Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Bytové družstvo nájemníků G. ul. č. 553 a 554, IČO [IČO], se sídlem [adresa] zast. JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) SMO TROJA s.r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zast. Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, II) Spolek přátel pro lepší život na Praze 8, IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 8, III) městská část Praha 8, se sídlem [adresa] Praha 8, zast. Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2024, č. j. MHMP 1977614/2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2026, č. j. 15 A 129/2024-147,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků ani osoby zúčastněné na řízení II) a III) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobce je povinen zaplatit osobě zúčastněné na řízení I) na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6.134,70 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Osoba zúčastněná na řízení I) (dále jen „stavebník“) požádala Úřad městské části Praha 8 (dále jen „stavební úřad“) o vydání stavebního povolení pro stavbu „Komunikace v rámci stavby Bytový dům Troja“. Stavební úřad žádosti vyhověl a stavbu povolil. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) na základě žalobcova odvolání částečně změnil rozhodnutí stavebního úřadu, s jednotlivými námitkami žalobce se však neztotožnil, a tak ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji zamítl.
[3] Žalobce nesouhlasil s připojením stavby na směrově rozdělenou komunikaci K Pazderkám. Tato námitka však dle městského soudu svojí povahou spadá do územního, nikoliv stavebního řízení, neboť směru proti umístění stavby do území. Z tohoto důvodu tedy nebylo možné k námitce ve stavebním území přihlédnout. Správní orgány nemusely zohlednit ani zápis z jednání Komise pro územní rozvoj Rady městské části Praha 8 ze dne 13. 11. 2024 či usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 17/3 ze dne 24. 10. 2024. Ani jeden z těchto dokumentů se netýká dané stavby, nebyl pro správní orgány závazný a nemohl ovlivnit skutečnost, že bylo pravomocně rozhodnuto o umístění stavby.
[4] Městský soud dále dospěl k závěru, že stavební úřad sice neumožnil žalobci vyjádřit se k některým podkladům podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, před vydáním prvostupňového rozhodnutí, tato vada však neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Jde-li o vyjádření stavebníka ze dne 30. 11. 2022, tak to nebylo podkladem rozhodnutí. Ze správního řádu neplyne, že by měl správní orgán seznámit účastníka s jakýmkoliv podáním jiného účastníka. Je pravdou, že stavební úřad měl žalobce seznámit s přílohou tohoto vyjádření (závazným stanoviskem vodoprávního úřadu). Tato vada však neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ať již by se žalobce k závaznému stanovisku vyjádřil, či nikoliv, závazné stanovisko by bylo pro stavební úřad závazné. Vadu navíc zhojil žalovaný, který si podle § 149 odst. 7 správního řádu vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od nadřízeného dotčeného orgánu, se kterým již byl žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí seznámen. Závazné stanovisko se navíc týkalo souladu stavby se zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), především nakládání se srážkovými vodami, což je však problematika, která není způsobilá zasáhnout do práv žalobce.
[5] Co se týká sdělení Úřadu městské části Praha 8, odboru dopravy, ze dne 22. 11. 2022, tak jde o pouhé interní sdělení, které neobsahovalo žádné nové informace a představovalo zcela nevýznamný podklad rozhodnutí. Byť měl stavební úřad žalobce s tímto podkladem seznámit, nejednalo se o podstatnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[6] Žalobce nebyl oprávněn vznést ani samotnou námitku týkající se nakládání se srážkovými vodami. Žalobce není ekologickým spolkem, v řízení vystupoval jako účastník z titulu ochrany svého vlastnického práva. Mohl tak uplatnit pouze námitky, které jsou spojeny s přímým dotčením jeho vlastnického práva. Odvod srážkových vod (v marginálním objemu) však nemůže nemovité věci ve vlastnictví žalobce jakkoliv ohrozit.
[7] Žalovaný nepochybil, pokud (po vydání nesouhlasného závazného stanoviska) umožnil stavebníkovi přepracovat projektovou dokumentaci a následně zažádat o nové závazné stanovisko. Žalovaný rozhoduje na základě skutkového a právního stavu existujícího ke dni vydání svého rozhodnutí. Žalovaný proto musel vycházet z nové projektové dokumentace a souhlasných závazných stanovisek, podle nichž je tato revidovaná dokumentace v souladu s územním rozhodnutím. To, že došlo v revidované projektové dokumentaci rovněž ke změnám týkajícím se provedení stavby (živičný povrch namísto dlažby) a souvisejícího dopravního značení, bylo logickou reakcí stavebníka na výtky obsažené v nesouhlasném závazném stanovisku.
[8] Jde-li o námitku spočívající v tom, že délka chodníku a vjezdu neodpovídá územnímu rozhodnutí, tak tento namítaný rozpor není způsobilý zasáhnout do práv, které mohl žalobce svými námitkami hájit. Žalobce proto postrádá legitimaci k uplatnění této námitky. Údaje dle znění napadeného rozhodnutí jsou navíc v souladu s údaji obsaženými v územním rozhodnutí.
[9] Je pravdou, že ve stavebním povolení není ve výčtu pozemků, na kterých byla stavba povolena, uveden pozemek p. č. XA v k. ú. T. Jde sice o porušení § 115 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve spojení s § 5 písm. c) vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu, nicméně tímto formálním pochybením nedošlo k zásahu do práv žalobce, který není vlastníkem tohoto „opomenutého“ pozemku. Toto pochybení lze navíc zhojit prostřednictvím opravného rozhodnutí podle správního řádu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[10] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Městský soud dospěl k závěru, že žalobce změnil v odvolacím řízení provedení stavby (prostřednictvím změny projektové dokumentace). Tím je naplněn předpoklad aplikace § 82 odst. 4 správního řádu, o nějž se žalobce v žalobě také opřel. Městský soud se však tímto ustanovením vůbec nezabýval. V tomto ohledu je rozsudek nepřezkoumatelný.
[12] Pokud je mlčení městského soudu ohledně § 82 odst. 4 správního řádu třeba chápat jako implicitní závěr, že toto ustanovení na věc nedopadá, je napadený rozsudek nezákonný. Je třeba rozlišovat mezi nápravou vad dříve předložených podkladů a uplatněním nových skutečností, které účastník mohl uplatnit již v řízení před správním orgánem I. stupně. Právě na druhou variantu dopadá § 82 odst. 4 správního řádu, který umožňuje vnášení nových skutečností do odvolacího řízení pouze za podmínky, že je účastník nemohl uplatnit dříve. Stavebníkovi však nic nebránilo předložit projektovou dokumentaci odpovídající územnímu rozhodnutí již v řízení před stavebním úřadem. Na rozpor povolované stavby s územním rozhodnutím ostatně poukázal již stěžovatel ve svých námitkách a následně i v odvolání. Stavebník však přistoupil k úpravě dokumentace až poté, co důvodnost stěžovatelových námitek potvrdilo nesouhlasné přezkumné závazné stanovisko.
[13] Městským soudem citovaný rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 211/2017-47, na věc nedopadá, neboť v něm jde o to, že zásada dvojinstančnosti řízení neznamená, že veškeré podklady musí být posouzeny již v řízení před správním orgánem I. stupně. V daném případě Nejvyšší správní soud posuzoval situaci, kdy si odvolací orgán sám obstaral podklady, které si měl obstarat již stavební úřad. V nynější věci však stavebník změnil provedení a rozměry stavby, čímž vnesl do odvolacího řízení nové skutečnosti.
[14] Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nemohl ve stavebním řízení namítat nezákonnost připojení stavby na směrově rozdělenou komunikaci K Pazderkám, neboť měl tyto námitky uplatnit v územním řízení. Toto posouzení je však nezákonné a nepřezkoumatelné.
[15] Stěžovatelova námitka totiž do územního řízení nespadá, a proto ve vztahu k ní nelze § 114 odst. 2 stavebního zákona aplikovat. Jde totiž o účinky budoucího užívání stavby, které je třeba ověřit ve stavebním řízení podle § 111 odst. 2 stavebního zákona. Teprve ve stavebním řízení je totiž znám konkrétní způsob provedení stavby a s ním spojený provoz. Stěžovatel proto nemohl v územním řízení danou námitku uplatnit. Stěžovatel se nedomáhá přehodnocení územního rozhodnutí a ani nezpochybňuje, že napojení bylo umístěno územním rozhodnutím. Stěžovatel namítá, že komunikace K Pazderkám neunese provoz, který užívání povolené stavby vyvolá, a že tento provoz nebyl ověřen. Umístění napojení a únosnost provozu jsou dvě odlišné věci.
[16] Městským soudem citovaný rozsudek NSS ze dne 14. 6. 2012, č. j. 9 As 10/2012-22, na věc nedopadá. Nosným důvodem tohoto rozhodnutí nebylo to, že by námitka náležela do územního řízení, ale to, že námitka přesahovala předmět stavebního řízení tak, jak jej ve své žádosti vymezil stavebník, neboť v něm nebyla dopravní obslužnost vůbec řešena. V nynější věci však míří námitka týkající se dopravního napojení a jeho provedení přímo k jádru stavebního povolení.
[17] Důvodnost stěžovatelovy námitky plyne i z usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 17/3 ze dne 24. 10. 2024, zápisu z jednání Komise pro územní rozvoj Rady městské části Praha 8 ze dne 13. 11. 2024 a studie Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a.s. ze dne 9. 7. 2024. Z těchto podkladů vyplývá podstatná změna dopravních poměrů na komunikaci K Pazderkám, což je významné z hlediska ověření účinků budoucího užívání stavby podle § 111 odst. 2 stavebního zákona. Stěžovatel tedy nezpochybňuje územní rozhodnutí, a proto nemohl své námitky uplatnit v územním řízení (omezení podle § 114 odst. 2 stavebního zákona se tedy neuplatní). Nové poměry jsou jiné než ty, ze kterých vychází podkladová stanoviska z let 2019 a 2022. Jde přitom o skutečnosti, které v roce 2018 ještě neexistovaly, a proto je nemohl stěžovatel uplatnit dříve.
[18] Bezpečnost a plynulost dopravy na pozemních komunikacích je navíc veřejným zájmem, jehož ochranu mají správní orgány zajišťovat z úřední povinnosti, a proto se na ně koncentrace řízení nevztahuje. Stěžovatel v žalobě výslovně uvedl, že jím předložené dokumenty musely být žalovanému známy. S touto vrstvou argumentace se však městský soud vůbec nevypořádal.
[19] Posouzení městského soudu je navíc nepřezkoumatelné, neboť v bodě 69 napadeného rozsudku uvedl, že žádný z dokumentů se netýká dané stavby. Tento závěr však neodpovídá obsahu podkladů. Studie Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a.s. a usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy se týkají dopravního režimu a kapacity komunikace K Pazderkám.
[20] Městský soud dospěl k závěru, že skutečnost, že stavební úřad neseznámil stěžovatele s podklady rozhodnutí, nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Toto posouzení je však nezákonné.
[21] Městský soud postavil svůj rozsudek na tom, že případné vyjádření stěžovatele k podkladům by nemohlo nic změnit, neboť stavební úřad se musel řídit závazným stanoviskem. To by však ad absurdum znamenalo, že § 36 odst. 3 správního řádu se na závazná stanoviska nepoužije. Smyslem tohoto ustanovení však není to, aby účastník závazné stanovisko zvrátil, ale aby kvalifikovaně formuloval výhrady, které teprve určují rozsah a kvalitu prvostupňového rozhodnutí i následného přezkumu podle § 149 odst. 7 správního řádu. Tyto úvahy potvrzují rozsudky NSS ze dne 13. 11. 2014, č. j. 9 As 42/2014-35, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008-126, č. 1786/2009 Sb. NSS, a ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009-163.
[22] Bod 76 napadeného rozsudku je navíc vnitřně rozporný. Městský soud zde totiž uvedl, že případné vyjádření stěžovatele by nemohlo nic změnit na rozhodnutí stavebního úřadu a zároveň že vada byla zhojena tím, že stěžovatel byl seznámen s přezkumným závazným stanoviskem a mohl se k němu vyjádřit. Odůvodnění napadeného rozsudku je tedy vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu. Mělo-li totiž dojít ke zhojení vady seznámením s podkladem, je zřejmé, že seznámení a možnost vyjádřit se má pro výsledek řízení význam (tvrzení o neúčelnosti vyjádření však předpokládá opak).
[23] Neobstojí ani argument, že závazné stanovisko se stejně týkalo otázek, které nebyly způsobilé zasáhnout do stěžovatelových práv, které mohl hájit. Je totiž třeba odlišovat § 114 odst. 1 stavebního zákona, který vymezuje rozsah námitek, a § 36 odst. 3 správního řádu, který stanoví, že účastník má být seznámen s podklady rozhodnutí. Zmíněné ustanovení správního řádu žádné omezení podle rozsahu námitek neupravuje. Účastník nadto nemůže vědět, co přesně podklad obsahuje. Nelze proto podmiňovat právo být seznámen s podkladem výsledkem námitky, kterou by účastník formuloval teprve po jeho přečtení. Vodoprávní úřad se navíc nemohl vypořádat se stěžovatelovými námitkami, neboť ty byly formulovány teprve později.
[24] Není pravdou, že sdělení Úřadu městské části Praha 8, odboru dopravy, ze dne 22. 11. 2022 je nevýznamným dokumentem. Žalovaný z něj totiž výslovně čerpal při vypořádání námitky týkající se kapacity komunikace K Pazderkám.
[25] S argumentem, že nakládání se srážkovými vodami nezasahuje do stěžovatelových práv, se městský soud odmítl zabývat námitkami, které přímo směřovaly proti důvodům závazného stanoviska vodoprávního úřadu (resp. potvrzujícího stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu). Posouzení městského soudu je však nesprávné, neboť vyšel z § 114 odst. 1 stavebního zákona. Toto ustanovení však neupravuje rozsah soudního přezkumu, ale pouze postup správních orgánů. Z toho nelze dovodit překážku soudního přezkumu.
[26] Nesprávnost tohoto výkladu je zřetelná zejména u námitky opomenutí pozemku p. č. XA, u které sám městský soud uznal, že došlo k pochybení. Tuto vadu přitom nejde označit za pouhé formální pochybení, jak to učinil městský soud (jde o vadu vymezení stavby ve výroku). Dotčení stěžovatele na jeho právech se neodvíjí od vlastnictví pozemku p. č. XA, nýbrž od dopravního napojení stavby, ke kterému je tento pozemek nezbytný. Podle rozsudku NSS ze dne 15. 12. 2025, č. j. 6 As 48/2025-29, má navíc soud přihlédnout k neurčitosti výroku z moci úřední bez ohledu na to, čí práva byla dotčena. Tomuto ostatně odpovídá to, že odvolací orgán z moci úřední přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy (§ 89 odst. 2 věta první správního řádu).
[27] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl.
[28] Městský soud v bodě 86 rozsudku řádně odůvodnil, proč nynější případ nespadá pod § 82 odst. 4 správního řádu. Stejně tak má žalovaný za to, že zmíněné ustanovení nelze v této věci aplikovat. V nové verzi projektové dokumentace totiž stavebník pouze sjednotil způsob kótování se způsobem kótování použitým v grafické části územního rozhodnutí. Změnou způsobu kótování se však nijak nemění podstata a význam zpevněných ploch umístěných územním rozhodnutím.
[29] Námitka týkající se připojení stavby na komunikaci spadá do územního řízení, a proto se jí nebylo možné zabývat. Stěžovatel poukazuje na § 111 odst. 2 stavebního zákona týkající se ověření účinků budoucího užívání stavby. Toto ustanovení však není aplikovatelné. Stěžovatel kombinuje dvě otázky, a sice (i) umístění dopravního napojení záměru a (ii) kapacitu a bezpečnost komunikace K Pazderkám. První otázka spadá do územního řízení, druhá otázka byla ve stavebním řízení řádně posouzena příslušnými dotčenými orgány. Závěry těchto orgánů, podle nichž komunikace K Pazderkám disponuje dostatečnou kapacitou pro předpokládaný nárůst dopravní zátěže vyvolaný realizací záměru, stěžovatel nijak nezpochybnil (navíc z důvodu neexistence dotčenosti na jeho vlastnickém právu ani nemohl). Jde-li o skutečnosti a důkazy, které vznikly až v roce 2024, tak žalovaný zdůrazňuje, že rozhodoval podle skutkového a právního stavu existujícího ke dni vydání jeho rozhodnutí.
[30] Co se týká porušení § 36 odst. 3 správního řádu ze strany stavebního úřadu, ztotožnil se žalovaný s městským soudem, že tato vada nemohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Stěžovatel se navíc s obsahem závazného stanoviska vodoprávního úřadu seznámil a následně ho rozporoval. Na návrh žalovaného bylo toto závazné stanovisko přezkoumáno a potvrzeno nadřízeným dotčeným orgánem.
[31] Jde-li o námitku týkající se opomenutí pozemku p. č. XA, ta je s ohledem na koncentrační zásadu dle § 82 odst. 4 správního řádu nepřípustná. Stěžovatel totiž neuplatnil tuto námitku v odvolacím řízení, nýbrž až v žalobě. Stěžovatel navíc touto námitkou napadá dopravní napojení, které bylo předmětem územního řízení.
[32] Stavebník navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[33] Otázka, zda mohl žalovaný přihlédnout k úpravě projektové dokumentace, nezakládá stěžovatelovu aktivní věcnou legitimaci, neboť nezasahuje do jeho vlastnického práva. Odvolací řízení navíc slouží k nápravě dříve předložených podkladů. Přesně k tomu v této věci došlo (nešlo o uplatnění nových skutečností). Stavebník reagoval na výtky obsažené v nesouhlasném přezkumném závazném stanovisku, přičemž pouze upravil způsob kótování. Do doby vydání tohoto stanoviska nebyl důvod, aby projektovou dokumentaci upravoval.
[34] Otázka napojení stavby na komunikaci K Pazderkám byla s konečnou platností vyřešena v územním řízení. Ve stavebním řízení šlo o kapacitu a bezpečnost komunikace, přičemž tuto otázku řádně posoudily dotčené orgány. Navíc ani v tomto případě by se případné pochybení nemohlo dotknout stěžovatelových práv. Stěžovatelem předkládané dokumenty se týkají jiného záměru v jiné lokalitě.
[35] To, že stavební úřad neseznámil stěžovatele s některými podklady, nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Stavební úřad by byl totiž vázán závazným stanoviskem vodoprávního úřadu i v případě, že by s ním stěžovatel nesouhlasil. Navíc jej následně rozporoval v odvolání. Jde-li o interní sdělení odboru dopravy, to odkazuje pouze na podklady založené ve spise.
[36] Nakládání se srážkovými vodami ani opomenutí uvést pozemek p. č. XA ve výroku rozhodnutí nemůže nijak zasáhnout do stěžovatelových práv. Stavba je součástí výstavby Bytového domu Troja, která jako celek počítá se zasakováním dominantního podílu srážkových vod. Vsakování srážkových vod v případě dané stavby (komunikace) je těžko proveditelné. Očekávaný objem srážkových vod je s ohledem na celkové kapacity záměru zcela zanedbatelný. Námitku týkající se opomenutí pozemku p. č. XA vznesl žalobce až v žalobě, ačkoliv mu nic nebránilo uplatnit ji v odvolacím řízení. Tím stěžovatel porušil koncentrační zásadu stanovenou v § 82 odst. 4 správního řádu. Pozemek p. č. XA je navíc stavbou dotčen pouze minoritním způsobem.
[37] Osoby zúčastněné na řízení II) a III) navrhly, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil, přičemž se ztotožnily s kasační argumentací, aniž by se samy k věci vyjádřily.
III. Posouzení kasační stížnosti
[38] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[39] Kasační stížnost není důvodná.
[40] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda mohl stavebník přepracovat projektovou dokumentaci a následně požádat o vydání nového závazného stanoviska, resp. v tomto směru namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku.
[41] Nejvyšší správní soud nepovažuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný z důvodu, že městský soud při vypořádání žalobního bodu odůvodnil své závěry pouze odkazem na § 149 odst. 6 správního řádu, ale již se nezabýval aplikovatelností § 82 odst. 4 téhož zákona.
[42] Nejvyšší správní soud považuje za nutné poukázat na podobu stěžovatelovy žalobní argumentace. Stěžovatel žalobní bod nadepsal jako „Porušení ustanovení § 149 odst. 6 správního řádu“. Následně rekapituloval okolnosti, které považoval za důležité. Zmínil, že nadřízený dotčený orgán změnil souhlasné závazné stanovisko na nesouhlasné, načež citoval § 149 odst. 6 správního řádu, z něhož zjevně dovozoval, že v takovém případě neměl žalovaný již provádět další dokazování a měl žádost zamítnout. Následně stěžovatel rekapituloval odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný zabýval podobnou argumentací stěžovatele (žalovaný posuzoval konkrétně soulad s § 82 odst. 4 správního řádu). Po této rekapitulaci stěžovatel zdůraznil, že stavebník zásadně přepracoval projektovou dokumentaci, načež uzavřel, že postup žalovaného byl v rozporu s § 149 odst. 6 a § 82 odst. 4 správního řádu.
[43] Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel neuplatnil specifickou argumentaci k tomu, proč byl postup žalovaného v rozporu s § 82 odst. 4 správního řádu. Šlo v zásadě o jednolitou argumentaci, na jejímž závěru byl kromě předchozího odkazu na § 149 odst. 6 správního řádu zmíněn i § 82 odst. 4 tohoto zákona s tím, že stěžovatel nijak konkrétně na argumenty žalovaného nereagoval (viz body [50] a [51] tohoto rozsudku). Městský soud přitom postavil své závěry na již existující judikatuře, a sice na rozsudku NSS ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 211/2017-47 (nesouhlas stěžovatele s aplikovatelností tohoto rozsudku vypořádal Nejvyšší správní soud v bodě [46] tohoto rozsudku). Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tím, že by konstatování městského soudu, že došlo k úpravě projektové dokumentace, aby byly odstraněny její nedostatky, automaticky znamenalo, že je třeba uplatnit koncentraci řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu (viz bod [48] tohoto rozsudku). Z části rozsudku č. j. 10 As 211/2017-47, kterou městský soud v bodě 86 svého rozsudku přímo citoval, vyplývá, že Nejvyšší správní soud zohlednil i charakter odvolacího řízení (a zprostředkovaně tak tedy učinil i městský soud). Pokud tato judikatura výslovně vychází z charakteru odvolacího řízení, je zjevné, že danému výkladu § 82 odst. 4 správního řádu nijak nebránil. Za těchto okolností (struktura stěžovatelovy argumentace, absence konkrétních námitek vůči argumentaci žalovaného a odkaz městského soudu na přiléhavou judikaturu) nemá Nejvyšší správní soud za to, že by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
[44] Stěžovatel na jednu stranu nesouhlasí s tím, že by na věc bylo možné aplikovat závěry rozsudku NSS č. j. 10 As 211/2017-47, na druhou stranu však připouští, že doplnění podkladů či nového souhlasného závazného stanoviska je i v odvolacím řízení obecně přípustné.
[45] Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že i v odvolacím řízení lze doplňovat nové podklady, stejně tak i nové závazné stanovisko. Lze odkázat např. na stěžovatelem zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 10. 7. 2025, č. j. 3 As 195/2024-49. Třetí senát posuzoval věc, v níž odvolací orgán dokonce přerušil řízení, aby mohl účastník upravit svou žádost a získat kladné závazné stanovisko poté, co nadřízený dotčený orgán na úseku pozemních komunikací změnil prvoinstanční závazné stanovisko na nesouhlasné. Jde tedy o podobnou situaci jako v nynější věci, pouze s tím rozdílem, že žalovaný řízení nepřerušil (což však není při přezkumu nyní napadeného rozhodnutí podstatné).
[46] V tomto kontextu je třeba vnímat také závěry rozsudku č. j. 10 As 211/2017-47. Stěžovatel má pravdu, že tento rozsudek se týkal situace, kdy odvolací orgán obstaral závazná stanoviska v odvolacím řízení, k čemuž měl přistoupit s ohledem na změnu projektové dokumentace již stavební úřad (bod 2 rozsudku č. j. 10 As 211/2017-47). Desátý senát však ve svém odůvodnění hovoří obecně o nápravě vad řízení, k nimž došlo před správním orgánem I. stupně, v odvolacím řízení. Z rozsudku č. j. 10 As 211/2017-47 tedy nevyplývá, že by touto napravitelnou vadou bylo pouze to, že si stavební úřad nevyžádal nová závazná stanoviska týkající se změněné projektové dokumentace. Městský soud tak mohl v kontextu tohoto rozsudku za vadu odstranitelnou v odvolacím řízení považovat i to, že původně souhlasné závazné stanovisko bylo v odvolacím řízení změněno na nesouhlasné, v důsledku čehož musela být následně změněna i projektová dokumentace (k takové situaci se vztahuje rozsudek NSS č. j. 3 As 195/2024-49).
[47] Nejvyšší správní soud si je vědom omezení spočívajícího v koncentraci řízení dle § 82 odst. 4 správního řádu. Byl si ho vědom ostatně již i v rozsudku ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 As 24/2009-93, v němž se zabýval právě změnou projektové dokumentace v odvolacím řízení. Nejvyšší správní soud i na podkladě tohoto ustanovení dospěl k závěru, že pokud by „doplnění dokumentace bylo pouhým upřesněním dokumentace původní, které se v právech účastníků řízení neprojevilo, ale naopak jen odstranilo pochybnosti uplatněné v odvolání, nebyl postup žalovaného v rozporu se zákonem“. Je proto třeba posuzovat charakter doplnění a jeho dopad na rozhodnutí. Podstatné tedy je, „nakolik se doplněná projektová dokumentace odlišovala od dokumentace původní“ (viz rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2015, č. j. 6 As 49/2015-41).
[48] Stěžovatel v kasační stížnosti naznačil, že již na základě zjištění městského soudu, že došlo ke změně provedení povolované stavby, je naplněn předpoklad aplikace § 82 odst. 4 správního řádu. Výše zmíněná judikatura však akcentuje míru doplnění projektové dokumentace. Samotná skutečnost, že změnou projektové dokumentace mělo být vyhověno požadavkům přezkumného závazného stanoviska, tedy sama o sobě neznamená, že v provedení této změny v odvolacím řízení brání § 82 odst. 4 správního řádu.
[49] Stěžovatel v tomto směru správně poukazuje na význam rozsahu provedených změn, který určuje, zda jde o nápravu vad dříve předložených podkladů, nebo o nové skutečnosti. V tomto směru však stěžovatel již své úvahy nijak podrobněji nerozvádí. Pouze ve své argumentaci, v níž se zabývá použitelností rozsudku č. j. 10 As 211/2017-47, obecně poukázal na to, že došlo ke změně provedení a rozměrů stavby. Z argumentace uplatněné stěžovatelem v řízení před městským soudem i v odvolacím řízení lze dovodit, že má na mysli zmenšení délky chodníku z 29,4 m na 25,5 m, změnu povrchu části připojení (živičný povrch namísto dlažby) a změnu dopravního značení.
[50] Z porovnání projektové dokumentace předložené stavebnímu úřadu a její revidované verze předložené v odvolacím řízení skutečně vyplývá, že stavebník v návaznosti na nesouhlasné revizní závazné stanovisko nadřízeného dotčeného orgánu zmenšil délku chodníku z 29,4 m na 25,5 m tak, aby odpovídala územnímu rozhodnutí.
[51] Jde-li o údajné zkrácení délky příjezdu (od komunikace K Pazderkám k vjezdu do podzemních garáží bytového domu), žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že šlo pouze o sjednocení způsobu kótování se způsobem kótování v dokumentaci (výkresech) k územnímu rozhodnutí. V revidované verzi projektové dokumentace tak jsou základní kóty vztaženy k hranici pozemku, zatímco v předchozí verzi byly vztaženy k hranici stávajícího chodníkového obrubníku, což Nejvyšší správní soud ve spisové dokumentaci ověřil. Žalovaný tedy v zásadě tvrdí, že ve skutečnosti ke zkrácení chodníku nedošlo, což konkrétně odůvodňuje. Na tuto argumentaci však stěžovatel nikdy konkrétněji nereagoval navzdory tomu, že příslušnou část napadeného rozhodnutí sám v doplnění své žaloby citoval a že na stejnou skutečnost upozorňoval opakovaně i stavebník. Za této situace nemohl dostatečně zpochybnit úvahu, kterou žalovaný svůj postup odůvodnil.
[52] Jde-li o to, že aktualizovaná projektová dokumentace byla doplněna o vodorovné a svislé dopravní značení a červený pruh v místě křížení cyklostezky a příjezdu do bytového domu, či zesílení konstrukce se živičným krytem v případě přejezdu přes chodník a pás komunikační zeleně, nepovažuje Nejvyšší správní soud tyto úpravy za zásadní doplnění podkladů. Jde pouze o dílčí nápravu podkladů (projektové dokumentace) tak, aby byla v souladu s jednotlivými podmínkami územního rozhodnutí.
[53] Nejvyšší správní soud shrnuje, že v revidované projektové dokumentaci byly provedeny výše popsané dílčí úpravy. Nadřízený dotčený orgán totiž při přezkumu souhlasu dle § 15 odst. 2 stavebního zákona, jímž obecný stavební úřad potvrzuje pro účely stavebního řízení vedeného speciálním (v tomto případě silničním) stavebním úřadem dodržení podmínek územního rozhodnutí a který má právní povahu závazného stanoviska ve smyslu § 149 odst. 1 správního řádu (rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 176/2012-140), shledal, že projektová dokumentace v dílčích ohledech neodpovídá územnímu rozhodnutí. Právě změny, které se promítly v revidované projektové dokumentaci, směřovaly k tomu, aby stavba odpovídala územnímu rozhodnutí. Nejvyšší správní soud považuje za stěžejní, že stěžovatel (ani jiní účastníci řízení) nebyl v důsledku akceptace revidované projektové dokumentace v odvolacím řízení zkrácen na svých procesních právech. Obecný stavební úřad vydal k této revidované projektové dokumentaci nový souhlas, přičemž účastníci byli o předložení revidované dokumentace a vydání nového souhlasu vyrozuměni usnesením ze dne 27. 2. 2024, stejně jako o právu seznámit se s těmito dokumenty a vyjádřit se k nim ve stanovené lhůtě, kterou k žádosti stěžovatele žalovaný prodloužil. Zástupkyně stěžovatele nahlížela do spisu dne 11. 3. 2024 a dne 14. 3. 2024 stěžovatel uplatnil námitky proti novému souhlasu dle § 15 odst. 2 stavebního zákona. Žalovaný v návaznosti na to vyžádal potvrzení či změnu tohoto souhlasu od nadřízeného dotčeného orgánu, jenž souhlas obecného stavebního úřadu tentokrát již potvrdil jako věcně správný. Stěžovatel tak nebyl ani v procesní rovině zbaven práva vyjádřit se k revidované projektové dokumentaci a práva uplatnit námitky proti souhlasu obecného stavebního úřadu, žalovaný tyto námitky projednal v režimu § 149 odst. 7 správního řádu (judikatura připustila možnost předložit závazné stanovisko teprve v odvolacím řízení a současně v něm provést i jeho přezkoumání podle § 149 odst. 7 správního řádu, viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2025, č. j. 2 As 117/2024-27, a v něm citovanou judikaturu). O vydání potvrzujícího závazného stanoviska byli účastníci vyrozuměni usnesením ze dne 23. 7. 2024, přičemž zástupkyně stěžovatele dne 31. 7. 2024 nahlížela do spisu a vyjádřila se k potvrzujícímu závaznému stanovisku nadřízeného dotčeného orgánu podáním ze dne 1. 8. 2024. K námitkám uplatněným stěžovatelem až v odvolacím řízení bylo přihlédnuto a byly věcně vypořádány. Postup žalovaného, proti němuž stěžovatel brojí, tedy ani v nejmenším nevedl k tomu, že by byl stěžovatel zkrácen na svých procesních právech. Vzhledem k charakteru provedených změn a vzdálenosti jimi dotčené části stavby od nemovitých věcí stěžovatele nelze dovodit, že by tyto změny měly byť jen potenciál zasáhnout do právní sféry stěžovatele.
[54] Stěžovatel argumentuje také tím, že podle § 41 odst. 8 správního řádu bylo možné změnu obsahu žádosti povolit, a to za podmínky, že by podateli hrozila vážná újma. Stěžovatel však v řízení před městským soudem neuplatnil argumentaci, že změnou projektové dokumentace došlo ke změně obsahu žádosti, ač mu v tom nic nebránilo. Námitka je proto nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Přesto lze poznamenat, že Nejvyšší správní soud nemá za to, že by uvedená dílčí změna projektové dokumentace, k níž došlo na základě přezkumného závazného stanoviska, představovala podstatné nahrazení obsahu žádosti obsahem novým, jak předpokládá § 41 odst. 8 správního řádu (viz rozsudky NSS ze dne 15. 12. 2021, č. j. 6 As 206/2021-47, body 25 a 26, a ze dne 11. 9. 2026, č. j. 5 As 75/2025-81, body 73 a 74).
[55] Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by akceptace revidované projektové dokumentace a k ní se vztahujícího nového souhlasu obecného stavebního úřadu, včetně navazujícího potvrzujícího závazného stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu, představovala vadu řízení, tím méně takovou, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Následek plynoucí z § 149 odst. 6 správního řádu spočívající v zamítnutí žádosti v návaznosti na nesouhlasné závazné stanovisko, který měl dle stěžovatele žalovaný dovodit z původního změnového závazného stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu, se neuplatní tehdy, jestliže žadatel (stavebník) iniciativně upravil projektovou dokumentaci způsobem, aby vyhověl závěrům dotčených orgánů.
[56] Stěžovatel dále rozporoval zákonnost a přezkoumatelnost závěru městského soudu, že námitky týkající se dopadu stavby na bezpečnost a plynulost silničního provozu nemohl uplatnit ve stavebním řízení, neboť svojí povahou spadají do územního řízení.
[57] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v této části spatřuje stěžovatel v tom, že městský soud uvedl, že jím předložené dokumenty se netýkají dané stavby (bod 69 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud se však se stěžovatelem neztotožnil.
[58] Předně je třeba poukázat na to, že městský soud uvedl, že ani jeden z těchto dokumentů „se netýká předmětné stavby, nepředstavuje závazný podklad pro vydání stavebního povolení či napadeného rozhodnutí a nemůže nijak ovlivnit skutečnost, že o umístění stavby v konkrétním místě již bylo dříve k tomu příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto“. Městský soud tedy nepovažoval dokumenty za významné pouze z toho důvodu, že se netýkají stavby, ale i z dalších důvodů. Za zásadní lze označit především to, že stěžovatel těmito dokumenty rozporoval umístění stavby. Tato otázka je však předmětem územního řízení (tento závěr správních orgánů stěžovatel v žalobě nijak nezpochybnil, viz body [62] a [63] tohoto rozsudku). Přesto se však Nejvyšší správní soud jednotlivými dokumenty dále zabýval.
[59] Jde-li konkrétně o usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 17/3 ze dne 24. 10. 2024 (a v návaznosti na něj i studii Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a.s.), zastupitelstvo jím vzalo na vědomí petici za zajištění dopravní bezpečnosti v ulici Trojská. Dále zastupitelstvo pověřilo náměstka primátora vyřízením petice a uložilo Radě hlavního města Prahy, aby přistoupila ke konkrétním opatřením. Petice nijak se stavbou, která byla předmětem řízení, nesouvisí. Zmiňuje především vysokou intenzitu tranzitní dopravy a nedodržování dopravních předpisů. Zápis z jednání Komise pro územní rozvoj Rady městské části Praha 8 ze dne 13. 11. 2024 se týká zcela jiného záměru, jak správně uvedl stavebník. Navíc se zápis zmiňuje o předpokládaném nárůstu dopravy v důsledku výstavby bytových domů. V tomto řízení jde „pouze“ o komunikaci v rámci stavby bytového domu (odlišného od toho, o kterém komise jednala), která sama o sobě počet vozidel (resp. obyvatel využívajících komunikaci) v oblasti citelně nezvýší. Vycházel-li tedy městský soud (mimo jiné) z toho, že dokumenty se netýkají stavby, nelze mu nic vytknout.
[60] Jde-li o nezákonnost závěru městského soudu, že stěžovatel měl uplatnit své námitky již v územním řízení, staví stěžovatel svoji argumentaci především na § 111 odst. 2 stavebního zákona, případně na tom, že se měl žalovaný zabývat jeho námitkou z úřední povinnosti, neboť se dotýká veřejného zájmu.
[61] Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že tato námitka je nepřípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).
[62] Již stavební úřad postavil své rozhodnutí na tom, že námitku týkající se dopravního napojení považuje za nedůvodnou a nadto za nepřípustnou, neboť ji měl stěžovatel uplatnit v územním řízení, a proto k ní nelze přihlížet (tento závěr potvrdil i žalovaný). Příslušnou pasáž rozhodnutí stavebního úřadu ostatně stěžovatel ve své žalobě citoval, avšak závěr, že žalovaný nemohl k námitce přihlédnout, nijak nenapadl. V řízení před městským soudem rozporoval pouze věcnou stránku (tedy důvodnost).
[63] Za této situace musel městský soud vycházet z toho, že stěžovatel nemohl uplatnit svoji námitku ve stavebním řízení. Stěžovatel totiž neformuloval takový žalobní bod, na jehož základě by mohl závěr správních orgánů přezkoumat (vůbec nezmínil ani § 111 odst. 2 stavebního zákona, kterým argumentuje v kasační stížnosti). To stěžovatel činí až v kasační stížnosti, a proto je jeho kasační námitka nepřípustná.
[64] Jde-li snad o poznámku v žalobě, že dokumenty musely být žalovanému známy, tak z toho nelze dovodit, že by stěžovatel rozporoval závěr správních orgánů, že k jeho námitce (k jejíž podpoře měly tyto dokumenty sloužit) nebylo možné přihlédnout.
[65] Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedeného závěru o nepřípustnosti kasační námitky dodává, že stěžovatel v řízení před městským soudem poukazoval výlučně na negativní vlivy, které doprava spojená s užíváním bytového domu může způsobit v okolních ulicích. Svůj názor staví na tom, že v místě připojení bytového domu je ulice K Pazderkám směrově rozdělená, takže z bytového domu lze vyjet pouze jedním směrem, nikoliv však směrem opačným, což platí i pro vjíždění do bytového domu. Jelikož v ulici K Pazderkám není možné se otočit do protisměru, stěžovatel předpokládá, že řidiči budou vjíždět do bočních ulic užívaných právě obyvateli bytového domu stěžovatele, kde se budou otáčet, popř. rovnou parkovat, aby nemuseli zajíždět až do podzemních garáží v „Bytovém domě Troja“. Stěžovatel dále poukázal na již tak hustý provoz v ulici K Pazderkám. Naproti tomu neuplatnil žádnou námitku, kterou by poukazoval na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích související bezprostředně s vjezdem a výjezdem z bytového domu, tedy se samotným technickým řešením dopravního připojení. Vliv užívání stavby bytového domu na své okolí, a to včetně dopravy na přilehlých komunikacích a s tím související emise, je předmětem posouzení právě v územním řízení (srov. rozsudky NSS ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 133/2011-137, a ze dne 25. 7. 2016, č. j. 4 As 63/2016-39). V době rozhodování stavebního úřadu i žalovaného existovalo pravomocné územní rozhodnutí, jehož součástí bylo i umístění dopravního připojení bytového domu na ulici K Pazderkám, a dále pravomocné rozhodnutí o povolení připojení dle § 10 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Rozhodnutí bylo možné samostatně soudně přezkoumat, tedy napadnout též nedostatečnost odůvodnění. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti připouští, že územním rozhodnutím bylo rozhodnuto o umístění dopravního připojení, ovšem současně poukazuje na to, že únosnost provozu na pozemní komunikaci je odlišnou otázkou, pak se snaží uměle oddělit to, co je nerozlučně spjato. Při přijetí stěžovatelovy argumentace by nebylo zřejmé, co tedy stavební úřad v územním řízení ve vztahu k navrženému dopravnímu připojení posuzoval, pokud to nebyl vliv užívání bytového domu na dopravu v jeho okolí. Ani § 111 odst. 2 stavebního zákona, na němž stěžovatel vystavěl svoji kasační argumentaci a podle nějž stavební úřad ve stavebním řízení ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby, neznamená, že by ve stavebním řízení byly znovu posuzovány otázky, které byly předmětem územního řízení. Nejvyšší správní soud k uvedenému ustanovení v rozsudku ze dne 25. 1. 2018, č. j. 10 As 47/2017-48, uvedl: „Toto ustanovení podle soudu doplňuje ustanovení § 111 odst. 1 stavebního zákona; obě pravidla míří k tomu, aby stavební úřad zajistil dostatečnou kvalitu projektové dokumentace a uložil stavebníkovi kromě povinností stavebně-technického charakteru i požadavky, které vznesly dotčené orgány, a to nejen po dobu výstavby (odst. 1), ale i při užívání stavby (odst. 2). Povinnost ověřit účinky budoucího užívání stavby však neznamená povinnost stavebního úřadu vnášet do stavebního řízení otázky týkající se záměru jako celku, které byly řešeny v řízení územním.“ Závěr, že pravidlo obsažené v § 111 odst. 2 stavebního zákona neprolamuje pravidlo plynoucí z § 114 odst. 2 téhož zákona, vyplývá i z rozsudků NSS ze dne 16. 1. 2018, č. j. 2 As 328/2016-96, a ze dne 19. 5. 2023, č. j. 3 As 159/2021-54. Na tom nic nemění ani změna skutkových okolností (zvýšení intenzity provozu na komunikaci) po vydání územního rozhodnutí. Užití § 114 odst. 2 stavebního zákona na stěžovatelovu námitku proti dopravnímu připojení bytového domu na ulici K Pazderkám je tedy zcela namístě.
[66] Další okruh stěžovatelových námitek směřuje k porušení § 36 odst. 3 správního řádu v řízení před stavebním úřadem.
[67] Stěžovatel opět namítá, že posouzení městského soudu je nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost má spočívat v tom, že pokud mělo podle městského soudu dojít ke zhojení vady v odvolacím řízení, nutně to znamená, že mohla být zasažena stěžovatelova práva. Odůvodnil-li tedy městský soud svůj rozsudek jednak tím, že stěžovatelova práva nemohla být zasažena, jednak tím, že došlo ke zhojení vady, je odůvodnění vnitřně rozporné. S touto argumentací se však Nejvyšší správní soud neztotožnil.
[68] Nejvyšší správní soud nevidí nic rozporného na závěru, že vada, k níž došlo v řízení před správním orgánem I. stupně, neměla vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí (k takové vadě se dle § 75 odst. 3 s. ř. s. v soudním řízení nepřihlíží), přičemž v pozdější fázi řízení nadto byla tato vada řízení zhojena. To, zda je vada zhojena (resp. zda je zhojitelná), nijak nesouvisí s tím, zda mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Městskému soudu tak nic nebránilo v tom, aby dospěl k závěru, že vada řízení (neseznámení s podklady) neměla vliv na zákonnost rozhodnutí s tím, že tato vada byla navíc následně zhojena dalším postupem správních orgánů.
[69] Předně je vhodné poznamenat, že městský soud dospěl k závěru, že stavební úřad neporušil § 36 odst. 3 správního řádu tím, že stěžovatele neseznámil s vyjádřením stavebníka. Tento závěr stěžovatel nerozporuje. Stěžovatel však rozporuje závěr městského soudu, že neseznámení stěžovatele s přílohou tohoto vyjádření (závazným stanoviskem vodoprávního úřadu) a interním sdělením odboru dopravy nemohlo vést k dotčení na jeho právech.
[70] Jde-li o závazné stanovisko vodoprávního úřadu, rozporuje stěžovatel úvahu městského soudu, podle níž byl stavební úřad závazným stanoviskem vázán, takže by případné stěžovatelovo vyjádření k závaznému stanovisku nic nezměnilo na rozhodnutí stavebního úřadu. Stěžovatel je naopak toho názoru, že seznámení s obsahem závazného stanoviska má smysl v tom, aby mohl v řízení před stavebním úřadem formulovat výhrady k jeho obsahu, a to i v rámci následného přezkumu závazného stanoviska v odvolacím řízení podle § 149 odst. 7 správního řádu.
[71] Městský soud má pravdu v tom, že obsah závazného stanoviska je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu (§ 149 odst. 1 správního řádu). Na druhou stranu nelze souhlasit s tím, že případné stěžovatelovy námitky proti obsahu závazného stanoviska by byly bez významu. Je-li závazné stanovisko opatřeno před uplatněním námitek ve stavebním řízení, nemusí jeho obsah reagovat na podstatu následně vznesených námitek. Pro jejich řádné vypořádání může stavební úřad potřebovat součinnost ze strany dotčeného orgánu (viz např. rozsudky NSS ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008-126, č. 1786/2009 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2017, č. j. 4 As 49/2017-32, a ze dne 9. 3. 2017, č. j. 5 As 91/2016-17), což může vést k doplnění či přehodnocení obsahu závazného stanoviska.
[72] Nejvyšší správní soud proto považuje za nutné zohlednit širší kontext případu tak, aby bylo možné lépe posoudit, zda mohla mít procesní vada vliv na zákonnost rozhodnutí.
[73] Stěžovatel stavěl své námitky v řízení před stavebním úřadem na tom, že odvodnění stavby pomocí liniového žlabu DN 100 do dešťové kanalizace je v rozporu s § 5 odst. 3 vodního zákona. Tento rozpor má vyplývat i ze stanoviska Povodí Vltavy ze dne 9. 10. 2019.
[74] Stavební úřad ve svém rozhodnutí popsal, jakým způsobem je navrženo odvodnění komunikace, a s odkazem na závazné stanovisko (s nímž nebyl stěžovatel seznámen) dospěl k závěru, že tento způsob je v souladu (mimo jiné) s územním rozhodnutím a námitka stěžovatele není důvodná. Stěžovatel svoji argumentaci zopakoval v odvolání. Dodal pouze to, že se stavební úřad nezabýval rozporem stavby s § 5 odst. 3 vodního zákona či Pražskými stavebními předpisy.
[75] Nadřízený dotčený orgán následně závazné stanovisko potvrdil podle § 149 odst. 7 správního řádu. Vyšel především z toho, že stavbu je třeba posuzovat komplexně se stavbou „Bytový dům Troja“. Nyní posuzovaná stavba je jen součástí celkového záměru stavby „Bytový dům Troja“ (jde o související stavbu, tj. dopravní a inženýrskou stavbu), která musela být povolována samostatně vzhledem k tomu, že pro vedení tohoto řízení je věcně příslušný jiný správní orgán (speciální stavební úřad). Záměr jako celek přitom počítá se zasakováním dominantního podílu srážkových vod, což hydrogeologické poměry v lokalitě umožňují. To, že je dílčí (plošně nepodstatná) část záměru z racionálních důvodů odvodněna přímo do kanalizace, nelze považovat za porušení vodního zákona. Jde tedy o kombinaci způsobů nakládání se srážkovými vodami, kterou § 5 odst. 3 vodního zákona umožňuje. Pro úplnost lze poznamenat, že podobně komplexně (ve spojení se stavbou „Bytový dům Troja“) hodnotil věc i vodoprávní úřad.
[76] Na toto přezkumné závazné stanovisko stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 14. 3. 2024 nereagoval, pouze v něm uvedl, že § 5 odst. 3 vodního zákona vyžaduje naplnění v něm uvedených podmínek u každé jednotlivě povolované stavby. Závěry souhlasného přezkumného stanoviska následně rozporoval i v řízení před městským soudem.
[77] Na základě shora uvedeného má Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem za to, že procesní pochybení, k němuž došlo v řízení před stavebním úřadem, nemohlo mít v kontextu dalšího průběhu správního řízení (jeho odvolací části) vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[78] Předně je vhodné shrnout, že rozpor mezi správními orgány a stěžovatelem je především v otázce, zda mohl být zohledněn záměr jako celek, případně jaké další skutečnosti mohou být významné při posuzování naplnění podmínek § 5 odst. 3 vodního zákona (např. těžká proveditelnost, nikoliv však nemožnost provedení).
[79] Stěžovatel přitom dostal v odvolací fázi správního řízení možnost se k této otázce dostatečně vyjádřit. Podstata jeho výhrad se ostatně během celého správního řízení nijak podstatněji neměnila. Stěžovatel měl a má za to, že stavba komunikace nemá být odvodněna přímo do kanalizace (svoji argumentaci stěžovatel pouze částečně doplnil v reakci na přezkumné závazné stanovisko, nicméně její podstata zůstala stejná). Jeho argumentace byla také závaznými stanovisky, zejména potvrzujícím závazným stanoviskem nadřízeného dotčeného orgánu, dostatečně vypořádána, neboť jsou z nich patrné důvody, proč se dotčené orgány se stěžovatelovými námitkami neztotožnily (dotčené orgány měly za to, že je třeba posuzovat záměr „Bytového domu Troja“ jako celek s tím, že samotná komunikace je z racionálních důvodů odvodněna přímo do kanalizace). Jinými slovy, navzdory procesnímu pochybení stavebního úřadu byl stěžovatel schopen řádně uplatnit své výhrady a nadřízený dotčený orgán je dostatečně zohlednil a vypořádal. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v odvolacím řízení byla vada řízení, kterou stavební úřad zatížil řízení v prvním stupni, odstraněna do té míry, že nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jež bylo vydáno na základě potvrzujícího závazného stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu, s nímž se stěžovatel seznámil před vydáním napadeného rozhodnutí a k němuž se mohl vyjádřit. Toto závazné stanovisko přitom plně reaguje na argumentaci stěžovatele a jeho závěry převzal žalovaný do odůvodnění napadeného rozhodnutí.
[80] Výše učiněný závěr, podle nějž vada řízení před stavebním úřadem neměla žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, není v rozporu ani s rozsudky, na které stěžovatel poukázal v kasační stížnosti. To, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 11. 2014, č. j. 9 As 42/2014-35, dospěl k závěru, že porušení § 36 odst. 3 správního řádu bylo důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí, neznamená, že v jiné věci (s ohledem na její konkrétní okolnosti) nelze dospět k závěru, že porušení tohoto ustanovení nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Devátý senát mimo jiné zdůraznil, že dokud nebude dán účastníku řízení prostor vyjádřit se, není možné usuzovat, zda je, či není otevřen prostor pro nové úvahy ve věci (bod 28 rozsudku č. j. 9 As 42/2014-35). Nejvyšší správní soud shora vyložil, z čeho dovozuje, že stěžovatel měl v nyní projednávané věci dostatek prostoru pro uplatnění svých procesních práv, na nichž byl původně postupem stavebního úřadu zkrácen.
[81] V rozsudku ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008-126, Nejvyšší správní soud vytkl správnímu orgánu, že se souhlasným stanoviskem dotčeného orgánu zachází jako s bariérou, která vylučuje úspěch jakékoliv námitky. Nejvyšší správní soud akcentoval, že námitky musí být projednány a důkladně zváženy po věcné stránce. V tomto případě však šlo o to, že účastník uplatnil zcela konkrétní námitky proti vypočtené hladině hluku (viz bod 3 rozsudku č. j. 1 As 68/2008-126), které nebyly vypořádány. Proto Nejvyšší správní soud v bodě 30 tohoto rozsudku uvedl, že „obsah uděleného souhlasu však neposkytuje dostatečnou odbornou oporu pro takový postup“. Podstatou tohoto rozsudku tedy je to, že námitky mají být dostatečně vypořádány. Týkají-li se tyto námitky odborných otázek, které posuzují dotčené orgány, musí být vypořádány jimi. Tyto důvody však na nyní projednávanou věc nedopadají.
[82] Stěžovatel dále dovozuje z rozsudku NSS ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009-163, že stavební úřad musí navzdory vázanosti závazným stanoviskem reagovat na konkrétní námitky účastníka řízení. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že na rozhodnutí stavebního úřadu a rozhodnutí žalovaného je třeba z hlediska soudního přezkumu hledět jako na jeden celek (viz např. rozsudky NSS ze dne 28. 7. 2008, č. j. 5 As 4/2008-77, či ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009-48, č. 2646/2012 Sb. NSS). Z tohoto důvodu posuzoval Nejvyšší správní soud to, zda mohl stěžovatel řádně uplatnit své námitky a zda byly vypořádány ve správním řízení jako celku, nikoliv pouze v řízení před stavebním úřadem.
[83] Jde-li o argument, že námitky musí vypořádat přímo rozhodující správní orgán, nikoliv dotčený orgán, tak s tím Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Nevyplývá to ostatně ani z rozsudku č. j. 4 As 25/2009-163, v němž je výslovně uvedeno, že vypořádání se s námitkami prostřednictvím odkazu na závazná stanoviska nemusí být vadné a ke škodě věci. V rozsudku č. j. 4 As 25/2009-163 se jednalo o situaci, kdy správní orgány reagovaly na zcela konkrétní námitky pouze obecně s tím, že z odůvodnění rozhodnutí nebylo možné vůbec zjistit, proč považovaly námitky za nedůvodné. V nyní projednávané věci však správní orgány řádně ve svých rozhodnutích vycházely ze závazných stanovisek a z jejich rozhodnutí je patrné, proč považovaly (s odkazem na závazná stanoviska) námitky stěžovatele za nedůvodné. Jak již Nejvyšší správní soud popsal, potvrzující závazné stanovisko zohledňovalo stěžovatelovu argumentaci. V této souvislosti je třeba připomenout, že judikatura vychází z toho, že k vypořádání námitek účastníka řízení může dojít právě prostřednictvím reprodukce závěrů dotčených orgánů (viz rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2020, č. j. 5 As 24/2020-42, bod 13). Tento závěr přitom není v rozporu s rozsudkem NSS č. j. 4 As 25/2009-163, neboť i v něm byl výslovně tento postup považován za možný.
[84] Vzhledem ke stěžovatelově argumentaci lze na závěr poznamenat, že městský soud ani Nejvyšší správní soud nedospěly k paušálnímu závěru, že porušení § 36 odst. 3 správního řádu není důvodem ke zrušení správního rozhodnutí. Jde pouze o to, že s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci nemohla mít tato vada vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[85] Jde-li o interní sdělení odboru dopravy Úřadu městské části Praha 8, stěžovatel uvádí, že z něj žalovaný výslovně čerpal při vypořádání námitky, že komunikace K Pazderkám nenabízí dostatečnou kapacitu pro předpokládaný nárůst dopravní zátěže. To je sice pravda, nicméně žalovaný (stejně jako stavební úřad) nevycházel při vypořádání této námitky pouze z interního sdělení (resp. informací v něm uvedených). Stavební úřad výslovně uvedl, že tato námitka je nepřípustná, neboť svým obsahem spadá do územního řízení. Tento závěr potvrdil žalovaný, který odkázal na interní sdělení pouze podpůrně, a následně i městský soud, přičemž stěžovatel vůči tomuto závěru neuplatnil žádnou přípustnou námitku (viz body [62] a [63] tohoto rozsudku). Za této situace je zřejmé, že neseznámení stěžovatele s interním sdělením nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť to v dané části obstojí na základě zcela svébytného důvodu, který stěžovatel nezpochybnil přípustnou námitkou. Bylo by tedy nadbytečné, aby se Nejvyšší správní soud zabýval konkrétním obsahem interního sdělení.
[86] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že navzdory procesní vadě nebyl důvod, aby městský soud napadené rozhodnutí zrušil (§ 75 odst. 3 s. ř. s.).
[87] Dále má stěžovatel za to, že se měl městský soud věcně zabývat jeho námitkami, které se týkají nakládání se srážkovými vodami a nezahrnutím pozemku p. č. XA do výroku stavebního povolení.
[88] Stěžovatel předně namítá, že městský soud svůj závěr odůvodnil odkazem na § 114 odst. 1 stavebního zákona, který se však týká rozsahu námitek uplatnitelných ve stavebním řízení, nikoliv rozsahu soudního přezkumu. Podle Nejvyššího správního soudu však z napadeného rozsudku nevyplývá, že by městský soud založil závěr o nedostatku stěžovatelovy legitimace uplatnit v žalobě uvedené námitky na § 114 odst. 1 stavebního zákona.
[89] Městský soud se nejprve zabýval tím, zda mohl být stěžovatel dotčen na svých právech ve stavebním řízení. Městský soud přisvědčil závěru žalovaného, že nemohl (viz bod 82 napadeného rozsudku). Následně městský soud uvedl, že vzhledem k uvedenému (tedy neexistenci dotčení na stěžovatelových právech ve stavebním řízení) stěžovatel postrádá legitimaci k tomu, aby v soudním řízení namítal porušení § 5 odst. 3 vodního zákona, neboť tímto aspektem napadeného rozhodnutí nemohla být dotčena jeho práva. Žalovaný neměl k těmto námitkám, které překračují rozsah přípustných námitek ve smyslu § 114 odst. 1 stavebního zákona, vůbec přihlížet, a z téhož důvodu k nim nemůže přihlížet ani soud (viz bod 83 napadeného rozsudku).
[90] Z uvedeného je zřejmé, že se městský soud zabýval jak rozsahem námitek uplatnitelných stěžovatelem ve stavebním řízení, k čemuž se vztahuje právě § 114 odst. 1 stavebního zákona, tak jeho legitimací uplatnit uvedené žalobní body v soudním řízení. Nelze přitom přehlédnout, že jak možnost uplatnění námitek ve stavebním řízení, tak legitimace k uplatnění žalobních námitek v soudním řízení jsou založeny na přímém dotčení práv daného účastníka (§ 65 odst. 1 s. ř. s. a § 114 odst. 1 stavebního zákona). Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že zatímco § 114 odst. 1 stavebního zákona vyžaduje vazbu námitky uplatněné ve stavebním řízení na vlastnické právo (či jiné dotčené věcné právo) účastníka, jenž námitku uplatnil, v soudním řízení postačuje, že namítaná nezákonnost přímo souvisí s veřejným subjektivním právem žalobce (právní sférou), nikoliv nutně s vlastnickým právem (podrobně viz rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2025, čj. 6 As 186/2023-104, zejména body 31 a 37). V tomto ohledu mohou některé formulace městského soudu vyznívat nepřesně a je třeba je uvést na pravou míru. Nic to však nemění na správnosti závěru městského soudu o nedostatku legitimace k uplatnění těchto námitek ze strany stěžovatele. Nejvyšší správní soud tedy upřesňuje, že stěžovatel mohl v soudním řízení uplatňovat námitky, které bezprostředně souvisí s ochranou jeho veřejných subjektivních práv (právní sféry), a to i nad rámec věcného práva, jež mu založilo účastenství ve stavebním řízení. Byl přitom oprávněn dovolat se i těch právních norem, jejichž smyslem je chránit veřejný zájem, a to primárně prostřednictvím činnosti správních orgánů, pokud tento veřejný zájem souvisí právě s jeho veřejnými subjektivními právy. Nemohl však v soudním řízení namítat takové porušení zákona, které s jeho veřejnými subjektivními právy vůbec nesouvisí (např. dovolávat se ochrany práv třetích osob nebo veřejného zájmu, jenž zjevně není přímo provázán s jeho právní sférou).
[91] Je nepochybné, že § 5 odst. 3 vodního zákona směřuje primárně k ochraně veřejného zájmu na zadržování atmosférických srážek v místě jejich spadu. Nelze přitom obecně vyloučit, že některá z osob dotčených stavbou ve své právní sféře by mohla namítat porušení uvedené právní normy k ochraně svých veřejných subjektivních práv. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí zcela přesvědčivě vyložil, že to není případ stěžovatele. Atmosférické srážky dopadající na povolovanou stavbu mají být odváděny žlabem a zaústěny do jednotné kanalizace v místě nacházejícím se v ulici K Pazderkám. Stěžovatelovy nemovité věci se však nachází ve značné vzdálenosti od povolované stavby (cca 44 metrů), přičemž vzhledem k vzájemné orientaci nejsou tyto nemovité věci jakkoliv ovlivněny zvoleným způsobem likvidace srážkových vod, nehrozí zasakování těchto vod do podloží v okolí nemovitých věcí stěžovatele. Žalovaný tedy neshledal, že by způsob likvidace srážkových vod jakkoliv zasahoval do veřejných subjektivních práv stěžovatele. Této úvaze městský soud zcela přisvědčil a dodal, že stěžovatel není oprávněn hájit jakékoliv veřejné zájmy, včetně zájmu na ochraně životního prostředí.
[92] Žádné konkrétní důvody, proč by měl být stěžovatel dotčen na svých veřejných subjektivních právech tím, že srážkové vody budou odváděny do kanalizace namísto jejich akumulace v retenční nádrži, která je součástí stavby bytového domu jako celku, neuvedl. Nejvyšší správní soud proto nemůže výše shrnutý závěr žalovaného a městského soudu přezkoumat. Musí proto vycházet ze závěru městského soudu nenapadeného kasační stížností, že neexistuje přímá vazba mezi namítanou nezákonností napadeného rozhodnutí, resp. rozsudku městského soudu, a veřejnými subjektivními právy stěžovatele, tedy že stěžovatel nebyl oprávněn uplatnit tuto námitku v soudním řízení. Za této situace se Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost nezabýval kasační námitkou směřující proti závěru, že nedošlo k porušení § 5 odst. 3 vodního zákona (viz bod 84 napadeného rozsudku).
[93] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda měl městský soud přihlédnout k nezahrnutí pozemku p. č. XA do výčtu pozemků ve výroku stavebního povolení, na kterých má být stavba realizována. Ani touto vadou nemohl být stěžovatel podle městského soudu dotčen na svých právech.
[94] Stěžovatel v kasační stížnosti pouze uvedl, že dotčení stěžovatele se neodvíjí od vlastnického práva k opomenutému pozemku, ale od dopravního napojení stavby, k němuž je tento pozemek nezbytný. Stěžovatel však nijak nerozvedl, jak konkrétně by se dotklo jeho právní sféry to, že ve výroku stavebního povolení byl opomenut pozemek. Samotná skutečnost, že jde o pozemek nezbytný pro dopravní napojení, zásah do stěžovatelovy právní sféry nezakládá.
[95] Dovozuje-li stěžovatel dotčení své právní sféry z toho, že uplatnil námitky vztahující se k napojení stavby ke komunikaci (a k účinkům napojení), je třeba navíc připomenout, že se mu nijak nepodařilo zpochybnit závěr, že se těmito námitkami nelze ve stavebním řízení vůbec zabývat (viz body [62] a [63] tohoto rozsudku). I v tomto ohledu je tedy stěžovatelova námitka nedůvodná. Navíc, jak správně uvedl městský soud, jde o vadu, která je jednoduše řešitelná pomocí opravného rozhodnutí dle správního řádu. Ze správního spisu plyne, že rozsah povolované stavby (tak jak byla umístěna územním rozhodnutím) byl účastníkům i správním a dotčeným orgánům znám. Z projektové dokumentace, která byla k žádosti připojena, zřetelně vyplývá, že stavba má být postavena též na pozemku p. č. XA. Žalovaný se ostatně v napadeném rozhodnutí velmi podrobně zabýval délkou pojezdové plochy a odůvodnil, proč činí 10 m, nikoliv 10,3 m, přičemž právě konec této pojezdové plochy, který žalovaný detailně popsal, je umístěn na pozemku p. č. XA. V rozhodnutí stavebního úřadu i změnovém napadeném rozhodnutí byla stanovena podmínka pro provedení stavby, podle níž musí být stavba provedena podle ověřené projektové dokumentace, tj. i na pozemku p. č. XA. Ve výroku územního rozhodnutí je uvedeno, že stavební objekt SO.11 Zpevněné plochy (pojezdové a pochozí) se umisťují mj. na pozemku p. č. XA. Ve správním řízení tedy byla posuzována stavba komunikace v rozsahu, v jakém byla umístěna, tedy včetně zpevněné plochy na pozemku p. č. XA, a to bez ohledu na skutečnost, že tento pozemek není zmíněn ve výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu, resp. napadeného rozhodnutí.
[96] Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že se měl městský soud zabývat opomenutím pozemku p. č. XA bez ohledu na to, zda jsou případnou nezákonností dotčena něčí práva.
[97] Je pravdou, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 15. 12. 2025, č. j. 6 As 48/2025-29, správní rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, a to z důvodu neurčitosti vymezení povolované stavby, aniž by to stěžovatelka namítala. Nejvyšší správní soud k tomu však přistoupil, neboť „v posouzení důvodnosti námitek nedostatečnosti řešení odvodu srážkových vod mu brání nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu“ (bod 12 rozsudku č. j. 6 As 48/2025-29). Z ustálené judikatury vyplývá, že soud přihlíží bez námitky jen k těm vadám řízení, zahrnujícím i nepřezkoumatelnost rozhodnutí, pouze za situace, kdy brání projednání žaloby v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS). Má-li se tedy soud věcně zabývat důvodností námitek účastníka (resp. má-li mu v jejich vypořádání bránit nepřezkoumatelnost), musí být k těmto námitkám legitimován. Pokud tomu tak není, k věcnému přezkumu vůbec nedochází, a proto mu v něm nemůže bránit případná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
[98] Jde-li o § 89 odst. 2 správního řádu a jeho výklad provedený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2023, č. j. 54 A 1/2022-60, z něhož stěžovatel dovozuje, že žalovaný měl k vadě týkající se vymezení předmětu přihlédnout z úřední povinnosti, tak to nevypovídá nic o tom, zda byl stěžovatel legitimován k uplatnění určitých námitek.
[99] Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel kasační stížností nijak nezpochybnil závěry městského soudu týkající se námitek poukazujících na rozpor stavby s územním rozhodnutím (viz bod [8] tohoto rozsudku, resp. body 89-92 napadeného rozsudku). Stěžovatel v kasační stížnosti pouze stručně zmínil, že tuto námitku uplatnil jak ve správním řízení, tak v řízení před městským soudem. Toto konstatování však nelze považovat za řádně formulovanou kasační námitku, neboť z něj vůbec nevyplývá, že by závěr městského soudu měl být nezákonný či zatížen vadou řízení (k požadavkům kladeným na formulaci kasační námitek viz rozsudek NSS ze dne 15. 11. 2023, č. j. 6 As 202/2022-25, a rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[100] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[101] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rámec úřední činnosti.
[102] Osoba zúčastněná na řízení I) bránila jako stavebník (úspěšně) své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí napadeného žalobou, a proto má právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 5 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., ve znění zákona č. 314/2025 Sb.). Osobě zúčastněné na řízení I) vznikly náklady spočívající v nákladech na zastoupení advokátem, který za ni v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby, a sice sepis vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 4. 8. 2026 [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za tento úkon náleží zástupci osoby zúčastněné na řízení I) odměna ve výši 4.620 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 7, § 9 odst. 5 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu). Nejvyšší správní soud nepřiznal osobě zúčastněné na řízení I) náhradu nákladů za úkon spočívající v převzetí zastoupení a další poradě přesahující jednu hodinu, jak požadovala ve vyúčtování nákladů. Osoba zúčastněná na řízení I) totiž byla zastoupena týmž zástupcem již v řízení o žalobě, a tudíž zástupce v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nepřebíral věc znovu. Porada mezi osobou zúčastněnou na řízení I) a jejím zástupcem nebyla v rozporu s poučením soudu doložena. Jelikož zástupce osoby zúčastněné na řízení I) vykonává advokacii jako společník obchodní společnosti, která je plátkyní daně z přidané náhrady, patří k nákladům řízení osoby zúčastněné na řízení I) náhrada daně, kterou je její zástupce povinen odvést z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Tato částka činí 1.064,70 Kč a odpovídá 21 % z částky 5.070 Kč. Stěžovatel je povinen zaplatit osobě zúčastněné na řízení I) náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6.134,70 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, užitý na základě § 64 s. ř. s.).
[103] Osoby zúčastněné na řízení II) a III) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť nebránily své právo, které jim vyplývalo z rozhodnutí napadeného žalobou, soud jim v řízení neuložil žádnou povinnost a ani samy nenavrhly, aby jim byla náhrada přiznána z důvodů hodných zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2026
Mgr. Tomáš Kocourek
předseda senátu