Usnesení ze dne 26. 2. 2020
Plný text
4 Azs 347/2019 - 58
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. L. V., zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2019, č. j. OAM-207/LE-BA04-P08-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2019, č. j. 60 Az 40/2019 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 6.352,50 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) shledal žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Současně žalovaný uzavřel, že k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), příslušné Rumunsko.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Dospěl totiž k závěru, že v posuzovaném případě nebylo sporu o tom, že žalobce byl v době podání žádosti o mezinárodní ochranu v České republice držitelem platného rumunského víza, a tudíž žalovaný podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III správně určil příslušnost Rumunska k posouzení této žádosti.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti rozsudku krajského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) brojí kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku, jakož i napadeného rozhodnutí, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel především krajskému soudu vytýká, že jeho žalobní argumentaci, podle níž je jeho předání do Rumunska za účelem azylového řízení nepřípustné, neboť Rumunsko není schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení a v rumunském azylovém řízení jsou dány systematické (správně systémové, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 – 44 – poznámka Soudu) nedostatky, vypořádal pouze obecně a rovněž nesprávně. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že problémy, kterých se obává, nedosahují úrovně, která by mohla založit nepřijatelnost jeho předání do Rumunska. Zdůrazňuje, že sociální situace žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku je tristní a jejich životní podmínky dosahují intenzity rizik nelidského a ponižujícího zacházení. Tyto problémy podle stěžovatele pramení především ze špatné koordinace rumunského azylového práva a práva sociálního zabezpečení, jehož záchrannou síť žadatelé o mezinárodní ochranu často nemohou využít, a nemají tak přístup k sociální podpoře. Stěžovatel dále poukazuje na obtíže držitelů mezinárodní ochrany při snaze o integraci do rumunské společnosti a na diskriminaci a nedostatek spolupráce ze strany státu, kterým jsou žadatelé i držitelé mezinárodní ochrany v Rumunsku vystaveni. Jelikož podle stěžovatele trpí azylový systém v Rumunsku velmi pomalým a neefektivním využíváním evropských zdrojů financování tohoto systému, neexistuje pro žadatele o mezinárodní ochranu v Rumunsku záruka dostatečného ubytování, výuky rumunského jazyka, ani úhrady jejich zdravotní péče. Stěžovatel tedy shrnuje, že jeho předání do Rumunska je nepřípustné pro zásadní problémy rumunského azylového systému, zejména pro existenci nebezpečí nelidského zacházení.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu uvedenými v napadeném rozsudku. Uvedl, že jak napadené rozhodnutí, tak i napadený rozsudek, byly vydány v souladu s právními předpisy a žalovaný i krajský soud se ve svých rozhodnutích vypořádali se všemi stěžovatelem namítanými skutečnostmi. Žalovaný tudíž popřel oprávněnost kasačních námitek a navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně jako nedůvodnou zamítnout.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[8] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[9] Stěžovatel v nyní posuzované věci k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti uvádí, že se krajský soud dopustil zásadního pochybení, spočívajícího v nesprávném vyhodnocení otázky, „zda lze současné existující nedostatky sociálního zabezpečení žadatelů o mezinárodní ochranu a zabezpečení jejich integrace v Rumunsku považovat za natolik závažné, aby byly důvodem pro aplikaci článku 3 odst. 2 dublinského nařízení.“
[10] Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým (systémovým - viz [4]) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
[11] S otázkou, zda jsou v Rumunsku v řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně zacházení se žadateli o ni, přítomny takové systémové nedostatky, které by vedly k aplikaci článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III, se Nejvyšší správní soud již vypořádal v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20. Zde uzavřel, že z obecně známých informací, ani z informací předkládaných stěžovatelem v onom řízení, které se stejně jako nyní týkaly údajných nedostatků rumunského sociálního systému a integračních programů, nelze dovozovat, že by Rumunsko nebylo schopné zajistit adekvátní podmínky žadatelům o mezinárodní ochranu, a že by tedy bylo namístě aktivovat článek 3 odst. 2 nařízení Dublin III. K týmž závěrům dospěl kasační soud také v nedávném usnesení ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 – 30, v němž se přijatelností kasační stížnosti zabýval na půdorysu zcela identického tvrzení, byť jiného stěžovatele, jako v nynější věci.
[12] V projednávané kasační stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by nasvědčovalo tomu, že se v mezidobí od vydání citovaného rozsudku č. j. 2 Azs 33/2018 - 20 situace v Rumunsku podstatně změnila. Poukazuje pouze obecně na údajně nedostatečnou koordinaci rumunského práva sociálního zabezpečení a rumunského azylového práva a na nedostatky integračních programů pro žadatele o mezinárodní ochranu. To však nejsou skutečnosti, které by mohly dosahovat intenzity mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2019, č. j. 9 Azs 236/2019 - 28). Není tedy důvod k přehodnocení judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce neaplikování článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III ve vztahu k Rumunsku.
[13] Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou kasačního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně. Nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu. Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva.
[14] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost nenaplňuje žádnou z podmínek přijatelnosti vymezených v citovaném usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, a proto ji ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[15] Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona).
[16] Krajský soud stěžovateli ustanovil zástupce z řad advokátů; ten zastupuje stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti a jeho odměnu v tomto případě hradí stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona). Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží odměna za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč spočívající v doplnění kasační stížnosti, podané jako blanketní [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Dále zástupce stěžovatele podal návrh na odkladný účinek kasační stížnosti. Za tento úkon právní služby mu náleží odměna ve výši jedné poloviny z 3.100 Kč, tj. 1.550 Kč [§ 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu]. Úkon právní služby spočívající v podání návrhu na přiznání odkladného účinku sice není výslovně zmíněn v § 11 odst. 2 advokátního tarifu, avšak písm. a) téhož ustanovení za takový úkon považuje návrh na předběžné opatření, dojde-li k němu po zahájení řízení. Ustanovení § 11 odst. 3 advokátního tarifu následně stanoví, že za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. Návrh na vydání předběžného opatření a návrh na přiznání odkladného účinku jsou instituty obdobné, a proto soud přiznal za tento návrh odměnu v rozsahu, jak výše uvedeno. Vedle toho má zástupce stěžovatele právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 600 Kč. Jelikož je zástupce stěžovatele plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se uvedené náklady zastoupení ve výši 5.250 Kč o částku této daně ve výši 1.102,50 Kč (21 % z 5.250 Kč) na částku 6.352,50 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 6.352,50 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu
Usnesení ze dne 18. 10. 2019
Plný text
4 Azs 347/2019 - 25
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. L. V., zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2019, č. j. OAM-207/LE-BA04-P08-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2019, č. j. 60 Az 40/2019 - 42,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím shledal žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Současně žalovaný uzavřel, že k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), příslušné Rumunsko.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti rozsudku krajského soudu brojí kasační stížností.
[4] Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel také návrh na přiznání odkladného účinku. Odůvodňuje jej tím, že v Rumunsku jeho žádost o mezinárodní ochranu nebude posouzena řádně a on bude nucen k návratu do vlasti (Vietnamská socialistická republika), kde se obává nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel dále uvádí, že pokud by odkladný účinek kasační stížnosti přiznán nebyl, musel by vycestovat do Rumunska a nemohl by v České republice vyčkat výsledku soudního řízení a využít tak svých procesních práv, následně by pak byl předán z Rumunska do Vietnamské socialistické republiky, čímž by došlo k nenapravitelnému zásahu do jeho práv a k ohrožení jeho osoby. Podle stěžovatele nadto nemůže mít v jeho případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti závažný dopad do práv jiných subjektů. Na podporu svých tvrzení odkazuje stěžovatel na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 18/2016 - 39.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že v případě stěžovatele nejsou splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku podle § 73 odst. 2 s. ř. s. Sám stěžovatel svůj návrh nikterak blíže neodůvodňuje, takže nelze seznat, v čem spatřuje nenahraditelnou újmu, resp. nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a rovněž převážení hrozící újmy stěžovateli nad veřejným zájmem; takové ohrožení je stěžovatel povinen prokázat. Podle žalovaného nelze vycestování stěžovatele do Rumunska označit za nenahraditelnou újmu, tím spíše, že se jedná o uplatnění bezprostředně závazného nařízení Dublin III a Rumunsko jako členský stát Evropské unie je z tohoto pohledu považováno za bezpečnou zemi původu, která dodržuje své mezinárodní závazky. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.
[6] Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelův návrh je důvodný a přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[7] Podle § 32 odst. 5 zákona o azylu má „[p]odání kasační stížnosti […] odkladný účinek, mělo-li jej podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany.“ Podle § 32 odst. 2 téhož zákona „[p]odání žaloby podle odstavce 1 má odkladný účinek, s výjimkou žaloby proti rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. b), d), f) a g), žaloby proti rozhodnutí o udělení azylu nebo doplňkové ochrany, žaloby proti rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany a rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25, s výjimkou rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 písm. i) z důvodu uvedeného v § 10a odst. 1 písm. g). O přiznání odkladného účinku podle soudního řádu správního lze požádat pouze společně s podáním žaloby.“
[8] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s., v návaznosti na § 32 odst. 2 a 5 zákona o azylu, v posuzované věci kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. „[s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“
[9] Z četné judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že institut odkladného účinku se primárně vztahuje k žalobě jako prostředku ochrany veřejných subjektivních práv. Kasační stížnost je však mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Odkladný účinek vůči pravomocnému rozhodnutí by proto měl být přiznáván pouze v ojedinělých případech, pro něž zákonodárce užil slova o „nepoměrně větší újmě“. Přiznáním odkladného účinku se totiž prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Tímto zákonným postupem je meritorní rozhodnutí o kasační stížnosti, nikoliv přiznání odkladného účinku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 5 Afs 84/2012 - 33).
[10] Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[11] Nejvyšší správní soud přihlédl ke všem okolnostem případu a shledal, že opuštění území by pro stěžovatele mohlo znamenat nenahraditelnou újmu. Pro výkon stěžovatelova práva na spravedlivý proces totiž může být jeho přítomnost v České republice až do skončení řízení o kasační stížnosti nezbytná. Ačkoli je stěžovatel v řízení o kasační stížnosti povinně zastoupen advokátem, nelze opomenout, že součástí práva na spravedlivý proces je také právo vystupovat osobně v řízení, být v kontaktu se svým právním zástupcem a udělovat mu konkrétní pokyny (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 6 Azs 66/2017 - 32). Taková práva by stěžovatel v případě opuštění území České republiky vykonávat v podstatě nemohl.
[12] Současně pokládá Nejvyšší správní soud za nepravděpodobné, že by v případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti hrozila újma jiným osobám, jelikož tomu žádné indicie nenasvědčují. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal existenci skutečností, pro které by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“. S ohledem na nutnost vycestování z České republiky stojí v daném případě proti újmě, která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo maximálně mírné intenzity. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je totiž rozhodnutím prozatímní povahy, a tedy pouze dočasně oddaluje nutnost vycestování stěžovatele z České republiky, pokud by byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta. Ostatně ani žalovaný, byť vyjádřil ke stěžovatelově návrhu negativní stanovisko, na existenci takového důležitého veřejného zájmu nepoukázal.
[13] V posuzovaném případě jsou tedy naplněny všechny shora vymezené podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti odkladný účinek přiznal.
[14] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat výsledek budoucího rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu