Plný text
5 Azs 184/2026 - 26
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: G. M., zastoupen JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2026, č. j. 20 Az 29/2025 45, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze (dále ,,městský soud‘‘) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce (dále „stěžovatel‘‘) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2025, č. j. OAM 457/ZA ZA11 ZA13 2025. Tímto rozhodnutím žalovaný shledal opakovanou žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18. 4. 2025 nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o této žádosti zastavil podle § 25 písm. i) téhož zákona.
[2] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje tím, že újma, která by mu hrozila v případě jeho nepřiznání, je nepoměrně větší než újma, jež by mohla vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku. V případě neúspěchu by totiž musel vycestovat z České republiky, neboť nemůže získat jiné pobytové oprávnění.
[4] Stěžovatel přicestoval na území České republiky v roce 2023 společně s manželkou a třemi syny, kteří rovněž požádali o mezinárodní ochranu. Nejstarší syn dosáhl věku 18 let, s čímž je v Arménii spojena povinnost nastoupit vojenskou službu, a další syn dosáhl věku 16 let, kdy vzniká povinnost registrace u vojenských úřadů. Nejstaršímu synovi byl doručen povolávací rozkaz a pro odmítnutí vojenské služby po něm bylo vyhlášeno pátrání. V případě návratu do Arménie hrozí oběma synům buď trestní postih za vyhýbání se vojenské službě, nebo při jejím výkonu diskriminace, šikana, fyzické násilí a ponižování. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických Armenia 2023 Human Rights Report.
[5] Na podporu svého návrhu stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně usnesení č. j. 3 Azs 309/2017 26 a č. j. 5 As 73/2011 100. Z posledně uvedeného usnesení stěžovatel dovozuje, že nucené opuštění České republiky před rozhodnutím o kasační stížnosti může s ohledem na osobní a rodinné poměry cizince představovat nenahraditelnou újmu. Zároveň může zasáhnout do jeho práva osobně se účastnit řízení, být v kontaktu se zástupcem a udělovat mu pokyny. Po cizinci přitom nelze požadovat, aby vzniku újmy předcházel nelegálním pobytem a vystavil se tak riziku správního vyhoštění.
[6] Podle stěžovatele je proto třeba přiznat kasační stížnosti odkladný účinek nejen kvůli hrozícímu zásahu do jeho soukromého a rodinného života, ale také v zájmu zachování jeho práva osobně se účastnit řízení a účinně komunikovat se svou zástupkyní.
[7] Žalovaný s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas. Uvedl, že nové důvody opakované žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany se netýkaly změny situace v zemi původu, důvodů vycestování ani původně tvrzených obav stěžovatele; ostatně se netýkaly ani jeho samotného. Podle žalovaného proto nesvědčily o riziku pronásledování podle § 12 zákona o azylu ani vážné újmy podle § 14a téhož zákona. Stěžovatel netvrdil žádnou změnu bezpečnostní či politické situace v Arménii a žalovaný ji nezjistil ani ze shromážděných informací. Argumentaci týkající se obav z nástupu synů stěžovatele k povinné vojenské službě považuje žalovaný za účelovou. Stěžovatel ji odůvodnil pouze tím, že „kdykoli může vypuknout válka“ (str. 20 správního spisu). Taková ničím nepodložená domněnka podle žalovaného přiznání odkladného účinku neodůvodňuje.
[8] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[9] Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 s. ř. s. nejsou naplněny.
[10] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského, resp. městského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušené. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.
[11] Smyslem institutu odkladného účinku je to, aby ve správním soudnictví ve věcech, v nichž se přezkoumávají pravomocná (a tedy zásadně vykonatelná) rozhodnutí, bylo možné výjimečně docílit, aby po dobu přezkumu napadené rozhodnutí správního orgánu nebo krajského (městského) soudu nebylo vykonatelné, resp. nezakládalo jiné právní následky.
[12] Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly a z jakých konkrétních okolností ji vyvozuje (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická či bagatelní. Stěžovatel musí hrozbu nepoměrně větší újmy jednak dostatečně konkrétně tvrdit, ale především náležitě doložit. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaný a podložený konkrétními důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 74).
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzením stěžovatele, že v případě nepřiznání odkladného účinku bude nucen vycestovat z České republiky, neboť nemůže získat jiné pobytové oprávnění. Samotná povinnost vycestovat je však obvyklým důsledkem neúspěšné žádosti o mezinárodní ochranu a bez dalších konkrétních okolností nepředstavuje újmu odůvodňující přiznání odkladného účinku.
[14] Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že by jeho vycestování zasáhlo do soukromého a rodinného života. Stěžovatel sice uvedl, že na území České republiky přicestoval společně s manželkou a třemi syny, kteří rovněž požádali o mezinárodní ochranu, neupřesnil však jejich současný pobytový status ani to, zda a jak konkrétně by nepřiznání odkladného účinku vedlo k rozdělení rodiny. Obě stěžovatelem citovaná usnesení NSS (č. j. 3 Azs 309/2017 26 a č. j. 5 As 73/2011 100) sice přiznala odkladný účinek, ale týkala se zrušení pobytových oprávnění, nikoli neúspěšné opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Vyjde li Nejvyšší správní soud z judikatury týkající se opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu, pak skutečnost, že jde o opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, sice sama o sobě překážku přiznání odkladného účinku nepředstavuje, stěžovatel však musí konkrétně tvrdit a osvědčit závažnou újmu, která mu hrozí před skončením soudního řízení; současně nesmí být přiznání odkladného účinku v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[15] Takové okolnosti ovšem v nynější věci tvrzeny ani osvědčeny nejsou. Převážná část návrhu se navíc ani netýká újmy hrozící samotnému stěžovateli, nýbrž jeho dvěma nejstarším synům v souvislosti s jejich brannou povinností v Arménii. Stěžovatel tvrdí, že nejstaršímu synovi byl doručen povolávací rozkaz a následně po něm bylo vyhlášeno pátrání, k čemuž doložil nepřeloženou kopii dokumentu o vyhlášení pátrání. Ani obecný odkaz na zprávu Armenia 2023 Human Rights Report bez označení konkrétních částí vztahujících se k osobní situaci jeho synů však neosvědčuje, že by jim v případě návratu reálně hrozil tvrzený trestní postih, diskriminace, šikana či násilí. Stěžovatel nadto nevysvětlil, jak by se tato tvrzená rizika promítla do jeho vlastní situace a založila újmu hrozící přímo jemu v důsledku napadeného rozhodnutí.
[16] Rovněž obecně vyjádřený zájem cizince na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti a na kontaktu s advokátem nemůže bez dalších individuálních okolností sám o sobě odůvodnit přiznání odkladného účinku (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 38). Stěžovatel je v nynějším řízení zastoupen advokátkou a neuvedl žádné konkrétní okolnosti, pro něž by jeho osobní přítomnost na území České republiky byla nezbytná nebo pro něž by s ní nemohl komunikovat i ze zahraničí.
[17] Stěžovatel tedy dostatečně konkrétně netvrdil ani neosvědčil, že by mu v důsledku nepřiznání odkladného účinku hrozila újma ve smyslu § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 s. ř. s. Jeho tvrzení o nutnosti vycestovat a omezení osobního kontaktu se zástupkyní jsou obecná. Tvrzené riziko postihu v Arménii se pak vztahuje především k jeho synům, přičemž stěžovatel neosvědčil jeho existenci ani konkrétní dopad do své vlastní právní sféry. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že z rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoliv závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 76).
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. října 2026
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu