5 Azs 175/2026

Plný text

5 Azs 175/2026 - 21
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T. S. N., zast. Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 4, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor cizinecké policie, sídlem [adresa] Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2026, č. j. 43 A 32/202613,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 8. 2026, č. j. KRPA26213112/ČJ2026000022ZSV, jímž žalovaná rozhodla dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění; dobu zajištění stanovila dle § 124 odst. 3 téhož zákona na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

[2] Stěžovatel se dne 11. 8. 2026 dostavil k žalované za účelem řešení své pobytové situace. Předložil platný cestovní doklad, na jehož základě bylo zjištěno, že není držitelem žádného pobytového oprávnění a v jeho cestovním dokladu se nenacházelo platné vízum ani vstupní razítko. Z tohoto důvodu bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná dospěla k závěru, že stěžovatel naplnil zákonné podmínky dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a je zde nebezpečí, že by mohl mařit výkon úředního rozhodnutí a nevycestovat, jelikož na území České republiky doposud pobýval neoprávněně, pracuje zde bez platného pracovního povolení, nedisponuje dostatečnými finančními prostředky a nemá koupenou letenku do své domovské země. Rovněž nebyl schopen uvést přesnou adresu svého pobytu v České republice, pouze sdělil, že se zdržuje v Karlových Varech. Nemá zde rodinné příslušníky. Žalovaná konstatovala, že uložení zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců by bylo nedostačující. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy vyhoštění. V případě stěžovatele existoval reálný předpoklad realizace vyhoštění z území EU v době trvání zajištění, neboť neexistuje překážka trvalejší povahy, která by jeho vyhoštění bránila. Ani stěžovatel žádné překážky vycestování neuvedl. Realizací vyhoštění dojde k přiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel může vycestovat do země původu, případně neuvedl tak zásadní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že rozhodnutí o správním vyhoštění nebude možné vykonat; není občanem EU ani jeho rodinným příslušníkem a v České republice se nenachází žádná osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost či ji měl v péči. V České republice nemá žádnou rodinu.

[3] Stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaná v rozporu se skutečným stavem a provedeným dokazováním uzavřela, že nebylo možno uvažovat o uložení zvláštních opatření. Stěžovatel se dostavil za účelem řešení své pobytové situace dobrovolně, disponoval dokladem o zajištění ubytování a projevil vůli vycestovat z území. Rozhodnutí žalované je jak nepřezkoumatelné, tak i nezákonné, jelikož rozhodnutí o zajištění je subsidiární ke zvláštním opatřením. Ta měla být uložena a až po jejich neplnění měl být stěžovatel zajištěn.

[4] Městský soud konstatoval, že dle rozhodnutí velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C704/20 a C39/21 (dále jen „rozhodnutí velkého senátu SDEU“), jsou soudy povinny při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění cizince, které vyplývají z unijního práva, tedy i ve věcech zajištění za účelem správního vyhoštění, na které dopadá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice), přihlížet z moci úřední k vadám a nezákonnostem rozhodnutí o zajištění, které soudy zjistí, případně které vyjdou v řízení najevo, přestože nejsou součástí uplatněných žalobních bodů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 Azs 96/202139, č. 4456/2023 Sb. NSS). Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované není nepřezkoumatelné. Napadené rozhodnutí podrobně popisuje situaci stěžovatele a okolnosti jeho pobytové historie, závěry žalované vycházejí z obsahu správního spisu a jsou logicky a přesvědčivě odůvodněny. Žalovaná vysvětlila, na základě čeho dospěla k závěru o nutnosti zajištění stěžovatele a současně srozumitelně a přezkoumatelně zdůvodnila, jak dospěla k závěru, že by uložení zvláštních opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců bylo nedostačující.

[5] Městský soud s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu potvrdil, že zajištění cizince je sice prostředek ultima ratio a má k němu být přistoupeno pouze, pokud mírnější opatření jsou nedostatečná, nicméně i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/201638, dospěl k závěru, že zvláštní opatření lze uložit pouze tehdy, pokud lze předpokládat, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z něj plynoucí a zároveň neexistuje obava, že by byl ohrožen výkon správního vyhoštění. Není tedy pravdou, že žalovaná by prvně musela uložit zvláštní opatření a až v případě, že by jej stěžovatel neplnil, mohla přistoupit k jeho zajištění. Stěžovatel se sice sám přihlásil žalované a projevil vůli vycestovat, nešlo však přehlédnout jeho pobytovou minulost, ale především jeho tvrzení z výslechu účastníka správního řízení ze dne 11. 8. 2026, č. j. KRPA26213111/ČJ2026000022ZSV (dále jen „protokol o výslechu“), kde uvedl, že pobývá na neznámé adrese v Karlových Varech a není nikde kontaktní. Dále v protokolu o výslechu uvedl, že nedisponuje finančními prostředky pro složení finanční záruky. Odůvodnění nemožnosti uložení zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců městský soud korigoval odůvodnění žalované, jelikož sice dospěl k závěru, že opatření nebylo možné uložit z důvodu dřívějšího nelegálního pobytu a taky stěžovatelem tvrzené nemožnosti jej kontaktovat, avšak nebylo ze správního spisu zjištěno tvrzení žalované, že by nebyla ověřena identita stěžovatele, jak tvrdila žalovaná. S ostatními závěry v odůvodnění rozhodnutí žalované se městský soud ztotožnil. Požadavek, aby k zajištění cizince bylo přistoupeno pouze tehdy, kdy není možné účinně využít mírnějších opatření, byl tedy v projednávaném případě řádně zohledněn, a proto městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

[6] V kasační stížnosti stěžovatel namítá kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že městský soud se ztotožnil s nesprávnými právními závěry žalované. Opakuje námitky, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho zajištění, k tomu má být přistoupeno až tehdy, pokud nepostačuje uložení zvláštního opatření. Odkazuje tak na městským soudem citované rozhodnutí velkého senátu SDEU, který stanovil, že při rozhodnutí o zajištění cizince je při soudním přezkumu takového rozhodnutí přihlížet z moci úřední k vadám a nezákonnostem, které během řízení vyjdou najevo. Žalovaná dle stěžovatele nehodnotila provedené dokazování způsobem, jaký jí ukládá § 50 odst. 4 správního řádu a nepřezkoumatelně tak uzavřela, že nebylo možno uvažovat o uložení zvláštních opatření dle § 123 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel byl již ve správním řízení právně zastoupen a předložil doklad o ubytování, avšak jako cizinec neuměl adresu přesně vysvětlit. Žalovaná navíc své odůvodnění opřela o předkládání padělaných dokladů, což bylo vyvráceno, a také výkonem nelegální práce, pro což nebylo řízení o správním vyhoštění vedeno. Na tyto nedostatky upozornil i městský soud v bodě 20 svého odůvodnění, stejně tak nebylo možné učinit závěr, že stěžovatel nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, když ještě takové rozhodnutí nebylo vůči stěžovateli vydáno.

[7] Žalovaná dle stěžovatele neprokázala, že nebylo možno přistoupit k uložení zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel vypověděl, že nemá dostatečné prostředky na složení finanční záruky, žalovaná se jej měla dotázat, zda nedisponuje finančními prostředky na bankovním účtu. Stejně tak nebylo prokázáno, že by nemohla být využita zvláštní opatření dle § 123b odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců. Z jednání stěžovatele není možné dovodit úmysl mařit návratové rozhodnutí takovým způsobem, aby bylo nezbytné přistoupit k jeho zajištění, navíc žádné takové vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění neexistuje. Navrhuje tak rozsudek městského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[10] Vzhledem k tomu, že se jedná o věc, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. nejprve posuzoval, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Neníli tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle judikatury může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[11] Stěžovatel žádný důvod přijatelnosti v kasační stížnosti neuvedl a Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se o žádný z typových případů nejedná.

[12] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[13] Co se týče tvrzené nepřezkoumatelnosti, Nejvyšší správní soud odkazuje na judikaturu popisující, jaké vady naplňují kasační důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007107, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200876, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200674, č. 1566/2008 Sb. NSS). Z pohledu uvedené judikatury Nejvyšší správní soud neshledal žádné pochybení městského soudu, které by mělo za následek nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Závěry městského soudu, jejichž dostatečnost stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje, jsou logické a srozumitelné, adekvátně reagují na žalobní argumentaci stěžovatele. Dílčím skutkovým otázkám, které popisuje stěžovatel, se městský soud dostatečně věnoval.

[14] Usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/201638, stanovilo, že „[v]olba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, mezi něž patří zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince“. Toto usnesení rovněž potvrdilo, že není podmínkou, aby policejní orgány vždy prvně uložily zvláštní opatření a poté, co by nebylo respektováno, tak lze přejít k zajištění cizince. Pokud by bylo uloženo cizinci zvláštní opatření, které by nevedlo k vytyčenému cíli, jelikož cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, tak by uložením neúčelného zvláštního opatření byl mařen výkon správního vyhoštění. K zajištění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a jeho vztahu ke zvláštním opatřením podle § 123b téhož zákona se Nejvyšší správní soud vyjádřil mj. v rozsudku ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/201226, v usnesení ze dne 27. 5. 2024, č. j. 4 Azs 18/202454, či ze dne 21. 6. 2024, č. j. 5 Azs 124/202441. Podle těchto rozhodnutí lze k zajištění přistoupit pouze tehdy, neníli možno využít mírnější účinná opatření, a musí sledovat vymezený účel, jímž je zabránění nepovoleného pobytu cizího státního příslušníka na území a realizace jeho vyhoštění či vydání především v případech existence nebezpečí, že cizinec bude správní vyhoštění mařit nebo jinak ztěžovat.

[15] Otázkou zákonnosti (oprávněnosti) zajištění stěžovatele se městský soud zabýval a jeho závěry nijak nevybočují z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu. Z ní plyne, že zákonodárce musí dostatečně dostupným, přesným a předvídatelným způsobem vymezit podmínky, při jejichž splnění je možné zajištění uskutečnit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. 1 Azs 146/201923, bod 14, či ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 As 146/201344, bod 16, dále viz rozsudek ESLP ze dne 21. 10. 2013, stížnost č. 42750/09, Del Río Prada proti Španělsku, bod 125). To se děje prostřednictvím jednotlivých skutkových podstat uvedených v § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž tato právní úprava koresponduje se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

[16] Posouzení městského soudu k tomu, proč nebylo možno přistoupit k mírnějšímu zvláštnímu opatření, odpovídá závěrům shora uvedené judikatury a ani zde není prostor uvažovat o hrubém pochybení tohoto soudu. Městský soud rovněž neopomněl jednotlivá dílčí pochybení obsažená v odůvodnění rozhodnutí žalované a odůvodnil, proč nepředstavují natolik zásadní pochybení, že by bylo nutné rozhodnutí žalované zrušit. Žalovaná na straně 5 uvedla, že je zde důvodná obava, že stěžovatel na území České republiky bude porušovat právní předpisy a nebude respektovat stanovená opatření, jelikož si obstarává padělané doklady na svoje jméno a ty pak předkládá policii. Nejvyšší správní soud nepopírá, že to nekoresponduje se zjištěními ze správního spisu, kde byl stěžovatelův cestovní doklad ověřen jako pravý (viz protokol o výslechu. Oporu pro zajištění cizince však (bez ohledu na výše uvedenou nesprávnost) poskytují samotná tvrzení stěžovatele obsažená v protokolu o výslechu, přičemž skýtají dostatečný podklad pro závěr učiněný v rozhodnutí žalované.

[17] Stěžovatel v protokolu o výslechu uvedl, že „[v] České republice se zdržuje na území Karlových Varů a přesnou adresu nezná“. Dále uvedl, „V České republice nemám žádnou adresu, ke které bych měl nějaký vztah. Adresu současného pobytu jsem nikde nehlásil. “ Současně stěžovatel konstatoval: „Nejsem nikde kontaktní. V případě, že mi policie bude chtít cokoliv doručovat, žádám o ustanovení opatrovníka a doručovat prostřednictvím jeho.“ Uložení zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nebylo tudíž možné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/201552, č. 3429/2016 Sb. NSS). Nic na tom nemění ani stěžovatelem předložený doklad (potvrzení) o zajištění ubytování na adrese: „S.X, S.“. Jak správě poznamenala žalovaná, toto potvrzení není datováno a není tedy zřejmé, kdy bylo vystaveno. Jeho obsah zjevně je v rozporu s tvrzením stěžovatele, že nezná adresu svého pobytu, žádnou tady nemá a nadto se zdržuje v Karlových Varech, nikoliv v Sokolově.

[18] Pokud stěžovatel v protokolu o výslechu jasně uvedl, že „nedisponuje žádnou finanční hotovostí, nemůže nabídnout žádnou finanční záruku ani není žádná osoba, která by toto učinila“, tak nemohlo být shledáno uložení zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jako účelné. Pokud byl stěžovatel dotázán, zda disponuje peněžními prostředky na složení záruky, tak tím nepochybně byly myšleny peněžní prostředky, kterými je stěžovatel schopen disponovat, jak tedy hotovostní, tak i bezhotovostní. Není třeba, aby se žalovaná speciálně dotazovala na skutečnost, zda stěžovatel disponuje bankovním účtem a zda má na něm nějaké finanční prostředky.

[19] Městský soud dostatečně korigoval závěr učiněný žalovanou v případě uložení zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Důvodem pro nemožnost užití zvláštního opatření dle tohoto ustanovení byl stěžovatelův předchozí nelegální pobyt, nikoliv však, že není ověřena jeho identita. Důvodem pro nemožnost uložení je tudíž rovněž skutečnost zmíněná výše, že stěžovatel nezná svoji adresu a není nikde kontaktní. Proto nemohlo být přistoupeno k užití zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, jelikož by nebylo možné provádět pobytové kontroly.

[20] Nejvyšší správní soud uzavírá, že je vždy nutné vycházet především ze samotných tvrzení cizince. Je na cizinci, aby policejním orgánům předložil relevantní záruky, které by mohly odůvodnit uložení zvláštního opatření namísto zajištění. Tímto způsobem je i veden pohovor, ve kterém se policejní orgán především dotazuje na možnost složení finanční záruky, na sociální a rodinné zázemí na území České republiky a trvalou adresu na území České republiky. Pokud stěžovatel na území České republiky pobývá nelegálně, není schopen složit finanční záruku, nemá zde sociální vazby a ani nezná adresu svého pobytu, tak nemohl být učiněn žalovanou závěr, že je možné užití zvláštního opatření, které bude funkční a dostatečně stěžovatele na území České republiky zadrží až do vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.

[21] Nejvyšší správní soud uzavírá, že se městský soud nijak neodchýlil od judikatury kasačního soudu a nedopustil se ani hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost proto soud odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.

[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského (městského) soudu. Žalované, jíž by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 22. října 2026

JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu