6 Azs 167/2020

Plný text

6 Azs 167/2020 - 51
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Viktora Kučery a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobců: a) L. T., b) A. T., c) S. T., všichni zastoupeni JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2019, č. j. OAM-671/ZA-ZA12-ZA18-2016, č. j. OAM-672/ZA-ZA12-ZA18-2016 a č. j. OAM-670/ZA-ZA12-ZA18-2016, v řízení o kasačních stížnostech žalobců a) - c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2020 č. j. 28 Az 6/2019 - 70,

takto:

Návrh žalobců a) a b) na vydání předběžného opatření ze dne 26. 6. 2020, jímž by se žalovanému uložilo, aby do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti strpěl pobyt žalobců a) a b) v pobytovém středisku a poskytl jim základní hmotné zabezpečení, se zamítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaný vydal dne 12. 3. 2019 v záhlaví uvedená rozhodnutí, kterým žalobcům dle § 12 -§ 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neudělil mezinárodní ochranu. Žalobci podali proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou krajský soud pro její nedůvodnost zamítl.

[2] Rozsudek krajského soudu napadli žalobci (stěžovatelé) dne 18. 6. 2020 kasační stížností. Dne 26. 6. 2020 podali stěžovatelé a) a b) návrh na vydání předběžného opatření dle § 38 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jímž by soud žalovanému uložil, aby do pravomocného rozhodnutí o kasační stížnosti strpěl pobyt těchto žalobců v pobytovém středisku a poskytl jim základní hmotné zabezpečení.

[3] V odůvodnění návrhu stěžovatelé uvedli, že podali žádost o poskytnutí ubytování dle § 79 odst. 5 zákona o azylu, na jejímž základě bylo stěžovatelce c) poskytnuto ubytování do konce platnosti potvrzení o strpění na území, stěžovatelům a) a b) však pouze do 3. 7. 2020, následně musí zařízení opustit.

[4] Stěžovatelé uvádí, že nemají finanční prostředky k zajištění vlastního ubytování. Stěžovatelka b) sehnala od 12. 6. 2020 nejisté pracovní místo s očekávanou čistou mzdou 12 000 Kč, doposud však nedostala žádnou výplatu a tyto finanční prostředky nebudou stačit k zajištění ubytování pro dvě osoby. Stěžovatelé dále uvádí, že stěžovatelka c) je seniorka se zdravotními problémy, o niž stěžovatelé a) a b) pečují. Žalovaný tak svým postupem rozdělil rodinu, z důvodu opatření proti šíření Covid-19 je přitom stále v platnosti zákaz návštěv v pobytovém středisku.

[5] Rodina by tedy po dobu řízení o kasační stížnosti musela přebývat na ulici, což by i za normálních podmínek znamenalo vážnou újmu na zdraví a důstojnosti, v krajním případě i ohrožení života, navíc stále probíhá pandemie nemoci Covid-19. Takový postup není ani v souladu se zájmem státu na veřejném pořádku a předcházení bezdomovectví. Situaci stěžovatelů ztěžuje i neochota pronajímatelů poskytovat ubytování cizincům. Potvrzení o strpění většinou není jako běžný doklad známo a pronajímatele odrazuje od uzavření nájemní smlouvy. V případě nezletilého syna by se jednalo o postup rozporný s jeho nejlepšími zájmy, a tedy s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

[6] Stěžovatelé rovněž zatím neobdrželi žádný finanční příspěvek dle § 78d zákona o azylu. Z vyjádření sociální pracovnice Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) vyplývá, že v současné situaci nemohou stěžovatelé žádost o finanční příspěvek dle § 78d odst. 2 zákona o azylu podat, neboť k jejímu podání je nutné potvrzení ubytování mimo pobytové středisko. Stěžovatelé mohou obdržet pouze příspěvek dle § 78d odst. 6 zákona o azylu, což je zcela nedostatečná částka, která slouží k nákupu potravin, nikoliv k zajištění ubytování.

[7] Situace, kdy by se stěžovatelé ocitli bez ubytování, a tedy i bez možnosti přebírat poštovní zásilky od soudu, by jim rovněž znemožnila efektivně využít opravný prostředek ve formě kasační stížnosti, na jehož využití mají právo. Neumožněním ubytování by tak fakticky došlo k odepření práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

[8] Z výše uvedeného vyplývá, že neposkytnutím ubytování by došlo ke vzniku vážné újmy předpokládané v § 38 odst. 1 s. ř. s.

[9] Stěžovatelé dále brojí proti způsobu, jakým žalovaný (resp. jeho organizační složka – Správa uprchlických zařízení) rozhoduje o žádostech o vydání povolení k ubytování, neboť nevede správní řízení dle správního řádu, ačkoliv zákon o azylu jeho použití nevylučuje. Stěžovatelé se tak nemohou seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí a je znemožněna jakákoliv kontrola správnosti uvážení správního orgánu. Ustanovení § 79 odst. 5 zákona o azylu navíc nedává žalovanému možnost uvážení ohledně doby, na kterou ubytování povolí.

[10] K návrhu stěžovatelé přiložili odpovědi Správy uprchlických zařízení na žádosti o výjimky na ubytování stěžovatelů a) – c) a výše zmíněné vyjádření sociální pracovnice OPU.

[11] S ohledem na nutnost rychlého rozhodnutí o návrhu a způsob rozhodnutí Nejvyšší správní soud rozhodl bez vyčkání na vyjádření žalovaného.

II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[12] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.“

[13] I v řízení o kasační stížnosti je založena pravomoc Nejvyššího správního soudu pro případné vydání předběžného opatření (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006  37, č. 910/2006 Sb. NSS).

[14] Mezi základní podmínky pro vydání předběžného opatření, které je nutno kumulativně splnit, tedy patří (i) podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, (ii) návrh na vydání předběžného opatření a (iii) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. První dvě podmínky [ad (i) a (ii)] stěžovatelé jednoznačně splnili a Nejvyšší správní soud se tak dále zabýval pouze podmínkou třetí, tj. otázkou hrozící vážné újmy, pro kterou by měl zatímně upravit poměry stěžovatelů [ad (iii)].

[15] Výkladem klíčového pojmu „vážná újma“ se zdejší soud obecně zabýval v již odkazovaném usnesení, č. j. Na 112/2006 - 37, podle něhož je tento pojem „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených…“

[16] V tomtéž rozhodnutí kasační soud uvedl, že při rozhodování o předběžném opatření „[…] vychází v první řadě z tvrzení navrhovatele a z obsahu spisu, přičemž v případě pochyb o pravdivosti skutkových tvrzení bude zpravidla vhodné vyžádat si vyjádření ostatních účastníků či některých z nich. Není vyloučeno, aby si soud z vlastní iniciativy za účelem řádného posouzení návrhu opatřil další podklady či informace a aby případně i provedl důkazy. Rozhodování o vydání předběžného opatření je rozhodováním pod intenzívním časovým tlakem, neboť ochrana práv formou předběžného opatření má smyslu pouze tehdy, je-li poskytnuta relativně rychle, zpravidla v horizontu dní či maximálně několika málo týdnů. S ohledem na to nebude zpravidla možno skutečnosti, které soud vezme za rozhodné pro posouzení věci, postavit najisto, nýbrž bude nutno v řadě ohledů vycházet pouze ze skutečností účastníky osvědčených (učiněných pravděpodobnými) či jen tvrzených, nebudou-li v rozporu s dalšími informacemi o věci, které soud bude mít k dispozici“.

[17] Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal naplnění třetí podmínky, tedy že by stěžovatelům hrozila vážná újma, pro kterou by bylo nutno zatímně upravit jejich poměry.

[18] Ve věci není sporné, že stěžovatelům aktuálně nesvědčí postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, které měli pouze do skončení řízení o žalobě před krajským soudem. Jejich kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby ovšem má ze zákona odkladný účinek (§ 32 odst. 5 zákona o azylu) a stěžovatelé jsou oprávněni po dobu řízení o kasační stížnosti pobývat na území ČR, a to na základě potvrzení o strpění na území dle § 78b zákona o azylu (srov. usnesení ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 – 56).

[19] Zákon o azylu přitom jednoznačně stanoví, že právo na ubytování v pobytovém středisku a poskytnutí stravy mají pouze žadatelé o udělení mezinárodní ochrany (§ 79 odst. 3). Ministerstvo však může povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení i cizinci, který je strpěn na území podle tohoto zákona, a to po dobu platnosti potvrzení o strpění na území [viz § 79 odst. 5 písm. e)]. Je tak na uvážení správního orgánu, zda takovému cizinci ubytování a stravu poskytne či nikoliv. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelé v současné době nemají nárok na poskytnutí ubytování v pobytovém středisku.

[20] Nelze odhlížet od základního pravidla uvedeného v § 78d odst. 1 zákona o azylu, které stanoví, že „cizinec, který je strpěn na území, si hradí náklady spojené s pobytem na území z vlastních prostředků“. To ovšem neznamená, že by se stěžovatelé museli nutně ocitnout bez střechy nad hlavou a jakýchkoliv finančních prostředků.

[21] Za prvé je nutno uvést, že stěžovatelé mohou získávat prostředky pro svou obživu prací. Ze stěžovateli doložených podkladů i z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že se na území České republiky nachází již od 2. 8. 2016, kdy podali žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany, mohou tedy získat pracovní povolení, neboť se na ně nevztahuje omezení uvedené v § 97 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Stěžovatelé a) a b), kteří o vydání předběžného opatření žádají, jsou osoby v produktivním věku a z jimi sdělených informací nevyplynula žádná zdravotní či jiná osobní omezení, která by jim znemožňovala či ztěžovala samostatně se živit.

[22] Zároveň si stěžovatelé mohou požádat o finanční příspěvek dle § 78d odst. 2 zákona o azylu (podle něj lze cizinci, který je strpěn na území, s ohledem na prokázané majetkové a finanční poměry jeho nebo jeho rodiny poskytnout na jeho žádost finanční příspěvek až do zde uvedené výše). Ačkoliv stěžovatelé uvádějí, že žádost nemohou podat, dokud nemají zajištěné soukromé ubytování, taková podmínka ze zákona o azylu neplyne. Stanoví-li žalovaný další podmínky nad rámec zákona, či rozhoduje-li v rozporu s ním, mají stěžovatelé možnost využít prostředků nápravy přímo v daném řízení.

[23] Nelze rovněž shledat, že by stěžovatelé byli v důsledku postupu žalovaného (ukončení ubytování v ubytovacím středisku) nějakým způsobem zkráceni na svých procesních právech a přístupu k soudu. Již krajský soud stěžovatelům ustanovil právního zástupce, jehož zastoupení trvá i pro řízení před Nejvyšším správním soudem (§ 35 odst. 10 poslední věta s. ř. s.) a kterému jsou doručovány veškeré písemnosti v probíhajícím řízení. Sami stěžovatelé a následně též ustanovený zástupce podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Skutečnost, že stěžovatelé již nebudou ubytováni v ubytovacím středisku, automaticky neznamená, že by nemohli participovat na soudním řízení či se účastnit porady se svým zástupcem.

[24] Jak již bylo uvedeno, stěžovatelé a) a b) jsou dospělé osoby, Nejvyšší správní soud tedy neshledal případným odkaz na nejlepší zájem nezletilého dítěte. Stejně tak není relevantní odkaz na rodinné vazby a nemožnost styku se stěžovatelkou c). Nehledě na možnost styku mimo pobytové zařízení, podle informace uveřejněné na internetových stránkách Správy uprchlických zařízení ze dne 19. 6. 2020 jsou všechny návštěvy v přijímacích a pobytových střediscích a v zařízeních pro zajištění cizinců povinny podrobit se vstupnímu měření teploty bezdotykovým teploměrem a po celou dobu návštěvy dodržovat zvýšené hygienické standardy, včetně nošení roušky. Z toho vyplývá, že již není v platnosti plošný zákaz návštěv zavedený v rámci preventivních opatření proti šíření nemoci Covid-19, stěžovatelé tak budou moci udržovat osobní kontakt se stěžovatelkou c), které byl pobyt v pobytovém středisku povolen do konce platnosti potvrzení o strpění na území.

[25] Otázka způsobu rozhodování žalovaného o žádostech o poskytnutí ubytování, který stěžovatelé kritizují, není v tomto řízení rozhodná, neboť návrh na vydání předběžného opatření dle § 38 s. ř. s. neslouží k přezkumu těchto aktů, ani aktů veřejné správy obecně.

[26] Jakkoliv soud chápe, že stěžovatelé se nachází v nelehké životní situaci, s ohledem na výše uvedené okolnosti neshledal, že by se jednalo o natolik zásadní narušení jejich právní sféry, jehož strpění by po nich nebylo možno spravedlivě požadovat. V případě nouze mají stěžovatelé možnost obrátit se na organizace, které poskytují cizincům bezplatnou pomoc či poradenství. Jejich seznam je dostupný například na internetových stránkách ministerstva vnitra (https://www.mvcr.cz/clanek/kontakty-na-organizace-ktere-vam-poskytnou-bezplatnou-pomoc-ci-poradenstvi.aspx). Z jejich podání ostatně plyne, že s Organizací pro pomoc uprchlíkům již spolupracují.

[27] V obdobné věci posuzované Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 – 56, soud uvedl, že nepovažuje za žádoucí, aby v podstatě nahrazoval uvážení správního orgánu, zda stěžovatele ponechá v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti. Zároveň konstatoval, že nemůže zcela vyloučit, že by v určitých specifických případech mohl žalovanému uložit, aby pobyt cizince v pobytovém středisku strpěl (resp. že by soud obdobnému návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl). Muselo by se však jednat o zvláště zranitelnou osobu, které by ukončení pobytu v pobytovém středisku skutečně působilo zásadní újmu.

[28] Tyto závěry platí i v nyní posuzované věci. Je třeba mít na paměti, že vydání předběžného opatření je mimořádným institutem vyhrazeným pro ty nejzávažnější případy. Pokud by soud rozhodl o vydání předběžného opatření pouze na základě nedostatku finančních prostředků stěžovatelů, k němuž nepřistupuje v projednávané věci žádná další významná okolnost, prakticky by se tím otevřela cesta pro mechanické nařizování předběžných opatření soudem a pravomoc žalovaného dle § 79 odst. 5 zákona o azylu by byla zcela vyprázdněna.

[29] V nynější věci nejsou dány výjimečné okolnosti jako v případech, které Nejvyšší správní soud posuzoval v usnesení ze dne 18. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 78, a na něj navazujících např. v usnesení ze dne 1. 4. 2020, č. j. 10 Azs 97/2020 – 49, ze dne 20. 3. 2020, č. j. 5 Azs 70/2020 – 32, které byly zapříčiněny omezujícími opatřeními na celém území České republiky v souvislosti s pandemií „koronaviru“ a které měly zásadní dopad na možnosti stěžovatelů k zajištění vlastního soukromého ubytování či vycestování. Tato výjimečná situace však již pominula a na území České republiky v současné době již nejsou v platnosti omezení, která by stěžovatelům zásadním způsobem ztěžovala možnost zajištění vlastního ubytování.

[30] S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření podle § 38 odst. 1 s. ř. s. se zamítá. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že rozhodnutím o předběžném opatření žádným způsobem nepředjímá, jak rozhodne ve věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. července 2020

JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu

Plný text

6 Azs 167/2020 - 73
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobců: a) L. T., b) A. T., c) S. T., všichni zastoupeni JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, sídlem [adresa] Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] proti rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 3. 2019, č. j. OAM-671/ZA-ZA12-ZA18-2016, č. j. OAM-672/ZA-ZA12-ZA18-2016 a č. j. OAM-670/ZA-ZA12-ZA18-2016, o kasačních stížnostech žalobců a) - c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2020, č. j. 28 Az 6/2019 - 70,

takto:

I. Kasační stížnosti se odmítají pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
III. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Ing. Jiřího Špeldy se určuje částkou 9 365 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem

[1] Rozhodnutími ze dne 12. 3. 2019 neudělil žalovaný žalobcům mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Důvodem žádosti byly problémy, které měl žalobci a) zprostředkovaně působit S. A., arménský oligarcha, jenž se chtěl zmocnit jeho obchodu. Osoby spojené s oligarchou žalobci a) vyhrožovali, že ublíží jeho rodinným příslušníkům, proběhlo i několik incidentů.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové, který žaloby zamítl.

[3] Krajský soud neshledal, že by byl žalobce a) jako podnikatel součástí sociální skupiny ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014 - 93. Dále konstatoval, že původcem pronásledování může být soukromá osoba pouze tehdy, pokud veřejná moc není schopna či ochotna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu. Soud uznal, že situace v Arménii je problematická, nedospěl však k závěru o selhání vnitrostátní ochrany či její neúčinnosti v konkrétním případě žalobců, kteří tuto možnost ani nezkusili. Soud dále připomněl, že výčet důvodů v § 12 zákona o azylu je taxativní. Ani k naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle soudu nedošlo, neboť žalobci nevyčerpali možnosti vnitrostátní ochrany.

[4] Podklady o situaci v zemi původu považoval soud za dostačující. Uvedl, že žalovaný shromáždil v praxi obvyklé podklady, mezi které patří i vlastní vypracované zprávy. Ty jsou vypracovávány dle Pokynů Evropské unie pro zpracování informací o zemích původu a Zprávy Podpůrného evropského azylového úřadu (EASO) k metodice informací o zemích původu v čase omezeném datem vydání na základě uznávaných a relevantních veřejně dostupných informací. Zdroje informací jsou přitom v textu uvedeny ve formě poznámek a seznamu použitých zdrojů. Informace OAMP i v této věci tak vycházejí z podkladů zpracovaných mezinárodními organizacemi (a to i např. organizací Freedom House, kterou žalobci v žalobě výslovně jmenovali), jak je zřejmé ze seznamu použitých zdrojů v nich uvedených. Již během správního řízení se mohli žalobci s obsahem shromážděných zpráv seznámit a proti jejich relevanci či aktuálnosti podávat námitky, což neučinili.

[5] Soud uzavřel, že žalovaný nepovažoval výpovědi žalobců za nevěrohodné, po jejich posouzení ovšem dospěl ke správnému závěru, že mezinárodní ochranu žalobcům nebylo možno udělit z důvodu, že zcela rezignovali na jakoukoliv možnost ochrany u státních orgánů ve vlasti bez toho, že by uvedli jediný konkrétní důvod svého postupu. Zcela obecná tvrzení o vysoké míře korupce v zemi a vlivu oligarchů na chod policie totiž postačit nemohou.

II. Kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[6] Proti rozsudku krajského soudu podali všichni žalobci (stěžovatelé) kasační stížnosti.

[7] Stěžovatelé namítají, že jsou v zemi původu pronásledováni z důvodu příslušnosti stěžovatele a) k sociální skupině, a to skupině podnikatelů konkurujících oligarchům. Neztotožňují se se závěrem krajského soudu, že cílem oligarchy byli pouze z materiálních pohnutek. Nátlak na stěžovatele a) se odvíjí od jeho příslušnosti ke skupině podnikatelů. Dále stěžovatelé nesouhlasí se závěrem, že oligarcha S. A. je soukromou osobou.

[8] Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť si opatřil velmi omezený soubor informací o zemi původu, a to zejména své vlastní rešerše, nadto neaktuální. Stěžovatelé ve svých výpovědích podali věrohodný příběh, který zapadá do kontextu situace v zemi původu. Žalovaný ani soud neprokázali ani netvrdili jeho nevěrohodnost.

[9] K otázce nutnosti obrátit se na policii odkazují stěžovatelé na rozhodnutí ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, kde je stanoveno, že nelze po žadateli požadovat, aby se obracel na orgány, které nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu.

[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasačním stížnostem uvedl, že ve svém postupu ani postupu krajského soudu nespatřuje žádné pochybení. Krajský soud se dostatečně zabýval všemi námitkami.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasačních stížností nejprve zhodnotil, že jsou splněny podmínky řízení a kasační stížnosti jsou přípustné. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto se soud podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnosti svým významem podstatně přesahují zájmy stěžovatelů. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.

[12] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[13] Stěžovatelé k přijatelnosti svých kasačních stížností nic neuvedli. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelé v kasačních stížnostech nevznáší žádné právní otázky, které by nebyly judikaturou řešeny, byly řešeny rozdílně či by měly být vyřešeny jinak.

[14] K otázce podkladů o zemi původu lze odkázat na rozsudek ze dne ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS, z nějž správně vyšel i krajský soud a jenž uvádí, že: „Informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.“ Vzhledem k příběhu, který stěžovatelé popisovali, si žalovaný opatřil zejména informace o politické situaci v zemi, o boji s organizovaným zločinem a informace týkající se strany, v níž působil oligarcha, jenž měl stěžovatelům způsobovat problémy. Krajský soud posoudil uvedenou námitku zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.

[15] K definici „určité sociální skupiny“ se Nejvyšší správní soud vyjádřil zejména v rozsudku ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004-60, ve kterém uvedl, že se jedná o skupinu osob, „která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob“. Z těchto úvah vycházel soud i v usnesení ze dne 22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014 - 93, ve kterém posuzoval, zda mohou být sociální skupinou podnikatelé v Rusku. Krajský soud danou otázku správně posoudil v intencích uvedené judikatury.

[16] K obecně formulované námitce posouzení oligarchy, který měl stěžovatelům vyhrožovat, jako soukromé osoby lze se stejnou mírou obecnosti odkázat na § 2 odst. 6 zákona o azylu, který uvádí, že původcem pronásledování nebo vážné újmy může být státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát, nebo i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že výše vyjmenované subjekty nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Stěžovatelé nikterak nezdůvodnili, z jakého důvodu by nemělo na tuto osobu být pohlíženo jako na osobu soukromou. Z obstaraných zpráv o zemi původu vyplývá, že strana, jejímž měl být oligarcha členem, nebyla v parlamentních volbách úspěšná, žalovaný i soud tak správně poukázali na to, že S. A. již nezastává žádné výsadní postavení v rámci parlamentu. Stejně tak žalovaný a krajský soud správně a v intencích judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 – 41, ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 – 68, či ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62) posoudili otázku možnosti obrátit se s žádostí o pomoc proti nezákonnému jednání soukromých osob na státní orgány země původu.

[17] V rozhodnutí ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, na které stěžovatelé poukazují, soud uvedl: „Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Pokud to však zjevné není (…), žadatel musí v pohovoru se žalovaným uvést, proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil; břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (či nedostatečnosti) ochrany v zemi původu tudíž leží na straně [žadatele].“ Ze zpráv, které žalovaný pro rozhodnutí obstaral, vyplývá, že po politických změnách po parlamentních volbách v roce 2018 byl prioritou nové vlády boj s korupcí a policie odhalovala a řešila i případy trestné činnosti dříve vlivných osob. Není tak zjevné, že by stěžovatelé neměli možnost obrátit se na odpovědné orgány v zemi původu, a jejich obecné tvrzení, že to není možné, vyvrací obstarané informace o zemi původu.

[18] Žalovaný ani krajský soud nepostupovali ani v rozporu s judikaturou týkající se věrohodnosti výpovědí žadatelů o mezinárodní ochranu a jejího prokazování. Krajský soud správně uvedl, že věrohodnost výpovědí stěžovatelů nebyla zpochybněna, nebyla však naplněna jedna z dalších podmínek pro udělení mezinárodní ochrany v jakékoliv z jejích podob, a to nemožnost vnitrostátní ochrany.

[19] Nejvyšší správní soud tak neshledal, že by krajský soud pochybil, a nadto způsobem, který by mohl mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů. Kasační stížnosti tak nepřesahují vlastní zájmy stěžovatelů.

IV. Závěr a náklady řízení

[20] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnosti jako nepřijatelné podle § 104a s. ř. s.

[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

[22] Stěžovatelům byl Krajským soudem v Hradci Králové ustanoven zástupcem advokát JUDr. Ing. Jiří Špelda, a to usnesením ze dne 1. 7. 2019, č. j. 28 Az 6/2019 - 39 [stěžovateli a)], č. j. 28 Az 5/2019 - 36 [stěžovatelce b)] a č. j. 28 Az 7/2019 - 38 [stěžovatelce c)]. Následně byly žaloby stěžovatelů při jednání dne 20. 5. 2020 spojeny ke společnému projednání a nadéle vedeny pod sp. zn. pod sp. zn. 28 Az 6/2019. V případě ustanoveného advokáta platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

[23] V souladu s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí běžně odměna za jeden úkon právní služby 3 100 Kč. Protože se však jednalo o společné úkony při zastupování tří osob, náleží advokátovi ve smyslu § 12 odst. 4 advokátního tarifu za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % (tedy odměna ve výši 2 480 Kč za každý jeden úkon a jednu každou zastupovanou osobu).

[24] V řízení o kasačních stížnostech učinil zástupce stěžovatelů jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasačních stížností [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za který mu náleží odměna ve výši 7 440 Kč (3 x 2 480 Kč) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem tedy 7 740 Kč. Tuto částku soud zvýšil o 1 625 Kč připadající na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát jako plátce povinen odvést. Výše odměny tedy činí celkem 9 365 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. září 2021

JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu