Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

5 Ads 133/2026

Téma · generováno AIPříspěvek na bydlení při ubytování na koleji

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 4. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KUČERA ViktorECLI:CZ:NSS:2026:5.Ads.133.2026.31
Další údaje
Předmět řízení: Sociální ochrana – Státní sociální podpora

Shrnutí · generováno AI

Žadatel požadoval příspěvek na bydlení za jednolůžkový pokoj ve studentské koleji. Soud potvrdil, že kolejní pokoj nebyl formálně určen ani zkolaudován jako byt a smlouva o ubytování nezakládala potřebný nájemní vztah. Kasační stížnost proto odmítl jako nepřijatelnou.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Příspěvek na bydlení podle § 24 odst. 1 a 5 zákona č. 117/1995 Sb. náleží jen vlastníku nebo nájemci bytu. Prostor musí vedle stavebnětechnické způsobilosti splnit i formální podmínku určení k trvalému bydlení podle stavebního zákona nebo kolaudace jako byt; faktické dlouhodobé bydlení nestačí. Smlouvu o ubytování na studentské koleji nelze bez dalšího ztotožnit s nájemní smlouvou. Kasační stížnost byla pro nepřijatelnost odmítnuta podle § 104a s. ř. s.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Tato judikatura pak vede k závěrům, o které se opřel při svém rozhodování žalovaný, a sice, že příspěvek na bydlení v posuzované době se vztahoval pouze k nájemnímu či vlastnickému vztahu k bytu (s tím, že pod nájemní vztah bylo možno zahrnout specifický případ smlouvy o sociální službě, která ale v nyní posuzované věci nepadá v úvahu).
    Zobrazit v textu
  • Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu s judikaturou kasačního soudu a nedopustil se ani zásadního pochybení. Kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a Nejvyšší správní soud ji odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a s. ř. s.).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Mgr. R. H., zast. Mgr. Ing. Martinem Losenickým, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2026, č. j. 21 Ad 29/2025-24,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým tento soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 10. 2025, č. j. MPSV-2025/193141-925, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“) ze dne 15. 7. 2025, č. 1114161/25/AB, že se stěžovateli nepřiznává příspěvek na bydlení ode dne 17. 7. 2024.

[2] Stěžovatel podal dne 17. 10. 2024 žádost o příspěvek na bydlení podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“) s nárokem od 17. 7. 2024. K ní doložil smlouvu o ubytování na koleji Univerzity Karlovy. Úřad práce nejprve žádost o příspěvek na bydlení nepřiznal rozhodnutím ze dne 17. 12. 2024, č. j. 2525774/24/AB. První rozhodnutí úřadu práce žalovaný zrušil a uložil úřadu práce, aby pro posouzení, zda bydlení na koleji splňuje zákonné podmínky pro přiznání uvedeného příspěvku, požádal o součinnost stavební úřad. V dalším řízení stavební úřad úřadu práce sdělil, že studentská kolej je kolaudována jako studentská kolej k ubytovávání osob a její pokoje a sociální a další zařízení splňují stavebnětechnickým uspořádáním a vybavením požadavky na trvalé bydlení, byť nejsou jako byt zkolaudovány. Následně úřad práce vyžádal od stěžovatele k doložení doklad o tom, že byt je užíván na základě nájemní smlouvy k celému bytu 4B/216, k čemuž stěžovatel doložil přehled předpisů k úhradě, neboť kopii smlouvy o ubytování doložil již s žádostí.

[3] Úřad práce opět zamítl žádost o příspěvek – a sice shora uvedeným rozhodnutím ze dne 15. 7. 2025 s odůvodněním, že stěžovatel nedoložil, že byt užívá na základě nájemní smlouvy, navíc předmětem smluv je jedno lůžko s příslušným vybavením, nikoliv celý byt. Tento závěr potvrdil v odvolacím řízení rozhodnutím ze dne 4. 10. 2025 i žalovaný. Ten uvedl, že pro účely příspěvku na bydlení musí být prostor buď určen k trvalému bydlení podle stavebního zákona, nebo musí být zkolaudován jako byt; nestačí, je-li fakticky užíván k bydlení. Posuzovaný prostor je v souladu s kolaudačním rozhodnutím využíván jako studentská kolej k ubytování osob. Ubytování na koleji je poskytováno na základě smlouvy o ubytování, která nezakládá nájemní vztah k bytu, a jejímž předmětem je zpravidla jedno lůžko, nikoliv samostatný byt. Stěžovatel poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2024, č. j. 4 Ads 129/2024-23, v němž Nejvyšší správní soud pod nájemní smlouvu podřadil i smlouvu o poskytování sociální služby. Nicméně dle žalovaného jde o specifický případ poskytování sociálních služeb, nikoli o bydlení na koleji.

[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu. V ní odkázal na zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu, z něhož vyplývá, že pro posouzení nároku na příspěvek na bydlení není rozhodující forma smlouvy, ale reálný charakter vztahu mezi poskytovatelem a uživatelem ubytování. Nejvyšší správní soud dovodil, že smlouva o poskytování sociální služby, která zahrnuje zajištění ubytování, zakládá vztah srovnatelný s nájmem, byť se nejednalo o smlouvu nájemní. Stěžovatelovo ubytování na kolejích mělo z materiálního hlediska charakter dlouhodobého a trvalého bydlení, nikoli pouhého krátkodobého přechodného ubytování. Postup žalovaného vytváří nedůvodnou nerovnost oproti jiným žadatelům o příspěvek, neboť úřad práce přiznává příspěvek i na prostory, které nejsou kolaudovány jako byt.

[5] Městský soud žalobu zamítl. Odkázal se přitom na to, že se nejedná o dávku určenou pro jakýkoliv typ bydlení, je vyžadován právní titul v podobě vlastnictví či nájemní smlouvy. Městský soud odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá nedostatečnost smlouvy o ubytování pro přiznání příspěvku na bydlení. Městský soud se vyjádřil i k rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 129/2024-23, který se týká poskytování sociálních služeb, kdy na tuto smlouvu lze nahlížet jako na smlouvu zahrnující i nájemní vztah. Takové smlouvě však nelze připodobnit smlouvu o ubytování na vysokoškolské koleji a Nejvyšší správní soud ani nenaznačil, že by jeho závěry pro smlouvu o poskytování sociální služby měly univerzální použitelnost a bylo možno je aplikovat i na odlišné druhy ubytování. Sociální službu v domově se zvláštním režimem lze považovat za trvalé bydlení a nájem na rozdíl od bydlení na koleji, které má zjevně dočasný charakter. Městský soud odkázal rovněž na rozsudek ze dne 12. 7. 2017, č. j. 6 Ads 134/2017-19, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že ubytování na vysokoškolských kolejích nesplňuje podmínky pro přiznání příspěvku na bydlení – konkrétně vlastnický či nájemní vztah. Ubytování studentů na kolejích je dotováno státem (§ 18 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách), díky čemuž mohou studenti vynakládat na bydlení nižší prostředky a bylo by nelogické toto zvýhodnění zdvojovat dávkou státní sociální podpory. Ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře vyžaduje, aby byt – soubor místností či samostatná obytná místnost buďto I) svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňovaly požadavky na trvalé bydlení a byly k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona, anebo II) byly zkolaudovány jako byt. Stěžovatelovo bydlení sice svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňovalo požadavky na trvalé bydlení, ale jednotlivé pokoje k němu nebyly určeny, protože budova byla užívána jako studentská kolej. V posuzované věci nepostačuje faktické dlouhodobé užívání místnosti, ale jako klíčové se jeví absence určení jednolůžkového pokoje coby místnosti určené k trvalému bydlení.

[6] Kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení uvedeného rozsudku městského soudu. Namítal nejprve nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, který se nevypořádal s námitkou týkající se nerovného zacházení proti jiným žadatelům. Městský soud namísto toho, aby rozhodnutí zrušil, sám doplnil odůvodnění. Soud dle stěžovatele nemůže nahradit argumentaci správního orgánu či zamítnout žalobu z důvodů, o něž správní orgán své rozhodnutí neopřel. Druhou námitkou stěžovatele bylo, že se městský soud měl vypořádat se skutečným obsahem smlouvy o ubytování, kdy stěžovateli byl za pravidelnou úplatu přenechán pokoj, jehož prostřednictvím trvale uspokojoval svou bytovou potřebu. To, že rozsudek č. j. 4 Ads 129/2024-23 se věnoval smlouvě uzavřené v rámci sociální služby, neodůvodňuje odmítnutí obecného východiska, tedy, že rozhodující je reálný obsah smlouvy a právo užívat prostor k uspokojování potřeby bydlení za úplatu. Třetí námitka se věnovala vymezení bytu. Stěžovatel nesouhlasil s posouzením způsobilosti pokoje k trvalému bydlení na základě historického kolaudačního rozhodnutí z roku 1966. Městský soud nevysvětlil, proč – přestože podle stavebního úřadu pokoje se sociálním a dalšími zařízeními splňují stavebně-technické požadavky na trvalé bydlení –, je rozhodující označení budovy jako koleje a z čeho plyne, že dotčený pokoj není určen k bydlení. Pokud bylo rozhodnutí založeno na tom, že stěžovatel užíval jednolůžkový pokoj a pokud nebylo ze stanoviska stavebního úřadu jasné, že je pokoj propojen s příslušnými sociálními zařízeními, bylo povinností správních orgánů tuto otázku objasnit. Ve čtvrté námitce poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 38/24, který řešil příspěvek na bydlení ve vztahu ke stavbám individuální rekreace. Ústavní soud zde zdůraznil srovnatelnost podle funkce, kterou užívaný prostor plní při uspokojování potřeb bydlení. Dále stěžovatel napadl nepřiléhavé použití rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 134/2017-19; v něm zaznělo, že stát přispívá na studentské koleje, a přiznání příspěvku na bydlení by znamenalo zdvojení sociální podpory. Stěžovatel však odkázal na pozdější nález Ústavního soudu, podle něhož nelze rozdílné zacházení ospravedlnit vágními fiskálními úvahami bez bližšího zdůvodnění a věcného základu. Nebylo zde prokázáno, v jakém rozsahu a zda bylo kolejné stěžovatele skutečně subvencováno.

[7] Žalovaný ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Stěžovatelem obývaný prostor nesplňuje zákonnou definici bytu. Ač stavební úřad potvrdil, že pokoje spolu s dalším zařízením podmínky pro trvalé bydlení splňují, zároveň musí být obývaný prostor určen k trvalému bydlení (účel užívání), což však nebylo splněno, neboť je určen k přechodnému ubytování jako studentská kolej. Obývaný prostor nesplňuje ani druhou podmínku, že je zkolaudován jako byt. Jde-li o otázku nájemního vztahu k obývanému prostoru, stěžovatel má uzavřenou smlouvu o ubytování, která nájemní vztah nezakládá. Charakter smlouvy posoudil žalovaný i dle jejího obsahu, neboť účelem uvedené smlouvy je poskytnutí ubytování na přechodnou dobu, která je vymezena dobou studia.

[8] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

[9] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud vyložil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení je kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1) dotýká se právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) týká se právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[10] Stěžovatel neuvedl důvod, pro který má za to, že je jeho kasační stížnost přijatelná. Podle Nejvyššího správního soudu kasační stížnost v nyní posuzovaném případě nesplňuje výše zmíněná kritéria přijatelnosti kasační stížnosti. Městský soud postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou týkající se příspěvku na bydlení a Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod se od této judikatury odklonit, ani žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu.

[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[12] Příspěvek na bydlení je dávkou, jejímž účelem je poskytnout finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení. Podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře „[n]árok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který byt užívá,“ (zdůraznění doplněno NSS) za předpokladu, že jeho příjem nepostačuje v souladu s výpočtem v uvedeném ustanovení k úhradě normativních nákladů na bydlení. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně uvedl, že příspěvek na bydlení se pojí pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních lze řešit pouze doplatkem na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi (viz např. rozsudek ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Ads 269/2018-17, a další rozhodnutí citovaná v odůvodnění usnesení NSS ze dne 22. 5. 2025, č. j. 5 Ads 309/2024-39, bod [13]).

[13] Zákon dále upřesňuje pojmové znaky bytu pro účely tohoto příspěvku v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Bytem je „soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt“. Jedním z pojmových znaků bytu je, že se jedná o ucelenou jednotku schopnou plnit samostatně funkci bydlení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 3 Ads 23/2010-98, č. 2267/2011 Sb. NSS). Jak plyne z ustálené judikatury, na kterou poukázal i městský soud, § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře vázal výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudaci těchto místností coby bytu. Pro přiznání příspěvku na bydlení musel obytný prostor splňovat jak materiální podmínku (stavebně technické uspořádání a vybavení splňující požadavky na trvalé bydlení), tak podmínku formální (účelové určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudaci těchto místností jako bytu). Nepostačovalo, pokud byla obytná místnost fakticky jako byt užívána, pokud nebyly splněny obě uvedené podmínky (rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017-28, bod [21]).

[14] Žalovaný ve svém vyjádření správně poukázal na to, že stěžovatel nedoložil ani nájemní či vlastnický vztah k prostoru, který obýval, ani splnění formální pojmové podmínky bytu. Toto posouzení městským soudem i žalovaným bylo zcela v souladu s dosavadní judikaturou.

[15] Stěžovatel namítal, že městský soud nevysvětlil, proč je rozhodující označení budovy jako koleje a z čeho plyne, že dotčený pokoj není určen k bydlení. Obdobné případy, kdy žadatelé o příspěvek na bydlení sice bydleli v prostorách, které byly vyhovující pro bydlení, nicméně nebyly k tomuto účelu zkolaudovány anebo určeny stavebním úřadem účelově k bydlení, Nejvyšší správní soud v minulosti řešil a konstatoval, že formální podmínka musí být vždy splněna – srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Ads 269/2018-17, případně rozsudek ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017-26, bod [35] z něhož vyplývá, že „[z]atímco doplatek na bydlení může být vyplácen jak v případě bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení, tak k bydlení v jiném než obytném prostoru či ubytovacím zařízení, příspěvek na bydlení je vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení.“ (obdobně viz usnesení ze dne 15. 9. 2025, č. j. 1 Ads 120/2025-45). V nyní posuzovaném případě se stavební úřad vyjádřil tak, že budova je kolaudována jako studentská kolej k ubytovávání osob a její pokoje a sociální a další zařízení splňují stavebnětechnickým uspořádáním a vybavením požadavky na trvalé bydlení, byť nejsou jako byt zkolaudovány. V usnesení ze dne 6. 8. 2026, č. j. 5 Ads 104/2026-32, se zdejší soud věnoval obdobnému případu, kdy žadatel o dávku sice obýval prostor stavebně-technicky odpovídající bytu, nicméně celá budova nebyla formálně určena k trvalému bydlení. Konstatoval zde, že formální podmínka bytu musí být vždy splněna. Ustálená judikatura tedy poskytuje odpověď na námitky stěžovatele týkající se splnění podmínek pro příspěvek na bydlení.

[16] Dále stěžovatel uvádí, že smlouva o ubytování měla být posouzena podle svého účelu, nikoli podle názvu, přičemž odkazuje na rozsudek NSS č. j. 4 Ads 129/2024-23, který se týkal smlouvy o poskytování sociální služby v domově se zvláštním určením. Stěžovatel má za to, že lze připodobnit jeho smlouvu o ubytování smlouvě o nájmu. Městský soud se s touto námitkou stěžovatele pečlivě vypořádal, když uvedl, že ubytování studentů má dočasnou povahu, a lze je tak odlišit od uvedeného případu. Nejvyšší správní soud již v odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 8. 2026, č. j. 2 Ads 249/2025-59, shledal, že závěry rozsudku č. j. 4 Ads 129/2024-23 nelze automaticky přenést na smlouvu o ubytování (bod [27]): „Tvrzení o obecném a širokém vymezení nájmu nelze číst izolovaně a jako znění právního předpisu. Zmíněnou větu je třeba dát do kontextu se skutkovými okolnostmi případu, kterým se NSS zabýval v dané věci. A tam šlo o široké vymezení pojmu nájem pouze ve vztahu ke smlouvě o poskytnutí sociální služby.“ V rozsudku č. j. 2 Ads 249/2025 - 59 se Nejvyšší správní soud věnoval smlouvě o ubytování na ubytovně, která má částečně jinou povahu než ubytování na koleji, zároveň však odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu a na jeho závěry ve vztahu k ubytovací smlouvě na vysokoškolských kolejích, a označil je za podobný případ (rozsudek ze dne 12. 7. 2017, č. j. 6 Ads 134/2017-19). I v tomto ohledu tedy ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu již dává odpověď na to, zda lze z rozsudku č. j. 4 Ads 129/2024-23 dovozovat širší výklad pojmu “nájemní smlouva” v případě smluv o ubytování. Tato judikatura pak vede k závěrům, o které se opřel při svém rozhodování žalovaný, a sice, že příspěvek na bydlení v posuzované době se vztahoval pouze k nájemnímu či vlastnickému vztahu k bytu (s tím, že pod nájemní vztah bylo možno zahrnout specifický případ smlouvy o sociální službě, která ale v nyní posuzované věci nepadá v úvahu).

[17] K namítané nepřezkoumatelnosti lze připomenout, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů „musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. (…) Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí“ (rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, bod [16]).

[18] Je pravdou, že námitku stěžovatele stran nerovného zacházení okomentoval městský soud v závěru svého rozsudku takto: „Jestliže správní orgány v praxi fakticky přiznávají část příspěvku na bydlení i na nebytové prostory související s byty žadatelů, nelze z této skutečnosti vyvodit žádné dopady na žalobcův případ; jádrem příspěvku i tak zůstává prostor zkolaudovaný jako byt či určený k trvalému bydlení.“ Žalovaný výslovně na uvedenou námitku nereagoval. Nejvyšší správní soud vnímá rozhodnutí žalovaného v jeho komplexnosti. Vidí zde implicitně vyjádřenou myšlenku, že pokud jsou jiné byty zkolaudovány jako byt či určeny k trvalému bydlení a náleží k nim nebytový prostor, mohou skutečně za splnění všech zákonných požadavků být považovány za „byt“ ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Stěžovatel však neuvedl, že by jím myšlené jiné případy vůbec nenaplňovaly zákonné požadavky, jak tomu bylo v jeho případě, a jeho námitku tak lze vnímat jako příliš obecnou. Implicite z rozhodnutí žalovaného plyne, že jí nepřisvědčil.

[19] Pokud jde o nepřiléhavé využití rozsudku NSS č. j. 6 Ads 134/2017-19, stěžovatel sice správně postřehl, že hrozba zdvojení sociální podpory (tedy placením příspěvku na bydlení a současně podporou státu vysokoškolským kolejím) nebyla v uvedeném řízení prokazována a tento závěr městského soudu se opíral pouze o odkaz na uvedený rozsudek, nicméně tento argument městského soudu měl pouze podpůrnou roli. Ostatně i v samotném rozsudku č. j. 6 Ads 134/2017-19 bylo podstatné to, zda smlouva o ubytování může být právním titulem, na jehož základě bude ubytovanému vyplácen příspěvek na bydlení.

[20] Jde-li o odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 38/24, v uvedeném případě i Ústavní soud vycházel především z toho, jak sociální podporu nastavil zákonodárce (v uvedeném případě u rekreačních staveb přiznal sociální podporu pouze jejich vlastníkům, nikoli nájemcům, zatímco u bytů měly podporu obě skupiny). Zkoumal, zda je zde legitimní cíl, aby v případě rekreačních zařízení byl požadovaný silnější právní titul než v případě ubytování v bytech a zda odlišné zacházení s nájemci v rekreačních zařízeních bylo ospravedlnitelné anebo bylo projevem svévole. Stěžovatel však nesplňuje ani jeden právní titul předpokládaný zákonodárcem (nájem či vlastnictví), nadto nesplňuje další zákonné podmínky, aby jím obývaný prostor byl považován za byt (formální podmínku). Neuvedl ani žádné pádné argumenty, proč by měly být veškeré zákonné podmínky pro příspěvek na bydlení zcela rozmělněny. Tato jeho námitka jen doplňuje námitku týkající se uvedených dvou zákonných podmínek, které nesplnil. Nadto opakovaně zmíněný rozsudek č. j. 6 Ads 134/2017-19, který je skutkově podobný nyní posuzované věci, byl Ústavním soudem přezkoumán a ústavní stížnost byla odmítnuta s odůvodněním, že důvody pro nepřiznání dávky jsou „v rozhodnutí kasačního soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy“ (viz usnesení ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3064/17).

[21] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu s judikaturou kasačního soudu a nedopustil se ani zásadního pochybení. Kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a Nejvyšší správní soud ji odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a s. ř. s.).

[22] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského, resp. městského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy v takovém případě opírá o § 60 odst. 1 a v daném případě rovněž § 60 odst. 2 (nikoli však odst. 3) ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, nicméně právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti vůči neúspěšnému stěžovateli mu dle § 60 odst. 2 s. ř. s. nenáleží.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. listopadu 2026

JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací