Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: N. Q. D., zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 8. 2026, č. j. 60 A 17/2026-41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2026, č. j. OAM-1838-31/PP-2025, žalovaný podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana Evropské unie, neboť je důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Současně mu podle § 87e odst. 4 téhož zákona žalovaný stanovil lhůtu 35 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Žalovaný dovodil aktuálnost nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku z povahy a rozsahu dřívější trestné činnosti žalobce a z toho, že zkušební doba stanovená do 9. 9. 2027 trvá.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který rozsudkem ze dne 18. 8. 2026, č. j. 60 A 17/2026-41, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[4] Stěžovatel poukázal na to, že v napadeném rozhodnutí přihlédl k tomu, že v případě odsouzení žalobce se jednalo o úmyslné jednání, kterého se žalobce dopouštěl s cílem finančního zisku. Zároveň dosud neuplynula zkušební doba stanovená do 9. 9. 2027. Stěžovatel již s ohledem na tyto okolnosti dovodil aktuálnost existence nebezpečí narušení veřejného pořádku. K nutnosti trvání zachování zkušební doby stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018-49. K charakteru páchané činnosti stěžovatel zdůraznil, že se žalobce dopouštěl velmi závažné trestné činnosti a upozornil na společenské nebezpečí drogové trestné činnosti. Žalobce v rámci organizované skupiny zastával hlavní funkci, o čemž svědčí o výše uloženého úhrnného trestu v trvání 10 let a zařazení do věznice s ostrahou. Stěžovatel má proto za to, že v napadeném rozhodnutí nevycházel jen z předchozího odsouzení žalobce, ale přihlédl i k dalším podstatným skutečnostem, kterými jsou například charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, ale i další okolnosti, např. doba páchání trestného činu, a zejména doba, která uplynula od jeho spáchání, chování stěžovatele po vykonání trestu odnětí svobody. Při tomto zhodnocení stěžovatel přihlédl k jeho chování po jeho propuštění na svobodu, kdy se zabýval jeho aktuálním chováním, a to jak již na základě provedené pobytové kontroly či tvrzení žalobce, které uvedl při svém výslechu dne 9. 12. 2025. Tento výslech má vzhledem k plynutí času mnohem více vypovídající hodnotu o chování žalobce po jeho propuštění než dokumenty, které krajský soud v napadeném rozsudku považoval za stěžejní. Krajský soud vytýkal stěžovateli, že si neopatřil usnesení trestního soudu o podmíněném propuštění, zprávy z věznice o chování žalobce ve výkonu trestu, informace probační a mediační služby, případně další dokumenty o životě žalobce po propuštění. Stěžovatel k tomuto uvedl, že žalobce byl podmíněně propuštěn již dne 9. 9. 2020, tedy před 6 lety, a proto nebyla požadována případná zpráva z věznice zaměřená na chování žalobce ve věznici. Navíc byl žalobce podmíněně propuštěn a lze tedy předpokládat, že se ve věznici choval řádně, aby mohlo být vyhověno jeho žádosti o podmíněné propuštění. Stěžovatel má tedy za to, že nepochybil, neboť při aplikaci výhrady veřejného pořádku zohlednil individuální chování a situaci žalobce. Vycházel přitom především ze sdělení, které učinil žalobce sám při provedeném výslechu. Stěžovateli nelze klást k tíži, když místo opatření si podkladů provedl rovnou výslech žalobce, při kterém zjišťoval mimo jiné chování a život žalobce po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému k dalšímu řízení.
[5] Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[7] V projednávané věci stěžovatel nepředestřel žádnou právní otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost správních soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku soud nedovodil ani z obsahu napadeného rozsudku či ze soudního a správního spisu. Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu. V projednávané věci proto kasační soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal.
[8] Výkladem pojmů veřejný pořádek a závažné narušení veřejného pořádku se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS. Důvodnému nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku při posuzování žádostí o přechodný pobyt podle zákona o pobytu cizinců se pak opakovaně věnoval např. v rozsudcích ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, ze dne 7. 12. 2021, č. j. 7 Azs 282/2021-40, ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33, ze dne 15. 11. 2023, č. j. 6 Azs 267/2023-28, a usnesení ze dne 2. 5. 2024, č. j. 1 Azs 32/2024-35, či ze dne 18. 9. 2025, č. j. 7 Azs 153/2025-55. Krajský soud v uvedené věci postupoval v souladu s touto judikaturou, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný v žalobcově případu neprokázal skutečné a aktuální nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku, neboť se v podstatě omezil na konstatování mimořádné závažnosti minulé trestné činnosti žalobce a na stále plynoucí zkušební dobu podmíněného propuštění, bez zhodnocení dalších relevantních individuálních okolností žalobcova aktuálního jednání.
[9] Současně krajský soud správně reflektoval závěry Nejvyššího správního soudu, že samotné spáchání trestné činnosti nemůže být „automatickým“ důvodem pro zamítnutí žádosti a vždy je třeba přihlédnout k závažnosti spáchané trestné činnosti, délce uloženého trestu a především posoudit, zda jsou tyto okolnosti důkazem osobního chování představujícího současnou hrozbu ve výše uvedeném smyslu (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022-57, č. 4523/2023 Sb. NSS). Tvrzení stěžovatele, že přihlédl k chování žalobce po jeho propuštění na svobodu, kdy se zabýval jeho aktuálním chováním, přitom nelze přisvědčit. Z obsahu napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že stěžovatel chování žalobce po jeho podmíněném propuštění v roce 2020 nijak nehodnotil. Rozhodujícím faktorem pro závěr stěžovatele o aktuálnosti hrozby v nyní projednávané věci bylo pouze samotné odsouzení žalobce k trestu odnětí svobody v trvání 10 let a skutečnost, že dosud neuplynula zkušební lhůta podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaný na str. 7 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že „do uplynutí zkušební doby existence aktuálního nebezpečí narušení pořádku stále trvá.“ Z rozsudku č. j. 2 Azs 285/2022-57, však vyplývá, že „Paušalizované hodnocení skutečnosti, že odsouzený byl podmíněné propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, a tedy za trvání zkušební doby podmíněného propuštění i nadále bez dalšího vždy u něho hrozí závažné narušení veřejného pořádku, jak to učinily žalovaná a krajský soud, však není přípustné.”
[10] Pokud jde o argumentaci stěžovatele týkající se provedeného výslechu, tato je mimoběžná. Dne 9. 12. 2025 proběhl výslech žalobce a jeho syna, který byl zaměřen zejména na rodinné poměry žalobce a jeho vztah se synem. V tomto smyslu se pak promítl i do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud byly v rámci tohoto výslechu získány nějaké informace o chování žalobce po jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tyto v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou zmíněny a žalovaný je v napadeném rozhodnutí ve vztahu k nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku nehodnotí.
[11] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.
[12] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53, nebo usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2026
David Hipšr
předseda senátu