7 Azs 155/2026

Plný text

7 Azs 155/2026 - 42
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: P. Ch. H., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2026, č. j. 24 A 29/2026  36,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 7. 2026, č. j. KRPA23769111/ČJ2026000022ZZC byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů. Žalovaný vyšel z toho, že žalobci bylo dne 19. 2. 2026 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na 42 měsíců, které nabylo právní moci dne 20. 2. 2026. Od právní moci měl žalobce dobu k vycestování do 20 dnů. Žalobce podal dne 15. 4. 2026 žádost o udělení mezinárodní ochrany, která byla dne 5. 5. 2026 shledána jako nepřípustná. Proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany podal žalobce žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku, Krajský soud v Brně však žalobě odkladný účinek nepřiznal usnesením ze dne 3. 7. 2026. Žalobce se následně dostavil dne 20. 7. 2026 na cizineckou policii, aby vyřešil své pobytové oprávnění. Žalovaný ale na základě výše uvedeného zjistil, že žalobce pobývá na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, proto přistoupil k jeho zajištění.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Za podstatný v dané věci považoval běh doby pro vycestování a její případné stavení. Podle městského soudu začala žalobci plynout doba k vycestování den následující po 20. 2. 2026, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. Doba plynula do 2. 3. 2026, kdy žalobce podal proti rozhodnutí o správním vyhoštění žalobu, která má ze zákona odkladný účinek. V tento den zbývalo ze stanovené doby 10 dnů pro vycestování. Městský soud se dále zabýval otázkou, zda podání žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění staví dobu k dobrovolnému vycestování. Jak upozornil, tuto otázku neřeší judikatura jednotně a pátý senát NSS ji usnesením ze dne 8. 10. 2025, č. j. 5 Azs 67/2024  34 předložil rozšířenému senátu k rozhodnutí. Jeho závěr však nemůže na výsledku nynější věci nic změnit. I kdyby městský soud vyšel z výkladu pro žalobce příznivějšího, pak podání žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění staví dobu k dobrovolnému vycestování, a zbývajících 10 dnů z této doby by se opětovně rozběhlo den následující po dni 1. 4. 2026 (tohoto dne nabyl právní moci rozsudek č. j. 42 A 6/2026  25, kterým městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí o správním vyhoštění). Doba k vycestování by se tak znovu rozběhla dne 2. 4. 2026 a uplynula dne 11. 4. 2026 (od 12. 4. 2026 by se tedy žalobce nacházel na území ČR neoprávněně). Žalobce dne 15. 4. 2026 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Na základě té získal postavení žadatele o mezinárodní ochranu a svědčilo mu právo setrvat na území ČR, jelikož rozhodnutí o správním vyhoštění pozbylo vykonatelnosti (ačkoliv uplynula doba pro vycestování). A to až do 7. 7. 2026, kdy nabylo právní moci usnesení, kterým Krajský soud v Brně nepřiznal odkladný účinek žalobě proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně. Tím se stalo rozhodnutí o správním vyhoštění opět vykonatelným a „obnovila se“ již uplynulá doba pro dobrovolné vycestování. Podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je důvodem pro stavení doby k vycestování (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 3. 10. 2023, č. j. 5 Azs 50/2021  33). Lze ale stavět pouze dobu, která běží a ještě neuplynula. Žalobci doba k vycestování uplynula již před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podání této žádosti neobnovilo již uplynulou dobu k dobrovolnému vycestování. Městský soud dále korigoval závěr žalovaného, podle něhož se žalobce od 20. 5. 2026 do 20. 7. 2026 nacházel na území EU a smluvních států neoprávněně. Žalobce totiž byl až do rozhodnutí Krajského soudu v Brně o nepřiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně oprávněn setrvat na území (tedy až do 7. 7. 2026). Tato dílčí nepřesnost však podle městského soudu neměla na zákonnost rozhodnutí žalovaného žádný vliv. Pobytové oprávnění pak nelze dovozovat z průkazu žadatele o mezinárodní ochranu, jak tvrdil žalobce. Průkaz je totiž neplatný, jestliže jeho držitel již není žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Důvod zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců tak obstál, neboť žalobci doba k vycestování již uplynula.

II.

[3] Žalobce (stěžovatel) rozsudek městského soudu napadl kasační stížností. Tvrdí, že kasační stížnost je přijatelná, protože se týká otázky, která není judikaturou řešena, popř. není řešena jednotně. Jedná se o otázku běhu doby pro vycestování po ukončení správního řízení o správním vyhoštění, jeli podána proti tomuto rozhodnutí žaloba a následně vyhoštěný cizinec podá žádost o mezinárodní ochranu. Podle stěžovatele městský soud přezkoumatelným způsobem nevysvětlil účel doby pro vycestování, ačkoliv je to podstatné pro otázku, zda se tato doba podáním žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění a podáním žádosti o mezinárodní ochranu staví či přerušuje. Podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se doba k vycestování přerušuje, pokud je v jejím průběhu cizinec zajištěn. Doba stanovená k vycestování má cizinci umožnit, aby uspořádal svoje záležitosti a zajistil si dopravu mimo území. Pro potřeby běhu doby k vycestování je podle stěžovatele nutné vycházet z toho, že správní řízení ve věci správního vyhoštění a řízení o žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud má žaloba odkladný účinek a je podána včas, představují jeden celek. V případě podání žaloby se běh doby pro vycestování přeruší a po pravomocném rozhodnutí o žalobě tato doba začne běžet znovu v plné délce. Hodnocení městského soudu je proto podle stěžovatele nesprávné a doba pro vycestování začala znovu běžet až ode dne 1. 4. 2026. Stěžovatel rovněž namítal, že soud vyšel z výroku prvostupňového správního rozhodnutí, podle kterého byla stanovena doba k vycestování v délce 20 dnů. Tento výrok je ale v rozporu s odůvodněním, v němž je uvedeno, že byla stanovena doba k vycestování v délce 30 dnů. Podle stěžovatele jde o rozpor mezi výrokem a odůvodněním, který může mít za následek nicotnost výroku. Městský soud i správní orgány by v takovém případě vycházely z nesprávně zjištěného skutkového a právního stavu. Stěžovatel má tedy za to, že se od 12. 4. 2026 nenacházel neoprávněně na území ČR. Dne 15. 4. 2026 podal žádost o mezinárodní ochranu v době, kdy se na území ČR nacházel oprávněně, protože stanovená doba k vycestování, ať v délce 20 nebo 30 dnů, ještě neuplynula. Současně má stěžovatel za to, že i podáním žádosti o mezinárodní ochranu došlo k přerušení doby stanovené k vycestování, nikoliv pouze k jejímu stavení.

[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III.

[5] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přijatelností kasační stížnosti (v dané věci rozhodovala u městského soudu samosoudkyně). Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba ji odmítnout pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pro věcný přezkum by bylo nutné, aby řešená právní otázka měla přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu 1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo 2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021  28).

[6] Žádná z těchto podmínek zde splněná není a kasační stížnost je nepřijatelná.

[7] V této věci stěžovatel v kasační stížnosti předkládá otázku běhu doby pro vycestování stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Řešení této otázky mělo vliv na závěr správních orgánů i městského soudu o tom, zda stěžovatel v době rozhodnutí o zajištění pobýval na území ČR neoprávněně. Stěžovatel má v tomto ohledu v prvé řadě za to, že městský soud přezkoumatelným způsobem nevysvětlil účel doby pro vycestování, ačkoliv je to podstatné pro otázku, zda se tato doba staví nebo přerušuje.

[8] Argumentace stěžovatele tedy svým obsahem míří předně na nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku. Judikatura již podrobně vymezila kritéria nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatečné zdůvodnění. Za nepřezkoumatelný bude považován rozsudek, ze kterého není patrné, jaký skutkový stav vzal orgán rozhodující ve věci za rozhodný, jakým způsobem postupoval při utváření právního závěru a proč považuje argumentaci účastníka řízení za nesprávnou (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004  62, či ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008  75, obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06). V projednávané věci však městský soud vzal v potaz všechny relevantní skutečnosti a argumenty, dostatečně se s nimi vypořádal a své závěry řádně zdůvodnil. Žádnou konkrétní argumentaci týkající se účelu doby pro vycestování stěžovatel v žalobě ani neuplatnil. V tomto směru tedy kasační stížnost nemůže být přijatelná.

[9] Městský soud v dané věci zohlednil i výklad, podle něhož žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění dobu k vycestování staví. Poukázal v této souvislosti na dvě rozdílné judikatorní linie, přičemž podle jedné z nich nemá podání žaloby ve věci uložení správního vyhoštění žádný vliv na běh doby k vycestování, podle druhé z nich se pak právě doba k vycestování podáním žaloby staví. Ohledně tohoto rozporu, jak již bylo výše uvedeno, byla věc pod sp. zn. 5 Azs 67/2024 postoupena rozšířenému senátu NSS k rozhodnutí. Městský soud si této skutečnosti byl vědom, konstatoval však, že ani závěr rozšířeného senátu nemůže ve věci nic změnit. Vycházel z výkladu příznivějšího pro stěžovatele, tedy z toho, že se podáním žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění doba k dobrovolnému vycestování staví. A dospěl v návaznosti na to k závěru, že stěžovatel se od 12. 4. 2026 nacházel na území ČR neoprávněně.

[10] Městský soud ani žalovaný při posouzení běhu doby k vycestování nevybočili z žádné judikatorních linií, podle nichž se doba k vycestování podání žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění nanejvýš staví. To, že by se tato doba měla podáním žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění přerušovat, z judikatury neplyne, naopak i shora již zmíněné předkládací usnesení č. j. 5 Azs 67/2024  34, jasně vychází z toho, že se taková doba staví (viz např. jeho bod 22). O přerušení doby k vycestování se navíc zmiňuje pouze stěžovatelem odkazovaný § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle kterého se běh doby k vycestování přerušuje zajištěním cizince, pokud je cizinec zajištěn v jejím průběhu. Taková (zvláštní) situace však v případě stěžovatele nenastala. Městský soud ve věci použil výklad pro stěžovatele příznivější, a ani tak nedospěl k závěru, že by stěžovateli doba k vycestování běžela déle než do 11. 4. 2026. Daná část argumentace stěžovatele pak nemůže být přijatelná tím spíše, že institutem přerušení doby pro vycestování stěžovatel v žalobě ani výslovně neargumentoval.

[11] Pro závěr o přijatelnosti kasační stížnosti pak není dostatečná ani argumentace stěžovatele ohledně toho, že správní řízení o správním vyhoštění a řízení o žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění tvoří jeden celek. Podle ustálené judikatury NSS tvoří jednotu pouze správní řízení před správními orgány obou stupňů. Soudní řízení však součástí správního řízení není, ani není jeho pokračováním. Podáním žaloby se zahajuje soudní řízení před krajským (městským) soudem, které je řízením novým a samostatným (viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004  110, č. 735/2006 Sb. NSS, nebo novější rozsudek NSS ze dne 23. 5. 2025, č. j. 5 As 31/2025  26, bod 17, či ze dne 25. 8. 2025, č. j. 10 As 146/2025  46, bod 8). Pro řízení o správním vyhoštění z tohoto pravidla neplatí žádná výjimka. Proto nelze dojít k závěru, že by doba pro vycestování neběžela v období mezi právní mocí správního rozhodnutí o správním vyhoštění a okamžikem podání žaloby proti tomuto rozhodnutí.

[12] Výklad žalovaného i městského soudu vztahující se k běhu doby pro vycestování má proto dostatečnou oporu v dosavadní judikatuře. Doba pro vycestování v délce 20 dní stěžovateli běžela od 21. 2. 2026, tedy den po právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. Plynula až do dne 2. 3. 2026, kdy stěžovatel podal správní žalobu. Podáním správní žaloby došlo ke stavení doby k vycestování a její běh pokračoval po dni, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy od dne 2. 4. 2026. Doba k vycestování uplynula dne 11. 4. 2026.

[13] Stěžovatel dále upozornil na rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí o správním vyhoštění. Ve výroku tohoto rozhodnutí je stanovena doba k vycestování do 20 dní od dne nabytí právní moci rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je ale uvedena doba do 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí. K tomu Nejvyšší správní soud předesílá, že tuto argumentaci stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti (viz například rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2024, č. j. 8 As 224/2023  64, body 25–32), navíc se jedná o jiné (samostatně napadnutelné) správní rozhodnutí. Vzhledem k významu rozhodnutí o zajištění, jehož důsledkem je omezení svobody cizince, resp. významu rozhodnutí o správním vyhoštění pro podstatu nyní řešené věci, k tomu Nejvyšší správní soud dodává, že rozpor mezi výrokem a odůvodněním je nepochybně vadou správního rozhodnutí, která nicméně může mít různě závažný dopad. V nyní posuzované věci je zřejmé, že zohlednění tohoto rozporu by nemělo na situaci stěžovatele vliv. Pokud by doba k vycestování činila 30 dní, běžela by (za použití výkladu vstřícného ke stěžovateli) oproti výše uvedenému běhu doby až do dne 15. 4. 2026, kdy stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu. Tímto dnem by z doby pro vycestování uběhlo 24 dnů a zbývalo by 6 dnů. Ani řízení o žádosti o mezinárodní ochranu totiž dobu k vycestování nepřerušuje, ale staví (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 3. 10. 2023, č. j. 5 Azs 50/2021  33, zejm. body 33 a 35). Stěžovatel byl oprávněn setrvat na území ČR až do dne 7. 7. 2026, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Brně o nepřiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně. Dnem 8. 7. 2026 by opětovně pokračovala doba k vycestování a skončila by dne 13. 7. 2026 (žalobce se na cizineckou policii dostavil až dne 20. 7. 2026).

[14] Nejvyšší správní soud neshledal přijatelnost kasační stížnosti ani na základě poslední části argumentace, v níž stěžovatel namítal, že i podáním žádosti o mezinárodní ochranu došlo k přerušení doby stanovené k vycestování. Jak však bylo uvedeno již výše, řízení o žádosti o mezinárodní ochranu dobu k vycestování pouze staví (viz shora již zmíněné usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 Azs 50/2021  33). Ani podání žádosti o mezinárodní ochranu tak nemohlo stanovenou dobu k vycestování přerušit a změnit náhled na její běh, jak byl popsán městským soudem.

IV.

[15] Z napadeného rozsudku je podle Nejvyššího správního soudu patrné, že závěry městského soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou. Městský soud vypořádal všechny žalobní body a nedopustil se zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soudu neshledal důvod se od závěrů městského soudu odchýlit, a proto odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s).

[16] Co se týká nákladů řízení, odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost je na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti druhem zjednodušeného věcného přezkumu rozhodnutí krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020  33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021  28, bod 18). Stěžovatel v řízení úspěch neměl a nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. října 2026

Milan Podhrázký
předseda senátu