Rozsudek ze dne 7. 1. 2022
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkynfě JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Contur media s.r.o., se sídlem [adresa] Praha, zast. Mgr. Viktorem Hunalem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2020, č. j. 62 A 13/2020 - 110,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2020, č. j. 62 A 13/2020 – 110 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou u Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“) domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala ve vydání výzvy ze dne 22. 10. 2019, č. j. MMB/0444201/2019, sp. zn. 5400/OD/MMB/0438945/2019 (dále jen „výzva“), vydané podle § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Žalovaný vyzval žalobkyni, jako vlastníka reklamního zařízení umístěného a provozovaného v silničním ochranném pásmu silnice č. III/15277 na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB v k. ú. P., obec B., ul. V. (dále jen „reklamní zařízení“) bez povolení příslušného silničního správního úřadu, k neprodlenému odstranění tohoto reklamního zařízení.
[2] Proti výzvě žalovaného brojila žalobkyně námitkami ze dne 1. 11. 2019, tvrdila, že reklamní zařízení je umístěno v souvisle zastavěném území obce, a to na základě povolení příslušného stavebního úřadu. Žalovaný reagoval na námitky žalobkyně vyjádřením ze dne 8. 11. 2019 č. j. MMB/0472015/2019, sp. zn. OD/MMB/0438945/2019, s tím, že okolní budovy které by byly evidovány v katastru nemovitostí, nemají číslo popisné ani evidenční, nebyly tedy naplněny podmínky podle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tudíž se reklamní zařízení nenachází v souvisle zastavěném území obce. Žalobkyně dle žalovaného je povinna disponovat platným povolením ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a na tom nic nemění ani skutečnost, že reklamní zařízení v minulosti bylo povoleno příslušným stavebním úřadem. Následně žalovaný zaslal spol. Brněnské komunikace, a. s., Renneská 1a, Brno a žalobkyni žádost o zakrytí, odstranění a likvidaci reklamního zařízení ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 5400/OD/MMB/0438945/2019, č. j. MMB/0032902/2020. Zakrytí a odstranění reklamního zařízení bylo odloženo, jelikož žalobkyně v mezidobí (neúspěšně) požádala o povolení umístění reklamního zařízení.
[3] Dne 24. 1. 2020 podala žalobkyně žalobu, ve které se domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného dle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), který měl spočívat ve výzvě žalovaného k odstranění reklamního zařízení (viz výše). Podle žalobkyně neměl žalovaný pravomoc ani působnost k vydání výzvy a namítá její nicotnost, nepřezkoumatelnost a opožděnost. Reklamní zařízení bylo umístěno na základě povolení příslušeného stavebního úřadu po vyjádření všech dotčených orgánů, přičemž ani žalovaný, který ve věci vydal koordinované stanovisko, neměl k umístění reklamního zařízení žádné námitky. Reklamní zařízení se nenachází v ochranném pásmu komunikace, avšak v souvisle zastavěném území obce. Na poli právní úpravy nedošlo k podstatné změně, neboť definice „souvisle zastavěného území obce“ tak, jak byla zakotvena v zákoně o pozemních komunikacích zákonem č. 196/2012 Sb., se vztahuje toliko na reklamní zařízení, která byla povolena silničním správním úřadem před účinností této novely, nikoli stavebním úřadem a na tento případ tedy nedopadá. Reklamní zařízení je obestavěno dalšími budovami, na nichž se nacházejí reklamy a vývěsní tabule, přičemž na daném území od doby umístění reklamního zařízení nedošlo ke změně poměrů. Reklamní zařízení se nenachází v ochranném pásmu, a tedy nepodléhá povolení ze strany silničního správního úřadu, což dokládá odkazem na stanovisko Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 29. 9. 2008, č. j. JMK 116131/2008. Nákresy předložené žalovaným ve vyjádření ze dne 8. 11. 2019 jsou nedostatečné, nepřezkoumatelné a neodpovídají skutečnosti. Žalobkyně vyčítá žalovanému formální přístup, nepřezkoumatelnost výzvy, nepřiměřenost jeho postupu a zásah do jejího vlastnického práva. Reklamní zařízení nenarušuje ani neohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a v porovnání s okolními stavbami, reklamami a vývěsními tabulemi nepůsobí dominantně. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud deklaroval nezákonnost zásahu žalovaného v podobě jeho výzvy k odstranění reklamního zařízení, dále, aby mu zakázal v pokračování porušování práva žalobkyně a obnovil předešlý stav.
[4] Krajský soud žalobu zamítl; dospěl k závěru, že nebyla naplněna legální definice souvisle zastavěného území obce ve smyslu zákona o pozemních komunikacích s odůvodněním, že spojnice mezi rohy zvětšených půdorysů dotčených budov jsou delší než 75 m. Reklamní zařízení se nachází v ochranném silničním pásmu, neboť vzdálenost reklamního zařízení od osy vozovky, tj. silnice III/15277, je menší než 15 m. Skutečnost, že se předmětné zařízení nachází v oblasti, která je hustě zastavěná, dle krajského soudu nemění nic na tom, že podmínky pro naplnění zákonem stanovených definičních znaků souvisle zastavěného území obce nebyly v daném případě naplněny; navíc tyto vedlejší budovy nejsou označeny evidenčním číslem. Jako irelevantní shledal krajský soud námitky žalobkyně o tom, že k umístění reklamního zařízení byl vydán územní souhlas a souhlas s povolením stavby na základě kladných vyjádření dotčených orgánů, vč. žalovaného v rámci koordinovaného stanoviska, neboť ani v jednom případě nelze pozitivní stanovisko či vyjádření dotčených orgánů považovat za povolení dle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy ze dne 29. 9. 2008 bylo vydáno před účinností novely zákona o pozemních komunikacích provedené zákonem č. 152/2011 Sb. a navíc se vztahuje k silnici I. třídy – Vídeňská, nikoli k silnici III. třídy, na jejíž ochranné pásmo žalovaný ve výzvě k odstranění reklamního zařízení odkazoval. Výzva byla dle krajského soudu učiněna žalovaným v souladu se zákonem, námitky žalobkyně krajský soud neshledal důvodné.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost co do výroku I. a II. z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), a d) s. ř. s. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že se nevypořádal s jejími argumenty obsaženými v písemném vyjádření ze dne 15. 9. 2020 a s přiloženými důkazy. S odkazem na § 31 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., obcích (dále jen „zákon o obcích“), který stanoví, že „samostatnými popisnými a evidenčními čísly se neoznačují příslušenství budovy, která jsou součástí jednoho celku“, zopakovala úvahy o tom, že budovy, ležící zejm. na pozemcích p. č. XC, dále XD, XE, XF, XG, XH, XCH, XI, XJ, XK, XL, XM, XN, XO, XP, XQ, XR, XS, XT, XU, XV, XW, XX, XY, XZ, XAA, XBB, XCC, XDD, XEE či XFF (dále jen „vedlejší budovy“), tvoří ve skutečnosti jeden celek s hlavní budovou č. p. XGG, ležící na pozemku parc. č. XHH, XCHCH a XII v k. ú P. (dále jen „hlavní budova“), a proto je třeba posuzovat vedlejší budovy jako součást hlavní budovy, které jsou kryté č. p. hlavní budovy. Žalovaný při zkoumání toho, zda byly naplněny všechny znaky definice souvisle zastavěného území obce podle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, pochybil, jelikož bral v potaz pouze hlavní budovu s přiděleným č. p. a nikoli i další vedlejší budovy (bez č. p.), se kterými hlavní budova tvoří jeden celek. Podle stěžovatelky je nutno do půdorysu hlavní budovy započítat také půdorysy všech jejích součástí, tj. všech vedlejších budov, tvořících příslušenství věci (budovy) hlavní ve smyslu § 510 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Po započtení půdorysů vedlejších budov, zejm. budovy na pozemku parc. č. XC, zvětšeného o 5 metrů v souladu s definicí souvisle zastavěného území obce by vyšlo najevo, že reklamní zařízení se nachází v souvisle zastavěném území obce. Krajský soud nedostatečně zjistil skutkový stav, když se s těmito argumenty nevypořádal a neprovedl ani důkazy předložené spolu s vyjádřením ze dne 15. 9. 2020. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěry krajského soudu a napadené rozhodnutí považuje za nepřesvědčivé, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nesrozumitelné. Postup žalovaného i krajského soudu byl formální a nepřiměřený. Reklamní zařízení nepředstavuje pro okolí rušivý prvek, protože je umístěno v souvisle zastavěném území obce a proto není dána ani pravomoc žalovaného jakožto silničního správního úřadu. Stěžovatelka dále uvádí, že přechodná pětiletá lhůta v souvislosti s novelizací zákona o pozemních komunikacích provedené zákonem č. 196/2012 Sb., se v daném případě neuplatní, tudíž zařízení umístěná před novelou v ochranném pásu silnice III. třídy mohou být dále provozována bez povolení. Stěžovatelka navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 6. 12. 2021 žalovaný setrval na tom, že výzva nemůže být považována za nezákonný zásah, protože povinnost vyzvat k odstranění reklamního zařízení, které nebylo povoleno příslušným silničním správním úřadem, mu vyplývá z § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. Upozorňuje na změnu právní úpravy vztahující se k definici pojmu souvisle zastavěné území obce, která byla do zákona o pozemních komunikacích vložena zákonem č. 186/2006 Sb., a modifikována do aktuální podoby zákonem č. 152/2011 Sb. Ze situačního nákresu přiloženého k vyjádření vyplývá, že reklamní zařízení se nachází mimo souvisle zastavěné území obce, neboť spojnice mezi jednotlivými budovami ležící nejblíže reklamnímu zařízení, které jsou evidovány v katastru nemovitostí a mají č. p., jsou delší než 75 m. Argumentace stěžovatelky, která se opírá o zákon o obcích, není pro posouzení souvisle zastavěného území relevantní. Vlastník předmětného reklamního zařízení měl požádat silniční správní úřad o povolení k jeho provozu v silničním ochranném pásmu a uvést danou záležitost do souladu s platnou právní úpravou již v roce 2011. Reklamní zřízení je odstraňováno nehledě na to, zda bylo povoleno stavebním úřadem. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupená advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu. Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu může spočívat v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245). Dalším v judikatuře zdejšího soudu rovněž konzistentně uváděným důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek (zejm. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 107). Za nepřezkoumatelné je dále nutné považovat takové rozhodnutí krajského soudu, obsahuje-li toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci. K takové argumentaci lze zmínit například rozsudky zdejšího soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245).
[10] V nyní projednávané věci stěžovatelka v kasační stížnosti vyčítá krajskému soudu, že se nevypořádal s jejími argumenty obsaženými v písemném podání ze dne 15. 9. 2020 a neprovedl důkazy, které stěžovatelka spolu s tímto písemným podáním krajskému soudu předložila.
[11] Z předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka zaslala krajskému soudu dne 15. 9. 2020 vyjádření, v němž se oproti žalobě argumentačně posunula, když s odkazem na § 31 odst. 3 zákona o obcích uvedla, že v daném případě bylo číslo popisné přiděleno pouze hlavní budově č. p. XGG, na pozemku parc. č. XHH, XCHCH, a XII v k. ú. P., tj. hlavní budově, která však tvoří jeden celek s dalšími přidruženými vedlejšími budovami (viz výše). Tyto vedlejší budovy se neoznačují samostatnými popisnými čísly a jejich označení je kryto označením hlavní budovy, ve vztahu k níž daná vedlejší budova vystupuje jako její součást. Podle stěžovatelky jsou tak všechny vedlejší budovy součástí jednoho celku, Areálu Vídeňská 264/120b tvořeného pozemky a budovami ve vlastnictví společnosti HEIM Trade SE, IČO: [IČO], se sídlem [adresa] b, Přízřenice, [PSČ obec], což dokládá výpisem z katastru nemovitostí č. LV [LV]. Stěžovatelka tedy poukazovala na to, že za budovu, které je přiděleno číslo popisné ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, je nutné považovat také další vedlejší budovy, se kterými hlavní budova tvoří jeden celek; namítla, že žalovaný pochybil, když takto věc neposuzoval. Na podporu svých vznesených argumentů navrhla provést dokazování prostřednictvím kopie katastrální mapy, kde jsou vyznačeny jednotlivé vedlejší budovy tvořící jeden areál společně s hlavní budovou č. p. XGG, plánek areálu Vídeňská 264/120b společně s vyznačením umístění reklamního zařízení a výpis z katastru nemovitostí (LV [LV]), na kterém jsou uvedeny veškeré nemovitosti náležející do jednoho areálu ve vlastnictví společnosti HEIM Trade.
[12] Ze záznamu ze soudního jednání před krajským soudem ve věci, které se konalo dne 17. 9. 2020, Nejvyšší správní soud zjistil následující. Krajský soud na začátku jednání vyzval zástupce stěžovatelky, aby vyjádření ze dne 15. 9. 2020 zakomponoval do své úvodní řeči, zejm. proto, že z časových důvodů nebylo možné toto doplnění zaslat žalovanému k vyjádření, načež zástupkyně žalovaného dostala možnost na toto vyjádření reagovat. Zástupce stěžovatelky zopakoval argumenty uvedené ve vyjádření ze dne 15. 9. 2020. V řízení před krajským soud nebylo provedeno dokazování prostřednictvím listin, které zástupce stěžovatelky spolu s vyjádřením ze dne 15. 9. 2020 předložil.
[13] Nejvyšší správní soud zevrubně přezkoumal napadené rozhodnutí a musí konstatovat, že z jeho odůvodnění není zřejmé, jak se s námitkami stěžovatelky a návrhy na dokazování uplatněnými při ústním jednání, krajský soud vypořádal. Konkrétně absentují úvahy krajského soudu o tom, zda lze považovat vedlejší budovy za součást hlavní budovy (č. p. [č.p.]), které s ní tvoří jeden právní celek a jsou jejím příslušenstvím ve smyslu § 510 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dále, zda je pro posouzení věci relevantní § 31 odst. 3 zákona o obcích, dle kterého se samostatnými popisnými a evidenčními čísly neoznačují příslušenství budovy, která jsou součástí jednoho celku; krajský soud se také nijak nevypořádal s tvrzením stěžovatelky, podle které je možné započíst půdorysy vedlejších budov zvětšených o 5 m při měření vzdálenosti mezi jednotlivými budovami pro účely vymezení plochy souvisle zastavěného území obce dle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích; jinými slovy, že spojnici mezi budovami tvoří ve smyslu zákonné definice souvisle zastavěného území obce taktéž rohy zvětšených půdorysů jednotlivých vedlejších budov (které nedisponují č. p. ani č. e.).
[14] Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že krajské soudy jsou povinny vypořádat se v rozhodnutí o žalobě se všemi žalobními námitkami. Zamítne-li krajský soud žalobu, přičemž se opomene zabývat byť i marginální námitkou, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než jeho rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, a to i tehdy, pokud by důvodnost námitky Nejvyšší správní soud mohl sám spolehlivě posoudit podle obsahu spisu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2014, č. j. 8 As 27/2013 – 93, či rozsudek ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 - 68). Opomenul-li tedy krajský soud přezkoumat uvedenou žalobní námitku, je rozsudek, jímž krajský soud žalobu zamítl, nutné považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 107). Krajský soud námitky jako opožděné neodmítl, resp. je za opožděné ani nepovažoval, pokud stěžovatelce v rámci ústního jednání doporučil uplatněné námitky „zakomponovat“ do přednesu žaloby a umožnil se k nim rovněž žalované vyjádřit. V tomto směru však krajský soud nepochybil, neboť zásad koncentrace se v případě žaloby dle § 82 s. ř. s. neuplatní (srov. § 87 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[15] Z napadeného rozsudku dále není zřejmé, jak krajský soud naložil s navrhovanými důkazy. Ústavní soud stran tzv. opominutého důkazu uvedl, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19) či ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000 (N 17/21 SbNU 153)]. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 65/2013 – 79, mimo jiné konstatoval: „Soud je při přezkoumávání žalobou napadeného rozhodnutí povinen posoudit a zhodnotit, zda správní orgán dostatečně zjistil a objasnil skutkový stav, z něhož při rozhodování vycházel. Ustanovení § 77 s. ř. s. zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také právo soudu důkazy provedenými a hodnocenými nad rámec zjistit nový či jiný skutkový stav, jako podklad pro rozhodování soudu a porovnat jej s užitou právní kvalifikací. Provede-li krajský soud při ústním jednání důkaz, který v době vydání správního rozhodnutí neměl správní orgán k dispozici, musí jeho hodnocení nalézt místo v odůvodnění rozsudku.“ Je tedy sice možné doplnit dokazování i o takové důkazy, které správní orgán nemohl mít k dispozici, neboť v době vydání rozhodnutí např. neexistovaly, avšak i takové důkazy musí vypovídat o skutkovém stavu k datu vydání rozhodnutí ve věci. Obdobně v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, č. j. 5 As 161/2016 – 21, Nejvyšší správní soud akcentoval, že úkolem správního soudu je posoudit, jak byl zjištěn skutkový stav v předcházejícím řízení před správním orgánem ve správním řízení. Správní soud se při rekonstrukci skutkového stavu zabývá jak formální stránkou (z jakých podkladů a jakých důkazů vycházel správní orgán při svém zjišťování skutkového stavu a jestli případné důkazy provedl v souladu se zákonem a zda jsou dokumentovány ve správním spisu), ale také materiální stránkou (jaká je podstata skutku z hlediska jeho právní kvalifikace a zda mu správní orgány adekvátně porozuměly). V uvedeném rozsudku zdejší soud konstatoval: „Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodností správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám.“ Současně však Nejvyšší správní soud připomněl, že správní soudnictví je vybudováno na prioritě přezkumu zákonnosti posouzení věci (questiones iuris) s tím, že soud nemá při své činnosti zcela nahrazovat činnost správního orgánu; v tomto ohledu poukázal při zjišťování a hodnocení faktů též na zásadu odbornosti a specializace výkonu veřejné správy.
[16] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud nepostupoval v souladu s uvedenými judikaturními závěry, když nijak nepřihlédl k důkazním návrhům stěžovatelky přiloženým k vyjádření ze dne 15. 9. 2020, předložené důkazy neprovedl, vůbec se jimi nezabýval, resp. neuvedl, proč je není třeba provést. Krajský soud tímto postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož krajský soud se nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami stěžovatelky a opominul provést navrhované důkazy, resp. neuvedl, z jakých důvodů se navrhované důkazy rozhodl neprovést. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo než z výše uvedených důvodů zrušit napadený rozsudek pro nepřezkoumatelnost podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že kasační námitky stěžovatelky vedoucí ke zrušení rozsudku krajského soudu (s výjimkou uvedenou výše) nejsou dány k více oddělitelným otázkám (srov. obdobně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74), nemohl se Nejvyšší správní soud zabývat věcným posouzením věci. Meritorní přezkoumání dané věci (byť i jen k dílčím otázkám) by v tomto stadiu řízení bylo předčasné.
[18] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku a v novém rozhodnutí je povinen se vypořádat se všemi námitkami stěžovatelky, vč. navržených důkazů.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 10. 11. 2020
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Contur media s. r. o., sídlem [adresa] Praha, zastoupen Mgr. Viktorem Hunalem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2020, č. j. 62 A 13/2020 – 110, o návrhu na vydání předběžného opatření, resp. návrhu na přiznání odkladného účinku,
takto:
I. Návrh žalobce na vydání předběžného opatření, jímž by se žalovanému uložilo, aby se do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti zdržel zásahů do reklamního zařízení provozovaného žalobcem, umístěného na pozemcích parc. č. [parcela] a parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.], obci Brno, ul. Vídeňská, a to zejména jeho zakrýváním, odstraňováním či likvidací, se zamítá.
II. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou u krajského soudu domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval ve vydání výzvy k odstranění reklamního zařízení ze dne 22. 10. 2019, č. j. MMB/0444201/2019, sp. zn. 5400/OD/MMB/0438945/2019. Krajský soud žalobu neshledal důvodnou a shora uvedeným rozsudkem ji zamítl.
[2] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) neodůvodněnou kasační stížností, se kterou spojil návrh na vydání předběžného opatření dle § 38 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jímž by soud žalovanému uložil povinnost zdržet se zásahů do reklamního zařízení provozovaného stěžovatelem, umístěného na pozemcích parc. č. [parcela] a parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.], obci Brno, ul. Vídeňská.
[3] V odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že je nezbytné ve smyslu § 38 s. ř. s. zatímně upravit poměry účastníků řízení pro hrozící vážnou majetkovou újmu na straně stěžovatele spočívající v tzv. skutečné škodě (v podobě odstraněného a zlikvidovaného reklamního zařízení) a ušlém zisku způsobeném zakrytím reklamního zařízení, popř. jeho odstraněním a zlikvidováním. Nelze dle stěžovatele vyloučit ani škodu v podobě správních sankcí, které by mohl žalovaný v souvislosti s výkonem napadeného rozhodnutí uložit a vynucovat. Stěžovatel zdůraznil, že bude-li napadený rozsudek krajského soudu vykonán, aniž by ještě předtím bylo rozhodnuto o kasační stížnosti, bude to pro něj znamenat nevratné a tíživé následky stavu věci. Dále připomněl, že s uvedenými důvody pro uložení předběžného opatření se plně ztotožnil v předcházejícím řízení krajský soud. Na tomto stavu se přitom v mezidobí nic nezměnilo, tvrzené důvody opodstatňující vydání předběžného opatření nadále existují, jejich váha je navíc vzhledem k vydání napadeného rozsudku ještě více zesílena.
[4] Stěžovatel uvedl, že z opatrnosti podal rovněž návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v souladu s § 107 s. ř. s., a to alternativně, pokud by nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání předběžného opatření. Výkon nebo jiné právní následky rozsudku totiž pro stěžovatele nepochybně budou znamenat nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout žalovanému či jakýmkoliv jiným osobám. Přiznání odkladného účinku svědčí obdobné okolnosti jako vydání předběžného opatření.
[5] Žalovaný k návrhu uvedl, že jej považuje za zcela nedůvodný, neboť výzva k odstranění reklamního zařízení byla vydána v souladu se zákonem; tvrzená újma zůstala pouze v rovině neprokázaných tvrzení; případná dopravní nehoda a škody na zdraví či životě lidí představují nepoměrně větší újmu, než by mohla vzniknout stěžovateli. Navrhl proto návrh na předběžné opatření, resp. přiznání odkladného účinku, zamítnout.
[6] Nejvyšší správní soud předesílá, že se obsahově obdobným návrhem na vydání předběžného opatření zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. 1 As 103/2020 a sp. zn. 1 As 104/2020, přičemž o návrzích rozhodl tak, že je zamítl. Nejvyšší správní soud ani v nyní projednávané věci neshledal důvodu se od závěrů zde učiněných odchýlit.
[7] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.“
[8] I v řízení o kasační stížnosti je založena pravomoc Nejvyššího správního soudu pro případné vydání předběžného opatření (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 - 37, č. 910/2006 Sb. NSS). Pro vydání samotného předběžného opatření musí být dle citovaného usnesení současně (kumulativně) splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení, o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (např. vada spočívající v tom, že by z kasační stížnosti nebylo zřejmé, jaké rozhodnutí krajského soudu se jí napadá); vadu bránící o předběžném opatření rozhodnout se soud pokusí odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud se mu to podaří, o předběžném opatření poté rozhodne, jakmile to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, je-li takového vyjádření potřeba; 5) přípustnost návrhu, tj. neexistence důvodů nepřípustnosti (zejm. § 38 odst. 3 s. ř. s.).“ Tyto podmínky, mimo podmínky č. 5 (která byla zákonem č. 303/2011 Sb. novelizujícím § 38 odst. 3 s. ř. s. odstraněna), jsou aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ.
[9] Při rozhodování o předběžném opatření soud „[…] vychází v první řadě z tvrzení navrhovatele a z obsahu spisu, přičemž v případě pochyb o pravdivosti skutkových tvrzení bude zpravidla vhodné vyžádat si vyjádření ostatních účastníků či některých z nich. Není vyloučeno, aby si soud z vlastní iniciativy za účelem řádného posouzení návrhu opatřil další podklady či informace a aby případně i provedl důkazy. Rozhodování o vydání předběžného opatření je rozhodováním pod intenzívním časovým tlakem, neboť ochrana práv formou předběžného opatření má smyslu pouze tehdy, je-li poskytnuta relativně rychle, zpravidla v horizontu dní či maximálně několika málo týdnů. S ohledem na to nebude zpravidla možno skutečnosti, které soud vezme za rozhodné pro posouzení věci, postavit najisto, nýbrž bude nutno v řadě ohledů vycházet pouze ze skutečností účastníky osvědčených (učiněných pravděpodobnými) či jen tvrzených, nebudou-li v rozporu s dalšími informacemi o věci, které soud bude mít k dispozici“.
[10] V tomtéž rozhodnutí se soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu „vážná újma“, který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka-soukromé osoby získat o účastníkovi informace, jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost)“.
[11] V nyní posuzované věci stěžovatel podal kasační stížnost a návrh na vydání předběžného opatření, a splnil tedy první i druhou podmínku pro vydání předběžného opatření (viz odst. 8 výše). Nejvyšší správní soud však neshledal naplnění třetí podmínky, tedy že by stěžovateli hrozila vážná újma, pro kterou by bylo nutno zatímně upravit jeho poměry.
[12] Stěžovatel spatřuje hrozící újmu v zásahu do svého vlastnického práva, spočívajícím v zakrytí, odstranění a likvidaci reklamního zařízení. Z výše uvedeného nicméně vyplývá, že vydání předběžného opatření odůvodňuje pouze hrozba zásahu takové intenzity, že by nebylo možné po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby tento zásah snášel, a že by v důsledku takového zásahu mohlo dojít k nenávratným škodám. Byť zakrytí, odstranění a likvidace reklamního zařízení nepochybně představují negativní zásah do majetkové sféry stěžovatele, v žádném případě nelze bez dalšího dospět k závěru, že se jedná o zásah natolik intenzivní.
[13] Stěžovatel ve svém návrhu nijak konkrétně nespecifikoval (nekvantifikoval) škodu, která mu v důsledku uvedeného jednání hrozí, a nepopsal své majetkové poměry způsobem, který by soudu umožňoval posoudit závažnost dopadu předpokládaného jednání žalovaného do jeho sféry. Bez dalšího tedy nelze říci, že by byl hrozící zásah dostatečně intenzivní. Je přitom třeba připomenout, že je na navrhovateli, aby svá tvrzení důkazně podložil. Pokud neunese důkazní břemeno ohledně tvrzených skutečností, nezbývá soudu než jeho návrh zamítnout. Na splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je nutno beze zbytku trvat, a to i s ohledem na to, že nařízením předběžného opatření může být zasaženo do majetkové sféry jiných dotčených osob.
[14] Případným odstraněním či zlikvidováním reklamního zařízení sice dojde k určité finanční ztrátě stěžovatele, nejedná se však o nezvratný stav, o kterém hovoří výše citovaná judikatura. Majetkovou ztrátu lze přitom nahradit velmi snadno, na rozdíl např. od situace, která by mohla nastat v důsledku likvidace zásadního uměleckého díla, jehož hodnotu nelze redukovat na peníze a jehož poškození či zničení by vedlo k takové újmě, že by ji nebylo možné finanční náhradou napravit. V posuzované věci je však taková náhrada představitelná, stěžovatel navíc nevyčíslil, o jakou finanční ztrátu by se jednalo, a proto soud nyní nemůže posoudit, jak citelná škoda by stěžovateli vznikla.
[15] Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že krajský soud návrhu na vydání předběžného opatření podloženému stejnými důvody v řízení o žalobě vyhověl, v řízení o kasační stížnosti soud není názorem krajského soudu vázán, a není tak povinen postupovat shodně s krajským soudem, pokud sám důvody pro nařízení předběžného opatření neshledá (srov. např. usnesení NSS ze dne 26. 3. 2020. č. j. 1 As 104/2020 – 23).
[16] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém návrhu neuvedl skutečnosti svědčící o hrozbě natolik intenzivní, aby odůvodňovaly potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků a tedy i výjimečný postup v podobě vydání předběžného opatření; jeho návrh na vydání předběžného opatření proto zamítl.
[17] Nejvyšší správní soud se dále zabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který stěžovatel alternativně uplatnil. Neposuzoval jej však po věcné stránce, neboť dospěl k závěru, že je nepřípustný.
[18] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se zde užije přiměřeně.
[19] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Přiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí (§ 73 odst. 3 s. ř. s.).
[20] Z citovaného ustanovení gramatickým výkladem vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku soudem je vázána primárně na žaloby proti rozhodnutím správních orgánů, tj. na žaloby, o nichž se vede řízení v režimu § 65 a násl. s. ř. s. (část třetí, hlava druhá – zvláštní ustanovení o řízení, díl první s. ř. s.). Tomuto gramatickému výkladu plně koresponduje i výklad systematický, neboť institut odkladného účinku není (oproti institutu předběžného opatření) upraven v obecných ustanoveních s. ř. s. o řízení ve správním soudnictví (část třetí, hlava
první – obecná ustanovení o řízení), nýbrž výlučně ve zvláštních ustanoveních pro řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. Platí tedy, že zatímco institut předběžného opatření je principiálně využitelný pro všechny typy žalob a návrhů ve správním soudnictví, které jsou předvídány v § 4 s. ř. s., institut odkladného účinku nalézá uplatnění zásadně v rámci řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, potažmo v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutím soudů o těchto žalobách za použití § 107 s. ř. s. U žalob na ochranu před nezákonným zásahem ani v případných navazujících řízeních o kasační stížnosti tedy nepřipadá obecně přiznání odkladného účinku v úvahu (srov. usnesení NSS ze dne 15. října 2015, č. j. 3 As 192/2015 - 34).
[21] K této otázce se vyjádřil rovněž rozšířený senát NSS ve svém usnesení ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 As 217/2015 – 182, č. 3415/2016 Sb. NSS, v němž uvedl, že „[v] řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením krajský soud, vyhoví-li žalobě, dle § 87 odst. 2 s. ř. s. [r]ozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem. Obsahuje-li výrok rozsudku krajského soudu příkaz nebo zákaz, nelze vyloučit, že návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti může mít reálné opodstatnění a sistace jeho účinků v konkrétním případě může být žádoucí. Při zamítnutí žaloby krajským soudem lze v řízení o kasační stížnosti podat návrh na vydání předběžného opatření podle § 120 ve spojení s § 38 s. ř. s.“ (viz bod 50, zvýraznění doplněno).
[22] Nejvyšší správní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je nepřípustný, a proto jej podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., odmítl.
Poučení : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu