6 Azs 216/2026

Plný text

6 Azs 216/2026 - 39
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobce: D. M., zastoupený Mgr. Ing. Lukášem Blahušem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] za účasti: M. D., proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 6. 2026, č. j. CPR104193/ČJ2026930310V248, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2026, č. j. 42 A 21/202653, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti označenému rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 25. 2. 2026, č. j. KRPU4007815/ČJ2026040022SVMO, jímž bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění a stanovena doba v délce jednoho roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace.

[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku. Uvedl, že jsou v jeho případě splněny podmínky § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť přiznání odkladného účinku nezpůsobí újmu třetím osobám ani nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, zatímco jemu samotnému závažná újma hrozí. Stěžovatel zdůraznil, že mu v důsledku zamítnutí žaloby krajským soudem hrozí správní vyhoštění. Nebudeli kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, bude stěžovatel povinen vycestovat ještě předtím, než Nejvyšší správní soud přezkoumá zákonnost napadeného rozsudku a vydaných správních rozhodnutí, které jsou předmětem tohoto řízení. Takový následek by pro stěžovatele představoval závažnou a obtížně napravitelnou újmu. Dále stěžovatel uvedl, že od 26. 12. 2025 je v partnerském vztahu s osobou zúčastněnou na řízení. Na území České republiky má i další osobní a sociální vazby. Právě existence, intenzita a právní význam těchto vazeb tvoří jednu ze stěžejních otázek, které mají být Nejvyšším správním soudem přezkoumány. Podstatou projednávané věci je, zda správní vyhoštění spojené s ročním zákazem vstupu na území České republiky představuje nepřiměřený zásah do stěžovatelova práva na soukromý a rodinný život. V této souvislosti stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2026, č. j. 5 Azs 123/202630, a uzavřel, že nebudeli kasační stížnosti odkladný účinek přiznán, potenciální vyhovění kasační stížnosti již nebude moci odstranit újmu vzniklou nuceným odloučením.

[3] Žalovaná ve vyjádření k návrhu nesouhlasila s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Dle žalované je neoprávněný pobyt stěžovatele na území České republiky nesporný. Dále žalovaná uvedla, že Moldavská republika je považována za bezpečnou zemí původu a stěžovatel netvrdí žádné skutečnosti svědčící o hrozbě skutečného nebezpečí ve smyslu § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Stěžovatel nemá v České republice manželku a děti, není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, přičemž existencí a intenzitou tvrzeného partnerského vztahu se v předchozím řízení podrobně zabývaly jak správní orgány, tak krajský soud.

[4] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalované podáním repliky. Zdůraznil, že intenzita jeho osobních vazeb na území České republiky nemůže být v této fázi řízení posuzována, neboť by tím soud nepřípustně předjímal rozhodnutí o kasační stížnosti. Samotné tvrzení žalované, že existencí a intenzitou stěžovatelových vazeb se již zabývaly správní orgány i krajský soud, proto nemůže vést k závěru o nepřiznání odkladného účinku. Podle stěžovatele veřejný zájem na dodržování pobytového režimu nemůže bez dalšího převážit nad hrozícím zásahem do jeho práv. Připomněl, že důvodem správního vyhoštění nebylo ohrožení bezpečnosti státu, ale překročení doby oprávněného pobytu o 44 dnů.

[5] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení podaného návrhu a dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě naplněny.

[6] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.

[7] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek nemají, a měl by tak být přiznáván pouze v případech, které svou specifickou povahou takový postup odůvodňují. Jeli přiznání odkladného účinku výjimkou, znamená to (mimo jiné), že újma, která žadateli hrozí, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, tedy taková, která odůvodňuje, aby v konkrétním případě nebylo pravidlo, že žaloba (resp. kasační stížnost) odkladný účinek nemá, výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/201938, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod 65, a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/201458, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 25).

[9] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy hrozící žadateli oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě žadatele a jeho konkrétní situaci. Máli být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatel tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na vycestování utrpěl. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již výše označeném usnesení č. j. 8 Azs 339/201938 (viz bod 58) potvrdil dřívější názor vyslovený v usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/201532, bod 7, dle kterého „paušálním přiznáváním odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona“. K přiznání odkladného účinku by tedy nemělo docházet bez dalšího, ale „jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele)“.

[10] Z judikatury Nejvyššího správního soudu (pokud jde o přistupující „další důvody“) dále vyplývá, že k tvrzené újmě může docházet v případě zásahu do ustáleného soukromého života (např. v případě plně integrovaného cizince či cizince žijícího dlouhodobě na území České republiky), v případě zásadních zdravotních důvodů (např. významné zdravotní obtíže, které zabraňují odjezdu nebo jsou neléčitelné v zemi původu s rizikem progrese), anebo i v případech výjimečných ekonomických důvodů (např. ztráta významných ekonomických hodnot v důsledku odjezdu spojená s existenčními obtížemi v zemi původu, výrazný nedostatek prostředků pro návrat v případě úspěchu kasační stížnosti, vystavení rodinných příslušníků existenčním obtížím v případě, že jsou na osobě, která je nucena vycestovat, finančně závislé).

[11] Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku poukázal na újmu spojenou se zásahem do rodinného života (odloučení od družky). K navázání tvrzeného vztahu s družkou nicméně došlo ke konci prosince 2025, tedy v době, kdy byl pobyt stěžovatele na území České republiky nejistý; bezvízový pobyt (trvající pouze od října 2025) dle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806 stěžovateli skončil dne 12. 1. 2026. Dle Nejvyššího správního soudu samotné navázání partnerského vztahu bez dalšího neznamená, že by stěžovatelovo vycestování představovalo natolik intenzivní zásah do jeho rodinného života, aby bez dalšího vedlo k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel žádné bližší okolnosti vztahu s družkou neuvedl a z ničeho ani neplyne, že by s družkou tvořili společnou domácnost (v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí stěžovatel naopak uvedl, že družka bydlí se svou dcerou). Stěžovatel taktéž neuvedl žádné zdravotní problémy, které by mu znemožňovaly vycestovat.

[12] Přiznání odkladného účinku v daném případě neodůvodňuje ani stěžovatelem tvrzený zásah do soukromého života. Stěžovatel není osobou dlouhodobě žijící na území České republiky. V České republice pobývá od října 2025 a již v únoru 2026 s ním proběhlo prvostupňové správní řízení ukončené rozhodnutím, kterým bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění. Ze stěžovatelovy výpovědi do protokolu ve správním řízení vyplynulo, že do České republiky přicestoval navštívit přátele a také za prací a že mu nic nebrání v návratu do vlasti. Celá jeho rodina žije v Moldavsku, nicméně s nimi nemá dobré vztahy. Ve výpovědi dále uvedl, že v případě návratu do vlasti bude bydlet u svých kamarádů. V návrhu uváděné sociální vazby na území České republice stěžovatel podrobněji nerozvedl, zůstaly tedy v rovině nekonkrétních a ničím nepodložených tvrzení.

[13] Za dostatečný důvod pro přiznání odkladného účinku nelze považovat ani stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 123/202630. V odkazovaném usnesení Nejvyšší správní soud rozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku za zcela odlišných skutkových okolností, kdy tehdejší stěžovatel tvrdil, že v České republice pobývá více než dvacet let, má zde celou svou rodinu, je osobou vyššího věku a je ekonomicky závislý na svém synovi, který je českým občanem. V tomto případě však stěžovatelova tvrzení nevedou soud k závěru o hrozbě nepoměrně větší újmy a nezakládají ony rozšířeným senátem požadované „další důvody“, které by v řízení o kasační stížnosti ve věci správního vyhoštění odůvodňovaly výjimečné přiznání odkladného účinku. Ani Nejvyšší správní soud nezjistil okolnosti, které by svědčily o tom, že stěžovatelova situace patří právě mezi ty ojedinělé a výjimečné případy, pro něž je institut odkladného účinku kasační stížnosti vyhrazen.
[14] Z výše uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.

[15] Zároveň Nejvyšší správní soud doplňuje, že z rozhodnutí o odkladném účinku nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/200576, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. října 2026

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu