Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

4 Azs 145/2026

Téma · generováno AIÚčinnost vnitrostátní ochrany před soukromým pronásledováním

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 25. 9. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: PALLA JiříECLI:CZ:NSS:2026:4.Azs.145.2026.18
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Shrnutí · generováno AI

Ministerstvo neudělilo mezinárodní ochranu člověku, který se obával výhrůžek a násilí ze strany soukromých osob v zemi původu. Krajský soud rozhodnutí zrušil, protože ministerstvo dostatečně neověřilo, zda je tam státní ochrana skutečně dostupná a účinná. Nejvyšší správní soud kasační stížnost ministerstva odmítl pro nepřijatelnost.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Při hrozbě pronásledování či vážné újmy od soukromých osob musí žadatel zpravidla vyhledat ochranu orgánů země původu; nikoli však tehdy, je-li z informací o zemi původu zřejmé, že ochrana nebude účinná či dostupná. Podle čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice musí být tato ochrana účinná, trvalá a dostupná. Správní orgán musí dostupnost ochrany posoudit na základě relevantních informací zaměřených na konkrétní azylový příběh (§ 14a zákona č. 325/1999 Sb.).

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: B. S., zast. JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2026, č.j. OAM-120/BA-BA01-ZA05-ZZC-2026, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2026, č. j. 62 Az 23/2026-19,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 5. 2026, č. j. OAM-120/BA-BA01-ZA05-ZZC-2026, rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

[2] Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 17. 7. 2026, č. j. 62 Az 23/2026-19, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

[3] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen zaměstnankyní s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

[4] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.

[5] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS).

[6] Krajský soud ve svém rozsudku shledal, že stěžovatel při rozhodování o neudělení mezinárodní ochrany nepostupoval v souladu se skutečnostmi vyplývajícími z jím shromážděných podkladů. Při hodnocení toho, zda jsou žalobci v Uzbekistánu k dispozici prostředky ochrany před vyhrožováním ze strany soukromých osob, vycházel žalovaný z těchto podkladů: Informace OAMP: Bezpečnostní a politická situace v Uzbekistánu ze dne 14. 3. 2025, Informace MZV ČR ze dne 10. 4. 2025 - Uzbekistán - činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů. Z těchto podkladů vyplývá, že Uzbekistán je považován za autoritářský režim, kde politickému životu dominuje prezident, který ve svých rukách soustřeďuje moc výkonnou a udržuje kontrolu nad legislativní a soudní složkou moci. Z podkladů dále vyplývá, že uzbecká policie je průměrně fungujícím vnitrostátním ochranným prostředkem k hájení práv občanů. Významnou roli však hraje skutečnost, že země funguje na principu „spřízněnosti“ a „známosti“, které jdou napříč společností, a mohou tak jednotlivé kauzy dovést do zdárného konce, nebo je naopak „zamést pod koberec“. Zároveň, jakožto pro autoritářský režim, je pro Uzbekistán policie jednou z významných složek udržení moci, ochrana práv občanů tak pro policii není nejdůležitější hodnotou. Přestože se o tom veřejně nemluví, vzhledem k situaci v zemi lze předpokládat, že například v případě trestných činů spáchaných vůči určité skupině lidí, která je režimu „trnem v oku“ (novináři, LGBT, aktivisté…) policie vůbec nezasáhne, nebude činná, nebo bude věc zdržovat. V zemi existuje úřad ombudsmana, je však třeba mít na paměti, že v autoritářském režimu je jeho efektivita i reálný dosah omezen.

[7] Podle krajského soudu tak z uvedených pokladů nelze usuzovat, že v takovém systému vládní moci se lze účinně domáhat ochrany před násilím či vyhrožováním ze strany soukromých osob. Ze správního spisu vyplývá, že Uzbekistán je nedemokratická země s hlubokým autoritářským režimem, kde má prezident přímý vliv na fungování výkonné i soudní moci a významnou roli ovlivňující výsledek činnosti policie obvykle hraje skutečnost, že země funguje na principech „spřízněnosti“ s „známosti“. Bylo tudíž nutné, aby žalovaný na podkladě jím zjištěných skutečností se podrobněji zabýval otázkou, zda měl žalobce v Uzbekistánu skutečně k dispozici účinné prostředky ochrany před pronásledováním či vážnou újmou ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, a za tímto účelem shromáždil další podklady, což však neučinil.

[8] Stěžovatel však v kasační stížnosti namítá, že se krajský soud dopustil nesprávného posouzení právní otázky, což má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud přitom nerespektoval aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu, která již v mnohém překonala usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2025, č. j. 4 Azs 107/2025-25. Zároveň se krajský soud nijak nevyjádřil k judikatuře citované v replice k žalobě stěžovatelem, která měla podpořit jeho tvrzení.

[9] Podle stěžovatele dále samotná skutečnost, že země je nedemokratická a existují problémy v policejních řadách, nedokládá, že se žalobce nemohl na státní orgány Uzbekistánu obrátit a že by mu z jejich strany nebyla poskytnuta efektivní pomoc. Z dostupných zpráv bylo naopak prokázáno, že takové prostředky jsou fakticky dostupné a účinné. Nadto stěžovatel podložil svá tvrzení aktuální judikaturou, k níž se krajský soud nevyjádřil. Žalobce byl dotyčnými soukromými osobami fyzicky napaden pouze jednou a jejich konflikt následně deeskaloval do verbální roviny. Dále žalobce z Uzbekistánu nevycestoval z důvodu obav o svou bezpečnost, nýbrž za prací, zároveň se za účelem řešení potyčky neobrátil na policii či jiné státní orgány ve své vlasti.

[10] K námitce stěžovatele, že krajský soud se nevypořádal s jím tvrzenou judikaturou, odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 As 64/2009-153, kde se uvádí, že „[j]e to žalobce, kdo určuje rozsah a meze přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), a proto nevypořádá-li se soud s argumentací žalovaného, pak tím může ovlivnit kvalitu a sílu svého právního názoru, nikoli však zatížit své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti.“ Také podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2021, č. j. 7 Ads 435/2019-34, platí, že „[s]právní soud je tak povinen vypořádat se pouze s žalobní argumentací (srov. také např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 80/2011-122, ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 As 23/2014-34, ze dne 29. 3. 2016, č. j. 5 As 74/2015-56, či ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016-192). Nevypořádání argumentace žalovaného může do určité míry oslabit odůvodnění napadeného rozsudku, avšak nezakládá samo o sobě nepřezkoumatelnost rozsudku správního soudu.“ Krajský soud přitom v dané věci vycházel z aktuální judikatury, když konkrétně odkázal na usnesení Nevyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2025, č. j. 4 Azs 107/2025-25. Ačkoli tedy nereagoval na další rozhodnutí zmíněné stěžovatelem v žalobním řízení, nelze v této skutečnosti shledat nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

[11] Podle naposledy uvedeného judikátu v případě pronásledování ze strany soukromých osob platí, že pokud „informace o zemi původu ukazují opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli o mezinárodní ochranu požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS). V případě zjišťování účinnosti a dostupnosti ochrany je třeba zkoumat nejen to, jaká je obecná situace v zemi původu, ale také případný podíl státu na pronásledování či vážné újmě, resp. možné propojení původců pronásledování nebo vážné újmy se státními orgány a míru vlivu těchto původců na ně; dále zda stát umožňuje trestní postih aktu pronásledování či vážné újmy a také reálnost a smysluplnost ochrany, tedy zda není pouze formální a jaký přístup k účinným prostředkům nápravy má konkrétní žadatel o mezinárodní ochranu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018-47).“

[12] Výše citované závěry nejsou v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího správního soudu, kterou argumentuje stěžovatel v kasační stížnosti a také v řízení před krajským soudem. V usnesení ze dne 19. 2. 2025, č. j. 6 Azs 256/2024-37 (stěžovatel uvádí nesprávnou sp. zn. 6 Azs 245/2024 ), se totiž uvádí, že „[p]odle judikatury Nejvyššího správního soudu mohou azylově relevantní pronásledování i vážná újma hrozit též od soukromých osob, avšak v zásadě pouze za situace, že se postižená osoba obrátí s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu (není-li zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout), přičemž tyto orgány neučiní přiměřené kroky k zabránění vážné újmy nebo pronásledování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008-57, nebo již usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 5 Azs 44/2009-73, a tam citovaná judikatura). Subjektivní nedůvěra vůči orgánům země původu nepředstavuje důvod pro nevyužití vnitrostátní ochrany, cizinec se však na orgány nemusí obracet v těch případech, kdy informace o zemi původu svědčí o opodstatněnosti takové nedůvěry (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012-23).“ Nejvyšší správní soud tedy konstantně judikuje, že v případě hrozby pronásledování ze strany soukromých osob je potřeba se obrátit s žádostí o ochranu na vnitrostátní orgány země původu žadatele o mezinárodní ochranu, ledaže je zřejmé, že tato ochrana nebude poskytnuta či existuje odůvodněná obava, že tyto orgány nebudou nápomocné (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 5 Azs 12/2012-44, a ze dne 23. 2. 2023, č. j. 4 Azs 30/2023-24). Proto usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2025, č. j. 4 Azs 107/2025-25, není v rozporu s uvedenou judikaturní linií a krajský soud nepochybil, když z něho v dané věci vycházel a při posuzování skutkově obdobného případu vyhrožování uzbeckému státnímu příslušníku soukromou osobou dospěl ke stejnému závěru o nutnosti doplnění dokazování ohledně účinných prostředků ochrany před pronásledováním či vážnou újmou ze strany soukromých osob v domovské zemi žalobce a nedostatečnosti dosud nashromážděných informací ohledně této otázky. Navíc toto usnesení bylo vydáno později než rozhodnutí zmiňovaná stěžovatelem, takže nemohlo být překonáno aktuální judikaturou, jak se uvádí v kasační stížnosti. Posouzení otázky, zda určitá zpráva o zemi původu je dostatečným podkladem pro závěr o dostupnosti efektivní ochrany práv, se může s ohledem na informace v ní obsažené lišit v závislosti na konkrétních okolnostech jednotlivých případů.

[13] Dále je zapotřebí s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2025, č. j. 4 Azs 107/2025-25, uvést, že kritéria vnitrostátní ochrany blíže rozvádí Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Podle článku 7 odst. 2 kvalifikační směrnice musí být ochrana v zemi původu před hrozbou pronásledování či vážnou újmou účinná, trvalá a dostupná. Ochrana je účinná v případech, kdy je zaveden funkční právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představující pronásledování nebo vážnou újmu a žadatel musí mít k této ochraně přístup. Břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu leží na straně žadatele. V této souvislosti je ale nutné připomenout, že jisté požadavky jsou kladeny i na stěžovatele, který by měl vhodnou sekvencí otázek vést pohovor se žadatelem tak, aby zjistil, proč žadatel ochranu nevyhledal, a poté jeho tvrzení porovnat s dostupnými informacemi o zemi původu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62).

[14] Rovněž s odkazem na usnesení ze dne 25. 7. 2025, č. j. 4 Azs 107/2025-25, Nejvyšší správní soud připomíná, že podle ustálené judikatury je správní orgán povinen opatřit si informace o zemi původu, které musí být v maximální možné míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008-71, nebo ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Tyto informace musejí být zaměřeny na azylový příběh žadatele a z něj vyplývající skutkové otázky, přičemž i pohovor s žadatelem musí správní orgán vést tak, aby otázky směřovaly ke zjištění veškerých rozhodných skutečností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017-36). Rozhodnutí správního orgánu nemůže obstát, pokud rezignuje na svoji povinnost obstarat si relevantní informace o zemi původu žadatele, které by byly specificky zaměřeny na azylový příběh žadatele a z něj vyplývající rozhodné skutkové otázky, a ani informace, které si obstará, řádně a objektivně nezhodnotí a s rozhodnými skutečnostmi k posouzení, zda žadatel naplňuje definici azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, či má nárok na udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, se řádně nevypořádá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017-36).

[15] V posuzované věci žalobce v řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že v případě jeho návratu do vlasti se obává o svou bezpečnost, a to z důvodu výhrůžek ze strany rodiny své bývalé přítelkyně. V minulosti byl již fyzicky napadnut a následně mu bylo vyhrožováno také vraždou, tyto výhrůžky přetrvávají i po uprchnutí z vlasti. Žalobce má tedy v případě návratu obavy z možného pronásledování a vážné újmy na jeho zdraví. Ve světle výše citované judikatury je na stěžovateli, aby azylový příběh žalobce konfrontoval se situací v zemi původu a posoudil na základě ní dostupnost a účinnost vnitrostátních prostředků ochrany před vyhrožováním soukromými osobami. Této své povinnosti přitom stěžovatel prozatím nedostál. Ve svém rozhodnutí totiž vycházel ze zpráv o situaci Uzbekistánu, ve kterých jsou obsaženy obecné informace o neuspokojivém stavu politického systému, výkonu státní správy a kriminality v Uzbekistánu. Jeho závěr, podle něhož žalobce může v zemi původu využít efektivních prostředků ochrany před hrozbou smrtí, však nemá oporu ve spise. Jestliže totiž žalobce nebyl povinen vyčerpat vnitrostátní prostředky ochrany, pokud nebyly reálně dostupné či efektivní, jak již bylo zmíněno, pak mu stěžovatel nemohl vytýkat, že se neobrátil se žádostí o pomoc na státní orgány, pokud současně neprokázal, že v oblasti, ve které žalobce bydlel, jsou takové prostředky fakticky dostupné a účinné (srov. taktéž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2023, č. j. 4 Azs 30/2023-24).

[16] S ohledem na shora uvedené skutečnosti je možné konstatovat, že krajský soud rozhodl v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, přičemž se nedopustil ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 287/2020, část III. 4.). Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu svých nákladů. Žalobci pak žádné takové náklady nevznikly, neboť jeho zástupce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2026

JUDr. Jiří Palla
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací