6 Azs 302/2018

Plný text

6 Azs 302/2018 - 31
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška a soudců JUDr. Ivo Pospíšila (soudce zpravodaj) a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N. V. P., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 5. 2017, č. j. MV-158827-4/SO-2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2018, č. j. 30 A 107/2017 - 66,

takto:

I. Kasační stížnost žalobce se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Předcházející řízení
[1] Žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání s platností od 9. 4. 2014 do 8. 4. 2016. Dne 3. 3. 2016 podal žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu; s ohledem na vady žádosti byl výzvou ze dne 3. 3. 2016 správním orgánem vyzván, aby mimo jiné doložil doklady o úhrnném měsíčním příjmu, který odpovídá výši požadované v ustanovení § 46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), konkrétně byl vyzván, aby doložil platební výměr daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2015 a vyúčtování zaplaceného pojistného na důchodové pojištění za rok 2015. Dne 14. 9. 2016 vydalo ministerstvo vnitra rozhodnutí, jímž žalobcovu žádost zamítlo, neboť žalobce nedoložil doklad prokazující výši úhrnného měsíčního příjmu, která odpovídá částkám vyžadovaným v § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Současně správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že dopady tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce jsou dle hledisek uvedených v ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců přiměřené; žalobce nemá na území ČR žádné rodinné příslušníky, a vzhledem k svému zralému věku a k poměru let, které strávil v zemi původu, v kontrastu k relativně krátké době strávené na území ČR si nevytvořil takové společensko-kulturní návyky, které by mu bránily v opětovném zařazení do vietnamské společnosti. Žalobce pak ani nepředložil doklad prokazující jeho nepříznivý zdravotní stav nebo vlastnictví majetku na území ČR. Žalobci dle správního orgánu navíc tímto rozhodnutím nebyl zakázán další pobyt na území ČR, neboť může požádat o vydání dlouhodobého víza nebo opětovně i dlouhodobého pobytu, jakmile bude schopen prokázat, že jeho příjem bude dosahovat požadované výše.

[2] Odvolání žalobce, k jehož doplnění žalobce předložil platební výměr správce daně na úrok z prodlení za zdaňovací období roku 2013 a 2014 a doklad o zaplacení daně z příjmu fyzických osob ze dne 4. 1. 2016, bylo zamítnuto rozhodnutím žalované. Ta dospěla k závěru, že žalobce z předložených dokladů neprokázal zákonem požadovanou výši čistého měsíčního příjmu, což měl jako podnikající fyzická osoba doložit platebním výměrem daně z příjmů, což přes výzvu i poučení správního orgánu neučinil, a to ani doklady předloženými spolu s doplněním odvolání, které však navíc nelze považovat za důkazy, které by nemohly být uplatněny v řízení před prvostupňovým správním orgánem.

[3] Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované; krajský soud dospěl k závěru, že správní orgán neporušil poučovací povinnost, jak v žalobě namítal žalobce, a potvrdil i to, že žalobce nepředložil doklad, z něhož by byla patrná výše jeho měsíčního příjmu. Krajský soud pak akceptoval i posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.

II. Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků řízení
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítl jeho nepřezkoumatelnost, konkrétně to, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Ty se měly týkat dvou otázek, a to namítaného formalistického přístupu správního orgánu a porušení poučovací povinnosti a nepřiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel uvedl, že správní orgán postupoval v rozporu s ustanovením § 4 správního řádu, neboť dotyčná úřední osoba, která od stěžovatele přebírala předkládané doklady, jej měla poučit, že platební výměr na úrok z prodlení za rok 2015 není oním dokladem, který požaduje správní orgán, a měla mu dostatečně vysvětlit, který dokument je zapotřebí. Stěžovatel vyvinul veškerou snahu k doložení požadovaného dokladu, avšak chybně pochopil, o který dokument se jedná. Stěžovatel je cizím státním příslušníkem, který dostatečně neovládá český jazyk a ani právní řád ČR. Pokud jde o posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života, správní orgán prvního stupně dle stěžovatele pouze stroze a formálně konstatoval skutečnosti, které mu byly zřejmé z cizineckého systému, nikoliv z informací, které poskytl sám stěžovatel (takovou možnost stěžovatel před správním orgánem ani neměl).

[5] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že stěžovatel se v ní odkazuje pouze na obsah žaloby, a s ohledem na to také žalovaná může toliko odkázat na napadený rozsudek krajského soudu, se kterým se ztotožňuje.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

[7] Kasační stížnost není důvodná.

[8] Stěžovatel založil svou kasační stížnost na důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., totiž na tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, který se měl údajně nedostatečně vypořádat s jeho dvěma žalobními námitkami. Stěžovatel však v kasační stížnosti nijak blíže nerozvedl, v čem konkrétně by mělo být odůvodnění nedostatečné, a dále toliko doslovně zopakoval žalobní body týkající se nedostatečného poučení stěžovatele ze strany správního orgánu prvního stupně a hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Kasační stížnost je tak v podstatě toliko prostým opakováním žalobních námitek.

[9] Nejvyšší správní soud má za to, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelným aktem, který nepostrádá žádné náležitosti a je založen na seznatelných důvodech, jež jsou v odůvodnění rozsudku zachyceny zcela dostatečným způsobem.

[10] S právními závěry, k nimž krajský soud dospěl, se navíc Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Stěžovatel byl vyzván k předložení zcela konkrétních dokladů, které byly ve výzvě explicitně uvedeny a které by prokázaly skutečnosti vyžadované v § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Pokud stěžovatel nerozuměl obsahu výzvy, nic mu nebránilo, aby prohlásil, že neovládá jednací jazyk a mohl si obstarat tlumočníka, což po celou dobu řízení před správními orgány neučinil. Případnou nedostatečnou jazykovou kompetenci však nelze nahrazovat širším rozsahem poučovací povinnosti, jak se domnívá stěžovatel, neboť ani širšímu poučení by účastník řízení, který neovládá jednací jazyk, tak jako tak neporozuměl.

[11] Pokud jde o hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, věnoval se mu jak správní orgán prvního stupně, tak krajský soud dostatečně. Pokud se stěžovatel domníval, že skutková zjištění (totiž že rodinní příslušníci stěžovatele s ním nežijí v ČR, že on sám v ČR žije relativně krátce v porovnání s předchozí dobou strávenou v zemi původu, a že si tudíž nevytvořil takové kulturní a sociální vazby, které by bránily jeho návratu do země původu, že v ČR nevlastní žádné nemovitosti atd.) neodpovídají skutečnosti, mohl je sám v odvolání či žalobě uvést na pravou míru, případně doplnit takovými, která by závěry správního orgánu prvního stupně vyvracely a svědčily o tom, že jsou naplněna kritéria podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, analogicky použitelná na případ stěžovatele. Nejvyššímu správnímu soudu se ve shodě s krajským soudem jeví výše rekapitulovaná zjištění za dostačující k závěru, že dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele jsou zcela přiměřené.

IV. Závěr a náklady řízení
[12] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[13] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. února 2019

JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu

Plný text

6 Azs 302/2018 - 25
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: N. V. P., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 5. 2017, č. j. MV-158827-4/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2018, č. j. 30 A 107/2017 – 66, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2018, č. j. 30 A 107/2017 – 66, se nepřiznává odkladný účinek.

II. Žalobci se ukládá zaplatit ve lhůtě patnácti (15) dnů od doručení tohoto usnesení České republice – Nejvyššímu správnímu soudu soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 22. 5. 2017, č. j. MV-158827-4/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 9. 2016, č. j. OAM-5925-16/DP-2016, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, neboť žalobce přes výzvu ministerstva nepředložil doklad prokazující úhrnný měsíční příjem.

[2] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). Rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 30 A 107/2017 – 66 (dále též „napadený rozsudek“), krajský soud žalobu zamítl.

II. Návrh na odkladný účinek a vyjádření žalované
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž součástí je i návrh na přiznání odkladného účinku dle § 107 odst. 1 ve spojení s § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

[4] Uvádí, že nepřiznání odkladného účinku by mělo katastrofický dopad do jeho soukromého a rodinného života, neboť by musel opustit území České republiky, jinak by se zde nacházel nelegálně. Stěžovatel v České republice žije již tři roky, má zde zázemí a přátele a provozuje podnikatelskou činnost. Odkazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, podle něhož by v případě nepřiznání odkladného účinku bylo zasaženo do práva stěžovatele bezprostředně se účastnit řízení a být v kontaktu se svým zástupcem.

[5] Žalovaná ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvádí, že tento mimořádný institut nelze aplikovat paušálně na všechny cizince, kteří jsou nuceni opustit území České republiky. Dle žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu pobývají manželka, děti i rodiče stěžovatele ve Vietnamu. Tvrzení o podnikání stěžovatele se jeví jako nepodložené, neboť jeho živnostenské oprávnění zaniklo již ke dni 31. 8. 2017, jak je zřejmé z veřejné části živnostenského rejstříku. Práva žalobce v řízení o kasační stížnosti jsou náležitě chráněna, neboť je zastoupen advokátem. Jeho právo účastnit se řízení je nadto možné zajistit též prostřednictvím krátkodobého víza.

III. Posouzení návrhu Nejvyšším správním soudem
[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve smyslu § 107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti.

[7] Odkladný účinek představuje institut mimořádné povahy. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u něhož by bylo možno automaticky očekávat přiznání odkladného účinku. Tento postup proto musí být vyhrazen pouze pro výjimečné případy.

[8] Stěžovatel z judikatury Nejvyššího správního soudu v zásadě dovozuje, že odkladný účinek by měl být přiznán kasační stížnosti každého cizince, který se domáhá zrušení rozhodnutí, s nímž je nějak spojeno nucené ukončení jeho pobytu na území České republiky. Tak tomu ovšem není. V žádosti o přiznání odkladného účinku je nutné vylíčit individualizované a závažné okolnosti, které mimořádné vyloučení účinků pravomocného rozhodnutí odůvodňují; nelze pouze obecně argumentovat právem na spravedlivý proces (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015 – 32). Tak tomu bylo i v odkazovaném usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, kde bylo cizinci zrušeno povolení k trvalému pobytu za situace, kdy měl na území České republiky vytvořeno veškeré rodinné, sociální a pracovní zázemí, přičemž povolení k pobytu těhotné družky cizince bylo odvozeno od pobytového oprávnění jeho samého. Obecně platí, že samotné právo stěžovatele účastnit se osobně řízení o kasační stížnosti či být v kontaktu se svým zástupcem pro přiznání odkladného účinku nepostačuje.

[9] Dále je třeba připomenout, že skutečnosti nasvědčující vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, tedy závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má navrhovatel, který musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje a uvést její intenzitu.

[10] Stěžovatel tvrdí, že v případě nutnosti opustit území České republiky by byl zasažen jeho rodinný i soukromý život, neboť na zdejším území žije již 3 roky, má zde přátele a podniká.

[11] Ze správního spisu však vyplývá, že stěžovatel neovládá český jazyk a celá jeho rodina (manželka, děti i rodiče) pobývají ve Vietnamu. Samotný pobyt v tvrzené délce 3 let a přátelské vztahy na území České republiky nepředstavují natolik zásadní zásah do soukromého života stěžovatele, který by mohl odůvodnit prolomení právní moci napadeného rozhodnutí.

[12] K tvrzení o podnikatelské činnosti neuvedl stěžovatel žádné bližší podrobnosti. Neuvedl zejména, v čem tato činnost spočívá a jak by byla výkonem napadeného rozhodnutí ohrožena. Z takto obecného tvrzení taktéž nelze nijak dovodit újmu dosahující intenzity, která by odůvodnila přiznání odkladného účinku.

[13] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.

[14] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).

[15] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Poplatková povinnost v daném případě vzniká dnem právní moci tohoto usnesení [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32]. NSS proto výrokem II. vyzval stěžovatele ke splnění povinnosti zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve lhůtě patnácti dnů od doručení tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. září 2018

JUDr. Petr Průcha
předseda senátu