5 As 2/2014

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci navrhovatele: M. K., zastoupený JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem [adresa] proti odpůrci: Magistrát hl. města Prahy, se sídlem [adresa] odpůrce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, č. j. 10 A 105/2013 - 42,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Navrhovateli s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Opatřením obecné povahy odpůrce, v podobě úpravy směrné části územního plánu hlavního města Prahy ze dne 7. 3. 2011, č. U 0941/2011, došlo ke změně míry využití území v lokalitě vymezené ulicemi Komunardů, Tusarovou, V Háji a Jateční v k. ú. [k.ú.], a to k navýšení z kódu „F“ na kód „K“.

K návrhu navrhovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 10 A 105/2013 – 42, předmětnou úpravu směrné části územního plánu hlavního města Prahy ze dne 7. 3. 2011, č. U 0941/2011, zrušil.

Městský soud v rozsudku uvedl, že při posouzení věci vyšel ze závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovených v usnesení ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, publikovaném pod č. 2943/2014 Sb. NSS.

Městský soud obsah usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, v podstatě doslovně rekapituloval, přičemž uvedl, že obsah závazné části územního plánu byl velmi obecně vymezen v § 29 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý stavební zákon“). Dle tohoto ustanovení jsou v územních plánech pořízených a schválených podle starého stavebního zákona závazné základní zásady uspořádání území a limity jeho využití, vyjádřené v regulativech, ostatní části jsou směrné. Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení (dostupné na www.psp.cz, digitální repozitář, FS ČSSR 1971-1976, sněmovní tisk č. 112) vyplývá, že ve starém stavebním zákoně nebylo možné vzhledem ke značným rozdílům v podmínkách různých území řešených v územně plánovací dokumentaci stanovit obligatorně části řešení, které je nutno považovat vždy za závazné. Příslušné rozhodnutí bylo proto ponecháno na schvalujícím orgánu s tím, že v prováděcím předpise mělo být vymezeno, které části mají nebo mohou být schváleny jako závazné nebo směrné u jednotlivých druhů územně plánovací dokumentace. Pokud bylo nutno vzhledem ke změnám v rozvoji území změnit nebo doplnit územně plánovací dokumentaci, bylo to možné u závazně schválených částí pouze po předchozím projednání podle zásad platných pro původní návrh a po schválení tím orgánem, který schválil původní dokumentaci.

V souladu s § 18 vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci (dále jen „prováděcí vyhláška“), musela závazná část územního plánu obce obsahovat zejména „urbanistickou koncepci, využití ploch a jejich uspořádání, vymezení zastavitelného území, omezení změn v užívání staveb, zásady uspořádání dopravního, technického a občanského vybavení, vymezení územního systému ekologické stability, limity využití území, plochy přípustné pro těžbu nerostů, vymezení ploch pro veřejně prospěšné stavby a pro provedení asanací nebo asanačních úprav“.

V návaznosti na citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu dále konstatoval městský soud, že tzv. index podlažní plochy (dále též „IPP“) vyjadřuje intenzitu využití území (např. z hlediska utváření charakteru území, možného zatížení technické infrastruktury apod.), tj. počet m² hrubé podlažní plochy na m² základní plochy. Stanoví se za účelem regulace zástavby, aby nedošlo k překročení únosné míry zatížení území a aby byly zajištěny urbanistické hodnoty. IPP ve svých důsledcích vyjadřuje maximálně přípustnou hustotu budoucí zástavby či maximálně přípustnou výšku plánovaných staveb na určité ploše.

To, jaké hodnoty IPP jsou pro určité plochy vymezeny, nemá být důsledkem nahodilosti či individuálních zájmů jednotlivých vlastníků nemovitostí nacházejících se v regulovaném území. Hodnota IPP se má odvíjet od charakteru celkové zástavby, poměru nezastavěných ploch vůči zastavěným, dosavadní výšky staveb, jakož i od jiných specifických faktorů.

Míra využití území významně ovlivňuje, jak velká stavba a s jakou podlažní plochou může být v daném území umístěna. Zvýší-li se IPP pro určitou plochu, znamená to, že tato plocha může být zastavěna daleko hustěji, popřípadě stavbami podstatně vyššími, než bylo dosud předpokládáno.

Index podlažní plochy, včetně jeho konkrétní hodnoty, není ničím jiným než obecným regulativem prostorového uspořádání konkrétního území odrážející jeho možnosti a potřeby, tedy limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné. S ohledem na jeho podstatu i význam je podle okolností možné, že může zasáhnout do vlastnických práv k nemovitostem nacházejícím se na daném území. Jeho vymezení proto nelze vyhradit směrné části územního plánu a měnit jej pouze jednoduchým a v zásadě neveřejným procesem na základě individuálně podané žádosti. Ostatně to, že limity území musely být v územním plánu vymezeny závazně, stanovil jak § 29 starého stavebního zákona, tak i § 18 jeho prováděcí vyhlášky. Na tomto závěru nic nemění ani to, že ve věci projednávané rozšířeným senátem byl tento index nesprávně zařazen do směrné části územního plánu.

Podle § 188 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v relevantním znění (dále jen „nový stavební zákon“), mohou být závazné části územního plánu měněny pouze způsobem popsaným v novém stavebním zákoně, tj. formou opatření obecné povahy.

Mohou-li tedy být závazné části územního plánu po 1. 1. 2007 měněny pouze formou opatření obecné povahy podle příslušných ustanovení nového stavebního zákona, nepřísluší stanovení IPP či jeho změna orgánu, který je novým stavebním zákonem oprávněn pouze k úpravě směrné části územního plánu. Nesprávné směrné vymezení IPP nemůže mít za následek to, že se na takovou část územního plánu bude nadále po právu hledět jako na jeho směrnou část se všemi z toho vyplývajícími zákonnými důsledky.

Nové vymezení limitu využití území mj. indexem podlažní plochy či změna hodnot již existující regulace je proto možná pouze postupem dle § 188 odst. 3 věty prvé nového stavebního zákona, tedy formou opatření obecné povahy; věta druhá a třetí citovaného ustanovení se pro tyto případy neuplatní.

Skutečnost, že hodnoty IPP nejsou v územním plánu stanoveny závazně, sama o sobě neznamená, že by se proti jejich úpravě nemohl oprávněný bránit návrhem na zrušení opatření obecné povahy. K posouzení toho, zda je určitý akt opatřením obecné povahy, je nutno přistupovat materiálně.

Způsob vymezení IPP či způsob, jakým byla provedena jeho změna, ničeho nemění na materiální podstatě tohoto regulativu a není proto způsobilý vyloučit možné dotčení na subjektivních právech. Obsahují-li územní plán obce či jeho změny nesprávně obecný regulativ prostorového uspořádání území stanovený indexem podlažní plochy ve své směrné části, lze je napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. s. ř. s.

Aktivní procesní legitimace je v řízení podle § 101a s. ř. s. a násl. spojena s tvrzením, že navrhovatel je opatřením obecné povahy dotčen na svých subjektivních právech. Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li navrhovatel logicky a konsekventně tvrdit možnost dotčení svých subjektivních práv.

Aktivní procesní legitimace je proto dána hrozbou (pravděpodobností, možností) realizace plánem vytčeného cíle, jehož důsledky dopadají do práv navrhovatele. Z pohledu zkoumaného potenciálního zásahu do práv dotčených subjektů není rozhodné, zda takového cíle (ve věci projednávané rozšířeným senátem realizace zamýšlené stavby) v budoucnu skutečně bude dosaženo, či nikoliv.

Otázku aktivní procesní legitimace navrhovatele jako podmínku řízení o návrhu nelze směšovat s otázkou aktivní věcné legitimace, tedy s otázkou důvodnosti návrhu. Ta se již zkoumá v řízení ve věci samé, nikoli při posuzování podmínek řízení.

Městský soud dále uvedl, že k citovaným závěrům usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu není v projednávané věci mnoho co dodat. Mělo totiž být zřejmé, že argumentace odpůrce uplatněná v této věci vychází z judikatury citovaným usnesením Nejvyššího správního soudu překonané. V usnesení rozšířeného senátu bylo podle městského soudu možné nalézt odpověď na v podstatě všechny argumenty uplatněné odpůrcem v nyní projednávané věci.

Městský soud dodal, že závěry, jež učinil Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rozšířeného senátu pro pojem „index podlažní plochy“ užitý v územním plánu statutárního města Brna, lze beze zbytku vztáhnout i na termín „kód využití území“, který užívá územní plán hlavního města Prahy a z něhož vyplývá, že mírou využití území, která je vyjádřena kódem míry využití území, se rozumí stanovení maximálních koeficientů zastavěných ploch (KZP), hrubých podlažních ploch (KPP), maximálního počtu nadzemních podlaží (PNP) a minimálního koeficientu zeleně (KZ) vzhledem k ploše posuzovaného území. Koeficient podlažních ploch je podíl maximální hrubé podlažní plochy objektů k ploše území a stanoví kapacitu zástavby v nadzemní části objektů. Hrubá podlažní plocha se pro tento účel stanoví součtem hrubých podlažních ploch ve všech nadzemních podlažích, vypočtených z vnějších rozměrů budov a počtu nadzemních podlaží. Koeficient zeleně stanovuje minimální podíl započítávaných ploch zeleně k vymezené funkční ploše. Koeficient zeleně je směrný. Zatímco kódu míry využití území F odpovídá koeficient podlažních ploch 1,4, kódu K odpovídá KPP 3,2. I kód míry využití území je tedy obecným regulativem prostorového uspořádání konkrétního území.

Městský soud tak shrnul, že i v územním plánu hlavního města Prahy měl být kód míry využití území součástí závazné části územního plánu, a nikoli směrné části. Jeho změna tedy neměla proběhnout v režimu úpravy směrné části územního plánu, jak se stalo, ale mělo se tak stát procesem stanoveným pro vydání opatření obecné povahy, mj. se zachováním procesních práv vlastníků okolních pozemků a staveb na nich tak, jak to namítal navrhovatel v této věci.

K otázce aktivní procesní legitimace městský soud doplnil, že navrhovatel je vlastníkem bytové jednotky v domě č. p. X v k. ú. H. na pozemku parc. č. [parcela] v k. ú. H.. Pozemek je vzdušnou čarou vzdálen od hranice oblasti, jíž se napadené opatření obecné povahy týká, necelých 20 m. Provedená úprava územního plánu přitom umožňuje výstavbu objektu o výšce více než 40 m, tedy více než dvojnásobek vzájemné vzdálenosti. Možné dotčení práv navrhovatele danou změnou je tak dle městského soudu zřejmé a soud o něm neměl pochybnosti.

Odpůrce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. a navrhl, aby zdejší soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Stěžovatel především uvedl, že městský soud se tím, že aplikoval závěry citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, dopustil retroaktivity, která je až na stanovené výjimky, které se ovšem na nynější případ nevztahují, nepřípustná. Závěry zdejšího soudu se bude stěžovatel, resp. hl. m. Praha, do budoucna řídit, není však možné je aplikovat zpětně na proběhlá a ukončená řízení. Městský soud proto měl na věc aplikovat právní předpisy a judikáty vydané a platné nejpozději k datu vydání opatření obecné povahy ze dne 7. 3. 2011, č. U 0941/2011. Městský soud tak svým postupem porušil Ústavu České republiky a Listinu základních práv a svobod. K tomu stěžovatel odkázal i na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11.

Dle stěžovatele byl městský soud též nepříslušný k rozhodování o návrhu navrhovatele. Ten totiž svá práva hájí již v řízení o umístění stavby, které dosud probíhá u příslušného stavebního úřadu. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem zrušená úprava zasahuje do směrné části územního plánu, nebylo předmětnou úpravou směrné části do práv navrhovatele zatím nijak zasaženo a k zásahu může dojít až ve zmíněném řízení o umístění stavby. Dále stěžovatel tvrdil, že navrhovatel nebyl k podání návrhu aktivně legitimován. Městský soud se skutečným dotčením práv navrhovatele vůbec nezabýval. Toto zkoumání je však dle stěžovatele klíčové, neboť jinak by návrh na zrušení opatření obecné povahy mohl podat kdokoli a bylo by mu vždy vyhověno. Městský soud se omezil jen na stručné prohlášení o odstupu pozemků a nejvyšší možné zástavbě, což dotčení práv navrhovatele nijak nevysvětluje. Dle stěžovatele měl městský soud přinejmenším provést místní šetření a případně další dokazování.

Navrhovatel se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel společně s kasační stížností uplatnil i návrh na přiznání jejího odkladného účinku. Tento návrh zdejší soud zamítl usnesením ze dne 30. 1. 2014, č. j. 5 As 2/2014 – 28.

Zdejší soud též doplňuje, že kasační stížnost proti rozsudku městského soudu podala i společnost BAU-INVEST PROJECT, a. s., z jejíhož podnětu došlo k předmětné změně územního plánu. Tuto kasační stížnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 2. 2014, č. j. 5 As 2/2014 – 35, odmítl dle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 102 a § 120 s. ř. s. jakožto podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou, neboť uvedená společnost se do řízení vedeného městským soudem jakožto potenciální osoba na tomto řízení zúčastněná nepřihlásila, ač byla o tomto řízení prostřednictvím úřední desky městského soudu řádně vyrozuměna. Ústavní stížnost proti uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 745/14.

Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a pověřený zaměstnanec, který za něj jedná, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

Z celé argumentace uvedené v kasační stížnosti vyplývá to, že stěžovatel nijak nezpochybňuje závěry, ke kterým dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, publikovaném pod č. 2943/2014 Sb. NSS; stěžovatel naopak výslovně uvedl, že v intencích tohoto usnesení bude hl. m. Praha do budoucna postupovat. Stěžovatel v daném směru zpochybňuje toliko to, zda mohl městský soud závěry usnesení rozšířeného senátu aplikovat i na nynější případ, neboť argumentace uvedená v usnesení rozšířeného senátu byla uplatněna na postup stěžovatele, který jeho přijetí předcházel. Tento postup městského soudu stěžovatel označuje za rozporný se zákazem retroaktivity.

Argumentaci stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za principiálně nesprávnou a naopak je z níže uvedených důvodů toho názoru, že městský soud v daném ohledu postupoval zcela správně. S ohledem na uvedené námitky stěžovatele přitom Nejvyšší správní soud předesílá, že se zabýval pouze otázkou, zda městský soud mohl v intencích předmětného usnesení rozšířeného senátu postupovat.

Posuzovaný problém se tak v nynější věci redukuje v podstatě na otázku tzv. intertemporálního soudcovského práva, přičemž její základní východiska jsou již v judikatuře a odborné literatuře ustálena. V souvislosti s tím je třeba poznamenat, že už stěžovatelem použitý pojem „retroaktivita“ je v daném kontextu nepřesný; ve spojitosti se změnou judikatury je vhodnější hovořit o tzv. retrospektivitě, jejíž principy se z podstaty věci liší od pravidel spojovaných se změnami platných norem (podrobně např. Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikaturních změn. Právní rozhledy, 2011, č. 6).

Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu se v daném směru ustálila na přístupu tzv. incidentní retrospektivity, která je, jak je dále uvedeno, mírně modifikována od jejího čistého modelu (např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10, se tak hovoří o modelu „omezené retrospektivity“). Ve stručnosti lze incidentní retrospektivitu definovat tak, že se jedná o situaci, kdy se nový právní názor vyjádřený v soudním rozhodnutí aplikuje do minulosti, ale současně jsou vyloučeny mimořádné opravné prostředky proti pravomocným rozhodnutím, pokud jsou podány jen z důvodu změny judikatury.

Po tomto obecném vymezení pojmů je třeba dodat, že k problému intertemporality judikaturních změn se Nejvyšší správní soud nejkomplexněji vyjádřil v usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, publikovaném pod č. 1764/2009 Sb. NSS. V něm lze také najít odpovědi na námitky formulované stěžovatelem, neboť Nejvyšší správní soud zde výslovně uvádí:

„1) Změna či zpřesnění judikatury není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které však byly před vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba – obdobně viz např. např. nález ÚS ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, Sb. n. u. US, sv. 32, č. 31, s. 281 či nález ÚS ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 178/03, Sb. n. u. US, sv. 33, č. 20, s. 417.

2) Soudy rozhodující ve správním soudnictví však mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.“

Z hlediska právní teorie lze k uvedenému doplnit, že tento přístup je zvolen proto, že „[j]ak v kontinentálním, tak v angloamerickém právu je zcela převažující přístup založen na fikci, že soud právo netvoří, ale pouze nalézá v jiných pramenech práva (zákony, obyčeje, právní principy atd.). Změna judikatury je v tomto pohledu jen „opravou omylu“ ve výkladu práva. Není proto možné, aby na v minulosti proběhlé právní vztahy byly aplikovány mylné právní názory z doby před jejich změnou, která proběhla v důsledku rozhodnutí k tomu oprávněného soudního tělesa. Z tohoto důvodu není ani korektní hovořit o tom, že změna judikatury působí „retroaktivně“. Jakkoliv totiž judikatura finálně určuje přesný význam pravidel chování obsažených v zákonných nebo jiných normách, nikdy není samostatným a originálním pramenem práva“ (Kühn, Z. in Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2 vydání. Praha: Auditorium, 2013, s. 149-150).

Co se týká zmíněných výjimek z principu incidentní retrospektivity, tedy ze zásady, že nový právní názor má být aplikován na všechna probíhající řízení, vyslovil se k nim Ústavní soud např. v nálezu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, z něhož plyne, že tyto výjimky budou dány pouze ve specificky výjimečných situacích, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. V tom případě je ovšem na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifickými skutečnostmi, které výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní. Neaplikace nového právního názoru se ovšem děje zpravidla nikoliv prostřednictvím soudcovsky utvořených intertemporálních norem, ale využitím některé normy hmotněprávní, jako byl např. zákaz zneužití práva uplatnit námitku promlčení (viz Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikaturních změn. Právní rozhledy, 2011, č. 6).

V případě správního soudnictví mohou být v souladu s judikaturou Ústavního soudu určité výjimky z principu incidentní retrospektivity v mimořádných případech dány zejména tam, pokud by uplatnění nového právního názoru zbavilo jednotlivce bez jeho zavinění možnosti domáhat se ochrany svých veřejných subjektivních práv, nebo by do těchto práv jinak obdobně nepřiměřeně zasáhlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 2 As 41/2008 – 77, dostupný na www.nssoud.cz). Platí tak závěr v podstatě opačný k názoru stěžovatele – zatímco v případě změny práva ve formálním smyslu (zjednodušeně řečeno změn právních předpisů) je dán zákaz pravé retroaktivity, z něhož platí nemnohé výjimky, v případě změny judikatury je naopak retrospektivita pravidlem, z něhož jsou dány pouze úzce vymezené výjimky.

Z uvedeného tak lze vyvodit následující:

Městský soud v daném případě, kdy na věc aplikoval nově vytvořený právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, postupoval zcela správně, neboť nebyly dány důvody pro odklon od tohoto nového názoru ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel jednak nepředestřel žádné specifické skutečnosti, které by výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodnily, především se však v případě stěžovatele nejedná o osobu, která by usilovala o ochranu svých veřejných subjektivních práv. Touto osobou byl naopak navrhovatel, kterému nový právní názor rozšířeného senátu plně svědčil.

Pokud stěžovatel v doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 2. 2014 poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, který měl podpořit jeho stanovisko, jedná se o odkaz zcela nepřípadný. Stěžovatel se přitom odvolává na tu větu z odůvodnění předmětného nálezu, v níž Ústavní soud uvádí, že „při interpretaci příslušných projevů vůle by obecné soudy měly zohlednit i stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu“. Nejvyšší správní soud nehodlá nijak zpochybňovat uvedenou tezi Ústavního soudu a naopak se s ní ztotožňuje. Stěžovatel však zcela ignoruje kontext, v němž ji Ústavní soud vyslovil. V daném případě Ústavní soud posuzoval otázku ochrany dobré víry ve správnost údajů v katastru nemovitostí při nabytí nemovitosti od nevlastníka. S ohledem na to hovoří Ústavní soud o „projevech vůle“ a „právních úkonech“ v horizontálních vztazích mezi soukromými osobami. V nyní posuzované věci se však jedná primárně o vztah vrchnostenský a stěžovatel nemůže ve svém případě hovořit, v pravém slova smyslu, o „dobré víře“.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že k předmětné změně územního plánu, nesprávně provedené formou úpravy jeho směrné části, došlo z podnětu společnosti BAU-INVEST PROJECT, a. s., která sice hodlala na daném území umístit stavby odporující stávajícím limitům využití daného území, neměla však právní nárok na to, aby byl její podnět posuzován v jakémkoli formálním řízení, tím méně pak na to, aby mu bylo vyhověno. Navíc použití nového právního názoru rozšířeného senátu nezbavuje společnost BAU-INVEST PROJECT, a. s. možnosti realizovat svůj záměr, daná společnost však může k jeho realizaci přistoupit až poté, co bude případně územní plán změněn v souladu se zákonem prostřednictvím opatření obecné povahy dle nového stavebního zákona a správního řádu, tedy mimo jiné za účasti dotčených osob a po poměření soukromého zájmu investora na straně jedné a zájmu veřejného na straně druhé (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 135, www.nssoud.cz).

Na věc se tak aplikují již uvedené principy vyplývající z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu týkající se intertemporálních účinků nové judikatury. Ostatně tyto principy byly již v době přijetí předmětného opatření obecné povahy ze dne 7. 3. 2011, č. U 0941/2011, judikatorně a doktrinálně formulovány (viz výše) a stěžovatele by tak nemělo či nemuselo udivovat, že nový právní názor je aplikován na dřívější případ. Navíc zcela shodně postupoval i sám Nejvyšší správní soud v samotné věci sp. zn. 1 Aos 2/2013, v níž nejprve formuloval svůj právní názor jeho rozšířený senát a následně první senát zdejšího soudu již zmiňovaným rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 135, obdobné opatření obecné povahy vydané Magistrátem města Brna, a to samozřejmě také dříve, než rozhodoval rozšířený senát, dle § 110 odst. 2 písm. b) s. ř. s. pro jeho nezákonnost zrušil.

První kasační námitka je tak zcela zjevně nedůvodná. Co se týká druhé kasační námitky spočívající v tom, že navrhovatel nebyl k podání návrhu k městskému soudu aktivně legitimován, resp. že se městský soud skutečným dotčením práv navrhovatele vůbec nezabýval, odpověď lze opět nalézt v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, na které správně odkázal městský soud a které městský soud rovněž odcitoval. Ve stručnosti tak Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedenou rekapitulaci rozhodnutí městského soudu odkazuje na tu část usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, v níž se uvádí:

„Obsahuje-li územní plán obce či jeho změny nesprávně obecný regulativ prostorového uspořádání území stanovený indexem podlažní plochy ve své směrné části, lze je napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. s. ř. s.

Aktivní procesní legitimace je v řízení podle § 101a s. ř. s. a násl. spojena s tvrzením, že navrhovatel je opatřením obecné povahy dotčen na svých subjektivních právech. Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky a konsekventně tvrdit možnost dotčení jeho subjektivních práv.

Aktivní procesní legitimace je proto dána hrozbou (pravděpodobností, možností) realizace plánem vytčeného cíle, jehož důsledky dopadají do práv navrhovatele. Z pohledu zkoumaného potenciálního zásahu do práv dotčených subjektů není rozhodné, zda k takovému cíli (v projednávané věci k zamýšlené stavbě) v budoucnu skutečně dojde, či nikoliv.“

Z uvedených pasáží odůvodnění usnesení rozšířeného senátu nyní dovozuje Nejvyšší správní soud tytéž závěry jako městský soud: 1) Předmětnou změnu „regulativu prostorového uspořádání území“, nesprávně uvedeného ve směrné části územního plánu, bylo možné napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. s. ř. s. 2) Navrhovatel ve svém návrhu k městskému soudu logicky a konsekventně tvrdil dotčení na svých právech (mj. „omezení uživatelnosti“ a „pokles tržní ceny“ svého majetku, který se nachází v těsné blízkosti území, jehož se změna územního plánu týkala). 3) Aktivní procesní legitimace navrhovatele byla dána už jen možností realizace výrazně vyšší či hustší zástavby na tomto území, než bylo přípustné podle dosavadního znění územního plánu.

K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že městský soud neměl povinnost, jak tvrdí stěžovatel, „přinejmenším provést místní šetření a vyžádat si od účastníků stanoviska k této problematice a tuto podrobně prozkoumat na základě dalších důkazů“. Městský soud naopak správně dovodil, v souladu s výše uvedeným, aktivní procesní legitimaci z tvrzení navrhovatele a zhodnocení, že jeho tvrzení jsou „logická a konsekventní“, a to již vzhledem ke vzdálenostem mezi dotčenými pozemky a charakterem zástavby umožněné změnou územního plánu. Nad rámec již uvedeného tak Nejvyšší správní soud pouze ve stručnosti uvádí, že ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publikovaného pod č. 1910/2009 Sb. NSS, může mít aktivní procesní legitimaci i navrhovatel, který má vlastnické právo nebo jiné absolutní právo k nemovitosti sousedící s územím regulovaným územním plánem, který by mohl být dotčen určitou aktivitou, jejíž vlivy se významně projeví i na jeho nemovitosti (např. exhalacemi, hlukem, zápachem apod.) nebo které povedou k významnému snížení hodnoty jeho majetku. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 14. 11. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 135, který následoval po usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, dovodil Nejvyšší správní soud aktivní procesní legitimaci navrhovatele, jehož bytová jednotka se nacházela přibližně 50 m od plochy, které se měla dotknout změna územního plánu; ačkoli tento závěr nelze paušalizovat, lze i v nynějším případě obdobně dovodit aktivní procesní legitimaci navrhovatele s ohledem na jeho tvrzení a s přihlédnutím k tomu, že vzdálenost jeho bytové jednotky je od pozemku, k němuž se vztahovala změna územního plánu, zhruba 20 m.

Tvrzení stěžovatele, že v případě takto pojaté aktivní legitimace „by mohl návrh na zrušení opatření obecné povahy podat kdokoli a bylo by mu vždy vyhověno“, je více než zavádějící. Takový názor jednak nerespektuje shora vymezené podmínky aktivní procesní legitimace navrhovatele, jednak směšuje otázku aktivní procesní legitimace navrhovatele jako podmínku řízení a aktivní věcnou legitimaci, tedy otázku důvodnosti návrhu, která se zkoumá při posuzování věci samé (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, bod 42).

Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Navrhovatel měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne, že mu takové náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 13. března 2015

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci navrhovatele: M. K., zastoupený JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem [adresa] proti odpůrci: Magistrát hl. města Prahy, se sídlem [adresa] odpůrce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, č. j. 10 A 105/2013 - 42, o návrhu odpůrce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Návrh odpůrce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, č. j. 10 A 105/2013 - 42, s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 10 A 105/2013 - 42, zrušil k návrhu navrhovatele opatření obecné povahy, a to úpravu směrné části územního plánu hlavního města Prahy ze dne 7. 3. 2011, č. U 0941/2011, jíž došlo ke změně míry využití území v lokalitě vymezené ulicemi K., T., V H. aj. v k. ú. H.

Proti tomuto rozsudku podal odpůrce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž požádal o přiznání odkladného účinku. Tento návrh stěžovatel odůvodnil tím, že o vydání napadené změny územního plánu U 0941/2011 rozhodl po několikaletém pořizování. Touto změnou sledoval komplexní řešení účelného využití a prostorového uspořádání dotčeného území s cílem dosáhnout souladu veřejných a soukromých zájmů.

Nepřiznáním odkladného účinku hrozí stěžovateli nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Tuto újmu spatřuje stěžovatel jak v rovině finanční (použité prostředky z veřejných rozpočtů), tak v samotném zrušení odůvodněné změny funkčního využití ploch na základě dlouhodobé, komplexní a odborné činnosti zúčastněných správních orgánů.

Stěžovatel upozornil na to, že § 107 odst. 1 s. ř. s. odkazuje pouze na přiměřené (nikoli obdobné) použití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. a je významný rozdíl mezi přijímáním běžného správního rozhodnutí a změny územního plánu formou opatření obecné povahy. Změna územního plánu je totiž pořizována v řádu několika let, je komplexnější, odborně i finančně náročnější a zasahuje nepoměrně větší počet osob než běžné správní rozhodnutí. Tyto skutečnosti je třeba dle stěžovatele při rozhodování o odkladném účinku důkladně zvážit.

Stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že nastíněný rozdíl mezi správním rozhodnutím a opatřením obecné povahy není z hlediska přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dosud judikaturou posouzen, což souvisí s novelizací soudního řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. Tato novelizace přitom dle stěžovatele, vzhledem k nové dikci § 73 odst. 2 s. ř. s., otevřela větší prostor pro přiznání odkladného účinku, než tomu bylo dříve. Stěžovatel je rovněž přesvědčen o tom, že přiznáním odkladného účinku nevznikne jiným osobám jakákoli újma a že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Naopak existuje dle stěžovatele nepopiratelný veřejný zájem na stabilitě územního plánu a jeho změn, které byly vydány na základě několikaletého komplexního procesu. To souvisí s právní jistotou nejen stěžovatele jakožto správního orgánu, ale i širokého okruhu osob žijících v území, kde ke změně územního plánu došlo, a které se změnou souhlasí.

Navrhovatel se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřil.

Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Návrh stěžovatele, který je správním orgánem, je třeba hodnotit ve světle názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publikovaného pod č. 1255/2007 Sb. NSS (byť k částečně odlišné právní úpravě): „S ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V citovaném rozhodnutí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu příkladmo uvádí jako relevantní situaci pro udělení odkladného účinku případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku.

Nejvyšší správní soud stejně jako v usnesení ze dne 15. 7. 2009, č. j. 6 Ads 87/2009 – 49, upozorňuje, že institut odkladného účinku je primárně spjat s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení. Odkladný účinek přiznávaný takové žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy před případnými neodstranitelnými negativními následky správního rozhodnutí. Stále totiž platí, že podle § 2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu veřejným subjektivním právům. Postavení žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost jako orgánu moci výkonné, spíše ale nasvědčuje tomu, že poskytnutím legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podaný správním orgánem.

Je třeba vzít v potaz, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. V návaznosti na uvedené závěry vychází Nejvyšší správní soud ve své konstantní judikatuře z toho, že přiznání odkladného účinku vůči pravomocnému rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem není přiznání odkladného účinku, ale až meritorní výrok o kasační stížnosti. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nepoměrně větší újmě.

Přestože se předestřené judikaturní závěry vztahují zejména k situaci přiznání odkladného účinku kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, je třeba je mutatis mutandis aplikovat i na rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a a násl. s. ř. s.

Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že v posuzovaném případě nedospěl k závěru, že by stěžovateli vznikla nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a to s přihlédnutím k závěru vyslovenému ve zmiňovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49. Co se týká konkrétních dílčích argumentů stěžovatele, je třeba poznamenat, že stěžovatel nepředložil ani hrubý odhad tvrzených rozpočtových prostředků, které by měly být v důsledku neodložení právních účinků rozsudku městského soudu zmařeny. Vzhledem k celkovému ročnímu rozpočtu stěžovatele, resp. hl. města Prahy, však lze mít za to, že se nejedná, ve smyslu citované judikatury, o významnou újmu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud navíc poznamenává, že povaha předmětné úpravy směrné části územního plánu a skutečnosti vyplývající ze správního spisu nesvědčí o tvrzeném několikaletém procesu pořizování dané změny územního plánu a vynaložení enormních rozpočtových prostředků, neboť se jedná jen o změnu dílčí povahy. Stěžovatel rovněž argumentuje zájmy nejen svými, ale i zájmem na právní jistotě „širokého okruhu osob žijících v území, kde ke změně územního plánu došlo, a které se změnou souhlasí“. Jednak je třeba vzít v potaz, že stěžovatel v tomto případě nehájí zájmy vlastní, ale zájmy jiných osob, které nemusí být vždy nutně v souladu s veřejným zájmem, jednak je možné poznamenat, že dané tvrzení představuje pouhou spekulaci, neboť v takto obecné rovině nelze posoudit, zvláště při rozhodování o odkladném účinku, tedy před meritorním posouzením kasační stížnosti, zda a kterých osob se předmětné opatření obecné povahy dotklo pozitivně a kterých případně negativně. Rovněž není možné považovat za rozhodné, že se opatření obecné povahy dotýká většího počtu osob, než běžné správní rozhodnutí. Nahlíženo touto logikou by totiž bylo nutné (bez dalšího) přiznávat odkladný účinek kasačním stížnostem směřujícím proti rozsudkům krajských soudů zrušujícím rozhodnutí správních orgánů v řízeních s vyšším počtem účastníků (kupř. různá územní rozhodnutí, rozhodnutí týkající se liniových staveb apod.).

S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě návrhu stěžovatele nejsou podmínky pro přiznání odkladného účinku dle § 73 odst. 2 s. ř. s. dány.

Nejvyšší správní soud proto podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2014

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Plný text

-!Syntax Error

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci navrhovatele: M. K., zastoupený JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem [adresa] proti odpůrci: Magistrát hl. města Prahy, se sídlem [adresa] 1) odpůrce a o kasační stížnosti 2) společnosti BAU-INVEST PROJECT, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, č. j. 10 A 105/2013 - 42,

t a k t o :

I. Kasační stížnost společnosti BAU-INVEST PROJECT, a. s. s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti společnosti BAU-INVEST PROJECT, a. s.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 10 A 105/2013 – 42, zrušil Městský soud v Praze na základě návrhu navrhovatele opatření obecné povahy, a to úpravu územního plánu hlavního města Prahy ze dne 7. 3. 2011, č. U 0941/2011, jíž došlo ke změně míry využití území v lokalitě vymezené ulicemi Komunardů, Tusarovou, V Háji a Jateční v k. ú. [k.ú.].

Proti tomuto rozsudku podal odpůrce kasační stížnost. Dne 22. 1. 2014 byla Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím městského soudu doručena rovněž kasační stížnost společnosti BAU-INVEST PROJECT, a. s., [dále jen „ stěžovatel ad 2)“] ze dne 2. 1. 2014. Touto kasační stížností se stěžovatel ad 2) domáhal zrušení rozsudku městského soudu a zároveň navrhl, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.

Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve podmínkami řízení o kasační stížnosti stěžovatele ad 2) a shledal, že nejsou v předmětné věci dány.

Kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu je dle § 102 s. ř. s. oprávněn podat účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení. V řízení před městským soudem však stěžovatel ad 2) postavení účastníka řízení ani osoby zúčastněné na řízení neměl. Účastníkem řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a a násl. s. ř. s. jsou pouze navrhovatel a odpůrce, tj. ten, kdo vydal napadené opatření obecné povahy (§ 101a odst. 3 s. ř. s.). Stěžovatel ad 2) by mohl připadat do úvahy jako potenciální osoba zúčastněná na daném řízení před krajským soudem ve smyslu § 34 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 101b odst. 4 s. ř. s., v účinném znění, nicméně Nejvyšší správní soud ze spisu městského soudu ověřil, že městský soud vyrozumění o probíhajícím řízení v souladu s § 34 odst. 2 ve spojení s § 42 odst. 4 s. ř. s. doručil neurčitému okruhu osob, které by připadaly v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, prostřednictvím jeho vyvěšení na úřední desce soudu (č. l. 27 spisu městského soudu). Vyrozumění bylo na úřední desce soudu vyvěšeno dne 5. 6. 2013 a sňato dne 8. 7. 2013. Tato písemnost byla na základě žádosti městského soudu ze dne 4. 6. 2013 vyvěšena v době od 5. 6. 2013 do 8. 7. 2013 rovněž na úřední desce Úřadu městské části Praha 7. V uvedeném vyrozumění byly potenciální osoby zúčastněné na řízení vyzvány, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto vyrozumění oznámily, zda budou v daném řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Zároveň byly poučeny o tom, že toto oznámení lze učinit pouze v této lhůtě (§ 34 odst. 2 s. ř. s.).

Stěžovatel ad 2) však ani přes uvedené vyrozumění v určené lhůtě neoznámil, že bude v řízení před městským soudem uplatňovat práva osoby na tomto řízení zúčastněné. Kasační stížnost je tak nyní podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 102 a § 120 s. ř. s.].

Obiter dictum lze doplnit, že na kasační stížnost stěžovatele ad 2) se nevztahuje ustanovení § 106 odst. 2 věty druhé s. ř. s., podle něhož „[o]sobě, která tvrdí, že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která práva osoby zúčastněné na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží lhůta k podání kasační stížnosti ode dne doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků“. První část tohoto ustanovení se vztahuje na stěžovatele, který se do řízení naopak přihlásil, o němž však krajský soud dle § 34 odst. 4 s. ř. s. prohlásil, že podmínky pro to, aby byl osobou zúčastněnou na řízení, nesplňuje. Druhá část citovaného ustanovení se vztahuje na stěžovatele, kterého krajský soud jako potenciální osobu zúčastněnou na řízení zcela opominul, tedy o daném řízení ho vůbec nevyrozuměl (shodně komentářová literatura: Brothánková, J., Žišková, M. Soudní řád správní a předpisy souvisící s novou úpravou správního soudnictví. Aktualizovaný dotisk. Linde Praha a. s., 2004, str. 210 nebo Vopálka V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Soudní řád správní. Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 280). Ani jeden z uvedených případů se tedy nevztahuje na kasační stížnost stěžovatele ad 2).

Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele ad 2) v souladu s § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl.

Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že s ohledem na odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele ad 2) nerozhodoval o návrhu stěžovatele ad 2) na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti ani ho nevyzýval k uhrazení soudního poplatku za tuto kasační stížnost a za návrh na přiznání odkladného účinku.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanoveními § 60 odst. 3 a § 120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 a § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 12. února 2014

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu