Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: M. S., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 30. 4. 2026, č. j. OAM-0391552/DO-2026, jako nepřijatelné, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2026, č. j. 43 A 16/2026-28,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2026, č. j. 43 A 16/2026-28, se zrušuje.
II. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 30. 4. 2026, č. j. OAM-0391552/DO-2026, jako nepřijatelné, byl nezákonný.
III. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci ze dne 30. 4. 2026, č. j. OAM-0391552/DO-2026.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti v celkové výši 15.210 Kč k rukám zástupkyně žalobce advokátky JUDr. Ireny Strakové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobce se žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 30. 4. 2026, č. j. OAM-0391552/DO-2026, pro nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“). Žalovaný totiž dospěl k závěru, že žalobce není osobou podle § 3 lex Ukrajina, neboť ke dni 24. 2. 2022 (dále jen „rozhodný den“) nepobýval na území Ukrajiny, ale v České republice, a nesplňuje tak podmínky prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady“).
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2026, č. j. 43 A 16/2026-28, žalobu na ochranu před takto tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného jako nedůvodnou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků řízení
[3] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou blanketní kasační stížnost. V její doplnění učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu namítl nesprávnost závěru městského soudu a žalovaného o neunesení důkazního břemena ohledně jeho pobytu na území Ukrajiny před rozhodným dnem, respektive střediska jeho zájmů na Ukrajině, neboť sám uvedl, že do schengenského prostoru přicestoval dne 6. 2. 2022 a od té doby ho neopustil. Stěžovatel je však nadále přesvědčen, že takové posouzení ze strany městského soudu i žalovaného je nedostatečné a chybné. Na základě příslušné judikatury totiž není podstatné, zda se žadatel fyzicky nacházel na území Ukrajiny v rozhodný den, tj. v době, kdy začala ruská agrese na Ukrajině. V tomto směru je totiž rozhodné, zda lze na jeho pobyt na území Ukrajiny hledět jako na stálejší a dlouhodobější. Dispozice s určitým druhem pobytového oprávnění v jiném státě přitom neznamená, že cizinec přesunul těžiště svých zájmů na území jiného státu s úmyslem Ukrajinu reálně opustit. Městský soud i žalovaný sice uvádějí, že není osobou ve smyslu § 3 lex Ukrajina a že je na něm, aby svá tvrzení prokázal. Žalovaný však shledal jeho žádost nepřijatelnou, a tak k žádnému dokazování ani dojít nemohlo a nemohlo mu být vytýkáno neunesení důkazního břemena.
[4] Stěžovatel dále s poukazem na jemu uložené správní vyhoštění namítl, že se již v minulosti snažil o získání dočasné ochrany, přičemž byl ze strany žalovaného poučen o možnosti podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu, což také učinil. V rámci řízení o této žádosti předložil rozhodnutí orgánů Polské republiky o zrušení tamních pobytových víz. Žalovaný tedy odmítl přijmout žádost o dočasnou ochranu a naopak mu doporučil postup, o kterém mu bylo známo, že bude neúspěšný, a to bez možnosti soudního přezkumu a s vědomím rizika spočívajícího v neoprávněném pobytu cizince na území České republiky.
[5] Stěžovatel nakonec namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť městský soud zamítl zásahovou žalobu pouze na základě nedostatečné žalobní argumentace.
[6] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud žalobu posoudil správně a důvodně ji zamítl. S kasačními námitkami stěžovatele se žalovaný neztotožňuje a má za to, že napadený rozsudek tvrzenými vadami netrpí. Městský soud totiž neomezil své hodnocení pouze na otázku místa pobytu stěžovatele k rozhodnému dni, když současně poukázal na obsah nedostatečně konkrétních skutkových tvrzení a absenci jím odpovídajících důkazních návrhů. Nelze tak odůvodnění rozsudku městského soudu redukovat jen na úvahu o fyzické nepřítomnosti stěžovatele na území Ukrajiny k rozhodnému dni.
[8] Dále žalovaný nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatele, že mu žalovaný neposkytl dostatečný prostor k prokázaní skutečností významných pro posouzení žádosti. V této souvislosti odkázal na judikaturu městského soudu, podle níž jsou rozhodné především skutečnosti tvrzené samotným stěžovatelem v žádosti o dočasnou ochranu a že již z nich může být zřejmé nesplnění podmínek stanovených právní úpravou pro přiznání dočasné ochrany. Stejná judikatura zároveň zdůrazňuje odpovědnost žadatele za vymezení rozhodných skutkových okolností.
[9] Dále žalovaný uvedl, že odchod cizince z území Ukrajiny musí být v příčinné souvislosti se situací, která v zemi nastala, a právě ta má být impulzem k opuštění území. Státní příslušníci Ukrajiny, kteří se k rozhodnému dni nacházeli mimo její území, nespadají bez dalšího do okruhu osob, u nichž by bylo možno existenci vysídlení presumovat. V případě stěžovatele z dostupných podkladů nevyplývá příčinná souvislost mezi situací na Ukrajině a jeho odchodem. Ukrajinu totiž opustil již dne 6. 2. 2022 a neuvedl konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit opak. Tento závěr přitom odpovídá výkladu obsaženému v Operačních pokynech k provádění prováděcího rozhodnutí Rady, vydanému jako sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01. S ohledem na uvedené má žalovaný za to, že stěžovatel nespadá do osobního rozsahu § 3 lex Ukrajina, a správně proto vyhodnotil jeho žádost jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
[10] Žalovaný také uvedl, že argumentace správních soudů ve vztahu k tzv. těžišti zájmů vykazuje určité vnitřní napětí, které se projevuje zejména při aplikaci doktríny institutu dočasné ochrany. Pokud by mělo být prováděcí rozhodnutí Rady vykládáno tak, že je nezbytné individuálně zkoumat dlouhodobější a stabilní vazby cizince k území Ukrajiny, žalovaný by byl nucen takovéto komplexní hodnocení provádět u každého jednotlivého žadatele o dočasnou ochranu, aby byl schopen dostát své povinnosti rovného přístupu a povinnosti rozhodovat při skutkové shodných věcech tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly. Takový koncept by však zásadně odporoval smyslu a účelu dočasné ochrany, která je koncipována jako subsidiární nástroj k individuálním formám mezinárodní ochrany, neboť jeho cílem je poskytnout rychlou, operativní a plošnou humanitární ochranu větším skupinám osob a zároveň zabránit přetížení azylových systémů jednotlivých členských států Evropské unie.
[11] K námitkám týkajících se uložení správního vyhoštění žalovaný uvedl, že ty samy o sobě nemohou mít vliv na posouzení zákonnosti zásahu, který stěžovatel vymezil v žalobě. Předmětem řízení o žalobě byl výhradně zásah spočívající ve vrácení žádosti stěžovatele o dočasnou ochranu. Pokud stěžovatel dovozuje nezákonnost zásahu již ze samotné skutečnosti, že doporučený pobytový postup nevedl k jím očekávanému výsledku, nelze se s takovým názorem ztotožnit.
[12] Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s ustanovením § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátkou.
[14] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
[15] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS).
[16] V posuzované věci je kasační stížnost přijatelná, neboť se městský soud z dále uvedených důvodů dopustil zásadního právního pochybení spočívajícího v nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury týkající se posuzování splnění jedné z podmínek pro udělení dočasné ochrany podle lex Ukrajina a prováděcího rozhodnutí Rady a nelze vyloučit, že tak bude postupovat i nadále.
[17] Nejprve je však nutné zdůraznit, že předmětem zásahové žaloby bylo vrácení stěžovatelovy žádosti o dočasnou ochranu ze dne 30. 4. 2026, č. j. OAM-0391552/DO-2026, a nikoliv postup účastníků řízení před uložením správního vyhoštění stěžovateli. Proto se Nejvyšší správní soud nemohl ke kasační námitce zabývat důvody stěžovatelova neoprávněného pobytu na území České republiky.
[18] V nyní posuzované věci je možné se ke zbývajícím kasačním námitkám zaobírat jen zákonností postupu žalovaného spočívajícího ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro její nepřijatelnost s odůvodněním, že stěžovatel nespadá pod osobní rozsah § 3 odst. 1 lex Ukrajina ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, neboť nesplňuje podmínku pobytu na Ukrajině před rozhodným dnem.
[19] Při posouzení této otázky městský soud ve svém rozsudku poukázal na skutečnosti uvedené stěžovatelem v zásahové žalobě, v níž sám tvrdil, že z Ukrajiny naposledy vycestoval dne 6. 2. 2022, přičemž již předtím disponoval dlouhodobým vízem Polské republiky s platností od 7. 10. 2021 do 11. 3. 2022. V samotné žádosti o dočasnou ochranu dokonce uvedl, že se k rozhodnému dni již nacházel na území České republiky. V zásahové žalobě nepředložil žádné přesvědčivé argumenty brojící proti závěru žalovaného o nesplnění podmínky pobytu na území Ukrajiny před rozhodným dnem a toliko konstatoval, že jeho žádost nelze s odkazem na jím citovanou judikaturu shledat nepřijatelnou. V souladu s dispoziční zásadou měl však svá tvrzení řádně specifikovat a osvědčit, přičemž nebylo úlohou soudu za něho argumentaci domýšlet. V zásahové žalobě se pak ani nepokusil okolnosti svého pobytu řádně konkretizovat, když zejména neuvedl a nedoložil žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že se k rozhodnému dni vrátil na území Ukrajiny a pobýval tam. S ohledem na toliko obecnou povahu stěžovatelovy argumentace je nutné podle městského soudu uzavřít, že postup žalovaného spočívající v nepřijetí předmětné žádosti o dočasnou ochranu není možné označit za nezákonný zásah, neboť prokázal, že se stěžovatel k rozhodnému dni zdržoval v České republice, a nesplnil tak podmínku pobytu na Ukrajině před tímto dnem, jejíž splnění bylo nezbytné pro udělení dočasné ochrany.
[20] Městský soud tedy v napadeném rozsudku náležitě objasnil, z jakých důvodů nepovažoval vrácení stěžovatelovy žádosti o dočasnou ochranu pro její nepřijatelnost za nezákonný zásah. Přitom nevycházel pouze z nedostatku žalobní argumentace, nýbrž i ze skutečnosti, že stěžovatel před rozhodným dnem vycestoval z Ukrajiny, zdržoval se v České republice a disponoval polským vízem s platností na šest měsíců. Z tohoto důvodu je rozsudek městského soudu přezkoumatelný a nebyl naplněn důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[21] Nicméně uvedenému posouzení zásahové žaloby, na základě něhož městský soud učinil závěr o její nedůvodnosti, není možné přisvědčit. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je podstatné, zda se na žadatele vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady a § 3 odst. 1 lex Ukrajina. Čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady obsahuje pro udělení dočasné ochrany ukrajinským státním příslušníkům dvě podmínky, jež musí být kumulativně splněny. Jednak museli být vysídleni z Ukrajiny v rozhodný den nebo po tomto dni a jednak museli pobývat na Ukrajině před tímto dnem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025-32, bod 24). Z hlediska naplnění druhé z těchto podmínek přitom není sama o sobě rozhodující fyzická přítomnost žadatele na Ukrajině v rozhodný den a je nutné individuálně zkoumat, zda před tímto datem měl žadatel na území Ukrajiny stálejší a dlouhodobější pobyt, zejména bydliště, úmysl tam žít a těžiště svých zájmů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2026, č. j. 6 Azs 170/2026-34, bod 15). Pro aplikaci § 3 lex Ukrajina je tak nezbytné zkoumat povahu, délku a účel pobytu cizince mimo území Ukrajiny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2026, č. j. 2 Azs 70/2026-18, body 13 a 22 až 24), jakož i skutečnost, zda byl v jiném státě usazen (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, body 17 a 18, a ze dne 16. 7. 2026, č. j. 2 Azs 70/2026-18, body 13, 14 a 24). Je přitom na správním orgánu, aby prokázal, že žadatel na území Ukrajiny skutečně nepobýval a že naopak byl usazený jinde, přičemž z pouhého udělení víza a jeho krátkodobého využití nelze dovodit, že žadatel o dočasnou ochranu přesunul těžiště svých zájmů na území jiného státu s úmyslem Ukrajinu reálně opustit (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, bod 18, ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18, bod 14, a ze dne 16. 7. 2026, č. j. 2 Azs 70/2026-18, bod 13).
[22] S ohledem na tuto judikaturu by tak mohla být žádost stěžovatele o udělení dočasné ochrany vrácena pro nepřijatelnost kvůli nesplnění podmínky spočívající v jeho pobytu na Ukrajině před rozhodným dnem pouze za situace, kdyby bylo postaveno najisto, že již v této době přesunul těžiště svých zájmů na území České republiky a Ukrajinu zamýšlel reálně opustit. Taková skutečnost však nebyla při podání žádosti ani v průběhu řízení o zásahové žalobě zjištěna, neboť o ní samo o sobě nemůže podle zmíněné ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu svědčit přicestování stěžovatele do České republiky dne 6. 2. 2022 ani předchozí udělení polského víza. To ostatně nebylo zcela realizováno, neboť stěžovatel ještě před uplynutím jeho platnosti a rozhodným dnem opustil Polskou republiku, což nedokládá jeho úmysl tam mít stálejší a dlouhodobý pobyt. Za této situace se žalovanému nepodařilo prokázat, že stěžovatel před rozhodným dnem na Ukrajině skutečně nepobýval a že mohl jeho žádost o dočasnou ochranu vrátit jako nepřijatelnou za použití § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina.
[23] Lze tedy konstatovat, že městský soud posoudil spornou právní otázku nesprávně, v důsledku čehož je napadený rozsudek nezákonný a byl naplněn důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nejenom přijatelná, nýbrž i důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu zrušil podle § 110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s.
[25] Podle § 110 odst. 2 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, může současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu sám o žalobě nebo návrhu rozhodnout, pokud byly pro takový postup důvody již v řízení před krajským soudem a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Ustanovení upravující rozhodování v řízení před krajským soudem s použití obdobně.
[26] V nyní projednávané věci jsou splněny zákonné podmínky pro takový postup, neboť závěr o nezákonnosti zásahu žalovaného měl být z uvedených důvodů učiněn již v žalobním řízení, a v případě vrácení věci by tak městský soud neměl jinou možnost než zásahovou žalobu shledat důvodnou. Nejvyšší správní soud proto podle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. za použití § 110 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti stěžovatele o dočasnou ochranu ze dne 30. 4. 2026, č. j. OAM-0391552/DO-2026, pro nepřijatelnost byl nezákonný, a žalovanému přikázal obnovit stav před jejím vrácením.
[27] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, rozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
[28] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. a plně úspěšnému stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení o žalobě i kasační stížnosti vůči procesně neúspěšnému žalovanému.
[29] Náklady řízení před městským soudem tvoří odměna za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) po 4.620 Kč, celkem ve výši 9.240 Kč, podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) a dále paušální náhrada hotových výdajů za uvedené dva úkony právní služby po 450 Kč, celkem ve výši 900 Kč, podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. V řízení o kasační stížnosti se jedná o odměnu za jeden úkon právní služby (sepis kasační stížnosti) ve výši 4.620 Kč podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, k čemuž náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkové náklady řízení o žalobě a o kasační stížnosti tak činí částku 15.210 Kč, k jejíž úhradě stanovil Nejvyšší správní soud žalovanému přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[30] V řízení o kasační stížnosti proti zamítavému rozsudku městského soudu o zásahové žalobě nepřipadá přiznání odkladného účinku v úvahu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2020, č. j. 1 As 104/2020-23), a proto se Nejvyšší správní soud tímto stěžovatelovým návrhem vůbec nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2026
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu