7 Azs 142/2026

Plný text

7 Azs 142/2026 - 52
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: B. H., zastoupen Mgr. O. N., ustanoveným advokátem se sídlem [adresa] Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočka Olomouc ze dne 9. 7. 2026, č. j. 74 Az 22/202639,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. O. N., advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 12 270 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2026, č. j. OAM221/BABA01BA062026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný rozhodl o zastavení řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále též „zákon o azylu“), ve spojení s § 25 písm. i) téhož zákona. Opakovanou žádost žalobce posoudil jako nepřípustnou.

II.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud uvedl, že žalobcovy obavy, že v případě návratu do Uzbekistánu bude čelit vážnému nebezpečí ze strany státních orgánů, již byly předmětem meritorního přezkumu předchozí žalobcovy žádosti. Jako jediná nová skutečnost sdělená žalobcem byla shledána žalovaným tvrzená obava v souvislosti s poskytnutím anonymního rozhovoru do rádia, v němž se měl žalobce vyjadřovat protirežimně, avšak ani tu krajský soud neshledal důvodem pro meritorní posouzení žádosti. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.

III.

[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost podle § 103 odst. 1 s. ř. s. Namítal nesprávné posouzení právní otázky soudem, neboť krajský soud podle něj vyložil podmínky přípustnosti opakované žádosti podle § 11a odst. 1 zákona o azylu nepřiměřeně restriktivně. Po skončení předchozího řízení poskytl rozhovor Rádiu Svoboda, v němž kritizoval uzbeckou vládu a prezidenta. Nesouhlasil s postupem krajského soudu, který relevanci této nové okolnosti odmítl pouze s poukazem na její údajnou účelovost, anonymitu vystoupení a absenci předchozí politické aktivity. Zdůraznil, že posouzení přípustnosti opakované žádosti nemůže být fakticky zaměněno za úplné meritorní hodnocení důvodnosti žádosti a založeno na předčasném odmítnutí nového tvrzení jako nevěrohodného či účelového. Samotná skutečnost, že v rozhovoru nebylo uvedeno jméno stěžovatele, bez dalšího nepostačuje k závěru, že jeho veřejné protivládní vystoupení nemůže zakládat riziko pronásledování či vážné újmy. Krajský soud měl přezkoumat, zda žalovaný novou skutečnost posoudil ve světle aktuálních informací, nikoli pouze převzít závěr o nezměněné situaci v Uzbekistánu.

[4] Stěžovatel rovněž namítal, že skutkový stav nebyl zjištěn v rozsahu, který by žalovanému umožňoval učinit spolehlivý závěr, že stěžovatelem nově uvedené skutečnosti nejsou relevantní. Přestože žalovaný nebyl povinen prokázat existenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, byl povinen zjistit skutkový stav alespoň v takovém rozsahu, aby mohl spolehlivě posoudit, zda nově tvrzené skutečnosti mohou svědčit o možnosti pronásledování nebo vystavení vážné újmě. Žalovaný ze stručně vyjádřené obavy stěžovatele, že „oni všechno ví“, nemohl učinit spolehlivý závěr o nemožnosti jeho identifikace. Bylo namístě blíže objasnit zejména okolnosti uskutečnění rozhovoru, jeho obsah a způsob zveřejnění a případnou rozpoznatelnost stěžovatele podle hlasu či dalších okolností. Stěžovatel byl proto přesvědčen, že při zjišťování skutkového stavu došlo k vadám řízení před správním orgánem, které mohly mít přímý vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného.

[5] Stěžovatel vytýkal krajskému soudu nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť v klíčových částech neobsahuje dostatečně konkrétní skutkové a právní úvahy. Není patrné, proč krajský soud z anonymity rozhovoru dovodil faktickou nemožnost identifikace stěžovatele uzbeckými státními orgány, ani proč má předchozí politická neaktivita stěžovatele vylučovat relevanci jeho následného veřejného vystoupení. Irelevance subjektivní obavy je založena na předchozím závěru o účelovosti tvrzení, aniž by byla samotná účelovost přesvědčivě odůvodněna. Soud se tak fakticky nezabýval tím, zda stěžovatelem tvrzené obavy mohou představovat relevantní novou skutečnost pro účely § 11a odst. 1 zákona o azylu.

[6] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

IV.

[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační uvedl, že jak napadené rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Rozhodnutí krajského soudu považoval za srozumitelné a obsahující dostatek relevantních důvodů. Odkázal na správní spis, napadené rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl, popřípadě odmítl jako nepřijatelnou.

V.

[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodovalli před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Soud přijme kasační stížnost k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

[9] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.

[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[11] K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu odkazuje Nejvyšší správní soud na ustálenou judikaturu, podle které platí, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností a jak o nich uvážil, resp. proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů (nálezy ÚS ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/200352, ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/200462, atp.).

[12] Vymezeným požadavkům napadený rozsudek dostál. Je z něj zřejmé, z jakého skutkového stavu soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je právně posoudil. Krajský soud vypořádal všechny žalobní námitky, včetně stěžejní námitky týkající se poskytnutí anonymního rozhovoru do Rádia Svoboda (body 22–23 rozsudku krajského soudu). Současně se v bodě 26 zabýval tím, zda nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu stěžovatele, která by mohla zakládat opodstatněnost jeho nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Lze dodat, že nepřezkoumatelnost nezpůsobuje ani to, že se krajský soud ve svém rozsudku ztotožní s částí odůvodnění správního orgánu a na tuto výslovně odkáže (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005130, ze dne 11. 7. 2023, čj. 1 As 169/202258, bod 17, či usnesení NSS ze dne 30. 7. 2026, čj. 22 Azs 101/202634, bod 12).

[13] Důvod k přijetí kasační stížnosti k věcnému přezkumu neshledal Nejvyšší správní soud ani v námitkách poukazujících na nedostatečně zjištěný skutkový stav. V tomto ohledu připadá v úvahu – jako důvod k přijetí kasační stížnosti k věcnému přezkumu – toliko hrubé pochybení krajského soudu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, ze dne 1. 3. 2017, čj. 6 As 256/201679, bod 21, ze dne 13. 5. 2020, čj. 6 Afs 7/202052, bod 23, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2019, čj. 2 Az 301/201837, bod 12, ze dne 11. 3. 2020, čj. 2 Azs 279/201945, bod 16, ze dne 11. 8. 2023, čj. 8 As 120/202228, bod 9, či ze dne 31. 3. 2026, čj. 22 Azs 300/202548, bod 9).

[14] Převážná část kasační argumentace míří k tvrzenému chybnému hodnocení žádosti, pokud jde o novost tvrzení týkajících se rozhovoru do Rádia Svoboda. K rozhovoru došlo až po skončení řízení o předchozí žádosti. Žádost byla posouzena plně v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, který se problematikou „novot“ zabýval mnohokrát (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/200965 či ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 325/201916, č. 4012/2020 Sb. NSS nebo usnesení téhož soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 3 Azs 236/202233, a další). Pro přípustnost opakovaných žádostí je třeba, aby v konkrétním případě existovaly „nové skutečnosti nebo zjištění“, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Smyslem je na jedné straně umožnit nové posouzení v případech, kdy nové skutečnosti nebo zjištění skutečně mohou vést k jinému rozhodnutí než o žádosti předchozí, a na druhé straně zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí. Věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/200965).

[15] Žalovaný a následně krajský soud měli při rozhodování k dispozici aktuální zprávu o Uzbekistánu a správně vyhodnotili absenci takových nových skutečností dle § 11a odst. 1 zákona o azylu, které by byly důvodem pro věcné posouzení jeho nové žádosti. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/201196, na který odkazuje také stěžovatel, rozšířený senát dospěl k tomu, že: „Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu s § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany. Obsahujeli opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví.“

[16] Nově uvedené skutečnosti musí být azylově relevantní. Je na stěžovateli, aby tyto skutečnosti relevantním způsobem prezentoval, tedy aby unesl břemeno tvrzení. Lze přisvědčit krajskému soudu, že tyto požadavky nenaplňuje zcela vágní tvrzení stěžovatele, že byť rozhovor poskytl anonymně, tak „oni všechno ví“ a mohou jej vyhledat a pronásledovat. Závěr krajského soudu o účelovosti tvrzení stěžovatele byl vztažen primárně k tomu, jak by byl či mohl být stěžovatel ve zemi původu postihován za rozhovor, který poskytl anonymně. Lze připomenout, že v případě obou žádostí stěžovatel rovněž zřetelně tvrdil, že se obává návratu do vlasti, neboť v Uzbekistánu s ním bylo zahájeno trestní řízení pro obchodování s lidmi a hrozí mu trest odnětí svobody. Stěžovatel nikdy nebyl politicky aktivní a v souvislosti se svým politickým postojem neměl nikdy žádné potíže, což ani netvrdil.

[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal existenci žádné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jakož ani existenci pochybení krajského soudu takové intenzity, které by mohlo vést k přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/202139). Napadený rozsudek koresponduje s ustálenou judikaturou, která dává odpověď na kasační a v konečném důsledku rovněž žalobní námitky. S ohledem na uvedené důvody kasační stížnost v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[18] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se v důsledku rozhodnutí ve věci samé stal bezpředmětným, proto o něm soud samostatně nerozhodoval (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/202037, či ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 As 57/201923).

[19] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/202033, bod 53, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/202128, bod 18). Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Ustanovenému zástupci, Mgr. O. N. soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby – první poradu s klientem vč. převzetí a přípravu zastoupení a doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 9 240 Kč [§ 9 odst. 5 a § 7 bod 5 advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů v celkové výši 900 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající této dani, tj. o 2 130 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného zástupce činí částku ve výši 12 270 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. října 2026

David Hipšr
předseda senátu