Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek2× citováno

Spisová značka

6 As 138/2014

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 9. 9. 2014Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: LANGÁŠEK TomášECLI:CZ:NSS:2014:6.As.138.2014.45
Další údaje
Předmět řízení: Stavební zákon

Související rozhodnutí

  • Cituje:8 As 42/2007
  • Cituje:3 As 18/2011
  • Cituje:4 As 20/2012
  • Cituje:7 As 154/2012

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 9. 9. 2014

Plný text

pokračování 6 As 138/2014 - 47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobců: a) Ing. N. V., b) R. V. a c) P. V., zastoupených JUDr. Juliem Kramaričem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem [adresa] a, Olomouc, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2012, č. j. KUOK 58412/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014, č. j. 22 A 115/2012 – 60,

t a k t o :

I. Kasační stížnost žalobců s e z a m í t á .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Vymezení případu

[1] Magistrát města Olomouce (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 12. března 2012, č. j. SMOI/OPS/42/2883/2009/Ze žalobcům jakožto spoluvlastníkům nařídil odstranění stavby samostatně stojícího skořepinového venkovního bazénu z keramického kompozitu včetně příslušenství umístěného v Olomouci, část obce Olomouc – město, na pozemku parc. č. [parcela] (ostatní plocha) v katastrálním území [k.ú.] – město, přičemž stavbou dotčený pozemek přináleží k nemovitosti č. p. [č.p.], ulice S. 18 (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území [k.ú.] – město, neboť je předmětná stavba prováděna bez rozhodnutí stavebního úřadu, ačkoliv vyžaduje územní rozhodnutí, popř. územní souhlas. Magistrát takto rozhodl poté, co byla pravomocně zamítnuta žádost žalobců o dodatečné povolení stavby z důvodu nepředložení všech potřebných podkladů a zejména z důvodu negativního závazného stanoviska oddělení památkové péče odboru koncepce a rozvoje magistrátu, vyplývajícího ze skutečnosti, že stavba je umístěna v památkové rezervaci Olomouc.

[2] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení v návětí označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobců proti zmíněnému rozhodnutí magistrátu o nařízení odstranění stavby. Krajský soud nepřisvědčil námitkám žalobců a uvedl, že pokud se chtěli bránit proti negativnímu závaznému stanovisku, měli podat žalobu proti rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí magistrátu o zamítnutí dodatečného povolení stavby. Závazné stanovisko totiž bylo podkladem právě v řízení o dodatečném povolení stavby, nikoliv v řízení o nařízení odstranění stavby. V rámci řízení o odstranění stavby je rozhodné zjištění, že stavba podléhá rozhodnutí, opatření či jinému úkonu stavebního úřadu, neexistence takového rozhodnutí a zjištění, kdo je vlastníkem stavby. Při splnění uvedených podmínek není na vůli stavebního úřadu, jak bude postupovat; za situace, kdy stavba nebyla dodatečně povolena, je jediným zákonným postupem její odstranění.

II.

Kasační stížnost a průběh řízení o ní

[3] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobci a), b) a c) (nyní stěžovatelé) brojili včas podanou kasační stížností z důvodu nesprávného právního posouzení [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a z důvodu, že při zjišťování skutkové podstaty, ze které správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].

[4] Stěžovatelé v kasační stížnosti uvedli, že byl porušen princip neselektivního rozhodování zakotvený v § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Aniž by se předmětná stavba nacházela v památkovém území, vztáhl magistrát na dotčené řízení regulativy, jejichž splnění zjevně nevyžadoval ve vztahu ke stavbám nacházejícím se na stejném území, které jsou taktéž naprosto nepůvodní a ahistorické.

[5] Podle mínění stěžovatelů je napadené rozhodnutí žalovaného přímo spojeno s negativním závazným stanoviskem oddělení památkové péče odboru koncepce a rozvoje magistrátu, na jehož základě žalovaný s odkazem na § 149 odst. 3 správního řádu neprováděl další dokazování. Stěžovatelé dále konstatovali, že jim toto závazné stanovisko nebylo v průběhu řízení jakkoliv doručeno.

[6] Na základě uvedených důvodů stěžovatelé Nejvyššímu správnímu soudu navrhli, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stavební úřad magistrátu se v řízení stavbou řádně zabýval, zjišťoval, zda je možné udělit dodatečné povolení a v řízení o odstranění stavby přesně a bez veškerých pochyb specifikoval předmět rozhodnutí o odstranění stavby, přičemž pečlivě zhodnotil veškeré podklady a své závěry podrobně odůvodnil. Magistrát vycházel primárně z negativního závazného stanoviska oddělení památkové péče odboru koncepce a rozvoje a ze skutečnosti, že stavba je v rozporu i s platným regulačním plánem městské památkové rezervace. Pozemek, na němž se stavba nachází, přináleží k bytovému objektu, který sice není kulturní památkou, ale je objektem památkového zájmu v důsledku své polohy na okraji památkové rezervace Olomouc; za dvorem tohoto objektu probíhá městská hradební zeď jakožto součást chráněného souboru městských opevnění. Také ustanovení § 149 odst. 3 správního řádu bylo podle žalovaného ve správním řízení aplikováno správně. Dále žalovaný uvedl, že zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, na jehož základě městská památková rezervace Olomouc vznikla, výslovně neupravoval možnost vztahovat podmínky ochrany kulturních památek i na nemovitosti na území památkové rezervace, které kulturními památkami nejsou. Tato ochrana ovšem byla rozšířena zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, který výše řešené umožňuje. Žalovaný závěrem konstatoval, že napadený rozsudek považuje za zákonný a správný a navrhl Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost žalobců zamítnout jako nedůvodnou.

III.

Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají o § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

[10] Pro nyní projednávanou věc je zásadní vztah mezi řízením o nařízení odstranění nepovolené (tzv. černé) stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. prosince 2012, a řízením o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 2 a odst. 3 stavebního zákona ve znění do 31. prosince 2012. Tato dvě řízení jsou spolu značně provázána. Prvotním je vždy řízení o odstranění stavby, jehož cílem je návrat do původního stavu (restitutio in integrum). Řízení o dodatečném povolení stavby, které může být zahájeno na žádost stavebníka či vlastníka, je ve vztahu k řízení o odstranění stavby akcesorické povahy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 3 As 18/2011 – 117, citované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Řízení o nařízení odstranění stavby zahajuje ze své úřední povinnosti stavební úřad, který také odpovídá za úplnost skutkových zjištění nezbytných k prokázání existence zákonných předpokladů potřebných k vydání rozhodnutí o nařízení odstranění stavby či zařízení, a na něm zároveň leží důkazní břemeno. Pokud ovšem provádí stavební úřad řízení, směřující k vydání rozhodnutí o odstranění stavby, zatěžuje část důkazního břemene i vlastníka stavby, která má být odstraněna, avšak jen v případě, že s odstraněním stavby nesouhlasí. V těchto případech totiž musí vlastník stavby (stavebník) podat žádost o dodatečné povolení stavby a předložit doklady nezbytné k posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 30 Ca 394/1999, publ. pod č. 901/2001 in Soudní judikatura ve věcech správních, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. srpna 2012, č. j. 4 As 20/2012 - 28).

[11] V rozsudku ze dne 11. dubna 2013, č. j. 7 As 154/2012 - 26 však Nejvyšší správní soud konstatoval, že i přes vzájemnou spojitost řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečné stavby se jedná o dvě samostatná řízení s rozdílným účelem, čemuž odpovídá i obsah rozhodnutí v těchto řízeních vydávaných. Účelem řízení o odstranění stavby a rozhodnutí v tomto řízení je uvedení právního a skutečného stavu do souladu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. srpna 2008, č. j. 8 As 42/2007 – 110, č. 1761/2009 Sb. NSS; toto rozhodnutí se týká starého stavebního zákona č. 50/1976 Sb., citovaný závěr je však použitelný i pro nyní projednávaný případ). Účelem řízení o dodatečném povolení stavby je dodatečné zhojení závažné vady, kterou je vědomá ignorance zákona stavebníkem, pod podmínkou, že dodatečně povolená stavba není v rozporu s veřejným zájmem, územně plánovací dokumentací, ani s cíli a záměry územního plánování. Jedná se tedy o posouzení možnosti dodatečně povolit stavbu, přičemž je na stavebníkovi, aby prokázal splnění podmínek stanovených v § 129 odst. 2 stavebního zákona.

[12] Podmínky, jejichž splnění stavební úřad v těchto dvou řízeních zkoumá, se tudíž liší. V případě řízení o dodatečném povolení stavby jde o kumulativní splnění podmínek § 129 odst. 2 stavebního zákona, zatímco u řízení o odstranění stavby jde o kumulativní splnění podmínek § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy že se jedná o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním a že stavba nebyla dodatečně povolena (výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2013, č. j. 7 As 154/2012 - 26). Z toho vyplývá, že je rozdílný i okruh námitek, jichž se lze v jednotlivých řízeních dovolávat. Nejvyšší správní soud již dříve uvedl, že v řízení o odstranění stavby stěžovatel „může namítat jen nesplnění podmínek upravených v ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy že stavbu prováděl v souladu s rozhodnutím vydaným podle stavebního zákona nebo že stavba byla dodatečně povolena.“ (tamtéž).

[13] Tyto skutečnosti, totiž že předmětná stavba byla provedena bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu a že nebyla povolena ani v řízení o dodatečném povolení, jsou, soudě podle informací obsažených ve spise i podle kasačních námitek stěžovatelů, mezi stranami nesporné. Uplatněné námitky stěžovatelů, jakkoliv mohly být důvodné (Nejvyšší správní soud jejich důvodnost nyní nehodnotí ani hodnotit nemůže), měly být uplatněny v řízení, v němž stavební úřad zamítl žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby, popř. v navazujícím soudním řízení, jak ostatně uvedl krajský soud na straně 5 napadeného rozsudku. V nynějším řízení vedeném před Nejvyšším správním soudem již není prostor, pro jejich projednání, jak plyne ze stavebního zákona a z výše citované judikatury. To platí jak pro námitky směřující proti závaznému stanovisku oddělení památkové péče odboru koncepce a rozvoje magistrátu, tak pro námitky, podle nichž předmětná stavba nenarušuje historické prostředí památkové rezervace, jelikož se v sousedství nacházejí další nepůvodní a ahistorické stavby. Žádná z těchto námitek nespadá pod rozsah podmínek, které je možno s ohledem na ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona ve znění do 31. prosince 2012 přezkoumávat v řízení o odstranění stavby, respektive v rámci soudního přezkumu tohoto řízení a rozhodnutí v něm vydaných.

[14] Co se týče námitky nedoručení závazného stanoviska stěžovatelům, Nejvyšší správní soud se jí nemůže zabývat, neboť se jedná o námitku nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s., kterou stěžovatelé neuplatnili v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak učinit mohli. Nutno však pro úplnost dodat, že i tato námitka se míjí s předmětem řízení o odstranění stavby, tudíž i při včasném uplatnění by její osud byl stejný, jako osud ostatních námitek mířících na řízení o dodatečném (ne)povolení stavby.

[15] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně. Z výše popsaných důvodů podanou kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.

IV.
Náklady řízení
[16] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměli úspěch. Žalovanému, který měl úspěch ve věci, podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. září 2014

JUDr. Petr Průcha
předseda senátu

Usnesení ze dne 12. 8. 2014

Plný text

pokračování 6 As 138/2014 - 31

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) v právní věci žalobců: a) Ing. N. V., b) R. V. c) P. V., všichni zastoupeni JUDr. Juliem Kramaričem, advokátem, se sídlem [adresa] 5, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem [adresa] a, [PSČ obec], týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. července 2012, č. j. KUOK 58412/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května 2014, č. j. 22 A 115/2012 - 60, o návrhu žalobců na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

[1] Krajský soud kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen „magistrát“) ze dne 12. března 2012, č. j. SMOI/OPS/42/2883/2009/Ze. Magistrát tímto rozhodnutím žalobcům jakožto spoluvlastníkům nařídil odstranění stavby samostatně stojícího skořepinového venkovního bazénu z keramického kompozitu včetně příslušenství umístěného v O., část obce O. , na pozemku parc. č. X (ostatní plocha) v katastrálním území O., přičemž stavbou dotčený pozemek přináleží k nemovitosti č. p. X, ulice X (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území O.

[2] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) se kasační stížností u Nejvyššího správního soudu domáhají zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Součástí kasační stížnosti je také návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[3] Stěžovatelé návrh na odkladný účinek odůvodnili tím, že by pro ně výkon napadeného rozhodnutí představoval nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout přiznáním odkladného účinku jiným osobám. Stěžovatelé se domnívají, že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, neboť daná stavba je umístěna na soukromém pozemku, a to již po dobu pěti let. Stavba je umístěna za neprůhlednou zdí, tudíž žádným způsobem nemůže z pohledu kolemjdoucích narušit zachovaný princip území. Jiným osobám tak fakticky žádná měřitelná újma nevznikne. Okamžitý výkon rozhodnutí by naopak pro stěžovatele znamenal nemalou újmu.

[4] Žalovaný vyjádřil s návrhem na přiznání odkladného účinku nesouhlas. Ve vyjádření zrekapituloval dosavadní průběh řízení a konstatoval, že rozhodnutí magistrátu o nařízení odstranění stavbu bylo s ohledem na závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku památkové péče správné. Dále žalovaný upozornil, že pokud nebude odkladný účinek přiznán, výkonem rozhodnutí fakticky zanikne stavba ještě dříve, než soud přezkoumá zákonnost napadeného rozsudku.

[5] Nejvyšší správní soud se rozhodl odkladný účinek kasační stížnosti přiznat.

[6] Nutno nejprve podotknout, že pravidelně je odkladný účinek spojován s tzv. řádnými opravnými prostředky, např. odvoláním, kde účinky rozhodnutí správního orgánu nastávají až v okamžiku rozhodnutí o opravném prostředku. Naproti tomu u opravných prostředků mimořádných, mezi něž spadá i kasační stížnost, je přiznání odkladného účinku předmětem úvahy rozhodujícího orgánu (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 11. 10. 2006, http://nalus.usoud.cz: „Účelem [odložení vykonatelnosti rozhodnutí] je vytvoření časového prostoru pro posouzení ústavní stížnosti tak, aby před rozhodnutím soudu nedošlo k nevratným krokům, po nichž by se jeho rozhodování stalo jen akademickým cvičením a ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod by byla toliko iluzorní“).

[7] Podle § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zjišťuje Nejvyšší správní soud při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti splnění zákonných předpokladů uvedených v citovaném ustanovení, tedy (1) výrazného nepoměru újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly; a zároveň (2) absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem. Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32, všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní. V daném případě stěžovatelé povinnost tvrzení splnili, Nejvyšší správní soud proto mohl jejich žádost věcně posoudit.

[8] Nejvyšší správní soud přistoupil k poměřování újmy, hrozící stěžovateli v souvislosti s odstraněním předmětné stavby, s újmou, která může vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku a s veřejným zájmem. Újmu stěžovatele Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako závažnou, neboť výsledkem výkonu rozhodnutí v dané věci je odstranění stavby, které má nenavratitelný charakter. Po zhodnocení všech relevantních údajů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že první podmínka pro přiznání odkladného účinku je splněna. Odstranění stavby (bazénu) nepochybně spadá pod vymezení pojmu nenahraditelné újmy, jak ji vyložil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 5. října 2004, č. j. 6 Afs 25/2003 - 59 (dostupné na www.nssoud.cz): „nenahraditelná újma, která by stěžovateli při výkonu nebo jiných právních následcích rozhodnutí mohla vzniknout a jež je základní podmínkou pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti [§ 73 odst. 2 s. ř. s.], musí představovat výjimečný a závažný stav, který již nelze v dalším běhu času nijak odčinit.“ Odstranění stavby by jednoznačně mohlo vést k nevratnému porušení práv stěžovatelů, které by již nebylo možné zhojit ani případným rozhodnutím ve prospěch stěžovatelů, které by v takovém případě bylo pouze akademického charakteru a nemohlo by stěžovatelům poskytnout jinou než pouze hypotetickou ochranu, jak ostatně přímočaře a otevřeně připustil žalovaný.

[9] Shodně s tvrzením stěžovatelů dospěl Nejvyšší správní soud k tomu, že prakticky neexistuje riziko vzniku potenciální újmy jiným osobám. Opačně se ostatně v tomto směru nevyjádřil ani žalovaný. První podmínku má tedy v nyní projednávaném případě Nejvyšší správní soud za splněnou.

[10] Co se týče otázky veřejného zájmu, z vyjádření žalovaného k návrhu na přiznání odkladného účinku plyne, že chráněným veřejným zájmem je v daném případě zájem na zachování vzhledu památkové rezervace Olomouc, neboť pozemek, na němž se bazén nachází, je objektem památkového zájmu, je v blízkosti městské hradební zdi, jež představuje součást památkově chráněného souboru městských opevnění. Jak však Nejvyšší správní soud vyjádřil již dříve ve své rozhodovací praxi, k nepřiznání odkladného účinku nepostačí pouhá existence kolidujícího veřejného zájmu, je třeba se zabývat proporcionalitou intenzity hrozícího zásahu do základního práva stěžovatelů ve vztahu k intenzitě narušení veřejného zájmu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. srpna 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, č. 1698/2008 Sb. NSS). Veřejný zájem je tak nutné vážit oproti právům stěžovatelů, neboť jak již bylo řečeno, výkonem rozhodnutí o odstranění stavby by následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o předmětné kasační stížnosti ani (v případě důvodnosti kasační stížnosti) následné nové rozhodnutí krajského soudu o podané žalobě již efektivní soudní ochranu přinést nemohlo a tudíž nelze vyloučit, že by v konečném důsledku mohlo být dotčeno právo stěžovatelů chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2010, č. j. 5 As 12/2010 - 281). Po provedení tohoto vážení Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je na místě odkladný účinek kasační stížnosti přiznat, neboť potenciální ohrožení veřejného zájmu je v daném případě pouze velmi nízké intenzity. Splněna je tak i druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku.

[11] Nejvyšší správní soud současně poznamenává, že „odkladný účinek podle § 107 soudního řádu správního může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo“ (viz usnesení ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005-96, č. 786/2006 Sb. NSS). S ohledem na výše popsanou situaci a nutnost poskytnout stěžovatelům efektivní ochranu jejich práv Nejvyšší správní soud přiznává odkladný účinek i ve vztahu k správním rozhodnutím, které nařizovaly odstranění předmětné stavby.

[12] S přihlédnutím k těmto okolnostem Nejvyšší správní soud uzavřel, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je vzhledem k informacím, které má k dispozici, zcela na místě. Nejvyšší správní soud tím nikterak nepředjímá výsledek řízení ve věci samé.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014

JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací