7 Azs 360/2018

Plný text

7 Azs 360/2018 - 41
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: D. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 5. 2018, č. j. CPR-33685-7/ČJ-2017-930310-V244, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 2 A 58/2018 - 32,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 11. 2017, č. j. KRPA-344833-8/ČJ-2017-000022, byla žalobci dle § 120a odst. 5 ve spojení s § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), stanovena nová lhůta k vycestování z území ČR. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím do rozhodnutí správního orgánu I. stupně doplnila informaci o návaznosti tohoto rozhodnutí na rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 22. 4. 2017, č. j. KRPA-147140-16/ČJ-2017-000022, a informaci o vydání nového závazného stanoviska k možnosti vycestování ze dne 25. 9. 2017; ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), v níž namítl, že správní orgán I. stupně v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců nehodnotil přiměřenost dopadu rozhodnutí ve věci stanovení nové lhůty k vycestování do jeho soukromého a rodinného života. Městský soud žalobu výše uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že z § 174a zákona o pobytu cizinců nevyplývá povinnost správních orgánů zkoumat přiměřenost dopadu všech rozhodnutí vydávaných podle téhož zákona. Ustanovení § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců bylo novelizováno zákonem č. 222/2017 Sb. s účinností od 15. 8. 2017; zatímco podle předchozí úpravy bylo po odpadnutí překážek vycestování vydáváno nové rozhodnutí o správním vyhoštění, které zahrnovalo také posouzení ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, podle nové úpravy je vydáváno pouze rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování. Správní orgán proto nemá povinnost vést znovu celé řízení o správním vyhoštění, ani posuzovat otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování do soukromého a rodinného života cizince. Žalobce nadto nepřiměřenost zásahu rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života nenamítal ani v řízení o stanovení nové lhůty k vycestování, ani v řízení o správním vyhoštění, byť v rozhodnutí o správním vyhoštění se správní orgán touto otázkou z úřední povinnosti zabýval.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V rozhodnutí podle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců je nutné zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života; výklad městského soudu a správních orgánů je v rozporu se smyslem zákona a mezinárodními závazky, zejména s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění do vydání rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování totiž uplynula poměrně dlouhá doba, během níž si stěžovatel vybudoval v České republice pevné vazby a legalizoval si pobyt prostřednictvím víza za účelem strpění. Není proto možné, aby při vypracovávání závazného stanoviska k možnosti vycestování nebyl stěžovatel vyslechnut. Městský soud se náležitě nevypořádal ani s rozsudkem NSS ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016 - 53, neboť ten se sice týkal řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu, avšak dopady takového rozhodnutí jsou obdobné jako v případě rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování.

[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na spisový materiál a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[1] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[5] Kasační stížnost není důvodná.

[6] Jádrem stěžovatelovy argumentace je otázka, zda měly správní orgány podle § 174a zákona o pobytu cizinců povinnost posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování podle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců do jeho soukromého a rodinného života.

[7] Výkladem § 174a zákona o pobytu cizinců se NSS zabýval v rozsudku ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, v němž konstatoval, že toto ustanovení pouze vymezuje okolnosti, kterými se má správní orgán zabývat v těch případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, avšak nevyplývá z něj, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. V případě rušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jenž byl aplikován v uvedeném rozsudku, taková povinnost zákonem stanovena není, přičemž „[s]kutečnost, že zákonodárce do zákona výslovně nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nepovažuje Nejvyšší správní soud za náhodnou. Nastavení podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy, že nutně nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců.“ Obdobně, jak soud uvedl v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 338/2016 - 39, není nutné dopad rozhodnutí zkoumat ani v případech spadajících pod § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť u cizince pobývajícího mimo území ČR déle než 6 let „nelze takový zásah ani legitimně předpokládat.“ Důvody pro zrušení platnosti povolení k pobytu jsou tudíž v § 77 zákona o pobytu cizinců záměrně systematicky rozděleny do odst. 1 a 2 s ohledem na nezbytnost posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince, přičemž v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „jsou vyjmenovány důvody, při jejichž splnění je zásah do soukromého nebo rodinného života cizince prakticky vyloučen.“

[8] Na výše uvedenou argumentaci soud navázal v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 - 29, podle kterého „[s]kutečnost, že zákon o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců do rodinného a soukromého života, na rozdíl od jiných rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona, znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady takových rozhodnutí do soukromého a rodinného života jako nízké, až zanedbatelné. Nelze však současně ztrácet ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá přímo z Úmluvy.“ Konečně v rozsudku č. j. 5 Azs 46/2016 - 53 soud konstatoval, že „ve většině případů [spadajících pod § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců] lze předpokládat, že rozhodnutím o zrušení trvalého pobytu z tohoto zákonného důvodu nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života, a tedy k porušení čl. 8 Úmluvy; takovou situaci však nelze a priori vyloučit. Čl. 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Uvedené znamená, že pokud stěžovatel v řízení o zrušení svého povolení k trvalému pobytu namítá nepřiměřenost zásahu do svého soukromého a rodinného života a porušení čl. 8 Úmluvy, musí se správní orgány s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v dotčeném řízení vyžaduje, nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Na tomto závěru nic nemění ani nový odstavec 3 § 174a zákona o pobytu cizinců, jenž byl do tohoto ustanovení doplněn s účinností od 15. 8. 2017.“

[9] Městský soud považoval stěžovatelův odkaz na rozsudek č. j. 5 Azs 46/2016 - 53 za nepřiléhavý, neboť se vztahoval ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. S tímto dílčím závěrem však NSS nesouhlasí. Výše citovaná judikatura se sice zabývala konkrétními případy spadajícími pod jednotlivá ustanovení § 77 zákona o pobytu cizinců, a nikoliv případy spadajícími pod § 120a odst. 5 téhož zákona, avšak úvahy o posuzování dopadu rozhodnutí vydaných podle zákona o pobytu cizinců v nich obsažené jsou obecné povahy a lze je přiměřeně vztáhnout také na rozhodnutí vydaná podle jiných ustanovení zákona o pobytu cizinců, než je § 77. Z citované judikatury především vyplývá, že za určitých podmínek je namístě přistoupit k posouzení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, i pokud to zákon o pobytu cizinců výslovně nevyžaduje, a to zejména tehdy, namítá-li cizinec nepřiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života ve správním řízení.

[10] Obdobně jako je tomu u § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, v případě rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování podle § 120a odst. 5 zákon o pobytu cizinců nestanovuje povinnost zkoumat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Je tomu tak zejména proto, že toto rozhodnutí navazuje na již vydané rozhodnutí o správním vyhoštění, v rámci něhož byla přiměřenost dopadu zkoumána obligatorně (viz § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců), a proto by opětovné zkoumání dopadu do soukromého a rodinného života bylo zpravidla nadbytečné. Jak ovšem správně uvedl stěžovatel, nelze vyloučit, že mezi vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění a vydáním rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování může uplynout poměrně dlouhá doba, během které může dojít k podstatné změně okolností vyžadující nové posouzení zásahu do soukromého a rodinného života také v rámci rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování. Stejně jako v případech spadajících pod § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců však taková povinnost správním orgánům výslovně ze zákona nevyplývá, a proto budou povinny přiměřenost dopadu rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování do soukromého a rodinného života posoudit zpravidla pouze k výslovné námitce cizince.

[11] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v tom, že v nyní posuzované věci se o takový případ nejedná a správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a výše citovanou judikaturou. Správní orgán I. stupně stěžovatele náležitě informoval o zahájení řízení a poučil jej o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí; stěžovatel se v řízení dokonce nechal zastoupit advokátem, avšak nepřiměřenost dopadu případného rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života vůbec nenamítal a možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí nevyužil. V rámci odvolání pak stěžovatel namítl pouze to, že správní orgán I. stupně se měl dopadem rozhodnutí o stanovení nové lhůty vycestování do soukromého a rodinného života zabývat z úřední povinnosti, avšak opět neuvedl, jaký konkrétní dopad by dané rozhodnutí mělo mít, a spokojil se s obecným konstatováním, že došlo ke změně podstatných okolností, ze kterých správní orgány vycházely v řízení o správním vyhoštění. Žalovaný v reakci na tuto námitku, zcela v souladu s výše uvedenými úvahami, konstatoval, že zákon o pobytu cizinců správnímu orgánu I. stupně nestanovil povinnost zabývat se bez dalšího dopadem rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování do soukromého a rodinného života stěžovatele. Podstatné okolnosti se od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění skutečně mohly změnit, nicméně stěžovatel v rámci správního řízení nic takového netvrdil ani nedoložil, a proto správní orgány nepochybily, pokud se dopadem rozhodnutí o stanovení nové lhůty vycestování do soukromého a rodinného života nezabývaly, a městský soud v souladu se zákonem stěžovatelovu žalobu zamítl.

[12] Závěrem soud podotýká, že nepřehlédl stěžovatelovu námitku, podle které správní orgán I. stupně porušil § 2 odst. 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť v řízení vedeném z moci úřední nezjistil všechny rozhodné okolnosti případu. Tato námitka je nicméně formulována zcela obecně a bez jakékoliv návaznosti na skutkové okolnosti projednávaného případu. V dané části kasační stížnosti se nadto vyjma „stěžovatele“ hovoří také o „oprávněných zájmech účastnice řízení“, je proto zřejmé, že se jedná o text pouze překopírovaný z jiného či jiných podání, nikoliv o originální a individualizovanou kasační námitku. S ohledem na uvedené a na to, že kvalita kasačních námitek předurčuje kvalitu jejich vypořádání (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS), se soud touto námitkou dále nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení

[2] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1, věta druhá, s. ř. s.). O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2018

JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu

Plný text

7 Azs 360/2018 - 30
pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: D. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 5. 2018, č. j. CPR-33685-7/ČJ-2017-930310-V244, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 2 A 58/2018 - 32,

t a k t o :

Kasační stížnosti žalobce se n e p ř i z n á v á odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Dne 25. 9. 2018 byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 6. 11. 2017, č. j. KRPA-344833-8/ČJ-2017-000022. Jím byla žalobci dle § 120a odst. 5 ve spojení s § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), stanovena nová doba k vycestování z území ČR do třiceti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

[2] Stěžovatel spojil s kasační stížností rovněž návrh na přiznání odkladného účinku podle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

[3] Návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil stěžovatel skutečností, že pochází z Uzbekistánu, kde dle jeho tvrzení dochází k mučení a nelidskému zacházení, jsou popírána základní lidská práva všech osob, zvláště těch, které nelegálně pobývaly mimo území Uzbekistánu. Toto své tvrzení podpořil odkazem na výroční zprávu organizace Amnesty International ze dne 25. 2. 2015 a na výroční zprávu organizace Human Rights Watch 2016 ze dne 27. 1. 2016 a informací Ministerstva zahraničí Velké Británie – zpráva o lidských právech a demokracii za rok 2015 – Uzbekistán ze dne 21. 4. 2016.

[4] Dále stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012  37, kterým soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti stěžovatelky s odkazem na skutečnost, že by pro ni vycestování znamenalo značnou finanční zátěž a zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Následně odkázal na usnesení NSS, ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS, kde judikoval, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinků může soud i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly. Konečně odkázal na usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011  100, kterým soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti na základě skutečnosti, že by nucené vycestování znamenalo nenahraditelnou újmu pro rodinný život stěžovatele a zároveň by citelně zasahovalo do jeho práv na spravedlivý proces.

[5] Žalovaná ve svém vyjádření k odkladnému účinku tvrdí, že rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce bylo vydáno v rámci řízení podle § 101 písm. e) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, vedeného v návaznosti na § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Stěžovateli tedy bylo již dne 22. 4. 2017 dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění č. j. KRPA-147140-16/ČJ-2017-000022, které však nebylo vykonatelné, jelikož zde existovala překážka ve vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců, což vyplývalo ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 22. 4. 2017, ev. č. X. Dne 25. 9. 2017 však Ministerstvo vnitra vydalo nové závazné stanovisko, dle nějž již žádné důvody ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců nebyly shledány, a vycestování je tak možné. S ohledem na tuto skutečnost žalovaná uvedla, že stěžovatel musel očekávat, že bude muset území České republiky opustit, a do nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života proto nemohlo dojít. Dále uvedla, že s ohledem na skutečnost, že je stěžovatel právně zastoupen, není jeho přítomnost v České republice po dobu řízení o kasační stížnosti nezbytná, a pokud by přece byla, je možno využít institutu povolení vstupu dle § 122 zákona o pobytu cizinců.

[6] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nenahraditelnou újmu a přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.

[7] Nelze přisvědčit argumentaci žalované, že protože si stěžovatel musel být vědom, že jednoho dne bude muset Českou republiku opustit, neznamená pro něj správní vyhoštění zásah do jeho soukromého a rodinného života. Skutečnost, že stěžovatel ví, že bude muset vycestovat, sama o sobě nikterak neoslabuje jeho sociální vazby v České republice.

[8] Rovněž nelze bez dalšího říci, že skutečnost, že je stěžovatel právně zastoupen, znamená, že jeho přítomnost v České republice není po dobu řízení o kasační stížnosti nutná. Nemožnost vystupovat před soudem osobně je vždy zásahem do procesních práv účastníka řízení. V řízení o kasační stížnosti je sice právní zastoupení povinné, nicméně právo osobní účasti na řízení tím není dotčeno.

[9] K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou však třeba konkrétní důvody na straně stěžovatele. Tvrdit a prokázat, že výkon správního vyhoštění by pro něho znamenal nepřiměřenou újmu, je povinen stěžovatel. Nestačí pouze poukázat na možnost vzniku újmy. Žádný takovýto důvod však stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku neprokázal, ba ani netvrdil.

[10] V úvodu návrhu na přiznání odkladného účinku pouze uvedl, že jsou v jeho domovské zemi porušována základní lidská práva, což dokládá několika dokumenty, které se stavem lidských práv v Uzbekistánu zabývají. Neuvedl však skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že právě jemu zde hrozí jakékoliv nebezpečí.

[11] Dále se omezil na citaci judikatury, která uvádí důvody, na jejichž základě je možno návrhu na odklad vykonatelnosti vyhovět, např. nepřiměřeně negativní dopad na rodinný a soukromý život stěžovatele a na jeho právo na spravedlivý proces. Jelikož však neuvedl žádné společenské vazby, ani další konkrétní skutečnosti týkající se jeho osoby, na které by mělo v jeho případě nepřiznání odkladného účinku vliv, nelze než uzavřít, že netvrdil a tím spíše neprokázal, že by výkon správního vyhoštění znamenal nepřiměřenou újmu na jeho právech.

[12] S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nedostál své základní povinnosti, tvrdit a prokázat újmu, která by mu byla způsobena výkonem správního vyhoštění, nelze jeho návrhu vyhovět.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2018

JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu