4 Azs 138/2026

Plný text

4 Azs 138/2026-28
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobkyně: T. T. L. D., zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2025, č. j. OAM-939/ZA-ZA11-HA15-2025, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2026, č. j. 20 Az 30/2025-39,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobkyně požádala dne 19. 8. 2025 o mezinárodní ochranu za účelem ochrany před dluhy, které má ve Vietnamu, přičemž se obávala jednání věřitelů. Dalším důvodem pro podání žádosti byla skutečnost, že má v České republice přítele.

[2] Nadepsaným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“). Shledal, že v případě žalobkyně nebyly naplněny důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.

[3] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl označeným rozsudkem. Městský soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav, žalobkyně ostatně nijak nespecifikovala, v čem by mělo nedostatečné zjištění skutkového stavu ze strany žalovaného konkrétně spočívat.

[4] Městský soud vycházel z informací Ministerstva zahraničních věcí, ze kterých vyplývá, že občané Vietnamu mají možnost se v případě půjčky, úvěru či lichvy, které vybočují ze zákonných mezí, obrátit se žádostí o pomoc na příslušné státní orgány a domoci se ochrany své osoby a svých práv. Skutečnosti zjištěné ve správním řízení nenasvědčují tomu, že by žalobkyni hrozilo ve Vietnamu nebezpečí vážné újmy, respektive že by nemohla využít ochrany poskytované vietnamskými státními orgány. Nejsou tak splněny důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalobkyní tvrzená újma není relevantní ani k poskytnutí doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ze dne 16. 10. 2025 nemohl rozhodnout o udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, jelikož toto ustanovení bylo s účinností od 1. 10. 2025 zrušeno a z přechodných ustanovení plyne, že není možné udělit humanitární azyl v řízení, které bylo zahájeno před účinností výše popsané legislativní změny, a to ode dne nabytí její účinnosti.

[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Namítá, že již v žádosti sdělila důvody, pro které o mezinárodní ochranu žádá, a žalovaný měl shledat důvody pro její přiznání. Správní orgán však nedostatečně zjistil skutečný stav věci. Městský soud potvrdil nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí, čímž vadou nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti zatížil i rozhodnutí své. Správní orgán i soud měly zohlednit obavy stěžovatelky z věřitelů v domovském státě a skutečnost, že stěžovatelka má v České republice přítele. Věc byla nesprávně právně posouzena, v případě stěžovatelky je dán důvod pro poskytnutí doplňkové ochrany z důvodu existence závažné újmy podle § 14a zákona o azylu.

[6] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost zamítnout pro její nedůvodnost. Stěžovatelka vznesla velmi obecné námitky, se kterými se městský soud v bodech 27. až 32. napadeného rozsudku přezkoumatelně vypořádal. Stěžovatelka ani její rodina nevyužily prostředků ochrany ve své vlasti, dále stěžovatelka v létě 2024 dobrovolně navštívila Vietnam a vrátila se do České republiky. O mezinárodní ochranu požádala až v srpnu 2025, kdy jí vypršelo pobytové oprávnění a nebylo jí prodlouženo studijní vízum. Ekonomické potíže, soukromé dluhy ani obava z věřitelů nezakládají důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Ani přítomnost přítele stěžovatelky v České republice nezakládá důvod pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný postupoval správně, pokud nerozhodoval o udělení humanitárního azylu, jelikož byl tento institut zrušen před vydáním rozhodnutí žalovaného.

[7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.).

[8] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, což je i tato věc, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[9] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.

[10] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná.

[11] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/200691, nebo ze dne 13. 7. 2022, č. j. 7 As 342/202030, odst. [8]).

[12] V projednávané věci jsou napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné. Je z nich zjevné, jaký skutkový stav byl žalovaným a později i městským soudem vzat za rozhodný, z jakých podkladů vycházeli, proč nebyl žádný důvod pro udělení mezinárodní ochrany shledán naplněným a proč nebylo městským soudem přisvědčeno žalobním námitkám stěžovatelky. Městský soud reagoval na všechna tvrzení stěžovatelky obsažená v žalobě a dále správně s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu poznamenal, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotná žadatelka.

[13] Podstata azylového příběhu stěžovatelky spočívá v tom, že má ve Vietnamu dluhy u lichvářů, ze kterých pociťuje obavu. Dále má na území České republiky přítele. Z těchto důvodů požádala o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelka však nevyužila prostředků ochrany ze strany státních orgánů ve své vlasti.

[14] Žalovaný vycházel z Informace Odboru azylové a migrační politiky žalovaného, Bezpečnostní a politická situace ve Vietnamu, vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 23. 5. 2025 a Informace Ministerstva zahraničních věcí č. j. 1003486/2025MZV/LPTP, ze dne 22. 1. 2025, k č.j. MV-602-1/OAM-2025, Půjčky, úvěry a lichva. Tyto podklady obsahují dostatečnou informaci o tom, že ve Vietnamu jsou půjčky načerno nežádoucí a nelegální, Vietnam má vytvořenu příslušnou legislativu v občanskoprávní i trestněprávní oblasti a že se lze bránit v občanském soudním řízení nebo může jít i o trestný čin lichvy, přičemž dlužník se může obrátit na orgány činné v trestním řízení, aniž by byl sám postižen. Žalovaný tak pro zjištění skutkového stavu vycházel z podkladů doložených stěžovatelkou a dále z výše uvedených podkladů. Stěžovatelka proto nemá pravdu, když tvrdí, že se žalovaný v rámci zjišťování skutkového stavu nezabýval jejími obavami z věřitelů ve Vietnamu.

[15] Nejvyšší správní soud se opakovaně zabýval otázkou, zda lze za důvod pro udělení mezinárodní ochrany považovat hrozbu újmy ze strany soukromých věřitelů v případě návratu do země původu, a to konkrétně též do Vietnamu (viz rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/200857, usnesení ze dne 6. 1. 2022, č. j. 5 Azs 61/202030, odst. [14], či ze dne 25. 5. 2023, č. j. 4 Azs 87/202341, odst. [15]). Stěžovatelka ochrany ve státě původu nevyužila a její případná nedůvěra ve státní orgány země původu neodůvodňuje rezignaci na využití prostředků ochrany, které poskytují (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/200349, ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/200449, č. 401/2004 Sb. NSS, usnesení ze dne 17. 5. 2023, č. j. 1 Azs 57/202330, odst. [12], ze dne 9. 5. 2023, č. j. 9 Azs 71/202326, odst. [6], či ze dne 30. 9. 2025, č. j. 7 Azs 141/202528, odst. [10]). Nejvyšší správní soud k tomu doplňuje, že ani skutečnost, že v určitém počtu případů vietnamští žadatelé o mezinárodní ochranu argumentují obavami z věřitelů, na těchto závěrech nic nemění, neboť žalovaný i správní soudy v takových případech dospívají k závěru, že skutečná motivace k podání žádosti o mezinárodní ochranu je snaha o legalizaci pobytu v ČR z ekonomických důvodů (z poslední doby např. usnesení NSS ze dne 9. 2. 2026, č. j. 4 Azs 223/2025-30). Skutečnost, že má stěžovatelka na území České republiky přítele, rovněž nepředstavuje důvod pro udělení doplňkové ochrany (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2014, č. j. 2 Azs 16/2013-18, resp. usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022-48, č. 4589/2024 Sb. NSS).

[16] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Nejvyšší správní soud proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a dle § 104a odst. 1 s. ř. s. ji odmítl pro nepřijatelnost.

[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33). Stěžovatelka v tomto řízení úspěch neměla, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. října 2026

Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu