Usnesení ze dne 5. 12. 2024
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Petra Šuránka v právní věci žalobce: M. M., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] Praha 7, za účasti: S. K., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2024, č. j. OAM-15590-37/PP-2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 13 A 22/2024-72,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení žalovaný zamítl dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobcovu žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana Evropské unie, a to pro důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů od právní moci rozhodnutí.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, jejíž přijatelnost spatřuje v nezákonnosti napadeného rozsudku, která má z pohledu stěžovatele zcela zásadní dopad do jeho hmotněprávního postavení a postavení rodinných příslušníků.
[4] Dle stěžovatele bylo ve správním řízení porušeno jeho právo seznámit se s utajovanými skutečnostmi alespoň v rozsahu nebo podobě, které nezmaří účel jejich utajení (§ 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Žalovaný sám neprovedl nezávislé posouzení, zda seznámení stěžovatele s utajovanou informací může účel utajení ohrozit, a vycházel toliko z názoru policie. Z tohoto důvodu je dle stěžovatele nepřezkoumatelné jak rozhodnutí žalovaného, tak napadený rozsudek městského soudu, který se pochybením žalovaného nezabýval. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2024, č. j. 8 Azs 17/2024-39, který dle jeho názoru představuje názorový posun v otázce seznamování účastníka s utajovanými skutečnostmi oproti tomu, jak byla posouzena jeho předchozí žádost o přechodný pobyt a správními soudy přezkoumána zákonnost tehdejšího zamítavého správního rozhodnutí. Stěžovatel s odkazem na tentýž rozsudek také namítl, že obsah utajovaných informací de facto „prošel“ médii a veřejným prostorem, a tedy mu není zřejmé, proč nemohl být s těmito informacemi seznámen alespoň v omezeném rozsahu nebo modifikované podobě. Stěžovatel spatřuje porušení § 36 odst. 3 správního řádu také v tom, že mu ani v obecné rovině nebylo sděleno, jaké skutečnosti z utajovaných informací vyplývají. Stěžovatel poukázal na obsah úředního záznamu ve správním spisu, který obecně popisuje obsah utajovaných informací, avšak toto obecné shrnutí označil za nedostatečné, nekonkrétní a neurčité (s ohledem na veřejnou známost a vysoký počet osob, s nimiž se stýká), neumožňující mu efektivní obranu. Nesouhlasil proto se závěrem městského soudu, že byl s utajovanými informacemi seznámen v dostatečné míře.
[5] Dále uvedl, že nemůže účinně oponovat hodnocení městského soudu stran věrohodnosti, přesvědčivosti, ověřitelnosti, relevance a individualizace utajovaných informací. Proto požádal Nejvyšší správní soud, aby tyto otázky znovu vyhodnotil, neboť vzhledem k nevědomosti o jakémkoli vlastním závadovém jednání se stěžovatel neztotožňuje s předestřeným sdělením o povaze utajovaných informací. Stěžovatel taktéž poukázal na jím doložený novinový článek, ze kterého dle jeho názoru vyplývá, že utajované informace měla za policii vypracovat osoba trestně stíhaná za zneužití úřední pravomoci, což ovšem městský soud v napadeném rozsudku vyloučil.
[6] Stěžovatel namítl také absenci skutečného, dostatečně závažného a aktuálního ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, které jedině může bránit jeho pobytu a volnému pohybu na území členských států Evropské unie. Uvedl, že ze záznamu ve správním spisu vyplývá, že utajované informace se převážně nevztahují přímo k jeho osobě, ale k chování a jednání osob, s nimiž byl ve styku. Dále poukázal na to, že pouhé porušení pravidel pobytu na území České republiky nemůže dosahovat takové intenzity, aby představovalo nebezpečí ohrožení veřejného pořádku.
[7] Městský soud dle stěžovatele pochybil také v závěru o dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatel v řízení navrhoval provést vlastní (účastnický) výslech za účelem objasnění rozsahu a povahy péče o nezletilou dceru a dopadu hrozícího zamítavého rozhodnutí na ni. Zejména ve vztahu k nezletilé dceři měl žalovaný povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Žalovaný však dle stěžovatele provedení výslechu obešel tím, že vycházel ze záznamu o podání vysvětlení, které stěžovatel učinil na cizinecké policii. Tento záznam však nelze použít ve správním řízení jako důkaz. Stěžovatel pak nesouhlasil ani s hodnocením městského soudu, že záznam byl užit pouze k porovnání podkladů. Stejně tak žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav co do stěžovatelem tvrzené blízké, úzké a stálé osobní vazby s osobou zúčastněnou na řízení (družkou) tím, že v řízení neprovedl ani její výslech.
[8] Stěžovatel pak zpochybnil také závěr o přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života, jakož i soukromého a rodinného života nezletilé dcery a družky. Závěry žalovaného navíc diskvalifikují stěžovatele z možnosti získání jakéhokoli pobytového oprávnění a staví ho do nejisté pobytové situace, neboť lze předpokládat, že i další podané žádosti budou zamítnuty. Nelze vyloučit, že mu bude zrušeno i krátkodobé vízum, případně mu nebude vydáno vízum nové. Pokud žalovaný a městský soud založili závěr o přiměřenosti zásahu zejména na skutečnosti, že se jedná o důsledek jednání samotného stěžovatele, jde o poměření paušální, u něhož nebyly v rozporu s judikaturou vymezeny protichůdné zájmy a nebyla mezi nimi hledána spravedlivá rovnováha. Stěžovatel zdůraznil skutkový posun, k němuž došlo oproti stavu hodnocenému při rozhodování o dřívější žádosti, neboť nyní nově žije v trvalém partnerském vztahu s občankou České republiky, vůči níž nebyla přiměřenost zásahu posuzována, resp. byla žalovaným i městským soudem posouzena nedostatečně. Stěžovatel rovněž (stejně jako dříve v podané žalobě) poukázal na integraci na území a důsledky spojené s nutností území opustit. V závěru stěžovatel opětovně upozornil na nutnost hledat spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem a nejlepším zájmem dítěte.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti podrobně vypořádal s jednotlivými kasačními námitkami, přičemž uzavřel, že v daném případě na základě obsahu utajovaných informací převážil zájem státu na ochraně bezpečnosti a předcházení kriminality nad právem stěžovatele na ochranu jeho soukromého a rodinného života.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[11] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] Nejvyšší správní soud současně předesílá, že přijatelnost kasační stížnosti nezakládá bez dalšího ani skutečnost, že správní orgán a následně správní soud v řízení posuzoval utajované informace. „Nevyhovění žádosti stěžovatele s odkazem na utajované informace automaticky neznamená, že by měla mít řešená věc rozpoznatelný dopad nad rámec konkrétního případu. Z ničeho nevyplývá, že pokud bylo v řízení pracováno s utajovanými informacemi, měl by Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu vždy přezkoumat v plném rozsahu rozsudkem. V souladu se smyslem institutu přijatelnosti kasační stížnosti však posoudí to, zda se krajský soud při hodnocení utajovaných informací nedopustil hrubého pochybení, které by mělo dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2024, č. j. 8 Azs 99/2024-61, bod 24).
[13] Poté, co se Nejvyšší správní soud sám seznámil s obsahem utajovaných informací, o něž se v dané věci opírají důvody zamítnutí stěžovatelovy žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, uvádí, že se městský soud při jejich posuzování a hodnocení nedopustil žádného pochybení, které by mělo za následek přijatelnost kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani jiná zásadní pochybení městského soudu, která by přijatelnost kasační stížnosti zakládala.
[14] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovateli se dostalo věcného posouzení řady shodně uplatněných námitek již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. 7 Azs 289/2022-49. V něm Nejvyšší správní soud přezkoumával dřívější stěžovatelův případ o jím podané obdobné žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, která byla taktéž zamítnuta pro důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Po seznámení se s obsahem utajovaných informací městský soud (stejně jako žalovaný) postupoval v souladu s dřívějším rozsudkem, z jehož závěrů vycházel (viz bod 20 citovaného rozsudku). Zároveň dospěl ke správnému závěru, že i nové utajované informace naplnily zákonné a judikaturou vymezené požadavky, a tedy na jejich podkladě lze ve spojení s předešlými utajovanými informacemi nadále učinit závěr o důvodném nebezpečí narušení veřejného pořádku ze strany stěžovatele. Ke snaze stěžovatele znevěrohodnit utajované informace tvrzením, že je měla za příslušný orgán vypracovat osoba trestně stíhaná za zneužití úřední pravomoci, již městský soud stěžovateli vysvětlil, že žádná z osob uváděných ve stěžovatelem odkazovaném novinovém článku nebyla za zpracování utajovaných informací zodpovědná a z ničeho neplyne, že by se na jejich zpracování podílela (viz bod 25 napadeného rozsudku).
[15] Rovněž k námitce absence skutečného, dostatečně závažného a aktuálního ohrožení některého ze základních zájmů společnosti lze odkázat na závěry obsažené v dřívějším rozsudku č. j. 7 Azs 289/2022-49 (bod 20) vydaném ve věci stěžovatele, kde Nejvyšší správní soud uvedl, že z utajovaných skutečností vyplývá k jeho osobě dlouhodobé (nikoli jednorázové či nahodilé) jednání a udržování kontaktů s osobami z kriminálního prostředí. Lze doplnit, že stěžovatel se s těmito osobami nejenom dlouhodobě stýká, ale ve prospěch těchto osob rovněž jedná, což žalovaný stěžovateli v obecné rovině sdělil již v průběhu správního řízení. Je tedy zjevné, že důvodem neudělení přechodného pobytu nebyl pouhý kontakt s těmito osobami, či dokonce pouhé porušení povinností plynoucích ze zákona o pobytu cizinců, jak se pokouší argumentovat stěžovatel.
[16] Také výkladem § 36 odst. 3 správního řádu a otázkou možného seznámení účastníka správního řízení s písemnostmi uchovávanými mimo správní spis z důvodu jejich utajení se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval (např. rozsudek ze dne 7. 2. 2022, č. j. 10 Azs 438/2021-47, č. 4328/2022 Sb. NSS, body 9 až 27, nebo rozsudek ze dne 8. 3. 2023, č. j. 10 Azs 12/2023-67, body 34 až 40) a městský soud v souladu s touto judikaturou postupoval. V napadeném rozsudku městský soud v souladu s touto judikaturou správně upozornil, že žalovaný nebyl povinen vyžadovat další vyjádření původce utajovaných informací k otázce možného seznámení stěžovatele s těmito informacemi, neboť takové vyjádření bylo obsaženo přímo v utajovaných informacích (bod 30 napadeného rozsudku). Dále městský soud uvedl, že utajované informace se zakládají na zjištěních plynoucích z operační činnosti, a stěžovatel proto nemohl být z tohoto důvodu seznámen ani s jejich určitými částmi (bod 32 napadeného rozsudku). K námitce chybějícího vlastního vyhodnocení sdělitelnosti utajovaných informací ze strany žalovaného pak městský soud uvedl, že seznámení žalobce s utajovanými informacemi ve větší míře by již zmařilo jejich utajení (bod 30 napadeného rozsudku). Tyto závěry nejsou v rozporu s dosavadní judikaturou.
[17] Jde-li o odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2024, č. j. 8 Azs 17/2024-39, ani v něm obsažené závěry nelze považovat za rozporné s dřívější judikaturou, či za stěžovatelem naznačovaný judikaturní posun. Z označeného rozsudku vyplývá toliko to, že správní orgán může podle § 36 odst. 3 správního řádu přistoupit k seznámení účastníka řízení, o jehož právním nároku se rozhoduje, s utajovanou informací, i když původce informace sdělí, že by to zmařilo účel utajení. Posouzení, zda seznámení účastníka řízení s utajovanou informací může ohrozit účel utajení, či nikoli, je v takovém případě na správním orgánu, který vede správní řízení. Citovaný rozsudek ovšem nadále vychází z toho, že je vždy třeba ve vztahu k celému obsahu utajované informace vážit, co a v jaké podobě lze účastníkovi sdělit, přičemž připouští, že u některé informace či její části to může být zřejmé již podle jejího obsahu (bod 28). Neplyne z něj tedy povinnost žalovaného obsáhle odůvodňovat, jak seznámení účastníka řízení s utajovanou informací může ohrozit účel utajení, neboť samo toto odůvodnění by v některých případech mohlo účel utajení ohrozit. Citovaný rozsudek se nadto zabýval situací, kdy účastník nebyl seznámen ani s informacemi dostupnými z veřejně dostupných zdrojů. To ovšem nebyl případ stěžovatele, jak městský soud správně poukázal v bodě 32 napadeného rozsudku (obsah poukazovaných novinových článků v posuzovaném případě neodpovídal obsahu utajovaných informací).
[18] K námitkám nedostatečně zjištěného skutkového stavu ohledně zásahu do soukromého a rodinného života a nejlepšího zájmu dítěte, stejně jako ve vztahu k námitce nepřiměřenosti tohoto zásahu a nalézání spravedlivé rovnováhy mezi zájmem dítěte a zájmem veřejným Nejvyšší správní soud uvádí, že i těmito otázkami se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V této souvislosti odkazuje např. na rozsudek ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 Azs 260/2020-27 (ke zjišťování skutkového stavu body 28 a 29, k vlastnímu posouzení přiměřenosti body 35 a 36, k nemožnosti absolutizovat nejlepší zájem dítěte body 33 a 39), jakož i dřívější judikaturu v něm uvedenou. Závěry městského soudu nejsou s touto judikaturou v rozporu. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje (viz též bod 36 citovaného rozsudku), že posouzení přiměřenosti je vždy otázkou hodnocení konkrétních okolností každého případu, a tedy lze jen těžko provádět jakékoli srovnávání či zobecnění napříč skutkově a právně odlišnými případy. Dovolává-li se proto stěžovatel v kasační stížnosti dalších rozsudků, lze z nich pro účely této věci učinit zobecňující závěr, že správní orgán má povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to zejména ve vztahu k nezletilým dětem tak, aby mohl být posouzen jejich zájem, včetně poměření, zda převáží nad zájmem veřejným.
[19] V nyní posuzovaném případě žalovaný vycházel z tvrzení stěžovatele, že pečuje a podílí se na výchově a výživě nezletilé dcery, která je svěřena do péče matky (stěžovatel s matkou a dcerou nežije ve společné domácnosti). Žalovaný a městský soud nezpochybňovali, že mezi stěžovatelem a dcerou existuje silné citové pouto, a stejně tak nečinili sporným stěžovatelovo tvrzení o silné partnerské vazbě mezi ním a osobou zúčastněnou na řízení (družkou). O skutkovém stavu tak v přechozím řízení nepanovaly rozpory. Stěžovatel neuvádí, jaké další konkrétní okolnosti měly být jeho výslechem (případně výslechem družky) zjištěny. Lze také souhlasit s žalovaným a městským soudem, že úřední záznam cizinecké policie nebyl v řízení prováděn jako důkaz, nýbrž podpůrně sloužil k porovnání podkladů doložených stěžovatelem. Výslech stěžovatele tedy nepřípustně nenahrazoval.
[20] Městský soud při posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého rodinného života stěžovatele a jeho rodinných příslušníků (včetně zohlednění nejlepšího zájmu dítěte) vycházel v souladu s výše citovanou judikaturou z toho, že zájem dítěte nemá vždy absolutní přednost před chráněným veřejným zájmem (zde zájmem státu na ochraně bezpečnosti a veřejného pořádku). Není tedy pravda, že by poměření bylo provedeno pouze paušálně a že by nebyla hledána spravedlivá rovnováha mezi právem na rodinný život a zájmem dítěte na straně jedné a veřejným zájmem na straně druhé. Zájem státu na ochraně bezpečnosti a předcházení kriminality v daném případě převážil nad právem na nerušený rodinný život i nad zájmem dítěte. Stěžovatelova dcera může na území nadále pobývat v péči matky, stěžovatel ji může finančně podporovat ze země původu. Nic také nebrání tomu, aby dcera a družka navštěvovaly stěžovatele v zemi původu, stejně jako stěžovatel může k jejich návštěvám na území využívat krátkodobého vízového pobytu.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Vzhledem k tomu, že městský soud rozhodl v souladu s ustálenou a jednotnou judikaturou, která poskytuje odpověď na stěžovatelem vznesené kasační námitky, a nepochybil ani při výkladu hmotného či procesního práva, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz již citované usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 83/2021-28). Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s. (ve spojení s § 120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud osobě zúčastněné na řízení neuložil žádnou povinnost ani neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání nákladů řízení, proto rozhodl tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2024
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 20. 11. 2024
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Petra Šuránka v právní věci žalobce: M. M., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] Praha 7, za účasti: S. K., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2024, č. j. OAM-15590-37/PP-2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 13 A 22/2024-72, o návrhu na přiznání odkladného účinku,
takto:
I. Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
II. Žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku ve výši 1 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného o neudělení povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana Evropské unie pro důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek [§ 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)]. Žalobci byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky do 35 dnů od právní moci rozhodnutí žalovaného.
[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku. V návrhu uvedl, že mu v průběhu řízení před žalovaným svědčilo oprávnění pobývat na území České republiky podle § 87y odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Poukázal na skutečnost, že je otcem nezletilé státní občanky České republiky, o kterou pečuje, přičemž oproti minulé žádosti existuje nová skutečnost odlišující novou žádost od předchozí žádosti předchozí, a sice trvalý partnerský vztah se státní občankou České republiky (osobou zúčastněnou na řízení). Dle stěžovatele je tedy nově dána i existence rodinné a osobní vazby k dalšímu státnímu příslušníku Evropské unie. Stěžovatel připomněl, že je s ním vedeno řízení o správním vyhoštění, a tedy mu hrozí nejen nucené vycestování do země původu, nýbrž i stanovení doby zákazu pobytu na území, což činí hrozící újmu ještě závažnější. S ohledem na důvody žalobou napadeného rozhodnutí nemá stěžovatel možnost alternativní úpravy pobytového statusu.
[3] Stěžovatel dále uvedl, že žije na území České republiky po dobu 10 let a je zde plně integrován. Osvojil si český jazyk, má zde ekonomické a sociální zázemí vytvořené v souvislosti s profesní činností sportovce (smíšená bojová umění), pobývá zde jeho nezletilá čtyřletá dcera, která je závislá na jeho péči a výživě, jakož i družka, s níž stěžovatel sdílí společnou domácnost a s níž stěžovatele pojí osobní a citové pouto. Nepřiznáním odkladného účinku by tak stěžovateli, jeho dceři i družce vznikla nenahraditelná újma spočívající v narušení soukromého a rodinného života, včetně ohrožení řádného vývoje, výchovy a výživy nezletilé dcery. To by dle stěžovatele bylo v rozporu s principem ochrany nejlepšího zájmu dítěte. S osobou zúčastněnou na řízení je stěžovatel v partnerském vztahu od počátku roku 2023. Odloučení partnerů by vedlo k nenahraditelné újmě související s citovým strádáním a ohrozilo by stálost, úzkost a blízkost osobních vazeb. Stěžovatelova družka má v České republice veškeré ekonomické a sociální zázemí, možnost přesídlení je tedy pro ni nepředstavitelná.
[4] Stěžovatel dále v návrhu poukázal na usnesení ze dne 27. 6. 2024, č. j. 9 Azs 151/2024-36, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nepoměrně větší újma může vzniknout již v návaznosti na rozhodnutí o zamítnutí žádosti cizince o pobytové oprávnění, nikoli až v souvislosti se správním vyhoštěním. Opačný výklad by s ohledem na uloženou povinnost opustit území České republiky znamenal schvalování protizákonného pobytu cizince.
[5] Přiznání odkladného účinku se dle stěžovatele nemůže dotknout ani práv třetích osob. Z hlediska ochrany veřejného zájmu pak stěžovatel konstatoval, že si není vědom žádného protiprávního jednání, jehož by se měl v tuzemsku dopustit, nemá záznam v evidenci rejstříku trestů, ani proti němu není vedeno trestní stíhání. S ohledem na veřejnou známost stěžovatele nelze vyloučit, že se utajované skutečnosti, z nichž je dovozována hrozba narušení veřejného pořádku, vztahují k osobám, které stěžovatel sice zná a případně se s nimi i stýká, avšak nemá s nimi natolik blízké vazby, aby mohl mít přehled o jejich aktivitách. Stěžovatel dále v obecné rovině zpochybnil obsah utajovaných informací. Uzavřel, že zájem na ochraně rodinného a soukromého života (stěžovatele a jeho družky) a nejlepší zájem jeho nezletilé dcery převažují nad veřejným zájmem. Stěžovatel k návrhu připojil rodný list dcery, žalobou napadené rozhodnutí a oznámení o zahájení správního řízení o vyhoštění.
[6] Žalovaný ve vyjádření nepovažuje stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku za důvodný. Dle žalovaného nepředstavuje nepřiznání odkladného účinku pro stěžovatele újmu, neboť ani případné přiznání odkladného účinku nepovede k legalizaci jeho pobytu na území. Žalovaný připomněl, že dle § 87y odst. 1 zákona o pobytu cizinců sice platí, že rodinný příslušník občana Evropské unie (zde České republiky), který na území pobývá společně s ním, je oprávněn zde pobývat do dne nabytí právní moci rozhodnutí o jeho pobytové žádosti. Avšak dle odst. 3 téhož ustanovení pobytové oprávnění neplatí mj. v případě podání opakované žádosti, v níž nejsou uvedeny nové skutečnosti, které žadatel nemohl uplatnit v předcházejícím řízení.
[7] Žalovaný připomněl, že se v případě stěžovatele jedná o opakovanou žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, v níž nebyly uvedeny nové skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že důvod zamítnutí předchozí žádosti odpadl. Stěžovateli byla i předchozí podaná žádost zamítnuta pro důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, přičemž tato hrozba nadále existuje. V nové žádosti tak stěžovatel neuvedl žádnou novou skutečnost, která by byla (byť částečně) způsobilá zpochybnit předchozí závěry. Podáním opakované žádosti stěžovateli nevzniklo pobytové oprávnění, jím odvozovaná újma spojovaná s tvrzenými dopady na život s družkou a nezletilou dcerou není důsledkem žalobou napadeného rozhodnutí.
[8] Žalovaný dále argumentoval tím, že přiznání odkladného účinku by v daném případě bylo také v rozporu s veřejným zájmem na zachování veřejného pořádku, neboť stěžovatelovy aktivity na území představují nebezpečí pro veřejný pořádek, jak vyplývá z utajovaných skutečností, na nichž je rozhodnutí žalovaného založeno. Řízení o správním vyhoštění bylo se stěžovatelem zahájeno z toho důvodu, že na území České republiky pobývá neoprávněně již delší dobu, přičemž veřejná „silácká vyjádření“ svědčí o jeho přezíravém postoji k povinnostem plynoucím ze zákona o pobytu cizinců i z pravomocných správních rozhodnutí. Toto chování nebezpečí pro veřejný pořádek nesnižuje, ale naopak je spíše zvyšuje.
[9] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení podaného návrhu a dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě naplněny.
[10] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
[11] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[12] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je institutem výjimečným, neboť prolamuje před vlastním rozhodnutím soudu ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek nemají, a měl by být přiznáván pouze v případech, které takový postup svou specifickou povahou odůvodňují.
[13] V případě, že by stěžovatel měl v předchozím správním řízení vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí oprávnění pobývat na území České republiky pobývat, byť i na základě tzv. fikce pobytového oprávnění (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2022, č. j. 3 Azs 412/2021-37, nebo ze dne 30. 1. 2024, č. j. 4 Azs 411/2023-46), pak by po přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku i ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS) stěžovatel byl znovu oprávněn na území České republiky pobývat. To však (na rozdíl od stěžovatelem odkazované věci sp. zn. 9 Azs 151/2024) není případ nyní souzené věci.
[14] Podle § 87y odst. 1 zákona o pobytu cizinců je blízký rodinný příslušník občana Evropské unie (tedy i občana České republiky), který s ním společně pobývá na území, oprávněn pobývat na území do dne nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti. Podle odst. 3 téhož ustanovení nicméně oprávnění pobývat na území podle odstavce 1 neplatí, (…) jde-li o opakovaně podanou žádost, v níž nejsou uvedeny nové skutečnosti, které rodinný příslušník občana Evropské unie nemohl uplatnit v řízení o předchozí žádosti.
[15] Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žádost, o níž žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím, není první neúspěšnou žádostí o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie (shodně na tuto skutečnost poukázal i městský soud v bodě 12 odůvodnění rozsudku a žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku). Stěžovatelem dříve podaná žádost byla zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 3. 2022, č. j. OAM-5730-52/PP-2020, neboť na podkladě obsahu utajovaných informací žalovaný shledal existenci důvodného nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalobu směřující proti rozhodnutí o odvolání městský soud zamítl rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 15 A 52/2022-60; stěžovatelem podanou kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 7 Azs 289/2022-49. V něm Nejvyšší správní soud k podstatě případu shrnul, že po pečlivém seznámení se s předloženými utajovanými informacemi dospěl k závěru, že „lze na jejich základě spolehlivě učinit závěr o (potenciálním) bezpečnostním riziku plynoucím z pobytu stěžovatele na území ČR v podobě pobytu přechodného. Dané informace poskytují dostatečný obraz o jeho dlouhodobém (nikoliv jednorázovém či dočasném) udržování činností a kontaktů s osobami z kriminálního prostředí“.
[16] V opakované žádosti o povolení k přechodnému pobytu stěžovatel žádné nové skutečnosti, které má na mysli § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neuvedl. Tyto nové skutečnosti musejí být takové povahy, aby byly způsobilé zpochybnit předcházející závěry, jimiž bylo odůvodněno zamítnutí žádosti předchozí. V opačném případě by totiž žadateli postačovalo v opakované žádosti účelově uvést nové skutečnosti jakékoli povahy, což by mělo za následek založení pobytového oprávnění po dobu řízení o nové žádosti. Takový výklad nesledující smysl a účel právní úpravy je však nutno odmítnout.
[17] Za novou skutečnost ve výše uvedeném smyslu tak nelze považovat ani stěžovatelem tvrzený vztah s družkou (označovaný jako nový důvod žádosti o pobytové oprávnění), neboť již v předchozím řízení stěžovatel žádal o povolení k pobytu jako rodinný příslušník občana České republiky, konkrétně jako otec nezletilé dcery (občanky České republiky). Typově se totiž jedná o shodný důvod, pro který se stěžovatel považuje za rodinného příslušníka občana EU, který však sám o sobě není způsobilý zpochybnit závěry rozhodnutí žalovaného o žádosti ve věci samé, a tedy v případě opakovaně podané žádosti založit oprávnění k pobytu.
[18] V nyní souzené věci tak stěžovatel podal opakovanou žádost, v níž neuvedl nové skutečnosti ve smyslu § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Nemohlo tedy dojít k založení pobytového oprávnění stěžovatele dle § 87y odst. 1 písm. a) téhož zákona. Ani přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti by proto stěžovatel pobytové oprávnění nezískal, neboť jeho opakovaná žádost žádné pobytové oprávnění nezaložila. Případné odložení účinnosti vydaného správního rozhodnutí by proto nebylo způsobilé odvrátit újmu spojenou s nutností stěžovatele vycestovat z území.
[19] Přesto se Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytných rozhodovacích důvodů stručně vyjádří i ke stěžovatelem tvrzené újmě odvozované od negativního zásahu do jeho vztahu s nezletilou dcerou a družkou (obě občanky České republiky).
[20] V daném případě styk stěžovatele s dcerou a plnění vyživovací povinnosti k ní nejsou bezpodmínečně spjaty s nutností dlouhodobější přítomnosti stěžovatele na území České republiky. Stěžovatel s dcerou a matkou své dcery nežije ve společné domácnosti. Ani judikatura Nejvyššího správního soudu přitom stěžovatelem tvrzený nejlepší zájem dítěte neabsolutizuje a nevylučuje, že by při posouzení individuálních okolností věci nemohl převážit jiný konkurující zájem. Stěžovatelova dcera nadále může na území České republiky pobývat s matkou, která o ni každodenně pečuje, přičemž nic nebrání tomu, aby stěžovatel dceru i družku vyživoval a finančně podporoval ze země původu. Kontakt s dcerou a družkou (osobou zúčastněnou na řízení) navíc není zcela vyloučen a je nadále možný v rámci podmínek vízového styku, neboť stěžovatel je držitelem krátkodobého schengenského víza (typu „C“) s platností od 3. 10. 2023 do 4. 10. 2025, s délkou pobytu 90 dnů a s vícenásobným počtem vstupů. Vztah s družkou navíc stěžovatel založil v době, kdy si již musel být vědom skutečnosti, že jeho další setrvání na území je značně nejisté.
[21] Stěžovatel rovněž není na území České republiky finančně odkázán na jinou osobu, nevlastní na území České republiky majetek, v České republice bydlí v pronájmu. Veškeré hmotné a rodinné zázemí má stěžovatel v zemi původu, kde žije jeho matka a bratr a kde stěžovatel vlastní nemovité věci (dům a byt). Pro odložení účinků napadeného rozhodnutí není relevantní ani to, že stěžovatel působí jako profesionální sportovec. V této souvislosti stěžovatel navíc žádné konkrétnější vazby neuvedl.
[22] Odhlížet v daném případě nelze ani od nutnosti naplnění další stanovené podmínky, a sice že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (zde zájmem na zachování veřejného pořádku). Žalovaný v této souvislosti ve vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatel svým jednáním a aktivitami představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, přičemž skutečnosti dokládající toto nebezpečí zachycují utajované informace, které byly podkladem pro vydání rozhodnutí žalovaného. Existují zde tedy vážné obavy, že by odložení účinků rozhodnutí mohlo narušit veřejný zájem v takové intenzitě, že ochrana tohoto zájmu převažuje nad poskytnutím dočasné ochrany stěžovatelových práv do doby rozhodnutí soudu ve věci samé, k níž dojde v krátké lhůtě 90 dnů stanovené zákonem.
[23] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.
[24] Nejvyšší správní soud zároveň doplňuje, že z rozhodnutí o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
[25] Druhým výrokem tohoto usnesení Nejvyšší správní soud uložil žalobci zaplatit soudní poplatek. Povinnost zaplatit soudní poplatek v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku vzniká až rozhodnutím soudu o tomto návrhu a poplatek je splatný do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Podle položky č. 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou uvedeného zákona, činí výše soudního poplatku 1 000 Kč.
[26] Soudní poplatek lze zaplatit bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703–46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol, který byl přidělen pro identifikaci platby, je: 1060525024.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2024
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu