Usnesení ze dne 10. 9. 2026
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: B. J., zastoupena Mgr. Markétou Hejnovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 14. 1. 2026, č. j. 52 A 43/2025-40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 20. 6. 2025, č. j. KUPA-12106/2025 OŽPZ OZE (dále též „napadené rozhodnutí), žalovaný k odvolání žalobce částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 3. 2025, č. j. Hl 12070/2025/OŽP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 27 odst. 3 písm. e) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat“), a to tím, že od 10:00 hodin dne 29. 11. 2023 do 11:00 hodin dne 30. 11. 2023 v obci Miřeticích, místní části Dachov, na pozemku u domu č.p. X, neučinila opatření proti úniku svých slepic, a ty se volně pohybovaly po veřejných i soukromých pozemcích a přitom poškodily polystyrenové zateplení novostavby rodinného domu bez přiděleného čísla popisného, a to vlastníka D. R. (dále též jako „poškozený“). Za spáchání daného přestupku byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 8 000 Kč, dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil výrok II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že poměrně snížil uloženou pokutu na 4000 Kč, přičemž v ostatních výrocích napadené rozhodnutí potvrdil.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále též „krajský soud“), který ji zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 s. ř. s. Namítala, že krajský soud převzal převážně formalistický výklad správních orgánů, aniž by se dostatečně zabýval materiální stránkou přestupku. Uvedla, že nelze odpovědnost za přestupek dovozovat pouze z naplnění formálních znaků. Protiprávnost činu musí dosahovat určité intenzity ohrožení veřejného zájmu. V dané věci se jedná o naprosto bagatelní incident. V místě bydliště stěžovatelky je historicky běžné a společensky akceptované, že drobná drůbež je přes den vypouštěna do bezprostředního okolí hospodářství. Taková běžně tolerovaná praxe sama o sobě nikdy nebyla vnímána jako ohrožení veřejného pořádku. Tato okolnost je významná při posouzení předvídatelnosti protiprávnosti jednání, míry zavinění stěžovatelky, a právě i materiální stránky přestupku. Krajský soud i správní orgány zcela pominuly skutečnost, že posuzované jednání je nutno hodnotit v kontextu místních poměrů a tradičního způsobu chovu v dané lokalitě a je nezbytné zkoumat, zda skutečně překročilo rámec toho, co je v daném místě obvyklé a tradičně tolerované, či zda šlo o exces z běžného venkovského způsobu hospodaření. Ignorování místního kontextu vede k formalistickému a nepřiměřenému výkladu odpovědnosti, který neodpovídá zásadě proporcionality ani zásadě subsidiarity správního trestání. Byla přesvědčena, že pokud krajský soud dovozuje společenskou škodlivost z drobného poškození polystyrenového zateplení, činí tak chybně. Nadto se jednalo o ojedinělý incident a stěžovatelka se aktivně snažila vzniklou škodu nahradit. Celé řízení považovala za zneužití orgánů státní moci k vedení soukromých sporů mezi sousedy. Dále namítala, že uložený trest je zcela nepřiměřený. Správní orgány ani krajský soud nevysvětlily, proč nebylo možné věc řešit mírnějším prostředkem (případně od uložení sankce upustit) a rovnou přistoupily k uložení pokuty. Stěžovatelka je samoživitelka, která pečuje o nemocného otce. Jakákoliv pokuta je v této věci nepřiměřená. Uložený trest je za daných skutkových okolností v extrémním nepoměru k významu chráněného zájmu. Měla za to, že správní orgány i soud rezignovaly na individuální posouzení okolností případu. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém právním názoru uvedeném v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Předložená kasační stížnost dle jeho názoru poukazuje pouze na ty skutečnosti, které již byly uváděny v řízení před správním orgánem I. stupně a v odvolání. Nad rámec dodal, že nemůže souhlasit s tvrzením o ojedinělosti případu. Byť to na přezkoumávaný přestupek nemá vliv, se stěžovatelkou je vedeno další řízení pro totožný přestupek. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[6] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelky ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do stěžovatelčina hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatelka ve své argumentaci nevyložila žádné důvody, které by svědčily pro odklon. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se odchýlit (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2024, č. j. 7 Ads 114/2023-18, či usnesení NSS ze dne 28. 2. 2024, č. j. 7 Ads 150/2023-112). Kasační stížnost proto není přijatelná.
[7] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009-71). Nepřezkoumatelnost podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech a proč považuje námitky účastníků řízení za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015-45, či ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 As 146/2021-26). Nepřezkoumatelnost je třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem, neboť jde o jednu z nejzávažnějších vad řízení, kterou lze konstatovat pouze v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně nelze seznat, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021-36, bod 18, a tam citovanou judikaturu). Napadený rozsudek výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti splňuje. Je řádně odůvodněn a je z něj zřejmé, z jakého důvodu žalobu zamítl.
[8] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani namítané vadě řízení před správními orgány. Rozhodnutí správních orgánů nelze považovat za nepřezkoumatelná či jinak vadná. Odpovídají konstantní judikatuře správních soudů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012-41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013-25).
[9] Žalobkyně byla uznána vinnou z přestupku podle § 27 odst. 3 písm. e) zákona na ochranu zvířat proti týrání, podle nějž se fyzická osoba jako chovatel dopustí přestupku tím, že neučiní opatření nezbytná pro zabránění úniku hospodářských zvířat nebo nemá k dispozici nástroje a pomůcky uvedené v § 11 odst. 2.
[10] V přestupkovém právu se uplatňují stejné zásady jako v právu trestním, zejména zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Pouze je-li prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku, může správní orgán uložit za jeho spáchání sankci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005-55). Je nesporné, že stěžovatelka svým jednáním naplnila formální znaky přestupku, protože její jednání odpovídá znakům skutkové podstaty, jejíž naplnění zákon spojuje se spácháním přestupku. Aby však mohlo být protiprávní jednání označeno za přestupek, musí kromě formálních znaků naplnit i materiální stránku – tedy ve vztahu k porušené povinnosti vykazovat určitou minimální míru společenské škodlivosti (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 29/2007-121). Je potřeba zkoumat, zda jednání stěžovatelky dosahovalo takové míry škodlivosti, která naplňuje i materiální stránku přestupku.
[11] Typová společenská škodlivost nastává zpravidla už naplněním formální stránky přestupku. Zákon vymezuje skutkové podstaty přestupků právě tak, aby jednání, které naplní jejich formální znaky, v běžných případech dosáhlo vyšší než nepatrné společenské škodlivosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012-28, nebo ze dne 15. 9. 2023, č. j. 5 As 172/2022-32).
[12] Dotčená skutková podstata přestupku je koncipována jako ohrožovací. Odpovědnost chovatele zvířete proto nastupuje již tím, že dostatečně nezabezpečí zvíře proti úniku. Tím je ohrožen chráněný zájem na ochraně zvířat před jejich zraněním, utrpením či usmrcením, k čemuž by mohlo dojít, pokud by zvíře uniklo. Podstatou je, zda stěžovatelka (ne)naplnila onu preventivní funkci citovaných ustanovení zákona na ochranu zvířat proti týrání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 2 As 72/2014-43). Samotný únik zvířete a případné následky plynoucí z úniku zvířete však pro přestupkovou odpovědnost nejsou relevantní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 2 As 72/2014-43, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1509/2014). V projednávaném případě stěžovatelka svým jednáním, kterým naplnila formální znaky přestupku, ohrozila zájem na ochraně zvířat (nezabránila jejich úniku, resp. nekontrolovatelnému pohybu) a doprovodně i zájem na ochraně majetku. Jak sama uvedla, opakovaně slepice v obci volně vypouští, přičemž se má jednat o běžné chování obyvatel, které je tradicí a společensky akceptované. Její jednání lze považovat za úmyslné.
[13] Podle konstantní judikatury platí, že v běžných případech znamená naplnění formálních znaků přestupku zpravidla také naplnění jeho znaku materiálního (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. 2 As 212/2020-26, a ze dne 16. 7. 2020, č. j. 6 As 2/2020-38). Jinak tomu může být v případě, jsou-li dány významné okolnosti snižující společenskou škodlivost pod míru typickou pro daný přestupek. Krajský soud se od uvedených judikaturních východisek neodchýlil. Okolnosti, které vylučují společenskou škodlivost, závisejí na konkrétní skutkové podstatě přestupku. Podstatné je, že snižují nebezpečnost jednání pro společnost pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy daného přestupku. U typově méně závažných přestupků bude oproti těm závažnějším z povahy věci prostor pro zjištění takových okolností mnohem menší (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2020, č. j. 3 As 80/2018-32, bod 22). V posuzovaném případě jde o přestupek postihující jednání méně společensky škodlivé, a proto existuje jen malý prostor pro existenci okolností, které by nebezpečnost postihovaného jednání pro chráněný zájem pod míru, která je pro tyto delikty typická, ještě dále snižovaly. Pro posouzení, zda k naplnění společenské škodlivosti došlo, je potřeba zkoumat, jaký zájem společnosti je porušeným ustanovením chráněn, zda byl posuzovaným jednáním porušen, popř. v jaké intenzitě se tak stalo (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135, č. 1338/2007 Sb. NSS).
[14] S materiální stránkou přestupku úzce souvisí argument subsidiaritou trestní represe. Aplikací této zásady vlastní soudnímu trestání se v oblasti přestupkového práva již v minulosti Nejvyšší správní soud zabýval: „Takovým korektivem jsou právě takové výjimečné okolnosti, jejichž nezohlednění by vedlo k výsledku zjevně rozpornému s účelem a funkcí správního trestání; jde tedy zejména o takové případy, kdy posuzovaný skutek oproti běžně se vyskytujícím přestupkům dané skutkové podstaty nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 3 As 32/2018-40, bod 30). Jak však již Nejvyšší správní soud výše uvedl, stěžovatelčino porušení povinnosti nelze považovat za jednání, které by bylo pod minimální hranicí typové společenské škodlivosti, a správní sankce je tedy namístě.
[15] Relevantní z hlediska dosažení minimální hranice společenské škodlivosti není ani skutečnost, že se stěžovatelka pokusila své pochybení napravit či tvrzená „tradice“. Daný argument opomíjí prevenci generální, jejímž smyslem je působit na ostatní adresáty právní normy, aby se obdobné protiprávní činnosti vyvarovali. Stěžovatelka ostatně od krajského soudu odpovědi na tyto své argumenty obdržela. Krajský soud se s otázkou tradice a společenské akceptace řádně vypořádal (viz bod 15 rozsudku). Nejvyšší správní soud s posouzením krajského soudu souhlasí a námitku nesprávného posouzení materiální stránky přestupků neshledal důvodnou.
[16] Stěžovatelka namítá, že krajský soud nedostatečně posoudil přiměřenost uložené sankce a pominul zásadu individualizace trestu. Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že ukládání pokut za přestupky, tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře správního uvážení, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích. Na rozdíl od posuzování ostatních otázek zákonnosti, jimž se soud musí při posuzování věci k žalobní námitce zabývat, podléhá oblast správního uvážení soudní kontrole pouze s určitými omezeními. Soudní řád správní umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti sankce jen v situaci, kdy je soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce podle § 78 odst. 1 s. ř. s. by byl dán pouze tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logické odůvodnění, správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod. (např. rozsudky NSS ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 As 53/2008-60, ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36, č. 2671/2012 Sb. NSS, a ze dne 14. 12. 2020, č. j. 4 As 230/2020-45). Krajský soud vzal v úvahu všechna hlediska a jejich vliv na hodnocení závažnosti jednání a ověřil, že je žalovaný při stanovení konkrétní výše pokuty zohlednil (viz bod 16 napadeného rozsudku), případně vysvětlil, proč nemohou být relevantní. Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením ztotožňuje.
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal existenci žádné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, jakož ani existenci pochybení takové intenzity, která by mohla vést k přijatelnosti kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021-39). V nyní projednávaném případě ustálená judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na stěžovatelčiny námitky.
[18] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[19] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53, a usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. září 2026
David Hipšr
předseda senátu
Usnesení ze dne 26. 3. 2026
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Milana Podhrázkého a Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: B. J., zastoupena Mgr. Markétou Hejnovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 14. 1. 2026, č. j. 52 A 43/2025-40,
takto:
I. Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
II. Žalobkyni se ukládá povinnost, aby ve lhůtě tří dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
III. Soud vyzývá žalobkyni, aby ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti shora označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2025, č. j. KUPA-12106/2025 OŽPZ OZE.
[2] Dne 14. 3. 2025 vydal žalovaný rozhodnutí pod č. j. Hl 12070/2025/OŽP, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se žalobkyně dopustila přestupku podle § 27 odst. 3 písm. e) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, a to tím, že od 10:00 hodin dne 29. 11. 2023 do 11:00 hodin dne 30. 11. 2023 v obci Miřeticích, místní části Dachov, na pozemku u domu č. p. X, neučinila opatření proti úniku svých slepic, které pustila a ty se volně pohybovaly po veřejných i soukromých pozemcích a přitom poškodily polystyrenové zateplení novostavby rodinného domu bez přiděleného čísla popisného, a to vlastníka D. R. Za tento přestupek správní orgán I. stupně uložil obviněného pokutu ve výši 8 000 Kč, dále povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 2 500 Kč a také rozhodl o tom, že poškozenému nebyla přiznána náhrada způsobené škody a poškozený byl se svými nároky odkázán na soud či jiný orgán veřejné moci. Napadeným rozhodnutím ze dne 20. 6. 2025, č. j. KUPA-12106/2025 OŽPZ OZE, žalovaný změnil výrok o uložení pokuty, když ji poměrně snížil na 4 000 Kč, v ostatních výrocích napadené rozhodnutí potvrdil.
[3] V návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatelka toliko uvedla, že výkon rozhodnutí krajského soudu představuje citelný zásah do její majetkové sféry a veřejný zájem na výkonu rozhodnutí není s ohledem na okolnosti případu dán.
[4] Podle § 107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[5] Možnost případného přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je tedy podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něho nepříznivého soudního rozhodnutí; přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015-38).
[6] Povinnost tvrdit a prokázat hrozbu újmy tíží stěžovatelku (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Afs 275/2017-20). Od stěžovatelky, která žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že jí v důsledku napadeného rozhodnutí významná újma vznikne, a vysvětlení, v čem tato újma spočívá, včetně uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší (resp. významné) újmě musí svědčit tomu, že negativní následek, jehož se stěžovatelka v souvislosti s rozsudkem krajského soudu obává, by pro ni byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatelku též důkazní břemeno k tvrzením uplatněným v návrhu, k jehož unesení je nutné, aby stěžovatelka svá tvrzení, jimiž odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložila (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015-50).
[7] Stěžovatelka v návrhu na přiznání odkladného účinku konkrétní skutečnosti neuvedla. Pouze obecně tvrdila, že výkon rozhodnutí představuje citelný zásah do majetkových práv a není dán veřejný zájem na okamžitém výkonu práv. Svá tvrzení nedoložila ani netvrdila nepříznivou majetkovou situaci (např. pro účely osvobození od soudního poplatku). Stěžovatelka ani neosvědčuje jakékoli skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o vzniku újmy a následně ji poměřit s kolidujícím důležitým veřejným zájmem.
[8] V posuzované věci proto stěžovatelka břemeno tvrzení a břemeno důkazní o existenci skutečností opodstatňujících přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neunesla a ani Nejvyšší správní soud nezjistil okolnosti, které by svědčily o tom, že situace stěžovatelky patří právě mezi ojedinělé případy, pro něž je institut odkladného účinku kasační stížnosti vyhrazen. Stěžovatelčina tvrzení jsou velmi obecná a nelze z nich seznat, v čem konkrétně jí nepřiznáním odkladného účinku má vzniknout zásadní újma, a to taková, která je nepoměrně větší, než jaká by mohla vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku.
[9] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
[10] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle § 7 odst. 1 věty druhé tohoto zákona vzniká-li poplatková povinnost způsobem uvedeným v § 4 odst. 1 písm. e) až j) téhož zákona, je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [zde § 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení Nejvyššího správního soudu z 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32 nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2024 č.j. 9 As 270/2023-21]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
[11] Vzhledem k tomu, že tento soudní poplatek nebyl stěžovatelkou současně s podáním návrhu na přiznání odkladného účinku zaplacen, soud ji proto vyzval ke splnění poplatkové povinnosti a stanovil jí k tomu přiměřenou lhůtu.
[12] Podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) je s podáním kasační stížnosti spojen vznik poplatkové povinnosti. Dle položky č. 19 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou uvedeného zákona, je kasační stížnost zpoplatněna částkou 5 000 Kč.
[13] Tento soudní poplatek nebyl stěžovatelkou současně s podáním kasační stížnosti rovněž zaplacen, soud ji proto vyzval ke splnění poplatkové povinnosti a stanovil jí k tomu přiměřenou lhůtu, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto usnesení.
[14] [OBRÁZEK]Soudní poplatek lze zaplatit:
- v hotovosti na pokladně Nejvyššího správního soudu
- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703-46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1070403126. Závazný specifický symbol je pro úhradu soudního poplatku je 1, pro úhradu návrhu na přiznání odkladného účinku je 2.
Poučení: Pokud úhradu soudního poplatku provádí jiná osoba než povinná, je nutno do zprávy pro příjemce na příkazu k úhradě uvést, za koho se úhrada provádí.
Má-li žalobkyně za to, že jsou u ní splněny podmínky pro částečné či plné osvobození od soudních poplatků, může ve lhůtě stanovené pro zaplacení poplatku požádat soud o osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s.)
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2026
David Hipšr
předseda senátu