7 As 88/2011

Plný text

7 As 88/2011 - 145
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) Z. K., b) O. K., oba zastoupeni JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5 - Stodůlky, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 – 44,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 – 44, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 – 44, zrušil rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále jen „stěžovatel“) ze dne 23. 10. 2009, č. j. 45740/2009-OSH-30.1.-8.10.09, kterým bylo změněno rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 21. 7. 2009, č. j. 3949/2009/BM/PRAV tak, že každý ze žalobců (dále jen „účastníci řízení“) je vinen přestupkem podle ust. § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „přestupkový zákon“), který spáchali tím, že jako osoby odpovědné ve smyslu ust. § 46 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“) nezajistili, aby se jejich nezletilý syn podrobil u zvolené praktické lékařky stanovenému druhu očkování, ačkoliv u něj nebyl zjištěn zdravotní stav, který by bránil podání očkovací látky. Za spáchání uvedeného přestupku byla každému účastníkovi řízení uložena pokuta v částce 6000 Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že shledal důvodnou žalobní námitku, že účastníci řízení neměli povinnost zajistit, aby se jejich nezletilý syn podrobil základnímu očkování stanovenému v ust. § 4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „vyhl. č. 537/2006 Sb.“), protože podle čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. K přesvědčení o důvodnosti této námitky dospěl městský soud s ohledem na stanovisko, které zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92, který se rovněž týkal přestupku podle ust. § 29 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona. Je nepochybné, že ust. § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. je naprosto obecné a nelze z něj vyvozovat právní odpovědnost. Jednotlivé skutkové podstaty protiprávního jednání nejsou upraveny zákonem, ale pouze podzákonným právním předpisem, tj. vyhl. č 537/2000 Sb. Současná právní úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému očkován je upravena podzákonným právním předpisem, a proto nesplňuje požadavky Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která byla publikována pod č. 96/2001 Sb. m. s., resp. Listiny základních práv a svobod. Rozhodne-li se zákonodárce reprobovat určité jednání, byť bylo zahrnuto pouze do kategorie přestupků, je nutné, aby skutková podstata byla jasně a určitě popsána v zákoně. Protože městský soud shledal postup stěžovatele nezákonným ve smyslu stanoviska Nejvyššího správního soudu, nezabýval se již dalšími žalobními námitkami.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž poukázal na to, že městský soud dal napadeným rozsudkem najevo, že považuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92 za výklad právní úpravy na úseku pravidelného očkování, kterým se hodlá řídit při posuzování věcí obdobné povahy. Přitom se do doby jeho vydání řídil právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 - 66, v němž byl vysloven názor, že ze zákona č. 258/2000 Sb. ve spojení s vyhl. č. 439/2000 Sb. (vychází ze stejných zákonných předpokladů jako vyhl. č 537/2006 Sb.) a přestupkovým zákonem lze vyvodit vůči zákonným zástupcům nezletilého dítěte správněprávní odpovědnost za to, že se jejich dítě nepodrobilo pravidelnému očkování. Oba citované rozsudky vycházejí z odlišných právních názorů ve skutkově stejných věcech, a je proto nezbytné ve smyslu ust. § 17 s. ř. s. předložit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Dále stěžovatel poukázal na to, že městský soud zcela opomenul nález ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, kterým Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti zákonného zástupce dítěte proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí stěžovatele o uložení pokuty za přestupek spočívající v nepodrobení dítěte očkování, a ve světle tohoto nálezu nehodnotil ostatní žalobní námitky. Proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.

Účastníci řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že městský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že povinnost podrobit se očkování by musela být stanovena zákonem. Ust. § 29 přestupkového zákona očkovací povinnost nijak nespecifikuje. Účastníci řízení vyslovili souhlas s názorem městského soudu, že zákon neporušili, a proto by neměli být trestáni za to, že se nepodvolili podzákonné normě. Městský soud postupoval správně, pokud se řídil aktuálním názorem Nejvyššího správního soudu a nikoliv tím, který je překonaný. Podle názoru účastníků řízení nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06 potvrzuje správnost napadeného rozsudku, totiž že jejich potrestání bylo nezákonné, neboť splnili předpoklady pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování. Účastníci řízení se ztotožnili s městským soudem také v tom, že není potřeba se zabývat celou řadou námitek, když první z nich je natolik přesvědčivá, že existuje důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Proto navrhli, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

V projednávané věci je spornou právní otázkou, zda lze sankcionovat zákonného zástupce nezletilého dítěte za spáchání přestupku podle ust. § 29 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona, jehož se dopustil tím, že nesplnil povinnost stanovenou v ust. § 46 odst. 1 a 4 zákona č. 258/2000 Sb. ve spojení s § 4 vyhl. č. 537/2006 Sb.
Protože Nejvyšší správní soud zjistil, že tato otázka byla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena nejednotně, byla věc předložena v souladu s ust. § 17 s. ř. s. rozšířenému senátu, který usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 As 88/2011 - 131, rozhodl, že se věc se vrací k projednání a rozhodnutí sedmému senátu.

V odůvodnění citovaného usnesení rozšířený senát uvedl, že v současné době nejsou dány podmínky pro jeho rozhodování. Předmětná věc byla předložena rozšířenému senátu pro názorový rozpor mezi právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 – 92, a právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 – 66, příp. i v rozsudku ze dne 30. 9. 2011, č. j. 5 As 17/2005 – 120. Tento rozpor však již byl odstraněn usnesením rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011  120, publikovaným pod č. 2624/2012 Sb. NSS, ve věci, která mu byla dříve předložena rovněž z důvodu výše uvedeného rozporu. Rozšířený senát ve svém většinovém stanovisku v uvedené věci vyslovil, že „[r]ámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, odpovídají ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod)“. Názorový rozpor mezi jednotlivými senáty Nejvyššího správního soudu byl tedy již rozšířeným senátem v plném rozsahu vyřešen a dosud rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu byla sjednocena.

V dané věci městský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele s odůvodněním, že současná právní úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému očkování nesplňuje požadavky Úmluvy o lidských právech a biomedicině, resp. Listiny základních práv a svobod, protože povinnosti, jejichž porušování je sankciováno, nejsou v zákoně blíže specifikovány, a jsou „originálně“ upraveny až podzákonným právním předpisem. Tento právní názor je však v rozporu se závěrem, k němuž dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120.

Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu podle ust. § 110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s ust. § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. června 2013

JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu

Plný text

7 As 88/2011 - 138
pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. B. P., JUDr. K. Š., JUDr. K. Š. a JUDr. J. V. v právní věci žalobců: a) Z. K., b) O. K., oba zastoupeni JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 - 44,

t a k t o :

Věc s e v r a c í k projednání a rozhodnutí sedmému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Vymezení věci

[1.] Žalovaný změnil rozhodnutím ze dne 23. 10. 2009, č. j. 45740/2009-OSH-30.1.-8.10.09, rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 21. 7. 2009, č. j. 3949/2009/BM/PRAV, tak, že uznal každého z žalobců vinným přestupkem na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), který měli spáchat tím, že jako osoby odpovědné ve smyslu § 46 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“) za splnění povinnosti podle § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 537/2006 Sb.“) nezajistili, aby se jejich nezletilý syn podrobil u zvolené praktické lékařky stanovenému druhu očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B, ačkoliv u něj nebyl zjištěn zdravotní stav, který by ve smyslu § 46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví bránil podání očkovací látky. Za spáchání uvedeného přestupku byla každému žalobci uložena pokuta v částce 6.000 Kč a náhrada nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč.

[2.] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu, kterou Městský soud v Praze shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 – 44, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku městský soud odkázal na stanovisko, které zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92, který se rovněž týkal přestupku podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Městský soud souhlasil s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v uvedeném rozsudku, podle něhož je formulace § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví naprosto obecná a nelze z ní vyvozovat právní odpovědnost. Jednotlivé skutkové podstaty protiprávního jednání nejsou upraveny zákonem, ale pouze podzákonným právním předpisem, tj. vyhláškou č. 537/2006 Sb. Současná právní úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému očkování nesplňuje požadavky Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (publikována pod č. 96/2001 Sb. m. s., dále jen „Úmluva o biomedicíně“), resp. čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, protože povinnosti, jejichž porušování je sankciováno, nejsou v zákoně blíže specifikovány, a jsou „originálně“ upraveny až podzákonným právním předpisem. Daná vyhláška tedy zasahuje do věcí vyhrazených zákonu, neboť určuje primární práva a povinnosti, je tudíž v rozporu s ústavním pořádkem a nelze ji v dané věci aplikovat. Protože městský soud shledal postup stěžovatele nezákonným ve smyslu stanoviska Nejvyššího správního soudu, nezabýval se již dalšími žalobními námitkami.

[3]. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž též namítá, že základní právní úpravu pravidelného očkování stanoví zákon o ochraně veřejného zdraví, který v rozsahu stanoveném v § 46 odst. 1, 2 a 6, § 47 odst. 3 a § 108 odst. 1 připouští, aby zejména výčet pravidelných očkování a s tím bezprostředně související termíny jejich provedení byly upraveny vyhláškou Ministerstva zdravotnictví. Meze tohoto zmocnění pro podzákonnou právní úpravu jsou podle stěžovatele stanoveny mj. v § 108 odst. 4 zákona o ochraně veřejného zdraví. Stěžovatel uvádí, že vyhláška ve věci očkování je vydávána a měněna právě na základě hodnocení zdravotních rizik ve smyslu § 108 odst. 4 zákona o ochraně veřejného zdraví poradním orgánem stěžovatele, jímž je Národní imunizační komise tvořená zástupci nejen příslušných orgánů státu, ale i odborné veřejnosti, a na základě doporučení Světové zdravotnické organizace. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem, podle něhož je zákon o ochraně veřejného zdraví zcela obecný a vytváří neomezený prostor pro úvahy stěžovatele. Zákon i vyhláška podle stěžovatele splňují požadavky vyplývající z ústavního pořádku.

[4.] Stěžovatel rovněž upozorňuje na definici daného přestupku v § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích a má za to, že pokud mají být vyvozovány paralely mezi správněprávní odpovědností podrobit se pravidelnému očkování a řešením trestněprávní odpovědnosti šíření nakažlivé nemoci v trestním zákoníku a na něj navazujícím nařízení vlády, pak příslušná ustanovení zákona o přestupcích, zákona o ochraně veřejného zdraví a následně vyhlášky č. 537/2006 Sb. vytvářejí přinejmenším srovnatelný právní základ. Stěžovatel tedy nesouhlasí s tím, že by v případě přestupku podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích byly znaky skutkové podstaty upraveny až prováděcím právním předpisem.

[5]. Stěžovatel rovněž upozorňuje na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 - 66, publikovaném pod č. 969/2006 Sb. NSS, a má za to, tento právní názor je v rozporu se závěrem, který vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92, a z něhož vycházel městský soud. Stěžovatel má za to, že ve věci měl rozhodovat rozšířený senát. Dále stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, jímž byl sice zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 – 66, zrušen, nicméně z jiných důvodů než pro tvrzenou neústavnost vyhlášky týkající se očkování a v němž dospěl Ústavní soud podle stěžovatele k závěru, že v obecné rovině je povinné očkování ve vztahu k relevantním ustanovením ústavního pořádku ospravedlnitelné.

[6.] Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že městský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že povinnost podrobit se očkování by musela být stanovena zákonem. Ustanovení § 29 zákona o přestupcích podle žalobců očkovací povinnost nijak nespecifikuje. Žalobci souhlasí s názorem městského soudu, že zákon neporušili, a proto by neměli být trestáni za to, že se nepodvolili podzákonné normě. Městský soud postupoval správně, pokud se řídil aktuálním názorem Nejvyššího správního soudu a nikoliv tím, který je překonaný. Žalobci tedy navrhli, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

II.
Důvody postoupení věci rozšířenému senátu

[7.] Sedmý senát Nejvyššího správního soudu, kterému byla věc v souladu s rozvrhem práce přidělena, nejprve přiznal kasační stížnosti odkladný účinek a po té usnesením ze dne 2. 2. 2012, č. j. 7 As 88/2011 – 79, tuto věc postoupil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

[8.] Sedmý senát konstatoval, že v projednávané věci je spornou právní otázkou, zda lze sankcionovat zákonného zástupce nezletilého dítěte za spáchání přestupku podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, jehož se dopustil tím, že nesplnil povinnost stanovenou v § 46 odst. 1 a 4 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 4 vyhlášky č. 537/2006 Sb.

[9.] Při předběžném posouzení věci sedmý senát zjistil, že tato právní otázka byla řešena v judikatuře Nejvyššího správního soudu rozdílně třetím a pátým senátem.

[10.] Třetí senát o sporné právní otázce uvážil ve zmiňovaném rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92, tak, že daný přestupek spadá pod pojem „trestní obvinění“ podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dopadá na něj ústavní záruka nullum crimen, nulla poena sine lege. Zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví pouze obecnou povinnost podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování a veškeré podrobnosti svěřuje vyhlášce. Taková právní úprava je sice dostatečně pružná, nicméně podle rozsudku třetího senátu nesplňuje uvedené požadavky Úmluvy ani Listiny základních práv a svobod, neboť vzhledem ke svému obecnému charakteru umožňuje vyhlášce stanovit primární práva a povinnosti a zasahovat tak do věcí vyhrazených zákonu. Paralela s úpravou trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci není podle třetího senátu na místě, neboť nařízení vlády navazující na trestní zákoník stanoví pouze výčet nakažlivých nemocí, tato právní úprava tedy vykazuje více odlišností než shodných znaků. Třetí senát tedy uzavřel, že vyhláška č. 439/2000 Sb. (nyní č. 537/2006 Sb.) je v rozporu s ústavním pořádkem a tudíž ji nebylo možné ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR na jím projednávanou věc aplikovat.

[11.] Sedmý senát dále uvádí, že ve skutkově obdobné věci pátý senát v rozsudku ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 - 66, konstatoval, že ukládá- li zákon o ochraně veřejného zdraví v § 46 odst. 1 fyzické osobě povinnost podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování a stanoví-li v odst. 2 odpovědnost zákonného zástupce za splnění této povinnosti u osoby do 15 let věku, činí tak z důvodu ochrany veřejného zdraví, tj. z důvodu, který Úmluva o biomedicíně v čl. 26 připouští pro omezení výkonu práv v ní obsažených. Povinnost podrobit se očkování stanoví zákon, přičemž na základě jeho zmocnění byla vydána prováděcí vyhláška o očkování proti infekčním nemocem. Postupovaly-li správní orgány podle této právní úpravy, nelze jejich postupu podle pátého senátu vytýkat nezákonnost.

[12.] Sedmý senát dále doplnil, že proti citovanému rozsudku pátého senátu byla podána ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, tak, že jej zrušil, v odůvodnění nálezu ovšem uvedl, že nezkoumal ústavnost zákonné povinnosti podrobit se, v případech a termínech stanovených v prováděcím právním předpisu, očkování, a to jak na úrovni zákonné, tak na úrovni podzákonné. Z tohoto důvodu Ústavní soud nereagoval na související argumenty účastníků řízení, včetně poukazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92. Jako obiter dictum Ústavní soud nicméně uvedl, že Úmluva o biomedicíně, která je ve smyslu judikatury Ústavního soudu součástí ústavního pořádku České republiky, zásadně nezakládá možnost Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost či neústavnost zákonné povinnosti podrobit se určitému druhu očkování. Ústavní soud dále odkázal na to, že jakkoliv zmiňovaná Úmluva stanoví základní právo nebýt podroben jakémukoliv zákroku v oblasti péče o zdraví bez svého souhlasu, současně stanoví možnost omezení tohoto práva mj. v zájmu ochrany veřejného zdraví, a takové rozhodnutí zákonodárce je v prvé řadě otázkou politickou a expertní, a proto je tu i velmi omezená možnost ingerence Ústavního soudu. Toto rozhodnutí zákonodárce požívá ve vztahu k citované Úmluvě poměrně velký prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze toto rozhodnutí zákonodárce (resp. prováděcího předpisu exekutivy) o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu očkování přezkoumávat (margin of appreciation). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho rozhodnutí zásadně nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování.

[13.] Sedmý senát konečně připomíná, že následně pátý senát znovu rozhodoval o podané kasační stížnosti a v rozsudku ze dne 30. 9. 2011, č. j. 5 As 17/2005 - 120, v podstatě zopakoval svůj dosavadní právní názor a doplnil, že si je vědom rozsudku třetího senátu a také toho, že osmý senát věc vedenou pod sp. zn. 8 As 6/2011 postoupil rozšířenému senátu, nicméně pátý senát dospěl k závěru, že nemusí čekat na rozhodnutí rozšířeného senátu v uvedené věci, neboť v novém rozsudku rozhodoval vázán právním názorem Ústavního soudu, který zrušil předcházející rozsudek pátého senátu z jiných důvodů než pro případný rozpor dané právní úpravy s ústavním pořádkem, přičemž ve svém nálezu Nejvyššímu správnímu soudu uložil, aby podle kritérií stanovených v tomto nálezu věc znovu posoudil, což pátý senát také učinil.

[14.] Sedmý senát je přesvědčen o tom, že spornou právní otázku ponechal Ústavní soud v citovaném nálezu zcela mimo svůj zorný úhel a že tedy došlo k nežádoucímu stavu, kdy byly v judikatuře Nejvyššího správního soudu k určité právní otázce vysloveny rozdílné právní názory, a je proto naplněn důvod, aby sedmý senát postoupil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s.

[15.] Sedmý senát se přitom ztotožnil s názorem, který zaujal třetí senát a na jehož argumentaci sedmý senát v plném rozsahu odkázal, že povinnosti, jejichž porušení je sankcionováno podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, nejsou pouze „blíže specifikovány“, nýbrž „originálně“ určovány teprve vyhláškou, a nikoli, jak stanoví Listina základních práv a svobod v čl. 4, zákonem.

III.
Pravomoc rozšířeného senátu k rozhodnutí

[16.] Rozšířený senát nejprve zkoumal, zda má pravomoc ve věci rozhodovat. Podle § 17 odst. 1 s. ř. s., dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Úkolem rozšířeného senátu je tedy sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu, je oprávněn rozhodovat pouze tam, kde mu byla věc postoupena senátem tohoto soudu, který dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru dříve Nejvyšším správním soudem vysloveného (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2007, č.j. 2 Afs 52/2006 – 86, publikované pod č. 1762/2009 Sb. NSS).

[17.] Rozšířený senát má za to, že v současné době nejsou podmínky pro jeho rozhodování dány.

[18.] Sedmý senát předmětnou věc předložil rozšířenému senátu, jak sám uvádí, pro názorový rozpor mezi právním názorem vyjádřeným v rozsudku třetího senátu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 – 92, a právním názorem vyjádřeným v rozsudku pátého senátu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 – 66 (příp. i v novém rozsudku ze dne 30. 9. 2011, č. j. 5 As 17/2005 – 120, v téže věci). Tento rozpor však již byl odstraněn usnesením rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120, publikovaným pod č. 2624/2012 Sb. NSS, tedy ve věci, kterou mu již dříve předložil osmý senát rovněž z důvodu zmiňovaného rozporu mezi právními názory podle citovaných rozhodnutí třetího a pátého senátu, pouze s tím rozdílem, že osmý senát se přiklonil k názoru vyjádřenému v rozsudku pátého senátu.

[19.] Rozšířený senát ve svém většinovém stanovisku v uvedené věci rozhodl o tom, že „[r]ámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, odpovídají ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod)“.

[20.] V odůvodnění většinového rozhodnutí rozšířený senát mj. konstatoval:

21. Novější judikatura Ústavního soudu (…) nestaví čl. 4 odst. 1 Listiny na straně jedné a čl. 4 odst. 2 Listiny a na něj navazující zvláštní ustanovení Listiny týkající se možných omezení jednotlivých základních práv a svobod na straně druhé do vzájemného protikladu v tom smyslu, že by podzákonná právní úprava byla možná jen v oblastech, jež se žádným způsobem nedotýkají základních práv a svobod. Naopak (…) jsou odstavce 1 a 2 čl. 4 Listiny komplementární v tom smyslu, že pokud jsou primární povinnosti stanoveny zákonem a podzákonná úprava tyto povinnosti v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny na základě zákona a v jeho mezích pouze upřesňuje, je zároveň učiněno zadost i čl. 4 odst. 2 Listiny, případně navazujícím zvláštním ustanovením Listiny, resp. mezinárodních smluv o lidských právech, neboť i v takovém případě lze mít za to, že jsou meze základních práv a svobod stanoveny zákonem a podzákonný předpis má skutečně pouze upřesňující funkci. S tímto názorem se ztotožňuje rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu a má za to, opačný přístup by nakonec vedl (…), k absurdním důsledkům. Lze totiž jen velmi obtížně najít takovou oblast právní regulace, která by se nějakým způsobem nedotýkala některého ze základních práv a nepředstavovala jeho určité omezení. Důsledné prosazování takového výkladu čl. 4 odst. 2 a navazujících ustanovení Listiny (včetně čl. 39 Listiny vyjadřujícího zásadu nullum crimen, nulla poena sine lege), podle něhož by jakákoli právní úprava podzákonným právním předpisem v oblasti základních práv a svobod, byť vydaná na základě zákona a v jeho mezích, byla zcela nepřípustná, by vedlo k faktickému „vymazání“ čl. 4 odst. 1 Listiny, ale i čl. 78, čl. 79 odst. 3 a čl. 104 odst. 3 Ústavy, které s existencí podzákonných právních předpisů výslovně počítají. (…)

22. Navíc stěžovatelka opírala svou argumentaci o znění čl. 26 odst. 1 Úmluvy o biomedicíně, podle něhož žádná omezení nelze uplatnit na výkon práv a ochranných ustanovení obsažených v této úmluvě kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. K tomu je nutno říci, že Úmluva o biomedicíně je mezinárodní smlouvou o lidských právech, jež byla sjednána v rámci Rady Evropy, a byť Evropský soud pro lidská práva není příslušný k projednávání individuálních stížností na porušení práv vyplývajících z Úmluvy o biomedicíně, je podle jejího čl. 29 nadán pravomocí k výkladu této úmluvy. Není tedy divu, že se Úmluva o biomedicíně v některých svých formulacích, mj. právě v čl. 26 odst. 1, zjevně inspiruje obdobnými ustanoveními Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to tím spíše, že v řadě případů mohou porušení práv vyplývajících z Úmluvy o biomedicíně představovat zároveň porušení práv garantovaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména práva na respektování soukromého života podle jejího čl. 8. Je tedy vhodné, aby obdobná ustanovení obou úmluv byla rovněž obdobně interpretována, a to v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Čl. 26 odst. 1 Úmluvy o biomedicíně stanovící přípustná omezení práv vyplývajících z této úmluvy je analogický druhým odstavcům čl. 8 až 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod upravujících podmínky možného omezení práv a svobod deklarovaných v prvních odstavcích těchto ustanovení. Jednou z těchto podmínek je, aby tato omezení byla „stanovena zákonem“, případně „v souladu se zákonem“. Jedná se ovšem o český překlad originálu anglického („prescribed by law“), resp. francouzského („prévues par la loi“), které nemají podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ten úzký význam, že by se muselo vždy jednat výhradně o zákon jakožto právní akt parlamentu, ale spíše jde o to, aby tato omezení příslušných základních práv byla stanovena „právem“ v materiálním smyslu (včetně např. ustálené judikatury), které má určitou kvalitu, tedy musí se jednat o právní pravidlo přístupné a přitom dostatečně jasné a předvídatelné, aby poskytovalo ochranu před svévolnými zásahy do zaručeného práva (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 4. 1979 Sunday Times v. Spojené království a ze dne 25. 3. 1985 Barthold v. Německo).

23. Lze tedy uzavřít, že čl. 4 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 26 odst. 1 Úmluvy o biomedicíně ani žádné jiné ustanovení ústavního pořádku nebrání tomu, aby podrobnosti týkající se očkovací povinnosti byly upraveny prováděcím právním předpisem, stane-li se tak na základě zákona a v jeho mezích.(…)

24. Je tedy třeba posoudit, zda právní úprava očkovací povinnosti podle § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a na něj navazující vyhlášky obstojí ve světle ústavního požadavku vyjádřeného zejména v čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Jak již bylo řečeno mj. v citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01, tato zásada znamená, že prováděcím právním předpisem sice mohou být jednotlivcům ukládány povinnosti, ovšem nikoliv povinnosti primární, tedy tyto základní povinnosti musí být stanoveny alespoň rámcově, ale přitom dostatečně jasně a určitě zákonem, který potom podzákonný právní předpis pouze upřesňuje. Jedná-li se navíc, jako v daném případě, o právní předpis odvozený od čl. 79 odst. 3 Ústavy, k jehož vydání je třeba výslovného zákonného zmocnění, musí takové zmocnění dostatečně jasně a určitě definovat otázky, jež zákonodárce přenechává právní úpravě v podzákonném předpisu, a zároveň nesmí tento prostor vymezovat natolik široce, aby prováděcí předpis zasahoval do sféry vyhrazené zákonu, tedy především právě do úpravy primárních povinností.

25. Třetí senát shledal v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 – 92, úpravu obsaženou v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví z hlediska uvedené ústavněprávní zásady a rovněž zásady nullum crimen, nulla poena sine lege vyjádřené mj. v čl. 39 Listiny nevyhovující. Je ovšem v prvé řadě třeba přisvědčit osmému senátu, že pokud třetí senát spatřoval tyto ústavněprávní deficity v příliš obecném vymezení očkovací povinnosti v § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví a zároveň v příliš širokém zmocnění pro příslušnou vyhlášku stanoveném v § 46 odst. 6 zákona o ochraně veřejného zdraví, a nikoliv primárně ve vyhlášce samotné, tedy neměl za to, že by vyhláška překračovala existující zákonné zmocnění, ale že toto zákonné zmocnění dává vyhlášce příliš široký prostor, který má být vyhrazen zákonu, pak neměl být řešením závěr o neaplikovatelnosti vyhlášky, ale předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení těchto ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví, jejichž zněním byl třetí senát na jedné straně vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy), která ovšem na straně druhé pokládal za protiústavní (čl. 95 odst. 2 Ústavy).

26. Rozšířený senát se ovšem nemůže ztotožnit ani se samotným závěrem třetího senátu, podle něhož § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví ve světle uvedených ústavněprávních zásad neobstojí.

27. (…)

28. Rozšířený senát považuje za rozhodující, že odstavec 1 [§ 46 zákona o ochraně veřejného zdraví] stanoví zcela jednoznačně určitým skupinám fyzických osob povinnost podrobit se pravidelnému očkování nebo zvláštnímu očkování. Na to pak navazuje povinnost upravená v odstavci druhém podrobit se v některých případech před provedením pravidelného nebo zvláštního očkování vyšetření stavu imunity (odolnosti), resp. možné trvalé kontraindikace. Další související otázky jsou pak řešeny v odstavcích 3 až 5. Odstavec šestý pak v souladu s odstavci předcházejícími svěřuje prováděcímu právnímu předpisu (příslušné vyhlášce Ministerstva zdravotnictví – viz § 108 zákona o ochraně veřejného zdraví) členění očkování a podmínky provedení očkování (tedy proti jakým infekčním nemocem nutno očkovat a v jakých termínech), způsoby vyšetřování imunity, vymezení pracovišť s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění a podmínky, za nichž mohou být v souvislosti se zvláštním očkováním fyzické osoby zařazeny na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění. Lze tedy říci, že zákon stanoví vybraným skupinám fyzických osob sice rámcově, ale dostatečně jasně a určitě samotnou povinnost nechat se očkovat, a to v rámci pravidelného nebo zvláštního očkování, a s tím související povinnost podstoupit před tím vyšetření stavu imunity, vyhláška pak zejména upřesňuje, u jakých infekčních nemocí a v jakých termínech povinnost podrobit se pravidelnému nebo zvláštnímu očkování nastává, a stanoví další podrobnosti.

29. Na tuto právní úpravu pak navazují nejen § 50 zákona o veřejném zdraví a § 34 odst. 5 školského zákona, ale též již rovněž zmiňovaný § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, podle něhož se přestupku dopustí ten, kdo poruší zákaz nebo nesplní povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. Podle § 29 odst. 2 zákona o přestupcích lze za tento přestupek uložit pokutu až do výše 10 000 Kč a v blokovém řízení až do výše 5000 Kč. Rozšířený senát má tudíž za to, že tato právní úprava vyhovuje nejen čl. 4 odst. 1 Listiny, ale zároveň i čl. 39 Listiny, neboť samotná skutková podstata přestupku je v základních rysech vymezena v § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích ve spojení s § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a je pouze upřesněna v prováděcí vyhlášce. Sankce za tento správní delikt je pak jednoznačně stanovena v § 29 odst. 2 zákona o přestupcích (…).

30. Třetí senát vytýká dané právní úpravě rovněž to, že samotný zákon o ochraně veřejného zdraví nedefinuje, co se rozumí pravidelným a zvláštním očkováním. Nicméně z toho, jak tento zákon v § 46 s těmito pojmy pracuje, je jejich základní význam patrný. Pravidelné očkování se má týkat obecně vymezených skupin fyzických osob s trvalým pobytem či s oprávněním k delšímu než krátkodobému pobytu na území ČR, zatímco zvláštní očkování se má vztahovat pouze na osoby vystavené na pracovišti, příp. jiném obdobném místě zvýšenému riziku vzniku infekčních onemocnění. Toto základní zákonné vymezení musí prováděcí vyhláška vždy respektovat.

31. Jakkoli rozšířený senát souhlasí s třetím senátem, že prováděcí vyhláška k § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví upravuje více podrobností, než činí jednotlivá nařízení vlády provádějící v současné době některá ustanovení trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., viz nařízení vlády č. 453/2009 Sb., 454/2009 Sb., 455/2009 Sb. a 467/2009 Sb.), která obsahují většinou jen určitý výčet (nakažlivých nemocí, látek s anabolickým a jiným hormonálním účinkem, rostlin a hub obsahujících omamnou nebo psychotropní látku, jedů apod.), nepovažuje rozšířený senát tuto skutečnost za kvalitativní rozdíl, který by rozhodoval o neústavnosti nyní posuzované úpravy na rozdíl od zmiňované úpravy trestněprávní. Na jedné straně, jak již připomněl osmý senát, je základem prováděcí vyhlášky k § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví rovněž výčet infekčních nemocí, k nimž se vztahuje příslušný typ očkovací povinnosti, jakkoli vyhláška stanoví také termíny a některé další podrobnosti tohoto očkování, na straně druhé některá ze zmiňovaných nařízení vlády k trestnímu zákoníku obsahují také určité další podrobnosti nad rámec pouhého výčtu, např. definují metody s dopingovým účinkem nebo množství větší než malé u rostlin a hub obsahujících omamnou nebo psychotropní látku nebo u samotných omamných a psychotropních látek a přípravků. Rovněž v těchto případech by bylo možné argumentovat, že skutkové podstaty některých trestných činů upravených v trestním zákoníku by nebyly bez příslušného prováděcího právního předpisu kompletní, což z nich však ještě podle názoru rozšířeného senátu nečiní právní úpravu protiústavní.

32. Rozšířený senát má rovněž za to, že zákonodárce sledoval legitimní důvody, když v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví vymezil očkovací povinnost pouze rámcově a ponechal na prováděcím právním předpisu, aby určil případy a termíny, kdy má k naplnění této povinnosti dojít. Jak ostatně uznal ve svém rozsudku i třetí senát, toto legislativní řešení umožňuje pružně reagovat na vývoj výskytu jednotlivých infekčních onemocnění na území státu i na nejnovější vývoj vědeckého poznání v oblasti lékařství a farmakologie. Tomu odpovídají i dosavadní změny vyhlášky č. 537/2006 Sb. a před tím vyhlášky č. 439/2000 Sb., jimiž dochází rovněž ke změně rozsahu povinného očkování. Pokud by byly veškeré tyto podrobnosti upraveny zákonem o ochraně veřejného zdraví, bylo by rovněž výrazně obtížnější a časově náročnější dosáhnout jejich změny. To by mohlo v některých naléhavých případech ohrozit samotný účel dané právní úpravy, tedy předcházení vzniku a šíření infekčních nemocí jakožto součásti ochrany veřejného zdraví. To samozřejmě neznamená, že by neměl zákonodárce právo dosavadní zmocnění k úpravě podzákonným právním předpisem případnou změnou § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví zúžit či zcela zrušit a vyhradit si tak tuto otázku v plném rozsahu k vlastnímu uvážení. Pokud tak však z uvedených legitimních důvodů dosud neučinil, je podstatné, že v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví ponechal právní úpravu primární povinnosti podrobit se očkování, kterou prováděcí právní předpis pouze upřesňuje.

33. Rozšířený senát si je vědom toho, že otázka zda a do jaké míry stanovit očkovací povinnost má své aspekty nejen odborné, ale i politické, neboť tato povinnost vždy představuje určité omezení zmiňovaných základních práv a svobod a zároveň se ve společnosti odlišují názory na přínos či naopak některé nežádoucí účinky očkování v konkrétních případech. Skutečnost, že jsou podrobnosti vztahující se k této povinnosti upraveny podzákonným právním předpisem, však neznamená, že by tyto otázky a konkrétní úprava v prováděcí vyhlášce, nemohla být předmětem nejen odborné, ale i laické veřejné diskuse.

34. Obdobně pak tato forma právní úpravy nic nemění na tom, že tato vyhláška a její ustanovení podléhají soudní kontrole z toho hlediska, zda příslušný druh a rozsah povinného očkování u jednotlivých infekčních nemocí odpovídá, vedle formálních, také materiálním požadavkům nejen Listiny základních práv a svobod, ale i Úmluvy o biomedicíně a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak jsou definovány v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. V každém takovém případě si tedy lze položit otázku, zda podle aktuálního stavu vědeckého poznání je stanovení příslušného povinného očkování a jeho rozsah opatřením nezbytným v demokratické společnosti k ochraně veřejného zdraví, zda tedy vychází z naléhavé společenské potřeby a zda je sledovanému cíli přiměřené. Jakkoli má Ministerstvo zdravotnictví jakožto orgán moci výkonné disponující příslušným odborným zázemím v této otázce široký prostor pro vlastní uvážení, tento prostor není neomezený. Pokud by konkrétní ustanovení vyhlášky neuspělo, ani po případném odborném posouzení, v tomto testu proporcionality, jak je uplatňován Evropským soudem pro lidská práva, nemohlo by být takové omezení základních práv v konkrétním případě správním soudem aprobováno. (…)“

[21.] Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozšířený senát již o názorovém rozporu mezi jednotlivými senáty Nejvyššího správního soudu rozhodl a příslušnou judikaturu, na niž znovu upozorňuje sedmý senát, již sjednotil. Rozšířený senát má tedy za to, že v nyní posuzované věci již po té, co jeho usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120, nabylo právní moci, nejsou dány podmínky podle § 17 odst. 1 s. ř. s. pro jeho rozhodování.

[22.] Na této skutečnosti nic nemění ani to, že se sedmý senát v předkládacím unesení v této věci přiklonil k právnímu názoru uvedenému v rozsudku třetího senátu, na jehož argumentaci jinak plně odkázal. Jak je patrné z výše uvedené citace, rozšířený senát se s argumentací třetího senátu ve svém většinovém stanovisku vypořádal a sedmý senát nenabízí žádné nové argumenty, proč by měl rozšířený senát toto své stanovisko revidovat.

[23.] Lze se domnívat, že sedmý senát měl za to, že věc osmého senátu je odlišná od ostatních případů, jimiž se zabývaly zmiňované senáty Nejvyššího správního soudu, a že by neměla být přijata rozšířeným senátem k věcnému posouzení. Většinové rozhodnutí rozšířeného senátu však dospělo k tomu, že ve věci sp. zn. 8 As 6/2011 byly dány podmínky pro jeho rozhodování:

14. „Podle názoru rozšířeného senátu není rozhodující ani to, že v případě předloženém osmým senátem nejde o přestupek spáchaný nesplněním očkovací povinnosti, ale o nepřijetí dítěte do mateřské školy. Byť § 50 zákona o veřejném zdraví, na který odkazuje rovněž § 34 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (…), skutečně nestanoví samotnou očkovací povinnost ani sankci za její nesplnění, ale toliko podmínku pro přijetí dítěte do předškolního zařízení, je zřejmé, že tato ustanovení s úpravou očkovací povinnosti v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a na něj navazující vyhlášce počítají a bez ní by tato podmínka neměla žádný obsah. Je to právě vyhláška č. 537/2006 Sb., která stanoví v § 5 pravidelné očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, jež stěžovatelka v dané věci neabsolvovala a nesplnila tedy podle správních orgánů nutnou podmínku pro přijetí do mateřské školy. Podle názoru rozšířeného senátu by nebylo možné v judikatuře Nejvyššího správního soudu do budoucna vycházet z toho, že vyhláška č. 537/2006 Sb. pro určitý typ věcí z pohledu ústavního principu, podle něhož lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích, obstojí, zatímco pro jiný typ rozhodovaných věcí, které lze zařadit do oblasti správního trestání, by tatáž vyhláška ve stejném testu neuspěla.

15. Rozšířený senát má tedy za to, že podmínka existence odlišného právního názoru, než jaký byl již vyjádřen v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je v dané věci dána. Je ovšem samozřejmé, že rozšířený senát bude muset při posuzování sporné otázky, tedy toho, zda předmětná vyhláška nezasahuje do oblastí vyhrazených zákonu, zohlednit jak hlediska, která jsou relevantní ve věci, o níž má rozhodovat osmý senát, tak i hlediska, jež byla relevantní ve věci, v níž zaujal nyní napadený právní názor senát třetí, tedy ve věci přestupku za nesplnění povinnosti stanovené k předcházení vzniku a šíření infekčních nemocí [§ 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších přepisů (…)], jejž je třeba považovat za trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se všemi důsledky z toho vyplývajícími.“

[24.] Rozšířený senát se následně, jak je patrné z výše uvedené rekapitulace jeho rozhodnutí, s „trestněprávním aspektem“ sporného právního problému důkladně vypořádal, a je tedy třeba vycházet z toho, že o daném názorovém sporu mezi jednotlivými senáty Nejvyššího správního soudu již bylo rozšířeným senátem v plném rozsahu rozhodnuto a dosud rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu byla sjednocena.

[25.] Tím samozřejmě nemá být zpochybněno oprávnění sedmého nebo kterékoli jiného senátu Nejvyššího správního soudu, jenž by měl v rámci svého rozhodování v konkrétní věci znovu posuzovat danou spornou otázku, postoupit věc v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu s tím, že se hodlá odchýlit přímo od právního názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120. Takový návrh však prozatím žádný ze senátů Nejvyššího správního soudu neučinil a argumenty, proč by měl rozšířený senát revidovat své rozhodnutí, nepředložil (k tomu viz § 17 odst. 1 poslední věta s ř. s, podle níž má příslušný senát povinnost svůj odlišný právní názor při postoupení věci vždy zdůvodnit).

[26.] Rozšířený senát tedy pouze na okraj poznamenává, že, jak již uvedl ve svém usnesení ze dne 23. 2. 2010, č. j. 7 Afs 20/2007 – 73, publikovaném pod č. 2055/2010 Sb. NSS, „je zásadně přípustné, aby senát Nejvyššího správního soudu předložil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu nejen v těch případech, kdy dospěje k odlišnému názoru, než jaký byl již vysloven jiným senátem téhož soudu, ale i v těch případech, kdy dospěje k právnímu názoru odlišnému od názoru již vysloveného rozšířeným senátem. Rozhodovací činnost rozšířeného senátu slouží primárně ke sjednocování právních názorů uvnitř Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 2 Afs 180/2004 - 44, www.nssoud.cz) a jeho rozhodnutí jsou tedy prostředkem vyjádření právních názorů, jež mají být následovány zejména v rozhodovací praxi senátů Nejvyššího správního soudu, a jejich prostřednictvím samozřejmě i v rozhodovací praxi krajských soudů a správních orgánů. Vyslovení právního názoru rozšířeným senátem se však nemůže stát absolutní překážkou budoucímu možnému vývoji judikatury o dané otázce. Jak se již vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 1. 2009, č. j. 1 Afs 140/2008 - 77, publikovaném pod č. 1792/2009 Sb. NSS), s jehož závěry se rozšířený senát ztotožňuje, „judikatura správních soudů není neměnná, a ani existence právního názoru vyjádřeného rozhodnutím rozšířeného senátu nebrání opětovně kasační stížností zpochybnit jeho validitu. … Na druhou stranu relativní stabilita judikatury je nezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho ze základních atributů právního státu. Změny judikatury za situace nezměněného právního předpisu by se měly odehrávat z principiálních důvodů.“ Ani vyslovení právního názoru v předchozím rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu tedy nevytváří překážku tomu, aby mu mohla být senátem tohoto soudu postoupena věc k rozhodnutí o téže právní otázce s návrhem, aby doposud zastávaný právní názor změnil. Na straně druhé si rozšířený senát uvědomuje zásadní význam stability a spolehlivosti své judikatury, proto bude k její změně přistupovat jen z důvodů mimořádně závažných a přesvědčivých.“

[27.] Senát Nejvyššího správního soudu, který by se hodlal odchýlit od právního názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu, by tedy musel vážit, zda jsou takové mimořádně závažné a přesvědčivé důvody v jeho věci dány, a tyto důvody rozšířenému senátu prezentovat.

[28.] Tím není jednotlivým senátům Nejvyššího správního soudu upřeno ani oprávnění vyplývající přímo z čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby v případě, že bude některý z nich v konkrétní věci, kde má být použit § 46 zákona o veřejné ochraně zdraví, a to případně i ve spojení s § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, přesvědčen o protiústavnosti těchto ustanovení, předložil tuto věc Ústavnímu soudu s návrhem na jejich zrušení. Takovému postupu právní názor vyjádřený v v usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120, nebrání, neboť případné předložení věci Ústavnímu soudu nemůže být v souvislosti s § 17 odst. 1 s. ř. s. považováno za konečné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o dané věci, navíc nemusí mít vůbec podobu rozhodnutí, neboť standardní formou je návrh na zrušení zákona nebo jeho ustanovení ve smyslu § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu spojený toliko s usnesením o přerušení řízení podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

IV.
Závěr

[29.] Rozšířený senát tedy neshledal, že by se předkládající senát hodlal odchýlit od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nad rámec věci, v níž už rozšířený senát rozhodoval a odlišné právní názory sjednotil. Podmínky k rozhodování rozšířeného senátu stanovené v § 17 odst. 1 s. ř. s. tak nejsou v nyní posuzované věci splněny. Rozšířený senát tedy bez dalšího věc vrací sedmému senátu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2013

JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu

Odlišné stanovisko k usnesení v souladu s § 55a s. ř. s. uplatnili soudci JUDr. K. Š. a JUDr. K. Š.. Text odlišného stanoviska je připojen.

Odlišné stanovisko podle § 55a s. ř. s. soudců JUDr. K. Š. a JUDr. K. Š. k výroku i odůvodnění usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 As 88/2011 – 131

[1] V prvé řadě máme za to, že není správný závěr většiny o tom, že v posuzované věci není rozšířený senát zákonným soudem, neboť již byl odstraněn rozpor mezi závěry třetího a pátého senátu popsaný v předkládacím usnesení sedmého senátu (body 10 a 11 většinového rozhodnutí). Domníváme se, že rozšířený senát je zákonným soudem, jehož povinností bylo posuzovat návrh předložený sedmým senátem meritorně, nikoli jej bez věcného rozhodnutí vrátit sedmému senátu. Pravomoc rozšířeného senátu je na úrovni zákona upravena pouze v § 17 odst. 1 s. ř. s.: „Dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení svůj odlišný právní názor zdůvodní.“ Zákon nikterak neupravuje situace, v nichž je rozšířený senát oprávněn vrátit věc předkládajícímu senátu bez meritorního vyřešení případu. Dosavadní rozhodnutí rozšířeného senátu o vrácení věci předkládajícímu senátu bez meritorního projednání (č. j. 8 As 51/2006 – 105, 1 Afs 141/2006 – 95, 7 As 30/2003 – 39) se týkala případů, kdy rozšířený senát konstatoval, že neexistuje rozpor v právním názoru na identickou právní otázku, a proto není důvod, aby se rozšířený senát věcí zabýval.

[2] Základní úlohou každého soudu je vyřešit problém, který mu byl k vyřešení předložen, nikoli hledat cesty, jak se meritornímu rozhodnutí vyhnout. Toto pravidlo pak platí tím spíše tehdy, pokud je soudu předložena argumentace zásahem do základního práva účastníka řízení. Zákonnost a ústavnost použité legislativy pak je soud povinen zkoumat vždy a za použití všech dostupných argumentů, i když účastník či předkládající senát výslovně argumentaci porušením základního práva nepředloží, a taková argumentace je nadnesena kterýmkoli ze soudců, který ve věci rozhoduje.

[3] Předkládací usnesení sedmého senátu v posuzované věci polemizuje sice se závěry pátého senátu, nikoli senátu rozšířeného, to však proto, že v době, kdy bylo sedmým senátem rozhodnutí o předložení věci rozšířenému senátu přijato, rozhodnutí rozšířeného senátu dosud nebylo vydáno. V posuzované věci rozšířený senát přistoupil k řešení návrhu sedmého senátu, v němž sedmý senát jednoznačně vyjadřuje názor, že není možno uložit sankci za neprovedení očkování podle stávající právní úpravy, protože povinnosti, jejichž porušení je sankcionováno podle § 29 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona, jsou originálně určovány vyhláškou, nikoli zákonem, jak to ukládá Listina základních práv a svobod v čl. 4. Aktuální judikatura, tedy rozhodnutí rozšířeného senátu č. j. 8 As 6/2011 – 120 ze dne 3. 4. 2012, naopak obsahuje takový právní názor, že „rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce č. 537/2006 Sb., odpovídají ústavněprávním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod)“. Je zde tedy nesporný rozpor právního názoru, který vyjadřuje v předkládacím usnesení sedmý senát, a právního názoru aktuálně zastávaného rozšířeným senátem.

[4] Soudní řád správní ani judikatura rozšířeného senátu nestanoví povinnost konkrétněji kvalifikovat návrh, jímž tříčlenný senát napadá právní názor vyjádřený v usnesení rozšířeného senátu. Judikatura rozšířeného senátu jako jediný předpoklad svého rozhodování stanoví, že tříčlenný senát musí předložit k posouzení rozšířenému senátu názor, který polemizuje se závěry dosavadní judikatury soudu, což v tomto případě bylo naplněno. Pokud by tedy rozšířený senát rozhodoval o návrhu sedmého senátu, neporušil by zásadu zákonného soudce a nejednal by ultra vires. Naopak tím, že rozšířený senát věcně nerozhodoval, zpronevěřil se základnímu poslání soudu rozhodovat a chránit základní práva účastníků řízení.

[5] Ve většinovém rozhodnutí je argumentováno rovněž právní jistotou jako důležitou hodnotou právního státu (bod 26) a potřebou, aby sedmý senát vyjádřil důležité důvody pro změnu dosavadní judikatury. Domníváme se, že rozhodnutí rozšířeného senátu o povinném očkování ze dne 3. 4. 2012 nevyjadřuje dlouhodobou stabilitu, jedná se o setrvalou judikaturu po dobu jednoho roku čítající asi tři rozsudky Nejvyššího správního soudu. Citované rozhodnutí v posuzované věci pak bylo přijato nejtěsnější možnou většinou. Případný obrat judikatury by tedy nebyl zásadním zásahem do právní jistoty.

[6] Kromě toho v průběhu projednávání věci rozšířeným senátem bylo zdůrazňováno, že právní jistota by neměla být víc než ochrana základních práv, a to zejména práva na tělesnou integritu podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod či práva na rodinný a soukromý život podle čl. 10 Listiny.

[7] Základním nedostatkem závěrů rozšířeného senátu vyjádřených v jeho napadeném usnesení č. j. 8 As 6/2011 – 120 je skutečnost, že rozšířený senát úplně pominul, že v případě povinného očkování dětí je ve hře zásadní lidské právo (právo na tělesnou integritu a právo na rodinný a soukromý život) a zásah do něj za účelem ochrany veřejného zdraví by měl být v souladu s Listinou základních práv a svobod. Meze základního práva nelze určit jinak než zákonem (ne „na základě“ zákona). Rozšířený senát v napadeném rozhodnutí provedl konfusi dvou rozdílně znějících ustanovení Listiny základních práv a svobod, a to dikcí čl. 4 odst. 1 Listiny – „povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona“ a čl. 4 odst. 2 Listiny  „meze základních práv mohou být upraveny pouze zákonem“. Jakkoli se přikláníme i v případě postupu podle čl. 4 odst. 1 Listiny, tedy při ukládání povinností, k názorové menšině vyjádřené v disentu k napadenému usnesení rozšířeného senátu a k nutnosti velké zdrženlivosti upřesňování rozsahu povinnosti podzákonným předpisem, tak k tam vyjádřenému názoru připojujeme další velkou výhradu. Rozšířený senát připustil nejen stanovení povinnosti vyhláškou ministerstva, ale dokonce umožňuje v rozporu s výslovným zněním Listiny základních práv a svobod (čl. 4 odst. 2, čl. 7 odst. 1 druhá věta) sekundární normotvorbě omezovat základní lidské právo zaručené českým ústavním pořádkem. Konfuze možnosti upřesnit povinnost uloženou zákonem v podzákonném předpise a možnosti zasáhnout do základního práva byť i jen upřesňující ministerskou vyhláškou či vládním nařízením je také v rozporu s jednoznačným názorem celé české právní doktríny. Neústavnost zásahu do základního práva podzákonným předpisem je totiž jasně potvrzena nejen výslovným textem čl. 4 odst. 2 Listiny „pouze zákonem“, ale též všemi relevantními komentáři Listiny základních práv a svobod. Podle komentáře kolektivu V. P.: „meze základních práv a svobod nemůže stanovit či upravit předpis nižší právní síly než je zákon“ (V. P. a kolektiv: Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl, Práva a svobody, Linde Praha, a. s., 2002, s. 60), nebo podle kolektivu K. K.: „pro stanovení mezí základních práv a svobod požaduje ústavodárce výlučně (na rozdíl od odst. 1 týkajícího se ukládání povinností) zákon ve formálním smyslu, tj. akt orgánu moci zákonodárné, nikoli výkonné či soudní“ (K. K. a kolektiv: Komentář k Ústavě a Listině, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, a.s., 2005, s. 625). Ke stejnému závěru dospěl i J. F. ve Vybraných kapitolách ke studiu ústavního práva (Masarykova univerzita, 1997, s. 74): „Naproti tomu meze základníchpráv lze upravit za podmínek stanovených Listinou ‚pouze zákonem‛, tzn. že je nelze upravit cestou prováděcího předpisu na základě zákona.“

[8] Podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“ V Komentáři Listiny základních práv a svobod E. W. a kolektivu (Wolters Kluwer, 2012, s. 194) je zdůrazněno, že na problematiku povinného očkování je třeba nahlížet prizmatem čl. 7 odst. 1 Listiny, neboť nedobrovolné vpravení očkovací látky do těla člověka, jež má vyvolat odezvu imunitního systému s dlouhodobými efekty, nepochybně je zásahem do tělesné integrity a plošná očkovací povinnost by měla být stanovena zákonem v požadované kvalitě (srozumitelnost, určitost, dostupnost, včetně vymezení skutkové podstaty přestupku). Správní sankce by pak měla být „toliko nejzazší možností, např. po vyčerpání povinných konzultací s odborníky či specializovanými orgány na úseku ochrany veřejného zdraví, nikoli plošně uplatňovaným automatismem; i v případě zákonem uložené povinnosti podrobit se zákroku v oblasti péče o zdraví se totiž obecné pravidlo svobodného a informovaného souhlasu musí uplatnit alespoň jako princip, tj. k donucení lze přistoupit až tehdy, kdy byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout kvalifikovaného svolení dané osoby (ultima ratio) …“

[9] Jsme tudíž přesvědčeni, že za stávající právní úpravy, kdy je rozsah zásahu do tělesné integrity stanoven pouze podzákonným předpisem, není možno přistoupit k žádnému veřejnoprávnímu sankcionování osob, které sebe nebo své děti nepodrobí očkování, neboť jde o zásah do nedotknutelnosti jejich osoby a do jejich soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), který je neúčinný, neboť není proveden v souladu s ústavním pořádkem, tedy formou zákona. Nejvyšší správní soud měl v posuzovaném případě postupovat podle čl. 95 odst. 1 Ústavy a vyhlášku jako protiústavní neaplikovat, případně podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložit neústavní zákonné zmocnění uvedené v § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví Ústavnímu soudu. V této souvislosti je možno upozornit i na judikaturu slovenského Ústavního soudu, který ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/94 obdobnou situaci, kdy vyhláška upravila podmínky povinného očkování, shledal neústavní proto, že „splnomocnenie v zákone pre vydanie všeobecne záväzného právneho predpisu, ktorým by boli upravené ďalšie podmienky dotýkajúce sa medzí ústavou zaručených práv, nie je ústavou dovolené. Preto všeobecne záväzný právny predpis vydaný na základe takéhoto splnomocňovacieho ustanovenia zákona by nebol vydaný v súlade s ústavou.“

[10] Domníváme se navíc, že dokonce i v případě, že by byly veškeré náležitosti povinného očkování dětí stanoveny zákonem, zákonodárce by měl pečlivě testovat rozsah takového zásahu a soudy by měly pečlivě a konkrétně kontrolovat proporcionalitu tohoto zásahu a měřit zásah do popsaných práv s veřejným zájmem. Rozsah uvedené povinnosti a míra zásahu do práv z důvodu veřejného zájmu je dle našeho názoru jednoznačně otázkou demokratické deliberace, která nemůže proběhnout jinde než v parlamentu. Srozumitelné pravidlo – kdy, proti jaké nemoci a v jakém rozsahu musí jednotlivec sebe a své děti podrobit nedobrovolnému zásahu do tělesné integrity pod finanční sankcí ze strany státu – musí být stanoveno zákonem. I v takovém případě však lze určit pouze nemoc, proti níž musí být osoba očkována, nikoli typ vakciny, která k tomu musí být použita. Vyhláškou předepsané očkování haxavalentní očkovací látkou (§ 4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb.) by tedy při této interpretaci pravděpodobně neobstálo v testu ústavnosti, i kdyby bylo stanoveno formou zákona.

[11] Sporný procesní postup rozšířeného senátu byl dle našeho názoru dán i tím, že posuzovaná otázka je mimořádně kontroverzní v českém medicínském i právnickém prostředí. Expertní lékařská péče je v českém prostředí vnímána jako samozřejmé dobro a závěry lékařských expertů musí být respektovány bez jakéhokoli zpochybnění. Velmi trefně tento většinový společenský názor zkritizoval Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. IV. ÚS 639/2000, kde lapidárně shrnul, že „Diagnóza není více než právo.“

V Brně dne 23. dubna 2013

JUDr. K. Š.
členka rozšířeného senátu

JUDr. K. Š.
člen rozšířeného senátu

Plný text

č. j. 7 As 88/2011 - 85

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. K. Š. v právní věci žalobců: a) Z. K., b) O. K., oba zastoupeni JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5 - Stodůlky, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 - 44.

t a k t o :

Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 - 44 zrušil rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále jen „stěžovatel“) ze dne 23. 10. 2009, č. j. 45740/2009-OSH-30.1.-8.10.09, kterým bylo změněno rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 21.7.2009, č. j. 3949/2009/BM/PRAV tak, že každý ze žalobců je vinen přestupkem na úseku zdravotnictví uvedeným v § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „přestupkový zákon“), který spáchali tím, že jako osoby odpovědné ve smyslu § 46 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“) nezajistili, aby se jejich nezletilý syn podrobil u zvolené praktické lékařky stanovenému druhu očkování, ačkoliv u něj nebyl zjištěn zdravotní stav, který by bránil podání očkovací látky. Za spáchání uvedeného přestupku byla každému žalobci uložena pokuta v částce 6000 Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že shledal důvodnou žalobní námitku, že povinnost zajistit, aby se nezletilý syn žalobců podrobil základnímu očkování stanovenému v § 4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „vyhl. č. 537/2006 Sb.“), protože podle čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Ke svému přesvědčení o důvodnosti této námitky dospěl městský soud s ohledem na stanovisko, které zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010, který se rovněž týkal přestupku podle § 29 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona. Je nepochybné, že ust. § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. je naprosto obecné a nelze z něj vyvozovat právní odpovědnost. Jednotlivé skutkové podstaty protiprávního jednání nejsou upraveny zákonem, ale pouze podzákonným právním předpisem, tj. vyhl. č 537/2000 Sb. Současná právní úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému očkování nesplňuje požadavky Úmluvy o lidských právech a biomedicině, resp. Listiny základních práv a svobod, protože je upravena podzákonným právním předpisem. Rozhodne-li se zákonodárce reprobovat určité jednání, byť bylo zahrnuto pouze do kategorie přestupků, je nutné, aby skutková podstata byla jasně a určitě popsána v zákoně. Protože městský soud shledal postup stěžovatele nezákonným ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu, nezabýval se již dalšími žalobními námitkami.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž poukázal na to, že městský soud dal napadeným rozsudkem najevo, že považuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92 za výklad právní úpravy na úseku pravidelného očkování, kterým se hodlá řídit při posuzování věcí obdobné povahy. Přitom se do doby jeho vydání řídil právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 - 66, v němž byl vysloven názor, že ze zákona č. 258/2000 Sb. ve spojení s vyhl. č. 439/2000 Sb. (vychází ze stejných zákonných předpokladů jako vyhl. č 537/2006 Sb.) a přestupkovým zákonem lze vyvodit vůči zákonným zástupcům nezletilého dítěte správněprávní odpovědnost za nepodrobení se tohoto dítěte pravidelnému očkování. Oba citované rozsudky vycházejí z odlišných právních názorů ve skutkově stejných věcech, a je proto nezbytné ve smyslu ust. § 17 s. ř. s. předložit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Dále stěžovatel poukázal na to, že městský soud zcela opomenul nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, kterým tento soud rozhodl o ústavní stížnosti zákonného zástupce dítěte proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí stěžovatele o uložení pokuty za přestupek spočívající v nepodrobení dítěte očkování, a ve světle tohoto nálezu nehodnotil ostatní žalobní námitky. Proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že městský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že povinnost podrobit se očkování by musela být stanovena zákonem. Ust. § 29 přestupkového zákona podle žalobců očkovací povinnost nijak nespecifikuje. Žalobci souhlasí s názorem městského soudu, že zákon neporušili, a proto by neměli být trestáni za to, že se nepodvolili podzákonné normě. Městský soud postupoval správně, pokud se řídil aktuálním názorem Nejvyššího správního soudu a nikoliv tím, který je překonaný. Podle názoru žalobců nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06 potvrzuje správnost napadeného rozsudku, totiž že potrestání žalobců bylo nezákonné, neboť splnili předpoklady pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování. Žalobci se ztotožňují s městským soudem také v tom, že není potřeba se zabývat celou řadou námitek, když první z nich je natolik přesvědčivá, že existuje důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Proto navrhli, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

V projednávané věci je tedy spornou právní otázkou, zda lze sankcionovat zákonného zástupce nezletilého dítěte za spáchání přestupku podle § 29 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona, jehož se dopustil tím, že nesplnil povinnost stanovenou v ust. § 46 odst. 1 a 4 zákona č. 258/2000 Sb. ve spojení s § 4 vyhl. č. 537/2006 Sb.

Při předběžném posouzení věci sedmý senát Nejvyššího správního soudu zjistil, že tato právní otázka byla řešena v judikatuře Nejvyššího správního soudu rozdílně třetím a pátým senátem.

Třetí senát se o sporné právní otázce uvážil v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92, takto:

„Jak již bylo dříve judikováno, „[t]aké trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu. Bylo by ostatně možno na mnohých případech z historického právního vývoje dokumentovat, že např. snaha účelově snížit nepříznivě se vyvíjející počty spáchaných trestných činů vedla v některých případech ke změnám zákonů, přesouvajícím trestné činy méně závažné do kategorie přestupků, anebo na druhé straně rozmáhající se drobné delikty byly novelami zákonů přesunuty do kategorie činů soudně trestných. Z těchto důvodů – a přinejmenším od okamžiku, kdy byla ratifikována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod – není rozhodné, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo za správní delikt. Zmiňuje-li se tedy uvedená Úmluva ve svém článku 6 odst. 1 o , jakémkoli trestním obvinění‘, je třeba záruky, v této souvislosti poskytované tomu, kdo je obviněn, poskytnout shodně jak v trestním řízení soudním, tak v deliktním řízení správním“. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002  27, publ. pod č. 461/2005 Sb. NSS.)

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní záruka nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, explicitně vyjádřená v čl. 39 Listiny, dopadá stejnou měrou jak na trestní řízení soudní, tak na řízení o správním deliktu. Rozhodne-li se tedy zákonodárce reprobovat určité jednání, byť jeho zahrnutím „pouze“ do kategorie přestupků, je nutné, aby skutková podstata takového deliktu byla naprosto jasně a určitě popsána zákonem. Úprava podzákonným právním předpisem
není dostačující.

V projednávané věci stanoví zákon o ochraně veřejného zdraví zcela obecnou povinnost všech osob s trvalým pobytem na území ČR či přechodným pobytem [adresa] dnů podrobit se „stanovenému druhu pravidelného očkování“, přičemž veškeré podrobnosti, tj. rozlišení očkování na „pravidelné“, „zvláštní“, „mimořádné“ atd. (§ 2 vyhlášky), vakcinace proti konkrétním onemocněním, jakož i lhůty do kdy (jakého věku), resp. v jakých časových odstupech je očkování nutno provést, jsou upraveny vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 439/2000 Sb. (aktuálně č. 537/2006 Sb.). Nejvyšší správní soud připouští, že tato legislativní konstrukce nepochybně umožňuje pružně reagovat na změny, kterým daná oblast právní úpravy podléhá, tj. jak na aktuální výskyt infekčních onemocnění na území, tak na vývoj na poli farmakologickém. Je však třeba zdůraznit, že rozhodne-li se zákonodárce sankcionovat nerespektování určité povinnosti ať už cestou správního či soudního trestání, je nutno vzít tuto skutečnost v potaz při tvorbě právních norem a přizpůsobit tomuto záměru právní úpravu při respektování požadavků Úmluvy, resp. Listiny základních práv a svobod. Tyto požadavky stávající právní úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému očkování nesplňuje.

Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy věty za středníkem je soudce při rozhodování oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem (tím spíše se zákonem ústavním). Hlediska, kterými tento soulad poměřuje, jsou dle konstantní judikatury Ústavního soudu „analogická s hledisky, jež pro účel řízení o kontrole norem zakotvuje ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.“ (III. ÚS 274/01 ze dne 1. 11. 2001; III. ÚS 269/05 ze dne 4. 10. 2006)„ Jiný právní předpis‘ nemůže vybočit ze zákonných mezí – nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona.“ (Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS 43/97)„ ,Jiný právní předpis‘ musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůlezákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru, jiného právního předpisu‘).“ (Pl. ÚS 45/2000)

Vztáhne-li Nejvyšší správní soud takto formulovaná kriteria na aplikovanou vyhlášku, lze konstatovat, že v daném případě 1) je možné dovodit záměr zákonodárce upravit předmětnou problematiku rovněž podzákonným předpisem („nad zákonný standard“); jakož i že 2) vyhláška byla vydána k tomu oprávněným subjektem. K takovémuto kladnému závěru již ovšem nelze dospět pokud jde o třetí podmínku, spočívající v požadavku, aby podzákonný předpis nevybočoval ze zákonných mezí, resp. aby nezasahoval do věcí vyhrazených zákonu. Zákon č. 258/2000 Sb. totiž ve svém § 46 nestanoví ve vztahu k diferenciaci očkování na „pravidelné“ a jiné fakticky žádné meze, ve kterých by se podzákonná normotvorná měla pohybovat. Tyto pak podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze dovodit ani ze smyslu a účelu zákona, neboť obecné pojmy „ochrana veřejného zdraví“ či „prevence vzniku a šíření infekčních chorob“ takové posouzení neumožňují. Zákon tak vytváří žalovanému zcela neomezený prostor pro úvahu, které druhy vakcinace zařadí mezi tzv. „pravidelné“, na něž se bude vztahovat zákonná povinnost „podrobit se očkování“, a které nikoli. Výsledkem je pak stav, kdy povinnosti, jejichž porušení je sankcionováno v rámci správního trestání, nejsou „blíže specifikovány“, nýbrž originárně určovány teprve vyhláškou, a nikoli, jak předvídá Listina základních práv a svobod ve svém čl. 4, zákonem. Nejvyšší správní soud je tedy toho názoru, že vyhláška č. 439/2000 Sb. (aktuálně č. 537/2006 Sb.) „zasahuje do věcí vyhrazených zákonu“, protože „stanovuje primární práva a povinnosti“ ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu. Je proto v rozporu s ústavním pořádkem, a tudíž na projednávanou věc neaplikovatelná (k výkladu čl. 95 odst. 1 Ústavy srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 274/01, a ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05).

Vzhledem k tomu, že formulace ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. je naprosto obecná, pročež ani z tohoto – byť zákonného – ustanovení nelze vyvozovat správněprávní odpovědnost, je Nejvyšší správní soud nucen uzavřít, že porušení povinnosti stanovené v § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. není za současného stavu platné právní úpravy možné postihovat v rámci správního trestání, neboť jednotlivé konkrétní skutkové podstaty reprobovaného jednání nejsou upraveny zákonem, nýbrž pouze podzákonným právním předpisem.

Na výše uvedených závěrech nemůže podle názoru Nejvyššího správního soudu nic změnit ani v úvahu připadající paralela s legislativně technickým řešením trestněprávní odpovědnosti za šíření nakažlivé nemoci. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, upravuje trestné činy šíření nakažlivé lidské nemoci, resp. šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti v ustanoveních § 152 a § 153, přičemž podle společného ustanovení § 154 „vláda nařízením stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci“. Nařízení vlády č. 453/2009 Sb. pak v příloze uvádí výčet těchto onemocnění. Analogie obou konstrukcí je však podle Nejvyššího správního soudu neúplná a rozhodující odlišnosti nad ní ve výsledku převažují.

Na rozdíl od prevence zakotvené v předpisech o ochraně veřejného zdraví totiž trestněprávní úprava stanoví veškeré znaky reprobovaného jednání zákonem, a to jak u základní skutkové podstaty („kdo úmyslně / z nedbalosti způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí...“), tak u skutkových podstat kvalifikovaných (spáchá čin „jako člen organizované skupiny“, „za stavu ohrožení státu“, s různě závažnými následky apod.). Podzákonný předpis pak obsahuje pouze výčet onemocnění, na které předmětné skutkové podstaty dopadají. Jak již bylo popsáno výše, v případě správněprávní odpovědnosti je tento „poměr“ přesně opačný, neboť zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví pouze obecnou povinnost podrobit se určitému druhu očkování, veškeré konkrétní znaky poměrně široké škály skutkových podstat již ovšem vyplývají pouze z vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Ani tento hypotetický argument proti shora uvedeným závěrům tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže obstát.“

Ve skutkově shodné věci pátý senát v rozsudku ze 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 - 66, uvedl, že „Ukládá- li citovaný zákon č. 258/2000 Sb. v § 46 odst. 1 fyzické osobě povinnost podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování a v odst. 2 odpovědnost zákonného zástupce za splnění povinnosti podle odst. 1 osoby, která nedovršila patnáctý rok věku, činí tak z důvodu ochrany veřejného zdraví. Úmluva v čl. 26 bodu 1. připouští uplatnění omezení na výkon práv a ochranných ustanovení v ní obsažených, která jsou stanovena zákonem a která jsou, mimo jiné, v zájmu ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Povinnost podrobit se ve stanovených případech pravidelného očkování je stanovena zákonem, přičemž na základě jeho zmocnění podle § 108 odst. 1 příslušný orgán Ministerstvo zdravotnictví vydal prováděcí předpis – vyhlášku č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Za této situace nelze dojít k závěru, že Úmluva stanoví něco jiného než zákon, protože Úmluva úpravu obsaženou v zákoně nevylučuje, ale naopak ji připouští. Postupovaly-li správní orgány ve věci stěžovatele podle zákona č. 258/2000 Sb., nelze jejich postupu vytýkat nezákonnost. K takovému závěru dospěl již městský soud a Nejvyšší správní soud s jeho závěrem souhlasí. Rozhodnutí městského soudu není v rozporu s čl. 5 a 6 Úmluvy ani čl. 10 Ústavy, ani čl. 15 odst. 1 čl. 16 odst. 1 Listiny. Pokud má stěžovatel za to, že zákonem stanovenou povinností podrobit se pravidelnému očkování a zákonem stanovenou odpovědností zákonného zástupce za splnění této povinnosti za osoby, které nedovršily patnáctý rok svého věku, bylo zasaženo do jeho svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručených čl. 15 Listiny a do jeho práva je projevovat (čl. 16 Listiny), pak má Nejvyšší správní soud za to, že tomu tak není, protože nedošlo k zásahu do jeho práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, došlo jen k omezení výkonu tohoto práva v souladu s čl. 16 odst. 4 Listiny v uvedeném rozsahu na základě zákona, který sleduje vyšší cíle, a to ochranu veřejného zdraví a je v souladu s čl. 31 Listiny, podle jehož věty prvé každý má právo na ochranu zdraví, tedy i stěžovatel a jeho děti, takže použitý zákon chrání i je.

Proti tomuto rozsudku byla podána ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06 tak, že jej zrušil a v odůvodnění nálezu uvedl:

„Ústavní soud nezkoumal ústavnost zákonné povinnosti podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování, a to jak na úrovni zákonné (ustanovení § 46 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů), tak na úrovni podzákonné (dnes vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem). Z tohoto důvodu nebylo třeba jednotlivě reagovat na související argumenty účastníků a vedlejšího účastníka řízení, včetně poukazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 3 Ads 42/2010.

Toliko jako obiter dictum k argumentaci stěžovatele nicméně Ústavní soud uvádí, že Úmluva o lidských právech a biomedicíně (vyhlášená pod č. 96/2001 Sb. m. s.), která je ve smyslu judikatury Ústavního soudu součástí ústavního pořádku České republiky [srov. nález ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášený pod č. 403/2001 Sb., Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sb. n. u.“), svazek 26, nález č. 80], zásadně nezakládá možnost Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost či neústavnost zákonné povinnosti podrobit se určitému druhu očkování.

Jakkoliv citovaná Úmluva stanoví základní právo nebýt podroben jakémukoliv zákroku v oblasti péče o zdraví bez svého souhlasu (čl. 5, resp. pro osoby neschopné dát souhlas, čl. 6), současně stanoví možnost omezení tohoto práva, pokud jsou taková omezení nezbytná v demokratické společnosti „v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných“ (čl. 26 Úmluvy). Rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje možnost stanovenou explicite v čl. 26 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které je v prvé řadě otázkou politickou a expertní, a proto je tu i velmi omezená možnost ingerence Ústavního soudu. Takové rozhodnutí zákonodárce požívá ve vztahu k citované Úmluvě poměrně velký prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze rozhodnutí zákonodárce (resp. prováděcího předpisu exekutivy) o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu očkování přezkoumávat (margin of appreciation). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho rozhodnutí zásadně nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování.“

Následně pátý senát znovu rozhodoval o podané kasační stížnosti a v rozsudku ze dne 30. 9. 2011, č. j. 5 As 17/2005 - 120, vyslovil názor, že „Ukládá- li citovaný zákon č. 258/2000 Sb. v § 46 odst. 1 fyzické osobě povinnost podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování a v odst. 2 odpovědnost zákonného zástupce za splnění povinnosti podle odst. 1 osoby, která nedovršila patnáctý rok věku, činí tak z důvodu ochrany veřejného zdraví. (…) Povinnost podrobit se ve stanovených případech pravidelného očkování je stanovena zákonem, přičemž na základě jeho zmocnění podle § 108 odst. 1 příslušný orgán Ministerstvo zdravotnictví vydal prováděcí předpis – vyhlášku č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Za této situace nelze dojít k závěru, že Úmluva stanoví něco jiného než zákon, protože Úmluva úpravu obsaženou v zákoně nevylučuje, ale naopak ji připouští. Postupovaly-li správní orgány ve věci stěžovatele podle zákona č. 258/2000 Sb., nelze jejich postupu vytýkat nezákonnost. K takovému závěru dospěl již městský soud a Nejvyšší správní soud s jeho závěrem souhlasí. Rozhodnutí městského soudu není v rozporu s čl. 5 a 6 Úmluvy ani čl. 10 Ústavy, ani čl. 15 odst. 1 čl. 16 odst. 1 Listiny.
(…)
Nejvyššímu správnímu soudu - rozhodujícímu senátu je známo, že jiný senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92 dovodil, že vyhláška Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. prosince 2000, č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (která již byla nahrazena vyhláškou č. 537/2006 Sb.), již toto ministerstvo vydalo podle § 108 odst. 1 k provedení mimo jiných § 46 odst. 1 a 6 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, vybočuje ze zákonných mezí, respektive zasahuje do věcí vyhrazených zákonu, neboť mimo jiné v důsledku zcela obecné formulace § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., vyhláška stanoví primární práva a povinnosti. Dále je v této věci rozhodujícímu senátu známo, že jiný senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 6/2011 - 106, postoupil svoji věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k vyřešení, zda byla vyhláška č. 439/2000 Sb., respektive vyhláška č. 537/2006 Sb., vydána v zákonných mezích, respektive neukládá sama o sobě povinnosti nad rámec zákona. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o věci dosud nerozhodl. Rozhodující senát v této věci však má za to, že není třeba v této konkrétní věci vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu, přestože v rozsudku ze dne 28.2.2006, č.j. 5 As 17/2005-76 vycházel z toho, že vyhláška č. 439/2000 Sb. nevybočuje ze zákonných mezí, respektive nezasahuje do věcí vyhrazených zákonu, přičemž Ústavní soud rozhodující o ústavní stížnosti stěžovatele proti tomuto rozsudku tento rozsudek sice zrušil, ale z důvodů v nálezu Ústavního soudu uvedených, to je protože uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud porušil základní právo stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru ve smyslu ustanovení čl. 16 Listiny základních práv a svobod, nikoliv proto, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vycházel z vyhlášky č. 439/2000 Sb. Právním názorem Ústavního soudu je v této konkrétní věci Nejvyšší správní soud přímo vázán, přičemž Ústavní soud mu v citovaném nálezu uložil, aby podle kritérií stanovených v jeho nálezu celou věc posoudil, což Nejvyšší správní soud učinil.“

Vzhledem k tomu, že otázku, zda lze ukládat povinnosti způsobem, který zvolil zákonodárce v případě zákona č. 258/2000 Sb. a vyhl. č 537/2006 Sb., ponechal Ústavní soud v citovaném nálezu zcela mimo svůj zorný úhel, má sedmý senát má za to, že došlo k nežádoucímu stavu, kdy byly v judikatuře Nejvyššího správního soudu k určité právní otázce vysloveny rozdílné právní názory, a je proto naplněn důvod, aby sedmý senát, který takovou otázku posuzuje jako další v pořadí, postoupil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu podle ust. § 17 s. ř. s.

Sedmý senát se ztotožňuje s názorem, který zaujal třetí senát, na jehož argumentaci v plném rozsahu odkazuje, že povinnosti, jejichž porušení je sankcionováno podle § 29 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona, nejsou pouze „blíže specifikovány“, nýbrž originálně určovány teprve vyhláškou, a nikoli, jak stanoví Listina základních práv a svobod v čl. 4, zákonem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. M. M., JUDr. K. Š., JUDr. J. V., JUDr. M. T., JUDr. M. D. a JUDr. J. C.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.

Účastníci řízení mají možnost vyjádřit se ve lhůtě deseti dní od doručení tohoto usnesení k otázce předložené rozšířenému senátu.

V Brně dne 2. února 2012

JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu

Plný text

č. j. 7 As 88/2011 - 76

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) Z. K., b) O. K., oba zastoupeni JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5 - Stodůlky, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 - 44.

t a k t o :

Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 - 44, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 23. 10. 2009, č. j. 14984/091102-705050. Následně podal stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který odůvodnil tím, že postup podle napadeného rozsudku by znamenal, že by musel rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit a řízení ve věci zastavit. Tento postup by byl v rozporu s veřejným zájmem na dodržení požadavků ochrany veřejného zdraví na úseku prevence vzniku a šíření infekčních onemocnění a zmařil by účel ve věci vedeného správního řízení. Nerealizování uvedeného procesního postupu pak může vést k uplatnění procesní námitky nečinnosti při realizaci pravomocného napadeného rozsudku. Uvedené důvody považuje stěžovatel za rovnocenné důvodům upraveným v ust. § 73 odst. 2 s. ř. s., přičemž přiznání odkladného účinku se podle jeho názoru nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob ani není v rozporu s veřejným zájmem.

Podle ust. § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ust. § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.

Podle ust. § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle odst. 3 citovaného ustanovení se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.

Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjišťuje splnění zákonných předpokladů pro jeho přiznání uvedených v ust. § 73 odst. 2 s. ř. s. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel. Pokud jde o splnění zbývajícího zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, vychází Nejvyšší správní soud z obsahu soudního a správního spisu, neboť zákon neukládá soudu provádět dokazování týkající se splnění tohoto předpokladu a jeho zjišťování z úřední povinnosti. K tomu, aby soud mohl o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodnout, musí stěžovatel konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Přiznáním odkladného účinku před rozhodnutím ve věci samé jsou prolamovány právní účinky pravomocného rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zákonným postupem zrušeno.

Při posuzování důvodnosti podaného návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je nutno poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, dostupné na www.nssoud.cz a publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, v němž bylo vysloveno, že zruší-li krajský soud správní rozhodnutí, je správní orgán povinen pokračovat ve „znovuotevřeném“ řízení a řídit se závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu bez ohledu na to, zda a kým je ve věci podána kasační stížnost. V tomto usnesení rozšířený senát poukázal i na možné negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s tím, že správní orgán bude pokračovat ve správním řízení v intencích zrušujícího rozsudku krajského (městského) soudu dříve než bude rozhodnuto o kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku. K tomu uvedl, že za situace, kdy by zrušující rozsudek byl Nejvyšším správním soudem byl zrušen, krajský (městský) soud byl znovu přezkoumával napadené správní rozhodnutí v intencích podané žaloby. Ten, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem by mohl rozhodnout opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná, či dokonce opačná, správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského (městského) soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako že druhé správní rozhodnutí může být napadeno žalobou a následný rozsudek soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Zamezit důsledkům zrušujícího rozhodnutí krajského soudu po dobu řízení o kasační stížnosti lze podle rozšířeného senátu pouze přiznáním odkladného účinku. Předpokladem však je podání návrhu na jeho přiznání stěžovatelem odůvodněného negativními důsledky výkonu rozhodnutí krajského soudu, které Nejvyšší správní soud v každém konkrétním případě posoudí ve vztahu k zákonným podmínkám. Tyto závěry byly sice vysloveny ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2011, ale není důvody z nich nevycházet i za právní úpravy účinné od 1. 1. 2012.

Rozhodnutí krajského (městského) soudu, jímž se napadené správní rozhodnutí ruší, proti němuž byla podána kasační stížnost, má jiné důsledky pro žalobce, který se cítí být rozhodnutím správního orgánu dotčen ve svých subjektivních právech, a jiné pro správní orgán, který rozhodnutí v rámci výkonu jemu svěřené veřejné moci vydal. Jak již dříve Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vyslovil, soudy ve správním soudnictví poskytují primárně ochranu subjektivním veřejným právům a institut odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce, tj. účastníka správního řízení, před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky. Situace, kdy bude možno dospět k závěru, že jsou dány důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti na návrh správního orgánu, tak budou nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak je tomu u žalobce. S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze správnímu orgánu upřít právo, je-li stěžovatelem, podat v případě jeho nesouhlasu s rozhodnutím krajského soudu návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V dané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nežádoucí stav, který v daném případě reálně hrozí, tj. existence dvou rozdílných, příp. protichůdných, správních rozhodnutí, je v rozporu s principem právní jistoty, a lze tedy dovodit, že tyto právní následky napadeného rozsudku by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Přitom přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. února 2012

JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu