Usnesení ze dne 30. 11. 2021
Plný text
4 Ao 5/2021 - 621
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci navrhovatele: Ing. F. Č., proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem [adresa] Praha 2, o návrhu ze dne 7. 6. 2021 na zrušení bodů I. až V. mimořádného opatření odpůrce ze dne 2. 3. 2021, č. j. MZDR 40555/2020-4/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření ze dne 22. 5. 2021, č. j. MZDR 21735/2021-1/MIN/KAN,
takto:
I. Návrh ze dne 7. 6. 2021 na zrušení bodů I. až V. mimořádného opatření odpůrce ze dne 2. 3. 2021, č. j. MZDR 40555/2020-4/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření ze dne 22. 5. 2021, č. j. MZDR 21735/2021-1/MIN/KAN, se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu.
III. Navrhovateli se vrací soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatel se návrhem ze dne 7. 6. 2021 domáhal mimo jiné zrušení v záhlaví uvedených částí opatření obecné povahy – mimořádného opatření odpůrce, kterým odpůrce nařídil postup při nařízení izolace ve smyslu § 2 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (čl. I.), při ukončení izolace (čl. II.), při zabránění šíření epidemie onemocnění COVID-19 (čl. III.), při nenařízení izolace (čl. IV. a V.). Svůj návrh poté navrhovatel doplnil dalšími 23 obsáhlými podáními.
[2] Podle navrhovatele PCR test neprokazuje a nikdy neprokazoval přítomnost aktivního živého viru ve vzorku u testované osoby. Test říká, že se u osoby nachází alespoň nějaká část daného viru. Tedy například již 14 dní mrtvého. Na základě takového testu může být jedinci nařízena karanténa, což je neospravedlnitelné. Jedinec může vykazovat pozitivitu ještě dlouho po prodělání nemoci, v ojedinělých případech i měsíce, což samo o sobě problematizuje nutnost na jedince bez příznaků uvalit karanténu. Uvalení karantény v závislosti na přítomnost v nějakém prostoru bez nutnosti prokazovat přenos nákazy označil navrhovatel za neospravedlnitelné omezování osobní svobody. Karanténu totiž není možné uložit na principu „co kdyby náhodou.“ Napadené opatření dále navrhovatele diskriminuje oproti osobám, které se podrobily očkování proti onemocnění, kterým se karanténa nenařizuje. Navrhovatel uvádí i další důvody tvrzené nezákonnosti napadeného opatření.
[3] Navrhovatel uvedl, že napadené mimořádné opatření může být vůči jeho osobě kdykoli aplikováno, pokud by buď jemu samotnému, nebo osobě, s níž přišel do úzkého kontaktu, byl proveden pozitivní RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 nebo pozitivní antigenní test a vykazoval by příznaky onemocnění. V takovém případě by navrhovateli byla uložena izolace, popř. karanténa, čímž by byl podstatně omezen na osobní svobodě.
[4] Mimořádným opatřením odpůrce ze dne 19. 10. 2021, č. j. MZDR 40555/2020-8/MIN/KAN, bylo napadené opatření obecné povahy zrušeno s účinností od 25. 10. 2021.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy v širším smyslu, mezi jinými též oprávnění navrhovatele k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy (tzv. aktivní procesní legitimace).
[6] Podle § 101a odst. 1 věty první s. ř. s. návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen.
[7] Z napadeného mimořádného opatření vyplývá, že jeho adresáty jsou poskytovatelé zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství nebo praktické lékařství pro děti a dorost, krajské hygienické stanice a Hygienická stanici hlavního města Prahy. Dále z mimořádného opatření vyplývá povinnost pro osoby, které mají pozitivní výsledek RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2, a osoby, které mají pozitivní výsledek POC antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 a zároveň vykazují příznaky onemocnění COVID-19 (které se měly podrobit izolaci), resp. též pro osoby, které byly vytrasovány jako osoby v úzkém kontaktu s pozitivně testovanou osobou (které se měly podrobit karanténě).
[8] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že je toho názoru, že aktivní procesní legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy může založit i tvrzení navrhovatele, že ačkoli vůči němu napadené opatření obecné povahy dosud nebylo použito, popř. mu nestanovilo povinnosti, a tedy do jeho práv dosud nezasáhlo, s přiměřenou pravděpodobností se tak může stát. Např. obecně je uznávána aktivní legitimace vlastníka nemovitosti v regulovaném území k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy – územního plánu, a to i tehdy, pokud dosud nebyl tento územní plán vůči navrhovateli aplikován např. formou vydání rozhodnutí v územním řízení, jehož by byl navrhovatel účastníkem. Jiným případem může být věc rozhodnutá Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 4 As 273/2021 – 54, kdy navrhovatel se nacházel v zahraničí a tvrdil, že v okamžiku návratu na něj bude aplikována regulace obsažená v mimořádném opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 7. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-104/MIN/KAN, a č. j. MZDR 20599/2020-106/MIN/KAN, kterými se stanovovaly povinnosti při vstupu na území ČR osobám, které pobývaly nejméně 12 hodin v posledních 14 dnech na území některých států, mj. též Řecka, kde pobýval navrhovatel. I v tomto případě Nejvyšší správní soud shledal aktivní legitimaci navrhovatele.
[9] Aktivní legitimace navrhovatele však není dána v případě, kdy jde o pouhou hypotetickou možnost zásahu do právní sféry navrhovatele, který však nikdy nenastal a v době rozhodování soudu je rovněž vyloučeno, že by nastat mohl. Např. aktivní legitimace navrhovatele by nebyla založena pouhým jeho tvrzením, že by mohl nabýt nemovitost v území regulovaném územním plánem, a v takovém případě by územní plán do jeho právní sféry zasáhl.
[10] Je třeba rovněž nutné upozornit na to, že podle § 103 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. jsou soudy ve správním soudnictví povinny zkoumat, zda jsou dány podmínky pro rozhodnutí ve věci samé, v průběhu celého řízení až do vyhlášení rozhodnutí (srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 2. 2009, č. j. 4 Ads 127/2008 - 73, a ze dne 7. 3. 2012, č. j. 8 As 114/2011 – 14). Může tak nastat situace, kdy v případě, že podmínky řízení při zahájení řízení splněny byly, v průběhu řízení však dojde ke změně okolností, která má za následek, že podmínky řízení již splněny nebudou. Nevyplývá-li ze zákona jiný způsob řešení takové situace, resp. není-li možné zjištěný nedostatek podmínek řízení odstranit, má zjištění takové změny poměrů za následek nutnost návrh odmítnout podle některého z ustanovení § 46 s. ř. s.
[11] Jestliže v průběhu řízení o návrhu došlo ke zrušení napadeného mimořádného opatření, neznamená to samo o sobě nutnost návrh odmítnout, neboť pro takový případ § 13 odst. 4 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen „pandemický zákon“), stanoví, že soud má dále zkoumat zákonnost mimořádného opatření, a v případě důvodnosti návrhu má rozhodnout deklaratorním výrokem. To však neznamená, že zrušení napadeného mimořádného opatření nemůže mít význam při zkoumání dalších podmínek řízení, než je existence předmětu řízení. Konkrétně v nyní posuzované věci lze zohlednit zrušení napadeného mimořádného opatření při zkoumání aktivní legitimace navrhovatele.
[12] Navrhovatel totiž ani netvrdil ani nedoložil, že by napadené mimořádné opatření bylo vůči němu někdy použito, popř. že by mu stanovilo povinnosti či zasáhlo do jeho práv, neboť neuvedl, že by patřil do některé ze skupin osob, kterým mimořádné opatření stanovilo povinnosti (srov. bod [7] výše). Navrhovatel svou aktivní legitimaci dovozoval pouze z toho, že je pravděpodobné, že vůči němu použito bude, resp. že se v důsledku pozitivního RT-PCR či antigenního testu své osoby či jiné osoby, která s ním byla v úzkém kontaktu, na svých právech bude omezen. Po zrušení napadeného mimořádného opatření nelze dovozovat, že by zde bylo plausibilní tvrzení o zkrácení navrhovatelových práv. Navrhovatel totiž netvrdil, že by po dobu účinnosti mimořádného opatření bylo vůči němu použito (tj. že by nezákonně bylo rozhodnuto o nařízení izolace nebo karantény vůči navrhovateli) či že by naplňoval znaky vymezující skupiny osob, jejichž práv a povinností se mimořádné opatření dotýká, a po zrušení napadeného mimořádného opatření odpadla i jakákoli možnost jeho budoucí aplikace vůči navrhovateli. Např. naposledy v podání ze dne 22. 10. 2021, označeném jako „verze 23“ jeho návrhu, navrhovatel výslovně potvrdil, že napadené mimořádné opatření vůči němu nebylo v době jeho účinnosti nikdy aplikováno.
[13] Jak uvedl rozšířený senát v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, č. 1910 Sb. NSS, bod 33: „Bude-li již z obsahu samotných tvrzení navrhovatele (doplněných případně postupem podle § 37 odst. 5 věty první s. ř. s.) patrné, že i kdyby byla pravdivá, nemůže být navrhovatel (zejména pro povahu věci nebo jinou zcela zjevnou skutečnost) ve své právní sféře opatřením obecné povahy dotčen, je na místě odmítnout návrh jako nepřípustný podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.“ Taková situace nastala nyní, kdy ze stěžovatelových tvrzení obsažených v návrhu je zřejmé, že navrhovatel nemohl být a ani v budoucnu nemůže být napadeným mimořádným opatřením zkrácen na svých právech. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že dotčení na právech nemohlo být založeno pouze tím, že navrhovatel subjektivně pociťoval obavy z možné aplikace mimořádného opatření. V takovém případě by totiž muselo být dovozeno, že k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je oprávněn kdokoli a kdykoli, což by znamenalo akceptování actio popularis. Soudní řád správní ovšem obsahuje odlišnou koncepci žalobní legitimace.
[14] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že navrhovatel je osobou zjevně neoprávněnou k podání návrhu na zrušení napadeného mimořádného opatření odpůrce. Proto jeho návrh odmítl dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[15] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že návrh na zrušení napadeného mimořádného opatření mohl být pokládán za včasný pouze ve vztahu k těm částem, které byly dotčeny změnou provedenou mimořádným opatřením ze dne 22. 5. 2021, č. j. MZDR 21735/2021-1/MIN/KAN, tj. bodu IV. a bodu V.1 a V.2. Ve vztahu k ostatním částem napadeného mimořádného opatření začala navrhovateli běžet jednoměsíční lhůta pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy stanovená v § 13 odst. 2 pandemického zákona od jeho účinnosti, tj. od 2. 3. 2021 a skončila dne 2. 4. 2021. Vůči těmto částem mimořádného opatření byl tedy návrh na jejich zrušení podaný navrhovatelem dne 7. 6. 2021 podán po uplynutí lhůty k jeho podání a musel by být odmítnut podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[16] O nákladech řízení o návrhu Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť návrh byl odmítnut.
[17] Protože navrhovatel uhradil dne 10. 6. 2021 soudní poplatek za návrh ve výši 5.000 Kč, rozhodl soud o vrácení tohoto poplatku v souladu s § 10 odst. 3 větou třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut před prvním jednáním ve věci. Tato částka bude poukázána navrhovateli z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu
Usnesení ze dne 14. 10. 2021
Plný text
4 Ao 5/2021 - 524
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci navrhovatele: Ing. F. Č., proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem [adresa] Praha 2, o návrhu ze dne 7. 6. 2021 na zrušení bodů I. až V. mimořádného opatření odpůrce ze dne 2. 3. 2021, č. j. MZDR 40555/2020 4/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření ze dne 22. 5. 2021, č. j. MZDR 21735/2021 1/MIN/KAN,
takto:
Návrh navrhovatele na vydání předběžného opatření ze dne 14. 9. 2021 se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatel se návrhem ze dne 7. 6. 2021 domáhal mimo jiné zrušení v záhlaví uvedených částí opatření obecné povahy – mimořádného opatření odpůrce, kterým odpůrce nařídil postup při nařízení izolace ve smyslu § 2 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (čl. I.), při ukončení izolace (čl. II.), při zabránění šíření epidemie onemocnění COVID 19 (čl. III.), při nenařízení izolace (čl. IV. a V.).
[2] Podle navrhovatele PCR test neprokazuje a nikdy neprokazoval přítomnost aktivního živého viru ve vzorku u testované osoby. Test říká, že se u osoby nachází alespoň nějaká část daného viru. Tedy například již 14 dní mrtvého. Na základě takového testu může být jedinci nařízena karanténa, což je neospravedlnitelné. Jedinec může vykazovat pozitivitu ještě dlouho po prodělání nemoci, v ojedinělých případech i měsíce, což samo o sobě podrývá nutnost na jedince bez příznaků uvalit karanténu. Uvalení karantény v závislosti na přítomnost v nějakém prostoru bez nutnosti prokazovat přenos nákazy označil navrhovatel za neospravedlnitelné omezování osobní svobody. Karanténu totiž není možné uložit na principu „co kdyby náhodou.“ Napadené opatření dále navrhovatele diskriminuje oproti osobám, které se podrobily očkování proti onemocnění, kterým se karanténa nenařizuje. Navrhovatel uvádí i další důvody tvrzené nezákonnosti napadeného opatření.
[3] V podání ze dne 14. 9. 2021 označeném jako 15. verze návrhu navrhovatel požádal o vydání předběžného opatření rušícího účinky bodů I. až V. napadeného opatření na navrhovatele. Podle navrhovatele je vydání předběžného opatření nutné pro zamezení finančních škod vzniklých na straně státu formou odškodnění za finanční, majetkovou, nemajetkovou, či jinou újmu přiznanou soudy navrhovateli a jakýmkoliv jiným navrhovatelům, v rámci současných i budoucích návrhů vedených proti odpůrci či jiným orgánům státu či nestátním subjektům, zvyšující se každým dnem udržování současného nezákonného stavu způsobovaného vydáním, aplikací a vymáháním dodržování opatření ze stran subjektů jakkoliv opatřením dotčených či opatření vydávajících. Navrhovatel upozornil, že omezování svobody již trvá 550 dnů a konstatoval, že se nesmí připustit pokračování tohoto stavu. Akceptování nezákonnosti jako nového normálu může mít hrůzné nepředvídatelné následky na celou společnost. Dále uvedl, že vlivem činnosti odpůrce přišel o veškerý smysl života, přišel o možnost tančit. Konstatoval, že se blíží období dešťů a zimy, které nepříliš dobře snáší a s ohledem na to, jaký na něj dané období mělo dopad za současných nezákonných opatření, prohlásil, že další takové období za trvání stejného nezákonného omezování již nemá šanci přežít. Závěrem uvedl, že v souvislosti s opatřením a způsobem jeho vymáhání zaměstnavatelem přišel o zaměstnání. Musel proto vyhledat psychiatrickou péči. Situace je pro navrhovatele natolik tíživá, že nevylučuje, že by mohl představovat ohrožení pro zdraví a majetek jiných osob (např. při možném konfliktu s ostrahou v obchodě, která jej nevpustí bez roušky). Uvádí, že nemá v úmyslu komukoliv jakkoliv škodit, klade však současně otázku, kam až může člověk v krizové situaci a při pomatení smyslů dojít.
[4] V podání ze 7. 10. 2021 označeném jako 20. verze návrhu navrhovatel svůj návrh na vydání předběžného opatření upravil tak, že výrokem I. se odpůrci zakazuje nadále s navrhovatelem po dobu platnosti předběžného opatření jednat jako s osobou podezřelou z nákazy. Dosavadní návrh navrhovatele na vydání předběžného opatření označil navrhovatel jako výrok II. Dále se domáhal toho, aby soud určil dobu konce platnosti předběžného opatření na neurčito, jelikož nelze předem stanovit, kdy a jaké opatření přestane platit. Ohledně argumentace nahlížení na osobu navrhovatele jako na osobu podezřelou z nákazy poukázal na část 3.9. svého návrhu.
[5] Odpůrce se k návrhu navrhovatele na vydání mimořádného opatření nevyjádřil.
[6] Nejvyšší správní soud po zvážení všech předložených argumentů dospěl k závěru, že návrhu na vydání předběžného opatření nelze vyhovět.
[7] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. platí, že byl li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze li to po ní spravedlivě žádat.
[8] Předběžné opatření je výjimečným institutem, jehož účelem je zatímní úprava poměrů účastníků soudního řízení, hrozí li pokračováním dosavadního stavu věcí nebo naopak jejich změnou vážná újma. K tomu, aby bylo možno návrhu na vydání předběžného opatření vyhovět, je především třeba v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu trvat na tom, že povinností účastníka navrhujícího předběžné opatření je dostatečně konkrétně tvrdit hrozící vážnou újmu, resp. takovou újmu odpovídajícím způsobem osvědčit. K definici vážné újmy se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v usnesení ze dne 24. 5. 2006, čj. Na 112/2006 37, v němž výslovně uvedl, že „vážnou újmou je nutno zejména rozumět takový zásah do právní sféry účastníka, (…) který představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzivní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených“.
[9] Smyslem institutu předběžného opatření není předběžné posouzení důvodnosti podaného návrhu ve věci samé. Předběžné opatření je vydáváno v zásadě bez ohledu na důvodnost návrhu ve věci samé, podmínkou pro jeho vydání je existence bezprostředně hrozící vážné újmy (viz usnesení NSS ze dne 30. 3. 2021, čj. 6 Ao 2/2021 98, odst. 19). Předběžným opatřením zpravidla ani nelze dosáhnout stejného výsledku, jakého se účastník domáhá ve věci samé. Tím by totiž byla popřena zmíněná povaha tohoto institutu jako dočasného, prozatímního a naopak rozhodování o věci samé by bylo takovým předběžným opatřením předurčeno, ze své podstaty by ztratilo smysl a bylo by pouze formálním rozhodováním (viz usnesení NSS ze dne 22. 4. 2021, čj. 4 Ao 1/2021 56, a ze dne 19. 5. 2021, čj. 7 Ao 13/2021 72).
[10] Předně je třeba uvést, že navrhovatel ani netvrdil, že by mu byla aktuálně uložena povinnost podrobit se izolaci či karanténě, popř. že by s ním bylo zacházeno jako s osobou podezřelou z nákazy, jedná se pouze o hypotetickou možnost, resp. o obavy stěžovatele z eventuální aplikace mimořádného opatření na jeho osobu. Již z toho plyne, že návrh na vydání předběžného opatření je nedůvodný, neboť vážná újma vyplývající z aplikace mimořádného opatření mu aktuálně bezprostředně nehrozí.
[11] Navrhovatel se návrhem na vydání předběžného opatření domáhá toho, aby soud vůči jeho osobě do rozhodnutí ve věci samé pozastavil účinky napadeného mimořádného opatření. Z obsahu jeho návrhu vyplývá, že nesouhlasí s tím, že jsou mimořádnými opatřeními omezována jeho práva a svobody, nemůže vykonávat některé aktivity a činnosti, což špatně nese. Takové důvody nicméně v souladu s výše uvedenou judikaturou nemohou být důvodem k vydání předběžného opatření, protože se v zásadě jedná o důvody, pro které se domáhá zrušení daného mimořádného opatření. Teprve v případě, že by se jeho návrh na zrušení mimořádného opatření ukázal důvodným, by mohl dosáhnout kýženého výsledku, tedy toho, aby se na něj stanovená pravidla neuplatnila. Usnesení o (ne)vydání předběžného opatření ani není rozhodnutím, ve kterém by se soud mohl věcně zabývat otázkou, v jakém postavení vystupují soukromé osoby vykonávající povinnosti, které jim mimořádné opatření stanovuje (např. kontrolující dodržování podmínek pro čerpání služeb apod.).
[12] Stejně tak tvrzení o újmě hrozící státu není důvodem pro vydání předběžného opatření na základě návrhu navrhovatele. Navrhovatel totiž může docílit vydání předběžného opatření toliko v případě, že tvrzená újma hrozí jeho osobě, nikoli státu. Daná újma je navíc v současné době čistě hypotetická, neboť i v tomto případě je jejím prvotním předpokladem závěr o nezákonnosti napadeného mimořádného opatření. Jak bylo výše uvedeno, tvrzenou nezákonností se soud může zabývat teprve při posuzování návrhu ve věci samé. Stejně tak jsou proto čistě hypotetické a předběžné úvahy o tom, zda by se někdo v případě vyslovení nezákonnosti mimořádného opatření domáhal žalobou náhrady újmy způsobené mimořádným opatřením a zda by jeho žaloba byla úspěšná. Hrozící újmou není ani procesní postup soudu v jiných řízeních, tj. zda projednává návrhy týkající se mimořádných opatření přednostně či nikoli, jak tvrdí navrhovatel.
[13] Co se týče tvrzených dopadů mimořádného opatření do zdravotního (psychického) stavu navrhovatele a do jeho osobního a pracovního života, navrhovatel předně tato svá tvrzení žádným způsobem neosvědčil. Především však z jeho tvrzení plyne, že důsledky tohoto stavu nevyplývají z mimořádného opatření samotného, ale z toho, že se jím navrhovatel odmítá řídit, protože s ním nesouhlasí. Důvodem pro vyhovění návrhu není ani navrhovatelem tvrzená hrozící újma na zdraví či majetku jiných osob. Navrhovatel navíc tuto újmu nespojuje přímo s důsledky pravidel obsažených v samotném mimořádném opatření, ale tvrdí, že tuto újmu „v pomatení smyslů“ může sám způsobit. Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom toho, že dlouhotrvající omezení plynoucí z mimořádných opatření odpůrce vydaných v důsledku pandemie onemocnění covid 19 se negativně projevují v hospodářském i sociálním životě celé společnosti, přičemž některé osoby tato omezení mohou zasahovat více a citlivěji než jiné. Ani posledně uvedená tvrzení navrhovatele však nemohou být pro vydání jím navrhovaného předběžného opatření dostatečná. Naopak je třeba důrazně apelovat na navrhovatele, pociťuje li u sebe možnost špatného zvládání jím popisovaných krizových situací, aby je řešil odbornou lékařskou cestou (kterou dle svých tvrzení využívá), a nikoli formou návrhu na vydání předběžného opatření. Nejvyšší správní soud považuje za zcela nepřípadné a nepřijatelné, pokud navrhovatel spojuje otázku (ne)vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření s hrozbou svého možného budoucího protiprávního jednání.
[14] S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Vzhledem k tomu, že navrhovatel již poplatek za návrh na vydání předběžného opatření uhradil, neukládal mu soud povinnost tento poplatek hradit.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu