6 Azs 200/2019

Plný text

6 Azs 200/2019 - 36
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: V. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2019, č. j. OAM-1/LE-LE05-BA04-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2019, č. j. 62 Az 12/2019 - 35,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna ustanoveného advokáta se určuje částkou 5 250 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem

[1] Dne 7. 5. 2019 zastavil žalovaný řízení o udělení mezinárodní ochrany dle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu z důvodu nepřípustnosti opakované žádosti žalobce dle § 10a odst. 1 písm. e) ve spojení s § 11a odst. 1 zákona o azylu.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Ostravě, který žalobu zamítl.

[3] Krajský soud přisvědčil žalovanému, že žalobce mohl a měl jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany uplatnit své obavy z povolání k výkonu vojenské služby již v průběhu řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu, neboť sám žalobce v opakované žádosti uvedl, že již před svým odchodem z Ukrajiny (březen 2016) byl předvolán na vojenskou správu, kam se nedostavil.

[4] K bezpečnostní situaci na Ukrajině krajský soud uvedl, že žalovaný požadované hodnocení provedl s odkazem na relevantní podklady, přičemž konstatoval, že v posuzované době ke změně v bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce nedošlo. Hodnocení přitom plně vyhovuje požadavkům uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71, podle kterého „informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.“

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.

[6] Kasační stížnost považuje stěžovatel za přijatelnou, neboť krajský soud pochybil takovým způsobem, že to mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení.

[7] Krajský soud dle stěžovatele nepřezkoumatelně posoudil otázku, zda se žalovaný dostatečně zabýval změnou situace v zemi původu stěžovatele, která by mohla mít vliv na posouzení jeho opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatel v žalobě namítal, že při posuzování této otázky nevycházel žalovaný z aktuálních materiálů, ty tak nemohly prokázat změnu bezpečnostní situace v zemi jeho původu. Je na první pohled zřejmé, že materiály časově předcházejí vydání rozhodnutí v řízení o první stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu. Krajský soud na tyto námitky dle stěžovatele dostatečně nereagoval.

[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a obsah správního spisu. Ke každé žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu využil aktuální materiály, s nimiž se stěžovatel seznámil a měl možnost se k nim vyjádřit.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto se soud podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.

[10] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[11] Stěžovatel spatřuje přijatelnost kasační stížnosti v pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Takové pochybení, ani jiný důvod přijatelnosti kasační stížnosti, však Nejvyšší správní soud neshledal.

[12] Dle § 11a odst. 1 zákona o azylu: „Podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.“

[13] K problematice opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu existuje poměrně bohatá judikatura. Rozšířený senát v rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, uvedl, že: „odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

[14] Stěžovatel poprvé požádal o mezinárodní ochranu dne 30. 5. 2018, žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 10. 2018 mezinárodní ochranu stěžovateli neudělil. V tomto rozhodnutí žalovaný na str. 3 uvedl, že vycházel ze Zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 12. 12. 2017, ze zprávy organizace Freedom House Svoboda ve světě 2018 - Ukrajina z ledna 2018, z Výroční zprávy organizace Amnesty International 2018 ze dne 22. 2. 2018, z Výroční zprávy Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2018, ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině ze dne 20. 4. 2018, z informace OAMP Ministerstva vnitra ČR Ukrajina - situace v zemi ze dne 22. 1. 2018 a z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 25. 7. 2016 a ze dne 1. 8. 2014.

[15] V nynějším řízení, zahájeném stěžovatelovou druhou žádostí o mezinárodní ochranu ze dne 1. 1. 2019, žalovaný k posouzení změny bezpečnostní situace na Ukrajině využil informace OAMP MV ČR - Ukrajina: Situace v zemi - politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby ze dne 14. 9. 2018 a informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 16. 5. 2018.

[16] Stěžovatel namítá, že podklady, které si žalovaný obstaral k posouzení bezpečnostní situace na Ukrajině, nemohly vypovídat o změně této situace od doby jeho první žádosti, neboť byly vydány před rozhodnutím žalovaného o první žádosti.

[17] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že aktuálnost informací o zemi původu je jedním z důležitých požadavků, které jsou na podklady obstarávané správním orgánem kladeny (viz rozsudek ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71, na který odkázal již krajský soud). Jak ovšem správně uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 8. 8. 2017, č. j. 45 Az 21/2016 - 55, č. 3714/2018 Sb. NSS: „Zastaralost zpráv nelze posuzovat pouze na základě faktu, že od vypracování, resp. vydání takové informace uplynul určitý čas; zastaralá je taková zpráva, která obsahuje informace, které v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím použitím již nejsou aktuální, neboť situace, jíž zpráva popisuje, je již zcela jiná. Pokud se podstatně změní situace, může být zastaralá i zpráva stará pouhý týden a pokud je situace stabilní, může být použitelná i zpráva stará několik let.“

[18] Nelze proto dovozovat nemožnost využití informací o zemi původu pouze na základě toho, že časově předchází vydání rozhodnutí o první stěžovatelově žádosti a podání druhé žádosti o mezinárodní ochranu. Z výše uvedené rekapitulace vyplývá, že žalovaný se v nyní posuzovaném případě zabýval aktuální situací na Ukrajině na podkladě jiných, nově pořízených podkladů, které v rámci prvního řízení nebyly hodnoceny.

[19] Cílem hodnocení změn v zemi původu cizince je zjistit, zda od první žádosti o mezinárodní ochranu nenabyla některá z jeho tvrzení na relevanci s ohledem na vývoj bezpečnostní a politické situace v zemi. Jedná-li se však o relativně stabilizovanou zemi a podal-li stěžovatel opakovanou žádost těsně poté, kdy o jeho první žádosti bylo rozhodnuto, bude zpravidla (nedojde-li v zemi k mimořádné události) možné shledat i dříve vydané zprávy o zemi původu stále aktuálními a relevantními. V projednávané věci od prvního rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli do druhého rozhodnutí o stěžovatelově opakované žádosti, uplynulo pouze zhruba půl roku, neboť novou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal stěžovatel dva měsíce po vydání prvního rozhodnutí.

[20] Stěžovatel měl možnost se k shromážděným podkladům ve správním řízení vyjádřit, případně navrhnout jejich doplnění, čehož nevyužil a neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly jakékoliv změně bezpečnostní a politické situace na Ukrajině, a to ani v následném soudním řízení.

[21] Zároveň je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že na Ukrajině trvá ozbrojený konflikt, ten je nicméně izolován na východě země, nejedná se o tzv. totální konflikt. Od jeho počátku intenzita tohoto konfliktu v místech, kde probíhá, spíše poklesla a konflikt se nešíří do dalších, dosud nezasažených oblastí. (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, ze dne 25. 7. 2018, č. j. 2 Azs 41/2018 - 39, ze dne 30. 1. 2019, 2 Azs 305/2018 – 28, či ze dne 29. 1. 2020, č. j. 2 Azs 355/2019 - 32). Stejně tak nejsou ani z bezpočtu případů soudního přezkumu ve věcech mezinárodní ochrany ukrajinských občanů známy žádné jiné relevantní informace, které by svědčily o relevantní změně poměrů v této zemi.

[22] Krajský soud v rozsudku shledal podklady, na základě kterých žalovaný hodnotil změnu bezpečnostní a politické situace na Ukrajině, vyhovující kritériím nastaveným judikaturou Nejvyššího správního soudu. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a nepovažuje je za pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

IV. Závěr a náklady řízení

[23] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.

[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o § 60 odst. 3, větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

[25] Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2019, č. j. 62 Az 12/2019 - 10, ustanoven zástupcem advokát Mgr. Ladislav Bárta. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokáta v souladu s § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) částkou 3 100 Kč za úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti včetně jejího doplnění, částkou 1 550 Kč za úkon právní služby spočívající v podání návrhu na přiznání odkladného účinku, a dále částkou 2 x 300 Kč, která představuje paušální náhradu hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Výše odměny tedy činí celkem 5 250 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020

JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu

Plný text

6 Azs 200/2019 - 19
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2019, č. j. OAM-1/LE-LE05-BA04-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2019, č. j. 62 Az 12/2019 - 35,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaný zastavil dne 7. 5. 2019 řízení o žalobcově opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pro nepřípustnost.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji.

II. Návrh na odkladný účinek

[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž zároveň požádal o přiznání odkladného účinku.

[4] Žádost stěžovatel odůvodnil hrozbou nutnosti návratu do země původu, v níž se obává vážné újmy, a snahou o využití svých procesních práv a účastí na řízení před Nejvyšším správním soudem.

[5] Stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 131/2016 - 24, a tvrdí, že není důvodu se o něj odchylovat. V případě, že by nebyl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, byla by provedena realizace jeho správního vyhoštění a pozbyl by právo setrvat na území České republiky. Tato skutečnost by vedla ke ztrátě možnosti řádného výkonu procesních práv. Stěžovatel není osobně schopen využívat jakékoliv moderní technologie a nemůže tak komunikovat se svým zástupcem jinak než osobně. Zároveň nemá finanční prostředky na to, aby si v zahraničí mohl najmout osoby, s jejichž pomocí by se zástupcem komunikoval.

[6] V důsledku nepřiznání odkladného účinku by tak stěžovateli hrozila bezprostřední a nenahraditelná újma. Přiznání odkladného účinku by se přitom nedotklo práv třetích osob a nebylo by v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Odkladný účinek byl přiznán již samotné žalobě, postačí proto přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[8] Žalovaný ve vyjádření k žádosti o přiznání odkladného účinku uvedl, že žalobce v ČR opakovaně páchal přestupky a trestnou činnost a v současné době je ve vazbě Policie ČR. Dle žalovaného nebylo prokázáno, že by stěžovatelova situace byla natolik výjimečná oproti ostatním žadatelům v obdobném postavení, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Stěžovatelem uváděné důvody pro přiznání odkladného účinku jsou prezentovány pouze v obecné rovině a stěžovatel neprokázal vznik natolik intenzivního následku, který by se dal kvalifikovat jako újma dle § 73 odst. 2 s. ř. s. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žádosti nevyhověl.

III. Posouzení návrhu Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení všech důvodů a skutečností přednesených stěžovatelem dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.

[10] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[11] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že „poskytnutí odkladného účinku má mimořádný charakter: soud tu totiž před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy” (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. prosince 2003 č. j. 7 A 115/2002 - 67, č. 760/2006 Sb. NSS).

[12] V žádosti o přiznání odkladného účinku je proto nutné vylíčit individualizované a závažné okolnosti, které mimořádné vyloučení účinků pravomocného rozhodnutí odůvodňují (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. ledna 2016 č. j. 2 Azs 271/2015 - 32).

[13] Stěžovatel však neuvedl žádné relevantní okolnosti, které by svědčily o tom, že jeho situace patří mezi ty ojedinělé případy, pro něž je institut odkladného účinku kasační stížnosti vyhrazen, a ani Nejvyšší správní soud takové okolnosti ze spisů nezjistil. Hrozbu nenahraditelné újmy stěžovatel spatřuje v nuceném opuštění území České republiky a nemožnosti uplatnit svá procesní práva v řízení o kasační stížnosti.

[14] Ačkoliv lze se stěžovatelem souhlasit, že v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti může dojít k realizaci jemu dříve uloženého správního vyhoštění, aby mohlo být návrhu na přiznání odkladného účinku vyhověno, musely by k pouhé existenci pravomocného rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu přistoupit další okolnosti (například skutečnost, že v České republice pobývají i nezletilé děti cizince, jako tomu bylo ve věci rozhodované Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 Azs 88/2018). Stěžovatel sice v případě svého nuceného opuštění České republiky, resp. Evropské unie utrpí zásah do své právní sféry v podobě ztížené možnosti osobně se účastnit probíhajícího řízení o kasační stížnosti, popřípadě dalších navazujících řízení, v jeho případě však nejde o újmu citelnou a nenahraditelnou, neboť je zastoupen advokátem a zpravidla v kasačním řízení není prostor pro uplatnění práva na projednání věci v přítomnosti stěžovatele (srov. § 109 odst. 2 s. ř. s.). Se svým právním zástupcem stěžovatel nemusí komunikovat pouze pomocí moderních technologií, ale například telefonicky. Pro případ zrušení napadených rozhodnutí pak nelze mít návrat stěžovatele za nepřiměřeně komplikovaný, a to vzhledem ke geografické poloze Ukrajiny a zavedení režimu bezvízového styku [s účinností od 11. června 2017 byla zrušena vízová povinnost občanů Ukrajiny v schengenském prostoru za podmínek stanovených v nařízení Rady (ES) č. 539/2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/850, resp. v současnosti za podmínek stanovených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni]. Tím se věc také odlišuje od případu, který soud posuzoval pod sp. zn. 2 Azs 131/2016, na který stěžovatel odkazuje.

[15] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti rovněž nelze dovozovat jakékoliv závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005  76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. října 2019

JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu