7 Ads 397/2019

Plný text

7 Ads 397/2019 - 28
pokračování
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Ing. S. Š., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2019, č. j. 18 Ad 23/2019 - 15,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2019, č. j. 18 Ad 23/2019 - 15, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2019, č. j. X, žalovaná k námitkám žalobkyně změnila své rozhodnutí ze dne 23. 11. 2018, č. j. X, tak, že zvýšila žalobkyni přiznaný starobní důchod z 8 297 Kč měsíčně na 8 662 Kč měsíčně (9 326 Kč od ledna 2019). Žalovaná však nevyhověla požadavku žalobkyně, aby byly pro účely výpočtu výše starobního důchodu zhodnoceny rovněž doby jejího studia na střední škole v Litvě od 1. 9. 1970 do 15. 6. 1974 a na vysoké škole v Litvě od 1. 9. 1974 do 13. 6. 1979. Uvedla, že žalobkyně absolvovala tato studia ve státě, v němž se narodila, tudíž nemůže doložit doklad o vyslání k tomuto studiu. Současně odkázala na to, že litevský nositel pojištění potvrdil jako doby pojištění získané žalobkyní v Litvě až doby od 1. 8. 1979 do 16. 8. 1985 a od 22. 8. 1985 do 30. 11. 1987 s tím, že dle litevských zákonů se vzdělání nezahrnuje do systému státního sociálního pojištění.

II.

[2] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který v záhlaví uvedeným rozsudek rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Za spornou otázku označil započtení doby studia žalobkyně na střední a vysoké škole v Litvě. Podle krajského soudu nevyplývá nárok žalobkyně na započtení této doby pro účely důchodového pojištění z článků 4 a 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále též „koordinační nařízení“) ani ze smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi Českou republikou a Litevskou republikou (publ. pod č. 136/2000 Sb. m. s., dále též „smlouva o sociálním zabezpečení“). Žalovaná tak měla hodnotit doby studia z hlediska zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o důchodovém pojištění“) a předchozích předpisů o sociálním zabezpečení. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2012, č. j. 4 Ads 145/2011 - 69. Jeho závěry shrnul tak, že doba studia v cizině získaná před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem se považuje podle § 13 odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění bez dalšího za náhradní dobu pojištění, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let. Jedinou podmínkou pro hodnocení této doby je české státní občanství žadatele o důchod. V nyní projednávané věci není sporu o tom, že žalobkyně získala české státní občanství v roce 1993. Ke dni podání žádosti o starobní důchod dne 2. 10. 2017 byla tedy žalobkyně českou státní občankou. V době, kdy dosáhla 18 let věku, tj. X, žalobkyně studovala v Litvě, a studium na vysoké škole ukončila 13. 6. 1979; dobu od 7. 5. 1974 do 13. 6. 1979 je tedy nutno považovat za náhradní dobu pojištění ve smyslu § 13 odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění. Na nároku žalobkyně na započtení doby studia nemůže nic měnit skutečnost, že v době studia v cizině nebyla československou státní občankou. Právní předpisy platné před 1. 1. 1996 hodnocení dob studia v cizině českými státními občany nepodmiňovaly získáním českého, resp. československého státního občanství před započetím doby studia v cizině. Krajský soud doplnil, že podle rozsudku č. j. 4 Ads 145/2011 - 69 by byl takový požadavek diskriminační vůči osobám, které získaly české (československé) státní občanství jeho udělením oproti těm, jež ho získaly narozením. Navíc uznání dob studia v cizině podle předpisů platných před 1. 1. 1996 i těm českým státním občanům, kteří tyto doby získali ještě jako občané jiného státu, odpovídalo dle uvedeného rozsudku smyslu a účelu úprav důchodového zabezpečení ke dni 31. 12. 1995. Proto požadavek českého státního občanství při hodnocení dob studia před 1. 1. 1996 je nutno vztáhnout až ke dni podání žádosti o starobní důchod a nikoliv k období získání těchto dob. Závěr žalované o nezapočtení dob studia žalobkyně od 7. 5. 1974 do 13. 6. 1979 tak nebyl správný.

III.

[3] Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zdůraznila, že nárok žalobkyně na starobní důchod posuzovala s ohledem na její účast na důchodovém pojištění ve více členských státech Evropské unie podle koordinačního nařízení. Pro posouzení stěžovatelky tak bylo klíčové, že litevský nositel pojištění nepotvrdil inkriminované doby jako doby pojištění a stěžovatelce nijak nepřísluší zpochybňovat kvalitu údajů poskytnutých druhým členským státem Evropské unie. Unijní úprava koordinace systémů sociálního zabezpečení s ohledem na nároky migrujících osob je založena na tom, že o zápočtu určitého časového období jako doby pojištění má rozhodovat stát, jehož právní předpisy se na migrující osobu vztahovaly v daném období. Na žalobkyni se v období v období od X do 13. 6. 1979 vztahovaly sovětské právní předpisy, o zápočtu uvedeného období je tak příslušný rozhodnout litevský nositel pojištění. Právě existence koordinačních pravidel je základním rozdílem vůči případům posuzovaným Nejvyšším správním soudem, na které odkázal krajský soud. V opačném případě by bylo třeba započítat dobu studia na území členských států jako českou náhradní dobu pojištění nejen v případě českých občanů, ale i občanů jiných členských států. Umožnit zápočet doby studia v cizině na základě podmínky českého občanství by totiž bylo v rozporu se základním principem rovnosti nakládání, na němž jsou koordinační pravidla založena. Posuzovat zápočet doby studia získaného v jiných členských státech primárně/výlučně podle české právní úpravy by tedy vedlo ke zcela nezamýšlenému důsledku, tj. že by Česká republika měla všem migrujícím osobám započítat pro důchodový nárok dobu studia, a to i přesto, že v případě ostatních dob pojištění (typicky dob zaměstnání) posuzuje jejich zápočet ten stát, jehož předpisy se na danou osobu vztahovaly v době, kdy byla předmětná doba získána. Dle stěžovatelky rozsudek, na nějž krajský soud odkázal, nezformuloval obecný princip uznávání studia v cizině před 1. 1. 1996 jako náhradní doby pojištění. Tuzemská právní úprava zde byla aplikována toliko v důsledku neexistence jakékoli úpravy mezinárodní. Krajský soud však vůbec nezohlednil právní stav v době podání žádosti nynější žalobkyní, tedy existenci koordinačního nařízení, které má dle Ústavy aplikační přednost před vnitrostátními zákony a obecně i před platnými mezinárodními smlouvami sjednanými jednotlivými členskými státy. Zhodnocení doby zahraničního studia před 1. 1. 1996 jako náhradní doby pojištění ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění hrubě nerespektuje bezvýjimečnou aplikační přednost unijního práva. Současně přehlíží, že stěžovatelka není nadána pravomocí volby právního režimu pro posouzení dob pojištění, tak, aby maximálně uspokojila žadatele. Z normativních textů nevyplývá záměr zvýhodnit osoby přesídlivší do jiné členské země vůči těm, které získaly celou dobu pojištění pouze v jedné zemi. Otázka státního občanství žadatele o důchod či uznání studií českým státem míří evidentně mimo vlastní meritum věci. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

IV.

[4] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila s rozsudkem krajského soudu, a proto navrhla, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.

V.

[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[6] Kasační stížnost je důvodná.

[7] Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti. Žalobkyně se narodila v Litvě (X), kde v letech X až X studovala na střední škole a v dalším studiu pokračovala na Vilniuské státní univerzitě V. Kapsukase v letech 1974 až 1979. Do konce listopadu 1987 žila a pracovala na území Litvy. Od roku 1988 žila a pracovala na území České republiky, v letech 2014 a 2015 rovněž na území Německa. České občanství získala dne 13. 7. 1993. Ode dne 4. 5. 1991 přiznala stěžovatelka žalobkyni invalidní důchod, který jí byl od dne 24. 5. 1998 změněn na částečný. Žalobkyně uplatnila dne 2. 10. 2017 žádost o starobní důchod s požadovaným datem přiznání od 7. 1. 2018. Stěžovatelka jí přípisem ze dne 2. 11. 2017 oznámila, že dobu jejího studia nelze hodnotit podle Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení, č. 116/1960 Sb., která pozbyla platnosti dne 31. 12. 2008 (dále též „dohoda s SSSR“) a že si vyžádá potvrzení o dobách pojištění na území příslušného nástupnického státu SSSR, jakož i dobu pojištění získanou v Německu. Žalobkyně požádala dne 30. 4. 2018 o změnu data přiznání starobního důchodu na 30. 8. 2018. Litevský nositel pojištění potvrdil v přípisu ze dne 14. 5. 2018 pojistné doby za dobu zaměstnání žalobkyně. K žádosti stěžovatelky o sdělení, proč nebyla hodnocena rovněž doba studia žalobkyně, litevský nositel pojištění v přípisu ze dne 3. 7. 2018 uvedl, že podle zákonů Litevské republiky se vzdělání nezahrnuje do systému státního sociálního pojištění. Přípisem ze dne 6. 9. 2018 potvrdil pojistné doby rovněž německý nositel pojištění. Rozhodnutím ze dne 23. 11. 2018 přiznala stěžovatelka žalobkyni od 30. 8. 2018 starobní důchod ve výši 8 297 Kč měsíčně. S ohledem na potvrzení litevského nositele pojištění stěžovatelka hodnotila pro účely důchodového pojištění pouze doby zaměstnání žalobkyně na území Litvy. Proti rozhodnutí stěžovatelky podala žalobkyně námitky, o nichž stěžovatelka rozhodla žalobou napadeným rozhodnutím. V něm odmítla zhodnotit pro účely výpočtu výše starobního důchodu doby studia žalobkyně v Litvě.

[8] Krajský soud rozhodnutí stěžovatelky zrušil, přičemž posouzení věci založil primárně na závěrech rozsudku č. j. 4 Ads 145/2011 - 69. Z něj dovodil, že bez ohledu na koordinační nařízení a smlouvu o sociálním zabezpečení, měl být v případě žalobkyně aplikován zákon o důchodovém pojištění se specifickým pravidlem zápočtu doby studia v cizině získané před 1. 1. 1996, jako náhradní doby pojištění (§ 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění).

[9] Je třeba souhlasit se stěžovatelkou, že krajský soud odhlédl od podstatných okolností, za nichž čtvrtý senát formuloval své závěry. Jak správně podotkla stěžovatelka v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 Ads 145/2011 - 69 neformuloval závazný právní názor o způsobu hodnocení zahraničního studia, tedy jeho uznatelnosti jako náhradní doby pojištění dle § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění bez dalšího, jako obecný princip. Reagoval na konkrétní situaci žadatelky z bezesmluvního státu, která požádala o starobní důchod dne 6. 1. 2010, přičemž požadovala započíst též dobu studia a dobu zaměstnání na území bývalého Sovětského svazu v letech 1969 - 1981. Zásadní pro hodnocení této věci byla skutečnost, že ke dni 31. 12. 2008 pozbyla platnosti dohoda s SSSR, a tudíž na případ žadatelky nebyla aplikovatelná. Právě v důsledku absence jakékoli mezinárodní úpravy sociálního zabezpečení mezi ČR a Ruskou federací, jako nástupnickým státem po zániku SSSR, Nejvyšší správní soud posoudil věc v intencích platných a účinných předpisů, tedy toliko podle předpisů vnitrostátních. Dospěl tak k závěru, že doby zaměstnání získané v cizině nebylo možné žadatelce započíst vůbec, neboť za tyto doby nebylo nejpozději do konce roku 1999 zaplaceno pojistné, na druhé straně, doby studia v cizině před 1. 1. 1996 se dle § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění považují za náhradní dobu pojištění, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let. Nejvyšší správní soud však v této věci výslovně uvedl též to, že dobu studia v cizině bylo možné zohlednit pouze za použití zákona o důchodovém pojištění pro absenci mezinárodní smlouvy upravující mj. důchodové nároky. Pouze tato skutečnost umožnila posuzovat doby pojištění podle českých právních předpisů. Závěry vyřčené v rozsudku č. j. 4 Ads 145/2011 - 69, tedy nejsou aplikovatelné v situaci, kdy byl nárok na důchod uplatněn za existence platné a účinné mezinárodní smlouvy upravující oblast sociálního zabezpečení a uzavřené mezi dotčenými státy (srov. dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 113/2013 - 45, ze dne 5. 6. 2014, č. j. 2 Ads 44/2014 - 16, ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Ads 20/2015 - 142, ze dne 15. 7. 2015, č. j. 2 Ads 157/2015 - 48).

[10] V době, kdy žalobkyně požádala o starobní důchod v nyní posuzované věci (2. 10. 2017), byl však právní stav odlišný od toho, z něhož vycházel čtvrtý senát. Žalobkyně totiž není žadatelkou o starobní důchod z bezesmluvního státu, ale z členského státu Evropské unie (Litvy), kde je problematika poskytování důchodových dávek pro migrující pracovníky upravena přímo aplikovatelným pramenem sekundárního práva EU. Tímto je od 1. 5. 2010 koordinační nařízení, k němuž bylo vydáno i prováděcí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009. Právní úprava obsažená v těchto nařízeních je založena na čtyřech základních principech - principu rovného zacházení, principu sčítání dob pojištění, principu zachování nabytých práv a principu aplikace jednoho právního řádu. Princip aplikace jednoho právního řádu pak znamená, že osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. Ve věci dávek důchodového pojištění má použití tohoto principu ten důsledek, že nestanoví-li nařízení jinak, lze doby pojištění hodnotit pouze v systému důchodového pojištění jednoho členského státu, nikoliv však v obou zároveň. Při stanovení výše důchodu se tento princip uplatňuje beze zbytku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 Ads 124/2014 - 44).

[11] Koordinační nařízení upravuje v čl. 6 zásadu sčítání získaných dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení. Dle čl. 1 písm. t) koordinačního nařízení se přitom dobou pojištění rozumí doby přispívání, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, jak jsou definované nebo uznané jako doby pojištění právními předpisy, podle kterých byly získány nebo považovány za získané, a veškeré doby za takové považované, jsou-li podle uvedených právních předpisů rovnocenné dobám pojištění (důraz přidán). Na hodnocení dob pojištění získaných žalobkyní do konce listopadu 1987 tak dopadají pouze litevské právní předpisy, neboť státem příslušným k hodnocení těchto dob je Litevská republika, kde žalobkyně v rozhodné době fakticky žila a studovala (získala předmětné doby). S ohledem na princip aplikace jednoho právního řádu nelze posléze tytéž doby hodnotit ještě jednou optikou českých právních předpisů, jak učinil krajský soud. Veškeré doby získané podle litevských právních předpisů může stěžovatelka zohlednit výhradně prostřednictvím uplatňování zásady sčítání dob stanovené v čl. 6 koordinačního nařízení a v čl. 12 nařízení (ES) č. 987/2009.

[12] Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 4 uvedeného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2020

Mgr. David Hipšr
předseda senátu

Plný text

7 Ads 397/2019 - 19
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Ing. S. Š., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2019, č. j. 18 Ad 23/2019 - 15,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2019, č. j. X, změnila žalovaná k námitkám žalobkyně své rozhodnutí ze dne 23. 11. 2018, č. j. X, tak, že přiznala žalobkyni od 30. 8. 2018 starobní důchod podle § 29 odst. 1 písm. j) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o důchodovém pojištění“) a s přihlédnutí k článkům 6 a 52 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, ve výši 8 662 Kč měsíčně. Současně rozhodla, že od ledna 2019 náleží žalobkyni starobní důchod ve výši 9 326 Kč měsíčně. Žalovaná přitom nevyhověla námitce žalobkyně, aby byla do doby pojištění započtena doba studia v Litvě (na střední škole v době od 1. 9. 1970 do 15. 6. 1974 a na vysoké škole v době od 1. 9. 1974 do 13. 6. 1979).

[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalované. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je dostupný na http://www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.

[3] Dne 12. 11. 2019 podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž součástí byl návrh na přiznání odkladného účinku. Návrh na přiznání odkladného účinku odůvodňuje tak, že předmětem řízení je zhodnocení „nové“ náhradní doby pojištění, tedy i případné zpětné doplacení starobního důchodu. Stěžovatelce tak hrozí výrazně větší újma než žalobkyni. Žalobkyni vznikne újma jen stěží (pobírá důchod ve stanovené výši), zatímco stěžovatelka o prostředky vyplacené žalobkyni i v případě úspěchu ve věci nenávratně přijde s ohledem na § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního pojištění (dále též „zákon o provádění sociálního pojištění“). To by významně oslabilo význam řízení o kasační stížnosti. Tento důsledek by byl v rozporu s veřejným zájmem. Pro podporu svého návrhu stěžovatelka odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 2 Ads 411/2018 - 27, a ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 Ads 108/2018 - 19.

[4] Žalobkyně navrhla zamítnout návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku.

[5] Podle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Z citovaných ustanovení vyplývá, že má-li být zdejším soudem přiznán kasační stížnosti odkladný účinek, je třeba, aby vedle podmínky formální, tj. samotného uplatnění návrhu na jeho přiznání, byly současně splněny též tři předpoklady materiální: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Je nutné zdůraznit, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. K přiznání odkladného účinku, tím spíše, jeli navrhován správním orgánem, by proto mělo docházet pouze ve zcela ojedinělých případech, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty účastníků a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí soudů. Pokud by zákonodárce zamýšlel připustit, že správní orgány nemusejí být vázány pravomocnými rozhodnutími krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, zajisté by zvolil jinou koncepci správního soudnictví a pro určité typy rozhodnutí by vyloučil právní moc, resp. vykonatelnost rozhodnutí krajských soudů.

[8] Institut odkladného účinku je primárně spjat s žalobou jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení. Odkladný účinek přiznávaný žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. Postavení žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost jako orgánu moci výkonné, spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutím legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na odkladný účinek kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2009, č. j. 6 Ads 87/2009 - 49, nebo ze dne 30. 6. 2015, č. j. 5 Ads 118/2015 - 18).

[9] Návrh stěžovatelky, která je správním orgánem, je tak třeba hodnotit ve světle názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, jakkoli se týká ještě předcházející právní úpravy odkladného účinku: „S ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V citovaném rozhodnutí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu příkladmo uvádí jako relevantní situaci pro přiznání odkladného účinku případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi či udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku.

[10] Ve světle uvedeného je potom třeba chápat i pojetí újmy, která má hrozit žadateli o přiznání odkladného účinku, jímž je zde správní orgán. K tomu se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS, takto: „Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání odkladného účinku. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé. Výše uvedené neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému přiznán za žádných okolností. Půjde však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá. […] Na žalovaného musí být z hlediska tvrzené újmy, její intenzity a jejího osvědčení kladeny stejné nároky jako na žalobce. Újmou žalovaného proto nebude ohrožení jakéhokoliv veřejného zájmu, resp. veřejného zájmu v širším slova smyslu, tj. např. zájmu na obecném výběru daní, na jednotném postupu správních orgánů či na procesně hladkém průběhu řízení. Ohrožení veřejného zájmu nemůže zpravidla představovat ani přiznání a vyplacení určité částky důchodu. Náklady důchodového pojištění jsou součástí nákladů státního rozpočtu; s ohledem na jeho rozsah a obsah je i případné vyplacení neprávem přiznané dávky újmou spíše zanedbatelnou.“

[11] Stěžovatelka, která je správním orgánem, navrhuje přiznání odkladného účinku z toho důvodu, že pokud by Nejvyšší správní soud vyhověl její kasační stížnosti a zrušil napadený rozsudek krajského soudu a zároveň by kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek, nebylo by již možné napravit některé důsledky plynoucí z rozhodnutí krajského soudu. Konkrétně by došlo k nevratnému vyplacení jednotlivých splátek důchodu a doplatku důchodu žalobkyni. Hypoteticky tedy v dané věci může dojít k situaci, kdy rozhodnutí o kasační stížnosti nebude mít v části již vyplacených dávek de facto žádné důsledky, neboť podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, platí, že zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byl přiznán nebo se vyplácí neprávem, důchod se sníží nebo odejme nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen. Účinky odejmutí nebo snížení důchodu tak působí pouze pro futuro, nikoliv zpětně. Současně dle § 118a odst. 1 zákona o provádění sociálního zabezpečení platí, že plátce důchodu má vůči příjemci důchodu nárok na vrácení, popřípadě náhradu nesprávně vyplacené částky jen tehdy, byl-li důchod vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel.

[12] Z citovaného usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/2014 - 58 plyne, že přiznání a vyplacení určité částky důchodu (doplatku důchodu) zásadně nepředstavuje újmu takové intenzity, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Užití výrazu „zpravidla“ předznamenává, že nelze vyloučit existenci odchylek; ty však mohou mít podobu jen zcela výjimečných a ojedinělých situací. Jinými slovy, k tvrzené újmě v podobě nezvratného vyplacení důchodu a s tím spojeného rizika, že rozhodnutí o kasační stížnosti nebude mít v části již vyplacených dávek de facto žádné důsledky [§ 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění ve spojení s § 118a odst. 1 zákona o provádění sociálního zabezpečení], by musela přistoupit ještě další, výjimečná a závažná okolnost, na jejímž základě by soud dospěl k závěru, že zde existuje potenciální ohrožení veřejného zájmu v míře opodstatňující přiznání odkladného účinku.

[13] V projednávané věci však stěžovatelka netvrdila ani neosvědčila, že by vedle nezvratného vyplacení jednotlivých splátek důchodu a doplatku důchodu existovala další výjimečná okolnost ve výše uvedeném smyslu, jejíž intenzita by Nejvyšší správní soud mohla vést k závěru o splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelka přitom ani nevyčíslila újmu, která jí hrozí v případě nepřiznání odkladného účinku, což vzhledem k povaze tvrzené újmy (nenávratná ztráta vyplacených prostředků ze státního rozpočtu) nedává zdejšímu soudu možnost relevantně posoudit závažnost újmy hrozící stěžovatelce, a poměřit ji s újmou hrozící žalobkyni.

[14] Stěžovatelce lze dát částečně za pravdu v tom, že nepřiznáním odkladného účinku může být do určité míry limitována náprava eventuálně nezákonného rozhodnutí krajského soudu. Případné rozhodnutí o zrušení rozhodnutí krajského soudu totiž ve svém důsledku skutečně může působit pouze pro futuro. To však samo o sobě nemůže být ve světle výše uvedených argumentů důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Jakkoliv zákon připouští, aby byl odkladný účinek přiznán i na návrh žalovaného, je třeba mít na paměti, jak plyne z § 73 odst. 2 s. ř. s. (konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“), že možnost přiznat odkladný účinek je spjata především s osobou, která se domáhá ochrany svých veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti správnímu orgánu v postavení žalovaného. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele, který je jako správní orgán v postavení žalovaného, bude tedy připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.

[15] Přestože nepřiznání odkladného účinku řízení o kasační stížnosti žalované může v projednávané věci vést k tomu, že z hlediska již vyplaceného důchodu může mít rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti de facto částečně jen akademické účinky, nejedná se bez dalšího o natolik závažný důsledek okamžitého výkonu soudního rozhodnutí, jenž by byl nepoměrně větší újmou ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Podstatné je, že přezkum rozhodnutí krajského soudu na základě kasační stížnosti jako mimořádného opravného prostředku je způsobilý napravit nezákonnost, resp. jiné vady rozhodnutí soudu. Nadto by měl závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ve věci samé pro futuro zajistit jednotu a zákonnost rozhodování ve správním soudnictví, což činí ve smyslu § 12 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud právě tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů.

[16] Stěžovatelka na podporu svého návrhu na přiznání odkladného účinku odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 411/2018 - 27 a č. j. 3 Ads 108/2018 - 19. Uvedenými rozhodnutími však bylo řešeno toliko zpětné proplacení doplatku, které by nemělo následky pro futuro. Předmětem právě projednávané věci je však nové zhodnocení náhradní doby pojištění. Výsledek tohoto zhodnocení může mít jednak účinky ve vztahu k minulosti, tedy na případné doplacení starobního důchodu, ale zároveň i účinky do budoucna, tedy změnu výše přiznaného starobního důchodu. Judikatura uvedená stěžovatelkou je tak pro daný případ nepřiléhavá. Lze naopak odkázat na rozhodnutí, kdy Nejvyšší správní soud za okolností obdobných posuzované věci odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal (viz např. usnesení ze dne 13. 10. 2016, č. j. 5 Ads 223/2016 - 12, ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 Ads 260/2016 - 22, či ze dne 21. 2. 2018, č. j. 1 Ads 24/2018 - 29).

[17] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Soud závěrem dodává, že z rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační stížnosti rozhodnuto ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2019

Mgr. David Hipšr
předseda senátu