4 Azs 187/2020

Plný text

4 Azs 187/2020 - 32
pokračování
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: E. S., zast. JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, se sídlem [adresa] Mikulov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2019, č. j. OAM-2677-7/ZR-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2020, č. j. 29 A 5/2020 - 47,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2020, č. j. 29 A 5/2020 – 47, se zrušuje.

II. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 11. 2019, č. j. OAM-2677-7/ZR-2019, se odmítá a věc se postupuje Komisi pro rozhodování ve věci pobytu cizinců.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I. Shrnutí předcházejícího řízení

[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zrušil podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), platnost povolení k trvalému pobytu žalobce na území České republiky a současně stanovil žalobci lhůtu k vycestování z České republiky, a to z toho důvodu, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, č. j. 1 T 4/2017 - 1445, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2018, č. j. 3 To 10/2018 - 1629, pravomocně odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 4 let za spáchání zločinu týrání svěřené osoby dle § 198 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a písm. d), zločinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 a přečinu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Uvedl, že proti rozhodnutí žalovaného není přípustný opravný prostředek, proto mu nezbývá, než hájit svá práva u soudu. Namítl, že poté, co byl vyrozuměn o zahájení řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu, zaslal žalovanému své vyjádření k předmětné věci, avšak z napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, že by se žalovaný argumenty žalobce vyjádřenými v tomto podání jakkoliv zabýval. Žalobce dále uvedl, že je státním občanem Ruska a USA, přičemž ani jedna ze zemí nemá s Českou republikou bezvízový styk. Jeho návrat do České republiky by proto byl v případě jeho nuceného vycestování značně ztížen. Zároveň by nuceným vycestováním z České republiky bylo žalobci znemožněno podnikání, kterému se věnoval před nástupem do věznice, což by dále mělo za následek zhoršení žalobcových majetkových poměrů a ztížilo tak rovněž jeho resocializaci. Mezi dobou, kdy měl páchat trestnou činnost a vydáním napadeného rozhodnutí nadto uplynulo více než 3,5 roku, přičemž s uplynulou dobou by měla klesat míra zájmu společnosti na potrestání žalobce. Žalobce dále namítl, že v návaznosti na § 174a zákona o pobytu cizinců je nutné zvažovat, zdali je rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu přiměřené vzhledem k poměrům a odůvodněným zájmům žalobce. Nucené vycestování by znamenalo nepřiměřený dopad do života nezletilých dětí žalobce, které mají v České republice sociální i materiální zázemí. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 12 PP 61/2019, bylo vyhověno žádosti žalobce o podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody se zkušební dobou 4 let. S ohledem na toto rozhodnutí je zjevné, že žalobce není pro společnost nebezpečný. V případě vycestování by nemohl splnit svou povinnost podrobit se dohledu probačního úředníka, a rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu tak ve svém důsledku odporuje tomu, aby žalobce mohl splnit svou povinnost, uloženou mu trestním soudem.

[3] Krajský soud v Brně nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Námitku žalobce, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezohlednil námitky obsažené ve vyjádření žalobce k oznámení o zahájení řízení, krajský soud shledal nedůvodnou. Uvedené podání totiž není součástí správního spisu, důkazní břemeno k prokázání existence takového podání, včetně jeho doručení žalovanému, tedy leží na žalobci, avšak tento žádné důkazy k prokázání svých tvrzení nepředložil. Krajský soud dále konstatoval, že v posuzovaném případě převažuje veřejný zájem nad individuálním zájmem cizince, který se na území České republiky dopustil závažné trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen. Zrušení povolení k trvalému pobytu je v tomto případě vysoce žádoucí s ohledem na ochranu společnosti a zejména nerušený vývoj nezletilých dětí, které byly nevinnými a bezbrannými obětmi násilného jednání žalobce.

[4] Krajský soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že měl žalovaný přihlédnout k citelnému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, jeho potomků, k možnosti následného návratu do České republiky či k chování žalobce po spáchání trestné činnosti v rámci trestního řízení a v rámci výkonu trestu. Z dikce § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců totiž není pouze zjevné, že žalovaný se těmito okolnostmi při rušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky nemusí zabývat, ale dokonce že se těmito okolnostmi zabývat nemá. Zákonodárce v tomto ustanovení jednoznačně vymezil jak hypotézu, tak dispozici předmětné normy, která představuje imperativ jednání žalovaného při naplnění podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení. Žalovaný se přitom nemusí a ani nemá zabývat splněním žádných dalších podmínek, neboť v takovém případě jsou již splněny veškeré podmínky nezbytné pro to, aby žalovaný ke zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky musel přistoupit.

[5] Ani námitka žalobce, že byl na základě usnesení Okresního soudu Brno-venkov podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, nemůže být relevantní pro vydání napadeného rozhodnutí, neboť zákonodárce nedal žalovanému prostor pro zohlednění takové skutečnosti, nehledě na to, že k podmíněnému propuštění žalobce došlo až po právní moci napadeného rozhodnutí, pročež k takové skutečnosti zjevně ani nemohlo být přihlédnuto v době jeho vydání. Nelze proto přihlédnout k tvrzení žalobce, že napadeným rozhodnutím došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života, neboť takovými dopady napadeného rozhodnutí se žalovaný nebyl povinen zabývat. V kontextu skutkových okolností posuzovaného případu označil krajský soud námitku žalobce ohledně nepřiměřeného zásahu do jeho rodinného života a negativních dopadů rozhodnutí žalovaného na vývoj nezletilých dětí za paradoxní až účelovou.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl uvedený rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítl, že rozhodnutí žalovaného je šablonovité, neboť toto nijak nereaguje na podání stěžovatele ze dne 16. 10. 2019. Krajský soud pak pochybil, pokud stěžovatele nevyzval k doložení odeslání tohoto podání žalovanému a stěžovatele nepoučil, že tento důkazní návrh fakticky bude mít dopad na to, zda napadené rozhodnutí bude posouzeno jako nepřezkoumatelné. Procesní pochybení krajského soudu mělo za následek neúspěch stěžovatele ve věci, a tedy i nemožnost zvrátit uloženou povinnost vycestovat z České republiky.

[7] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že v řízeních zahájených na podkladě § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců nemá správní orgán ani soud jakoukoli možnost správního uvážení. I v takovém řízení musí být určitá míra správního uvážení přípustná, neboť v opačném případě by se jednalo toliko o mechanickou rozhodovací činnost, kdy by nebylo nutné jakkoli zvažovat konkrétní okolnosti případu a dopady rozhodnutí pro dotčené osoby. Takový postup však nebyl záměrem zákonodárce, když obecně lze alespoň minimální míru správního uvážení aplikovat prakticky ve všech případech, které se dotýkají základních práv a svobod účastníků řízení. V opačném případě by mohla být mechanickou aplikací zákona neúměrně zasažena základní práva osob, což není v souladu s koncepcí demokratického právního státu. Správní orgán i krajský soud se tedy měly zabývat stěžovatelem vznesenými námitkami a argumenty v tom směru, jaké dopady bude mít předmětné rozhodnutí do osobního a rodinného života nejen stěžovatele, ale i jeho rodiny, zejména nezletilých dětí.

[8] Argument krajského soudu, že zrušení trvalého pobytu stěžovatele je žádoucí s ohledem na ochranu společnosti, ztrácí svou sílu, a to v důsledku časového odstupu páchané trestné činnosti (pravomocným odsouzením stěžovatele) a zahájení správního řízení. Nadto byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, a to mimo jiné právě s odkazem na to, že dosavadní výkon trestu splnil svůj účel a stěžovatel prokazatelně směřuje k vlastní nápravě. Pokud tedy trestní soud naznal, že stěžovatel již není hrozbou pro společnost a není větších obav o jeho schopnosti resocializace, pak měl krajský soud tuto skutečnost zohlednit, a to i přesto, že bylo toto rozhodnutí soudu vydáno až po vydání rozhodnutí žalovaného.

[9] Stěžovatel se neztotožnil ani se závěrem krajského soudu, že zrušení trvalého pobytu je v nejlepším zájmu nezletilých dětí stěžovatele. Uvedl, že si závadnost svého dřívějšího jednání uvědomuje, po dobu výkonu trestu odnětí svobody se napravil, má zájem do budoucna o své nezletilé děti pečovat tak, aby jim plně nahradil a kompenzoval svá dřívější pochybení a aby se mezi nimi vytvořily co nejlepší citové vazby. Dále vyjádřil přesvědčení, že je v zájmu nezletilých dětí, aby se stýkaly se svým otcem, aby tento o ně mohl pečovat a aby pro ně bylo vytvořeno rodinné zázemí. Napadené rozhodnutí i rozsudek krajského soudu fakticky nejvíce poškodí právě nezletilé děti.

[10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného rozsudku krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Shledal přitom vadu řízení před krajským soudem podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[12] Jedním z důvodů nepřípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je případ, kdy žalobce nevyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky, které připouští zvláštní zákon [§ 68 písm. a) s. ř. s.]. V posuzované věci stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí žalovaného o zrušení povolení k trvalému pobytu z důvodu dle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, které dle § 168 odst. 3 téhož zákona nabývá právní moci jeho oznámením. S ohledem na toto zákonné ustanovení žalovaný stěžovatele v napadeném rozhodnutí poučil, že odvolání není přípustné.

[13] Otázkou přípustnosti odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra vydaným z důvodů uvedených v § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 176/2019 Sb., se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j. 6 Azs 192/2020-21. Dospěl přitom k závěru, že právo účastníka správního řízení na odvolání (§ 170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců) zůstalo nedotčeno zákonem č. 176/2019 Sb. Proti rozhodnutím Ministerstva vnitra vydaným z důvodů taxativně vymezených v § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců tak lze nadále podat odvolání, přestože v těchto případech směřují proti pravomocným správním rozhodnutím. V odůvodnění citovaného rozsudku se v bodech 13 a 14 k této otázce uvádí: „Z § 81 odst. 1 (resp. § 152 odst. 1) správního řádu vyplývá obecná a tradiční zásada dvojinstančnosti správního řízení. Jedná se o jednoznačný projev vůle zákonodárce připustit odvolání (resp. rozklad) proti rozhodnutím správních orgánů jakožto obecné pravidlo s možnými výjimkami stanovenými buď samotným správním řádem, nebo jiným zákonem. Z § 170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá procesní právo každého cizince podat odvolání proti každému rozhodnutí Ministerstva vnitra ke Komisi. Vůči § 81 odst. 1 (resp. § 152 odst. 1) správního řádu se jedná o zvláštní právní úpravu, byť totožného obsahu, určující navíc speciální odvolací správní orgán. Řízení dle zákona o pobytu cizinců jsou tedy vedena jako dvojinstanční, tzn. že jejich účastníci mají právo na odvolání. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že ze samotného textu novelizovaného § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nelze vyloučení odvolání dovodit. Úvahy vycházející z právní teorie, že rozhodnutí v právní moci nelze napadat řádným opravným prostředkem (formální aspekt právní moci), na které stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti, jsou sice obecně platné, avšak nemohou překonat situaci nastolenou zvláštní právní úpravou, k níž došlo neuváženým zásahem zákonodárce do zákona o pobytu cizinců a která s ohledem na znění § 170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve svých důsledcích znamená připuštění odvolání i proti těmto pravomocným rozhodnutím. Úvahám stěžovatele, že novela sice nevyloučila právo na odvolání výslovně, ale fakticky ano, nelze přitakat, neboť právo na odvolání opírající se o výslovné znění § 170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemůže být popřeno textem § 168 odst. 3 zákona, jehož znění o odvolání vůbec nepojednává“.

[14] Jakkoli se v případě posuzovaném v rozsudku č. j. 6 Azs 192/2020-21 jednalo o zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nic to nemění na tom, že závěry tam vyslovené dopadají i na nyní posuzovanou věc, kdy stěžovateli byl zrušen trvalý pobyt dle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. V obou případech se totiž jedná o rozhodnutí Ministerstva vnitra, která jsou uvedena v § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců s tím, že nabývají právní moci oznámením, z čehož žalovaný mylně dovozoval, že proti nim není odvolání přípustné.

[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, proti kterému je přípustný řádný opravný prostředek (odvolání), proto je nutné žalobu stěžovatele posoudit jako odvolání, neboť rozhodnutí žalovaného obsahovalo nesprávné poučení, že proti němu není přípustné odvolání. Nejvyšší správní soud tedy dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu a současně rozhodl dle § 46 odst. 5 s. ř. s. o odmítnutí žaloby a o postoupení Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako odvolacímu orgánu příslušnému k rozhodnutí o odvolání k vyřízení tohoto opravného prostředku dle § 170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, čj. 4 Ads 190/2015-72). Komisí vydané rozhodnutí bude následně za zákonem stanovených podmínek podléhat soudnímu přezkumu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s.

[16] Z uvedeného důvodu se zároveň Nejvyšší správní soud nemohl zabývat meritem věci a posuzovat důvodnost argumentace stěžovatele uvedené v kasační stížnosti, neboť by to bylo v tomto stádiu věci předčasné.

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Nejvyšší správní soud tedy zrušil rozsudek krajského soudu z důvodu vady řízení dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k níž musel přihlédnout z moci úřední. Zároveň rozhodl dle § 110 odst. 1 části věty prvé za středníkem ve spojení s § 46 odst. 5 s. ř. s. o odmítnutí žaloby a postoupení věci Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako orgánu příslušnému k vyřízení opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí žalovaného.

[18] Současně Nejvyšší správní soud rozhodl dle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. a podle § 60 odst. 3 téhož zákona o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti, neboť žaloba byla odmítnuta.

[19] O vrácení soudního poplatku rozhodne Nejvyšší správní soud samostatným rozhodnutím.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2020

Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu

Plný text

4 Azs 187/2020 - 43
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. A. R. a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: E. S., zast. JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, se sídlem [adresa] Mikulov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2019, č. j. OAM-2677-7/ZR-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2020, č. j. 29 A 5/2020 - 47,

takto:

Věc se postupuje rozšířenému senátu.

Odůvodnění:

I. Shrnutí předcházejícího řízení

[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zrušil podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), platnost povolení k trvalému pobytu žalobce na území České republiky a současně stanovil žalobci lhůtu k vycestování z České republiky. V poučení rozhodnutí žalovaný poučil žalobce, že proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání.

[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Uvedl, že proti rozhodnutí žalovaného není přípustný opravný prostředek, proto mu nezbývá, než hájit svá práva u soudu.

[3] Krajský soud v Brně nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Žalobní námitky, kterými žalobce dovozoval nezákonnost rozhodnutí žalovaného, shledal krajský soud nedůvodnými.

[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.

[5] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, č. j. 4 Azs 173/2020 – 30, napadený rozsudek krajského soudu zrušil a žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl a věc postoupil Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.

[6] V rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí žalovaného o zrušení povolení k trvalému pobytu z důvodu dle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, které dle § 168 odst. 3 téhož zákona nabývá právní moci jeho oznámením. S ohledem na toto zákonné ustanovení žalovaný stěžovatele v napadeném rozhodnutí poučil, že odvolání není přípustné. Otázkou přípustnosti odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra vydaným z důvodů uvedených v § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 176/2019 Sb., se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j. 6 Azs 192/2020 - 21. Dospěl přitom k závěru, že právo účastníka správního řízení na odvolání (§ 170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců) zůstalo nedotčeno zákonem č. 176/2019 Sb. Proti rozhodnutím Ministerstva vnitra vydaným z důvodů taxativně vymezených v § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců tak lze nadále podat odvolání, přestože v těchto případech směřují proti pravomocným správním rozhodnutím. Jakkoli se v případě posuzovaném v rozsudku č. j. 6 Azs 192/2020 - 21 jednalo o zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nic to nemění na tom, že závěry tam vyslovené dopadají i na nyní posuzovanou věc, kdy stěžovateli byl zrušen trvalý pobyt dle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. V obou případech se totiž jedná o rozhodnutí Ministerstva vnitra, která jsou uvedena v § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců s tím, že nabývají právní moci oznámením, z čehož žalovaný mylně dovozoval, že proti nim není odvolání přípustné.

[7] Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, proti kterému je přípustný řádný opravný prostředek (odvolání), proto je nutné žalobu stěžovatele posoudit jako odvolání, neboť rozhodnutí žalovaného obsahovalo nesprávné poučení, že proti němu není přípustné odvolání. Nejvyšší správní soud tedy dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu a současně rozhodl dle § 46 odst. 5 s. ř. s. o odmítnutí žaloby a o postoupení věci Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako odvolacímu orgánu příslušnému k rozhodnutí o odvolání dle § 170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

[8] V závěru rozsudku č. j. 4 Azs 173/2020 – 30 Nejvyšší správní soud uvedl, že o vrácení soudního poplatku rozhodne samostatným rozhodnutím. Nejvyšší správní soud totiž ze soudních spisů zjistil, že žalobce v posuzované věci uhradil soudní poplatek za žalobu i za kasační stížnost.

II. Důvody pro postoupení věci rozšířenému senátu

[9] Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu ovšem o této věci rozhodnout nemohl, neboť shledal, že panuje nejednota v judikatuře tohoto soudu v otázce, zda a v jakém rozsahu má být vrácen soudní poplatek žalobci, jehož žaloba byla krajským soudem zamítnuta a následně v řízení o kasační stížnosti byl rozsudek krajského soudu zrušen a zároveň žaloba byla odmítnuta Nejvyšším správním soudem dle § 110 odst. 1 části věty prvé za středníkem s. ř. s. Konkrétně jde o aplikovatelnost § 10 odst. 3, 5 a 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, na takovou situaci.

[10] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v případě rozhodnutí o (ne)vrácení soudního poplatku v podobných případech je postup soudu v jednotlivých rozhodnutích (zpravidla v rozsudku, kterým se řízení končí a zároveň se rozhoduje o nákladech řízení a dalších procesních otázkách, včetně poplatkové povinnosti) odůvodněn velmi stručné, resp. v případě názoru, že se soudní poplatek vracet nemá, zpravidla v závěrečném rozsudku příslušný senát tuto úvahu vůbec neuvádí. Proto čtvrtý senát vyšel též z údajů v interním informačním systému o úhradě a nevracení soudního poplatku. V dále uváděných věcech bylo vždy ověřeno, že soudní poplatek za kasační stížnost byl vybrán, tudíž se nejednalo o věc věcně či osobně od soudních poplatků osvobozenou, popř. o účastníka, u nějž by bylo individuálně rozhodnuto o jeho osvobození od soudních poplatků. Z tohoto důvodu lze mít za to, že soudní poplatek za žalobu byl krajským soudem rovněž vybrán.

[11] Na druhou stranu o vrácení soudního poplatku rozhoduje soud z úřední povinnosti (Večeřa, J.: Zákon o soudních poplatcích. Komentář. Praha, Wolters Kluwer, 2015, komentář k § 10 odst. 1, cit. dle systému ASPI). Proto i v případě, kdy soudní poplatek nebyl vrácen, je třeba vycházet z toho, že soud měl za to, že soudní poplatek vracen být nemá, přestože se k tomu ve svém rozhodnutí, kterým se řízení končí, výslovně nevyjádřil.

II. 1. První názor: nevracení soudního poplatku

[12] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že třetí, čtvrtý a desátý senát ve své dosavadní rozhodovací praxi v případě, že ke kasační stížnosti žalobce zrušily rozsudek krajského soudu a žalobu odmítly, ve všech případech nevrátily soudní poplatek ani za žalobu ani za kasační stížnost. Z poslední doby lze takto odkázat např. na rozsudky ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 61/2018 – 34, ze dne 8. 8. 2012, č. j. 4 As 33/2012 – 16, ze dne 15. 8. 2019, č. j. 3 Afs 171/2017 – 49, ze dne 14. 6. 2019, č. j. 3 As 325/2017 - 34, ze dne 6. 12. 2019, č. j. 3 As 313/2017 – 36, ze dne 11. 10. 2019, č. j. 3 As 254/2017 – 43, ze dne 6. 12. 2018, č. j. 3 As 217/2017 – 40, ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 As 195/2017 – 34, ze dne 23. 8. 2017, č. j. 3 As 67/2017 – 29, ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 As 134/2016 – 41, ze dne 8. 9. 2016, č. j. 3 Afs 240/2015 – 24, ze dne 30. 9. 2014, č. j. 3 Afs 99/2014 – 43, ze dne 20. 12. 2012, č. j. 3 Aos 1/2012 – 33, ze dne 17. 8. 2017, č. j. 10 As 295/2016 – 50, ze dne 8. 3. 2018, č. j. 10 As 293/2016 – 51, ze dne 4. 8. 2016, č. j. 10 As 63/2016 – 72, nebo ze dne 24. 3. 2016, č. j. 10 Afs 267/2015 – 37.

[13] Je pravdou, že v odůvodnění citovaných rozsudků se k otázce (ne)vracení soudních poplatků nic neuvádí. Čtvrtý senát tak pouze poznamenává, že sám doposud vycházel z názoru, že podmínky pro vrácení soudního poplatku za žalobu (resp. i soudního poplatku za kasační stížnost) stanovené v § 10 odst. 3, 5 a 9 zákona o soudních poplatcích nejsou ve výše naznačené procesní situaci naplněny. Podle dosud čtvrtým senátem zastávaného názoru je tomu tak proto, že k odmítnutí žaloby Nejvyšším správním soudem došlo až poté, co krajský soud žalobu projednal a meritorně o ní rozhodl (ať již po provedení jednání ve věci či bez jednání) rozsudkem. Tím byl soudní poplatek za žalobu „zkonzumován“. Z toho vychází § 10 odst. 3 a 5 zákona o soudních poplatcích umožňující vrátit soudní poplatek pouze, je-li návrh odmítnut před zahájením jednání ve věci, resp. před rozhodnutím o něm. V případě soudního poplatku za kasační stížnost pak uvedená ustanovení nelze aplikovat vůbec, neboť kasační stížnost nebyla odmítnuta, nýbrž meritorně projednána a na jejím základě došlo ke zrušení rozsudku krajského soudu. Výslovně lze tuto myšlenku nalézt pouze v rozsudku ze dne 8. 11. 2012, č. j. 7 As 45/2011 – 179, kde se v závěru uvádí: „Nejvyšší správní soud nerozhodl o vrácení soudního poplatku za řízení o žalobě, neboť podle ust. § 10 odst. 3 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soud vrátí zaplacený poplatek pouze, pokud byl návrh na zahájení řízení odmítnut před prvním jednáním. V dané věci se v řízení před městským soudem jednání uskutečnilo.“

[14] Ostatní senáty způsobem shodným s výše popsaným názorem o nevracení soudního poplatku v řešené procesní situaci v mnoha případech postupovaly rovněž, ovšem nikoli důsledně (viz dále), srov. např. 9. senát nevrátil soudní poplatek za žalobu ani za kasační stížnost v rozsudku ze dne 21. 4. 2016, č. j. 9 As 93/2015 – 34, 8. senát v rozsudku ze dne 7. 9. 2017, č. j. 8 As 107/2016 – 29, 1. senát v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 286/2015 – 97, 2. senát v rozsudku ze dne 25. 9. 2013, č. j. 2 Aps 5/2012 – 52, sedmý senát v rozsudku ze dne 9. 7. 2019, č. j. 7 Afs 74/2019 – 22, pátý senát v rozsudku ze dne 31. 8. 2020, č. j. 5 As 128/2019 – 37, apod.

II. 2. Druhý názor: vracení pouze soudního poplatku za žalobu

[15] Zároveň však lze vysledovat v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu druhý názor, a to že v procesní situaci shora popsané (Nejvyšší správní soud zruší ke kasační stížnosti žalobce rozsudek krajského soudu a žalobu odmítne v případech, kdy byl vybrán soudní poplatek za žalobu i za kasační stížnost) má být Nejvyšším správním soudem vrácen soudní poplatek za žalobu, nikoli však za kasační stížnost. Tento názor vychází ze znění § 10 odst. 3 a 9 zákona o soudních poplatcích a zohledňuje to, že žaloba, za niž byl vybrán soudní poplatek, byla odmítnuta. Blíže se však rozhodnutí, která aplikují tento přístup, nevypořádávají s tím, že k odmítnutí žaloby dochází až poté, co o žalobě bylo meritorně rozhodnuto rozsudkem, který nabyl právní moci, a to na základě mimořádného opravného prostředku (kasační stížnosti). Tento názor lze nalézt v rozhodnutích sedmého a devátého senátu. Jedná se např. o usnesení ze dne 11. 12. 2013, č. j. 9 Aps 4/2013 – 34, a dále rozsudky ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 As 135/2014 – 31, ze dne 28. 4. 2015, č. j. 8 Afs 11/2015 - 39, ze dne 24. 3. 2016, č. j. 9 As 245/2015 – 150, ze dne 5. 12. 2019, č. j. 9 Afs 113/2018 – 31, ze dne 6. 2. 2020, č. j. 9 As 243/2018 – 49, ze dne 24. 3. 2016, č. j. 9 As 245/2015 – 150, ze dne 17. 2. 2016, č. j. 7 As 323/2015 – 37, ze dne 3. 12. 2015, č. j. 7 As 21/2015 – 69, ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 As 135/2014 – 31.

[16] V odůvodněních této druhé skupiny rozhodnutí se velmi stručně uvádí názor o vrácení soudního poplatku za žalobu, např.: „Nejvyšší správní soud rovněž rozhodl o vrácení soudního poplatku za podanou žalobu podle § 10 odst. 3 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud vrátí z účtu zaplacený soudní poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut.“ (rozsudek č. j. 8 Afs 11/2015 - 39). K (ne)vrácení soudního poplatku za kasační stížnost se neuvádí nic.

II. 3. Třetí názor: vracení soudního poplatku za žalobu i za kasační stížnost

[17] Třetí přístup k otázce vracení soudních poplatků ve stejné procesní situaci, jaká byla shora popsána, představuje nejmladší linie rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterou zastává především šestý senát a převzaly ji v některých novějších rozhodnutích první, pátý, osmý a devátý senát. Tato rozhodnutí vrací žalobci jak soudní poplatek za žalobu, tak i soudní poplatek za kasační stížnost. Zřejmě prvním rozhodnutím, v němž se tento názor objevil, je rozsudek ze dne 5. 3. 2015, č. j. 6 Afs 3/2015 – 29. V jeho bodu 14 se uvádí: „Vzhledem k tomu, že žaloba byla odmítnuta, vrací se podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zaplacený soudní poplatek. Citované zákonné ustanovení sice podmiňuje vrácení soudního poplatku odmítnutím žaloby před prvním jednáním, resp. ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o soudních poplatcích před vydáním rozhodnutí ve věci samé, tato ustanovení je však třeba aplikovat analogicky i na situaci, kdy vydání rozhodnutí ve věci samé bylo kasačním soudem zrušeno. Stěžovatelka zaplatila za správní žalobu soudní poplatek ve výši 3000 Kč (č. l. 31 spisu krajského soudu) a za kasační stížnost ve výši 5000 Kč (č. l. 15 spisu Nejvyššího správního soudu), celkem se jí tedy vrací 8 000 Kč ve lhůtě podle § 10a zákona o soudních poplatcích.“

[18] Stejný názor lze nalézt např. v rozsudcích ze dne 16. 9. 2020, č. j. 1 Azs 211/2020 – 33, ze dne 1. 2. 2021, č. j. 5 As 291/2019 – 50, ze dne 26. 1. 2017, č. j. 5 As 113/2016 – 32, ze dne 19. 9. 2019, č. j. 6 As 134/2019 – 34, ze dne 2. 11. 2016, č. j. 6 Afs 161/2016 – 38, ze dne 7. 6. 2016, č. j. 8 As 93/2015 -134, ze dne 30. 6. 2020, č. j. 9 Afs 316/2019 – 44, a dalších.

[19] Čtvrtý senát k tomu poznamenává, že shora citované odůvodnění rozsudku č. j. 6 Afs 3/2015 – 29 (opakované ve všech výše citovaných dalších rozhodnutích) nijak nevysvětluje, proč je třeba na popsanou situaci „analogicky“ aplikovat § 10 odst. 3. Je zřejmé, že v případech taxativně vypočtených se zaplacený soudní poplatek vrací, v jiných případech nikoli. Pokud by měla být „analogicky“ dovozena další možnost vrácení soudního poplatku, v zákoně neuvedená, bylo by nutné pro to nalézt vážné důvody, např. zaplnění mezery v zákoně. Soudce je vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky) a není mu dovoleno zákon libovolně a bez bližšího odůvodnění doplňovat.

III. Názor postupujícího senátu

[20] Čtvrtý senát si je vědom toho, že otázka vracení soudních poplatků v situaci, kdy Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce ruší rozsudek krajského soudu a žalobu odmítá, je otázkou víceméně technickou. Nicméně z výše provedené analýzy rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu v této oblasti vyplývá, že postup v jednotlivých věcech je nanejvýš roztříštěný a v podstatě nahodilý, což zajisté nelze vnímat pozitivně. Čtvrtý senát zdůrazňuje, že bude o vrácení soudního poplatku stěžovateli v každém případě rozhodovat, protože bylo zjištěno, že tento zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost nedopatřením dvakrát (celkem 10.000 Kč). Na tom, podle kterého ze tří výše předestřených názorů má být postupováno, však závisí, zda bude rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 5.000 Kč (v případě správnosti názoru dosud zastávaného především třetím, čtvrtým a desátým senátem), 8.000 Kč (v případě správnosti druhého popsaného názoru), resp. 13.000 Kč (pokud by byl správný třetí názor, dle kterého v nastalé situaci je namístě vrátit soudní poplatek za žalobu i za kasační stížnost). Proto čtvrtý senát považuje za potřebné před rozhodnutím o vrácení soudního poplatku věc postoupit rozšířenému senátu dle § 17 odst. 1 s. ř. s., aby splnil svou úlohu sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu.

[21] Čtvrtý senát setrvává u svého dosud zcela kontinuálně uplatňovaného názoru, že v popsané procesní situaci nemá žalobce právo na vrácení soudního poplatku za žalobu ani za kasační stížnost. Vrácení soudního poplatku za žalobu vylučuje § 10 odst. 3 a 5 zákona o soudních poplatcích, podle nichž je možné vrátit soudní poplatek při odmítnutí žaloby před prvním jednáním, resp. předtím, než bylo o žalobě rozhodnuto ve věci samé (rozuměj ve správním soudnictví rozsudkem). Byť si je čtvrtý senát vědom toho, že takový postup může být vnímán jako nespravedlivý v případech, kdy krajský soud o žalobě rozsudkem meritorně rozhodl nesprávně, protože např. nebyly vůbec splněny podmínky řízení, a Nejvyšší správní soud právě z tohoto důvodu přistoupil ke zrušení rozsudku krajského soudu a odmítnutí žaloby. Přesto je třeba vyjít ze znění příslušného ustanovení, které v tomto případě vrácení soudního poplatku nepředpokládá. Naopak vyhlášením rozsudku ve věci (přestože nezákonného a později zrušeného) byl soudní poplatek zkonzumován. Pokud by nemělo být přihlíženo k vyhlášenému a později zrušenému rozhodnutí ve věci samé, dispozice normy obsažené v § 10 odst. 5 zákona o soudních poplatcích by se nikdy neuplatnila, neboť by nemohla nastat situace, kdy by v důsledku meritorního rozhodnutí ve věcech, v nichž lze rozhodnout bez nařízení jednání, nebylo možné vrátit soudní poplatek pro zastavení řízení či odmítnutí návrhu. Ustanovení § 10 odst. 5 zákona o soudních poplatcích by tak bylo zcela obsoletní.

[22] Soudní poplatek za kasační stížnost pak v popsané situaci rovněž vracet nelze, neboť o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem, tedy rozhodnutím ve věci samé, a soudní poplatek byl opět takto zkonzumován.

IV. Závěr

[23] Ze shora uvedených důvodů čtvrtý senát dle § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupil věc rozšířenému senátu, aby se vyjádřil k otázce, zda v případě, že ke kasační stížnosti žalobce byl Nejvyšším správním soudem zrušen rozsudek krajského soudu a žaloba byla zároveň odmítnuta, se vrací žalobci soudní poplatek za žalobu, popř. též soudní poplatek za kasační stížnost, dle § 10 odst. 3, 5 a 9 zákona o soudních poplatcích.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: J. B., Z. K., K. Š., F. D., B. P., A. R., P. M.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.

V téže lhůtě mohou účastníci rovněž podat svá vyjádření k právní otázce předkládané rozšířenému senátu.

V Brně dne 22. února 2021

Mgr. A. R.
předseda senátu

Plný text

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, čj. 4 Azs 187/2020-49)

V projednávané věci předkládající senát rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, čj. 4 Azs 187/2020-30, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2020, čj. 29 A 5/2020-47, odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2019 a věc postoupil Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Žalobce zaplatil soudní poplatek za žalobu i kasační stížnost, předkládající senát však nerozhodl o jejich vrácení (zároveň nerozhodl ani o vrácení přeplatku ve výši 5 000 Kč).

Sporným v předložené věci je, zda a v jakém rozsahu má být ve výše uvedené procesní situaci žalobci vrácen zaplacený soudní poplatek za řízení o žalobě a kasační stížnosti podle § 10 odst. 3 věty třetí, případně § 10 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Předkládající senát při předběžném posouzení věci zjistil, že ohledně (ne)vracení zaplacených soudních poplatků za žalobu a kasační stížnost není judikatura Nejvyššího správního soudu jednotná.

Podle první judikaturní linie soud nevrací poplatek za žalobu ani za kasační stížnost (viz podrobný výčet rozhodnutí citovaných v části II. 1. postupovacího usnesení). Výslovné odůvodnění tohoto závěru v rozhodnutí soudu je výjimkou. Tak například soud nevrátil poplatek za žalobu, neboť se v řízení před městským soudem konalo jednání (rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2012, čj. 7 As 45/2011-179).

Podle druhé judikaturní linie soud vrací poplatek pouze za žalobu, nikoli za kasační stížnost (viz podrobný výčet rozhodnutí citovaných v části II. 2. postupovacího usnesení). Vracení soudního poplatku je spojeno s odmítnutím návrhu. Jelikož žaloba byla odmítnuta, je soud povinen poplatek za ni vrátit.

Podle třetí (nejmladší) judikaturní linie vrací soud poplatek za žalobu i kasační stížnost. Tento názor vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2015, čj. 6 Afs 3/2015-29, podle něhož je pravidlo pro vracení poplatku v případě odmítnutí návrhu „třeba aplikovat analogicky i na situaci, kdy vydání rozhodnutí ve věci samé bylo kasačním soudem zrušeno“ (bod 14) a jehož právní názor byl převzat i v dalších rozhodnutích Nejvyššího správního soudu (viz podrobný výčet rozhodnutí v části II. 3. postupovacího usnesení).

Předkládající senát se přiklání k první linii judikatury. Je přesvědčen, že podmínky pro vrácení soudního poplatku nejsou v posuzované procesní situaci naplněny. K odmítnutí žaloby došlo až poté, co ji krajský soud projednal a meritorně o ní rozhodl (ať již na jednání či bez jednání). Tím byl soudní poplatek za žalobu „zkonzumován“ navzdory tomu, že byl napadený rozsudek později zrušen. Pokud by se k vydanému a později zrušenému rozsudku nepřihlíželo, pravidlo § 10 odst. 5 zákona o soudních poplatcích by bylo obsoletní. Kasační stížnost nebyla odmítnuta, nýbrž meritorně projednána, proto poplatek za stížnost vracet nelze.

Druhá judikaturní linie (vrací poplatek jen za žalobu) zcela pomíjí, že k odmítnutí žaloby dochází až poté, co o žalobě bylo meritorně rozhodnuto rozsudkem.

Třetí judikaturní linie (vrací poplatek jak za žalobu, tak kasační stížnost) dovozuje možnost vrácení poplatku pomocí analogie. Pro takový postup by však bylo nutné nalézt vážné důvody (např. zaplnění mezery v zákoně), nikoli zákon libovolně a bez bližšího odůvodnění doplňovat.

S ohledem na nejednotnou judikaturu předkládá čtvrtý senát rozšířenému senátu k rozhodnutí otázku: Má Nejvyšší správní soud při zrušení rozsudku krajského soudu a odmítnutí žaloby vracet podle § 10 odst. 3 (popř. § 10 odst. 5) zákona o soudních poplatcích zaplacený soudní poplatek za žalobu a kasační stížnost?

Rozšířený senát dospěl k závěru, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a současně odmítne žalobu (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.), zaplacený soudní poplatek za žalobu ani za kasační stížnost nevrací.