohodné, jestliže zároveň tvrdí, že ani jeden neměli přístup na internet. Manžel vypověděl, že ze začátku mu s překladem pomáhala kamarádka Xa později Google překladač a že komunikovali přes SMS, neboť v té době ještě neměl chytrý telefon ani notebook. Stěžovatelka rovněž uvedla, že ke komunikaci s manželem používala Google překladač a že spolu komunikovali přes SMS a že ani ona v té době neměla chytrý telefon, aby mohla komunikovat např. přes sociální sítě. X sice kontaktovala přes Facebook, ale to bylo v internetové kavárně. Oba manželé také shodně uvedli, že stěžovatelka v Hanoji absolvovala čtyřměsíční kurz českého jazyka a poté se již učila sama. Nejvyšší správní soud nepovažuje tyto výpovědi za nevěrohodné, neboť stěžovatelka alespoň ve vztahu k X vysvětlila, že navštívila internetovou kavárnu. To, jak manželé řešili připojení k internetu, aby mohli využít Google překladač v situaci, kdy jej doma pravděpodobně nemají, se jich správní orgán nezeptal. Učiněné úvahy jsou proto pouze domněnky správních orgánů, ze kterých nelze dovozovat účelovost sňatku.

[25] Nejzávažnějším rozporem ve výpovědích manželů byl popis okolností žádosti o ruku a údaj, zda k prvnímu intimnímu styku došlo ještě před svatbou nebo až po ní. Ačkoli jde o významnou událost v manželském životě, nemůže ani takto významný rozpor sám o sobě vést k závěru, že výlučným účelem sňatku bylo získání pobytového oprávnění. Manželé shodně uvedli, kdy proběhla oslava sňatku a kdy jeho registrace. Skutečnost, že stěžovatelčin manžel při druhém výslechu jednotlivá data nejdříve popletl a poté nebyl schopen přesně určit, za jak dlouho po oslavě proběhla registrace sňatku, opravdovost manželství nevyvrací. Oba manželé totiž shodně uvedli, kdo platil svatební hostinu, kdo ji organizoval, kde proběhla, z kolika chodů a z jakých jídel se svatební hostina skládala a i na tom, kolik se jí účastnilo svatebních hostů. Manželovo tvrzení, že hostů bylo „30 zhruba, do 50 lidí, no tak nějak, počet určila manželka,“ není v rozporu s původními výpověďmi obou manželů, že hostů bylo 60. Počet 50 či 60 osob se totiž od sebe vizuálně příliš neliší.

[26] Manželé se rovněž shodli na tom, jak se seznámili a z jejich odpovědí lze dovodit, že se o sebe vzájemně zajímají. Oba například správně uvedli, kdy se druhý manžel narodil, jaké má druhý manžel vzdělání. Stěžovatelka správně uvedla, kde její manžel a jak dlouho pracuje, manžel zase věděl, jakou práci stěžovatelka vykonávala ve Vietnamu a čím by se chtěla živit v České republice. Oba také prokázali znalost ohledně nejužší rodiny druhého manžela  stěžovatelčin manžel věděl, že biologický otec stěžovatelky již nežije a že stěžovatelka má nevlastního otce a nevlastního bratra. Stěžovatelka zase správně uvedla, že rodiče jejího manžela spolu nežijí a že manžel má nevlastní sestru, která žije s jeho otcem. Správně také uvedla, že stěžovatelova matka pracuje v zemědělství.

[27] Stěžovatelčin manžel uvedl, že měl v plánu stěžovatelku požádat o ruku ještě před prvním osobním setkáním, protože tušil, že je to něco víc než přátelství. Jakkoli se to může správním orgánům a krajskému soudu jevit jako unáhlené, není výjimečné, že manželství bývá uzavíráno po velice krátkých známostech. V tomto ohledu tedy uzavřené manželství není ničím výjimečné, a proto skutečnost, že stěžovatelka uzavřela s občanem ČR sňatek krátce poté, co se s ním poprvé osobně setkala, nestačí k závěru, že si jej vzala jen proto, aby mohla v jeho zemi legálně pobývat. Toto tvrzení navíc vysvětluje, proč si manžel opatřil doklady potřebné k uzavření sňatku ještě před svým odletem do Vietnamu.

[28] Ani skutečnost, že stěžovatelka přiletěla do ČR až po roce od uzavření sňatku, nesvědčí o jeho účelovosti, jak se mylně domnívají oba správní orgány a krajský soud. Naopak podporují tvrzení stěžovatelky a jejího manžela, že nevěděla, že ji chce manžel po příletu do Vietnamu požádat o ruku. Stěžovatelka vysvětlila, že neměla na cestu potřebné peníze, proto ihned po svatbě nenásledovala manžela do jeho země. Stěžovatelka i její manžel shodně uvedli, že se seznámili koncem ledna 2016. Kdyby jejich sňatek byl účelový, měla stěžovatelka dostatečný prostor pro to, aby si do jeho příletu našetřila na cestu a bezprostředně po uzavření manželství společně s manželem odcestovala do ČR.

[29] Poslední rozpor, na který správní orgány poukazují, rovněž nevede k jednoznačnému závěru, že sňatek byl účelový. Ministerstvo uvedlo, že stěžovatelka lhala o tom, jak se seznámila se společnou kamarádkou X. Stěžovatelka vypověděla, že X je její kamarádka z dětství, že zhruba do X 8 let byly sousedky a potom že se X přestěhovala do ČR. Až byly obě větší, našly se na internetu, což bylo asi v roce 2010. Správní orgán stěžovatelku konfrontoval s výpovědí X, která uvedla, že jsou kamarádky přes internet a že stěžovatelku zná asi rok nebo rok a půl. Stěžovatelka na to reagovala tak, že se asi zmýlila v datu, kdy X kontaktovala přes internet a že X byla zřejmě tak malá, že si ji nepamatuje. Aby správní orgán mohl konstatovat, že stěžovatelka lhala, musela by X, případně její rodiče, stěžovatelčino vysvětlení popřít, což však ze správního spisu nevyplývá. Proto ani tento rozpor neprokazuje stěžovatelčin úmysl uzavřít sňatek výlučně za účelem získání pobytového oprávnění.

[30] Poslední kasační námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Stěžovatelka má obecně pravdu v tom, že posouzení přiměřenosti z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele má být s ohledem na přímo aplikovatelný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod prováděno i v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, lze jej však hodnotit méně přísně než v těch rozhodnutích, kde to zákon o pobytu cizinců výslovně požaduje (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39, ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014 – 34, ze dne 8. 8. 2018, č. j. 3 Azs 350/2017 – 29, ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 – 29). V tomto ohledu tedy není závěr krajského soudu o tom, že při zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nejsou správní orgány povinny zkoumat přiměřenost rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele, správný. Krajský soud se však přiměřeností svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky v souvislosti s narozením dítěte přesto zabýval a vysvětlil, proč k této skutečnosti nepřihlédl. Dítě se stěžovatelce a jejímu manželovi narodilo až po vydání správních rozhodnutí. Správním orgánům proto nelze vyčítat, že tuto skutečnost při svém rozhodování nezohlednily. Přesto i žalovaná přiměřenost dopadu svého rozhodnutí do právní sféry stěžovatelky zkoumala, byť ve „smyslu správního řádu“. Uvedla, že rozhodnutí odpovídá okolnostem případu a že není ve veřejném zájmu, aby pobytové oprávnění bylo vydáváno cizincům, kteří pro to nesplňují podmínky, přičemž poukázala rovněž na to, že stěžovatelka ani neuvedla, v čem by napadené rozhodnutí nešetřilo její práva nabytá v dobré víře a ani ze spisového materiálu nelze ničeho dovodit. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žalovaná i krajský soud nesprávně posoudily otázku povinnosti správních orgánů posuzovat přiměřenost rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele, přesto je z dotčených rozhodnutí patrné, že se jak žalovaná, tak i krajský soud otázce přiměřenosti věnovali.

[31] Jak Nejvyšší správní soud poukázal výše (v odstavci 14), chce-li správní orgán zamítnout žádost žadatele o pobytové oprávnění z důvodu, že žadatel účelově uzavřel manželství, musí prokázat jak úmysl uzavřením sňatku obejít pobytový zákon, tak i úmysl nevést s manželem společný manželský život. To se však správním orgánům nepodařilo, neboť zjištěný skutkový stav nevede k závěru, že stěžovatelka uzavřela manželství výlučně za účelem neoprávněného získání pobytového oprávnění. Jejich rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o povolení přechodného pobytu je proto nezákonné. Stejně nezákonný je pak i napadený rozsudek krajského soudu, kterým krajský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se nezákonnosti správních rozhodnutí bránila.

IV. Závěr a náklady řízení

[32] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Již v řízení před krajským soudem existoval důvod ke zrušení rozhodnutí žalované pro vady řízení (§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.), proto Nejvyšší správní soud zrušil vedle rozsudku krajského soudu i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.] Jelikož nesprávné hodnocení účelovosti uzavřeného manželství může na podkladě doposud zjištěného skutkového stavu napravit žalovaná, nebylo nutné, aby Nejvyšší správní soud zrušil vedle rozsudku krajského soudu a rozhodnutí žalované i rozhodnutí ministerstva vnitra.

[33] Žalovaná bude v dalším řízení vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.) a znovu posoudí, zda stěžovatelka uzavřela manželství výlučně s účelem získat pro sebe neoprávněné povolení k pobytu. Při posuzování žalovaná přihlédne ke všem skutečnostem, které svědčí ve prospěch i neprospěch závěru, že stěžovatelčin úmysl uzavřít manželství byl řádný a o věci rozhodne podle skutkového stavu ke dni vydání jejího nového rozhodnutí. Přitom zohlední i případné změny v osobních poměrech stěžovatelky a jejího manžela, které v mezidobí nastaly, zejména skutečnost, že se manželům narodilo dítě, a dopad svého rozhodnutí zhodnotí i z hlediska jeho zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky.

[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka měla v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch, a má tedy právo na náhradu nákladů těchto řízení. Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí žalované a řízení před správními soudy tedy končí. Nejvyšší správní soud proto musí určit náhradu nákladů celého soudního řízení (jak před krajským soudem, tak i o kasační stížnosti).

[35] V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatelky zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč (soudní poplatek za žalobu a za návrh na přiznání odkladného účinku žaloby) a odměna a náhrada hotových výdajů zástupce stěžovatelky. Odměna zástupci náleží celkem za pět úkonů právní služby – převzetí a příprava zastoupení před podáním žaloby, podání žaloby a návrh na přiznání odkladného účinku ze dne 6. 9. 2017, návrh na přiznání odkladného účinku ze dne 11. 9. 2018 a účast na jednání před soudem, a to v hodnotě 3 100 Kč za každý úkon právní služby, celkem tedy částka 15 500 Kč [§ 1 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a j) ve spojení s § 11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů sestává z paušální částky 300 Kč na jeden úkon právní služby, celkem tedy 1 500 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Výše odměny za zastupování a náhrady nákladů řízení činí celkem 17 000 Kč. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, tato částka se proto zvyšuje o částku 3 570 Kč (21% DPH). Celková náhrada nákladů řízení před krajským soudem činí 24 570 Kč a žalovaná je povinna ji stěžovatelce zaplatit k rukám jejího zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

[36] V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení stěžovatelky zaplacený soudní poplatek ve výši 6 000 Kč (soudní poplatek za kasační stížnost a za návrh na odkladný účinek kasační stížnosti) a odměna a náhrada hotových výdajů zástupce stěžovatelky. Odměna zástupci náleží celkem za dva úkony právní služby – podání kasační stížnosti a návrh na přiznání odkladného účinku, a to v hodnotě 3 100 Kč za každý úkon právní služby, celkem tedy částka 6 200 Kč [§ 1 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) a j) ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu]. K této částce je třeba přičíst 300 Kč na jeden úkon právní služby, celkem tedy 600 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Výše odměny za zastupování a náhrady nákladů řízení tedy představuje částku 6 800 Kč. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, tato částka se proto zvyšuje o částku 1 428 Kč. Celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti tedy činí 14 228 Kč a žalovaná je povinna ji stěžovatelce zaplatit k rukám jejího zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

[37] Celkově je tedy žalovaná povinna uhradit stěžovatelce za řízení o žalobě a kasační stížnosti náhradu nákladů ve výši 38 798 Kč, a to k rukám jejího zástupce advokáta Mgr. Petra Václavka.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 14. prosince 2020

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Plný text

3 Azs 380/2019 - 37
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: T. T. H. T., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. 31 A 287/2017 – 65, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí svou kasační stížností proti shora označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Krajský soud v Brně zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2017, č. j. MV-77517-7/SO-2017 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 11. 5. 2017, č. j. OAM-11348-34/PP-2016. Posledně uvedeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť se dopustila obcházení citovaného zákona. Kasační stížnost stěžovatelky byla spojena s návrhem na přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti ve smyslu § 107 soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

[2] V odůvodnění své žádosti stěžovatelka nejprve zrekapitulovala podmínky, které pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stanovuje § 73 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s § 107 téhož zákona, přičemž dodala, že jinými právními následky ve smyslu prvního z odkazovaných ustanovení se bezesporu rozumí i právní moc rozhodnutí. Dále uvedla, že vzhledem ke skutečnosti, že má na území ČR vytvořeno veškeré rodinné, sociální a kulturní zázemí, představoval by její nucený návrat do země původu nenahraditelnou újmu, přičemž následky nepřiznání odkladného účinku by byly zjevně nepřiměřené důvodům vydání napadeného rozhodnutí. Jeho přiznáním naopak nemůže dle názoru stěžovatelky žádným jiným osobám vzniknout jakákoliv újma, přičemž není ani v rozporu s veřejným zájmem. Stěžovatelka rovněž vyjádřila přesvědčení, že i bez detailního posouzení obsahu spisového materiálu je zřejmé závažné pochybení žalované a nepřiznání odkladného účinku by vzhledem k aplikační praxi správních orgánů vedlo k jejímu brzkému nucenému vycestování. Ke zmíněnému rodinnému zázemí zdůraznila, že na území ČR má manžela a nezletilou dceru, kteří jsou oba občany České republiky. V domovském státě naopak žádné relevantní zázemí nemá. Při nepřiznání odkladného účinku by ztratila možnost na území ČR legálně pobývat, musela by manžela i svou nezletilou dceru opustit, což by představovalo významný zásah do života celé rodiny, a tedy zásadní újmu. Tato by přitom byla nesrovnatelná s újmou, které by mohla vzniknout někomu jinému, neboť stěžovatelka neví o osobě, která by v souvislosti s přiznáním odkladného účinku mohla být jakkoliv postižena. Stejně tak nemůže být dotčen ani veřejný zájem. Nucený návrat stěžovatelky do země původu by naopak vážně ohrozil její oprávněné zájmy garantované jak ústavním pořádkem ČR, tak mezinárodními závazky České republiky. Jedná se zejména o právo na sloučení rodiny a právo na důstojný život.

[3] Stěžovatelka v rámci svého návrhu dále poukázala na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Jmenovitě odcitovala části usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100 (věnující se otázce přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v případě, kdy cizinec pozbude pobytového oprávnění, a taktéž významu tohoto institutu pro právo stěžovatele na spravedlivý proces), a usnesení ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76 (konstatující, že přiznáním odkladného účinku není předjímáno rozhodnutí ve věci samé). Stěžovatelka taktéž odcitovala usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, č. j. 11 A 185/2012 – 52, podle kterého má přiznání odkladného účinku povahu mimořádného opatření, avšak v některých případech jde o výhradní prostředek, jak dosáhnout toho, aby konečný úspěch ve věci nebyl jen formální, ale i faktický. V kontextu těchto judikaturních závěrů stěžovatelka poznamenala, že nepřiznání odkladného účinku, a tedy povinnost vycestovat z území, by bylo na újmu jejímu právu na spravedlivý proces, k němuž patří možnost aktivně se účastnit soudního řízení, včetně možnosti pravidelného osobního kontaktu s právním zástupcem.

[4] Na podporu tvrzení o závažnosti dopadu případného nuceného vycestování do jejího života stěžovatelka doplnila, že v domovském státě nemá vybudováno funkční zázemí a žádný majetek. Byla by tedy nucena vést velmi obtížný život v zemi, kde nemá zázemí ani své nejbližší. Vycestování a pobyt v zemi původu by současně znamenal nemalé výdaje, a to za situace, kdy tomu tak být nemusí a veřejný zájem takový postup nevyžaduje. Nepřiznáním odkladného účinku by tedy došlo k nepřiměřenému zásahu do práva na soukromý a rodinný život stěžovatelky, jak jej garantuje Listina základních práv a svobod i mezinárodní dokumenty, ale i práva na spravedlivý proces ve smyslu shora řečeného. V této souvislosti dodala, že existuje důvodné nebezpečí, že bude nucena opustit území ČR dříve, než bude rozhodnuto o její kasační stížnosti, potažmo i o žalobě, a to se všemi negativními důsledky s tím spojenými. V uvedeném lze dle jejího názoru spatřovat nepoměrně větší újmu na straně její, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Má proto za to, že nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem, jsou splněny předpoklady pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[5] Stěžovatelka v žádosti dále rozvedla okolnosti svého pobytu na území ČR. Nad rámec již řečeného poznamenala, že se soustředí na zlepšování své znalosti českého jazyka. Pracuje v manikérském studiu a plánuje otevřít své vlastní podnikání. Má zde také spoustu přátel. Na území ČR nadto pobývá již poměrně dlouhou dobu. Českou republiku považuje za svůj domov, má zde svoji rodinu a vytvořila si zde silné sociální vazby. Podle svého názoru se úspěšně integruje do české společnosti. V souhrnu uvedených okolností stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že podmínky pro přiznání odkladného účinku dle § 73 odst. 2 s. ř. s. jsou splněny, přičemž jedná-li se o možný rozpor s veřejným zájmem, je dle jejího názoru v zájmu demokratického státu, aby nedošlo v případě pochybení správních orgánů k rozdělení rodiny, jestliže je s přihlédnutím k meritu věci jasné, že žalovaná zcela pochybila.

[6] Žalovaná se k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřila přípisem ze dne 21. 11. 2019. V něm uvedla, že žádost stěžovatelky o povolení k přechodnému pobytu na území ČR byla zamítnuta z důvodů uvedených v § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tedy proto, že se dopustila obcházení zákona, a to tím, že dne 7. 8. 2015 v H. ve Vietnamu uzavřela účelově manželství s P. K., státním občanem ČR. Svou pobytovou žádost potom podala právě z důvodu, že je manželkou občana ČR, tj. rodinným příslušníkem občana EU dle ustanovení § 87b téhož zákona. V této souvislosti vyjádřila žalovaná přesvědčení, že nejsou naplněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to konkrétně v podobě vzniku nenahraditelné újmy, neboť taková újma nemůže stěžovatelce v tomto řízení vzniknout. K tomu by mohlo dojít až na základě jejího správního vyhoštění, které sice může být důsledkem zamítnutí žádosti o přechodný pobyt, avšak je o něm rozhodováno v samostatném správním řízení. V rámci něj je potom zaručeno zkoumání dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění z hlediska nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života stěžovatelky (§ 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žalovaná dodala, že stěžovatelka by dále měla zásadně možnost podat proti případnému správnímu vyhoštění žalobu, která má ze zákona odkladný účinek. Podle žalované tedy existují právní instituty, kterými se stěžovatelka muže domáhat posouzení své situace a přiznání odkladného účinku v jiném následném řízení, a nelze proto dovozovat, že jí v důsledku napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno pouze o žádosti o povolení k přechodnému pobytu, hrozí nenahraditelná újma. Žalovaná závěrem zdůraznila, že práva stěžovatelky na území ČR jsou rovněž zaručena prostřednictvím jejího právního zástupce.

[7] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, na které je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, není-li následně zákonným postupem zrušeno; tento postup proto musí být vyhrazen jen pro výjimečné případy. V souvislosti s nyní posuzovaným návrhem stěžovatelky považuje Nejvyšší právní soud za nezbytné dále zdůraznit, že z obsahu soudního spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka žádala již v řízení před tímto soudem o přiznání odkladního účinku žalobě, přičemž jejímu prvnímu návrhu krajský soud usnesením ze dne 4. 10. 2017, č. j. 31 A 287/2017 – 23, nevyhověl, avšak druhému usnesením ze dne 26. 9. 2018, č. j. 31 A 287/2017 – 53, již ano. Tato okolnost má pro posouzení nyní projednávaného návrhu stěžovatelky zásadní význam. V případě, že by totiž krajský soud návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě vůbec nevyhověl, potom by v době, kdy Nejvyšší správní soud rozhoduje o nyní podané žádosti stěžovatelky, již nastaly účinky spojené s právní mocí žalobou napadeného rozhodnutí. Jestliže potom kasační stížnost představuje opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, nemohlo by ani eventuální přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ovlivnit již nastalé právní účinky přezkoumávaného rozhodnutí žalované (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2015, č. j. 3 As 9/2015 – 23, nebo ze dne 27. 2. 2019, č. j. 3 Azs 17/2019 – 32).

[8] Podle ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (toto ustanovení se užije přiměřeně v řízení o kasační stížnosti – viz § 107 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku tedy reflektuje na jedné straně hledisko veřejného zájmu, při současném porovnání újmy stěžovatele (nebude-li odkladný účinek přiznán), s možnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný účinek přiznán), jako hledisko druhé. K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté, osvědčí-li stěžovatel, že jeho újma, jako důsledek nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, by byla nepoměrně větší oproti případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno, a současně teprve poté, co vyloučí kolizi odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.

[9] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. Dále platí, že rozhodnutí o odkladném účinku je rozhodnutím předběžné povahy, kterým Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá (ani nemůže předjímat) výsledek meritorního posouzení věci (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).

[10] Stěžovatelka svůj návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odůvodnila narušením práva na spravedlivý proces, existencí kulturního, sociálního a rodinného zázemí na území ČR (především manžel a nezletilá dcera, oba občané ČR), a to při současné absenci zázemí v zemi původu. Rovněž poukázala na finanční náročnost případného vycestování, dlouhodobost svého pobytu v ČR a skutečnost, že je zaměstnaná. Přiznání odkladného účinku je dle jejího názoru taktéž v souladu s veřejným zájmem, neboť je v zájmu demokratického státu, aby nedošlo v případě pochybení správních orgánů k rozdělení rodiny.

[11] V kontextu podmínek stanovených pro přiznání odkladného účinku ustanovením § 73 odst. 2 s. ř. s. zdejší soud připomíná, že je to stěžovatelka, koho stíhá povinnost tvrdit a prokázat možný vznik újmy na její straně. Nejvyšší správní soud k jejímu tvrzení o možném zásahu do jejího rodinného života z obsahu spisu krajského soudu zjistil, že dle oddacího listu byla dne 7. 8. 2015 sezdána s P. K. (viz č. l. 39 spisu krajského soudu), s nímž má současně dceru B. A. K., (viz rodný list dcery na č. l. 41 tamtéž), které je tak v současné době necelých 17 měsíců. Nejvyšší správní soud má proto za prokázané, že stěžovatelka je matkou nezletilé [nezletilý] K., přičemž je nepochybně dána potřeba, aby tato o svou nezletilou dceru pečovala. Současně lze učinit taktéž závěr o vhodnosti toho, aby o jejich společnou dceru pečoval rovněž manžel stěžovatelky, případně aby tento pečoval rovněž o samotnou stěžovatelku, potom je možné za uvedených okolností přisvědčit tvrzení posledně jmenované, že by její nucené vycestování představovalo významný zásah do života celé rodiny.

[12] S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že vzhledem k jejím stávajícím osobním a rodinným poměrům, jak tyto vylíčila v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a jak vyplývají ze spisového materiálu, by pro ni a její rodinu nucené opuštění ČR mohlo znamenat nenahraditelnou újmu. Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací činnosti nadto opakovaně připustil, že cizincovo nucené vycestování do země původu v průběhu řízení o kasační stížnosti by mohlo zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces. Z judikatury tohoto soudu, jak poukázala stěžovatelka, totiž vyplývá, že pro výkon ústavního práva na spravedlivý proces může být významné, aby mohl cizinec zůstat na území ČR do skončení řízení o kasační stížnosti, a to i pokud je v řízení zastoupen advokátem. Nelze totiž přehlédnout, že k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd. (viz např. usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, či v usnesení ze dne 6. 4. 2017, č. j. 3 Azs 78/2017 – 21). S ohledem na vše shora řečené má Nejvyšší správní soud za prokázané, že v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti hrozí stěžovatelce „nepoměrně větší újma“ ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Je tomu tak proto, že z obsahu spisového materiálu, ani vyjádření žalované k návrhu na přiznání odkladného účinku nelze dovodit, že by jeho přiznání mohlo být nositelem rizika vzniku jakékoli újmy třetím osobám, případně závažného porušení veřejného zájmu.

[13] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 107 s. ř. s., ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. tak, že kasační stížnosti stěžovatelky přiznal odkladný účinek. Zároveň zdejší soud připomíná, že podle § 73 odst. 3 s. ř. s. „se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí“. Do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se tak pozastavují nejen veškeré účinky napadeného rozsudku krajského soudu, ale vzhledem k tomu, že tento svým usnesením č. j. 31 A 287/2017 – 53, jak uvedeno shora, přiznal žalobě stěžovatelky odkladný účinek, se fakticky do meritorního rozhodnutí o samotné kasační stížnosti obnovuje i tento odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalované.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2019

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu