Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobce: V. M., zast. Mgr. Daliborem Lípou, advokátem, se sídlem [adresa] Karlovy Vary, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2026, č. j. KRPA-197629-11/ČJ-2026-000022-ZZC, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2026, č. j. 4 A 26/2026-17,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2026, č. j. 4 A 26/2026-17, se zrušuje.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2026, č. j. KRPA-197629-11/ČJ-2026-000022-ZZC, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti částku ve výši 187 Kč, a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce Mgr. Dalibora Lípy, advokáta.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Daliboru Lípovi, advokátovi, se sídlem [adresa] Karlovy Vary, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 10.140 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Nadepsaným rozhodnutím žalovaný rozhodl podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, přičemž doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl označeným rozsudkem. Městský soud konstatoval, že byly naplněny všechny podmínky, které zákon vyžaduje pro zajištění cizince. V posuzované věci vyplývá ze správního spisu, že bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce, žalovaný podrobně odůvodnil, že nepostačuje uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, včetně jednotlivých alternativ, a cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Vízum za účelem strpění pobytu na území dle § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobci zaniklo v souladu s § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců ze zákona dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým byla stanovena nová lhůta k vycestovaní. Žalovaný v dostatečné míře vysvětlil, že existuje reálný předpoklad realizace výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění a že neexistují překážky trvalejší povahy, které by bránily vyhoštění žalobce. Zajištění nebylo v případě žalobce nepřiměřené, stanovená délka zajištění nepřesahovala zákonné rozmezí a byla dostatečně odůvodněna.
II. Kasační stížnost žalobce
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Namítá, že zajištění cizince za účelem správního vyhoštění nebylo žalovaným řádně zdůvodněno, a tak byl zkrácen na svých procesních právech. Občané Ukrajiny se do domovského státu vzhledem k probíhajícímu konfliktu zpravidla nevyhošťují. Nelze akceptovat změnu postoje Ministerstva vnitra, které ve svém závazném stanovisku připustilo možnost vycestování cizince, ačkoliv se situace v zemi původu zhoršila.
[4] Stěžovatel je diskriminován vůči svým spoluobčanům, kterým je nadále udělováno vízum strpění či dočasná ochrana, zatímco je u jeho osoby tvrzena naprostá bezpečnost jeho návratu. Stěžovatel se mohl legitimně domnívat, že je jeho vízum strpění v době, kdy byla rozhodnutím stanovena nová lhůta k vycestování, stále platné, jelikož v tomto rozhodnutí bylo pouze uvedeno, že byl zaslán podnět Ministerstvu vnitra ke zrušení víza.
[5] O zajištění bylo rozhodnuto v době, kdy překročil lhůtu k vycestování o pouhé 2 dny. Rozhodnutí žalovaného není přiměřené okolnostem, žalovaný se nevypořádal se skutečným stavem věci a své rozhodnutí řádně neodůvodnil.
[6] Žalovaný se dále nepřezkoumatelně vypořádal s možností vyhostit jej na Ukrajinu, která je zmítána válečným konfliktem. Stěžovatel se navíc nachází v situaci, kdy nedisponuje cestovním pasem. Rozhodnutí není přezkoumatelné ani co do odůvodnění přiměřenosti zajištění cizince. Žalovaný se měl zabývat, zda zajištění obstojí v testu proporcionality a zda pro něj existují opravdové důvody, z nichž vyplývá, že užití méně omezujících opatření nesplní svůj účel.
III. Právní posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Kasační stížnost je též přijatelná.
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, k níž je třeba přihlížet, i kdyby ji stěžovatel nenamítal – tedy z úřední povinnosti. Ke konkrétnímu obsahu pojmu nepřezkoumatelnosti srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, nebo ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008-136, č. 1795/2009 Sb. NSS. Konstatování nepřezkoumatelnosti by přitom mělo být vyhrazeno opravdu výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29]). Dále platí, že přezkoumá-li krajský soud správní rozhodnutí, které nebylo přezkoumatelné, zatíží nepřezkoumatelností i své rozhodnutí (srov. např. rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91, ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 110/2008-99, nebo ze dne 13. 7. 2022, č. j. 7 As 342/2020-30, odst. [8]).
[10] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal, že je nepřezkoumatelné jak rozhodnutí žalovaného, tak napadený rozsudek městského soudu.
[11] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhodl v roce 2024 o správním vyhoštění stěžovatele na dobu tří let, s ohledem na nemožnost vycestování nepřistoupil k určení lhůty k vycestování. Následně rozhodnutím ze dne 27. 4. 2026, č. j. KRPA-140362/13/ČJ-2026-000022-101, stanovil dle § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců novou lhůtu vycestování, která uplynula dne 12. 6. 2026, přičemž do uplynutí této lhůty stěžovatel území Evropské unie a smluvních států neopustil. Žalovaný tak uzavřel, že z jednání stěžovatele je evidentní, že neměl v úmyslu vycestovat z území Evropské unie a smluvních států a že existuje vysoké riziko, že by se i nadále nepodrobil rozhodnutí o správním vyhoštění.
[12] Žalovaný tak sice ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč považuje zajištění stěžovatele za přiměřené a proč není možné v jeho případě přistoupit k ani jednomu ze zvláštních opatření za účelem vycestování cizince podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, stěžovatel však má pravdu, že se žalovaný přezkoumatelně nevypořádal s tím, zdali je realizace jeho správního vyhoštění na Ukrajinu, kde v současné době probíhá válečný konflikt, proveditelné.
[13] Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný uzavřel, že vycestování stěžovatele možné je a že neuvedl v rámci řízení o správním vyhoštění žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Závěry žalovaného však odporují obsahu správního spisu. Z protokolu o podání vysvětlení ze dne 15. 6. 2026, č. j. KRPA-197629-10/ČJ-2026-000022-ZZC, vyplývá, že stěžovatel uvedl, že mu v domovské zemi hrozí nebezpečí z důvodu války, pro kterou se cítí ohrožen na životě. Podobnou výpověď stěžovatele obsahuje i protokol o podání vysvětlení ze dne 26. dubna 2026, č. j. KRPA-140362-6/ČJ-2026-000022-101, který je taktéž součástí správního spisu.
[14] Jak Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, správní orgán se musí ve svém rozhodnutí zabývat tím, zda výkon vyhoštění bude během doby jeho zajištění možný (srov. např. rozsudky ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 Azs 32/2016-29, nebo ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009-61). Z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS., vyplývá, že o zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.
[15] K povinnosti správního orgánu vypořádat se ve svém rozhodnutí s informacemi o aktuální situaci v zemi původu i obavami cizince z návratu do ní se Nejvyšší správní soud v poslední době vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. 10. 2026, č. j. 1 Azs 95/2026-53, ve kterém uvedl: „Při posouzení rizika porušení zásady non-refoulement musí správní orgán přihlédnout k výpovědi cizince i k relevantním informacím o zemi původu (rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 Azs 96/2021-39, č. 4456/2023 Sb. NSS, body 30-31). Z napadeného rozhodnutí ani neplyne, že by žalovaný věc takto posoudil; ostatně správní spis neobsahuje žádné informace o situaci na Ukrajině. Žalovaný ani nevysvětlil, jaké okolnosti odlišují stěžovatelovu věc od případů posuzovaných v judikatuře NSS.“ Byť se citovaný rozsudek zabýval zajištěním podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nevidí Nejvyšší správní soud důvod, proč by výše uvedené závěry nemohly být aplikovány na nyní posuzovaný případ.
[16] K naplňování zásady non-refoulement se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku 7 Azs 82/2026-23 ze dne 8. června 2026 v němž uvedl: „Podle § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců platí, že vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. Za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s čl. 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Účelem tohoto ustanovení je naplnění zásady non-refoulement (rozsudek NSS ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 65/2017-50, bod 24, či rozsudek NSS ze dne 9. 5. 2024, č. j. 2 Azs 316/2023-47, bod 30). To odpovídá čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, jejíž transpozicí je právní úprava vyhoštění obsažená v zákoně o pobytu cizinců.
V souladu s článkem 10 Ústavy České republiky se na danou věc přímo aplikuje čl. 3 Úmluvy. Ten je přitom nutné „pod úhlem mezinárodněprávní zásady non-refoulement vykládat tak, že stanoví závazek České republiky nevystavit žádnou osobu, jež podléhá její jurisdikci, újmě, která by spočívala v ohrožení života či vystavení mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a to např. tím, že bude vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46, č. 3528/2017 Sb. NSS, bod 22).“
[17] Informace o probíhajícím ozbrojeném konfliktu na území Ukrajiny je notorietou a správní orgán se měl možnými dopady tohoto konfliktu do sféry stěžovatele pečlivě zabývat. Své závěry měl žalovaný opřít o spolehlivé zdroje, při zohlednění konkrétních skutkových okolností případu, a to i kdyby na tuto skutečnost sám stěžovatel nepoukázal. Napadené rozhodnutí žalovaného takové úvahy neobsahuje, tím žalovaný zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Správní spis navíc žádné relevantní podklady, ze kterých by žalovaný tyto úvahy mohl učinit, neobsahuje, ačkoliv se v odůvodnění rozhodnutí žalovaného tvrdí opak. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že při posouzení této otázky vyšel z rozhodnutí vydaného rovněž žalovaným ze dne 27. 4. 2026, č.j. KRPA-140362-13/ČJ-2026-000022-101, kterým byla stěžovateli stanovena lhůta k vycestování, pak ani v tomto rozhodnutí k otázce realizovatelnosti vyhoštění stěžovatele na Ukrajinu vzhledem k tam probíhajícímu konfliktu není uvedeno vůbec nic (pouze se zde bez bližšího vysvětlení uvádí, že dle závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 27. 4. 2026 je vycestování stěžovatele možné). Pokud pak žalovaný jako další podklad pro svůj názor o proveditelnosti vyhoštění v napadeném rozhodnutí uvedl protokol o podání vysvětlení z 15. 6. 2026, z nějž má vyplývat, že stěžovatel neuvedl žádné důvody, pro které se nemůže vrátit na Ukrajinu, je třeba poznamenat, že ve spise jsou založeny protokoly o podání vysvětlení stěžovatelem ze dne 26. 4. 2026 a dále ze dne 15. 6. 2026, přičemž v obou případech stěžovatel uvedl, že v případě návratu na Ukrajinu bude ohrožen na životě v důsledku tam probíhající války.
[18] Městský soud v bodě 24. a 25. napadeného rozsudku převzal závěr žalovaného z napadeného rozhodnutí, když uvedl, že žalovaný neshledal existenci překážek trvalejší povahy, které by zabraňovaly vyhoštění žalobce. Válečný konflikt na Ukrajině a s ním spojené obavy stěžovatele o jeho život však městský soud, podobně jako žalovaný, nijak nezmínil. Stěžovatel přitom v žalobě namítal, že žalovaný se nezabýval otázkou, zda je vyhoštění stěžovatele s ohledem na důvody znemožňující vycestování alespoň potenciálně možné. Tím zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i svůj rozsudek. Nejvyšší správní soud proto shledal důvody pro zrušení rozsudku městského soudu i rozhodnutí žalovaného z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti.
[19] Shledaná nepřezkoumatelnost brání Nejvyššímu správnímu soudu ve vypořádání dalších kasačních námitek stěžovatele. Je předčasné se těmito otázkami zabývat za situace, kdy není přezkoumatelným způsobem postaveno na jisto, zda je správní vyhoštění, pro které byl stěžovatel zajištěn, proveditelné. Nejvyšší správní soud se proto těmito kasačními námitkami nyní nezabýval (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004-105, 617/2005 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[20] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek městského soudu (výrok I).
[21] Již v řízení o žalobě zde byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného a městský soud by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic jiného než jej zrušit. Proto povaha věci umožňuje, aby Nejvyšší správní soud o žalobě sám rozhodl a podle § 110 odst. 2 a § 78 odst. 1 věty první s. ř. s. současně se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro vady řízení také rozhodnutí žalovaného (výrok II). V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 1. 2026, č. j. 2 Afs 328/2023-45, č. 4735/2026 Sb. NSS, bod 32).
[22] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle § 110 odst. 2 s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím z § 60 s. ř. s., pro část řízení ve spojení s § 120 s. ř. s.
[23] Žalobce byl ve věci úspěšný, má tedy vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů v řízení o žalobě i v řízení o kasační stížnosti. Žalobce v řízení o kasační stížnosti uhradil poštovné za odeslání kasační stížnosti ve výši 91 Kč. Ze spisu dále plyne, že v řízení před městským soudem žalobce vynaložil rovněž poštovné, a to za podání žaloby ve výši 96 Kč. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se žalobci přiznává náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši celkem 187 Kč.
[24] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2026, č. j. 4 Azs 143/2026-17, ustanoven zástupce Mgr. Dalibor Lípa, advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Stěžovatelův zástupce učinil v tomto řízení dva úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení a doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Odměna činí 2 x 4.620 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu]. Zástupce má rovněž právo na náhradu hotových výdajů v paušální částce 2 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkově tedy odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti činí 10.140 Kč. Stěžovatelův zástupce není registrován jako plátce daně z přidané hodnoty, odměna se proto o tuto daň nezvyšuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zcela osvobozen od soudních poplatků, nese náklady jeho zastoupení stát.
[25] Soud zároveň vyzývá zástupce stěžovatele, aby ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto rozsudku sdělil číslo svého bankovního účtu, na nějž mu bude přiznaná částka poukázána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2026
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu