5 Azs 110/2020

Plný text

5 Azs 110/2020 -12

pokračování

USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: B. T., zast. Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem [adresa] Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2020, č. j. 63 Az 53/2019 - 41, o návrhu žalobce na předběžné opatření ze dne 30. 3. 2020,

takto:

Návrh žalobce na předběžné opatření ze dne 30. 3. 2020 se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností ze dne 30. 3. 2020 v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2019, č. j. OAM-472/LE-VL17-VL16-2019. Tímto rozhodnutím žalovaný v souladu s § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, protože se jednalo o opakovanou žádost stěžovatele, kterou žalovaný posoudil jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1 ve spojení s § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

[2] Společně s kasační stížností podal stěžovatel v souladu s § 38 odst. 1 ve spojení s § 120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“), návrh na předběžné opatření, jímž se domáhá toho, aby Nejvyšší správní soud uložil žalovanému, aby zajistil do doby pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti „strpění stěžovatelova pobytu na území České republiky“. V odůvodnění svého návrhu stěžovatel připomněl především to, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, jehož účinky krajský soud navzdory návrhu stěžovatele nesistoval (nepozastavil), má pro něho fatální následek spočívající v nemožnosti dalšího setrvání na území České republiky a v realizaci již uloženého správního vyhoštění. Neumožnění setrvání stěžovatele na území České republiky by dle jeho názoru vedlo ke ztrátě možnosti řádného výkonu jeho procesních práv v právě probíhajícím řízení o kasační stížnosti. Zdůraznil přitom, že v jeho případě jsou dány konkrétní individuální důvody pro další setrvání, neboť „není osobně schopen využívat jakékoliv moderní technologie a není tak schopen komunikovat se svým zástupcem jinak než osobně.“ Současně stěžovatel poznamenal, že nemá finanční prostředky, aby „byl schopen eventuálně najmout si kdekoli v zahraničí jiné osoby, jejíž pomocí by případně mohl se svým zástupcem komunikovat, o čemž svědčí již to, že bylo rozhodnuto o tom, že mu soud ustanovil zástupce pro jeho majetkové poměry“.

[3] Nejvyšší správní soud s ohledem na okolnosti věci a obsah podaného návrhu, jakož i potřebu rozhodnout o něm bez zbytečného odkladu, nevyžadoval v souladu s § 38 odst. 2 s. ř. s. vyjádření žalovaného k návrhu na předběžné opatření.

[4] Předně je třeba zdůraznit, že vydání předběžného opatření je – podobně jako přiznání odkladného účinku kasační stížnosti – mimořádným institutem. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u něhož by bylo možno bez dalšího očekávat odkladný účinek či vydávání předběžných opatření. Původní vzájemná neslučitelnost předběžného opatření a odkladného účinku přitom byla odstraněna novelou s. ř. s. provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., s účinností od 1. 1. 2012. Smyslem a účelem této změny bylo umožnit jemnější a cílenější zatímní úpravu poměrů účastníků podle potřeb konkrétní věci po dobu řízení před správními soudy i v případech, kdy je možno přiznat návrhu odkladný účinek.

[5] Podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu z důvodu nepřípustnosti opakované žádosti dle § 10a odst. 1 písm. e) ve spojení s § 11a odst. 1 zákona o azylu, nemá odkladný účinek; lze ho ovšem i v tomto případě přiznat na základě (individuálně odůvodněného) návrhu podaného spolu s žalobou – viz § 32 odst. 2 zákona o azylu. K tomu dle sdělení stěžovatele nedošlo, nikoli však proto, že by o jeho návrhu krajský soud nerozhodl, nýbrž proto, že žalobě odkladný účinek nepřiznal, jak je zřejmé z usnesení krajského soudu ze dne 20. 1. 2020, č. j. 63 Az 53/2019 - 33.

[6] Za účelem eliminace nepříznivých důsledků, které plynou z rozhodnutí žalovaného, potažmo z citovaného usnesení krajského soudu, podal nyní stěžovatel návrh na předběžné opatření. Odkázal přitom mj. na usnesení třetího senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 3 Azs 142/2018 - 24, z něhož vyplývá, že odkladný účinek kasační stížnosti je pojmově svázán s rozhodnutím krajského soudu; jeho přiznáním se tedy pouze odkládají účinky tohoto soudního rozhodnutí, nikoli předcházejícího rozhodnutí správního. „Podává-li tak návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel, jenž byl v řízení před krajským soudem v postavení žalobce, podmínkou sine qua non jakýchkoli úvah o důvodnosti takového návrhu je, že účinky plynoucí ze správního rozhodnutí byly sistovány již v řízení před krajským soudem. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud zjistil, že žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného nemá podle § 11a odst. 3 zákona in fine o azylu odkladný účinek; odkladný účinek nebyl žalobě přiznán ani rozhodnutím krajského soudu, přičemž řízení bylo zastaveno. Za této situace by tedy ani případné přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nemohlo mít žádný vliv na povinnosti stěžovatele, plynoucí z předcházejícího správního rozhodnutí; tímto postupem by logicky nebylo ani možné obnovit postavení stěžovatele, jako žadatele o mezinárodní ochranu [viz § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu].“

[7] K tomu pátý senát Nejvyššího správního soudu dodává, že obecně jistě platí, že přiznání odkladného účinku pouze vůči rozhodnutí krajského soudu za situace, kdy byla žaloba zamítnuta, a v řízení před krajským soudem nebyl odkladný účinek žalobě přiznán, by nemohlo vést k odložení účinků rozhodnutí žalovaného po dobu trvání řízení o kasační stížnosti. Proto také v některých případech vymezuje rozsah odkladného účinku tak, že se jeho přiznáním pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti přímo účinky žalobou napadeného rozhodnutí; srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2019, č. j. 5 Azs 168/2019 - 26, a ze dne 24. 7. 2019, č. j. 5 Azs 172/2019 - 32, v nichž rozhodl, že kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky žalobou napadeného rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců.

[8] V tomto případě je ovšem situace jiná – a to nejen proto, že žalovaným není Komise pro rozhodování ve věcech cizinců, ale zejména z důvodu specifické právní úpravy, podle které stěžovateli nesvědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochranu – viz § 2 odst. 1 zákona o azylu, podle něhož je „žadatelem o udělení mezinárodní ochrany cizinec, který podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany má dále cizinec po dobu běhu lhůty pro podání žaloby podle § 32 a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle soudního řádu správního, má-li tato žaloba odkladný účinek nebo do vydání usnesení krajského soudu o nepřiznání odkladného účinku, pokud o něj cizinec požádal. Postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany má dále cizinec, který požádal o udělení mezinárodní ochrany v jiném státě, který je vázán přímo použitelným předpisem Evropské unie, a Česká republika jej převzala na své území za účelem posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

[9] To znamená, že stěžovatel byl v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, a to až do dne 20. 1. 2020, kdy krajský soud vydal shora zmíněné usnesení o nepřiznání odkladného účinku žalobě. Nyní již stěžovatel postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, s nímž mj. souvisí i právo setrvat na území České republiky, nemá a toto postavení není možno obnovit ani na základě nyní podaného návrhu na předběžné opatření, ani na základě příp. návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Kasační stížnost stěžovatele nemá (automaticky) ze zákona odkladný účinek (§ 32 odst. 5 zákona o azylu) a příp. přiznání odkladného účinku by vyvolalo pouze právní následky stanovené v § 78b zákona o azylu; ten upravuje pobytový režim neúspěšných žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří podali proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, protože tito v postavení žadatelů nejsou (a ani být nemohou), jak je zřejmé z výše citovaného § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

[10] Jednoduše řečeno – cizinec v rámci řízení o kasační stížnosti podané ve věci mezinárodní ochrany již nemá postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, ale je oprávněn setrvat na území České republiky, a to na základě rozhodnutí žalovaného o strpění na území dle § 78b zákona o azylu. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení „ministerstvo na žádost cizince rozhodne o jeho strpění na území na dobu nezbytně nutnou, pokud cizinec předložil náležitosti uvedené v odstavci 4. O strpění na území vydá ministerstvo cizinci potvrzení o strpění na území, ve kterém vyznačí dobu strpění na území“. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení „je cizinec k žádosti o strpění na území nebo prodloužení doby strpění na území povinen a) předložit cestovní doklad, je-li jeho držitelem, b) předložit doklad o včas podané kasační stížnosti s návrhem na přiznání odkladného účinku nebo při prodloužení doby strpění doklad o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti a doklad o tom, že řízení o podané kasační stížnosti dosud pravomocně neskončilo, a c) doložit adresu místa hlášeného pobytu na území“.

[11] Lze tedy shrnout, že stěžovatel vlastně nyní podaným návrhem na předběžné opatření požaduje nastolit ve výsledku de facto stejnou situaci, které je možné dosáhnout podáním návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; vyhovění oběma návrhům by totiž nepochybně vedlo ke strpění pobytu stěžovatele na území České republiky. Za této situace by měl mít – v souladu s obecně aplikovatelnou zásadou subsidiarity – přednost spíše návrh na přiznání odkladného účinku před návrhem na předběžné opatření. Nicméně s ohledem na okolnosti projednávané věci, jakož i to, že se oba uvedené procesní instituty vzájemně nevylučují (viz výše), považoval Nejvyšší správní soud za nanejvýš účelné přistoupit k věcnému posouzení podaného návrhu. Ostatně přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§ 107 s. ř. s.), stejně jako přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 73 s. ř. s.), je nutno z hlediska jeho funkce považovat za zvláštní případ předběžného opatření, jak konstatoval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 - 37, č. 910/2006 Sb. NSS. I z toho je patrná propojenost a blízkost institutu odkladného účinku a institutu předběžného opatření, které by na sebe ve správním soudnictví měly vzájemně navazovat, resp. doplňovat se – byť v tomto případě se s ohledem na dosti specifickou povahu projednávané věci v podstatě překrývají.

[12] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.“

[13] Mezi základní podmínky pro vydání předběžného opatření, které je nutno kumulativně splnit, tedy patří (i) podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, (ii) návrh na vydání předběžného opatření a (iii) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. První dvě podmínky [ad (i) a (ii)] stěžovatel jednoznačně splnil a Nejvyšší správní soud se tak dále zabýval pouze podmínkou třetí, tj. otázkou tvrzené hrozící vážné újmy, pro kterou by měl zatímně upravit poměry stěžovatele [ad (iii)].

[14] Výkladem klíčového pojmu „vážná újma“ se zdejší soud obecně zabýval v již citovaném usnesení, č. j. Na 112/2006 - 37, podle něhož je tento pojem „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených…“

[15] V tomto případě spatřuje stěžovatel „vážnou újmu“ právě v zásahu do ústavně zaručeného práva – a sice práva na spravedlivý proces s tím, že nebude-li moci setrvat na území České republiky a bude realizováno jeho správní vyhoštění, nebude moci řádně vykonávat svá procesní práva v řízení o kasační stížnosti.

[16] K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že ačkoli předmětem přezkumu není věc správního vyhoštění, nýbrž věc mezinárodní ochrany, nelze přehlížet vzájemnou souvislost obou těchto věcí, vč. toho, že stěžovatel může být v důsledku právních účinků pravomocného rozhodnutí žalované nucen opustit území České republiky, resp. nebude zde již mít garantováno právo setrvat. Na druhou stranu nelze automaticky dovozovat, že při každé ztrátě práva setrvat na území České republiky a z toho plynoucího nuceného vycestování může dojít či dojde k „vážné újmě“ na výkonu práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2017, č. j. 2 Azs 273/2017 - 19, v němž druhý senát velmi přiléhavě vyslovil, že je třeba se vyhýbat tomu, aby v oblastech práva, kde zákon s podáním žaloby, resp. kasační stížnosti odkladný účinek nespojuje, byla judikaturou přijímána paušální řešení, znemožňující individuální posouzení konkrétního případu. Potřeba fyzické přítomnosti cizince na území České republiky po dobu řízení před správními soudy „musí být opřena o skutkové okolnosti konkrétního případu a o to, co lze v řízení pravděpodobně očekávat za procesní úkony. Významnou roli hrají samozřejmě i poměry cizince a poměry v zemi jeho původu. Jinak řečeno, lze-li očekávat, že cizinec ve věci po dobu řízení před správními soudy nebude muset osobně nic činit a současně lze zajistit přiměřeně efektivní a rychlou komunikaci cizince a jeho zástupce, má-li jej, i na dálku, není osobní přítomnost cizince na území ČR po dobu soudního řízení zásadně potřeba, a tedy zpravidla nebude sama o sobě bez dalšího důvodem k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.“

[17] Přesně tak je tomu i v nyní posuzovaném případě a nic na tom nemění ani skutečnost, že stěžovatel nepodal návrh na přiznání odkladného účinku, nýbrž na předběžné opatření – ve výsledku mu jde o totéž – setrvání na území České republiky, jak již bylo vysvětleno. Stěžovateli byl k ochraně jeho práv v řízení o žalobě ustanoven zástupce – advokát Mgr. Ladislav Bárta; ten zastupuje stěžovatele též v řízení o kasační stížnosti (§ 35 odst. 10 in fine s. ř. s). Možnost komunikace se jmenovaným advokátem zůstane stěžovateli zachována prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku i pro případ opuštění území České republiky, příp. je tento advokát plnohodnotně způsobilý stěžovatele v řízení zastoupit. Tvrzení stěžovatele, že není schopen využívat moderních komunikačních prostředků a technologií považuje Nejvyšší správní soud za krajně pochybné a nevěrohodné. Nejen, že používání např. mobilních telefonů je v současné době v podstatě společenskou normou, ale i sám stěžovatel užívání tohoto moderního komunikačního prostředku připustil. V rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany totiž sdělil, že soukromé osoby vyhrožovaly jeho matce a rovněž zmínil, že dostával výhrůžné zprávy prostřednictvím SMS. Na dotaz, zda je může doložit, přitom uvedl, že mobil ztratil; viz odůvodnění (bod 9.) napadeného rozsudku krajského soudu.

[18] Nejvyšší správní soud nemá jakéhokoli důvodu pochybovat, že stěžovatel se svým zástupcem může a dokáže komunikovat i jinak než osobně, aniž by k tomu potřeboval asistenci jakékoli jiné osoby, kterou by si snad musel v zahraničí, resp. v zemi původu najmout, jak se snaží sugerovat ve svém návrhu. Majetkové poměry stěžovatele v tomto směru nejsou nijak rozhodné. Při komunikaci mezi osobami v České republice a na Ukrajině lze pohodlně využít běžně dostupných prostředků jako je telefonické spojení, příp. stěžovatel může vyhledat pomoc při zprostředkování kontaktu přes e-mail apod.

[19] Jak Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 808/08, „institut předběžného opatření má mimořádný a dočasný charakter […]. Vydání předběžného opatření je proto vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o (hrozící) vážné újmě (nikoli tak každé újmě).“ Stěžovatel svou argumentací a tvrzením o zásahu do práva na spravedlivý proces Nejvyšší správní soud nepřesvědčil, že by právě jeho situace odůvodňovala užití tohoto výjimečného institutu. Nejedná se o zásah takové intenzity, která by výkon práva na spravedlivý proces zásadně eliminovala či znemožnila a ve svém důsledku tak představovala „vážnou újmu“ ve smyslu § 38 odst. 1 s. ř. s. Jakkoli i v případě zastoupení advokátem má stěžovatel právo vystupovat v soudním řízení osobně, nelze přehlédnout, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání (§ 109 odst. 2 s. ř. s.); navíc stěžovatele je plně způsobilý zastoupit jeho zástupce, jemuž může udělovat pokyny a být s ním v kontaktu i v případě opuštění České republiky.

[20] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud by bez dalšího (paušálně) akceptoval argumentaci hrozící vážné újmy v případě nemožnosti osobní účasti cizince na řízení o jeho kasační stížnost, prakticky by tím otevřel cestu pro mechanické nařizování předběžných opatření. Popřel by tak nejen mimořádnost tohoto institutu, ale také vůli zákonodárce, který v zákoně o azylu s kasační stížností, resp. žalobou proti některým typovým rozhodnutím záměrně ze zákona (ex lege) automaticky nespojil odkladný účinek, potažmo právo neúspěšného žadatele (žalobce/stěžovatele) setrvat na území České republiky. Jde zejména o takové případy, které indikují možné zneužití řízení o udělení mezinárodní ochrany za účelem dalšího setrvání a legalizace pobytu v České republice, mj. právě podáním opakované žádosti, která není přípustná. To je i případ stěžovatele, jehož důvody pro podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany v tuto chvíli Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší podrobněji posuzovat. Přesto lze jen stěží přehlédnout, že podle provedeného lustra Nejvyšší správní soud eviduje další čtyři věci stěžovatele pod sp. zn.: 4 Azs 41/2020, 1 Azs 395/2017, 3 Azs 301/2017 a 7 As 342/2017 (poslední tři z nich jsou již pravomocně skončené), z nichž vyplývá následující.

[21] Stěžovatel do České republiky přicestoval v roce 2017 za prací na základě polského víza a zůstal zde i po uplynutí jeho platnosti. Poté mu bylo v důsledku neoprávněného pobytu na území České republiky uloženo správní vyhoštění, za účelem jeho realizace byl také zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Balková. Dne 14. 7. 2017 požádal o udělení mezinárodní ochrany a rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 9. 2017 mu nebyla mezinárodní ochrana udělena. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2018, č. j. 60 Az 61/2017 - 71; kasační stížnost proti tomuto rozsudku stěžovatel nepodal. Dne 6. 11. 2019 byl stěžovatel opět zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění a byl umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty. Dne 7. 11. 2019 podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, která byla shledána jako nepřípustná, a proto bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 11. 2019 řízení zastaveno dle § 25 písm. i) zákona o azylu. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta nyní napadeným rozsudkem krajského soudu.

[22] S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření podle § 38 odst. 1 s. ř. s. se zamítá.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2020

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Plný text

5 Azs 110/2020 - 37
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: B. T., zast. Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2020, č. j. 63 Az 53/2019 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se určuje odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 8650 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2019, č. j. OAM-472/LE-VL17-VL16-2019; v tomto rozhodnutí žalovaný rozhodl, že je žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil.

[2] Dne 7. 8. 2017 stěžovatel poprvé požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Jako hlavní důvod žádosti uvedl, že na Ukrajině není práce a že potřebuje vydělat peníze na „alimenty pro děti“, které na Ukrajině žijí. Zmínil též, že na Ukrajině probíhá válka a v případě, že by byl povolán do armády, do dvou měsíců bude poslán do bojů. Rozhodnutím ze dne 7. 9. 2017, č. j. OAM-128/LE-LE05-LE24-2017, žalovaný neudělil stěžovateli mezinárodní ochranu podle § 12, §13, § 14, §14a a § 14b zákona o azylu. Žalobu proti uvedenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 5. 2018, č. j. 60 Az 61/2017 - 71, proti němuž stěžovatel kasační stížnost nepodal.

[3] V nyní projednávaném případě se jedná o opakovanou žádost, kterou stěžovatel podal dne 7. 11. 2019. Z žádosti a následného poskytnutí údajů k ní ze dne 12. 11. 2019 vyplývá, že v České republice chce stěžovatel setrvat kvůli tomu, že potřebuje vydělat peníze a na Ukrajině je nízký výdělek. Výslovně potvrdil, že nemá jiné důvody pro žádost o mezinárodní ochranu než v době podání první žádosti. Při seznámení se s podklady rozhodnutí dne 19. 11. 2019 tvrdil, že v roce 2014 pracoval na Ukrajině na stavbě sauny, která však vyhořela. Majitel sauny (soukromá osoba) požadoval, aby stěžovatel zaplatil náhradu škody ve výši 50 000 USD a následující tři roky mu vyhrožoval, což stěžovatel nijak neřešil. V červenci roku 2019 měl přijít majitel sauny za stěžovatelovou matkou a taktéž jí vyhrožovat. Stěžovateli pak posílal výhružné SMS na telefon, který ale stěžovatel ztratil. Žalovaný vyhodnotil tuto opakovanou žádost jako nepřípustnou. Stěžovatel v opakované žádosti uváděl ekonomické důvody stejně jako v řízení o jeho první žádosti. Ohledně tvrzených potíží se soukromou osobou, která měla stěžovateli od roku 2014 vyhrožovat, žalovaný konstatoval, že taková skutečnost nepředstavuje azylově relevantní pronásledování stěžovatele. Stěžovatel měl možnost i povinnost uvést tuto skutečnost již v první žádosti o mezinárodní ochranu, považuje-li tento důvod za dostatečně závažný pro podání opakované žádosti. Je důsledkem pouze jeho vlastního pochybení, že se žalovaný v řízení o první žádosti nyní tvrzenými skutečnostmi nezabýval. Stěžovatel tedy neuvedl žádnou novou skutečnost, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení, které žalovaný zastavil.

[4] V napadeném rozsudku krajský soud souhlasil s žalovaným, že stěžovateli nic nebránilo uvést, že mu majitel sauny vyhrožuje, již v době řízení o první žádosti, neboť se nejedná o novou skutečnost. Tvrzení, které stěžovatel uvedl při seznámení se s podklady rozhodnutí, krajský soud současně považoval za nevěrohodné. Předně upozornil, že stěžovatel na dotaz, zda může výhružnou SMS doložit, uvedl, že telefon ztratil. Stěžovatel navíc byl poučen o povinnosti uvádět úplné a pravdivé informace, a přesto v opakované žádosti uvedl pouze ekonomické důvody a tvrdil, že jeho žádost nemá jiný důvod než první žádost z roku 2017. Krajský soud tedy podanou žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.

[5] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že uplatnil v žádosti o mezinárodní ochranu nové skutečnosti. V době, kdy podal první žádost, totiž ještě nemohl vědět o tom, že bude soukromá osoba vyhrožovat jeho rodině, neboť k této události došlo teprve v červenci roku 2019. Žalovaný se s touto okolností dostatečně nevypořádal a obdobně postupoval i krajský soud, který bez dalšího označil stěžovatelova tvrzení za nevěrohodná. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostatečně nevěnoval otázce relevance a oprávněnosti nově uvedených skutečností, nemůže jeho rozhodnutí obstát. Stejně tak nemůže obstát ani napadený rozsudek, neboť se krajský soud se závěry žalovaného ztotožnil. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[6] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na obsah správního spisu a své rozhodnutí. Zopakoval, že stěžovatel neuvedl žádnou novou skutečnost, a proto bylo řízení o jeho žádosti zastaveno, což krajský soud správně akceptoval. Na základě toho žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou, příp. aby ji jako nedůvodnou zamítl.

[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

[8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační stížnost předestírá k rozhodnutí především otázku uplatnění nových skutečností v opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Tato otázka ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nezasluhuje pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázku, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, resp. byla řešeny rozdílně či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Naopak krajský soud posoudil případ stěžovatele zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru.

[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[11] Žalovaný v případě opakované žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany shledal naplnění podmínek pro zastavení řízení s tím, že se jedná o žádost nepřípustnou ve smyslu § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého: „Žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1“. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu přitom platí: „Podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které
a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a
b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a“ (pozn. podtržení doplněno Nejvyšším správním soudem).

[12] Koncept opakovaných žádostí zná právní úprava již poměrně dlouho, přičemž konsekventně vychází z toho, že je třeba, aby v daném případě existovaly „nové skutečnosti nebo zjištění“, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany; to respektuje též relevantní judikatura k opakovaným žádostem o mezinárodní ochranu – viz zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, který svůj závěr formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 – 57.“

[13] V posuzovaném případě již jednou pravomocně rozhodnuto bylo s tím, že mezinárodní ochrana se stěžovateli neuděluje. Prostým porovnáním první a druhé (opakované) žádosti o mezinárodní ochranu lze přitom dospět k jednoznačnému závěru, že stěžovatel staví své důvody v zásadě na tomtéž – a sice na ekonomických důvodech. Není proto důvod nesetrvat u rozhodnutého a podrobovat uvedené důvody znovu věcnému posouzení. Dodal-li k těmto důvodům ve své druhé žádosti stěžovatel to, že mu od roku 2014 vyhrožovala soukromá osoba, nelze než poznamenat, že o „novou skutečnost nebo zjištění“ ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu se nejedná. Jde totiž o skutečnost, o které stěžovatel věděl již v průběhu předchozího pravomocně ukončeného řízení.

[14] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2007 - 57, konstatoval, že soukromé osoby mohou být původci jak pronásledování (§ 12 zákona o azylu), tak vážné újmy (§ 14a zákona o azylu). Současně pouhá skutečnost, že je původcem pronásledování nebo vážné újmy čistě nestátní subjekt, neznamená, že se žadatel o mezinárodní ochranu musí vždy obrátit na příslušné státní orgány, strany nebo organizace poskytující v daném státě ochranu. Pokud je zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu, nelze po žadateli požadovat, aby se na ně obracel. Břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu však leží na straně žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62). Stěžovatel nicméně ani netvrdil, že na Ukrajině není dostatečná a dostupná ochrana ze strany státu. Je proto zřejmé, že stěžovatelovo tvrzení o vyhrožování ze strany soukromé osoby nemohlo obstát, a to ani s přihlédnutím ke skutečnostem, k nimž mělo dojít v červenci 2019, a žalovaný potažmo krajský soud tak nepochybil, pokud tvrzené skutečnosti nepovažoval za nové ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu.

[15] Nadto Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, proč má vyhrožování stěžovatelově matce zvýšit intenzitu hrozby pronásledování nebo vážné újmy vůči stěžovateli natolik, že by mělo ve své podstatě omluvit, že stěžovatel v první žádosti (v době, kdy mělo být vyhrožováno pouze jemu) tuto hrozbu vůbec nezmínil. Stejně tak zdejší soud sdílí pochybnosti krajského soudu o pravdivosti tvrzení, že bylo stěžovateli vyhrožováno prostřednictvím SMS, když tuto skutečnost nehodlá nijak doložit s prostým odůvodněním, že svůj mobilní telefon ztratil, a to za situace, kdy v žádosti o mezinárodní ochranu explicitně uvedl, že jeho opakovaná žádost nemá žádný jiný důvod než jeho první žádost, a pouhý týden poté při vyjádření k podkladům již uvedl nové skutečnosti, které však (ve vztahu k jeho osobě) byly přítomny už od roku 2014.

[16] Již jen pro úplnost zdejší soud uvádí, že je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany (§ 10a odst. 2 zákona o azylu). Jinými slovy, vůbec nedojde k věcnému posouzení podané žádosti a jakákoli argumentace stěžovatele spočívající v tom, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, je tedy nepřípadná, jak ostatně plyne i z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu; ten se správně soustředil na žalobní body směřující k otázce nepřípustnosti žádosti.

[17] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno žádné zásadní pochybení krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.

[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

[19] Stěžovateli byl krajským soudem v řízení o žalobě ustanoven advokát Mgr. Ladislav Bárta. V takovém případě platí hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát – srov. § 35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud jmenovanému zástupci určil odměnu za tři úkony právní služby (další poradu s klientem s klientem přesahující jednu hodinu, písemné podání ve věci samé a návrh na předběžné opatření) v celkové výši 7750 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. c) a d) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a dále náhradu hotových výdajů – třikrát režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky. Ustanovený zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty; Nejvyšší správní soud mu tedy určil odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti částkou v celkové výši 8650 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2020

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu