6 As 155/2026

Plný text

6 As 155/2026 - 42
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy F. D. a soudců Štěpána Výborného a Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: R. H., zastoupená Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem [adresa] Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2025, č. j. 113802/2025/ KUSK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2026, č. j. 56 A 24/202536,

takto:

I. Kasační stížnost žalobkyně se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu

[1] Žalobkyně byla rozhodnutím Městského úřadu Kralupy nad Vltavou (dále jen „městský úřad“) ze dne 14. 7. 2025, č. j. MUKV/37596/2025 KT (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), shledána vinnou ze spáchání přestupku podle § 4 odst. 2 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, jehož se dopustila tím, že dne 31. 8. 2024 kolem 21. hodiny vylepila na blíže specifikovaných místech v Kralupech nad Vltavou nejméně 5 kusů plakátů, čímž porušila povinnost stanovenou v čl. 4 bod 1 obecně závazné vyhlášky města Kralupy nad Vltavou, o veřejném pořádku a zajištění čistoty města. Za tento přestupek uložil městský úřad žalobkyni pokutu ve výši 1 200 Kč a stanovil jí povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. Žalovaný na základě odvolání žalobkyně v záhlaví specifikovaným rozhodnutím částečně změnil výrok I prvostupňového rozhodnutí (upřesnil skutkovou větu), ve zbytku jej potvrdil.

[2] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou, kterou Krajský soud v Praze zamítl. Nepřisvědčil argumentaci, že výlep plakátů představoval jednání v nutné obraně podle § 25 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Žalobkyně tvrdila, že se snaží odvrátit genocidu prováděnou státem Izrael v pásmu Gazy. Její jednání však nemělo dle krajského soudu objektivně žádný potenciál ovlivnit jednání státu Izrael (neexistovala zde kauzální souvislost). Letáková kampaň žalobkyně byla projevem jejího politického postoje, nikoliv jednáním směřujícím k odvracení útoku. Krajský soud k tomu dodal, že splněn nebyl ani další ze znaků nutné obrany – vzhledem k tomu, že žalobkyně zasáhla do zájmu třetí osoby (města Kralupy nad Vltavou), musely by být ve vztahu k této osobě splněny podmínky krajní nouze.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

[4] Žalobou napadené rozhodnutí považuje stěžovatelka za nesrozumitelné a nezákonné. Domnívá se, že žalovaný byl povinen prvostupňové rozhodnutí zrušit, neboť městský úřad nedostál závaznému právnímu názoru vyjádřenému v předchozím zrušujícím odvolacím rozhodnutí a dostatečně se nezabýval splněním podmínek nutné obrany.

[5] Jednáli se o napadený rozsudek, stěžovatelka se ohrazuje vůči závěru krajského soudu, že jednání v nutné obraně musí dosahovat určité míry efektivnosti (objektivní způsobilost útok odrazit). Lzeli pod nutnou obranu podřadit použití silnějších prostředků, lze tím spíše za nutnou obranu považovat i použití tak slabých prostředků, že útočníka nemohou ovlivnit (argument a maiori ad minus).

[6] Stěžovatelka zdůrazňuje, že jakkoliv bylo její jednání projevem politického postoje, nikterak se tím nevylučuje, aby se současně jednalo o nutnou obranu. Krajský soud dle stěžovatelky připustil, že široce koordinovaná nátlaková akce by mohla naplnit znaky nutné obrany. Dospěl však k závěru, že stěžovatelka nic takového netvrdila. K tomu stěžovatelka uvádí, že otázkou splnění podmínek přestupkové odpovědnosti se musí správní orgán zabývat z moci úřední. Minimálně od října roku 2023 probíhají po celém světě protesty proti izraelským zločinům na Palestincích. Stěžovatelka se považuje za členku propalestinského hnutí a svoji činnost koordinuje i s jinými aktivisty.

[7] Konečně se stěžovatelka vymezuje vůči tvrzení krajského soudu, že zasáhloli její jednání do zájmů třetí osoby, musely by být pro beztrestnost splněny i podmínky krajní nouze. O správnosti tohoto právního názoru panují mezi odbornou veřejností spory. Nadto se jedná o nepřípustné novum, neboť žalovaný takový argument v žalobou napadeném rozhodnutí neuvedl.

[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s argumentací obsaženou v napadeném rozsudku krajského soudu.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[9] Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc, v jakých před krajským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce (§ 32 s. ř. s.), a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda je kasační stížnost přijatelná, tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.

[10] Institutem nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. V něm vymezil, že o přijatelnou kasační stížnost se bude jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[11] Stěžovatelka spatřuje důvod přijatelnosti kasační stížnosti v tom, že Nejvyšší správní soud dosud neřešil otázku „aplikace institutu nutné obrany na odvracení zločinu proti lidskosti ani otázku dopadů jednání nutné obrany do sféry třetí osoby“. Ačkoliv Nejvyšší správní soud připouští, že stěžovatelka v kasační stížnosti nastínila několik právních otázek, které nebyly judikaturou správních soudů dosud plně zodpovězeny, důvod přijatelnosti v této skutečnosti neshledal. Uvedené otázky se totiž míjí s jádrem projednávané věci a nejsou pro její posouzení zásadní. Jakékoliv úvahy v tomto směru by měly čistě akademický charakter, bez reálného dopadu na nyní souzenou věc. V projednávané věci je stěžejní, že jednání stěžovatelky prima facie nelze považovat za jednání v nutné obraně (posuzovaný případ se s podstatou institutu nutné obrany míjí). Výkladem pojmu „nutná obrana“, jakož i jeho jednotlivých znaků, se přitom Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti zabýval již opakovaně (v podrobnostech viz níže). K otázkám, na nichž závisí posouzení věci, tedy existuje ustálená rozhodovací praxe, kterou krajský soud respektoval a při hodnocení věci se nedopustil žádného (natožpak zásadního) pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

[12] V prvé řadě Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, neboť je náležitě odůvodněný a srozumitelný a je z něj jednoznačně patrné, jak o věci soud smýšlel a z jakého důvodu nepovažoval žalobní argumentaci za důvodnou. Odůvodnění rozsudku vyhovuje požadavkům judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200674, č. 1566/2008 Sb. NSS). Stejně tak považuje Nejvyšší správní soud za přezkoumatelné rozhodnutí žalovaného, čemuž odpovídá věcná stěžovatelčina polemika s vyřčenými závěry.

[13] Výkladem institutu nutné obrany a jeho jednotlivými znaky se již Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v množství svých rozhodnutí (příkladmo lze zmínit rozsudky ze dne 7. 5. 2008, č. j. 1 As 35/200851, č. 1898/2009 Sb. NSS, ze dne 30. 3. 2023, č. j. 7 As 26/202134, či ze dne 18. 8. 2020, č. j. 6 As 92/202027). V posledně citovaném rozsudku (bod 21) Nejvyšší správní soud shrnul, že „podmínkou pro použití institutu nutné obrany je podle judikatury reálné ohrožení zájmu chráněného zákonem, přičemž toto ohrožení musí být vyvoláno protiprávním jednáním fyzické osoby a být určitou měrou nebezpečné pro společnost; útok musí existovat reálně, nikoliv pouze v představě obránce.“ Mezi útokem a obranným jednáním musí existovat bezprostřední souvislost (časová a funkční) a musí se jednat o takovou obranu, aby byla vůbec způsobilá útok odvrátit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2022, č. j. 9 As 170/202037, obdobně též rozsudek ze dne 26. 2. 2015, č. j. 5 As 139/201421, č. 3217/2015 Sb. NSS). Klíčový závěr krajského soudu, že v posuzované věci se o nutnou obranu nejednalo, neboť chybí bezprostřední souvislost mezi stěžovatelčiným jednáním a tvrzeným chováním Státu Izrael (genocida v pásmu Gazy), protože jednání stěžovatelky nebylo způsobilé počínání Státu Izraele jakkoliv ovlivnit, tak nachází oporu v citované judikatuře.

[14] Stěžovatelka dále namítla, že v přestupkovém řízení ji netíží břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, pročež bylo na správních orgánech, aby se z moci úřední zabývaly všemi okolnostmi relevantními pro posouzení odpovědnosti za přestupek (včetně toho, zda nebylo její jednání součástí širší nátlakové akce). Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/201166, akcentoval, že „i když je přestupkové řízení ovládáno mj. zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, nezbavuje to, vzhledem k dikci § 52 správního řádu, účastníka řízení povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že povinnost vyplývající z § 52 správního řádu nelze vykládat v tom smyslu, že na účastníkovi řízení leží břemeno tvrzení a následně i důkazní břemeno ohledně zjišťovaných skutečností; je však povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet“ (obdobně též rozsudky ze dne 27. 8. 2020, č. j. 8 As 194/201858, či ze dne 4. 12. 2025, č. j. 21 As 125/202546, č. 4733/2026 Sb. NSS). V nyní projednávané věci stěžovatelka nejenže neprokázala, že by její jednání bylo součástí rozsáhlé koordinované akce, ale dokonce ani nic takového ve vztahu k jí namítané nutné obraně netvrdila. Zásadu materiální pravdy a zásadu vyšetřovací přitom nelze vykládat tak široce, že by byly správní orgány povinny domýšlet (nad rámec tvrzení účastníka řízení) všechny v úvahu přicházející možné scénáře skutkového děje, obzvláště jednáli se o okolnosti vylučující protiprávnost. Nejvyšší správní soud nadto dodává, že poukaz krajského soudu na absenci široké koordinované nátlakové akce nebyl stěžejní pro vyslovené závěry. Nosným důvodem pro zamítnutí žaloby bylo, že stěžovatelčin projev nelze považovat za jednání směřující k odvracení útoku.

[15] Ustálená judikatura existuje rovněž k otázce mezí, v nichž může krajský soud doplnit odůvodnění žalobou napadeného správního rozhodnutí. Nezákonným není postup krajského soudu spočívající v uvedení dalšího (doplňujícího) důvodu pro zamítnutí žaloby, pakliže se současně ztotožní s nosnými skutkovými a právními závěry žalovaného a tyto důvody samy o sobě obstojí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2025, č. j. 4 Afs 161/202462). V rozsudku ze dne 25. 3. 2025, č. j. 7 Afs 172/202466, Nejvyšší správní soud shrnul, že „z povahy přezkumu prováděného správními soudy ostatně ani nelze dovodit, že by tyto měly svoje závěry redukovat toliko na potvrzení či vyvrácení důvodů, na kterých je založeno napadené rozhodnutí. Správní soud je oprávněn tuto argumentaci doplnit, popřípadě zasadit do širšího kontextu. Jen tak lze hovořit o soudním přezkumu prováděném v rámci tzv. plné jurisdikce. Ztotožnilli se proto v nyní posuzované věci městský soud se skutkovými a právními závěry žalovaného, a současně nalezl pro tyto závěry i další právní argumentaci, nelze v tomto postupu shledat nic excesivního a nezákonného, tedy nic, co by mohlo odůvodňovat nezbytnost napadený rozsudek zrušit. Odlišně by tomu bylo teprve tehdy, pokud by například správní soud sice zamítl žalobu a potvrdil závěry obsažené v přezkoumávaném správním rozhodnutí, avšak na základě zcela odlišného odůvodnění, mimo rámec uplatněných žalobních důvodů, tedy způsobem, na který žalobce objektivně nemohl být připraven.“ V nyní projednávané věci se krajský soud ztotožnil se stěžejním právním závěrem správních orgánů, že se o nutnou obranu nejednalo, a to s ohledem na absenci přímého obranného charakteru jednání stěžovatelky. Úvahy krajského soudu, že ve vztahu k městu Kralupy nad Vltavou by musely být dále splněny podmínky krajní nouze, nepředstavovaly stěžejní důvod pro zamítnutí žaloby – žalobou napadené rozhodnutí by obstálo i bej něj. Argumentace směřující proti tomuto závěru krajského soudu tudíž nemůže založit přijatelnost kasační stížnosti.

[16] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.

[17] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS, a usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS). Žalobkyně (stěžovatelka) nebyla v řízení úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. října 2026

JUDr. F. D., Ph.D.
předseda senátu