Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Štěpána Výborného a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: T. K. D. D., zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2025, č. j. MV-117946-4/SO-2025, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2026, č. j. 78 A 17/2025-39,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 2. 6. 2025, č. j. OAM-7665-10/DP-2025, zamítlo žádost žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění podle § 46 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Odvolání žalobkyně žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 9. 2025, č. j. MV-117946-4/SO-2025, zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
[2] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalované bránila žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Zdůraznil, že řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění je primárně ovládáno dispoziční zásadou, a bylo proto na žalobkyni, aby tvrdila splnění zákonných podmínek pro udělení požadovaného pobytového oprávnění. Současně připustil, že jsou-li dotčeny zájmy nezletilých dětí, musí správní orgány při zjišťování rodinných poměrů postupovat aktivněji; v projednávané věci však zjistily osobní a rodinné poměry žalobkyně v dostatečném rozsahu.
[3] Za nedůvodnou považoval krajský soud námitku, že správní orgány bez dostatečných podkladů dovodily možnost vycestování nejmladšího syna žalobkyně, aniž by se zabývaly jeho individuální situací. Informace o běžné letecké přepravě dětí označil za obecně známou skutečnost, kterou správní orgány nemusely dokazovat ani dokládat konkrétními podklady. Žalobkyně tyto skutečnosti konkrétně nezpochybnila ani neuvedla a nedoložila specifické potřeby svého syna, které by mu v cestě bránily; její tvrzení o možných zdravotních komplikacích krajský soud považoval za obecné a hypotetické. Správní orgány nemusely z vlastní iniciativy provádět další dokazování ani vyslýchat žalobkyni či jejího manžela.
[4] Krajský soud rovněž nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že nadále trvaly důvody, pro které jí správní orgán původně udělil dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2022, č. j. 8 Azs 200/2020-74, uvedl, že péče o novorozené nebo velmi malé dítě je kvalitativně odlišnou situací od ochrany zdraví těhotné ženy a jejího dítěte bezprostředně před porodem a po něm. Správní orgán žalobkyni udělil vízum z důvodu rizikového těhotenství a na dobu po porodu z důvodu rekonvalescence a nezbytné péče o novorozené dítě; při posuzování splnění podmínek podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců proto bylo možné zohlednit pouze takto vymezený důvod. Žalobkyně neuvedla, že by se po uplynutí doby platnosti víza stále nacházela ve stavu nezbytné poporodní rekonvalescence nebo že by její zdravotní stav či zdravotní stav jejího nejmladšího syna vyžadoval zvláštní lékařskou péči. Krajský soud proto uzavřel, že původní důvod udělení víza již netrval.
[5] Krajský soud se následně zabýval námitkou nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně a nejlepšího zájmu jejích nezletilých dětí. Uvedl, že nejlepší zájem dítěte představuje významné, nikoli však absolutní hledisko, které je třeba poměřit s konkurujícím veřejným zájmem. V projednávané věci přihlédl zejména k délce pobytu rodiny v České republice, školní docházce a integraci dvou starších dětí. Současně však zdůraznil, že všem členům rodiny skončil legální pobyt již v říjnu 2023. Žalobkyně a její manžel si proto museli být vědomi nejistoty dalšího pobytu rodiny na území České republiky. Starší děti nadto přicestovaly do České republiky až v roce 2020, většinu dosavadního života prožily ve Vietnamu a žalobkyně netvrdila žádné okolnosti svědčící o jejich mimořádných potřebách. Samotnou školní docházku a integraci krajský soud nepovažoval za natolik výjimečné okolnosti, aby založily nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Za takovou okolnost nepovažoval ani tvrzené pochybení dřívějšího zmocněnce, v jehož důsledku nebylo rodině žalobkyně prodlouženo pobytové oprávnění. Za jeho volbu nesla odpovědnost žalobkyně. Ani právní překážku související s omezením ekonomické migrace podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu (dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“), krajský soud nepovažoval za okolnost, která by činila zásah do soukromého a rodinného života nepřiměřeným. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí žalobkyni samo o sobě nezakazuje pobyt na území ani z něj definitivně neplyne její nucené vycestování. Vzhledem ke shodnému pobytovému statusu členů rodiny rozhodnutí nadto nevede k jejímu rozdělení; rodina může případně společně přechodně pobývat v zemi původu a následně usilovat o legální pobyt v České republice postupem podle zákona o pobytu cizinců.
[6] Za mimoběžnou považoval krajský soud námitku, že žalovaná neověřila stav soudního řízení ve věci povinnosti žalobkyně opustit území, v němž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 3 Azs 194/2024-54, zrušil rozhodnutí o této povinnosti. Řízení o povinnosti opustit území a řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění podle krajského soudu představují dvě samostatná řízení s odlišným předmětem a právním režimem. Skutečnosti týkající se procesního postupu v řízení o povinnosti opustit území proto nebyly rozhodné pro posouzení zákonnosti rozhodnutí vydaného v řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podává proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
[8] Stěžovatelka namítá, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně možnosti jejího vycestování spolu s nejmladším synem, jakož i okolnosti soukromého a rodinného života rodiny. V důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu správní orgány i krajský soud nesprávně posoudily splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění.
[9] Stěžovatelka namítá, že nadále trvají konkrétní skutkové okolnosti, které původně vedly k udělení dlouhodobého víza za účelem strpění, tedy rizikové těhotenství, porod, péče o novorozené dítě a nemožnost cestování s ním. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2022, č. j. 14 A 99/2020-65, č. 4388/2022 Sb. NSS, dále tvrdí, že musí trvat důvod předvídaný § 33 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nikoli však totožné skutkové okolnosti, které jej původně zakládaly. Takový důvod nadále trval, neboť po uplynutí platnosti dlouhodobého víza osobně pečovala o tři nezletilé děti. Starší děti plnily v České republice povinnou školní docházku a nejmladší dítě bylo vzhledem ke svému věku závislé na její péči. Tyto okolnosti společně s předchozím rizikovým těhotenstvím a vzdáleností mezi Českou republikou a Vietnamem bránily jejímu vycestování.
[10] Správní orgány podle stěžovatelky bez konkrétních podkladů uzavřely, že její nejmladší syn může i přes svůj nízký věk absolvovat leteckou cestu do země původu. Krajský soud následně možnost letecké přepravy dítěte tohoto věku označil za notorietu a přenesl na stěžovatelku povinnost tvrdit a doložit opak. Stěžovatelka naproti tomu považuje možnost takto malého dítěte cestovat na velkou vzdálenost za individuální otázku, kterou musí správní orgán posoudit podle konkrétních okolností případu. S ohledem na § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a nejlepší zájem dítěte měly správní orgány potřebné skutečnosti zjistit z úřední povinnosti, případně ji vyzvat k poskytnutí součinnosti nebo vyslechnout ji a jejího manžela.
[11] Stěžovatelka namítá nepřiměřenost dopadu zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života. Poukazuje na délku pobytu rodiny v České republice, školní docházku starších dětí a jejich postupující integraci, vlastnictví nemovitosti zatížené hypotékou a narození nejmladšího syna. Správní orgány podle ní dostatečně nezjistily míru integrace starších dětí, jejich vazby na české prostředí, míru jejich závislosti na matce ani možné dopady přesídlení do Vietnamu. Nemohly proto řádně vymezit jejich nejlepší zájem a poměřit jej s protichůdným veřejným zájmem. Správní orgány si měly vyžádat stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí a vyslechnout starší děti, stěžovatelku a jejího manžela. Za nedostatečnou považuje argumentaci, která rodině klade k tíži vznik její nejisté pobytové situace. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Azs 33/2022-39.
[12] Stěžovatelka dále poukazuje na právní a faktické překážky návratu rodiny do České republiky, zejména na omezení ekonomické migrace státních příslušníků Vietnamu podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Správní orgány ani krajský soud se dostatečně nezabývaly rizikem, že vycestování povede k dlouhodobému nebo trvalému přesídlení celé rodiny do země původu. Tuto otázku Nejvyšší správní soud posuzoval přímo v její věci v rozsudku č. j. 3 Azs 194/2024-54, v němž zdůraznil faktickou nemožnost podat novou žádost o pobytové oprávnění v Hanoji. Stěžovatelka dodává, že řízení o povinnosti opustit území bylo po vrácení věci zastaveno v důsledku fikce pobytového oprávnění podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, a požadavky na řádné posouzení dopadu vycestování a nejlepšího zájmu dětí se proto fakticky přenesly do nynějšího řízení.
[13] Napadený rozsudek považuje stěžovatelka rovněž za nepřezkoumatelný. Krajskému soudu vytýká, že nedostatečně zohlednil závěry rozsudku č. j. 3 Azs 194/2024-54 vydaného v její věci. Nezpochybňuje, že řízení o povinnosti opustit území a nynější pobytové řízení představují dvě samostatná řízení, namítá však, že jejich faktický dopad do soukromého a rodinného života je srovnatelný, neboť obě mohou vést k opuštění České republiky bez reálné možnosti návratu. Za nedostatečné považuje rovněž vypořádání rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65. Z něj plyne povinnost posoudit přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života bez ohledu na výslovnou úpravu v zákoně o pobytu cizinců a rovněž možnost řešit nepřiměřenost dopadu vycestování prostřednictvím pobytového oprávnění za účelem strpění pobytu na území.
[14] Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s napadeným rozsudkem a odkázala na spisový materiál. Předestřela názor, že kasační stížnost je nepřijatelná, neboť nepřináší žádnou novou otázku, kterou by judikatura Nejvyššího správního soudu dosud neřešila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, z jehož odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s podstatnými námitkami účastníků řízení. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je nicméně vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí. Z judikatury vyplývá, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, jímž je nemožnost určité rozhodnutí přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Takovou vadu Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal.
[17] Krajský soud výstižně popsal skutkový stav věci, shrnul stanoviska účastníků řízení a srozumitelně vyložil právní úvahy, na nichž založil zamítnutí žaloby. Vypořádal přitom podstatnou žalobní argumentaci a své závěry odůvodnil v rozsahu, který umožňuje kasační přezkum. Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že krajský soud dostatečně nevypořádal její argumentaci týkající se přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, nejlepšího zájmu nezletilých dětí, právních překážek návratu do České republiky a odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 194/2024-54 a č. j. 8 Azs 99/2023-65. Krajský soud se všemi těmito otázkami zabýval a vysvětlil, proč argumentaci stěžovatelky nepovažoval za důvodnou, čemuž odpovídá věcná kasační polemika s vyslovenými závěry.
[18] Přiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života a nejlepším zájmem nezletilých dětí se krajský soud zabýval v bodech 54 až 64 napadeného rozsudku. Úvodem vymezil obecná judikaturní východiska a následně je vztáhl ke konkrétním poměrům stěžovatelčiny rodiny. Zohlednil zejména délku jejího pobytu na území, školní docházku a integraci jejích starších dětí, jejich vazby k zemi původu a tyto okolnosti poměřil s veřejným zájmem na dodržování pravidel pobytu cizinců. Přihlédl rovněž ke shodnému pobytovému statusu členů rodiny a dovodil, že zamítnutí žádosti samo o sobě nevede k rozdělení rodiny a nevylučuje její společné, byť přechodné, soužití v zemi původu. Z napadeného rozsudku je zřejmé, které skutečnosti krajský soud považoval za rozhodné a proč z nich nedovodil nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky a její rodiny. Krajský soud neopomněl ani tvrzení, že vycestování může vést k dlouhodobému či trvalému přesídlení rodiny bez reálné možnosti návratu do České republiky. Vedle úvah v bodě 61 se jím zabýval v bodech 66 až 68 napadeného rozsudku. Zdůraznil, že zamítnutí žádosti samo o sobě stěžovatelce pobyt na území nezakazuje ani definitivně nevylučuje její návrat. Obecně tvrzené právní překážky návratu spojené s omezením ekonomické migrace podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb. pak výslovně nepovažoval bez dalšího za důvod pro závěr o nepřiměřenosti žalovaného rozhodnutí.
[19] Krajský soud se vypořádal rovněž s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Rozsudek č. j. 8 Azs 99/2023-65 nepovažoval za přiléhavý, neboť řešil posouzení přiměřenosti při zastavení pobytového řízení, zatímco v nynější věci správní orgány žádost stěžovatelky věcně zamítly. Za nepřiléhavý považoval i závěr tohoto rozsudku o možnosti řešit další pobyt cizince prostřednictvím víza za účelem strpění, neboť stěžovatelce již takové vízum dříve uděleno bylo a nynější řízení se týkalo navazujícího povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění. K rozsudku č. j. 3 Azs 194/2024-54 krajský soud uvedl, že řízení o povinnosti opustit území, které řešil odkazovaný rozsudek, a nynější řízení o pobytové žádosti představují samostatná řízení s odlišným předmětem a právním režimem; nepřisvědčil proto námitce, že žalovaná měla v nynějším řízení zjišťovat stav řízení o povinnosti opustit území. Správnost a dostatečnost těchto úvah Nejvyšší správní soud posoudí v rámci věcného přezkumu jednotlivých kasačních námitek.
[20] Stěžovatelka dále namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav ve vztahu k možnosti jejího vycestování s nejmladším synem. Správním orgánům vytýká, že vycházely z obecných úvah o letecké přepravě malých dětí, aniž individuálně ověřily, zda takovou cestu může absolvovat právě její syn.
[21] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že potřeba dalšího dokazování ze stěžovatelčiných tvrzení ani ze zjištěných okolností nevyplynula. Podle § 50 odst. 1 správního řádu mohou být podkladem rozhodnutí skutečnosti obecně známé. Ty se zásadně nedokazují a správní orgán nemusí uvádět zdroj, z něhož se o nich dozvěděl; účastník je však může zpochybnit konkrétními tvrzeními a návrhy důkazů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011-58, bod 14, a ze dne 25. 7. 2018, č. j. 9 As 200/2018-19, body 13 a 14). Krajský soud nepochybil, považoval-li za takovou skutečnost obecnou možnost letecké přepravy s malými dětmi. Zároveň nelze přehlížet, že závěr o možnosti společného vycestování správní orgány nezaložily pouze na abstraktní úvaze o cestování dětí, nýbrž přihlédly k věku nejmladšího syna, věku dalších dvou dětí a možnosti péče obou rodičů při cestě. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že samotný nízký věk dítěte, kterému byly ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí více než čtyři měsíce a ke dni rozhodnutí žalované více než sedm měsíců, bez dalších konkrétních okolností nezaložil důvodné pochybnosti o jeho schopnosti leteckou cestu absolvovat. Stěžovatelka v průběhu řízení neuvedla žádné zdravotní komplikace nebo zvláštní potřeby dítěte, které by schopnost jeho vycestování zpochybňovaly. Poukazovala pouze na délku letu, nepohodlí spojené s cestou a obecnou obavu ze změn tlaku při vzletu a přistání. Za této situace správním orgánům nevznikla povinnost z vlastní iniciativy opatřovat další podklady k ověření zdravotní způsobilosti dítěte k letecké přepravě, jak správně konstatoval již krajský soud. Organizační náročnost delší cesty a s ní spojené nepohodlí nadto nepředstavují překážku vycestování nezávislou na vůli stěžovatelky podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
[22] Nejvyšší správní soud nepomíjí, že i řízení zahájené na žádost je ovládáno zásadou materiální pravdy a že nesplnění povinnosti součinnosti účastníka nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit podstatný skutkový stav bez důvodných pochybností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2022, č. j. 7 Azs 405/2021-34, bod 15). Je-li navíc dotčen nejlepší zájem nezletilého dítěte, jsou požadavky na aktivitu správních orgánů při zjišťování rodinných poměrů zvýšené (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2022, č. j. 5 Azs 230/2020-43, body 21 až 25). Ani tyto požadavky však nezakládají povinnost správního orgánu opatřovat v každém případě odborné posouzení možnosti letu nebo zjišťovat hypotetické zdravotní obtíže dítěte, pokud pro ně tvrzení účastníka ani ostatní podklady neposkytují žádnou oporu. Rozsah dokazování podle § 3 správního řádu se vždy odvíjí od okolností konkrétní věci a od existence důvodných pochybností, které je třeba odstranit. Takové pochybnosti nevyvolaly samotný nízký věk dítěte ani obecně formulované stěžovatelčiny obavy. Lze zopakovat, že krajský soud důvodně poznamenal, že stěžovatelka mohla uvést a doložit (např. lékařskou dokumentací) zdravotní komplikace či specifické potřeby jejího nejmladšího syna, které by mu bránily v cestě do domovského státu, což však neučinila. Námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu proto Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou (vypořádání obdobných námitek ve vztahu k posouzení přiměřenosti žalovaného rozhodnutí viz dále).
[23] Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační námitku, podle níž krajský soud a správní orgány dospěly k nesprávnému závěru, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení povolení k dlouhodobému pobytu podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žádné pochybení při výkladu a použití tohoto ustanovení neshledal.
[24] Podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo vnitra udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, kterému ve vycestování z území brání překážka na jeho vůli nezávislá nebo jsou-li splněny podmínky podle § 179 odst. 5.
[25] Podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území uděluje ministerstvo vnitra na žádost cizince, kterému bylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33, pokud pobyt cizince na území bude delší než 1 rok a trvají-li důvody, pro které bylo toto vízum uděleno.
[26] Z uvedené právní úpravy vyplývá, že povolení k dlouhodobému pobytu podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců lze cizinci udělit pouze tehdy, pokud trvají důvody, pro které mu bylo předtím uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 téhož zákona. V nynější věci bylo stěžovatelce uděleno vízum za účelem strpění pobytu na území po dobu rizikového těhotenství a na dobu po porodu z důvodu rekonvalescence a nezbytné péče o novorozené dítě od 13. 1. 2025 do 31. 3. 2025. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě trvají důvody, pro které jí bylo vízum uděleno, neboť i po uplynutí jeho platnosti osobně pečovala o tři nezletilé děti, přičemž s ohledem na studium dvou straších dětí, věk nejmladšího syna a předchozí rizikové těhotenství nemohla sama, ani spolu s nejmladším nezletilým dítětem či celou rodinou z území vycestovat.
[27] Nejvyšší správní soud již dříve v obdobném případě konstatoval, že ačkoli soustavná péče o velmi malé dítě bezprostředně navazuje na těhotenství, jedná se o kvalitativně jinou situaci než tu, v níž jde o ochranu zdraví těhotné ženy a jejího dítěte bezprostředně před porodem a po něm (srov. již citovaný rozsudek č. j. 8 Azs 200/2020-74). Samotná časová a faktická návaznost běžné péče o dítě na těhotenství a porod proto nepostačuje k závěru, že původní překážka vycestování nadále trvá. V posledně jmenovaném rozsudku Nejvyšší správní soud zdůraznil, že při aplikaci § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců lze vycházet pouze z důvodu, na němž bylo založeno předchozí vízum za účelem strpění. Stěžovatelka naproti tomu poukazuje na publikovaný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 14 A 99/2020-65, podle něhož se konkrétní skutkové okolnosti naplňující zákonný důvod strpění pobytu mohou v průběhu času měnit. Na tento závěr navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 3. 2025, č. j. 7 Azs 255/2024-46, v němž obdobně dovodil, že pro prodloužení pobytového oprávnění musí nadále trvat tentýž zákonný důvod, konkrétní okolnosti naplňující tento důvod se však mohou změnit. Z uvedeného ovšem neplyne, že postačuje jakákoli nově tvrzená okolnost nebo že lze původní zákonný důvod nahradit důvodem jiným. I změněné skutkové okolnosti musí nadále naplňovat tentýž zákonný důvod, v nynější věci tedy překážku vycestování nezávislou na vůli stěžovatelky podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud nepochybil, nenalezl-li ve stěžovatelčině věci žádný takový důvod, který by ospravedlnil udělení dlouhodobého pobytu za účelem strpění.
[28] Skutečnosti, že stěžovatelka zajišťuje péči o tři nezletilé děti, že starší děti navštěvují školu, že nejmladší dítě je nízkého věku nebo že stěžovatelka v minulosti prodělala rizikové těhotenství, v podobě, v jaké byly tyto okolnosti v řízení uplatněny, neprokazují překážku vycestování z území nezávislou na vůli cizince. Tyto skutečnosti mohou být významné při posuzování dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky a nejlepšího zájmu dětí; samy o sobě však nenaplňují zákonný důvod pro strpění pobytu na území. Krajský soud správně podotkl, že stěžovatelka ve věci neuváděla, že by byla i nadále (objektivně) ve stavu nezbytné rekonvalescence po porodu, resp. že by její zdravotní situace vyžadovala nějakou speciální (lékařskou) péči. Stejně tak neučinila ani ve vztahu k jejímu nejmladšímu synovi či zbylým dětem. Nepřednesla tak žádné relevantní skutečnosti, které by vyvolaly důvodné pochybnosti o závěru správních orgánů, že z důvodu objektivních okolností nemohou spolu s nejmladším synem vycestovat z území České republiky. Za této situace krajský soud mohl konstatovat, že správní orgány nepochybily, zamítly-li její žádost o povolení k pobytu za účelem strpění pro nesplnění podmínek dle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[29] Stěžovatelka se dále obsáhle dovolává dopadů zamítnutí žádosti do jejího soukromého a rodinného života a nejlepšího zájmu jejích nezletilých dětí. Stěžovatelka v této souvislosti v prvé řadě namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť správní orgány podle jejího názoru blíže nezjišťovaly míru integrace nezletilých dětí, jejich závislost na péči stěžovatelky ani důsledky případného vycestování pro jejich další vývoj. Správním orgánům vytýká, že si neopatřily stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí ani neprovedly výslech stěžovatelky, jejího manžela či starších dětí.
[30] Nejvyšší správní soud uvádí, že povinnost zabývat se tvrzeným zásahem do soukromého a rodinného života může správnímu orgánu vzniknout i v řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Přestože podle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců posuzuje správní orgán přiměřenost dopadů rozhodnutí pouze v případech, v nichž to zákon výslovně stanoví, tato povinnost vyplývá rovněž z přímo aplikovatelného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Vznese-li cizinec konkrétní námitku nepřiměřeného zásahu do svého soukromého či rodinného života, která není na první pohled nemyslitelná ani zjevně mimo rozsah ochrany tohoto ustanovení, musí se jí správní orgán zabývat. Nemusí přitom mechanicky hodnotit veškerá kritéria uvedená v § 174a zákona o pobytu cizinců; rozsah jeho úvah se odvíjí od okolností konkrétní věci a od množství a kvality informací, které v řízení vyšly najevo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2022, č. j. 4 Azs 443/2019-36, bod 27; obdobně rozsudky ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39, a ze dne 18. 5. 2020, č. j. 5 Azs 28/2020-38).
[31] Lze navíc zopakovat, že jsou-li rozhodnutím dotčeny nezletilé děti, musí být aktivita správních orgánů při zjišťování rodinných poměrů větší, a to i v řízení zahájeném na žádost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 443/2019-36, bod 31, nebo č. j. 5 Azs 230/2020-43, body 21 a 22). Požadavek zvýšené aktivity správního orgánu však nezbavuje žadatele povinnosti sdělit skutečnosti ze svého soukromého a rodinného života, které jsou mu známy a které považuje za rozhodné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38, ze dne 15. 11. 2017, č. j. 8 Azs 111/2017-36, a ze dne 15. 11. 2021, č. j. 10 Azs 398/2021-47). Zvýšená aktivita správního orgánu rovněž neznamená, že v každé pobytové věci týkající se rodiče nezletilých dětí musí správní orgán vyslechnout všechny členy rodiny nebo si vždy opatřit stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Rozhodující je, zda má pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte dostatek konkrétních informací a zda řízení odhalilo konkrétní neobjasněné okolnosti, jejichž zjištění může mít pro toto posouzení význam. Nejvyšší správní soud již dříve uvedl, že stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí není zákonem stanoveným nezbytným podkladem a jeho absence nezakládá vadu řízení, jestliže správní orgány potřebné rodinné poměry zjistily jinak a poskytly k nim vlastní relevantní úvahy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2017, č. j. 7 Azs 287/2017-32, bod 25). Obdobně v rozsudku č. j. 8 Azs 200/2020-74 Nejvyšší správní soud akceptoval, že správní orgán není povinen opatřit si stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí, nevymezí-li účastník řízení konkrétní skutečnosti, které mají být jeho prostřednictvím zjištěny, a má-li správní orgán k dispozici dostatečné podklady pro posouzení rodinných poměrů.
[32] V nynější věci nebyly základní skutkové okolnosti rodinného života stěžovatelky mezi účastníky sporné. Správním orgánům byla pro účely rozhodování o povolení k dlouhodobému pobytu známa délka pobytu stěžovatelky a jejího manžela na území, skutečnost, že dvě starší děti, narozené v letech 2010 a 2014, přicestovaly do České republiky v roce 2020 a plní zde povinnou školní docházku, narození nejmladšího syna v lednu 2025, společné soužití rodiny i skutečnost, že žádný z jejích členů již nedisponuje platným pobytovým oprávněním. Stěžovatelka ve správním ani soudním řízení neuvedla, jaké konkrétní, dosud nezjištěné skutečnosti, měly být výslechem rodinných příslušníků nebo šetřením orgánu sociálně-právní ochrany dětí objasněny. Toliko obecně poukazovala na pokračující integraci starších dětí a potřebu osobní péče o děti. Nad rámec těchto okolností neuvedla žádné konkrétní zdravotní potřeby některého z dětí, zvláštní závislost na její péči přesahující závislost obvyklou vzhledem k jejich věku, konkrétní překážku dalšího vzdělávání starších dětí v zemi původu ani jinou individuální skutečnost, jež by nasvědčovala tomu, že společné přemístění rodiny povede u některého dítěte k následkům vymykajícím se běžným obtížím spojeným se změnou země pobytu, jak důvodně upozornil již krajský soud. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že bez stanoviska orgánu sociálně-právní ochrany dětí či výslechu rodinných příslušníků nemohly správní orgány nejlepší zájem dětí vůbec posoudit. Nejlepší zájem dítěte představuje významné, nikoli však absolutní hledisko a nelze mu bez dalšího přiznat převahu nad veřejným zájmem na dodržování pravidel pobytu cizinců (srov. rozsudky ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019-28, ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Azs 33/2022-39, nebo ze dne 20. 12. 2022, č. j. 4 Azs 269/2022-25).
[33] Krajský soud správně shledal, že v projednávané věci nelze nalézt ani věcné důvody, pro které by bylo nutno považovat žalované rozhodnutí za nepřiměřené z hlediska jeho dopadu do stěžovatelčina rodinného a soukromého života (a jejích nezletilých dětí). Krajský soud nejlepší zájem nezletilých dětí náležitě vymezil jako zájem na zachování společného soužití s oběma rodiči a v případě starších dětí rovněž na pokračování školní docházky a jejich dosavadní integrace v České republice. Nepochybil tím, že při hodnocení intenzity jejich vazeb k České republice současně přihlédl k tomu, že starší děti většinu svého dosavadního života prožily v zemi původu a že jim, stejně jako jejich rodičům, skončil legální pobyt na území již dne 9. 10. 2023. Nejvyšší správní soud se s ohledem na tyto okolnosti ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že samotná délka pobytu v České republice, školní docházka a postupující integrace starších dětí v nynější věci nepředstavují natolik výjimečné a intenzivní okolnosti, aby samy o sobě vedly k závěru, že napadené rozhodnutí nerespektuje jejich nejlepší zájem. Nejlepší zájem dítěte je třeba posuzovat individuálně a přiznat mu značnou váhu, není však, slovy ustálené judikatury, „trumfovou kartou“, která přebije jakékoliv pravidlo, s nímž je tento zájem v konfliktu (srov. rozsudky ze dne 19. 12. 2019, č. j. 10 Azs 263/2019-30, nebo č. j. 4 Azs 269/2022-25).
[34] Nejvyšší správní soud opakuje, že krajský soud důvodně poukázal na obecnost argumentace stěžovatelky a na okolnosti, za nichž rodina svůj další život na území České republiky rozvíjela. Stěžovatelce, jejímu manželovi i dětem skončilo pobytové oprávnění již v roce 2023, a museli si tedy být vědomi nejistoty svého dalšího pobytu. Krajský soud v této souvislosti nepochybil v konstatování, že jde k tíži stěžovatelky, nebylo-li jí původní pobytové oprávnění prodlouženo v důsledku pochybení jejího tehdejšího zmocněnce, neboť stěžovatelka (popř. i její manžel) byla zcela odpovědná za jeho volbu. Stěžovatelka následně pobývala na území České republiky nelegálně [vyjma doby, kdy jí bylo uděleno už odkazované dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Pouze vlastním zaviněním se však ocitla v situaci, kdy musí respektovat pravidla pro získání pobytového oprávnění z pozice cizince, který nemá na území České republiky pobyt legalizován. Nejmladší dítě s manželem počali až poté, co o platné pobytové oprávnění přišli. Vědomé založení či další rozvíjení rodinného života v době nejistého nebo neoprávněného pobytu nemůže být pro výsledek posouzení rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020-40, či usnesení ze dne 27. 6. 2022, č. j. 4 Azs 16/2022-60).
[35] Krajský soud také správně zohlednil, že při vlastním poměření zájmů je významné, že zamítnutí žádosti nevede k rozdělení rodiny, neboť pobytové oprávnění všech členů rodiny je shodné, a z hlediska jejich pobytové situace proto nic nebrání tomu, aby rodinný život nadále realizovali společně. Krajský soud nepochybil ani v tom, že při hodnocení intenzity zásahu přihlédl k právní povaze napadeného rozhodnutí. Zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění nezakazuje stěžovatelce pobyt na území České republiky a ani z něj definitivně nevyplývá její nucené vycestování. Znamená pouze neudělení jednoho typu pobytového oprávnění, pro jehož udělení stěžovatelka zjevně nesplňuje zákonné podmínky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Azs 200/2020-74, bod 30). Jakkoli neudělení pobytového oprávnění může být spojeno s navazující hrozbou nuceného opuštění území České republiky, klíčové zůstává, že žalované rozhodnutí stěžovatelce nijak nebrání se na území České republiky vrátit poté, co si v souladu se zákonem o pobytu cizinců zajistí příslušné pobytové oprávnění jako všichni ostatní cizinci v obdobné situaci. Nejvyšší správní soud je srozuměn s tím, že tento důvod pro konstatování přiměřenosti žalovaného rozhodnutí by sám o sobě neobstál (takovou argumentaci Nejvyšší správní soud odmítl v již citovaném rozsudku č. j. 7 Azs 405/2021-34). Klíčové ovšem je, že veškeré okolnosti projednávané věci ve svém souhrnu nezaložily nepřiměřenost žalovaného rozhodnutí. Nelze ostatně ani pomíjet, že na hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nejsou kladeny tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2022, č. j. 9 Azs 39/2022-50). Stejně tak nelze přehlížet, že stěžovatelka naposledy pobývala na území České republiky na základě (dočasného) pobytového oprávnění. Dřívější pobytové oprávnění za účelem strpění mělo toliko provizorní (dočasný) charakter, což z logiky věci oslabuje i intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života.
[36] Nejvyšší správní soud nepřehlédl stěžovatelčinu námitku stran složitosti návratu její rodiny do České republiky s ohledem na právní překážky vyplývající z nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Ačkoli praktická obtížnost případného budoucího návratu do České republiky může být relevantním faktorem, nemůže nahradit nesplnění zákonných podmínek pro požadovaný pobytový titul ani automaticky založit nepřiměřenost jeho neudělení. Stěžovatelka nadto poukazovala na nařízení vlády č. 220/2019 Sb. pouze obecně, aniž uvedla konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo, že ona nebo členové její rodiny nemohou podat žádnou jinou žádost o pobytové oprávnění. Lze tedy akceptovat závěr krajského soudu, že tvrzené právní překážky návratu nemohly založit nepřiměřenost namítaného rozhodnutí správních orgánů, neboť tím nebyla nijak zpochybněna možnost stěžovatelky podat plně v souladu s právním řádem České republiky novou žádost o pobytové oprávnění, a to při existenci předem daných zákonných pravidel pro proces jejího přijetí a následného posouzení.
[37] Dovolává-li se stěžovatelka splácení hypotéky jakožto důvodu nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, tato skutečnost nemůže ani ve spojitosti s dalšími skutkovými okolnostmi představovat nepřiměřený zásah do rodinného či soukromého života. Stěžovatelka nedokládá, že vycestování celé rodiny ohrozí zajištění rodiny nebo jejího bydlení.
[38] Nejvyšší správní soud musí korigovat toliko odůvodnění krajského soudu k žalobní argumentaci odkazující na rozsudek č. j. 3 Azs 194/2024-54, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost opustit území. Krajský soud se mýlí v závěru, že stav soudního řízení ve věci uložené povinnosti opustit území je za všech okolností mimoběžný s řízením o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění.
[39] Rozšířený senát v již opakovaně citovaném rozsudku č. j. 8 Azs 99/2023-65 konstatoval (bod 51), že „i když cizinec nedosáhl na požadovaný pobytový titul, nemůže být k vycestování nucen, pokud by vycestováním došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Je tedy na cizinci, zda využije možnosti požádat o vízum za účelem strpění na území České republiky i přes méně výhodný status, který s takovým pobytovým oprávněním souvisí. Správní orgán je v takové skutkové situaci následně povinen cizinci tento pobytový titul udělit.“ Z uvedeného vyplývá, že dospěje-li soud (či správní orgán) k závěru, že požadavek na vycestování cizince nepřiměřeně zasahuje do jeho soukromého či rodinného života, jde o významnou okolnost pro posouzení existence překážky k vycestování podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V tomto ohledu lze kasační argumentaci přisvědčit. Pro nyní posuzovanou věc je ovšem klíčové, že Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 Azs 194/2024-54 neshledal rozhodnutí o stěžovatelčině povinnosti opustit území nepřiměřeným, nýbrž rozhodnutí správních orgánů zrušil pro nedostatečně zjištěný skutkový stav a nedostatečnost úvah stran možnosti návratu, vydání nového pobytového oprávnění či proporcionality trvalého či minimálně dlouhodobého přesídlení celé rodiny mimo území České republiky, včetně zásahu do práv nezletilých dětí. Nejvyšší správní soud výslovně zavázal správní orgány znovu posoudit přiměřenost zásahu do práva stěžovatelky na respektování soukromého a rodinného života, jakož i nejlepší zájem jejích nezletilých dětí, a to zejména s ohledem na vyhodnocení reálné možnosti jejich návratu do České republiky vyplývající z právních omezení stanovených v nařízení vlády č. 220/2019 Sb. V tomto směru vyzval správní orgány k úvaze o doplnění dokazování, zejména pokud jde o stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí k posouzení možných dopadů opuštění území rodiči na řádný vývoj jejich nezletilých dětí.
[40] Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 Azs 194/2024-54 uložil správním orgánům, aby věc nově posoudily, výsledek posouzení ovšem nepředjímal. Za této situace neměl citovaný rozsudek vliv na hodnocení splnění podmínek pro udělení víza za účelem strpění dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců z hlediska existence objektivních překážek bránících vycestování, resp. úvah o naplnění zákonného důvodu pro udělení dlouhodobého pobytu dle § 43 odst. 1 téhož zákona. To však nevylučuje, aby stěžovatelka v budoucnu opakovaně požádala o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění, bylo-li by ve vztahu k ní rozhodnuto o nemožnosti uložení povinnosti opustit území.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[42] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) ve věci neměla úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí je soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2026
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu