8 Azs 200/2020

Plný text

8 Azs 200/2020-78
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: T. P. P., zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 11. 2019, čj. MV1769517/SO2019, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2020, čj. 57 A 176/201951,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

[1] Žalobkyně požádala o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území podle § 43 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

[2] Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydalo 18. 12. 2018 rozhodnutí čj. OAM3175612/DP2018, kterým tuto žádost zamítlo podle § 46 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců z důvodu, že žalobkyně nesplňovala podmínky pro udělení dlouhodobého pobytu. Jednou z podmínek pro udělení požadovaného povolení k dlouhodobému pobytu je totiž trvání důvodů, pro které bylo žadateli předtím uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyni bylo toto vízum uděleno z důvodu překážky nezávislé na její vůli, která jí bránila ve vycestování [§ 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců], konkrétně z důvodu jejího pokročilého těhotenství. S ohledem na uplynutí období šestinedělí po porodu tedy již netrval důvod, pro který bylo žalobkyni dané vízum uděleno.

[3] Žalovaná rozhodnutím z 21. 2. 2019, čj. MV176954/SO2019, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Plzni, který rozsudkem z 5. 11. 2019, čj. 57 A 44/201942, rozhodnutí žalované zrušil pro nepřezkoumatelnost, neboť žalovaná dostatečně neposoudila namítanou nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, její dcery a manžela. V návaznosti na rozsudek krajského soudu žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím znovu zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

[4] Toto rozhodnutí žalované napadla žalobkyně u Krajského soudu v Plzni, který žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl.

[5] Krajský soud nepřisvědčil námitce směřující vůči tomu, že žalovaná řádně nezjistila skutkový stav a nevypořádala se s argumentací žalobkyně, podle níž se její situace porodem nezměnila natolik, aby přestala splňovat podmínky § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ztotožnil se se závěrem žalované, podle něhož žalobkyně v době podání žádosti nesplňovala podmínky pro udělení požadovaného pobytového oprávnění, protože důvod, pro který jí bylo dříve uděleno vízum k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území, před podáním této žádosti odpadl. Jiné skutečnosti (např. nutnost očkovat narozenou dceru před odjezdem do Vietnamu) nebyly podle krajského soudu pro posouzení žádosti významné. Krajský soud se dále ztotožnil s posouzením žalované, podle něhož nutnost očkovat dítě před odjezdem do Vietnamu není překážkou na vůli cizince nezávislou. Potřebná očkování může žalobkyně své dceři zajistit ve Vietnamu.

[6] Co se týče námitky, podle níž bylo nezbytné zajistit stanovisko orgánu sociálněprávní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), krajský soud souhlasil se způsobem, jakým žalovaná tento důkazní návrh žalobkyně posoudila (žalovaná zejména uvedla, že šetření OSPOD nebylo potřebné pro řádné zjištění skutkového stavu věci). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nesplňovala jednu ze zákonem stanovených podmínek pro udělení požadovaného pobytového oprávnění, nebyly podle krajského soudu pro posouzení této žádosti významné jakékoli skutečnosti, které mohly být zjištěny ze strany OSPOD. Pokud se mělo tvrzené (nijak nekonkretizované) ohrožení dcery vztahovat k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, mohla žalobkyně okolnosti zakládající ohrožení její dcery správním orgánům sdělit (za rozsah skutkových zjištění v tomto směru nese odpovědnost žalobkyně).

[7] Krajský soud považoval za nedůvodnou také námitku, podle níž se žalovaná v rozporu se zrušujícím rozsudkem čj. 57 A 44/201942 nevypořádala s namítaným porušením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) a čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť důkladně nepoměřila nejlepší zájem dítěte zůstat s rodinou na území s konkurujícím veřejným zájmem, přičemž nevzala v potaz konkrétní situaci dítěte a jeho věk a řádný rozvoj, zdravotní stav a vztah žalobkyně k manželovi. Posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života bylo podle krajského soudu dostatečné. Žalovaná přihlédla k věku dcery žalobkyně (tehdy 1 rok a 1 měsíc), jakož i k dalším nezpochybněným tvrzením žalobkyně (dceru ve věku dvou měsíců kojila, dcera nemá doporučená očkování, manžel pracuje v ČR). Tyto skutečnosti poměřila s tím, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro vydání požadovaného pobytového oprávnění, a dospěla k závěru, že rozhodnutí není nepřiměřené. Poukázala na to, že žalobkyni nebyl udělen dlouhodobý zákaz pobytu a v budoucnu může v ČR pobývat na základě jiných pobytových oprávnění. Žalobkyně si musela být vědoma toho, že po zániku překážky bránící jí ve vycestování bude nucena ČR opustit, nebo si požádat o jiné pobytové oprávnění. V případě žalobkyně nejsou dány mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života.

[8] Do nejlepšího zájmu dítěte na soužití s rodiči v ČR nebylo podle krajského soudu nepřiměřeně zasaženo, protože buď dojde k časově omezenému odloučení dcery od otce tím, že žalobkyně s dcerou vycestuje za účelem zajištění nového pobytového oprávnění, nebo za tím účelem odcestuje celá rodina s rizikem omezení výdělku otce. Požadavek na to, aby na území pobývali jen cizinci splňující zákonné podmínky, není méně významný než zájem dcery žalobkyně na nepřerušeném soužití s oběma rodiči či nezměněném výdělku otce v důsledku společného vycestování.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

[9] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou nedostatečného posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky a její rodiny. Žalovaná totiž přiměřenost zásahu posoudila jen obecně, povrchně a bez skutkového vztažení k případu stěžovatelky. Nevymezila a nezvážila dotčené protichůdné zájmy. Tvrzení žalované, podle něhož má stěžovatelka možnost podat si žádost o nové pobytové oprávnění ve Vietnamu, nelze bez dalšího přijmout, neboť nezohledňuje současnou problematickou situaci ohledně podávání žádostí o pobytová oprávnění na zastupitelském úřadě v Hanoji ani současnou epidemiologickou situaci (rozsudek Městského soudu v Praze z 24. 8. 2020, čj. 2 A 31/202036, bod 16).

[10] Krajský soud se dopustil nesprávného právního posouzení, jestliže měl za to, že odůvodnění rozhodnutí žalované ohledně přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života bylo dostatečné. Žalovaná totiž nesprávně konstatovala, že v případě stěžovatelky neexistují skutečnosti, které by vůbec mohly založit nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Stěžovatelka se v ČR nachází již od roku 2014. Žije ve společné domácnosti s manželem a dcerou, kteří mají oprávnění k trvalému pobytu v ČR. Odloučení stěžovatelky od dcery není možné, neboť manžel je jediným živitelem rodiny, takže by nebyl schopen o dceru pečovat sám. Stěžovatelku nelze nutit ani k vycestování s dcerou, neboť zaprvé odloučení od otce by mohlo mít na dceru negativní dopad, a zadruhé s ohledem na současný stav přijímání a vyřizování žádostí o pobytová oprávnění na zastupitelském úřadu ČR v Hanoji by vycestování mohlo znamenat ohrožení trvalého pobytu dcery, neboť by se mohla nacházet mimo území ČR i několik let. Kdyby se manžel stěžovatelky rozhodl odcestovat spolu se stěžovatelkou, bylo by zaprvé ohroženo materiální zabezpečení rodiny (manžel realizuje celý svůj ekonomický život v ČR a ve Vietnamu by musel složitě shánět práci) a zadruhé by se vystavoval riziku, že mu bude zrušeno povolení k trvalému pobytu v ČR.

[11] Způsob, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou ohledně neposouzení nejlepšího zájmu dítěte, je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Závěr v bodě 33 rozsudku, podle něhož „[n]ejlepší zájem dítěte neznamená, že je třeba přijmout všechny děti, kterým by se lépe žilo ve smluvním státě Úmluvy, nicméně soudy členských států musí přiznat tomuto zájmu rozhodující význam“, totiž vůbec nedopadá na případ stěžovatelky, neboť její dcera má v ČR povolení k trvalému pobytu. Krajský soud ani žalovaná nepostupovaly při posouzení nejlepšího zájmu dítěte v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky NSS ze 14. 2. 2020, čj. 5 Azs 383/201940, z 27. 3. 2020, čj. 5 Azs 347/201936, a z 16. 3. 2020, čj. 5 Azs 404/201928). Nejenže nejlepší zájem dítěte nebyl poměřen s protichůdným zájmem státu, ale fakticky ani nebyl jako takový vymezen.

[12] Pokud jde o odpadnutí překážky pro vycestování ve smyslu § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, krajský soud a správní orgány postupovaly přepjatě formalisticky, jestliže chápou těhotenství a na něj přímo navazující péči o novorozené dítě jako dvě zcela odlišné situace. Soustavná péče o novorozené a následně velmi malé dítě je totiž stavem, který na těhotenství přímo a přirozeně navazuje, takže v případě stěžovatelky k odpadnutí překážky pro vycestování nedošlo.

[13] K nesprávnému posouzení věci přispělo i to, že krajský soud aproboval rozhodnutí žalované v rozsahu, v němž se zabývalo očkováním dcery stěžovatelky. V odvolání a žalobě totiž stěžovatelka poukazovala nejen na nutnost standardního očkování novorozeného dítěte, ale i na očkování, které orgány ČR doporučují osobám cestujícím do Vietnamu. Posledně zmíněné očkování je velkou zátěží pro zdravého dospělého jedince, a tím více pro novorozené nebo velmi malé dítě. Žalovaná se s touto námitkou vůbec nevypořádala.

[14] Krajský soud kromě toho nesprávně posoudil neprovedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu v podobě šetření OSPOD. Stěžovatelka důkaz navrhla za účelem prokázání tvrzení, která se týkala nutnosti jejího setrvání na území ČR spolu s dcerou. Šetření OSPOD mohlo pomoci také k řádnému vymezení nejlepšího zájmu dítěte, aby mohl být následně posouzen.

[15] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti k tvrzené nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života uvedla, že stěžovatelka nijak nekonkretizovala, zda a z jakého důvodu dojde jejím vycestováním ke zpřetrhání rodinných vazeb, proč není možné realizovat rodinný život mimo území ČR či co jí znemožňuje požádat v souladu se zákonem o jiný druh pobytového oprávnění. Neupřesnila, z jakého důvodu je její manžel svým zaměstnáním striktně vázán na území ČR. Nebylo tvrzeno ani to, proč nízký věk dítěte znemožňuje jeho vycestování či proč jej chybějící doporučené (nikoli povinné) očkování bezprostředně ohrožuje na životě. Žalovaná proto setrvává na svém závěru, že přiměřenost dopadů rozhodnutí posoudila dostatečně. V projednávané věci bylo správní řízení vedeno na žádost stěžovatelky, a bylo proto ovládáno dispoziční zásadou, takže stěžovatelka měla správním orgánům poskytnout veškerá tvrzení, jež měla být vzata v potaz. Žalovaná vycházela ze skutečností, které stěžovatelka v průběhu správního řízení tvrdila, a nebylo její povinností domýšlet za stěžovatelku argumenty, které by mohly nepřiměřenost rozhodnutí založit. Některá podrobná tvrzení uvedla stěžovatelka až v kasační stížnosti (vystavení se riziku ztráty uděleného trvalého pobytu pro manžela a dceru stěžovatelky, materiální ohrožení rodiny), a nelze tedy správním orgánům ani krajskému soudu vyčítat, že je nevzaly v potaz. Aktuálně tvrzené důvody ovšem v každém případě nejsou způsobilé založit nepřiměřenost dopadů daného rozhodnutí, neboť rozhodnutí automaticky nevede ke znemožnění realizace rodinného života stěžovatelky.

[16] Pokud jde o aktuální epidemickou situaci vyvolanou onemocněním COVID19, rozhodnutí žalované bylo vydáno před počátkem pandemie, takže správní orgány ani krajský soud nemohly k těmto skutečnostem přihlédnout.

[17] Pokud jde o naplnění podmínek použití § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, stav těhotenství a stav péče o narozené dítě nelze považovat za ekvivalentní stavy, tj. v projednávaném případě za stav, kdy trvá důvod, pro který bylo stěžovatelce uděleno vízum k pobytu podle § 33 téhož zákona. Těhotenství je nerozlučně spojeno s jednou konkrétní osobou (v daném případě stěžovatelkou), avšak péče o novorozené dítě již nikoli, neboť tu může vykonávat i jiná osoba (např. manžel stěžovatelky). Závěry správních orgánů jsou zcela v mezích správního uvážení a nejedná se o přepjatý formalismus.

[18] Pokud jde o argumentaci týkající se očkování dcery, stěžovatelka v odvolání i v žalobě v souvislosti s očkováním dcery argumentovala odlišným způsobem než v kasační stížnosti (namítala, že nebyl proveden důkaz – její výslech, při kterém chtěla představit plán očkování své dcery a její následný řádný vývoj). Nyní uplatněná kasační námitka je proto účelová.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[19] Kasační stížnost není důvodná.

[20] Podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo vnitra udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, kterému ve vycestování z území brání překážka na jeho vůli nezávislá nebo jsouli splněny podmínky podle § 179 odst. 5.

[21] Podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území uděluje ministerstvo vnitra na žádost cizince, kterému bylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33, pokud pobyt cizince na území bude delší než 1 rok a trvajíli důvody, pro které bylo toto vízum uděleno.

[22] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou, podle níž krajský soud a správní orgány dospěly k nesprávnímu závěru, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení povolení k dlouhodobému pobytu podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žádné pochybení při výkladu a použití tohoto ustanovení neshledal.

[23] Ze znění § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že povolení k danému dlouhodobému pobytu lze cizinci udělit pouze tehdy, pokud trvají důvody, pro které mu bylo předtím uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 téhož zákona.

[24] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že stěžovatelka požádala o vízum podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců „s odkazem na [svůj] zdravotní stav, který [jí] objektivně vycestování neumožňuje“. Jiné důvody v žádosti neuvedla. K žádosti přiložila lékařskou zprávu, která uváděla, že stěžovatelka je ve vysokém stupni gravidity s termínem porodu 31. 8. 2018 a neměla by cestovat mimo spádové zdravotnické zařízení. S ohledem na stěžovatelkou uvedené skutečnosti správní orgán I. stupně shledal, že jí ve vycestování bránila překážka na její vůli nezávislá. Tou bylo pokročilé stádium těhotenství, jakož i to, že v období šestinedělí bezprostředně po porodu by mohlo dojít k ohrožení zdraví narozeného dítěte i matky. Z tohoto důvodu, který odrážel důvod formulovaný v žádosti samotnou stěžovatelkou, udělil správní orgán I. stupně stěžovatelce vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území.

[25] Soud nemá pochybnost o tom, že výše uvedená a přesně definovaná překážka (těhotenství a období šestinedělí) v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně o žádosti o udělení dlouhodobého pobytu podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, již netrvala, jelikož dcera stěžovatelky se narodila 10. 9. 2018. Ostatně sama stěžovatelka v kasační stížnosti připustila, že „konkrétní důvod, pro který jí bylo vízum uděleno, tedy pokročilý stav těhotenství již odpadl…“. Nelze přijmout argument stěžovatelky, podle něhož daná překážka neodpadla proto, že soustavná péče o novorozené a velmi malé dítě bezprostředně navazuje na těhotenství. I když zde přirozeně taková návaznost je, péče o novorozené a velmi malé dítě je kvalitativně jinou situací než situace, v níž jde o ochranu zdraví těhotné ženy a jejího dítěte bezprostředně před porodem a po něm. Pouze posledně uvedená situace byla důvodem, o nějž se opírala žádost a následně rozhodnutí o udělení víza podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Pouze takto vymezený důvod lze tedy vzít v potaz v rámci zkoumání podmínek pro udělení dlouhodobého pobytu podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

[26] Tento výklad není formalistický, ale odpovídá účelu institutu povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území podle § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Tím je umožnit legalizovat pobyt cizince, kterému svědčí důvody pro udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území, pokud tyto důvody budou trvat déle než 1 rok (podle § 33 odst. 5 zákona o pobytu cizinců totiž může být doba platnosti daného víza stanovena nejdéle na 1 rok). Použití § 43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je tedy v projednávaném případě striktně vázáno na předcházející použití § 33 odst. 1 písm. a) téhož zákona, v jehož rámci dochází k vlastnímu posouzení mj. toho, zda cizinci brání ve vycestování z území překážka na jeho vůli nezávislá. Pokud by byl přijat výklad zastávaný stěžovatelkou (tj. že by měl být původní důvod rozšířen i na situaci, která na něj nějakým způsobem časově a fakticky navazuje), vedlo by to ve výsledku k obcházení první fáze posouzení podle § 33 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Z téhož důvodu nemůže obstát ani argumentace stěžovatelky týkající se tvrzené nemožnosti nechat očkovat dceru podle doporučení českých orgánů před případným odjezdem do Vietnamu.

[27] Nejvyšší správní soud se následně zabýval kasační argumentací ohledně posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky a její dcery a manžela. Neposouzení této otázky bylo důvodem zrušení předchozího rozhodnutí žalované rozsudkem krajského soudu čj. 57 A 44/201942. Kasační stížnost žalované podaná proti tomuto rozsudku byla přitom zamítnuta rozsudkem NSS z 25. 3. 2022, čj. 4 Azs 443/201936. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku uzavřel, že přiměřenost dopadů rozhodnutí o neudělení povolení k dlouhodobému pobytu do soukromého a rodinného života stěžovatelky byla v tehdejších rozhodnutích žalované a správního orgánu I. stupně posouzena nedostatečně, neboť správní orgány vůbec nevypořádaly některé stěžovatelkou uplatněné námitky (věk dcery, zdravotní stav dcery, vztah stěžovatelky k manželovi), nezvážily zájem stěžovatelky a její rodiny na společném soužití na území ČR se zjištěným veřejným zájmem a vůbec se nezabývaly nejlepším zájmem nezletilé dcery stěžovatelky. Proto byla rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelná.

[28] V nyní posuzované věci je tedy třeba posoudit, zda žalovaná výše uvedená pochybení napravila a zda jsou její závěry správné.

[29] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že žalovaná přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky a její rodiny posoudila dostatečně (srov. bod [7] výše). Na skutečnosti, které byly ve správním řízení známé (zejména pobyt dcery a manžela v ČR), žalovaná reagovala (str. 8–10 rozhodnutí žalované). Míra podrobnosti odůvodnění rozhodnutí žalované je rovněž dostatečná. Žalovaná navíc správně zdůraznila, že z rozhodnutí pro stěžovatelku neplyne žádný zákaz pobytu a v budoucnu může v ČR pobývat na základě jiných pobytových oprávnění (srov. dále bod [33] níže). K tomu lze dodat, že se soud nemohl po věcné stránce zabývat kasační námitkou týkající se obtíží při vyřizování legalizace pobytu na českém velvyslanectví ve Vietnamu, neboť nebyla uplatněna v žalobě, a je proto v řízení o kasační stížnosti nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

[30] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani kasačním námitkám ohledně posouzení nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Nejprve je třeba uvést, že pasáž odůvodnění rozsudku krajského soudu, která podle stěžovatelky není na její věc přiléhavá, nezakládá jeho nesrozumitelnost či nepřezkoumatelnost. Krajský soud pouze v bodě 33 rozsudku vymezil obecná judikaturní východiska, která poté v bodech 34 až 38 aplikoval na konkrétní případ stěžovatelky a její dcery. Nejvyšší správní soud dále i v tomto kontextu připomíná, že dotčené správní rozhodnutí nezakazuje stěžovatelce pobyt na území ČR a ani z něj definitivně nevyplývá její nucené vycestování, znamená pouze neudělení jednoho typu pobytového oprávnění, pro jehož udělení stěžovatelka zjevně nesplňuje zákonné podmínky (srov. rozsudek NSS z15. 12. 2021, čj. 10 Azs 419/202144, bod 13).

[31] Nejvyšší správní soud podotýká, že zásadu nejlepšího zájmu dítěte převzal do judikatury k čl. 8 EÚLP též Evropský soud pro lidská práva (např. rozsudek velkého senátu ESLP z 6. 7. 2010, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, stížnost č. 41615/07, bod 135). Zásada nejlepšího zájmu dítěte jistě není, slovy Evropského soudu pro lidská práva, „trumfovou kartou“, která přebije jakékoliv v konfliktu stojící pravidlo. Rozpor s čl. 8 EÚLP nastane především za situace, kdy odůvodnění vnitrostátního rozhodnutí neobsahuje individuální posouzení protichůdných zájmů včetně nejlepšího zájmu dítěte tak, aby mezi nimi bylo možné dosáhnout spravedlivé rovnováhy. Správní orgán musí posoudit zejména věk dítěte, poměry v zemi původu a rozsah, ve kterém je dítě závislé na tom či onom rodiči (srov. např. rozsudek ESLP z 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost č. 56971/10, zejména body 46–47 a judikaturu tam citovanou, a rozsudky NSS z 5. 8. 2020, čj. 4 Azs 134/202053, bod 29, nebo z 22. 4. 2021, čj. 1 Azs 43/202132, bod 33). Těmto požadavkům rozhodnutí žalované i rozsudek krajského soudu dostály. Neopomenuly žádnou okolnost, kterou stěžovatelka v řízení relevantně tvrdila, resp. která by mohla být relevantní. V nejlepším zájmu dítěte je jistě vyrůstání ve společné domácnosti s oběma rodiči, avšak v souzeném případě skutečně není vyloučena možnost návratu celé rodiny do země původu (srov. rozsudek NSS z 13. 1. 2021, čj. 6 Azs 313/202040, bod 23). Nikdo z rodiny totiž není občanem EU a nehrozí tedy, že by taková osoba v důsledku vycestování přišla o možnost skutečně využívat podstatnou část práv spojených se statusem občana EU (srov. rozsudky velkého senátu SDEU C133/15, ChavezVilchez, EU:C:2017:354, bod 65, a C34/09, Ruiz Zambrano, EU:C:2011:124, bod 44, a na ně navazující rozsudky NSS z 31. 1. 2019, čj. 10 Azs 178/201837, č. 3869/2019 Sb. NSS, bod 22, nebo z 27. 10. 2021, čj. 8 Azs 303/201949, č. 4281/2022 Sb. NSS, body 19–20). Stěžovatelčinu dceru současně s ohledem na její nízký věk nelze považovat za integrovanou v české společnosti, což by mohlo takový postup vylučovat. Nejvyšší správní soud dodává, že přezkum posouzení nejlepšího zájmu dítěte závisí na okolnostech individuálního případu, jakož i na konkrétních tvrzeních stěžovatele v dané věci, takže obecný odkaz stěžovatelky na rozsudky Nejvyššího správního soudu, v nichž soud dospěl k odlišným závěrům, nemůže výše uvedené závěry bez dalšího relevantního vysvětlení nic změnit.

[32] Pokud jde o námitku ohledně neprovedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu v podobě šetření OSPOD, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, podle něhož bylo posouzení tohoto důkazního návrhu ze strany žalované dostatečné. Z žádného podání stěžovatelky ve správním či soudním řízení není zřejmé, jaké konkrétní tvrzené skutečnosti měly být šetřením OSPOD blíže zjištěny či doloženy. K tomu lze odkázat např. na rozsudek NSS z 23. 10. 2017, čj. 7 Azs 287/201732, bod 25, podle něhož vyžádání stanoviska OSPOD není vždy nezbytně nutné k dostatečnému objasnění skutkového stavu a posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného života cizince.

[33] Nejvyšší správní soud závěrem považuje za nezbytné uvést, že stěžovatelka může požádat o jiný druh pobytového titulu, pro který splňuje podmínky [na základě informací ze správního spisu se jeví jako reálné např. získání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Je přitom možné nynější situaci stěžovatelky vyřešit bez nutnosti vycestovat jen za účelem podání žádosti (srov. § 169d odst. 3 a 4 zákona o pobytu cizinců), a to upuštěním od nutnosti osobního podání žádosti na zastupitelském úřadu v cizině. Ministerstvo vnitra v takovém případě zváží aktuální situaci rodiny stěžovatelky (zejména věk dítěte, jeho zdravotní stav a podobně) a také aktuální podmínky, za kterých jsou vyřizovány tyto žádosti na zastupitelském úřadu ČR v Hanoji.

IV. Závěr a náklady řízení

[34] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto dle uvedených ustanovení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec její úřední povinnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 8. dubna 2022

Jitka Zavřelová v. r.
předsedkyně senátu

Plný text

8 Azs 200/2020 - 37
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky Zavřelové a Petra Mikeše, v právní věci žalobkyně: T. P. P., zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 11. 2019, čj. MV-17695-17/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2020, čj. 57 A 176/2019-51, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2020, čj. 57 A 176/2019-51, a rozhodnutí žalované ze dne 22. 11. 2019, čj. MV-17695-17/SO-2019.

II. Žalobkyni se ukládá zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) požádala o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění podle § 43 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to podle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

[2] Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 18. 12. 2018, čj. OAM-31756-12/DP-2018, byla podle § 46 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců její žádost zamítnuta. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolání stěžovatelky zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila. Krajský soud v Plzni následně žalobu stěžovatelky shora uvedeným rozsudkem zamítl.

[3] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost v blanketní podobě. Současně s podáním kasační stížnosti požádala o přiznání odkladného účinku podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnila předně tím, že přiznání odkladného účinku v daném případě může být výhradním prostředkem, jak lze dosáhnout toho, aby konečný úspěch stížnosti nebyl jen formální, ale i faktický, tedy, aby ochrana poskytovaná veřejným subjektivním právům stěžovatelky prostřednictvím institutu kasační stížnosti byla včasná a spravedlivá.

[4] V této souvislosti stěžovatelka odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, podle nějž skutečnost, že „k bezprostřednímu opuštění území ČR by mohl být stěžovatel donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, nicméně tato skutečnost nemůže být podle názoru Nejvyššího správního soudu důvodem k zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku“. Dále citovala i usnesení ze dne 6. 12. 2005, čj. 2 Afs 77/2005-96, č. 786/2006 Sb. NSS; a usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS, z nichž plyne, že Nejvyšší správní soud může v řízení o kasační stížnosti odkladný účinek přiznat i ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu.

[5] Stěžovatelka dále uvedla, že si je vědoma závěru plynoucího z výše citovaného usnesení rozšířeného senátu, dle něhož obecně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě důvodem pro vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku, aniž jsou specifikovány další individuální okolnosti (týkající se např. rodinného či soukromého života stěžovatele, nebo v návaznosti na individuální okolnosti a specifika soudního řízení v dané věci). V této souvislosti uvádí, že na území ČR žije již od roku 2014, přičemž zde má pevné a silné sociální, ekonomické a zejména rodinné vazby, neboť na území pobývá společně se svým manželem a dcerou, narozenou dne X . Vzhledem k nízkému věku dcery, které jsou aktuálně pouhé 3 roky (pozn. NSS: správně 2 roky), je nezbytné, aby byla zajištěna neustálá péče ze strany stěžovatelky. Ačkoliv stěžovatelka žije ve společné domácnosti se svým manželem, kterému bylo uděleno povolení k trvalému pobytu, nepřichází v úvahu, aby veškerá péče byla v plném rozsahu přenesena na něj. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nezletilé dceři poskytuje veškerou péči počínaje zajišťováním jejích fyziologických potřeb (krmení, přebalování) a konče její výchovou, včetně vedení různých her rozvíjející motorické a jiné schopnosti dítěte. Rovněž nelze ztrácet ze zřetele, že v případě akutního onemocnění nezletilé dcery je stěžovatelka schopna zajistit okamžitou lékařskou péči, resp. vyhledat lékařskou pomoc, což u jejího manžela nelze předpokládat, neboť v současnosti je jedinou vydělávající osobou.

[6] Nuceným vycestováním do země původu stěžovatelky (což je přímý důsledek nepřiznání odkladného účinku) by došlo k zásadnímu zásahu nejen do rodinného života stěžovatelky, ale především její nezletilé dcery, a dále by došlo k narušení nejlepšího zájmu dítěte, jenž je garantován čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a došlo by k nedůvodnému odloučení stěžovatelky od její nezletilé dcery (před čímž varuje čl. 9 odst. 1 Úmluvy). Vzhledem k výše uvedenému je tedy zřejmé, že v případě opuštění území ČR bude její dcera vystavena nebezpečí závažných zdravotních potíží, které mohou zanechat trvalé následky, neboť manžel stěžovatelky nebude vzhledem ke svému pracovnímu zatížení schopen zajistit včasnou lékařskou pomoc. Navíc pro její nezletilou dceru by vycestování stěžovatelky, především s ohledem na její nízký věk, znamenalo velký zásah do mentální a emocionální integrity, který není možné odůvodnit žádným veřejným zájmem.

[7] Odcestování nezletilé dcery se stěžovatelkou nepřipadá v úvahu vzhledem k současné epidemické situaci, kdy není přípustné, aby stěžovatelka (společně se svojí nezletilou dcerou) byla vystavena nebezpečí nákazy koronavirem COVID-19, proti kterému v současné době neexistuje žádný účinný lékařský přípravek. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na současnou nepříznivou epidemickou situaci v České republice, kdy nárůst případů nakažených koronavirem patří mezi vůbec nejvyšší. K tomu je nutné dodat, že v současnosti nejsou žádné přímé lety do domovského státu, při nichž lze předpokládat, že možnost nákazy bude v porovnání s lety s mezinárodním přestupem nižší.

[8] Uvedené dle stěžovatelky představuje specifické a dostatečně individualizované okolnosti, které odůvodňují nezbytnost osobní účasti stěžovatelky v rámci řízení o kasační stížnosti. Nepřiznáním odkladného účinku by totiž byly rodinné vazby, byť dočasně, zpřetrhány, což v žádném případě není možné považovat za přiměřené, navíc za situace nepříznivé epidemické situace. Stěžovatelka si není vědoma, že by mohla vzniknout újma jiným osobám nebo mohlo dojít k ohrožení veřejného, o to spíše důležitého veřejného zájmu, má za to, že přiznání odkladného účinku v jejím případě bude mít přesně takový dopad, který zákonodárce při stvoření tohoto institutu zamýšlel.

[9] Žalovaná navrhla zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Uvedla, že dle jejího názoru nejsou splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti spočívající v existenci nenahraditelné újmy, neboť taková újma by mohla stěžovatelce vzniknout až v důsledku správního vyhoštění z území ČR. O něm je rozhodováno v samostatném správním řízení a v jeho průběhu se zkoumá přiměřenost zásahu spojeného s vyhoštěním do soukromého a rodinného života (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Proti rozhodnutí o vyhoštění pak má stěžovatelka možnost podat správní žalobu, jež má ze zákona odkladný účinek. K tomu žalovaná citovala usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, konkrétně bod 32; a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, čj. 11 A 37/2019-22. Z uvedeného dle žalované též plyne, že s rozhodnutím o zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu není bezprostředně spojena nepoměrná újma, jež by mohla být zohledněna při rozhodování o odkladném účinku.

[10] Dále žalovaná uvedla, že stěžovatelka je řádně zastoupena zástupcem z řad advokátů, a náležitá ochrana jejích práv je tak dostatečně zajištěna. Nadto, stěžovatelka má právo účastnit se projednávání jí podané kasační stížnosti na základě udělení víza k pobytu nad 90 dnů podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex). Žalovaná též odkázala na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, čj. 54 A 59/2019-22, podle nějž s účinností od 15. 8. 2017 dle § 172a zákona o pobytu cizinců může být přítomnost cizince u jednání soudu zajištěna také prostřednictvím videokonferenčního zařízení, a to i v případě, že se účastník řízení nachází mimo území ČR.

[11] Žalovaná též argumentuje, že pokud by Nejvyšší správní soud v daném případě přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, musel by jej přiznat vždy, kdy byla zamítnuta žádost cizince, jenž by následně argumentoval povinností opustit území ČR. K tomu žalovaná odkázala na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2011, čj. 9 A 290/2011-24; a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012, čj. 45 A 11/2012-25.

[12] Žalovaná připouští, že si stěžovatelka za dobu svého pobytu na území ČR vytvořila určité rodinné zázemí, nicméně to nepředstavuje samo o sobě individuální okolnosti způsobující újmu rozhodnou pro přiznání odkladného účinku. Navíc je třeba újmu nejen tvrdit, ale rovněž konkrétně určit a doložit. Vážnou újmu pak dle žalované nelze spatřovat ani v tvrzeném riziku nákazy onemocněním COVID-19 spojeném s povinností vycestovat, neboť určitá míra nákazy existuje i při pobytu na území ČR. Riziko nákazy je zároveň možné snížit užíváním ochranných pomůcek. Nelze proto dle žalované obecně s odkazem na celosvětovou pandemii tvrdit, že v důsledku vycestování bude stěžovatelka vystavena riziku nákazy.

[13] S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, čj. 4 Az 30/201822, žalovaná argumentuje, že nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nedojde automaticky ke znemožnění realizace stěžovatelčina rodinného života, ani k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť vycestováním z území ČR (s dcerou či bez ní) nedojde bez dalšího k dlouhodobému narušení rodičovských vazeb.

[14] Závěrem žalovaná dodává, že stěžovatelce není zakázán další pobyt na území ČR, přičemž v případě splnění zákonných podmínek jí nic nebrání získat pobytové oprávnění za účelem společného soužití rodiny na území podle § 42a zákona o pobytu cizinců.

[15] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku následujícím způsobem. Podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. soud přizná na návrh stěžovatele po vyjádření žalované usnesením kasační stížnosti odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozsudku krajského soudu znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[16] Zákon tedy pro přiznání odkladného účinku stanoví celkem tři předpoklady: (1) výkon nebo jiné právní následky rozsudku by pro stěžovatelku znamenaly újmu; (2) tato újma je pro stěžovatelku nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[17] Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud nepřezkoumává v mezích kasačních námitek kasační stížností napadené výroky rozsudku (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), ale zjišťuje jen existenci uvedených zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je podle své povahy dočasným rozhodnutím, neboť platí do doby pravomocného skončení řízení ve věci samé.

[18] Návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizován a osvědčen, protože je to stěžovatelka, která je povinna tvrdit a osvědčit první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tj. že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro ni znamenaly újmu, přičemž hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (viz usnesení ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20). Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozsudku či jiným právním následkem plynoucím z rozsudku, popř. z rozsudkem krajského soudu aprobovaného rozhodnutí. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za újmu, kdy zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“. To má svou logiku, protože v řízeních, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí – ať by byly sebemírnější – tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká.

[19] Nejvyšší správní soud se předně neztotožňuje s tvrzením žalované, že stěžovatelka není bezprostředně nucena k odjezdu do Vietnamu, neboť tato povinnost by nastala až v případě správního vyhoštění. Soud naopak zastává názor, že nepoměrně větší újma může vzniknout již v návaznosti na právní moc rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, a nikoli až v souvislosti se správním vyhoštěním a jeho případnou nucenou realizací. Pokud by totiž soud souhlasil s opačným výkladem, fakticky by schvaloval následný protizákonný pobyt stěžovatelky na území ČR, neboť by jinými slovy konstatoval, že v návaznosti na právní moc rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu ještě není nutné bezprostředně opustit území ČR. Správní vyhoštění je pak spojeno nejen s povinností opustit území, ale také se zákazem pobytu na území ČR (§ 118 a násl. zákona o pobytu cizinců). Pokud by stěžovatelka nyní nesplnila povinnost odcestovat do Vietnamu, byla by následně vyhoštěna, což však nic nemění na její nynější povinnosti opustit území ČR, pokud nemá žádné oprávnění k pobytu na jejím území.

[20] Nejvyšší správní soud se následně zabýval otázkou, zda by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůbec bylo způsobilé odvrátit tvrzenou újmu spočívající v nezbytnosti vycestovat z území ČR zpět do Vietnamu. Tak by tomu nebylo například tehdy, pokud by stěžovatelka již v průběhu správního řízení vedoucího k vydání napadeného rozhodnutí neměla oprávnění na území ČR pobývat, a to ani na základě tzv. fikce pobytového oprávnění. Stěžovatelce správní orgány zamítly žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území. Podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců ve vztahu k tomuto řízení platí, že pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti, a to za předpokladu, že žádost byla podána v souladu s pravidly stanovenými v § 47 odst. 1 až 3 zákona o pobytu cizinců. Soud nedisponuje žádnou informací o tom, že by v případě stěžovatelky po dobu správního řízení neplatila tzv. fikce pobytového oprávnění ve smyslu § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Netvrdí to ani žalovaná. Naopak z rozhodnutí žalované vyplývá, že stěžovatelka podala žádost o dlouhodobý pobyt za účelem strpění před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, a po celou dobu správního řízení jí tedy svědčila fikce pobytového oprávnění ve smyslu § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Proto soud vychází z toho, že stěžovatelce před vydáním rozhodnutí žalované, a v důsledku přiznání odkladného účinku žalobě krajským soudem i před vydáním napadeného rozsudku, svědčila fikce pobytového oprávnění. V případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, i ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS), by tedy účinky této fikce opět nastoupily, a lze proto uzavřít, že tvrzenou újmu spojenou s nutností vycestovat z území ČR v tomto případě lze přiznáním odkladného účinku odvrátit.

[21] Má-li být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatelka tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na samotné vycestování utrpěla. Taková újma může mít povahu především zásahu do rodinného života stěžovatelky (nutnost dlouhodobého odloučení od blízkých příbuzných) či ustáleného soukromého života (plně integrovaný cizinec žijící legálně na území ČR v řádu desítek let, který již v zemi původu postrádá jakékoliv zázemí), může mít povahu zásadních zdravotních důvodů (významné zdravotní obtíže bránící odjezdu či neléčitelné v zemi původu s rizikem progrese) nebo výjimečných ekonomických důvodů (ztráta významných ekonomických hodnot v důsledku odjezdu spojená s existenčními obtížemi v zemi původu, těžký nedostatek prostředků pro návrat v případě úspěchu kasační stížnosti). Takové (či srovnatelné) okolnosti však musí stěžovatelka nejen zcela konkrétně tvrdit, ale také patřičným způsobem doložit.

[22] Je pravdou, že stěžovatelka zásah do rodinného života pouze tvrdí a nikterak přímo neosvědčuje, např. předložením rodného listu své nezletilé dcery, čestným prohlášením manžela či jiných osob. Z napadeného rozsudku i rozhodnutí žalované nicméně dostatečně a ověřitelně vyplývá, že se dcera stěžovatelky narodila X, a v současné době jí jsou tedy 2 roky. Ačkoli stěžovatelka pak nedoložila, že je to právě ona, kdo osobně zajišťuje veškerou neustálou péči o svoji nezletilou dceru vzhledem k tomu, že její manžel je jedinou vydělávající osobou, lze podle Nejvyššího správního soudu i bez osvědčení těchto dalších skutečností konstatovat, že vycestování stěžovatelky do Vietnamu (ať již s nebo bez její nezletilé dcery) by pro stěžovatelku znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Odcestovala-li by stěžovatelka bez své dcery, a to i na nedlouhou dobu, mohlo by dojít k přetrhání rodičovských vazeb mezi stěžovatelkou a její dcerou, neboť v takto nízkém věku je i relativně krátká doba velmi významná z hlediska udržení citové vazby. Vzhledem k velmi nízkému věku stěžovatelčiny dcery a s tím spojené závislosti dcery na stěžovatelce, nejen z hlediska řádného vývoje, ale i budování vzájemného citového vztahu, jenž je v takto nízkém věku zásadní, ale též velmi křehký, představuje takový zásah nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. To především proto, že tu ani jiných osob není.

[23] Současně by podle Nejvyššího správního soudu v době probíhající pandemie bylo rizikové, pokud by stěžovatelka odcestovala do Vietnamu s dvouletou dcerou. Každé cestování, je-li v dnešní době vůbec možné, znamená zvýšené množství sociálních kontaktů mimo sociální skupinu jednotlivce, což jistě zvyšuje riziko nákazy, a to i přes svědomité užívání běžně dostupných ochranných prostředků. Nadto, v dnešní době je zároveň, nejen v ČR, povinností sociální kontakty omezit na nejmenší možnou míru. Navíc nelze odhlédnout od toho, že by takto došlo k odloučení stěžovatelčina manžela od jejich nezletilé dcery a stěžovatelky. Zvláště vztah mezi otcem a dcerou by tímto, byť i nijak dlouhým, odloučením mohl být zasažen, což by ve svém důsledku dopadalo i na stěžovatelku samotnou. Proto by i vycestování stěžovatelky s její nezletilou dcerou znamenalo zásah do jejich rodinného života a zároveň nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám.

[24] Zároveň nelze přisvědčit žalované, že přizná-li Nejvyšší správní soud odkladný účinek v této věci, bude jej muset přiznat vždy, když bude zamítnuta žádost cizince, jenž by následně argumentoval povinností opustit území ČR. Jak plyne z výše uvedených úvah, Nejvyšší správní soud podrobně zvážil a zhodnotil zcela konkrétní a individualizované okolnosti stěžovatelčina případu, a proto z učiněného závěru o přiznání odkladného účinku v této věci nelze činit žádné obecně závazné závěry, jak je naznačuje žalovaná.

[25] První dvě podmínky pro přiznání odkladného účinku má Nejvyšší správní soud za splněné. Dále se zabýval otázkou, zda je splněna i podmínka třetí, tj. zda by přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Z dosavadního průběhu správního ani soudního řízení neplyne, že by přiznáním odkladného účinku mohl být zasažen důležitý veřejný zájem. V daném případě tak přiznání odkladného účinku „jen“ odsouvá účinky rozhodnutí žalovaného po dobu, kdy je zákonnost napadeného rozhodnutí přezkoumávána. Lze tedy konstatovat, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ostatně ani žalovaná, která je povinna hájit v řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku veřejný zájem, tuto skutečnost ve svém vyjádření vůbec nezmínila. Lze proto důvodně předpokládat, že ani podle ní nepředstavuje stěžovatelka a její pobyt na území ČR ohrožení důležitého veřejného zájmu.

[26] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Učinil tak výslovně ve vztahu k napadenému rozsudku i napadenému rozhodnutí žalované, v důsledku čehož až do právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti dochází k plné sistaci účinků shora označeného rozhodnutí žalované.

[27] Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS). Usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).

[28] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

[29] Poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080520020. Nebude-li soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 4. listopadu 2020

Milan Podhrázký
předseda senátu