Usnesení ze dne 22. 1. 2020
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: K. S., zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2018, č. j. 60 Az 62/2018 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Jindřichu Lechovskému se přiznává odměna a náhrada nákladů za zastupování v řízení ve výši 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2018, č. j. OAM-109/LE-LE05-LE05-2018, žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany dle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť opakovanou žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podanou dne 11. 6. 2018 shledal nepřípustnou dle § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona.
[2] Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného krajský soud jako nedůvodnou zamítl s tím, že žalovaný dostatečně porovnal situaci v zemi původu žalobce v době první žádosti se situací současnou a rovněž dostatečně odůvodnil, z jakých materiálů vycházel, včetně materiálů z řízení o první žádosti žalobce skončeném v roce 2007.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uplatňuje kasační námitku dle § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Přijatelnost své kasační stížnosti spatřuje v tom, že se krajský soud dopustil pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tímto pochybením mělo být nesprávné posouzení toho, zda se žalovaný dostatečně zabýval možností změny situace v zemi původu stěžovatele, která by mohla mít dopad na posouzení opakované žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. Dle názoru stěžovatele se nelze ztotožnit s názorem soudu, dle něhož žalovaný zkoumal změnu situace v zemi původu stěžovatele dostatečně a přezkoumatelně, protože se žalovaný omezil pouze na konstatování, že ke změně nedošlo, a vycházel pouze z aktuálních zpráv o situaci v Indii, nikoliv z tamější situace v době řízení o první žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu.
[4] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že plně souhlasí se závěry krajského soudu. Stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti oproti první žádosti a sám prohlásil, že ke změně nedošlo. Správní orgán se ve svém rozhodnutí zabýval jak současnou situací v zemi původu stěžovatele dle relevantních zdrojů, tak jejím porovnání se situací v době řízení o první žádosti, kterou v rozhodnutí rovněž popsal, a azylově relevantní změny nutné k opětovnému posuzování žádosti stěžovatele neshledal; tento postup a závěry aproboval i krajský soud. Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Podle § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Tento možný přesah zájmů stěžovatele byl vyložen již v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, dle něhož se o přijatelnou kasační stížnost může jednat pouze v případě, že: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] Stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti dle posledně uvedeného pravidla, namítaná, že pochybení v rozsudku krajského soudu měla mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Kasační stížnost pak konkrétně spočívá v námitce, že žalovaný neprovedl dostatečné srovnání situace v zemi původu v době podání první a druhé žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany a vycházel pouze z aktuálních zpráv o situaci v Indii.
[8] Nejvyšší správní soud se problematikou opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, účel opakované žádosti rozebral např. v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ Dále, v případě rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost dle § 25 písm. i) zákona o azylu má správní orgán povinnost uvést zdůvodněný závěr o tom, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96).
[9] V případě stěžovatele by tedy případné nové skutečnosti musely mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Během předmětného správního řízení však stěžovatel nejen že nové skutečnosti netvrdil, ale ani žalovaný je v průběhu řízení nezjistil. Žalovaný konstatoval, že od doby, kdy byla meritorně posuzována první žádost stěžovatele, nedošlo k žádné změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu, a která by svědčila o tom, že by stěžovatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že by mu hrozila vážná újma podle § 14a téhož zákona. Při posuzování přitom vycházel jak z aktuálních zpráv o zemi původu stěžovatele týkajících se bezpečnostní a politické situace a stavu dodržování lidských práv, které jsou obsahem spisu, tak z jejich porovnání se stavem v zemi v době první žádosti stěžovatele tak, jak jej zjistil v předchozím řízení. Obě situace pak ve svém rozhodnutí popsal, porovnal a vyhodnotil s věcným odůvodněním, jak k těmto závěrům došel. Správnosti postupu žalovaného a dostatečnému odůvodnění porovnání situací v zemi původu stěžovatele pak svědčí i fakt, že již jen z jejich popisu je na první pohled zřejmé a logicky vyvoditelné, že situace v Indii je i přes delší časové rozpětí mezi žádostmi stěžovatele prakticky totožná, země je tedy zjevně stabilizovaná. Za této situace se pak námitka stěžovatele, že žalovaný neprovedl srovnání situace v zemi původu v době první žádosti se situací nynější, jeví jako ryze formalistická a účelová. Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že žalovaný posoudil stav v zemi původu dostatečně a na základě relevantních podkladů. Jeho postup je zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou.
[10] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů kasační stížnost dle § 104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[12] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 2. 10. 2018, č. j. 60 Az 62/2018 - 16, ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich Lechovský, advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby (sepis podání ve věci samé – kasační stížnost včetně návrhu na přiznání odkladného účinku, další konzultace přesahující jednu hodinu ze dne 28. 5. 2019, doložená potvrzením na č. l. 30) ve výši 3100 Kč za jeden úkon, tj. 6.200 Kč [§ 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. c) a d) téže vyhlášky], a režijní paušál 600 Kč za dva úkony právní služby dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, zvýšená o částku 1428 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) ve výši 21 %, neboť zástupce stěžovatele je plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení o kasační stížnosti činí částku 8228 Kč. Tato částka bude vyplacena ustanovenému zástupci do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 23. 5. 2019
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: K. S., zastoupený Mgr. J. L.., advokátem se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2019, č. j. 60 Az 62/2018 - 70, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 8. 2018, č. j. OAM-109/LE-LE05-LE05-2018, byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení ve věci mezinárodní ochrany bylo dle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Jednalo se již o druhou žádost žalobce o mezinárodní ochranu, přičemž první žádosti podal stěžovatel dne 14. 8. 2005.
[2] Žalobce následně podal proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2018, č. j. OAM-109/LE-LE05-LE05-2018 žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 8. 4. 2019, č. j. 60 Az 62/2018 – 70, zamítl.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku krajského soudu brojil kasační stížností spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel podal z důvodu možné povinnosti návratu do země původu, tedy do země, kde mu hrozí nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel také odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 131/2016 - 24, kterým byl kasační stížnosti stěžovatele v obdobné situaci odkladný účinek přiznán. Stěžovatel připomněl, že v případě, že by nebyl kasační stížnosti odkladný účinek přiznán, byla by provedena realizace správního vyhoštění a on by pozbyl právo setrvat na území České republiky a hájení jeho práv v současném řízení před Nejvyšším správním soudem by se stalo zcela iluzorním. Stěžovatel se domnívá, že v důsledku nepřiznání odkladného účinku by mu hrozila bezprostřední a nenahraditelná újma spočívající v ohrožení na zdraví a životě pro jeho sikhské náboženské přesvědčení, přičemž přiznání odkladného účinku by se nedotklo práv třetích osob a nebylo by v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí, neboť se domnívá, že výkon rozhodnutí či jiné právní následky s tímto spojené neznamenají pro stěžovatele nenahraditelnou újmu. Žalovaný je přesvědčen, že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
[6] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 32 odst. 2 a 5 zákona o azylu nemá kasační stížnost v daném případě ze zákona odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek žalobě, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.
[8] Po zhodnocení okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.
[9] Nejvyšší správní soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojde-li k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, může být stěžovatel v důsledku právních účinků pravomocného rozhodnutí žalovaného nucen opustit území České republiky a vycestovat zpět do země původu, kde mu dle jeho tvrzení hrozí nebezpečí vážné újmy, přičemž nutnost vycestování do země původu před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti by v podstatě znemožnilo přezkoumání závěrů krajského soudu Nejvyšším správním soudem, resp. učinilo by jeho budoucí meritorní rozhodnutí do značné míry akademickým.
[10] Navíc lze konstatovat, že i pro řádný výkon práva stěžovatele na spravedlivý proces může být podstatné, aby mohl setrvat na území České republiky do skončení řízení o kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen jemu ustanoveným advokátem, náleží k právu na spravedlivý proces i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu pokyny pro výkon zastoupení, poskytovat mu potřebnou součinnost atd. V případě stěžovateli hrozícímu vycestování zpět do země původu nelze vyloučit, že by efektivní výkon zmiňovaných práv pro něj mohl být v důsledku tohoto přemístění komplikovaný, zvláště pak za situace, kdy mu zdejší soud usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 5 Azs 99/2019 – 14, uložil, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení doplnil blanketní kasační stížnost, což může jen stěží učinit jinak, než právě ve spolupráci s ustanoveným zástupcem. Nejvyšší správní soud proto shledává možnou újmu na výkonu práva stěžovatele na spravedlivý proces v důsledku nutného vycestování z území České republiky před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal ani skutečnosti, pro které by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“. S ohledem na nutnost vycestování z České republiky stojí v daném případě proti újmě, která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo maximálně mírné intenzity. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je totiž rozhodnutím prozatímní povahy, a tedy pouze dočasně oddaluje nutnost vycestování stěžovatele z ČR, pokud by byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta a pokud by stěžovatel nezískal jiný pobytový titul.
[12] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 odst. 1 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, což vyvolává právní následky stanovené v § 78b zákona o azylu.
[13] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. května 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu