5 Azs 81/2022

Plný text

5 Azs 81/2022 - 26
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: A. V. T., zast. Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem [adresa] Praha, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 42 A 4/202128,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

[1] Kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zrušil její rozhodnutí ze dne 26. 5. 2021, č. j. CPR10113/ČJ2021930310V249. Tímto rozhodnutím stěžovatelka zamítla žalobcovo odvolání a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 30. 11. 2020, č. j. KRPU12179979/ČJ2019040022SVRBK, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle odst. 4 téhož ustanovení mu byla určena lhůta k opuštění území v délce 60 dnů.

[2] Žalobce proti rozhodnutí stěžovatelky brojil žalobou u krajského soudu, který podle § 78 odst. 1 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení. Konstatoval, že žalobce v průběhu odvolacího řízení zaslal správnímu orgánu I. stupně podání označené jako žádost o vydání nového rozhodnutí, jehož přílohou byla kopie propouštěcí zprávy gynekologickoporodnické kliniky ze dne 21. 12. 2020, kopie těhotenského průkazu přítelkyně žalobce T. M. H. L. a kopie potvrzení cestovní kanceláře H. B. Quang ze dne 20. 1. 2021, kde je uvedeno, že do 18. 3. 2021 nejsou k dispozici žádné lety do Vietnamu. V tomto podání žalobce uvedl, že je jeho přítelkyně těhotná a bude potřebovat jeho pomoc. Na základě tohoto podání správní orgán I. stupně zahájil řízení o vydání nového rozhodnutí. Podle krajského soudu však lze zahájit řízení o vydání nového rozhodnutí podle § 101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), pouze v případě, že původní řízení o uložení povinnosti je již pravomocně ukončeno. V posuzované věci tedy řízení o vydání nového rozhodnutí nebylo možno zahájit, neboť v původním řízení nebylo rozhodnuto o odvolání. Za situace, kdy nebylo možno toto řízení zahájit, měl posoudit správní orgán I. stupně žalobcovo podání podle obsahu jako doplnění odvolání a měl jej postoupit stěžovatelce, která se s ním měla ve svém rozhodnutí vypořádat. Z uvedeného vyplývá, že se stěžovatelka nezabývala veškerými podstatnými skutečnostmi (těhotenství žalobcovy přítelkyně a s tím spojené zdravotní problémy), které mohly mít vliv na posouzení dopadu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života.

[3] V kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Upozornila, že u odvolání proti rozhodnutí o povinnosti opustit území je odkladný účinek vyloučen ex lege (§ 170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Lhůta pro splnění povinnosti opustit území tak žalobci začala plynout již doručením prvostupňového rozhodnutí bez ohledu na jeho právní moc. Ustanovení § 50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců umožňuje cizincům, kterým byla uložena povinnost opustit území, v průběhu lhůty k opuštění území požádat o vydání nového rozhodnutí, které má stanovit novou délku lhůty k vycestování. Správní orgán I. stupně tedy postupoval správně, pokud zahájil řízení o vydání nového rozhodnutí a nevyhodnotil návrh na jeho zahájení jako doplnění odvolání, které by bylo třeba zaslat stěžovatelce.

[4] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, za stěžovatelku jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci, ve které před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Kritérium přijatelnosti se přitom uplatní také v případech, kdy je stěžovatelem žalovaný správní orgán (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/200659, č. 1143/2007 Sb. NSS).

[6] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[7] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzované věci je rozhodnou otázkou především posouzení povinnosti správních orgánů přihlédnout v řízení o uložení povinnosti z moci úřední ke všem skutečnostem, které se dostaly do jejich sféry, a to i v průběhu odvolacího řízení. Tato otázka ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nezasluhuje pozornosti z důvodu ad 1) až 4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázku, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, resp. byla řešena rozdílně či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu. Naopak, krajský soud posoudil případ žalobce v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru.

[8] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[9] Nejvyšší správní soud považuje za stěžejní, že se do sféry správních orgánů před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí dostala informace o těhotenství žalobcovy přítelkyně, což je na první pohled okolnost zcela zásadní pro posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Zda se tak stalo v rámci doplnění odvolání či žádosti o vydání nového rozhodnutí, již podle názoru zdejšího soudu není rozhodující, stejně jako to, zda správní orgán I. stupně zahájil řízení o vydání nového rozhodnutí, jak tvrdí žalovaný v kasační stížnosti. Nové rozhodnutí vydané dle § 101 správního řádu není podstatou souzené věci; tou je rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců.

[10] Podle § 50 odst. 3 správního řádu „[s]právní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“

[11] V posuzovaném případě se jedná o řízení o povinnosti opustit území, jedná se tedy o řízení, v němž je z moci úřední ukládána povinnost, a je tedy na správních orgánech, aby zjistily veškeré rozhodné skutečnosti i bez návrhu účastníků řízení. Okolnosti soukromého a rodinného života jsou sice specifické tím, že je správní orgány mohou jen ztěží zjistit bez součinnosti účastníků řízení, kterých se týkají, nicméně dozvíli se správní orgán v tomto ohledu podstatné skutečnosti třeba i zcela nezávisle na procesní aktivitě účastníků řízení, je povinen k těmto skutečnostem přihlížet a posoudit je. Podstatné přitom není, zda tyto skutečnosti vyšly najevo v řízení před správním orgánem I. stupně, či v odvolacím řízení. Jak totiž Nejvyšší správní soud konstatoval již v rozsudku ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/201148, č. 2412/2011 Sb. NSS, v řízeních, v nichž má být z moci úřední stanovena povinnost, ke koncentraci řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu nedochází. O potřebě zohlednění nových skutečností svědčí i to, že pro rozhodnutí stěžovatelky je rozhodný skutkový a právní stav, který tu je v době jeho rozhodnutí, nikoliv v době vydání prvostupňového rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008126, č. 1786/2009 Sb. NSS).

[12] Z uvedeného je zřejmé, že pokud se správní orgány dozví kdykoliv v průběhu řízení, v němž má být z úřední povinnosti uložena povinnost, o skutečnostech podstatných pro rozhodnutí ve věci samé, je jejich povinností tyto skutečnosti při svém rozhodování zohlednit. Pouhá skutečnost, že se tyto skutečnosti dozvěděl správní orgán I. stupně, který již ve věci rozhodl, na tom nic nemění. Pokud se správní orgán I. stupně v průběhu řízení o odvolání dozvěděl skutečnosti, které na první pohled mohly mít vliv na posouzení zákonnosti jeho rozhodnutí ze strany stěžovatelky (ostatně sám správní orgán I. stupně by jistě k těmto skutečnostem přihlédl, kdyby ve věci teprve sám rozhodoval), měl stěžovatelku o těchto skutečnostech informovat v souladu se základními zásadami správního řízení, zejm. se zásadami uvedenými v § 2 odst. 4, § 3 a § 8 odst. 2 správního řádu.

[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že okolnost otěhotnění žalobcovy přítelkyně na první pohled mohla být stěžejní pro posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí o povinnosti opustit území do žalobcova rodinného a soukromého života. V tomto ohledu je podstatné, že se nejednalo o situaci, kdy by žalobce pouze učinil ničím nepodložené tvrzení, ale naopak ke svým tvrzením přiložil důkazy, a z ničeho tedy nevyplývá, že by měl správní orgán I. stupně důvod o pravdivosti žalobcových tvrzení na první pohled pochybovat. I když se tedy o této skutečnosti správní orgán I. stupně dozvěděl z žádosti o vydání nového rozhodnutí, měl o tomto zjištění zpravit stěžovatele, neboť ten jenom se znalostí této nové okolnosti mohl věc posoudit v její celistvosti.

[14] Stěžejní závěr rozsudku krajského soudu tedy bezpochyby obstojí – správní orgán I. stupně měl podstatné informace o těhotenství žalobcovy přítelkyně předat stěžovatelce a ta se měla touto skutečností zabývat při posouzení dopadu rozhodnutí do žalobcova rodinného a soukromého života.

[15] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek krajského soudu se v konečném důsledku nijak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje pro účely tohoto řízení dostatečné odpovědi. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.

[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nicméně mu v průběhu řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, a proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Výrok o náhradě nákladů řízení se neopírá o § 60 odst. 3 s. ř. s., který upravuje náhradu nákladů řízení v případě odmítnutí žaloby (resp. kasační stížnosti), neboť odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, je druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného soudního rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. ledna 2023

JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu

Plný text

5 Azs 81/2022 - 21
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: A. V. T., zast. Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 42 A 4/2021 - 28, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku,

takto:

Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 26. 5. 2021, č. j. CPR-1011-3/ČJ-2021-930310-V249; tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 11. 2020, č. j. KRPU-121799-79/ČJ-2019-040022-SV-RBK. Posledně uvedeným rozhodnutím byla žalobci podle § 50a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost opustit území České republiky.

[2] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 10. 3. 2022 kasační stížnost. Společně s podáním kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V návrhu na jeho přiznání uvedl, že pokud by do nového rozhodnutí promítl názor správního soudu, který považuje za nesprávný, jednalo by se o nezákonný postup, jehož důsledkem by bylo nesprávné posouzení věci. Odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49 a zdůraznil, že v případě úspěchu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti může původní rozhodnutí stěžovatele „obživnout“. Může tak nastat situace, ve které budou existovat dvě rozdílná, či dokonce zcela opačná rozhodnutí v téže věci. Výsledkem tak může být situace procesními instituty příslušných správních předpisů obtížně řešitelná. Tyto případy je tak nutno řešit přiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti, což podle názoru stěžovatele konstatoval také v citovaném usnesení rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Jedinou možností, jak lze předejít zásahu do právní jistoty účastníků řízení je tedy institut odkladného účinku. Nutnost předcházet existenci vedle sebe stojících opačných rozhodnutí považuje stěžovatel také za důležitý veřejný zájem. Přiznáním odkladného účinku naopak žádným jiným osobám újma vzniknout nemůže.

[3] Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti nevyjádřil.

[4] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. O přiznání odkladného účinku přitom může žádat také žalovaný správní orgán, a to ze stejných důvodů jako žalobce (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, č. 1255/2007 Sb. NSS).

[5] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[6] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě splněny.

[7] Ve smyslu výše uvedeného je možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek. To znamená, že kasační stížnosti lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel, jenž musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje, a uvést její intenzitu (viz např. usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 6. 2019, č. j. 1 As 171/2019 - 48). Břemeno tvrzení i břemeno důkazní tak nese stěžovatel. Přiznání odkladného účinku má místo jen tam, kde jeho nezbytnost převáží nad obecným požadavkem právní jistoty, opírající se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci.

[8] Stěžovatel spatřuje újmu v tom, že bude muset znovu ve věci rozhodnout ještě před tím, než Nejvyšší správní soud rozhodne o podané kasační stížnosti. Návrhem na přiznání odkladného účinku se však stěžovatel domáhá fakticky toho samého, co podanou kasační stížností. Stěžovatel totiž nesouhlasí s tím, že krajský soud shora citované rozhodnutí stěžovatele zrušil – tedy s tím, že by vůbec měl v dané věci znovu rozhodovat (vydat nové rozhodnutí).

[9] Jak již bylo uvedeno výše, přiznání odkladného účinku je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu. Do doby, než zdejší soud o kasační stížnosti rozhodne, je nutné považovat rozhodnutí krajského soudu za zákonné a věcně správné. Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, ani řízení o kasační stížnosti není pokračováním správního řízení. Procesy navazující na pravomocné rozhodnutí krajského soudu, tj. v tomto případě vydání nového rozhodnutí stěžovatelem v dané věci, tak nemohou „ustat“ pouze proto, že účastník řízení nespokojený s výsledkem rozhodnutí krajského soudu podal kasační stížnost. Opačný postup by odporoval zákonem stanovené mimořádnosti kasační stížnosti, jakož i institutu odkladného účinku. Podání kasační stížnosti proto nemůže samo o sobě správnímu orgánu bránit v pokračování ve správním řízení a nemůže odůvodňovat neprovádění řádných procesních úkonů či vydání nového rozhodnutí (viz výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Ans 3/2006 - 49).

[10] Zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost, v níž správní orgán polemizuje s vysloveným právním názorem. Zájem na jednotném postupu či rozhodování v obdobných případech, tj. na předvídatelnosti rozhodování, není sám o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 22. 12. 2004, č. j. 4 As 52/2004 - 70, č. 528/2005 Sb. NSS), tím není sama o sobě ani obtížně řešitelná procesní situace (viz usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS; srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015 - 41).

[11] Stěžovatel nadto hrozící újmu (vyjma obecných tvrzení o obtížné procesní situaci, která však důvod pro přiznání odkladného prostředku nepředstavuje – viz výše) blíže nespecifikoval. Návrhem na přiznání odkladného účinku fakticky napadal věcné hodnocení krajského soudu, přičemž z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ans 3/2006 - 49 dovozoval, že důvod pro přiznání odkladného účinku je dán vždy, je-li dána hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí. Tak tomu však není – rozšířený senát v citovaném usnesení č. j. 2 Ans 3/2006 - 49 sice připustil možnost přiznání odkladného účinku tehdy, jestliže krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil, avšak ve zcela specifických situacích, které mohou nastat (např. vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku, apod.). Zdůraznil přitom, že zákonné nastavení možnosti přiznat odkladný účinek podané kasační stížnosti jen ve výjimečných případech zvolil zákonodárce záměrně tak, aby soud mohl zvážit individuálnost každého případu a za výjimečných okolností mohl vydat individuální soudní rozhodnutí respektující zvláštní okolnosti případu, které odůvodní jinak obvyklé vlastnosti právní moci soudního rozhodnutí (závaznost a nezměnitelnost).

[12] Tvrzení uvedená stěžovatelem tak podmínku vzniku nepoměrně větší újmy jakožto první z kumulativních podmínek vyžadovaných pro přiznání odkladného účinku nenaplňují. Nyní projednávaná věc není oním specifickým případem, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího správního soudu do jinak pravomocného rozhodnutí krajského soudu ještě před věcným posouzením kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se proto nezabýval ani druhou podmínkou pro jeho přiznání, tj. případným rozporem s důležitým veřejným zájmem.

[13] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

Poučení:

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 7. dubna 2022

JUDr. Viktor Kučera

předseda senátu