6 Azs 54/2023

Plný text

6 Azs 54/2023 - 36
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: R. M., zastoupený Mgr. Janem Luběnou, advokátem, sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2022, č. j. OAM821/ ZAZA11D022022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2023 č. j. 32 Az 38/202233

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2023 č. j. 32 Az 38/202233 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Nejvyšší správní soud v tomto řízení posuzuje, zda výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) je zatížen vadou, která mohla mít za následek jeho nezákonnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“). Konkrétně se jedná o to, zda krajský soud mohl ve věci rozhodnout bez nařízení ústního jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., přestože žalobce soudu sdělil, že na ústním jednání trvá.

[2] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný posoudil žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou a řízení o ní zastavil podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Současně bylo podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), rozhodnuto o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany je Italská republika. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou krajský soud v návětí označeným rozsudkem zamítl, a to bez nařízení jednání.

II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní

[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost s návrhem na přiznání odkladného účinku. Namítal mimo jiné, že krajský soud zatížil své řízení vadou, neboť nenařídil jednání, ačkoliv stěžovatel s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasil, a tento postup krajský soud ani nijak v rozsudku nezdůvodnil. Dále stěžovatel v kasační stížnosti uvedl argumentaci směřující proti věcnému posouzení využití diskrečního oprávnění dle čl. 17 odst. 1 a 2 nařízení Dublin III.

[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu. Uvedl, že stěžovatel nesdělil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany. Kasační stížnost tak nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tudíž nepřijatelná. Žalovaný také nesouhlasil s tím, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.

[5] Usnesením č. j. 6 Azs 54/202325 ze dne 19. dubna 2023 Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.

[7] Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádříli účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

[8] Nejvyšší správní soud setrvale zastává názor, že rozhodneli správní soud o žalobě bez jednání, ačkoli s tím účastníci řízení nesouhlasí, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, což je důvodem pro zrušení takového rozsudku bez dalšího (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. března 2022 č. j. 9 Azs 11/202235 nebo ze dne 27. července 2021 č. j. 10 Azs 232/202162).

[9] Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu zjistil, že dne 31. ledna 2023 krajský soud přípisem č. j. 32 Az 38/202227 stěžovatele mimo jiné vyzval, aby se ve lhůtě dvou týdnů vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání ve smyslu § 51 s. ř. s. Ve spisu krajského soudu u tohoto přípisu absentuje doručenka. Nicméně dne 14. února 2023 stěžovatel krajskému soudu sdělil, že mu uvedený přípis byl doručen 31. ledna 2023 a že s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání nesouhlasí.

[10] Ačkoliv u přípisu č. j. 32 Az 38/202227 absentuje doručenka stvrzující datum doručení stěžovateli, z toho, že přípis byl vydán dne 31. ledna 2023, plyne, že lhůta dvou týdnů mohla nejdříve uplynout dne 14. února 2023. Tento den stěžovatel sdělil, že na ústním jednání trvá, tudíž je zjevné, že lhůtu dle § 51 odst. 1 s. ř. s. dodržel. Krajský soud přesto již dne 13. února 2023 vyhlásil ve věci stěžovatele rozsudek. Krajský soud tedy rozsudek vydal před uplynutím lhůty stanovené stěžovateli dle § 51 odst. 1 s. ř. s. a zároveň rozhodl bez nařízení jednání, přestože s tím stěžovatel ve stanovené lhůtě vyslovil nesouhlas.

[11] Explicitní a včasně doručený nesouhlas stěžovatele též vylučuje aplikaci právní domněnky souhlasu z důvodu, že účastník řízení k otázce jednání mlčí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2005 č. j. 4 As 46/2004-58 či ze dne 21. března 2019 č. j. 10 Azs 39/201961).

[12] Protože stěžovatel na jednání trval a krajský soud jednání nenařídil, přičemž s vyhlášením rozsudku dokonce ani nevyčkal na uplynutí lhůty dle § 51 odst. 1 s. ř. s., zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Tímto postupem krajský soud zasáhl do práva stěžovatele na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti včetně možnosti se k věci vyjádřit, které je v ústavněprávní rovině garantováno článkem 38 Listiny základních práv a svobod. Jeho porušení je důvodem ke zrušení rozhodnutí, jež je výsledkem řízení, v němž k takovému pochybení došlo, a vrácení věci soudu k dalšímu řízení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2005 č. j. 4 As 46/200458, ze dne 21. března 2019 č. j. 10 Azs 39/201961 či ze dne 13. března 2019 č. j. 6 Azs 30/201929).

[13] Za této situace není prostor k tomu, aby se Nejvyšší správní soud zabýval věcnými námitkami proti rozsudku krajského soudu.

IV. Závěr a náklady řízení

[14] Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V novém řízení tedy krajský soud v souladu s oprávněným požadavkem žalobce (stěžovatele) k projednání žaloby nařídí ústní jednání, ke kterému předvolá obě strany.

[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. července 2023

JUDr. Tomáš Langášek, LL.M.
předseda senátu

Plný text

6 Azs 54/2023 - 26
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: R. M., zastoupený Mgr. Janem Luběnou, advokátem, sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. listopadu 2022 č. j. OAM821/ZAZA11D022022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2023 č. j. 32 Az 38/202233,

takto:

Kasační stížnosti žalobce se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

I.

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení v návětí označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Krajský soud nejprve usnesením ze dne 11. ledna 2023 č. j. 32 Az 38/202223 přiznal žalobě odkladný účinek. Následně krajský soud uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení v návětí uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany posouzena jako nepřípustná a řízení o ní bylo zastaveno podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Stěžovatel spojil s kasační stížností rovněž návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[2] Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že pokud by nedošlo k jeho přiznání, byl by nucen ještě před projednáním věci opustit území České republiky a odcestovat do Italské republiky za účelem projednání své azylové žádosti. Tímto by došlo k zásahu do rodinného života jeho samotného, manželky i tchýně. Zároveň nelze spatřovat žádnou újmu, která by přiznáním odkladného účinku mohla být způsobena jiným osobám, ani nelze spatřovat žádný rozpor s důležitým veřejným zájmem, naopak je důležitým veřejným zájmem ctít ústavní normativy ochrany práva na soukromý a rodinný život.

[3] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že neshledal naplnění důvodů pro jeho přiznání. Nebylo prokázáno, že by situace stěžovatele byla natolik výjimečná oproti ostatním žadatelům v obdobném postavení, aby jeho kasační stížnosti měl být přiznán odkladný účinek. Stěžovatel zároveň neosvědčil, že by právní následky rozhodnutí pro něj představovaly natolik intenzivní újmu.

[4] Stěžovatel v replice poukázal na to, že je třeba při posuzování újmy vycházet z jeho aktuální situace, nikoli z jeho poměrů existujících před několika lety. Jeho újma není teoretická – musel by opustit nejen Českou republiku, ale i své bydliště a společnou a rodinnou domácnost s manželkou; on ani jeho manželka nemají v Itálii žádné zázemí a nehovoří italsky.

[5] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), nemá podání kasační stížnosti odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s.

[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Nejvyšší správní soud připomíná, že „poskytnutí odkladného účinku má mimořádný charakter: soud tu totiž před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy” (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. prosince 2003 č. j. 7 A 115/200267, č. 760/2006 Sb. NSS). V žádosti o přiznání odkladného účinku proto musí stěžovatel „v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám.“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2012 č. j. 1 As 27/201232).

[8] V nyní projednávané věci stěžovatel konkrétně tvrdí, že by přesunem do Itálie za účelem azylového řízení došlo k zásahu do jeho rodinného života, neboť by v České republice zanechal manželku, která tu dlouhodobě pobývá a požádala si o české občanství. Uvedené stěžovatel uváděl soustavně od počátku řízení, přičemž žalovaný tuto skutečnost relevantně nezpochybnil, a to ani v reakci na přiznání odkladného účinku krajským soudem. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že stěžovatel má v České republice vybudované zázemí a s manželkou zde pobývá již téměř rok, proto by jeho přesun do Itálie zasáhl do jeho rodinného života, čímž by mu vznikla újma. Uvedené je podpořeno i tím, že manželka stěžovatele v České republice dlouhodobě pobývá, má zda zázemí a požádala o české občanství. Nelze tak očekávat, že by se společně se stěžovatelem přesunula do zahraničí za účelem jeho azylového řízení, což potvrzuje, že újma vzniklá přesunem stěžovatele do Itálie by se týkala i jeho manželky. Přiznáním odkladného účinku zároveň nevznikne žádná újma jiným osobám.

[9] Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájem. Stěžovatel v České republice již několik měsíců pobývá a z postoupeného spisového materiálu neplyne, že by s jeho pobytem byly spojeny nějaké problémy, které by mohly zapříčiňovat rozpor s důležitým veřejným zájmem. V tomto ohledu nic neuvedl ani žalovaný. Přiznání odkladného účinku v nynější věci tak dle dostupných podkladů do žádného důležitého veřejného zájmu nezasahuje.

[10] Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti stěžovatele odkladný účinek.

[11] Nejvyšší správní soud na závěr připomíná, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou svou podstatou rozhodnutími předběžné povahy a nelze v nich předjímat rozhodnutí o věci samé (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2005 č. j. 8 As 26/200576). Nynější přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tudíž nebude mít žádný vliv na způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodne o věci samé. Rovněž platí, že soud může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu zrušit, ukáželi se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. dubna 2023

JUDr. Tomáš Langášek, LL.M.
předseda senátu