Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

5 Azs 136/2020

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 10. 9. 2020Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: CAMRDA JakubECLI:CZ:NSS:2020:5.Azs.136.2020.80
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 10. 9. 2020

Plný text

5 Azs 136/2020 - 82
Pokračování

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: XY, zast. Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 44,
takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 44, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Ladislava Bárty se určují částkou 13 113 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I.

Průběh dosavadního řízení

[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 1. 2020, č. j. OAM-700/ZA-ZA11-P06-2019, byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany posouzena dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“), jako nepřípustná a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo dle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Uvedené rozhodnutí bylo žalobci předáno dne 28. 1. 2020.

[2] Dne 12. 2. 2020 podal žalobce u Krajského soudu v Ostravě proti rozhodnutí žalovaného blanketní žalobu spojenou s návrhem na ustanovení zástupce pro dané řízení. Usnesením ze dne 13. 3. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 13, krajský soud zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce, neboť ten ani přes výzvu soudu včas nedoložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry (učinil tak až později dne 17. 3. 2020). Současně krajský soud vyzval žalobce k doplnění podané žaloby ve lhůtě jednoho dne od právní moci uvedeného usnesení, délku lhůty odůvodnil krajský soud odkazem na § 32 odst. 1 zákona o azylu ve spojení s § 72 odst. 1 a § 35 odst. 10 s. ř. s. Následně krajský soud usnesením ze dne 2. 4. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 44, žalobu odmítl, neboť dle jeho názoru ji žalobce nedoplnil ve stanovené lhůtě, která podle krajského soudu marně uplynula v pátek dne 20. 3. 2020, nýbrž učinil tak až v pondělí dne 23. 3. 2020 podáním zaslaným prostřednictvím elektronické pošty bez zaručeného elektronického podpisu, potvrzeným podáním stejného obsahu předaným k poštovní přepravě dne 26. 3. 2020. Krajský soud měl za to, že usnesení ze dne 13. 3. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 13, nabylo právní moci dne 19. 3. 2020, neboť právě tohoto dne byla dle údaje na doručence zásilka obsahující uvedené usnesení vhozena do poštovní schránky žalobce.

II.

Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a jednání

[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu ze dne 2. 4. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 44, kasační stížnost, kterou následně doplnil prostřednictvím ustanoveného zástupce.

[4] Stěžovatel namítá, že na zásilce, kterou mu bylo doručováno usnesení ze dne 13. 3. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 13, nebylo v rozporu s § 50 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 42 odst. 5 s. ř. s. vyznačeno datum jejího vhození do poštovní schránky stěžovatele, který tak nemohl znát přesné datum dodání písemnosti, přičemž se s ní fakticky seznámil až v pátek dne 20. 3. 2020. Nelze klást k tíži stěžovatele, že poštovní doručovatel nevyznačil na písemnosti datum jejího vhození do poštovní schránky. Lhůta k doplnění žaloby tak dle stěžovatele uplynula až v pondělí dne 23. 3. 2020 a žaloba tedy byla doplněna včas. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 14 Co 168/2018 (dostupné z databáze ASPI). K prokázání svých tvrzení navrhl stěžovatel důkazem obálku, v níž byla předmětná zásilka doručována.

[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že posouzení kasačních námitek nechává zcela na Nejvyšším správním soudu, neboť námitky směřují výhradně proti postupu krajského soudu.

[6] Nejvyšší správní soud nařídil ve věci na den 10. 9. 2020 jednání, aby provedl stěžovatelem navržený důkaz – obálku, v níž bylo stěžovateli doručeno usnesení ze dne 13. 3. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 13. Provedením uvedeného důkazu Nejvyšší správní soud zjistil, že na přední straně obálky typu III. je označen adresát zásilky, jímž je stěžovatel, a doručovaná písemnost – usnesení krajského soudu ze dne 13. 3. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 13. Zadní strana obálky zůstala zcela nevyplněna, datum vhození písemnosti do poštovní schránky stěžovatele ani datum, jméno a příjmení či podpis poštovního doručovatele na ní nejsou uvedeny.

III.

Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[8] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

[9] Na úvod Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětná kasační stížností směřuje proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS, všechna zde citovaná konečná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pod tyto důvody lze podřadit i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 – 53).

[10] Jelikož kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí krajského soudu, nemůže se ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v daném řízení je tudíž toliko otázka, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, když žalobu stěžovatele odmítl pro její opožděné doplnění.

[11] Dle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Zvláštní lhůta pro podání žaloby ve věcech mezinárodní ochrany je stanovena v § 32 odst. 1 zákona o azylu, podle něhož lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí.

[12] Dle § 40 odst. 1 s. ř. s. lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. Dle § 40 odst. 3 s. ř. s., připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. To neplatí o lhůtách stanovených podle hodin.

[13] Dle § 35 odst. 10 s. ř. s. požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení.

[14] Dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba proti rozhodnutí správního orgánu obsahovat kromě jiných náležitostí též žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.

[15] Dle § 71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.

[16] Dle § 42 odst. 5 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování obdobně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení.

[17] Dle § 50 odst. 1 o. s. ř. nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti (důraz doplněn).

[18] Ve věci nebylo sporné, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli předáno dne 28. 1. 2020. Následujícím dnem tedy začala běžet patnáctidenní lhůta pro podání žaloby, jejíž konec připadal na 12. 2. 2020. V tento poslední den lhůty podal stěžovatel blanketní žalobu spolu s návrhem na ustanovení zástupce pro dané řízení, tím došlo v souladu s § 35 odst. 10 ve spojení s § 71 odst. 2 s. ř. s. ke stavení lhůty pro doplnění žaloby. Usnesením ze dne 13. 3. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 13, krajský soud návrh stěžovatele na ustanovení zástupce zamítl, neboť stěžovatel ani přes výzvu soudu nedoložil včas své osobní, majetkové a výdělkové poměry pro účely posouzení uvedeného návrhu. Zároveň krajský soud vyzval stěžovatele k doplnění žaloby ve lhůtě jednoho dne ode dne doručení (právní moci) předmětného usnesení. Toto usnesení doručoval krajský soud stěžovateli obálkou typu III., tedy nikoliv do vlastních rukou, za podmínek stanovených v § 50 o. s. ř. ve spojení s § 42 odst. 5 s. ř. s.

[19] Krajský soud vyšel při určení počátku běhu lhůty pro doplnění žaloby z údajů na doručence založené ve spise, podle níž byla zásilka obsahující usnesení ze dne 13. 3. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 13, vhozena do poštovní schránky stěžovatele dne 19. 3. 2020 a konec lhůty pro doplnění žaloby tak připadal na následující den, pátek 20. 3. 2020. Stěžovatel však uvedl, že na obálce předmětné zásilky nebylo datum jejího vhození do schránky vyznačeno, vycházel tedy z toho, že zásilka byla do jeho poštovní schránky vhozena až dne 20. 3. 2020, kdy ji tam nalezl. Pro posouzení předmětné věci je tedy klíčové určení dne, k němuž lze uvedenou zásilku považovat za doručenou.

[20] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem prezentovaným v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 14 Co 168/2018, na nějž odkázal i stěžovatel ve své kasační stížnosti: „Zákon přitom v citovaném ustanovení § 50 odst. 1 o. s. ř. doručujícímu orgánu výslovně ukládá povinnost vyznačit datum vhození doručované písemnosti nejen na doručence (která se vrací soudu), nýbrž zároveň i „na písemnosti“, která je do schránky adresáta vhozena. K tomu slouží právě předtisk na obálce typ III. ve znění „Zásilka (písemnost) byla vložena do schránky a tím doručena: dne ...“. Toto pravidlo procesního práva není samoúčelné, ale jeho smyslem je vyrozumět adresáta zásilky o tom, který den je považován za den jejího doručení, neboť právě tento den určuje počátek běhu lhůt k podání opravných prostředků proti soudním rozhodnutím. Jak vyplynulo z dokazování před odvolacím soudem, v daném případě doručující orgán datum vhození na doručovanou písemnost (obálku, v níž bylo do povinnou užívané schránky vhozeno usnesení okresního soudu ze dne 9. 4. 2018, č. j. 31 EXE [č.]) v rozporu s ustanovením § 50 odst. 1 o. s. ř. nevyznačil. Za této situace pak doručení tohoto usnesení vhozením do povinnou užívané schránky nelze považovat za účinné, a proto se ode dne vhození písemnosti do schránky nemůže odvíjet běh odvolací lhůty proti takto doručovanému usnesení. Za den jeho doručení je tak třeba považovat až den, kdy se usnesení dostalo do rukou adresátky (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5278/2014, dostupné prostřednictvím internetu na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a tedy den 23. 4. 2018, když jeho dřívější účinné doručení nelze prokázat jinak (srov. § 50f odst. 5 o. s. ř.).“

[21] Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že za situace, kdy z obálky zásilky nebylo patrné datum jejího vhození do poštovní schránky, nemohl vědět, odkdy mu běží lhůta pro doplnění žaloby. Zásilku proto nelze považovat za doručenou k datu vhození do schránky, které bylo vyznačeno na doručence vrácené krajskému soudu. Vzhledem k tomu, že ze spisu nejsou patrné žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že se stěžovatel s obsahem předmětné zásilky seznámil dříve, než uvádí, nezbývá než vycházet z jeho tvrzení, podle něhož tak učinil až v pátek dne 20. 3. 2020, kdy zásilku nalezl ve schránce. Až od tohoto data lze tedy počítat běh soudem stanovené jednodenní lhůty pro doplnění žaloby, jejíž konec tak s ohledem na navazující víkend připadal v souladu s § 40 odst. 3 s. ř. s. na pondělí 23. 3. 2020. Vzhledem k tomu, že stěžovatel doplnil svou žalobu právě v pondělí dne 23. 3. 2020 (byť elektronickým podáním bez zaručeného elektronického podpisu, které však potvrdil v souladu s § 37 odst. 2 větou druhou s. ř. s. písemným podáním stejného obsahu předaným dle krajského soudu k poštovní přepravě dne 26. 3. 2020, tedy do tří dnů), nezbývá než uznat, že tak učinil včas.

[22] Ač tedy nelze krajskému soudu v jeho postupu ničeho vytknout (snad s výjimkou toho, že by bylo bývalo vhodnější doručovat předmětnou výzvu do vlastních rukou, tedy obálkou typu I., byť to zákon pro tento případ výslovně nevyžaduje), neboť při zjišťování data doručení výzvy logicky vycházel z údajů uvedených na doručence, přičemž nevyplněnou obálku neměl k dispozici, nelze než uzavřít, že napadené usnesení krajského soudu je z objektivního hlediska nezákonné, neboť stěžovatel doplnil původně blanketní žalobu o příslušné žalobní body včas.

IV.

Závěr a náklady řízení

[23] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž, pokud budou splněny veškeré podmínky řízení, soud o žalobě rozhodne meritorně, tedy posoudí její důvodnost.

[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

[25] Podle § 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem ustanoven k ochraně práv stěžovatele, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený zástupce stěžovatele, advokát Mgr. Ladislav Bárta, provedl v řízení před Nejvyšším správním soudem tři úkony právní služby, a to první poradu s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), písemné podání ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, kterým bylo doplnění kasační stížnosti, a účastnil se též jednání před soudem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Zástupci stěžovatele náleží za jeden úkon právní služby odměna ve výši 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu, celkem tedy 9 300 Kč (nikoliv 10 200 Kč, jak sám vyčíslil v podání ze dne 28. 9. 2020). Ustanovenému zástupci rovněž dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů, ve výši 300 Kč za každý provedený úkon, celkem tedy 900 Kč a náhrada za čas strávený cestou na jednání a zpět dne 10. 9. 2020 (8 započatých půlhodin), která dle § 14 advokátního tarifu činí celkem 800 Kč. Dále ustanovenému zástupci náleží dle § 13 odst. 1 a 5 advokátního tarifu náhrada cestovních výdajů, které vynaložil na cestu ke zmíněnému jednání a zpět ve výši (po zaokrouhlení na celé koruny) 2 113 Kč [ujeto 346 km, částka 6,108 Kč/km jízdy vychází z průměrné spotřeby motorové nafty dle přiloženého technického průkazu vozidla 6 l/100 km a z § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky č. 358/2019 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, účinné pro rok 2020]. Odměna ustanoveného zástupce a náhrada jeho hotových výdajů tedy v souhrnu činí 13 113 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 10. září 2020

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Usnesení ze dne 7. 7. 2020

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. E. P. H., zast. Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 – 44, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 1. 2020, č. j. OAM-700/ZA-ZA11-P06-2019, byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany posouzena dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“), jako nepřípustná a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo dle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.

[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného původně blanketní žalobu u Krajského soudu v Ostravě, který ji usnesením ze dne 2. 4. 2020, č. j. 62 Az 6/2020 - 44, odmítl, neboť dospěl k závěru, že ji žalobce doplnil o příslušné žalobní body až po uplynutí lhůty k tomu soudem stanovené.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) poté podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost a následně rovněž návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

[4] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje tím, že v případě jeho zamítnutí by musel vycestovat do země původu (na Kubu), kde mu hrozí nebezpečí vážné újmy. Dále uvádí, že by došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, neboť by neměl možnost osobně vystupovat v soudním řízení a vykonávat svá procesní práva. Vycestování by znamenalo dle jeho tvrzení rovněž nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, neboť by vedlo k jeho odloučení od partnerky, se kterou sdílí společnou domácnost a která by s ohledem na aktuální omezení a svou sociální situaci nemohla do země původu stěžovatele vycestovat.

[5] Žalovaný k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že se jedná o opakovanou žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu, přičemž v ní stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti, respektive je neuvedl včas. Žalovaný tedy nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2020, č. j. 5 Azs 110/2020 – 9, pak žalovaný zdůraznil, že samotný zásah do procesních práv stěžovatele nemůže odůvodnit přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť opačný závěr by vedl k mechanickému přiznávání odkladného účinku kasačním stížnostem ve věcech mezinárodní ochrany, čímž by byla popřena mimořádnost tohoto institutu.

[6] Podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 32 odst. 2 a 5 zákona o azylu nemá kasační stížnost v daném případě ze zákona odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek žalobě, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[8] Po zhodnocení okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.

[9] Nejvyšší správní soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojde-li k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, bude stěžovatel v důsledku právních účinků pravomocného rozhodnutí žalovaného nucen vycestovat zpět do země původu, ačkoli v doplnění žaloby, jehož opožděnost v kasační stížnosti zpochybňuje, namítal, že v řízení o své opakované žádosti uplatnil nový důvod pro udělení mezinárodní ochrany, a to tvrzení, že se jako voják kubánské armády účastnil její intervence v Angole, přičemž měl za to, že tento důvod nemohl uplatnit ve své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neboť jím tvrzené skutečné nebezpečí vážné újmy vyplývající z možnosti uvěznění z uvedeného důvodu mělo souviset s novými informacemi o zemi původu.

[10] Pokud by se však stěžovatel byl nucen v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného ve spojení s rozhodnutím krajského soudu o odmítnutí žaloby vrátit do země původu, byla by tím možnost poskytnutí ochrany právě před tvrzenou vážnou újmou ze strany státních orgánů země původu, i v případě následného úspěchu jeho kasační stížnosti a posléze eventuálně i žaloby, v podstatě vyloučena. Ze spisu přitom nevyplývá a žalovaný ani netvrdí, že by stěžovatel disponoval jiným oprávněním k pobytu na území ČR, které by mu umožnilo zůstat na tomto území do skončení řízení o jeho kasační stížnosti.

[11] Nejvyšší správní soud přihlédl rovněž k tomu, že povinnost vycestovat z území ČR jakožto důsledek rozhodnutí žalovaného zasahuje rovněž do soukromého a rodinného života stěžovatele, neboť stěžovatel v ČR pobývá se svou partnerkou, jejíž finanční situace, která je soudu známa z prohlášení stěžovatele o jeho majetkových poměrech, by jí pravděpodobně neumožnila vycestovat na Kubu společně se stěžovatelem.

[12] Nejvyšší správní soud má za to, že uvedené následky žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného ve spojení s rozhodnutím krajského soudu o odmítnutí žaloby, napadeného kasační stížností, mohou pro stěžovatele představovat nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám.

[13] Vzhledem k uvedenému závěru již Nejvyšší správní soud neposuzoval další stěžovatelem uváděný důvod vzniku újmy, tedy jeho obecné tvrzení o porušení jeho procesních práv v řízení o kasační stížnosti v případě nevyhovění jeho návrhu na přiznání odkladného účinku. Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud pouze dodává, že pro posouzení tohoto tvrzení by nyní bylo určující recentní usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 – 38, podle něhož „[o]becně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“.

[14] Nejvyšší správní soud neshledal ani skutečnosti, pro které by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil např. v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“. S ohledem na nutnost vycestování z České republiky stojí v daném případě proti újmě, která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo maximálně mírné intenzity. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je totiž rozhodnutím prozatímní povahy, které pouze dočasně oddaluje povinnost stěžovatele vycestovat z území ČR, jež se plně obnoví v případě, že bude kasační stížnost stěžovatele zamítnuta a stěžovatel mezitím nezíská jiný pobytový titul.

[15] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, což vyvolává bez dalšího právní následky stanovené v § 78b zákona o azylu.

[16] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 7. července 2020

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací