Rozsudek ze dne 30. 4. 2019
Plný text
5 As 302/2017 - 45
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: ELTODO, a. s., se sídlem [adresa] Praha 4, zast. Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení: statutární město Ostrava, se sídlem [adresa] Ostrava, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 31. 7. 2015, čj. ÚOHS-R142/2015/VZ-20368/2015/323/KHo, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2017, čj. 29 Af 93/2015-129,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 23. 12. 2014 podala žalobkyně u žalovaného návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (nyní osoba zúčastněná na řízení) při zadávání veřejné zakázky „Podpora veřejné dopravy“, zadávané v otevřeném řízení, kterým se domáhala zrušení stanovení požadavku na testování funkčnosti nabízeného plnění, eventuálně zrušení zadávacího řízení. Rozhodnutím ze dne 4. 5. 2015 (prvostupňové rozhodnutí) žalovaný návrh žalobkyně zamítl, neboť nezjistil důvody pro uložení nápravného opatření ve smyslu § 118 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 20. 5. 2015 rozklad.
[2] Dne 2. 7. 2015 informoval zadavatel žalovaného v jiném správním řízení týkajícím se téže veřejné zakázky, že dne 1. 7. 2015 rozhodl o zrušení zadávacího řízení z důvodu nemožnosti realizace plnění ve stanoveném termínu. Tato informace byla do správního spisu nyní projednávané věci zařazena interním sdělením ze dne 13. 7. 2015.
[3] Dne 30. 7. 2015 obdržel žalovaný návrh vybraného uchazeče - společnosti MASTER IT Technologies, a. s., na zrušení rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení. Tato informace byla do správního spisu nyní projednávané věci zařazena interním sdělením teprve dne 5. 8. 2015.
[4] V záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 31. 7. 2015 předseda žalovaného zrušil prvostupňové rozhodnutí a zároveň řízení zastavil dle § 90 odst. 4 ve spojení § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť dospěl k závěru, že po zrušení zadávacího řízení veřejné zakázky zadavatelem se návrh žalobkyně stal zjevně bezpředmětným.
[5] Proti rozhodnutí předsedy žalovaného brojila žalobkyně žalobou u krajského soudu, v níž mj. namítla, že zadávací řízení sice bylo rozhodnutím zadavatele zrušeno, avšak v okamžiku vydání napadeného rozhodnutí o rozkladu a podání žaloby nebylo pravomocně ukončeno. Přitom pokud by bylo návrhu vybraného uchazeče na zrušení rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení vyhověno, pak by zadavatel v zadávacím řízení pokračoval. Za takové situace nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení o návrhu žalobkyně pro zjevnou bezpředmětnost.
[6] Krajský soud shora označeným rozsudkem žalobě vyhověl, rozhodnutí předsedy žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud vyšel z dosavadní judikatury NSS, podle které se návrh na přezkum úkonu zadavatele stane zjevně bezpředmětným ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, pokud bylo zadávací řízení v dotčených částech zrušeno zadavatelem; v takovém případě žalovaný návrh meritorně neposuzuje, ale řízení zastaví. V nyní posuzované věci je však třeba vzít v potaz skutečnost, že vybraný uchazeč podal u žalovaného návrh na zrušení rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení, které v okamžiku vydání nyní napadeného rozhodnutí předsedy žalovaného stále běželo. V případě zrušení rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení by zadávací řízení „obživlo“, aniž by žalobkyně měla v důsledku postupu žalovaného v její věci možnost dosáhnout účelu a předmětu jí podaného návrhu. Případné přezkumné řízení dle § 94 a násl. správního řádu nelze považovat za dostatečný prostředek ochrany, neboť se nejedná o řádný opravný prostředek. Za situace, kdy nelze vyloučit „obživnutí“ a další vedení dotčeného zadávacího řízení, nelze postupovat podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu a označit návrh žalobkyně za zjevně bezpředmětný. V projednávané věci je tedy výjimečně třeba uvažovat o tom, že nutným důsledkem paralelně probíhajícího řízení o návrhu vybraného uchazeče mělo být přerušení řízení o návrhu žalobkyně dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, a to do doby rozhodnutí žalovaného o návrhu vybraného uchazeče. Pokud předseda žalovaného řízení zastavil dle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, rozhodl tak v okamžiku, kdy nebylo jisté, zda řízení o návrhu žalobkyně může vést ke svému účelu a zda bude i nadále existovat předmět takového řízení.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení
[7] Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Uvedl, že krajský soud rozlišil situaci „definitivního zrušení“ zadávacího řízení, ve které je možné postupovat dle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, od stavu, v němž bylo zadávací řízení zrušeno, ale potenciálně může být obnoveno. Taková selekce je dle stěžovatele v praxi neudržitelná a nemá oporu v judikatuře a právních předpisech. V zadávacím řízení, které bylo formálně ukončeno jeho zrušením či uzavřením smlouvy na plnění, totiž může nastat řada situací, které zadávací řízení „oživí“ nebo teoreticky oživit mohou. Podle stěžovatele není rozdíl v tom, zda obnovení zadávacího řízení dosáhne sám zadavatel svým rozhodnutím, nebo se bude jednat o důsledek stěžovatelovy dozorčí činnosti. Vyvstává zde otázka, jak dlouho by měl stěžovatel vyčkávat, zda se na zrušení zadávacího řízení nic nezmění, než bude vůle stěžovatele zrušit zadávací řízení „dostatečně osvědčena“, či zda si to zadavatel „nerozmyslí“.
[9] Stěžovatel se domnívá, že jedním z případných prostředků ochrany žalobkyně, pokud by bylo zrušeno rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení, je institut přezkumného řízení podle § 94 a násl. správního řádu. Nelze předjímat, že stěžovatel má zájem na postupu v rozporu se zákonem, a naopak lze předpokládat, že by podnět žalobkyně v nastíněné situaci neodložil. Určité satisfakce vůči vadnému postupu zadavatele by žalobkyně mohla dosáhnout také prostřednictvím možnosti stěžovatele rozhodnout o spáchání správního deliktu zadavatelem.
[10] Krajský soud podle stěžovatele pochybil, protože nezohlednil faktický stav v době vydání rozsudku, tj. že zadávací řízení bylo platně zrušeno zadavatelem (stěžovatel totiž v souvisejícím správním řízení konstatoval správnost postupu zadavatele, který zadávací řízení zrušil). Zrušení napadeného rozhodnutí bylo zbytečné, protože stěžovatel nemůže rozhodnout jinak, než jak rozhodl původně, a tedy zastavit řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Krajský soud neměl napadené rozhodnutí zrušit, ale měl se omezit na „vyslovení doporučujících úvah ohledně příštích obdobných řízení vedených stěžovatelem“. Přístup krajského soudu je výrazem nevhodného procesního formalismu bez zohlednění zásady procesní ekonomie.
[11] Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, že v dané věci bylo nezbytné přerušit řízení o rozkladu podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť postup podle citovaného ustanovení je ze zákona fakultativní a stěžovatel je oprávněn v tomto směru učinit správní uvážení. Stěžovatel připustil, že v jiném správním řízení v obdobné situaci přerušil řízení o návrhu na přezkum úkonů zadavatele, bylo-li u něj vedeno jiné související řízení, jež mohlo ovlivnit výsledek přerušovaného řízení. V nyní projednávané věci tak neučinil, protože návrh na přezkoumání rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení mu byl doručen den předtím, než vydal nyní napadené rozhodnutí; již nebylo „v jeho personálních silách“ odpovídajícím způsobem zareagovat. Po stěžovateli nelze požadovat, aby se jeho předseda okamžitě dozvěděl o tom, že u stěžovatele bylo zahájeno řízení v úzce související věci. Stěžovatel připustil, že stav, který nastal v nyní projednávané věci, není žádoucí, ale zároveň se domnívá, že mu ho nelze klást za vinu, protože vznikl v důsledku objektivních okolností a jako takový jej nelze zhojit rušícím rozsudkem krajského soudu. Napadený rozsudek ani nemůže zabránit tomu, že se v budoucnu bude obdobná situace opakovat.
[12] Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť ač se krajský soud významně odklonil od judikatorní praxe a provedl velmi restriktivní výklad § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, svůj ojedinělý přístup dostatečně neodůvodnil. Například v řízení, jehož výsledkem je rozsudek krajského soudu ze dne 28. 2. 2017, čj. 29 Af 90/2014-153, krajský soud nepřihlížel k tomu, že předseda stěžovatele ve zcela obdobné situaci, jako nastala v nyní projednávané věci, opomenul přerušit řízení.
[13] Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalobkyně ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Mezi účastníky není sporné, že předseda stěžovatele vydal napadené rozhodnutí dne 31. 7. 2015, zatímco u stěžovatele běželo řízení o návrhu na zrušení rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení, jenž byl podán dne 30. 7. 2015. Spornou otázkou zůstává, zda krajský soud posoudil věc správně, pokud napadené rozhodnutí zrušil a věc stěžovateli vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že návrh žalobkyně nemohl být v dané situaci zjevně bezpředmětný ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu.
[17] Stěžovatel namítl, že krajský soud provedl velmi restriktivní výklad § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, z něhož plyne, že pokud může být zrušené zadávací řízení potenciálně jakkoliv obnoveno, nelze citované ustanovení aplikovat. NSS konstatuje, že takový obecný závěr krajský soud neučinil a nelze přisvědčit ani obavám stěžovatele, podle kterých má stěžovatel vyčkávat, zda jakékoliv zadávací řízení z různých důvodů „neobživne“. Krajský soud toliko reagoval na konkrétní skutkové okolnosti této věci. Právě a pouze ve vztahu k nim učinil závěr, že nebylo namístě zastavit řízení o návrhu žalobkyně dle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, jelikož v daném okamžiku nebylo možné uzavřít, že návrh je zjevně bezpředmětný. S tímto názorem se NSS ztotožňuje.
[18] V projednávané věci je podstatné, že řízení o návrhu vybraného uchazeče na zrušení rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení je ve vztahu k řízení o návrhu žalobkyně řízením o předběžné otázce ve smyslu § 57 správního řádu. Pro rozhodnutí ve věci návrhu žalobkyně na zrušení stanovení požadavku na testování funkčnosti nabízeného plnění (eventuálně zrušení zadávacího řízení) je totiž logicky třeba vědět, zda bylo zadávací řízení platně zrušeno, anebo má být i nadále vedeno (protože rozhodnutí zadavatele o jeho zrušení bylo nezákonné). Stěžejní byl tedy v daném případě předmět řízení o návrhu vybraného uchazeče (tj. povaha řízení o předběžné otázce), jakož i skutečnost, že řízení o této předběžné otázce bylo zahájeno a vedeno dříve než v den vydání nyní napadeného rozhodnutí předsedy stěžovatele. Ostatně sám stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvedl, že „zpravidla přistupuje v obdobných situacích k přerušení řízení, je-li u něj vedeno jiné úzce související řízení a jeho závěry mohou ovlivnit výsledek onoho přerušovaného řízení“. Stěžovatel si je zjevně vědom toho, že výsledek řízení o návrhu vybraného uchazeče mohl mít vliv na výsledek řízení o návrhu žalobkyně, což nemůže vést k jinému závěru, než že řízení o návrhu žalobkyně nebylo v okamžiku vydání napadeného rozhodnutí zjevně bezpředmětné.
[19] NSS ani krajský soud neviní stěžovatele, resp. jeho pracovníky z toho, že by se dopustili jakékoliv nedůslednosti, pokud se informace o zahájení řízení o návrhu vybraného uchazeče dostala do dispozice předsedy stěžovatele teprve dne 5. 8. 2015. Není pochyb o tom, že administrativní zpracování každého návrhu trvá určitou dobu a informace o zahájení „prvostupňového“ řízení se k předsedovi stěžovatele nemusí dostat okamžitě. Přestože je obecně pochopitelné, že předseda stěžovatele se o podání návrhu vybraného uchazeče dozvěděl až s určitým časovým odstupem, z hlediska posouzení věci to nic nemění na objektivní a podstatné skutečnosti, že dnem 30. 7. 2015 bylo u stěžovatele zahájeno řízení o předběžné otázce, na což byl předseda stěžovatele v rozkladovém řízení týkajícím se návrhu žalobkyně povinen reagovat. Jak totiž plyne z § 57 správního řádu, správní orgán je povinen nejprve se vypořádat s předběžnou otázkou jedním ze způsobů, jež jsou vymezeny v citovaném ustanovení. Teprve poté může vydat rozhodnutí v řízení, jehož posouzení je závislé na vyřešení předběžné otázky; v žádném případě však její řešení nemůže pominout (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 A 101/2002-52, č. 315/2004 Sb. NSS). Za popsaného stavu je z povahy věci vyloučeno, aby předseda stěžovatele zastavil řízení ve věci žalobkyně z důvodu jeho zjevné bezpředmětnosti. Jiný výklad, podle něhož by bylo přípustné přihlížet k tomu, kdy se úřední osoba správního orgánu (zde předseda stěžovatele) fakticky dozvěděla o řízení o předběžné otázce, resp. o potenciální možnosti „obživnutí“ zadávacího řízení, by podle NSS nepřípustným způsobem omezoval účastníka řízení (zde žalobkyni) v možnosti bránit svá práva pomocí prostředků ochrany garantovaných zákonem. Uvedená interpretace podle NSS odpovídá také úmyslu zákonodárce, jak je vyjádřen v nyní účinné právní úpravě [srov. zejm. § 51 odst. 2 písm. c) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek].
[20] NSS připouští, že právní úprava předběžné otázky podle § 57 správního řádu pamatuje spíše na situace, v nichž správní orgán iniciuje zahájení řízení o předběžné otázce anebo takové řízení sám zahájí z moci úřední. V nyní projednávané věci bylo řízení o předběžné otázce zahájeno na návrh jiného uchazeče v zadávacím řízení; nepochybně přitom nebylo povinností stěžovatele uvedené řízení iniciovat a již vůbec toto řízení nemohl zahájit z moci úřední. Tato skutečnost však nic nemění na povinnosti stěžovatele nejprve posoudit předběžnou otázku a teprve následně rozhodnout v řízení, které na jejím řešení závisí (srov. § 57 odst. 4 správního řádu).
[21] S ohledem na uvedené je zřejmé, že krajský soud posoudil věc správně, pokud konstatoval, že za dané skutkové situace nebylo možné postupovat podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu a zastavit řízení o návrhu žalobkyně (resp. řízení o rozkladu) pro jeho zjevnou bezpředmětnost; v důsledku řízení o předběžné otázce totiž mohlo zadávací řízení „obživnout“ a předseda stěžovatele by v takovém případě musel rozklad žalobkyně meritorně projednat. Napadené rozhodnutí předsedy stěžovatele je proto nezákonné.
[22] K námitce stěžovatele, že krajský soud měl zohlednit konečný výsledek souvisejícího řízení o návrhu vybraného uchazeče (tj. řízení o předběžné otázce), NSS konstatuje, že v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází krajský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. v této věci ke dni 31. 7. 2015. Krajský soud tedy nemohl postupovat způsobem, který navrhoval stěžovatel, ani „vyslovit toliko doporučující úvahy ohledně příštích správních řízení“. Krajský soud mohl jedině napadené rozhodnutí v souladu s § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc stěžovateli vrátit k dalšímu řízení.
[23] Dále stěžovatel namítl, že prostředek ochrany žalobkyně představuje institut přezkumného řízení podle § 94 a násl. správního řádu, případně satisfakce v podobě řízení o správním deliktu zadavatele. Tento názor považuje NSS za zcela nepřípadný. Jak správně uvedl již krajský soud v napadeném rozsudku, na vydání rozhodnutí v přezkumném řízení nemá účastník právní nárok (viz např. rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2008, čj. 9 Ans 1/2008-135, ze dne 5. 6. 2008, čj. 9 As 25/2008-81). Uvedený postup tak jednoznačně neposkytuje srovnatelnou ochranu, jaké se účastníkovi dostává prostřednictvím řízení o řádném opravném prostředku - zde v řízení o rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Možnost dosáhnut účelu a předmětu řízení, tedy zrušení úkonu zadavatele či zadávacího řízení jako celku, žalobkyně zcela jistě nemá ani v řízení o správním deliktu se zadavatelem. Výše uvedená kasační námitka je tedy nedůvodná.
[24] Stěžovatel rovněž namítl nesprávnost názoru krajského soudu, podle něhož měl stěžovatel přerušit řízení o rozkladu podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu; podle stěžovatele je uvedený postup ze zákona fakultativní.
[25] Z § 57 odst. 2 správního řádu plyne, že probíhá-li řízení o předběžné otázce, postupuje správní orgán podle § 64 správního řádu. Ust. § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu zní: správní orgán může řízení usnesením přerušit, probíhá-li řízení o předběžné otázce.
[26] Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že krajský soud volil „opatrnější formulace“ a vyhnul se výslovnému a přímému konstatování, že stěžovatel byl v daném případě povinen řízení o rozkladu přerušit (jakkoliv tak nakonec jeho posouzení vyznělo). Judikatura ani doktrína totiž nepodává jednoznačnou odpověď na to, zda v nyní projednávaném případě byl stěžovatel oprávněn, anebo povinen řízení přerušit. Z odborné literatury viz např. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, k § 57: „Přestože ustanovení § 64 odst. 1 hovoří o možnosti (nikoli nutnosti) správního orgánu řízení přerušit, stanoví § 57 odst. 2, že správní orgán takto postupuje (musí postupovat) vždy. Ve valné většině případů je přerušení řízení pro správní orgán pozitivem, a proto tak správní orgány činí. Pokud by však správní orgán v určitém případě nepovažoval přerušení řízení za nezbytné, domníváme se, že by tak učinit nemusel. V souladu s § 64 odst. 1 by mělo být toto přerušení chápáno jako možnost, a nikoli povinnost.“ Dále pak Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D. Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, k § 57, podle něhož „postup podle § 64, na který komentované ustanovení odkazuje, umožňuje správnímu orgánu řízení přerušit, neukládá mu však takovou povinnost“. V rozsudku NSS ze dne 22. 6. 2011, čj. 6 Ads 23/2011-60, v němž předběžnou otázku představovalo posouzení způsobilosti účastníka k právním úkonům, NSS konstatoval, že § 57 odst. 2 správního řádu odkazuje na postup dle § 64 téhož zákona, který umožňuje správnímu orgánu řízení přerušit, neukládá mu však takovou povinnost; v zásadě záleží na správním orgánu, zda řízení přeruší, nebo ne, například s ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení. Naopak povinnost řízení přerušit (v případě, že na předběžné otázce záleží nezbytné podklady rozhodnutí) NSS dovodil v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, čj. 10 As 144/2014-81. Ústavní soud pak v usnesení ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/10, učinil tento závěr: „Vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy vyřešení otázky, zda byl zadavatel oprávněn vyloučit stěžovatelku ze zadávacího řízení, závisí na vyřešení předběžné otázky [žaloby na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy o dílo - pozn. NSS], o níž je oprávněn rozhodnout (k její žalobě) příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem. Úřad [pro ochranu hospodářské soutěže] si o této předběžné otázce nemohl učinit samostatný úsudek, neboť z § 57 odst. 2 správního řádu vyplývá povinnost správního orgánu v takovém případě přerušit řízení podle § 64 správního řádu.“
[27] Podle NSS z výše uvedeného plyne, že správní orgán je zásadně oprávněn rozhodnout, zda přeruší správní řízení, pokud běží řízení o předběžné otázce [§ 57 odst. 2 ve spojení s § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu]. Vzhledem k povaze projednávané věci a předběžné otázky však mohou nastat situace, kdy je správní orgán skutečně povinen vyčkat rozhodnutí o předběžné otázce a v důsledku toho řízení nutně přerušit. Například tehdy, běží-li u téhož správního orgánu jiné řízení (o předběžné otázce), jehož výsledek může mít jednoznačný vliv na projednávanou věc [srov. § 57 odst. 4 správního řádu]. V případě, že je zjevné, že o předběžné otázce nebude rozhodnuto tak, aby správní orgán v (závislé) projednávané věci rozhodl ve lhůtě dle § 71 odst. 3 správního řádu, je namístě, aby toto řízení přerušil ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu (jinak by hrozilo riziko jeho nečinnosti). Tyto závěry korespondují s výše uvedenou odbornou literaturou i citovanými rozhodnutími soudů.
[28] NSS tedy konstatuje, že krajský soud vyslovil správný a v projednávané věci přiléhavý závěr, že stěžovatel měl řízení o rozkladu přerušit a vyčkat rozhodnutí stěžovatele o návrhu vybraného uchazeče. Zároveň je třeba doplnit, že pokud by stěžovatel v řízení o předběžné otázce rozhodl bezodkladně, bylo by možné uvažovat také o tom, že předseda stěžovatele mohl pouze vyčkat výsledku předběžné otázky a řízení v nyní projednávané věci nepřerušit (pokud by i tak v této věci stihl rozhodnout bezodkladně). V tomto ohledu tedy NSS úvahu krajského soudu částečně modifikuje. V daném případě ovšem byla stěžejní skutečnost, že řízení nemělo být zastaveno pro zjevnou bezpředmětnost, což bylo hlavním důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí předsedy stěžovatele krajským soudem.
[29] Ačkoliv tedy NSS částečně doplnil úvahy krajského soudu týkající se povinnosti přerušit řízení dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, přesto dospěl k závěru, že krajský soud se nedopustil nesprávného právního posouzení věci. Ani kasační námitku týkající se aplikace citovaného ustanovení proto NSS neshledal důvodnou.
[30] K námitce nepřezkoumatelnosti NSS závěrem konstatuje, že rozsudek krajského soudu neshledal nepřezkoumatelným, neboť je z něj zjevné, jak krajský soud ve věci rozhodl, o jaký skutkový stav své rozhodnutí opřel a jaký má právní názor na posouzení věci (k otázce přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS). Není pravda, že se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe soudů. Krajský soud vyšel z dosavadních judikatorních závěrů (viz zejm. rozsudky NSS ze dne 29. 5. 2015, čj. 7 As 101/2014-76, ze dne 31. 5. 2015, čj. 4 As 249/2014-43, ze dne 29. 3. 2016, čj. 5 As 74/2015-56), ty však dále rozvedl vzhledem ke specifickým okolnostem této věci, které v citované judikatuře řešeny nebyly. Stěžovatelem citovaný rozsudek krajského soudu ze dne 28. 2. 2017, čj. 29 Af 90/2014-153, nelze bez dalšího považovat za „judikatorní praxi“. Nadto z jeho odůvodnění ani neplyne, že by v uvedené věci krajský soud rozhodoval za obdobných skutkových okolností, jako nastaly v tomto případě, a ani žalobní námitky se na rozdíl od nyní projednávané věci neubíraly tímto směrem. NSS uzavírá, že ani námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nelze přisvědčit.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti úspěch neměl a žalobkyni, která měla ve věci úspěch a měla by právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady s tímto řízením nevznikly, protože v něm neučinila žádný úkon. O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení NSS rozhodl v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. V daném řízení osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti, které by jí NSS uložil, ani nenavrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu
Usnesení ze dne 21. 12. 2017
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: ELTODO, a.s., se sídlem [adresa] Praha 4, zastoupený Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem [adresa] za účasti: Statutární město Ostrava, se sídlem [adresa] Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2017, č. j. 29 Af 93/2015 - 129, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
t a k t o :
Kasační stížnosti s e odkladný účinek n e p ř i z n á v á .
O d ů v o d n ě n í :
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 5. 2015, č. j. ÚOHS-S1130/2014/VZ-10843/2015/513/IHl, žalovaný (dále jen „stěžovatel“) zamítl návrh žalobce na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (osoby zúčastněné na řízení) při zadávání veřejné zakázky „Podpora veřejné dopravy“ (dále jen „veřejná zakázka“), neboť nezjistil důvody pro uložení nápravného opatření podle § 118 odst. 1 zákona 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „ zákon o veřejných zakázkách“). Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce rozklad, o němž předseda stěžovatele rozhodnutím ze dne 31. 7. 2015, č. j. ÚOHS-R142/2015/VZ-20368/2015/323/KHo, rozhodl tak, že zrušil rozhodnutí stěžovatele a řízení dle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zastavil, neboť po zrušení zadávacího řízení veřejné zakázky osobou zúčastněnou na řízení se návrh žalobce stal zjevně bezpředmětným.
[2] Proti rozhodnutí předsedy stěžovatele podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který rozhodnutí předsedy stěžovatele v záhlaví označeným rozsudkem dle § 78 odst. 1 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Dle jeho názoru nebylo na místě postupovat dle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, ale mělo být přistoupeno k přerušení řízení dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu do doby, dokud nebude rozhodnuto o souvisejícím řízení týkajícím se návrhu na zrušení rozhodnutí osoby zúčastněné na řízení o zrušení zadávacího řízení.
[3] Rozsudek krajského soudu následně stěžovatel napadl kasační stížností. Současně požádal, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
[4] Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku uvádí, že nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti by pro něj znamenalo újmu. Tuto újmu spatřuje, mimo materiální újmu vzniklou při vydávání nového totožného rozhodnutí, ve skutečnosti, že by předseda stěžovatele byl povinen vydat znovu rozhodnutí o rozkladu žalobce, přičemž by vzhledem k okolnostem daného případu (ukončené související řízení o návrhu na zrušení rozhodnutí osoby zúčastněné na řízení o zrušení zadávacího řízení) musel znovu vydat rozhodnutí dle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu a ani případný zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu by na tom nemohl ničeho změnit, čímž by se řízení o stěžovatelově kasační stížnosti stalo bezpředmětným, a tím by mu byl de facto odepřen přezkum napadeného rozsudku, a tudíž i uplatnění jeho procesních práv. V této souvislosti odkázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 62 Af 49/2011, dle kterého pouhá odborná diskuse bez vlivu na konkrétní veřejné subjektivní právo není smyslem řízení před soudy dle § 65 a násl. s. ř. s. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 6 As 61/2013 – 20, podle něhož v případě, že hrozí existence dvou odlišných správních rozhodnutí, je na místě přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
[5] Stěžovatel dále uvedl, že újma jemu vzniklá případným nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti je nepoměrně větší, než ta, která by mohla vzniknout žalobci přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Jeho újma by byla trvalá a nenávratná, neboť řízení o kasační stížnosti by vydáním nového rozhodnutí dle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu ztratilo smysl. Naopak případná újma vzniklá žalobci by byla nepoměrně menší, dočasná a zhojitelná. Navíc by mohlo dojít k absurdní situaci, kdy by vedle sebe existovaly dvě totožná správní rozhodnutí, což je stav nepřípustný až zmatečný.
[6] Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti není dle stěžovatele ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Veřejným zájmem je právě udržení bezporuchového výkonu státní správy stěžovatelem, který by neměl zůstat bez možnosti soudního přezkumu před Nejvyšším správním soudem.
[7] Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřili.
[8] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel, který se domáhá přiznání odkladného účinku, nese břemeno tvrzení a je povinen jím tvrzené skutečnosti přiměřeně doložit.
[9] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s. Pokud by soud rozhodoval o návrzích na přiznání odkladného účinku žalobě či kasační stížnosti paušálně tak, že by jej přiznával vždy, pokud by dopady rozhodnutí správního orgánu (soudu) byly negativní (záporné), pak by tím popřel smysl přiznání odkladného účinku podle § 73 s. ř. s. Základním smyslem odkladného účinku není obecně aplikovatelné oddálení účinku pravomocného rozhodnutí správního orgánu, ale jde o mimořádný nástroj zabránění stavu, kdy by v důsledku okamžitého výkonu pravomocného rozhodnutí správního orgánu či soudu bylo konkrétním, zásadním a nevratným způsobem negativně zasaženo do práv stěžovatele. Nepoměrně větší újma stěžovatele, než jaká by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám (§ 73 odst. 2 s. ř. s.) při výkonu nebo jiných právních následcích rozhodnutí, tedy musí představovat výjimečný a závažný stav, který již nelze v dalším běhu času nijak odčinit. To znamená, že i v případě, kdy přiznáním odkladného účinku nemůže vzniknout újma jiným osobám, musí být újma, jež vznikne navrhovateli výkonem nebo jinými právními následky rozhodnutí, takové intenzity, aby převážila nad veřejným zájmem na výkonu či jiných právních následcích pravomocného rozhodnutí správního orgánu či krajského soudu.
[10] Odkladný účinek má primárně poskytovat ochranu žalobci před výkonem napadeného rozhodnutí. V zájmu zachování zásady rovnosti v řízení před soudem nelze ani správnímu orgánu odepřít právo domáhat se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Vznik nepoměrně větší újmy na straně správního orgánu však bude z logiky věci mnohem méně častý než na straně žalobce.
[11] Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem a skutečností vyplývajících ze soudního spisu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě splněny.
[12] Jak již bylo uvedeno, stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, má povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku musí být proto dostatečně individualizovaný a podepřený konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[13] V nyní projednávané věci je nutné posoudit, zda stěžovatelem naznačená případná procesní situace by pro něj znamenala závažnou újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s., resp. závažné ohrožení důležitého veřejného zájmu.
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vycházel především ze závěrů, které rozšířený senát zdejšího soudu vyjádřil v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS, v němž dospěl k závěru, že kasační stížnosti žalovaného může být odkladný účinek přiznán jen výjimečně, „kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám, a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem“.
[15] V citovaném usnesení zdejší soud dospěl také k následujícím závěrům, které jsou podstatné pro nyní posuzovanou věc:
„[34] Procesní situace, kdy žalovaný správní orgán na základě pravomocného rozsudku krajského soudu vydá ve správním řízení znovu rozhodnutí, které posléze nabude právní moci, následně či mezitím Nejvyšší správní soud tento rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k novému projednání, jistě není žádoucí. O žalobě je však třeba znovu rozhodnout v souladu se závazným právním názorem kasačního soudu, což mj. znamená „obživnutí“ původně zrušeného rozhodnutí správního orgánu (srov. usnesení rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 2 Ans 3/2006).
[35] Obtížně řešitelná procesní situace není bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku.
[36] Považovala – li by se pouhá hrozba existence dvou odlišných rozhodnutí sama o sobě za újmu, musel by být odkladný účinek přiznáván téměř ke každé žádosti správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno. Tento postup by odporoval shora popsanému smyslu a účelu zákonné úpravy a mohl by vést i k nerovnosti stran, tj. k porušení § 36 odst. 1 s. ř. s.
[37] Zatímco žalobce by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dosáhl jen za skutečně výjimečných okolností, žalovanému by ve většině případů stačilo pouze to, že krajský soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přestože je nutno existenci dvou rozhodnutí v téže věci hodnotit jako negativní, jedná se o důsledek povahy kasační stížnosti jako mimořádného opravného prostředku. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocnými rozhodnutími krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci kasační stížnosti jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů.“
[16] V nyní posuzované věci je nutné vzít v úvahu především povahu kasační stížnosti jako mimořádného opravného prostředku, na jehož základě může být případně prolomeno pravomocné rozhodnutí krajského soudu. Pokud je navrhovatelem přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaný správní orgán, musí jako závažnou újmu tvrdit a prokázat ohrožení důležitého veřejného zájmu. Stěžovatel netvrdil takové závažné ohrožení veřejného zájmu, které by představovalo závažnou újmu ve smyslu 73 odst. 2 s. ř. s. Lze souhlasit se stěžovatelem, že případná procesní situace, jak ji popsal, může být obtížně procesně řešitelná, nicméně to bez dalšího nemůže znamenat splnění podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V projednávané věci navíc stěžovatel tvrdí, že vzhledem k ukončení souvisejícího správního řízení by jeho nové rozhodnutí i podle závazného právního názoru krajského soudu bylo shodné jako rozhodnutí krajským soudem zrušené, totiž zastavení správního řízení dle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, takže z tvrzení stěžovatele v posuzované věci není vůbec zřejmé, v čem by mělo závažné ohrožení veřejného zájmu spočívat a proč by měla být taková procesní situace neřešitelná. Neznamená to také ani odepření jeho procesních práv, neboť je nutné vycházet ze zvláštní povahy řízení o kasační stížnosti, jak byla popsána výše. Opačný závěr by vedl k tomu, že by musel být přiznáván odkladný účinek kasační stížnosti vždy, jestliže by o něj požádal žalovaný. To by však vedlo k nerovnosti stran řízení. Závěrem zdejší soud poznamenává, že závěry soudů v rozhodnutích, na něž odkazuje stěžovatel, byla překonána právě citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve vztahu k přiznávání odkladného účinku kasační stížnosti.
[17] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek podle § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s. Závěrem Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z usnesení o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu