Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

4 Azs 92/2026

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 19. 8. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ROZTOČIL AlešECLI:CZ:NSS:2026:4.Azs.92.2026.36
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 19. 8. 2026

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobce: V. T. D., zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č. j. OAM-1250/ZA-ZA11-HA13-2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 4. 2026, č. j. 73 Az 2/2026-25,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] V této věci jde o posouzení přijatelnosti kasační stížnosti žalobce, jehož opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany byla vyhodnocena jako nepřípustná.

[2] Dne 3. 11. 2025 podal žalobce v pořadí již druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou doplnil prohlášením ze dne 7. 11. 2025. V obou žádostech žalobce uváděl jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany své nesplacené dluhy. V druhé žádosti dále jako novou skutečnost uvedl, že měl ve Vietnamu spor s obcí o pozemek, o němž napsal na Facebook. Uvedenou skutečnost v první žádosti, která byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neuvedl, protože se mu to nezdálo důležité.

[3] Žalovaný v záhlaví uvedeném rozhodnutí žádost žalobce vyhodnotil jako nepřípustnou a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Uvedl, že žalobcem tvrzená nová skutečnost nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany ani důvod pro změnu či nové posouzení opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

[4] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, kterou krajský soud zamítl označeným rozsudkem. Krajský soud se ztotožnil s posouzením žalovaného a konstatoval, že pro přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany je třeba, aby v konkrétním případě existovaly nové skutečnosti nebo zjištění, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. K námitkám proti neudělení národního humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, ve znění do 30. 9. 2025, soud připomněl, že tento institut byl od 1. 10. 2025 zcela zrušen.

[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností. Uvedl, že krajský soud se odklonil od ustálené judikatury správních soudů v otázce posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu a rovněž co do požadované intenzity důkazního břemene ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí závažné újmy podle § 14a zákona o azylu. Rozhodnutí krajského soudu je založeno na nesprávném právním posouzení a jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Již v žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl důvody pro přiznání mezinárodní ochrany, na základě kterých mu mezinárodní ochrana měla být přiznána. Žalovaný dále pochybil, když neudělil stěžovateli národní humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. Krajský soud zatížil napadený rozsudek nezákonností, když nezrušil rozhodnutí žalovaného, kterým nebyl stěžovateli udělen národní humanitární azyl.

[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

[7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.).

[8] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, což je i tato věc, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[9] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.

[10] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná.

[11] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91, nebo ze dne 13. 7. 2022, č. j. 7 As 342/2020-30, odst. [8]).

[12] V projednávané věci jsou napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné. Je z nich zjevné, jaký skutkový stav byl žalovaným a později i krajským soudem vzat za rozhodný, proč stěžovatelem nově tvrzená skutečnost nepředstavovala důvod, který by reálně mohl vést k udělení mezinárodní ochrany, a proč nebylo krajským soudem přisvědčeno žalobním námitkám stěžovatele. Krajský soud reagoval na všechna tvrzení stěžovatele obsažená v žalobě a dále správně, s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, poznamenal, že opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany posoudí správní orgán jako přípustnou, pokud žadatel uvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které v řízení o první žádosti neuvedl bez jeho vlastního zavinění a které současně musí svědčit o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a téhož zákona. V opačném případě správní orgán řízení o nepřípustné žádosti podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví.

[13] Otázkou opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně. V této souvislosti je možno odkázat např. na rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65, který svůj závěr formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ Nejvyšší správní soud navázal na tyto závěry ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 325/2019-16, ve kterém uvedl, že „pro přípustnost opakovaných žádostí je třeba, aby v konkrétním případě existovaly ‚nové skutečnosti nebo zjištění‘, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“

[14] V usnesení ze dne 29. 4. 2026, č. j. 6 Azs 24/2026-48, Nejvyšší správní soud uvedl, že „podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu tedy platí, že důvody pro zastavení řízení pro nepřípustnost dle § 25 písm. i) zákona o azylu jsou dány tehdy, pokud 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, avšak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

[15] Podstata posouzení stěžovatelova azylového příběhu spočívá v tom, zdali nově uvedené skutečnosti ve druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany odůvodňují (nové) meritorní posouzení stěžovatelovy situace. Předmětem posouzení tak nemohou být skutečnosti již jednou tvrzené a posouzené. Jedinou novou skutečností, kterou stěžovatel ve druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, je to, že má ve své vlasti spor s obcí, o kterém napsal na Facebook. Žalovaný a následně krajský soud proto správně, v souladu s výše citovanou judikaturou, uzavřeli, že tuto skutečnost stěžovatel neuvedl ve své první žádosti, ač tak učinit mohl, a že tato skutečnost nezakládá důvod pro udělení mezinárodní ochrany ani důvod pro změnu či nové posouzení opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tím byla žádost stěžovatele vyhodnocena jako nepřípustná a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.

[16] Krajský soud se také správně vypořádal s okruhem námitek, které se vztahují k neudělení národního humanitárního azylu. Jak již bylo uvedeno v bodu 14. rozsudku krajského soudu, uvedený institut byl v českém právním řádu s účinností od 1. 10. 2025 zrušen. Stěžovatel svou žádost o mezinárodní ochranu podal dne 3. 11. 2025. Nelze se tak domáhat udělení azylu na základě již neexistujícího právního institutu. Krajský soud se tak při posuzování nedopustil žádného pochybení, natož takového, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele a které by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti stěžovatele.

[17] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a dle § 104a odst. 1 s. ř. s. ji odmítl pro nepřijatelnost.

[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. srpen 2026

Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu

Usnesení ze dne 5. 6. 2026

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobce: D. V. T., zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č. j. OAM-1250/ZA-ZA11-HA13-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 4. 2026, č. j. 73 Az 2/2026-25,

takto:

Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného. V řízení před žalovaným se žalobce opakovaně domáhal udělení mezinárodní ochrany. Tuto žádost žalovaný posoudil jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) téhož zákona.

[2] Součástí kasační stížnosti byl také návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s., který stěžovatel doplnil podáním ze dne 25. 5. 2026. Ve svém návrhu poukázal na to, že má v zemi původu dluhy, které by nebyl schopen splácet, v důsledku čehož by se dostal do nebezpečí. O přiznání odkladného účinku požádal dále pro ochranu svého legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces v průběhu řízení o kasační stížnosti, případně též v dalších řízeních.

[3] Žalovaný navrhl nepřiznat odkladný účinek kasační stížnosti. Uvedl, že respektování pravomocných rozhodnutí krajského soudu představuje důležitý veřejný zájem. V případě stěžovatele neexistují skutečnosti, které by svědčily pro přiznání odkladného účinku.

[4] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tímto účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[5] Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti tedy Nejvyšší správní soud zjišťuje kumulativní splnění zákonných předpokladů (§ 73 odst. 2 s. ř. s.), tj. 1) výraznou disproporcionalitu újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly, a 2) absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem. Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, závislé pouze na konkrétní situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel, jenž musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností vznik újmy vyvozuje, a uvést její intenzitu. Stěžovatelem uvedená tvrzení musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu (resp. s napadeným správním rozhodnutím) obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma přitom musí být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní.

[6] Žaloby proti rozhodnutím žalovaného ve věcech mezinárodní ochrany mají,
až na výjimky, odkladný účinek ze zákona (§ 32 odst. 2 zákon o azylu). Uvedený případ je z obecného pravidla výjimkou proto, že věc žalobce již jednou byla meritorně posouzena, je proto třeba zabývat se podmínkami pro přiznání odkladného účinku a posoudit podaný návrh.

[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzením stěžovatele, že bez odkladného účinku je stěžovateli bráněno v jeho právu na spravedlivý proces. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že „obecně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§ 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 s. ř. s.).“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud má za to, že pouhá skutečnost, že by se stěžovatel nenacházel na území České republiky v průběhu řízení o kasační stížnosti, nemůže jeho právo na spravedlivý proces ohrozit. Řízení o kasační stížnosti je oproti řízení před krajským soudem specifické v tom, že stěžovatel v něm musí být zastoupený advokátem (srov. § 105 odst. 2 s. ř. s.), a že Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání (srov. § 109 odst. 2 s. ř. s.). Soudní řád správní tedy aktivní účast účastníků v řízení o kasační stížnosti nepředpokládá. V nyní posuzovaném případě je stěžovatel zastoupen advokátem, který jej zastupoval již v řízení před krajským soudem. Osobní přítomnost stěžovatele na území České republiky proto není v řízení o kasační stížnosti nezbytná. Stěžovatel ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ani nikterak neupřesnil, proč je pro zachování práva na spravedlivý proces nutné, aby byl osobně přítomen v řízení o kasační stížnosti (srov. usnesení NSS ze dne 30. 7. 2021, č. j. 4 Azs 244/2021-18, či ze dne 26. 7. 2023, č. j. 3 Azs 160/2023-20).

[8] Tvrzenou újmu spočívající v dluzích stěžovatele v zemi původu, neschopnosti jejich splácení a s tím souvisejícího nebezpečí pak stěžovatel nijak blíže nekonkretizoval. Pouze v obecnosti lze též poukázat na to, že tvrzení o nesplatitelných dluzích stěžovatele v zemi původu a s tím spojeným nebezpečím pro stěžovatele bylo důvodem již první žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu, její zamítnutí bylo přitom shledáno zákonným ze strany správních soudů (srov. usnesení NSS ze dne 17. 9. 2025, č. j. 2 Azs 143/2025-41). Stěžovatel, ač mu v tom nic nebránilo, tak neprokázal existenci újmy, resp. nedoložil, z jakých konkrétních okolností její vznik vyvozuje a ani její intenzitu.

[9] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal, že není naplněna hned první podmínka pro přiznání odkladného účinku. Naplněním druhé podmínky, tj. zda přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, se proto již nezabýval, neboť soud může kasační stížnosti přiznat odkladný účinek pouze tehdy, jsou-li splněny obě podmínky současně. Nejvyšší správní soud proto podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.

[10] Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím dočasné povahy, proto z něj nelze předjímat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. června 2026

Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací