8 As 6/2011

Plný text

8 As 6/2011 - 142

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: nezl. M. N., zastoupené zákonnými zástupci Prom. fil. K. N., M. A., Ph.D. a Mgr. M. N., zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2008, čj. MHMP483974/2008, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, čj. 10 Ca 279/2008  78,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalobkyně n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I.
1. Ředitelka Mateřské školy Montessori v Praze 12 rozhodnutím ze dne 14. 7. 2008, čj. 95/2008, nepřijala žalobkyni do mateřské školy podle § 165 odst. 2 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění uvedla, že žalobkyně nesplňovala podmínky stanovené v § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, protože se nepodrobila stanovenému pravidelnému očkování [konkrétně očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím podle § 2 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů].

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 8. 2008, čj. MHMP483974/2008, odvolání žalobkyně zamítl.
II.
3. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, čj. 10 Ca 279/2008  78, zamítl.

4. Městský soud považoval za nesporné, že se žalobkyně nepodrobila očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím. Spornou ovšem zůstala otázka, zda tato skutečnost mohla být zákonným důvodem pro nepřijetí žalobkyně do mateřské školy.

5. K námitce, že stanovení rozsahu a termínů povinného očkování vyhláškou je v rozporu s čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.; dále jen „Úmluva o biomedicíně“), městský soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 5 As 17/2006  66, č. 969/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Dále městský soud uvedl, že čl. 26 bod 1 Úmluvy o biomedicíně připouští omezení výkonu práv podle čl. 5 a čl. 6 této úmluvy. V daném případě se tak stalo zákonem, který určuje povinnost podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování. Příslušný prováděcí předpis pak upravuje členění očkování, mj. i druhy pravidelného očkování a podmínky jeho provedení. Městský soud se proto neztotožnil s namítaným porušením zásady subdelegace k tvorbě práva. Porušení zmíněné zásady neshledal ani Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 5 As 17/2006  66.

6. Městský soud zdůraznil, že při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání je třeba dodržet podmínky stanovené zvláštním předpisem, tedy i § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle tohoto ustanovení předškolní zařízení mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Povinnost podle § 46 odst. 1 věty první uvedeného zákona (povinnost podrobit se pravidelnému očkování v případech a termínech upravených prováděcím právním předpisem) je obecně stanovena vůči všem adresátům bez ohledu na jejich případné další aktivity či činnosti ve zvláštních případech.

7. Námitku žalobkyně, že prováděcí vyhláška nestanoví časové období, ve kterém dítě musí být očkováno proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, a že tudíž neuplynulo období, kdy žalobkyně byla povinna se očkování podrobit, městský soud neshledal důvodnou. Zopakoval, že zákon zavazuje státní orgány, aby do předškolního zařízení bylo přijato pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním. Očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím bylo upraveno jako pravidelné očkování v § 6 vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (která byla platná v době původního řízení o přijetí žalobkyně do mateřské školy). Tato vyhláška stanovila, že základní očkování se provede nejdříve první den 15. měsíce života, přeočkování pak za 6 až 10 měsíců po základním očkování, v odůvodněných případech i později. Věcně shodným způsobem upravuje předmětné očkování i vyhláška č. 537/2006 Sb. (platná v době obnoveného řízení).

8. Městský soud přisvědčil žalobkyni pouze potud, že vyhláška č. 537/2006 Sb. nestanoví výslovně, kdy nejpozději se jednotlivec musí uvedenému typu očkování podrobit. S přihlédnutím k účelu povinnosti podrobit se pravidelnému očkování, jímž je dosažení kolektivní imunity v populaci, lze však podle městského soudu dovodit, že provedení tohoto typu očkování je žádoucí v dětském věku (po 15. měsíci života dítěte). Čím později je totiž očkování provedeno, tím větší je možnost nákazy a šíření nemoci.

9. V posuzované věci nebylo ovšem rozhodné, zda uplynula lhůta, v níž byla žalobkyně povinna podrobit se stanovenému očkování, protože předmětem sporu nebylo porušení povinnosti podle § 46 odst. 1 a 4 zákona o ochraně veřejného zdraví. Podstatnou byla otázka, zda žalobkyně mohla být podle § 50 téhož zákona přijata do mateřské školy, aniž by se podrobila pravidelnému očkování.

10. Podle městského soudu § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví klade větší důraz na prevenci šíření infekčních nemocí u dětí v kolektivních zařízeních předškolního typu, protože je zde vyšší riziko infekce. Je na vůli zákonných zástupců, zda dítě do takového zařízení přihlásí, a předpokládá se, že se přihlašované dítě podrobí zákonem stanoveným podmínkám pro přijetí. Požadavek daný zmiňovaným ustanovením sleduje nejen ochranu veřejného zdraví (která je obecným principem daného zákona), ale i ochranu práv a svobod jiných. Jedná se o kolektivní prevenci a ochranu v užším smyslu. Takový požadavek je podle městského soudu legitimní.

11. Důvody pro odmítnutí podrobit se očkování uváděné v žalobě městský soud nepovažoval za opodstatněné. Subjektivní postoje zákonných zástupců konkrétního dítěte nemohou být v jednotlivých případech zohledněny orgánem rozhodujícím o přijetí dítěte, protože ten je vázán zákonem. Z tohoto důvodu městský soud nepovažoval za vadu, která by vedla ke zrušení napadeného rozhodnutí, nevypořádal-li se žalovaný s tvrzeními, kterými žalobkyně zdůvodňovala své odmítnutí povinnosti podrobit se očkování.

12. Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně nepředstavuje žádné skutečné nebezpečí pro ostatní očkované děti v předškolním zařízení a nemůže ostatní proočkované děti nakazit. Tvrzený stav totiž vychází z předpokladu, že ostatní děti byly očkovány, tedy se podrobily požadavku zákona, přičemž žalobkyně ve skutečnosti těží z jejich získané imunity. Tyto očkované děti navíc podstoupily riziko vedlejších účinků tvrzené v žalobě, žalobkyně si tak nárokuje výsadnější postavení a využívá pozitivního důsledku jednání druhých. Skutečné nebezpečí může navíc hrozit především těm dětem v kolektivu, které se nemohly očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci.

13. Dále městský soud nesouhlasil s námitkou, že uvedená onemocnění nelze považovat za takové ohrožení veřejného zdraví (pro svůj nízký výskyt, menší nebezpečnost a vyšší výskyt vedlejších účinků při očkování proti nim), aby bylo přiměřené omezit právo jednotlivce na souhlas s lékařským zákrokem. Tvrzení žalobkyně opomíjí skutečnost, že nízký výskyt těchto onemocnění byl dosažen právě díky systematickému pravidelnému očkování většiny populace již v dětském věku za účelem dosažení tzv. kolektivní imunity a díky tomu, že odepření očkování bylo ojedinělým jevem. Podle městského soudu je v zájmu veřejného zdraví, aby byl dosažený stav zachován. K tomu ostatně směřují i např. rozhodnutí Komise o přenosných nemocech, které musí být podchyceny včetně zřízení sítě epidemiologického dozoru a kontroly přenosných nemocí (rozhodnutí č. 2000/96/ES a č. 2119/98/ES), podle nichž spalničky, zarděnky a příušnice patří mezi sledované nemoci.

14. Námitky žalobkyně, že napadené rozhodnutí nešetří její práva nabytá v dobré víře, znamená výrazný zásah do jejího života a zasahuje do jejího práva na vzdělání podle čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, městský soud uznal pouze potud, že žalobkyně nabyla práva v dobré víře. Výkon práva pokračovat v docházce do mateřské školy však musí podle městského soudu ustoupit, protože ohrožuje právo na ochranu zdraví jiných. Zásah do práva žalobkyně je důsledkem nerespektování podmínek přijetí do mateřské školy, mezi které patří podrobení se pravidelnému očkování. Při střetu práva žalobkyně na vzdělání s právem ostatních na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny) musí právo jedince ustoupit vyššímu zájmu celku. Realizace tohoto práva žalobkyně byla navíc znemožněna jí samotnou (resp. postojem jejích zákonných zástupců) tím, že nepřistoupila na podmínky stanovené pro všechny stejně.

III.
15. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

16. Stěžovatelka spatřovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se městský soud nevypořádal dostatečně s námitkou směřující proti porušení principu subdelegace k tvorbě práva. Právní otázku zákonnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb. městský soud posoudil navíc nesprávně. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. III ÚS 105/95, a Úmluvu o biomedicíně, která má podle ní sloužit jako měřítko ústavnosti právních předpisů.

17. Rozsudek městského soudu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný i proto, že z odůvodnění nevyplývá, na základě jakých podkladů, listinných či jiných důkazů městský soud dospěl k závěrům při hodnocení míry ohrožení veřejného zdraví. Přitom právě určení, zda existuje potřeba ochrany veřejného zdraví, je pro opodstatněnost zásahu do práv jedince chráněných Úmluvou o biomedicíně rozhodující (viz čl. 26 odst. 1 této úmluvy). Soud pouze uvedl, že nízký výskyt předmětných onemocnění byl dosažen díky systematickému pravidelnému očkování většiny populace již v dětském věku za účelem dosažení tzv. kolektivní imunity a díky tomu, že odepření očkování bylo ojedinělým jevem. Podle stěžovatelky se jedná o odbornou otázku, jejíž posouzení náleží soudním znalcům. Jednoznačný závěr městského soudu není jakkoliv podložený a vzbuzuje pochybnosti již proto, že jasná odpověď na tuto otázku nebyla zatím nalezena ani v řadách odborníků. Výskyt onemocnění je podle stěžovatelky zcela určitě ovlivněn změnou životní úrovně populace, zejm. zvýšením úrovně hygieny, migrací obyvatelstva a řadou dalších okolností. Účinnost očkovacích dávek aplikovaných v minulosti je navíc sporná.

18. V doplnění kasační stížnosti se stěžovatelka ztotožnila se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, čj. 3 Ads 42/2010  92. Je-li vyhláška č. 537/2006 Sb. shledána v rozporu s ústavním pořádkem, rozsah pravidelných očkování, kterým by se mělo podrobit dítě přijímané do předškolního zařízení, není platně stanoven právním předpisem. Pro nesplnění neurčitého příkazu tak nebylo možné stěžovatelku vyloučit z mateřské školy.

IV.
19. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

V.1
20. Při předběžném posouzení věci osmý senát zjistil, že v judikatuře tohoto soudu není řešena jednotně otázka, zda vyhláška č. 537/2006 Sb. (resp. předchozí vyhláška č. 439/2000 Sb.) byla vydána v zákonných mezích, resp. zda nezasahuje do věcí vyhrazených zákonu. Osmý senát proto usnesením ze dne 29. 6. 2011, čj. 8 As 6/2011  108, předložil věc k posouzení rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s. Rozšířený senát rozhodl usnesením ze dne 3. 4. 2012, čj. 8 As 6/2011  120, a vrátil věc k projednání a rozhodnutí osmému senátu.

V.2
21. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

22. Kasační stížnost není důvodná.

23. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že vyhláška č. 537/2006 Sb. nebyla vydána v zákonných mezích, a že tím byl porušen princip subdelegace k tvorbě práva. Rozšířený senát v usnesení čj. 8 As 6/2011  120 uzavřel, že „[r]ámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce č. 537/2006 Sb. odpovídají ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny)“. Na plné odůvodnění tohoto rozhodnutí zdejší soud pro stručnost odkazuje.

24. Rozšířený senát opřel svůj závěr o skutečnost, že zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví vybraným skupinám fyzických osob sice rámcově, ale dostatečně jasně a určitě samotnou povinnost nechat se očkovat, a to v rámci pravidelného nebo zvláštního očkování, a s tím související povinnost podstoupit před tím vyšetření stavu imunity. Vyhláška pak zejména upřesňuje, u jakých infekčních nemocí a v jakých termínech povinnost podrobit se pravidelnému nebo zvláštnímu očkování nastává, a stanoví další podrobnosti. Rozšířený senát se výslovně odklonil od závěru přijatého v rozsudku čj. 3 Ads 42/2010  92 [viz zejm. část IV. b) usnesení rozšířeného senátu čj. 8 As 6/2011  120], odkaz stěžovatelky na tento rozsudek proto nemůže obstát.

25. Opírala-li stěžovatelka svou argumentaci o znění čl. 26 odst. 1 Úmluvy o biomedicíně, rozšířený senát ve zmiňovaném usnesení neshledal, že by Úmluva o biomedicíně bránila tomu, aby podrobnosti týkající se očkovací povinnosti byly upraveny prováděcím právním předpisem, stane-li se tak na základě zákona a v jeho mezích. Článek 26 odst. 1 Úmluvy o biomedicíně stanovící přípustná omezení práv vyplývajících z této úmluvy je analogický druhým odstavcům čl. 8 až čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), které upravují podmínky možného omezení práv a svobod zaručených v prvních odstavcích těchto ustanovení. Jednou z těchto podmínek je, aby omezení byla „stanovena zákonem“, případně „v souladu se zákonem“. Jedná se ovšem o český překlad originálu anglického termínu „prescribed by law“, resp. francouzského „prévues par la loi“, které nemají podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva tak úzký význam, že by se muselo vždy jednat výhradně o zákon jakožto právní akt parlamentu. Postačí, pokud jsou tato omezení příslušných základních práv stanovena „právem“ v materiálním smyslu (včetně např. ustálené judikatury), které má určitou kvalitu. Musí se jednat o právní pravidlo přístupné a přitom dostatečně jasné a předvídatelné, aby poskytovalo ochranu před svévolnými zásahy do zaručeného práva (blíže viz usnesení rozšířeného senátu čj. 8 As 6/2011  120, body 22 a 23).

26. Posouzení sporné otázky ústavnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb. městským soudem zdejší soud neshledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Městský soud opřel své odůvodnění o čl. 26 bod 1 Úmluvy o biomedicíně, který připouští omezení výkonu práv podle čl. 5 a čl. 6 této úmluvy. Uvedl, že v daném případě zákon určuje primární povinnost podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování a příslušný prováděcí předpis pak upravuje další podrobnosti, mj. i druhy pravidelného očkování a podmínky jeho provedení. Dále městský soud odkázal na rozsudek zdejšího soudu čj. 5 As 17/2006  66. Tento rozsudek byl sice po vydání rozsudku městského soudu zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, nicméně nosný důvod pro zrušení předmětného rozsudku byl jiný, byl jím závěr o možnosti porušení ústavního práva stěžovatele na projevení svého náboženství nebo víry. Odůvodnění městského soudu k ústavnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb. bylo dostatečné a souladné se závěry rozšířeného senátu.

27. Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným ani z hlediska námitky, podle níž z rozsudku nevyplývá, na základě jakých podkladů, listinných či jiných důkazů městský soud dospěl k závěrům při hodnocení míry ohrožení veřejného zdraví. Byť úvaha městského soudu k této otázce není v odůvodnění rozsudku výslovně doplněna o odkaz na konkrétní důkazy, ze spisu vyplývá, že je podepřena stanoviskem Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 3. 11. 2009, které si městský soud vyžádal v souladu s § 74 odst. 1 s. ř. s. Ze spisu rovněž vyplývá (viz č. listu 67), že soud zaslal toto stanovisko stěžovatelce k vyjádření, stěžovatelka tak měla možnost se s jeho obsahem seznámit a uplatnit konkrétní námitky a důkazy, kterými by jej zpochybnila. Tohoto práva ostatně stěžovatelka využila, jak vyplývá z podání ze dne 18. 1. 2010, které zaslala městskému soudu.

28. Úvaha městského soudu je navíc v souladu mj. s odůvodněním nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 449/06, který s odvoláním na stanovisko Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva, uvedl, že „očkování je jedním z nejefektivnějších postupů zdravotní prevence vůbec, když se obecně považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu mimořádného poklesu nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny. Nezbytnou součástí preventivního působení očkování je totiž jeho široké nasazení a dosažení vysokého stupně proočkovanosti, kterým je proočkovanost cca 90%.“

29. Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že nižší výskyt předmětných onemocnění může být ovlivněn i jinými faktory než očkováním, stěžovatelka však nenavrhla ani nepředložila žádné důkazy, které by zpochybnily závěr městského soudu, že systematické pravidelné očkování většiny populace podstatně přispívá k vytvoření a udržení kolektivní imunity a snížení výskytu předmětných onemocnění.

30. Stěžovatelka dále namítla, že pro ospravedlnění zásahu do práv jedince chráněných Úmluvou o biomedicíně podle čl. 26 odst. 1 této úmluvy je rozhodující posouzení, zda existuje potřeba ochrany veřejného zdraví. V souladu se závěry rozšířeného senátu v usnesení čj. 8 As 6/2011  120 je třeba podrobit posouzení tvrzeného zásahu testu proporcionality, jak je uplatňován Evropským soudem pro lidská práva (obdobné požadavky vyslovil také Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06). Tento test se skládá ze tří kroků: omezení práva (1) musí být stanoveno „zákonem“, (2) musí sledovat legitimní cíl a (3) musí být přiměřené sledovanému cíli, resp. nezbytné k jeho dosažení.

31. Ke splnění první podmínky se Nejvyšší správní soud vyjádřil již výše (viz zejm. bod 26) a podrobně také v usnesení rozšířeného senátu čj. 8 As 6/2011  120.

32. Legitimním cílem, který právní úprava povinného očkování ve stanovených případech sleduje, je ochrana veřejného zdraví. Legitimitu tohoto cíle potvrdil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06, v němž uvedl, že povinné očkování je „evidentně […] opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých“. Ústavní soud odkázal na omezenou možnost soudního přezkumu stanovení povinného očkování ve vztahu k určitému onemocnění: „Rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje možnost stanovenou explicite v čl. 26 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které je v prvé řadě otázkou politickou a expertní, a proto je tu i velmi omezená možnost ingerence Ústavního soudu. Takové rozhodnutí zákonodárce požívá ve vztahu k citované Úmluvě poměrně velký prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze rozhodnutí zákonodárce (resp. prováděcího předpisu exekutivy) o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu očkování přezkoumávat (margin of appreciation).“ Obdobně ani rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování.

33. Účinnou ochranu základních práv, která jsou v konfliktu s veřejným zájmem na ochraně zdraví, lze podle Ústavního soudu zajistit v případě očkování podstatně šetrněji – spíše než zpochybněním ústavnosti určitého druhu očkování jako takového, pečlivým zvážením okolností individuálního případu. Ostatně ani stěžovatelka nenamítala, že by ochrana veřejného zdraví nepředstavovala legitimní cíl. Zpochybnila pouze, zda je předmětné očkování potřebné k dosažení tohoto cíle. Její námitka tak směřovala k třetímu kroku testu proporcionality  posouzení přiměřenosti/nezbytnosti daných opatření.

34. Pro posouzení třetího kroku testu proporcionality je nezbytné, aby jednotlivec tvrdil výjimečné okolnosti, které by měly převážit nad ochranou veřejného zdraví (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 449/06, podle něhož zde musí existovat „okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby“). Stěžovatelka však v kasační stížnosti žádné takové okolnosti neuvedla. Netvrdila ani, že by povinné očkování zasáhlo do některého z jejích základních práv. Sama tak znemožnila „pečlivé zvážení okolností individuálního případu“, jak požaduje Ústavní soud. Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem námitek uvedených v kasační stížnosti (s výjimkou vad, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti podle § 109 odst. 4 s. ř. s.). Řízení ve správním soudnictví není založeno na zásadě vyšetřovací, soud proto není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za účastníka řízení. Případné žalobní důvody, které by stěžovatelka nezopakovala v kasační stížnosti a jejichž posouzení by nevytkla městskému soudu, Nejvyšší správní soud nemůže v tomto řízení zohlednit.

35. Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelka neprokázala, že by stanovení povinnosti povinného očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím bylo v jejím případě nepřiměřeným zásahem do jejích základních práv (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2011, čj. 5 As 17/2005  120, a ze dne 25. 4. 2012, čj. 4 As 11/2011  97). Žalovaný proto nepochybil, pokud nepřijal stěžovatelku do mateřské školy z důvodu chybějícího povinného očkování.

36. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným ani nezákonným, proto kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

37. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 a contrario za použití § 120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení podle obsahu spisů nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 29. srpna 2012

JUDr. Jan Passer
předseda senátu

Plný text

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 8 As 6/2011-120)

Rozhodnutím ředitelky Mateřské školy Montessori v Praze ze dne 4. 4. 2006 byla žalobkyně přijata do uvedené mateřské školy. Stalo se tak mj. na základě potvrzení dětské lékařky o tom, že dítě absolvovalo základní povinné očkování. Dne 26. 3. 2008 dětská lékařka informovala mateřskou školu o tom, že u ní Hygienická stanice hl. m. Prahy provedla kontrolu a zjistila, že žalobkyni dosud chybí očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím. Ředitelka mateřské školy následně vydala rozhodnutí ze dne 10. 4. 2008 o nařízení obnovy řízení o přijetí žalobkyně do mateřské školy. V odůvodnění rozhodnutí ředitelka konstatovala, že podle zmiňovaných informací není žalobkyně dosud očkována proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím a rodiče žalobkyně i nadále odmítají dát žalobkyni očkovat. Původní potvrzení dětské lékařky o tom, že žalobkyně absolvovala povinné očkování, se tedy ukázalo nepravdivým, a je tudíž dán důvod pro obnovu řízení o přijetí žalobkyně do mateřské školy. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 6. 2008 zamítl, a potvrdil rozhodnutí prvního stupně o nařízení obnovy řízení.

Následně vydala ředitelka mateřské školy rozhodnutí ze dne 14. 7. 2008, jímž v obnoveném řízení rozhodla o nepřijetí žalobkyně do mateřské školy, neboť na základě zmiňovaných informací vyšlo najevo, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro přijetí do mateřské školy. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 8. 2008 zamítl, a rozhodnutí prvního stupně o nepřijetí do mateřské školy potvrdil. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně nesplňuje podmínky stanovené v § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť se nepodrobila pravidelným očkováním, k nimž podle § 2 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 537/2006 Sb., patří také očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím. Zároveň zákonní zástupci žalobkyně nedoložili, že je nezletilá žalobkyně proti nákaze imunní nebo že se očkování nemůže podrobit pro trvalou kontraindikaci. Důvody, pro které rodiče žalobkyně odmítli souhlas s očkováním vydat, nejsou podle žalovaného dostatečně vážné a zásadní. Úmluva o biomedicíně připouští ze zásady svobodného a informovaného souhlasu jednotlivce s jakýmkoli lékařským zásahem možné výjimky, pokud jsou stanoveny zákonem a jsou nezbytné v demokratické společnosti mj. v zájmu ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, čj. 10 Ca 279/2008-78, zamítl. Ani městský soud nepřisvědčil námitce, podle níž je stanovení rozsahu a povinných termínů očkování ve vyhlášce č. 537/2006 Sb. v rozporu s čl. 26 Úmluvy o biomedicíně. Městský soud konstatoval, že omezení výkonu práv podle čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o biomedicíně připouští právě čl. 26 odst. 1 této Úmluvy. K tomuto omezení došlo zákonem, jak Úmluva vyžaduje, konkrétně je obsaženo v § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, který stanoví povinnost podrobit se pravidelnému očkování. Příslušná vyhláška pak upravuje členění očkování, druhy pravidelného očkování a podmínky jeho provedení. Městský soud se tedy neztotožnil s názorem žalobkyně, že v daném případě mohlo k omezení práv žalobkyně vyplývajících z Úmluvy dojít pouze zákonem, odkázal přitom, obdobně jako před ním žalovaný, na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 5 As 17/2005-66, č. 969/2006 Sb. NSS. Městský soud dále poukázal na § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví, podle něhož „[j]esle nebo předškolní zařízení mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, případně má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se očkování nemůže podrobit pro trvalou kontraindikaci“. Povinnost podrobit se v případech a termínech stanovených v prováděcím právním předpisu pravidelnému očkování je pak upravena právě v § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, přičemž odpovědnost za osobu mladší 15 let nese dle § 46 odst. 4 tohoto zákona její zákonný zástupce. K námitce žalobkyně, že vyhláška č. 537/2006 Sb. v daném případě nestanoví časové období, ve kterém musí být dítě očkováno proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, městský soud poznamenal, že v daném případě je rozhodující dikce § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví, který stanoví výslovně, že do předškolního zařízení může být přijato pouze dítě, které se pravidelnému očkování podrobilo. Je přitom na vůli zákonných zástupců, zda dítě do takového zařízení přihlásí či nikoliv. Pokud se tak stane, musí se dítě podrobit v zájmu kolektivní prevence infekčních nemocí stanoveným podmínkám přijetí, tedy i zákonnému očkování. Městský soud neshledal důvodnými ani další námitky žalobkyně.

Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž původně namítala, že se městský soud nedostatečně vypořádal a následně chybně posoudil soulad vyhlášky č. 537/2006 Sb. s Úmluvou o biomedicíně a s Listinou základních práv a svobod, a odkazovala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 105/95, z něhož vyvozovala, že na rozdíl od obecného čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, jakákoli bližší úprava podzákonným právním předpisem nepřichází v úvahu tam, kde Ústava, Listina či mezinárodní smlouva o lidských právech odkazují na to, že omezení daného základního práva může být provedeno pouze zákonem. To je podle stěžovatelky vzhledem k dikci čl. 26 Úmluvy o biomedicíně právě daný případ. Stěžovatelka tedy měla za to, že jakákoli úprava vztahující se k očkovací povinnosti v podzákonném předpisu je z uvedených důvodů nepřípustná.

V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, čj. 3 Ads 42/2010-92, který shledal rozpor předcházející vyhlášky č. 439/2000 Sb. i zmocňovacího ustanovení k jejímu vydání (tj. § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví) s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se ztotožňuje s názorem vyjádřeným v tomto rozsudku, že vyhláška zasahuje do věcí vyhrazených zákonu, neboť stanoví primární povinnosti jednotlivcům.

Žalovaný se ke kasační stížnosti ani k jejímu doplnění nevyjádřil.

Osmý senát Nejvyššího správního soudu se po předběžném posouzení rozhodl předložit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, a to k zodpovězení otázky, zda byla vyhláška č. 537/2006 Sb. vydána v zákonných mezích, resp. zda nezasahuje do věcí vyhrazených zákonu.

Osmý senát má za to, že v dané otázce existuje v judikatuře Nejvyšší správního soudu rozpor. V této souvislosti osmý senát poukazuje na rozsudek pátého senátu ze dne 28. 2. 2006, čj. 5 As 17/2005-66, č. 969/2006 Sb. NSS, na straně jedné a na rozsudek třetího senátu ze dne 21. 7. 2010, čj. 3 Ads 42/2010-92, na straně druhé. V rozsudku sp. zn. 5 As 17/2005 sice schází výslovná argumentace soudu o ústavnosti a zákonnosti příslušné vyhlášky, ale z rozhodnutí tento závěr vyplývá podle osmého senátu implicitně. Bez zaujetí takového názoru by pátý senát nemohl rozhodnout tak, jak rozhodl. Jeho rozsudek byl sice zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, nicméně Ústavní soud se ústavností a zákonností příslušné vyhlášky v podstatě nezabýval. Nosným důvodem pro rozhodnutí Ústavního soudu byl závěr o možnosti porušení ústavního práva stěžovatele na projevení svého náboženství nebo víry. Naopak třetí senát dospěl ve věci sp. zn. 3 Ads 42/2010 k závěru, že vyhláška č. 439/2000 Sb. zasahuje do věcí vyhrazených zákonu, neboť vzhledem ke zcela obecné formulaci § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví stanoví primární povinnosti.

Osmý senát podotýká, že byť pátý a třetí senát rozhodovaly především ve vztahu k vyhlášce 439/2000 Sb., která již byla nahrazena vyhláškou č. 537/2006 Sb., nelze se od názoru třetího senátu bez rozhodnutí rozšířeného senátu odchýlit, neboť jednak i v nyní posuzované věci je původní vyhláška č. 439/2000 Sb. relevantní jakožto právní předpis účinný v době prvního rozhodnutí o přijetí stěžovatelky do mateřské školy, jednak jsou obě vyhlášky z hlediska jejich obsahu obdobné. V podstatě shodný je také pro všechny uvedené věci § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle osmého senátu není zásadní ani to, že pátý i třetí senát rozhodovaly ve věcech správních deliktů spáchaných nerespektováním očkovací povinnosti. I když v těchto případech přistupuje ústavněprávní požadavek nullum crimen, nulla poena sine lege,platí i v jiných oblastech obecný imperativ, podle něhož práva a povinnosti lze ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny). Jen obtížně si lze představit, že by předmětná vyhláška neobstála z hlediska správního trestání, ale byla by shledána vyhovující v posuzované věci, kde nejde striktně řečeno o trestní sankci. Předmětem posouzení rozšířeného senátu by tedy měla být otázka, zda právní úprava povinnosti podrobit se pravidelnému očkování stanovená v § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví a v navazujícím podzákonném předpisu obstojí ve světle ústavněprávního požadavku, podle něhož lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích.

Osmý senát se přitom přiklání k názoru, že tato úprava obstojí. Připomíná přitom, že uvedený ústavní imperativ ukládání povinností na základě zákona neznamená, že by tak bylo možné učinit pouze zákonem; pak by již jakákoliv odvozená normotvorba, s níž Ústava jinak počítá, neměla smysl. Zákonu je vyhrazeno pouze stanovení primárních povinností, tedy zákon musí tyto povinnosti upravovat alespoň rámcově. Předkládající senát konstatuje, že je třeba splnění těchto podmínek posuzovat případ od případu, přičemž eventuální ústavní deficity zákonného zmocňovacího ustanovení nemůže obecný soud s ohledem na čl. 95 Ústavy vyřešit sám, ale musí se obrátit na Ústavní soud. Podle osmého senátu je § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví dostatečně konkrétní, neboť stanoví jednoznačnou povinnost vybrané skupině fyzických osob podrobit se očkování proti infekčním nemocem, přičemž prováděcí právní předpis pouze ve shodě se zmocněním uvedeným v § 46 odst. 6 zákona o ochraně veřejného zdraví upřesňuje, proti kterým infekčním nemocem se očkuje a popisuje provedení tohoto očkování. Na rozdíl od třetího senátu osmý senát neshledal výrazné odlišnosti od legislativního řešení trestní odpovědnosti za šíření nakažlivé nemoci. Podle třetího senátu trestněprávní úprava stanoví na rozdíl od právní úpravy očkování veškeré znaky jednání reprobovaného zákonem a podzákonný předpis obsahuje pouze výčet onemocnění. Osmý senát má naopak za to, že rovněž u prováděcí vyhlášky k § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví se jedná především o výčet nemocí, proti nimž je nutno se pravidelně očkovat, přičemž samotnou očkovací povinnost jednoznačně stanoví zákon. Upravuje-li prováděcí předpis podrobněji podmínky provedení očkování, nejedná se dle předkládajícího senátu o odlišnost, která by měla vést k jinému závěru než u trestněprávní úpravy.

Osmý senát tedy usnesením ze dne 29. 6. 2011, čj. 8 As 6/2010-108, rozhodl o postoupení věci rozšířenému senátu.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a její upřesnění ve vyhlášce č. 537/2006 Sb. odpovídají ústavněprávním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Nejvyšší správní soud věc vrátil k projednání a rozhodnutí osmému senátu.

Plný text

8 As 6/2011 - 108

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně nezl. M. N., zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2008, čj. MHMP483974/2008, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, čj. 10 Ca 279/2008  78,

t a k t o :

Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí žalovaného

1. Žalovaný rozhodnutím ze 28. 8. 2008, čj. MHMP483974/2008, zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ředitelky Mateřské školy Montessori v Praze 12 ze dne 14. 7. 2008, čj. 95/2008. Tímto rozhodnutím nebyla žalobkyně přijata do mateřské školy podle § 165 odst. 2 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“).

II. Řízení před městským soudem

2. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, čj. 10 Ca 279/2008  78, zamítl.

3. Městský soud zdůraznil, že s odkazem na § 69 s. ř. s. jako s žalovaným jednal pouze s Magistrátem hlavního města Prahy a nikoli též s mateřskou školou. Za nesporné v dané věci považoval, že se nezletilá žalobkyně nepodrobila očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím; sporné mezi účastníky řízení zůstalo, zda tato skutečnost mohla být zákonným důvodem pro nepřijetí žalobkyně do mateřské školy.

4. K námitce, že stanovení rozsahu a termínů povinných očkování vyhláškou je v rozporu s čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, publ. pod č. 96/2001 Sb. m. s. (dále jen „Úmluva“), městský soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 5 As 17/2006  66, č. 969/2006 Sb. NSS, s tím, že nevidí důvod, proč se od těchto závěrů v tomto případě odchýlit. Uvedl, že omezení výkonu práv podle čl. 5 a 6 Úmluvy připouští čl. 26 bod 1 Úmluvy. V daném případě se tak stalo zákonem, v němž je stanovena povinnost podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování. Příslušný prováděcí předpis pak upravuje členění očkování, mj. i druhy pravidelného očkování a podmínky jeho provedení. Městský soud se s žalobkyní namítaným porušením zásady subdelegace k tvorbě práva neztotožnil. Doplnil, že porušení tohoto principu nebylo shledáno ani Nejvyšším správním soudem v uvedeném rozsudku.

5. Při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání je dle městského soudu třeba dodržet podmínky stanovené zvláštním předpisem, tedy i § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“), podle něhož jesle nebo předškolní zařízení mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Stanoví-li § 46 odst. 1 věty prvé zákona č. 258/2000 Sb. povinnost všem adresátům této právní normy podrobit se, v případech a termínech upravených v prováděcím právním předpisu, stanovenému druhu pravidelného očkování, přičemž odpovědnost za splnění této povinnosti osobou, která nedovršila patnáctý rok svého věku, nese dle § 46 odst. 4 téhož zákona její zákonný zástupce, jde o obecně stanovenou povinnost vůči všem adresátům (omezení jejich práva, aby zákrok byl činěn jen s jejich souhlasem v uvedeném smyslu) bez ohledu na jejich případné další aktivity, činnosti či účasti ve zvláštních případech.

6. K tvrzení žalobkyně, že prováděcí vyhláška v daném případě nestanoví časové období, ve kterém musí být dítě očkováno proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, a že tudíž neuplynulo období, kdy byla povinna se očkování podrobit, městský soud konstatoval, že zákon zavazuje orgán státu k tomu, aby do předškolního zařízení bylo přijato pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním. V návaznosti na rekapitulaci obsahu vyhlášky č. 439/2000 Sb., platné v době původního řízení, resp. nyní platné vyhlášky č. 537/2006 Sb., městský soud přisvědčil žalobkyni potud, že prováděcí vyhláška bez zřejmého důvodu výslovně nestanoví, kdy nejpozději se musí osoba uvedenému typu očkování podrobit. Lze však dle něho se zřetelem k účelu zákonem založené povinnosti podrobit se pravidelnému očkování, jehož smyslem je dosažení kolektivní imunity v populaci, dovodit, že je aplikace tohoto typu očkování žádoucí po prvním dnu 15. měsíce života dítěte, tedy v dětském věku, neboť čím později je očkování provedeno, tím větší je možnost nákazy a šíření nemoci.

7. V daném případě však dle městského soudu byla spornou otázka, zda mohla být žalobkyně podle § 50 č. 258/2000 Sb. přijata do mateřské školy, ač se pravidelnému očkování nepodrobila. Stanoví-li dané ustanovení výslovně, že do předškolního zařízení může být přijato pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, akcentuje tak vyšší důraz na prevenci šíření infekčních nemocí u dětí v kolektivních zařízeních předškolního typu, neboť je zde vyšší riziko infekce. Městský soud zdůraznil, že je na vůli zákonných zástupců, zda dítě do takového zařízení přihlásí či nikoli. Předpokládá se ovšem, že se přihlašované dítě podrobí zákonem stanoveným podmínkám pro přijetí, tedy i stanovenému pravidelnému očkování před nástupem do zařízení, ač obecně by této povinnosti, založené na bázi tzv. kolektivní imunity, mohlo dostát později. Požadavek daný citovaným ustanovením sleduje nejen ochranu veřejného zdraví (jako obecný princip zákona) ale i ochranu práv a svobod jiných. Jde o kolektivní prevenci a ochranu v užším smyslu. Takový požadavek je dle městského soudu legitimní.

8. Důvody pro odmítnutí podrobit se očkování uváděné v žalobě městský soud nepovažoval za relevantní s tím, že subjektivní postoje zákonných zástupců konkrétního dítěte nemohou být v jednotlivých případech zohledněny orgánem rozhodujícím o přijetí dítěte, neboť ten je zákonem vázán. Proto absence vypořádání se s důvody pro odmítnutí podrobit se očkování uvedenými v odvolání v napadeném rozhodnutí nepředstavovala dle městského soudu vadu, která by vedla ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

9. Městský soud nepřisvědčil tvrzení, že žalobkyně nepředstavuje žádné reálné nebezpečí pro ostatní očkované děti v předškolním zařízení, neboť i kdyby se snad některým z předmětných onemocnění nakazila (což není pravděpodobné pro jejich malý výskyt), nemůže ostatní proočkované děti nakazit. Uvedl, že tvrzený stav jednak vychází z toho, že ostatní děti byly očkovány, tedy se podrobily požadavku zákona, přičemž žalobkyně pak za tohoto stavu vlastně těží z jejich získané imunity včetně toho, že riziko vedlejších účinků žalobou tvrzené tyto očkované děti podstoupily, nárokuje si tak výsadnější postavení a využívá pozitivního důsledku jednání druhých. Konstatoval, že reálné nebezpečí pak může hrozit především těm dětem v kolektivu, které se nemohly očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Nesouhlasil ani s tím, že uvedená onemocnění pro svůj nízký výskyt, menší nebezpečnost a vyšší výskyt vedlejších účinků při očkování proti nim nelze považovat za takové ohrožení veřejného zdraví, aby bylo adekvátní omezovat práva jedince na souhlas s lékařským zákrokem. Tato úvaha dle městského soudu opomíjí fakt, že nízký výskyt těchto onemocnění byl dosažen právě díky systematickému pravidelnému očkování většiny populace již v dětském věku za účelem dosažení tzv. kolektivní imunity, resp. právě tím, že odepření očkování bylo ojedinělým jevem. Dle městského soudu je pak zcela v zájmu veřejného zdraví, aby byl dosažený stav zachován; k tomu ostatně směřují i např. rozhodnutí Komise o přenosných nemocech, které musí být podchyceny včetně zřízení sítě epidemiologického dozoru a kontroly přenosných nemocí (rozhodnutí č. 2000/96/ES a č. 2119/98/ES), dle nichž patří mezi sledované nemoci i spalničky, zarděnky a příušnice.

10. Namítala-li žalobkyně, že napadené rozhodnutí nešetří její práva nabytá v dobré víře, znamená výrazný zásah do jejího života a zasahuje do jejího práva na vzdělání garantovaného v čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, městský soud nezpochybnil, že sama nezletilá žalobkyně nabyla práva v dobré víře, výkon práva pokračovat v docházce do mateřské školy však musí dle městského soudu ustoupit, neboť ohrožuje právo na ochranu zdraví jiných. Zásah do práva žalobkyně je důsledkem nerespektování podmínek přijetí, nepodrobení se pravidelnému očkování (a to ani poté, kdy byla tato překážka zjištěna). Při střetu práva žalobkyně na vzdělání s garantovaným právem na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny) musí právo jedince ustoupit vyššímu zájmu celku, když nadto realizace tohoto práva jedince byla znemožněna jím samým (resp. postojem jeho zákonných zástupců) tím, že nepřistoupil na podmínky, stanovené pro všechny stejně.

III. Kasační stížnost

11. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení, a z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. pro nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu.

12. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřovala stěžovatelka v tom, že se městský soud podle ní na straně 7 v odstavci 2 rozsudku zcela nedostatečně vypořádal s námitkou brojící proti porušení principu subdelegace k tvorbě práva, uvedenou v bodě III. žaloby. Právní otázku zákonnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb. posoudil městský soud dle stěžovatelky nesprávně.

13. Stěžovatelka doplnila, že městský soud při hodnocení míry ohrožení veřejného zdraví, která dle čl. 26 odst. 1 Úmluvy opodstatňuje aplikaci očkování proti vůli jedince, dovodil, že nízký výskyt těchto onemocnění byl dosažen právě díky systematickému pravidelnému očkování většiny populace již v dětském věku za účelem dosažení tzv. kolektivní imunity, resp. právě tím, že odepření očkování bylo ojedinělým jevem. Z odůvodnění rozsudku však dle stěžovatelky nevyplývá, na základě jakých podkladů, listinných či jiných důkazů městský soud k těmto závěrům dospěl. Městský soud v tomto směru argumentoval v oblasti nikoliv právní, ale v oblasti odborné, která náleží soudním znalcům. Jednoznačný závěr není jakkoli podložený a vzbuzuje pochybnosti již proto, že na tuto otázku ani v řadách odborníků zatím nebyla nalezena jasná odpověď. Výskyt onemocnění je dle stěžovatelky zcela určitě ovlivněn změnou životní úrovně populace, zejm. zvýšením úrovně hygieny, migrací obyvatelstva a řadou dalších okolností. Účinnost očkovacích dávek aplikovaných v minulosti je navíc sporná. I z těchto důvodů považovala stěžovatelka napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Přitom právě určení, zda zde existuje potřeba ochrany veřejného zdraví, je pro opodstatněnost zásahu do práv jedince chráněných Úmluvou rozhodující.

14. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, čj. 3 Ads 42/2010  92, jehož závěry lze na její případ částečně aplikovat. Je-li vyhláška č. 537/2006 Sb. shledána v rozporu s ústavním pořádkem, není platně právním předpisem stanoven rozsah pravidelných očkování, kterému by se podle § 50 zákona č. 258/2000 Sb. mělo podrobit dítě přijímané do jeslí nebo předškolního zařízení. Pro nesplnění neurčitého příkazu tak ani nebylo možné stěžovatelku vyloučit. Rozsudek městského soudu je dle stěžovatelky z důvodu nesprávného posouzení právní otázky aplikovatelnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb. nezákonný.

IV. Vyjádření ke kasační stížnosti

15. Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.

V. Sporná otázka

16. Pro posouzení věci je podstatné zodpovědět mj. otázku, zda byla vyhláška č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, resp. ji nahrazující vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, vydána v zákonných mezích, resp. zda nezasahuje do věcí vyhrazených zákonu.

17. Nejvyšší správní soud se uvedenou otázkou opakovaně zabýval a její řešení není v judikatuře tohoto soudu jednotné.

18. V rozsudku ze dne 28. 2. 2006, čj. 5 As 17/2005  66 (č. 969/2006 Sb. NSS), soud vyšel z názoru o zákonnosti vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Tento závěr se neopírá o výslovnou argumentaci soudu, z kontextu rozhodnutí je však bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že soud tento názor zaujal implicitně. Uvedenou otázku totiž pro své rozhodnutí nezbytně nutně musel řešit.

19. Rozsudek č. 969/2006 Sb. NSS byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06. Ústavní soud však nezpochybnil ústavnost povinnosti podrobit se určitému druhu očkování, upravené v zákonné i podzákonné rovině (srov. zejm. část IV/a nálezu, příp. shodně odst. 4, 5 odlišného stanoviska soudce Jana Musila). Závěr týkající se povinnosti podrobit se určitému druhu očkování byl vysloven pouze obiter dictum a Ústavní soud v jiné části odůvodnění uvedl, že vyhláška nebyla mj. správními soudy aplikována (srov. zejm. část III nálezu). Aniž by chtěl předkládající osmý senát zpochybnit závěr Ústavního soudu o neaplikaci vyhlášky pátým senátem, nepochybuje o tom, že se pátý senát musel zákonností vyhlášky zabývat a že tato otázka byla podstatná pro jeho rozhodnutí, byť její vyřešení nemuselo vést k přímé aplikaci vyhlášky. Lze přitom uzavřít, že ani zrušující nález Ústavního soudu nevedl ke zpochybnění implicitního závěru pátého senátu o zákonnosti vyhlášky č. 439/2000 Sb. Nosným důvodem nálezu, který byl také pouze v této části zpochybněn odlišným stanoviskem, pak byla pouze shledaná možnost porušení práva stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru (čl. 16 Listiny základních práv a svobod).

20. V rozsudku ze dne 21. 7. 2010, čj. 3 Ads 42/2010  92 (www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud dovodil, že vyhláška č. 439/2000 Sb. vybočuje ze zákonných mezí, resp. zasahuje do věcí vyhrazených zákonu, neboť mj. v důsledku zcela obecné formulace § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. vyhláška stanoví primární práva a povinnosti. Podpůrně soud poukázal i na skutečnost, která se jeví s ohledem na argumentaci účastníků relevantní i v nyní posuzované věci, totiž, že vyhláška neurčuje, do kdy je nutno podrobit se povinnému očkování.

21. Předkládající osmý senát především konstatuje, že pro rozhodnutí v nyní posuzované věci je nutné vyřešit, zda byla vyhláška č. 439/2000 Sb. (účinná v době původního řízení o přijetí stěžovatelky do mateřské školy), resp. vyhláška č. 537/2006 Sb. (účinná v době obnoveného řízení o přijetí stěžovatelky do mateřské školy), vydána v zákonných mezích, resp. zda neukládá sama o sobě povinnosti nad rámec zákona.

22. V této souvislosti osmý senát podotýká, že byť pátý a třetí senát rozhodovaly především ve vztahu k vyhlášce č. 439/2000 Sb. (třetí senát nejprve jen mimochodem zmínil, že již byla nahrazena vyhláškou č. 537/2006 Sb., na čísle listu 8 rozsudku však nepochybně dochází k závěru, že i vyhláška č. 537/2006 Sb., zasahuje do věcí vyhrazených zákonu a je v rozporu s ústavním pořádkem), nejedná se o odlišnost, která by osmému senátu umožnila nerespektovat dříve vyslovený právní názor třetího senátu. Vedle použití vyhlášky č. 439/2000 Sb. v původním řízení stěžovatelky a vedle zřejmých odkazů třetího senátu na obě vyhlášky osmý senát poukazuje i na zřejmou podobnost obou podzákonných předpisů. Ta by učinila případné odlišení této věci od věcí posuzovaných pátým a třetím senátem dosti umělým a rozhodnutí věci osmým senátem bez dalšího by mohlo být považováno za pokus vyhnout se rozhodovací pravomoci rozšířeného senátu.

23. Bez významu není ani skutečnost, že v případech rozhodnutých pátým a třetím senátem a ve věci rozhodované předkládajícím senátem je podstatný nejen obsah podzákonného předpisu, ale také obsah zmocňovacího ustanovení, tj. zejm. § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. Toto ustanovení se přitom ve vztahu ke všem třem věcem prakticky shoduje.

24. Dále předkládající osmý senát vychází z předpokladu, že byť byl názor pátého senátu implicitní, jednalo se o otázku, kterou tento senát musel pro své rozhodnutí vyřešit, a o rozporu mezi právními názory pátého a třetího senátu nelze pochybovat.

25. Osmý senát vážil také význam skutečnosti, že pátý a třetí senát rozhodovaly, na rozdíl od věci posuzované předkládajícím senátem, ve věci týkající se správního trestání. To se výrazně projevilo mj. v argumentaci třetího senátu při shledaném překročení zákonných mezí vyhláškou. Předkládající senát však uzavřel, že jej rozdíl v projednávaných věcech neopravňuje k rozhodnutí věci, aniž by se obrátil na rozšířený senát. Jistě platí, že zejména v oblasti správního trestání je nutné trvat na dodržení zásady nullum crimen sine lege, tedy že konkrétní skutková podstata trestaného jednání musí mít oporu v zákonu, nikoliv v podzákonném právním přepisu. To ovšem nezeslabuje ústavní imperativ, podle kterého lze ukládat povinnosti pouze na základě zákona a v jeho mezích. Jen obtížně si pak lze představit, že by předmětná vyhláška nebyla shledána vyhovující z hlediska správního trestání, ale obstála by v nyní posuzované věci, kdy výsledkem nerespektování předmětné povinnosti nebyl stricto sensu správní trest. I zde platí, že by rozhodnutí věci osmým senátem bez dalšího mohlo být považováno za popření rozhodovací pravomoci rozšířeného senátu.

26. Osmý senát by se tak octl v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu při volbě kteréhokoliv řešení. Věc proto v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupil rozšířenému senátu. Předmětem posouzení rozšířeného senátu by měla být zejména otázka, zda povinnost podrobit se pravidelnému očkování, upravená zákonem č. 258/2000 Sb. (zejm. § 46) a navazující podzákonnou normou (vyhláškou č. 439/2000 Sb., resp. č. 537/2006 Sb.) obstojí ve světle ústavního požadavku, podle nějž lze ukládat povinnosti pouze na základě zákona a jen v jeho mezích (čl. 2 odst. 4 Ústavy, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

27. Osmý senát Nejvyššího správního soudu se při předběžné poradě senátu přiklonil k názoru, že povinnost podrobit se pravidelnému očkování, založená zákonem č. 25/2000 Sb. a dále upřesněná vyhláškou č. 439/2000 Sb., resp. vyhláškou č. 537/2006 Sb., nevybočuje z ústavního požadavku, podle nějž lze ukládat povinnosti pouze na základě zákona a jen v jeho mezích.

28. Ústavní soud spojuje odvozenou normotvorbu s dodržením několika zásad. Těmi jsou 1) vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard, 2) pravomoc oprávněného subjektu a 3) nezasahování do věcí vyhrazených zákonu, resp. zákaz stanovovat primární práva a povinnosti podzákonným předpisem (srov. i třetím senátem citovaný nález ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 45/2000).

29. Předkládající senát při předběžné poradě dospěl shodně se třetím senátem k závěru, že vyhláška č. 439/2000 Sb., resp. vyhláška č. 537/2006 Sb. byly vydány k tomu oprávněným subjektem a že z § 46 zákona č. 258/2000 Sb. jednoznačně vyplývá záměr zákonodárce upravit předmětnou problematiku nad zákonný standard, resp. podzákonným předpisem. Další úvahy se tak soustředí na otázku, zda podzákonná úprava nezasahuje do věcí vyhrazených zákonu, tedy zda nestanoví primární práva a povinnosti.

30. Zde třetí senát dovodil, že zákon vytvořil Ministerstvu zdravotnictví neomezený prostor pro úvahu, které druhy vakcinace zařadí mezi tzv. „pravidelné“, na něž se bude vztahovat zákonná povinnost „podrobit se očkování“. Formulaci § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. pak třetí senát shledal „naprosto obecnou“.

31. Předkládající senát především připomíná, že ústavní imperativ stanovování povinností pouze na základě zákona neznamená stanovování povinností pouze zákonem. V takovém případě by totiž odvozená normotvorba, připuštěná např. i články 78 resp. 79 odst. 3 Ústavy, prakticky pozbyla svého smyslu (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl ÚS 5/01). Právě proto však vyvstává otázka, co lze rozumět stanovením primární povinnosti, vyhrazené pouze zákonu, a jaký je prostor pro stanovení odvozené povinnosti, jež může vyplývat i z prováděcího právního předpisu. V této úvaze je třeba věnovat pozornost nejprve zmocňovacímu ustanovení a až poté prováděcímu předpisu.

32. Zmocňovací ustanovení musí v oblastech, na něž se vztahuje výhrada zákona (tedy typicky stanovování povinnosti), upravovat předmětné vztahy alespoň rámcově, resp. v základních rysech (srov. např. Z. Šín, Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika, C. H. BECK, Praha, 2003, str. 75 a násl.; nebo J. Kněžínek, P. Mlsna, J. Vedral, Příprava návrhů právních předpisů – Praktická pomůcka pro legislativce, Úřad vlády ČR, Praha, 2010, str. 84 a násl.; příp. čl. 49 Legislativních pravidel vlády, schválených usnesením vlády ze dne 19. 3. 1998, č. 188, ve znění pozdějších změn /www.vlada.cz/). Potud by mělo upravit mj. podmínky výkonu veřejné moci a obsah skutkových podstat přestupků a jiných správních deliktů. Prováděcí právní předpisy pak nemohou mj. obsahovat právní úpravu, která zákon neprovádí, ale doplňuje, tj. např. stanoví výjimky ze zákonných ustanovení, aniž by je alespoň rámcově upravoval zákon, a povinnosti, které prováděný zákon vůbec nepředpokládá.

33. Předkládající senát je přesvědčen, že nelze naformulovat obecná a za všech okolností platná kritéria, s jejichž pomocí by bylo možné vždy a bez jakýchkoliv pochybností stanovit, zda prováděcí předpis nestanoví primární práva a povinnosti. V každém jednotlivém případě je tedy nutné vážit rozložení povinností mezi zmocňovacím ustanovením a prováděcím předpisem, přičemž míra obecnosti zmocňovacího ustanovení, která ještě obstojí, se může v různých případech lišit. Pouze pro úplnost předkládající senát připomíná, že s ohledem na článek 95 Ústavy obecný soud nemůže sám řešit případné deficity zákonného zmocňovacího ustanovení - na rozdíl od nedostatků podzákonné úpravy.

34. Podle § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. mají vymezené skupiny fyzických osob povinnost „podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování“. Ustanovení § 46 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb. ponechává úpravu členění očkování – tedy i vymezení pravidelného očkování, rovněž prováděcímu právnímu předpisu. První citované ustanovení tak stanoví pouze obecnou povinnost podrobit se očkování. I ve spojení s druhým zmíněným ustanovením je ponecháno prováděcímu předpisu vymezit druh očkování, resp. nemoci, proti nimž je očkování prováděno, stejně jako termíny a případy očkování. Systematickým výkladem lze však ještě ze zákona č. 258/2000 Sb. dovodit, že povinnost podrobit se očkování se vztahuje pouze na očkování proti infekčním nemocem (srov. zejm. název i obsah hlavy III. zákona č. 258/2000 Sb.).

35. Předkládající senát dospěl k závěru, že zákonná povinnost podrobit se očkování proti infekčním nemocem i přes míru své obecnosti ve světle ústavních požadavků kladených na zákonné zmocnění ještě obstojí. Prováděcí předpis (vyhláška č. 439/2000 Sb., resp. vyhláška č. 537/2006 Sb.) totiž v souladu se zmocněním pouze upřesnil, proti kterým z infekčních nemocí se očkuje a popsal provedení takového očkování.

36. Na rozdíl od třetího senátu přitom předkládající senát dospěl k závěru, že lze poukázat i na paralelu s legislativně technickým řešením trestněprávní odpovědnosti za šíření nakažlivé nemoci. Třetí senát uvedl, že trestněprávní úprava stanoví veškeré znaky reprobovaného jednání zákonem a podzákonný předpis obsahuje pouze výčet onemocnění. Zmocňovací ustanovení § 46 zákona č. 258/2000 Sb. však rovněž stanoví jednoznačně definovanou povinnost podrobit se pravidelnému očkování proti infekčním nemocem. Lze jistě argumentovat tak, že prováděcí předpis poté definuje pravidelné očkování – ve skutečnosti se však stejně jako v trestněprávní úpravě jedná především o výčet nemocí, proti nimž je očkováno a „mezistupeň“ definice pravidelného očkování nemá na rozložení povinností vyplývajících ze zákona a z vyhlášky prakticky žádný vliv. Upravuje-li pak prováděcí předpis podrobněji podmínky provedení očkování, nejedná se podle předkládajícího senátu o odlišnost, která by měla vést k jinému závěru než u trestněprávní úpravy.

37. V této souvislosti si je předkládající senát vědom rozdílu mezi jím posuzovanou věcí a případy řešenými pátým a třetím senátem. Tento rozdíl spočívá v důsledku odmítnutí očkování pro žalobce. Ve věcech řešených dříve Nejvyšším správním soudem odmítnutí očkování vyústilo v přímou sankci v rámci správního trestání. Ve věci nyní řešené předkládajícím senátem se nejednalo o případ přímé sankce v podobě správního trestu, ale o nemožnost účastnit se veřejné aktivity, kterou právní úprava podmiňuje mj. absolvováním očkování. Jakkoliv tato skutečnost není podstatná pro rozhodnutí rozšířeného senátu o odlišných právních názorech, předkládající senát ji pro úplnost stručně zmiňuje.

38. V jím posuzované věci je totiž relevantní i ustanovení § 50 zákona č. 258/2000 Sb., podle nějž „Jesle nebo předškolní zařízení mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci.“. To má pak vliv i na argument týkající se třetím senátem shledaného nedostatku lhůty, do kdy je nutno podrobit se povinnému očkování. Ve věci posuzované předkládajícím senátem lze totiž (na rozdíl od věci třetího senátu) systematickým výkladem bezpochyby dovodit, že očkování je nutno podrobit se nejpozději v okamžiku, kdy má být dítě přijato do zařízení vymezeného v citovaném ustanovení.

39. V této souvislosti předkládající senát ve své úvaze vážil i smysl právní úpravy. Tím je předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. Účelem očkování přitom není pouze ochrana konkrétního očkovaného jednotlivce, ale také ochrana veřejného zdraví. Vyjdeme-li z premisy, že očkování má být v důsledku vytvoření kolektivní imunity účinné jako prostředek kolektivní ochrany společnosti před nákazou, je zřejmé, že má chránit i jednotlivce, kteří nemohli podstoupit očkování z objektivních důvodů (např. pro trvalou kontraindikaci). Ochranou veřejného zdraví a uložením očkovací povinnosti tedy společnost chrání i ty, kteří se z objektivních důvodů nemohou chránit individuálně. Jedná se o vyjádření sociální solidarity, která je nezbytným prvkem fungování moderní společnosti. Zde pak může být legitimní i vyloučení jednotlivce, který odmítá projevit svou solidaritu ve veřejném prostoru, z některých aktivit týkajících se tohoto prostoru – tedy např. dítěte, které neprodělalo povinná očkování, z návštěvy jeslí nebo předškolního zařízení.

40. Předkládající senát nepovažoval za nutné zohlednit ve své argumentaci rozšířenému senátu otázky související s věcným posouzením vhodnosti či nutnosti očkování a zejm. jeho rozsahu. Jistě by bylo možné nalézt argumenty svědčící ve prospěch očkování či jeho určitého rozsahu, stejně jako argumenty proti němu. Předkládající senát však uzavřel, že stanovit právní úpravou rozsah povinného očkování je především odbornou a politickou otázkou. Soud tedy obecně musí projevit vyšší míru zdrženlivosti při posuzování toho, zda je zařazení očkování proti některému druhu nemoci vhodné či ne. Zásah soudu (podle okolností obecného nebo Ústavního) nepřichází v úvahu v případě shledané nevhodnosti určité úpravy, ale teprve v případě, kdy právní úprava zjevně vybočí z mezí, jež vážou zákonodárce, tj. zejm. pokud zasáhne do práv chráněných ústavním pořádkem.

41. V této souvislosti je na místě uvést pouze tolik, že garance jednotlivých základních práv (např. práva na soukromí a v jeho rámci práva na autonomní rozhodování) obvykle připouští jejich možné omezení (s podmínkou omezení na základě zákona, a typicky např. ve prospěch veřejného zdraví) a je i předmětem jejich vzájemného vyvažování. Jen namátkou tak lze uvést ve vztahu k čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nejen znění výjimek v rámci těchto článků, ale i čl. 31 Listiny, příp. ve vztahu k článkům 5, resp. 6 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.) článek 26 téže Úmluvy. Předkládající senát je však přesvědčen, že relevantní právní úprava, která má být předmětem posuzování v této věci a tedy i rozšířeného senátu, nevybočuje z imperativu ochrany základních lidských práv způsobem, který by si žádal zásahu soudu.

42. Očkovací povinnost tedy může představovat i v moderní demokratické společnosti nezbytné opatření pro ochranu veřejného zdraví. Jako příklad lze uvést spalničky, kdy stěžovatelka odmítla očkování proti zarděnkám, příušnicím a právě spalničkám. Jedná se o chorobu, která může vést k úmrtí nakažených dětí, a jejíž výskyt s nejtěžšími následky lze nalézt i v současné Evropě (srov. http://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/mm4914a2.htm, nebo http://news.bbc.co.uk/2/hi/health/769381.stm). Pro úplnost předkládající senát podotýká, že odkazované příklady slouží pouze obecné ilustraci závažnosti daného infekčního onemocnění. Předkládající senát se v dosavadní fázi řízení nezabýval otázkou, zda v konkrétním případě stěžovatelky představovala povinnost podrobit se očkování mj. proti spalničkám opatření nezbytné v demokratické společnosti k ochraně veřejného zdraví. Z uvedeného důvodu předkládající senát zatím ani neprovedl důkaz obsahem uvedených webových stránek.

43. Rozšířenému senátu pak předkládající senát ze shora vyložených důvodů navrhuje, aby se za existujícího rozporu v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu přiklonil k (třebas implicitnímu) názoru pátého senátu.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. M. D., JUDr. M. M., JUDr. J. V., JUDr. K. Š., JUDr. J. C. a JUDr. M. T.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.

Účastníci se mohou vyjádřit k tomuto usnesení ve lhůtě jednoho týdne od jeho doručení.

V Brně 29. června 2011

JUDr. Jan Passer
předseda senátu