5 Azs 259/2018

Plný text

5 Azs 259/2018 - 61

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: I. S., zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 6. 2018, čj. CPR-10874-7/ČJ-2018-930310-V246, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, čj. 13 A 68/2018-18,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 2. 2018, č. j. KRPA-68030-20/ČJ-2018-000022, byla stěžovateli podle § 101 písm. e) správního řádu v návaznosti na § 120a odst. 5 ve spojení s § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, stanovena nová doba k vycestování z území České republiky do 23 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Doba k vycestování byla stanovena v návaznosti na rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 23. 3. 2015, č. j. KRPA113974-17/ČJ-2015-000022, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2015. Proti rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování podal žalobce odvolání, o kterém žalovaná rozhodla žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 15. 6. 2018 tak, že formulačně upravila text výroku a ve zbylé části prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

[2] Proti rozhodnutí žalované žalobce brojil žalobou, kterou městský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.

II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností.

[4] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že rozhodnutí podle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců nemusí zohledňovat zásah do soukromého a rodinného života cizince. Stěžovatel namítl, že přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života cizince nelze posuzovat výlučně s ohledem na českou zákonnou úpravu. Správní řízení, jehož výsledkem má být nucené vycestování, musí v každém případě respektovat kautely vyplývající z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

[5] Podle stěžovatele by případné opomenutí vyhodnocení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince při vydávání rozhodnutí podle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců mohlo být akceptovatelné pouze v případě zcela nepatrného časového odstupu prvotního rozhodnutí o správním vyhoštění a rozhodnutí podle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel dále konstatoval, že v případě rozhodnutí podle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců je nutné zohlednit také skutečnost, že rodinný život v ČR založil v době, kdy na jejím území disponoval pobytovým oprávněním.

[6] Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek městského soudu a rozhodnutí žalované a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

[7] Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti a odkázala na shromážděný spisový materiál. V postupu ve správním řízení neshledává žádné pochybení a plně souhlasí s názorem uvedeným v rozsudku městského soudu.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Kasační stížnost není důvodná.

[9] Sporná otázka v nyní projednávané věci je, zda měly správní orgány povinnost posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování podle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců do stěžovatelova soukromého a rodinného života.

[10] NSS se v rozsudku ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30, zabýval výkladem § 174a zákona o pobytu cizinců, v němž konstatoval, že toto ustanovení pouze vymezuje okolnosti, kterými se má správní orgán zabývat v těch případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, avšak nevyplývá z něj, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. V případě rušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jenž byl aplikován v uvedeném rozsudku, taková povinnost zákonem stanovena není, přičemž „[s]kutečnost, že zákonodárce do zákona výslovně nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nepovažuje Nejvyšší správní soud za náhodnou. Nastavení podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy, že nutně nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců.“ Obdobně, jak NSS uvedl v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Azs 338/2016-39, není nutné dopad rozhodnutí zkoumat ani v případech spadajících pod § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť u cizince pobývajícího mimo území ČR déle než 6 let „nelze takový zásah ani legitimně předpokládat.“ Důvody pro zrušení platnosti povolení k pobytu jsou tudíž v § 77 zákona o pobytu cizinců záměrně systematicky rozděleny do odst. 1 a 2 s ohledem na nezbytnost posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince, přičemž v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „jsou vyjmenovány důvody, při jejichž splnění je zásah do soukromého nebo rodinného života cizince prakticky vyloučen.“

[11] V rozsudku ze dne 14. 3. 2018, čj. 6 Azs 422/2017-29, NSS potom výše uvedené závěry doplnil a uvedl, že „[s]kutečnost, že zákon o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců do rodinného a soukromého života, na rozdíl od jiných rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona, znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady takových rozhodnutí do soukromého a rodinného života jako nízké, až zanedbatelné. Nelze však současně ztrácet ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá přímo z Úmluvy.“

[12] NSS následně v rozsudku ze dne 31. 5. 2018, čj. 5 Azs 46/2016-53, konstatoval, že „ve většině případů [spadajících pod § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců] lze předpokládat, že rozhodnutím o zrušení trvalého pobytu z tohoto zákonného důvodu nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života, a tedy k porušení čl. 8 Úmluvy; takovou situaci však nelze a priori vyloučit. Čl. 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Uvedené znamená, že pokud stěžovatel v řízení o zrušení svého povolení k trvalému pobytu namítá nepřiměřenost zásahu do svého soukromého a rodinného života a porušení čl. 8 Úmluvy, musí se správní orgány s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v dotčeném řízení vyžaduje, nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Na tomto závěru nic nemění ani nový odstavec 3 § 174a zákona o pobytu cizinců, jenž byl do tohoto ustanovení doplněn s účinností od 15. 8. 2017.“

[13] Povinností zkoumat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života v případě rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování podle § 120a odst. 5 zákon o pobytu cizinců se pak zabýval NSS v rozsudku ze dne 13. 12. 2018, čj. 7 Azs 360/2018-39, v němž zohlednil rovněž výše citované závěry. NSS v tomto rozsudku uvedl, že stejně jako u § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není u § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců stanovena výslovná povinnost zkoumat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, a to proto, že „toto rozhodnutí navazuje na již vydané rozhodnutí o správním vyhoštění, v rámci něhož byla přiměřenost dopadu zkoumána obligatorně (viz § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců), a proto by opětovné zkoumání dopadu do soukromého a rodinného života bylo zpravidla nadbytečné.“ Dále NSS doplnil, že nelze vyloučit, že mezi vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění a vydáním rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování může uplynout poměrně dlouhá doba, během které může dojít k podstatné změně okolností vyžadující nové posouzení zásahu do soukromého a rodinného života cizince také v rámci rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování. S ohledem na to, že správním orgánům povinnost zabývat se dopadem rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování do soukromého a rodinného života cizince bez dalšího nevyplývá přímo ze zákona, jsou správní orgány povinny přiměřenost dopadu rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování do soukromého a rodinného života posoudit zpravidla pouze k výslovné námitce cizince.

[14] Stěžovatel v odvolání namítal, že rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, pokud by bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. V této souvislosti uvedl, že žije a pracuje v ČR více než 14 let, má zde přítelkyni, která má v ČR trvalý pobyt, a s níž sdílí společnou domácnost. Dále stěžovatel namítl, že správní orgán I. stupně nevyhodnotil dopad rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života ani změnu jeho osobní situace. K této námitce žalovaná konstatovala, že předmětem přezkumu je rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování a nikoli již pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, které je pouze jedním z podkladů, z něhož je v nynějším řízení vycházeno, a proto k této námitce nelze přihlédnout. Stěžovatel následně v žalobě namítl, že se žalovaná nezabývala odvolací námitkou ohledně zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Městský soud k tomu konstatoval, že v § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců není stanovena povinnost správních orgánů zabývat se zásahem do soukromého a rodinného života cizince, a proto žalovaná nepochybila, pokud tuto skutečnost nezohlednila.

[15] Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že stěžovatelovy odvolací námitky týkající se nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života směřují proti rozhodnutí o správním vyhoštění, nelze odhlížet od toho, co vyplývá z obsahu celého odvolání. Podání, v němž jsou konkretizovány námitky stěžovatele, je označeno jako „Doplnění odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, evidovanému pod č. j. KRPA-68030-20/ČJ-2018-000022 ze dne 20. 2. 2018“. Stěžovatel tedy v tomto podání nesprávně označuje rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování jako rozhodnutí o správním vyhoštění. Z uvedení dne a čísla jednacího rozhodnutí je však zřejmé, že odvolání a námitky v něm obsažené směřují proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o stanovení nové doby k vycestování. Za tohoto stavu tedy nelze než dovodit, že v odvolání byla obsažena také námitka nepřiměřeného zásahu rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel totiž namítl, že se změnila jeho osobní situace, neboť nyní žije ve společné domácnosti s přítelkyní.

[16] NSS nicméně dospěl k závěru, že z obsahu správního spisu ani z tvrzení stěžovatele nevyplývají žádné okolnosti, pro které by bylo možné stanovení nové doby k vycestování považovat z hlediska soukromého a rodinného života stěžovatele za nepřiměřené. Stěžovatelova námitka totiž zůstala jen ve zcela obecné rovině, neboť pouze namítal, že žije ve společné domácnosti s přítelkyní, která má na území ČR trvalý pobyt, aniž by uvedl, jaké konkrétní dopady bude mít rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování (srov. rozsudek NSS 13. 12. 2018, čj. 7 Azs 360/2018-39) do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel především nijak nekonkretizoval, proč se svou přítelkyní, která rovněž pochází z Ukrajiny, nemůže např. odcestovat na Ukrajinu, neuvedl, nakolik je jejich vztah intenzivní a významný, jaké mají společné plány do budoucna atd.

[17] Žalovaná (a následně rovněž městský soud) tedy tím, že se dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele vůbec nevěnovala, zatížila své rozhodnutí vadou. Tato vada nicméně nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalované. Jak totiž uvedl NSS již v rozsudku ze dne 22. 11. 2017, čj. 6 Azs 348/2017-26: „Smyslem přímé aplikace Úmluvy v situacích podobným této je zabránit nepřiměřeným zásahům do soukromého a rodinného života cizince, nikoli rušit správní rozhodnutí pouze proto, aby do nich přibylo několik vět o tom, že žádné důvody, které by zakládaly nepřiměřenost rozhodnutí, nebyly shledány. Proto je námitka stěžovatele – byť ve svém jádru opodstatněná – nedůvodná.“

IV. Závěr a náklady řízení

[18] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.

[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel úspěch neměl a žalované, která měla ve věci úspěch a měla by právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady s tímto řízením nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, proto jí NSS náhradu nákladů řízení nepřiznal.

[20] Stěžovateli byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven jako zástupce advokát Mgr. Jindřich Lechovský. Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování, hradí v takovém případě stát. NSS přiznal ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení a sepsání doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a to ve výši 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodem 5 advokátního tarifu), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a dále částku odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8 228 Kč. NSS neuznal za samostatný úkon právní služby nahlížení a studium spisu, které advokát uplatňoval. Tuto činnost ustanoveného advokáta je třeba považovat za součást úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, nikoli za samostatný úkon právní služby, jenž by byl svou povahou nejbližší prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu (srov. usnesení NSS ze dne 29. 4. 2008, čj. 5 Azs 33/2008-40).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. ledna 2019

Ondřej Mrákota
předseda senátu

Plný text

5 Azs 259/2018 - 38
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: I. S., zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, č. j. 13 A 68/2018 - 18, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2018, č. j. CPR-10874-7/ČJ-2018-930310-V246, jímž bylo změněno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 2. 2018, č. j. KRPA-68030-20/ČJ-2018-000022, a to tak, že byl formulačně upraven text výroku a ve zbylé části bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Posledně uvedeným správním rozhodnutím byla stěžovateli podle § 101 písm. e) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), v návaznosti na § 120a odst. 5 ve spojení s § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), stanovena nová doba k vycestování z území České republiky do 23 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž doba k vycestování byla stanovena v návaznosti na vydané rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 23. 3. 2015, č. j. KRPA113974-17/ČJ-2015-000022, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2015.

[2] Rozsudek městského soudu následně stěžovatel napadl kasační stížností. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

[3] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil tím, že v případě správního vyhoštění má být stěžovateli obecně přiznána možnost setrvat na území České republiky také v době řízení o kasační stížnosti, neboť v opačném případě by to znamenalo, že cizinec by neměl možnost hájit svá práva osobně, být ve vztahu se svým právním zástupcem, aktivně se podílet na řízení o kasační stížnosti a rovněž v mnohých případech by nucené vycestování pro cizince bylo zásadním zásahem do jeho soukromého a rodinného života a bylo by spojeno s nemalými materiálními výdaji (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 2 Azs 219/2015 – 23, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Uvedené platí také ve vztahu k přezkoumání rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování, neboť takové rozhodnutí má za následek vznik „nové“ povinnosti opustit území Evropské unie. Pro stěžovatele by nucené vycestování z České republiky znamenalo zásah do soukromého života, neboť na území České republiky dlouhodobě žije ve společné domácnosti se svou družkou, která zde má povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel připomněl, že hlavní žalobní námitkou bylo posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života správními rozhodnutími. Podle stěžovatele se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nemůže negativně projevit vůči žádné osobě ani orgánu. Stěžovatel také svým pobytem na území České republiky nikoho neohrožuje. Neexistuje rovněž nebezpečí, že by se ukrýval nebo dobrovolně nerespektoval eventuální výkon správního vyhoštění či by dobrovolně nevycestoval. Podle stěžovatele neexistuje také důvod domnívat se, že přiznání odkladného účinku by mohlo být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[4] Žalovaný nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Právo na spravedlivý proces a zásadní zásah do stěžovatelova života nemůže být nástrojem k legalizaci pobytu na území České republiky. Podle žalovaného by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, kterým je požadavek, aby se na území České republiky zdržovali pouze cizinci, kteří dodržují právní předpisy a respektují právní řád České republiky. Dle názoru žalovaného je nutné, aby účinky správního vyhoštění nastaly co nejdříve po spáchání protiprávního jednání, má-li být uložené správní vyhoštění účinným opatřením. Žalovaný proto navrhl, aby kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek.

[5] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského, resp. městského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[7] Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných a dokládaných stěžovatelem a dále skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadeného rozhodnutí žalovaného dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s. jsou naplněny.

[8] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že vzhledem k jeho stávajícím poměrům, jak je vylíčil v návrhu na přiznání odkladného účinku a jak vyplývají ze soudního spisu, by nucené opuštění České republiky pro něho mohlo znamenat zásah do jeho soukromého a rodinného života. Především je však podstatné, že pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby stěžovatel mohl zůstat na území České republiky do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení v souladu s požadavkem soudního řádu správního zastoupen advokátem, náleží k právu na spravedlivý proces i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu pokyny pro výkon zastoupení, poskytovat mu potřebnou součinnost atd. Nejvyšší správní soud proto spatřuje nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, spojenou s nuceným opuštěním České republiky před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatele, zejména v možné újmě na výkonu jeho práva na spravedlivý proces. Při zajištění tohoto práva přitom nelze spoléhat ani na možnost vydání krátkodobého víza např. za účelem účasti na jednání soudu, neboť podle § 171 písm. a) zákona o pobytu cizinců je rozhodnutí o neudělení víza vyloučeno ze soudního přezkumu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2793/15, ve věci, v níž byla zamítnuta žádost cizinky o udělení krátkodobého víza za účelem účasti na jednání odvolacího soudu v řízení, ve kterém vystupovala jako žalobkyně; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Vzhledem k zákazu pobytu na území EU by stěžovatel nemohl využít ani bezvízového styku pro občany Ukrajiny.

[9] Zároveň Nejvyšší správní soud vychází z toho, že pokud by nedošlo k odkladu právních účinků pravomocného rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování z území České republiky do doby meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, byl by stěžovatel skutečně nucen ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu opustit území České republiky.

[10] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku také z hlediska splnění druhého zákonného předpokladu a dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Pokud jde o splnění uvedeného předpokladu, vychází zde soud z povahy věci, z obsahu spisového materiálu a z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, kde dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, publ. pod č. 1698/2008 Sb. NSS).“

[11] Nejvyšší správní soud shledal, že přiznání odkladného účinku, tedy umožnění pobytu stěžovateli na území České republiky do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jeho kasační stížnosti, představuje v daném případě proti podstatné újmě, která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo maximálně mírné intenzity.

[12] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle § 107 odst. 1 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. V projednávané věci postačí přiznání odkladného účinku pouze vůči rozsudku městského soudu, neboť podle § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců má odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí žalovaného již samotné podání žaloby proti tomuto rozhodnutí, přičemž i rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování je třeba považovat za součást rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 30. srpna 2018

Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu