Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

7 Azs 153/2025

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 21. 8. 2025Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: HIPŠR DavidECLI:CZ:NSS:2025:7.Azs.153.2025.45
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 21. 8. 2025

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Milana Podhrázkého a Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: Q. T. N., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) T. D. N., II) T. T. K. H., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2025, č. j. 30 A 2/2025-100,

takto:
I. Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
II. Žalobci se ukládá povinnost, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti shora označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2024, č.j. OAM-9139-28/PP-2024 (dále též „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím byla podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žalobcova žádost podaná dne 19. 6. 2024 o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR jakožto rodinného příslušníka občana EU, který sám není občanem EU, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek (výrok I.); podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena lhůta 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí k vycestování z území ČR (výrok II.). Současně s kasační stížností stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku.

[2] V návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatel uvedl, že by pro něj následky rozsudku krajského soudu a rozhodnutí žalovaného znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti současně není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, přičemž újma, která by mohla vzniknout jiným osobám, by byla menší než újma hrozící stěžovateli. Měl za to, že žádné jiné osobě v důsledku přiznání odkladného účinku kasační stížnosti újma nehrozí. Uvedl, že v důsledku nabytí právní moci napadeného rozhodnutí pozbyl oprávnění pobývat na území ČR podle § 87y odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, možnost žádat o vydání osvědčení o jeho existenci podle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců a počala mu běžet lhůta k vycestování z území ČR v délce 30 dnů od právní moci žalobou napadeného rozhodnutí. Přiznáním odkladného účinku této kasační stížnosti by došlo ex lege k obnovení oprávnění stěžovatele pobývat na území ČR podle § 87y odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, práva žádat o vydání osvědčení o oprávněnosti jeho pobytu na území České republiky ve formě vízového štítku podle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců a v souvislosti s tím i práva žádat o zastavení probíhajícího řízení o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace. Uvedl, že jedině přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti s výše popsanými důsledky je způsobilé předejít nenahraditelné újmě bezprostředně hrozící stěžovateli, jeho družce a zletilé dceři spočívající ve významném narušení jejich rodinného a ustáleného soukromého života.

[3] Ačkoliv žalovaný stěžovateli podle § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců odmítl vydat osvědčení o oprávněnosti jeho pobytu na území ČR z důvodu dříve uloženého správního vyhoštění, stěžovatel je přesvědčen, že mu vzniklo oprávnění pobývat na území ČR podle § 87y odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců v souvislosti s podáním žádosti a že předchozí správní vyhoštění, jehož doba zákazu vstupu na území ČR uplynula před podáním žádosti, nebrání vzniku oprávnění pobývat na území ČR. Uvedené měl potvrdit rovněž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 11. 2024, č. j. 9 A 57/2024-33 přijatém ve skutkově obdobném případě a Krajský soud v Plzni v usnesení ze dne 13. 1. 2025, č. j. 57 A 69/2024-46 přijatém právě v případě stěžovatele. V jeho případě přitom nebyly dány ani jiné překážky vzniku oprávnění k pobytu na území ČR.

[4] Následně zrekapituloval svoji rodinnou situaci. Sdílí společnou domácnost s družkou, paní T. T. K. H., držitelkou povolení k trvalému pobytu, a jejich společnou zletilou dcerou N. T. D., státní občankou ČR přihlášenou k trvalému pobytu na území ČR. Zatímco družka stěžovatele se věnuje výdělečné činnosti, z níž živí stěžovatele i zletilou dceru, stěžovatel zajišťuje veškeré domácí práce. Stěžovatel se taktéž věnuje výchově a osobní péči o svou zletilou dceru, která má i přes nabytí zletilosti k němu blízké osobní vazby a citové pouto, přičemž jeho vycestování na předem nepředvídatelnou dobu z území ČR by mohlo nevratně ohrozit její duševní zdraví a pohodu. Družka stěžovatele se pak potýká se zdravotními problémy, přičemž psychická a faktická podpora a jeho pomoc se zajištěním chodu domácnosti je pro ni nenahraditelná. Ani zletilou dceru, ani družku stěžovatele přitom nelze nutit k přesídlení do země původu. Osobní přítomnost stěžovatele na území ČR je tak z pohledu péče, podpory a výchovy zletilé dcery a pomoci družce se zajištěním domácích prací a chodu domácnosti nezbytná, nepostradatelná a nenahraditelná. I přechodné odloučení rodinných příslušníků by jim mohlo přivodit nenahraditelnou újmu. Hrozí zpřetrhání blízkých osobních vazeb mezi nimi, významné narušení rodinného života a nevratný zásah do ustáleného soukromého života. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti považuje za stěžejní v zájmu zachování svých procesních práv v soudním řízení.

[5] Stěžovatel rovněž nemá téměř žádnou možnost, jak by mohl upravit svůj pobytový status přímo na území ČR, čemuž svědčí i zahájené řízení o správním vyhoštění z území. Jediným pobytovým oprávněním, o nějž by stěžovatel na území ČR i přes svou nejistou pobytovou situaci mohl požádat, je dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území ČR podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, na jehož udělení není právní nárok. Bude-li pak stěžovatel donucen k vycestování z území, bezprostředně mu hrozí dlouhodobé odloučení od jeho rodinných příslušníků, a to s ohledem na nesplnění podmínek pro vydání pobytového oprávnění za účelem společného soužití rodiny a stanovené kvóty pro ekonomickou migraci ze země jeho původu.

[6] Stěžovatel je přesvědčen, že přiznání odkladného účinku by nebylo ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem. V případě zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku je pak nutné vážit s pomocí testu proporcionality intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího stěžovateli s intenzitou narušení veřejného zájmu. Stěžovatel byl v roce 2015 pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Uložený trest odnětí svobody vykonal ke dni 13. 5. 2018, kdy byl rovněž propuštěn. Trestná činnost stěžovatele se vztahovala k období let 2013 až 2014. K trestné činnosti se stěžovatel částečně doznal a v průběhu trestního řízení poskytoval orgánům činným v trestním řízení veškerou nezbytnou součinnost. Dne 23. 1. 2025 došlo k zahlazení odsouzení stěžovatele. Vzhledem k délce doby, která od spáchání trestné činnosti uplynula, výkonu uloženého trestu před více než 5 lety, absenci jakéhokoliv dalšího záznamu o pravomocném odsouzení a zahlazení tohoto odsouzení má stěžovatel za to, že veřejný zájem na vycestování stěžovatele z území ČR nemůže za současné rodinné a osobní situace stěžovatele převážit nad zájmem na zachování a ochraně soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho rodinných příslušníků.

[7] Podle názoru žalovaného nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku. Proto navrhl jeho zamítnutí. Za hrozící návrat do země původu stěžovatel může sám, neboť se dopustil závažné trestné činnosti. Stěžovatel netvrdil, že by v důsledku okamžitého výkonu pravomocného rozhodnutí správního orgánu došlo ke zcela konkrétní, závažné, nevratné a nenahraditelné újmě. Podle žalovaného nebyla splněna ani další podmínka dle § 73 odst. 2 soudního řádu správního, jelikož přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s veřejným zájmem, spočívajícím v ochraně právního prostředí České republiky. I když stěžovatel již trest odnětí svobody vykonal, měl se dostavit pro výjezdní příkaz, neboť mu byl pravomocně zrušen trvalý pobyt. Stěžovatel tuto povinnost nesplnil. Stěžovatel rovněž nerespektoval povinnost opustit území ani předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění. Opakovaně mu byla zamítnuta žádost o azyl a v současné sobě je s ním vedeno řízení o správním vyhoštění. Přesto, že samotné odsouzení bylo v rejstříku trestů již zahlazeno, chování stěžovatele pak jednoznačně dokazuje soustavné narušování veřejného pořádku v podobě dlouholetého nelegálního pobytu na území. Na vydání osvědčení dle § 87y zákona o pobytu cizinců přitom neměl nikdy nárok. Péči o dospělou nezaopatřenou dceru zajišťuje současně její matka a ta ji může zajišťovat i nadále. Zletilá dcera nemá žádné zvláštní potřeby, které by vyžadovaly mimořádnou péči právě ze strany stěžovatele. Během výkonu trestu se stěžovatel na chodu domácnosti ani na péči o dceru osobně dlouhodobě nepodílel. Družka stěžovatele má na území povolen trvalý pobyt občana 3. státu, a tedy na území legálně pobývá jeden z rodičů. Po mnoho let je tou, která zajišťuje sobě a dceři finanční prostředky ze své podnikatelské činnosti. Žalovaný proto neshledal žádnou újmu, kterou by způsobila nepřítomnost stěžovatele na území, neboť může vycestovat do země původu, jeho zdravotní stav je dobrý, je dosud v produktivním věku a dcera ho může v zemí původu navštěvovat.

[8] Podle § 107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[9] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něho nepříznivého soudního rozhodnutí; přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015-38).

[10] Povinnost tvrdit a prokázat hrozbu újmy tíží stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Afs 275/2017-20). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí významná újma vznikne, a vysvětlení, v čem tato újma spočívá, včetně uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší (resp. významné) újmě musí svědčit tomu, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015-50).

[11] Nejvyšší správní soud k podmínkám přiznání odkladného účinku zdůraznil, že „přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter institutu výjimečného a měl by statisticky vzato být přiznáván v menšině případů, nikoli zpravidla. Je pravda, že čistě jazykový výklad § 73 odst. 2 s. ř. s. by mohl svádět k závěru, že při posuzování, zda odkladný účinek přiznat, anebo nikoli, se poměřuje pouze a jen vzájemný poměr újmy žadatele o jeho přiznání a újem jiných osob. V tomto smyslu by tedy i vcelku nepatrná újma žadatele mohla být důvodem přiznání odkladného účinku, byl-li by újmy ostatních osob ještě mnohem „nepatrnější“. Takový mechanický výklad by však opomíjel základní znak institutu odkladného účinku, a sice, jak již bylo shora zmíněno, že jde o institut výjimečný, který nemá být v řízeních před správními soudy pravidlem. Měl-li by pravidlem být, nestanovil by zákonodárce jako základní pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemají.“ (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014-56, bod 5).

[12] V usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38 konstatoval, že „zákonodárce záměrně koncipoval odkladný účinek jako normu, při jejíž aplikaci musí soud vždy zvážit všechny individuální okolnosti sporné věci. Nelze proto soudní cestou výklad takovéhoto ustanovení „automatizovat“ a vytvořit speciální obecnou skupinu „privilegovaných“ případů, kde se bude odkladný účinek přiznávat bez dalšího. Jistě proto platí, že v obecné rovině nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku bez dalšího ani ta skutečnost, že jinak by musel cizozemský stěžovatel vycestovat z území státu, a ztratil by tak možnost přímého kontaktu se svým advokátem v řízení o kasační stížnosti“. Takový přístup by vedl k paušálnímu přiznávání odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území ČR, čímž by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona (viz usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015-32). I zájem na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti nepochybně může být důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nemělo by tomu tak být ovšem automaticky bez dalšího, ale obvykle jen ve spojení s dalšími důvody, nebo v návaznosti na individuální okolnosti a specifika soudního řízení v dané věci. Soud vždy poměřuje újmu, která hrozí stěžovateli, a újmu, která přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, stejně jako možný rozpor přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.

[13] Stěžovatel při úvahách o faktických důsledcích napadeného rozhodnutí a podmínkách pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti pomíjí, že mu byl v roce 2016 pravomocně zrušen trvalý pobyt a byla mu stanovena lhůta k vycestování, kterou po propuštění z výkonu trestu nerespektoval. Stěžovateli byla zamítnuta žádost o pobytové oprávnění pro důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaný uvedené dovozoval nejen z předchozího odsouzení stěžovatele za trestný čin nedovolené výroby a nakládání s omamnými a psychotropními látkami, nýbrž i z toho, že stěžovatel nectí zákon ani rozhodnutí správních orgánů země, ve které žádá o povolení k pobytu. Stěžovateli byla opakovaně uložena povinnost opustit ve stanovené lhůtě území ČR. Ten však tuto povinnost dosud nerespektoval.

[14] Z předložených podkladů ani z návrhu na přiznání odkladného účinku nadto nevyplývá, že by výkonem rozhodnutí došlo ve vztahu k soukromému a rodinnému životu ke konkrétní nepoměrně větší újmě. Stěžovatelova dcera je zletilá a není na stěžovatelově péči závislá. Stěžovatel sice tvrdil, že se jeho družka potýká se zdravotními problémy, uvedené tvrzení však ničím podrobněji nekonkretizoval. Stěžovatel sám uvádí, že po finanční stránce rodinu dlouhodobě finančně zabezpečuje jeho družka, přičemž on se stará o domácnost. Již v minulosti se však jeho dcera a družka musely obejít bez stěžovatelovy osobní přítomnosti, neboť byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Z návrhu na přiznání odkladného účinku nadto není zřejmé, z jakého důvodu nemůže stěžovatelově družce v případě potřeby vypomoci zletilá dcera. Pokud stěžovatel tvrdí, že ani družku, ani zletilou dceru nelze nutit k přesídlení, je třeba uvést, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti takový důsledek ve vztahu k dalším osobám z povahy věci nemá.

[15] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

[16] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle § 7 odst. 1 věty druhé tohoto zákona vzniká-li poplatková povinnost způsobem uvedeným v § 4 odst. 1 písm. e) až j) téhož zákona, je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [zde § 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení Nejvyššího správního soudu z 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32 nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2024 č. j. 9 As 270/2023-21]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

[17] Vzhledem k tomu, že tento soudní poplatek nebyl stěžovatelem současně s podáním návrhu na přiznání odkladného účinku zaplacen, soud jej proto vyzval ke splnění poplatkové povinnosti a stanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu.

[18] [OBRÁZEK]Soudní poplatek lze zaplatit:

- v hotovosti na pokladně Nejvyššího správního soudu
- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703–46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1070515325.

Poučení: Pokud úhradu soudního poplatku provádí jiná osoba než povinná, je nutno do zprávy pro příjemce na příkazu k úhradě uvést, za koho se úhrada provádí.

Má-li žalobce za to, že jsou u něj splněny podmínky pro částečné či plné osvobození od soudních poplatků, může ve lhůtě stanovené pro zaplacení poplatku požádat soud o osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s.)

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2025

David Hipšr
předseda senátu

Usnesení ze dne 18. 9. 2025

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: Q. T. N., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) T. D. N., II) T. T. K. H., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2025, č. j. 30 A 2/2025-100,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení I) a II) nemají právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění:

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2024, č.j. OAM-9139-28/PP-2024 (dále též „napadené rozhodnutí“), byla podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žalobcova žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR, jakožto rodinného příslušníka občana EU (dále též „žádost“), neboť existuje důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Současně byla žalobci podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí k vycestování z území ČR.

II.

[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Uzavřel, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav, na jehož základě dospěl k závěru o důvodném nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k nepřiměřenému zásahu do základních práv žalobce a práva jeho rodinných příslušníků na respektování soukromého a rodinného života. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.

III.

[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Žalovaný podle něj nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný i krajský soud dospěli k nesprávnému závěru, že u něj byly splněny podmínky pro aktivaci výhrady veřejného pořádku, a že důsledkem zamítnutí jeho žádosti nebude nepřiměřený zásah do jeho základního práva a práv jeho rodinných příslušníků na respektování soukromého a rodinného života. Napadené rozhodnutí i napadený rozsudek považoval za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

[4] Nesouhlasil s tím, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Nebylo zjištěno a prokázáno, že jeho osobní chování představuje skutečné, dostatečně závažné a aktuální ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Aktivaci výhrady veřejného pořádku nelze postavit pouze na skutkovém zjištění o trestním odsouzení stěžovatele v kombinaci s opakovaným neoprávněným pobytem na území České republiky. Pokud byl dříve cizinec odsouzen za trestnou činnost, je při hodnocení této skutečnosti nutno vycházet z individuální situace jednotlivce.

[5] Rovněž namítal, že správní orgán nebyl oprávněn si učinit úsudek, zda stěžovatel respektoval pravomocně uložené rozhodnutí o správním vyhoštění, jelikož se jedná o otázku, zda se stěžovatel dopustil protiprávního jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, případně správního deliktu. Krajský soud nesprávně vycházel z toho, že bylo stěžovateli dvakrát pravomocně uloženo správní vyhoštění, neboť nereflektoval, že bylo první řízení zahájené po propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území. Nerespektování těchto rozhodnutí nebylo ve správním řízení prokázáno.

[6] Stěžovatel též namítal nepřiměřený zásah do základního práva na respektování soukromého a rodinného života. Žalovaný v průběhu správního řízení nezjistil veškeré okolnosti relevantní pro vymezení intenzity zásahu do práva stěžovatele a jeho rodinných příslušníků na respektování soukromého a rodinného života V průběhu řízení doložil doklady osobní povahy, jimiž prokazoval blízké osobní vazby a citové pouto mezi ním, družkou a zletilou dcerou a nenahraditelnost jeho osobní péče a výchovy zletilé dcery. Výdělečné činnosti se nemohl a nemůže věnovat z důvodu své nejisté pobytové situace. Krajský soud nesprávně přenášel odpovědnost za nedostatečné zjištění skutkových okolností soukromého a rodinného života na stěžovatele. Zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie se rovná svými důsledky správnímu vyhoštění.

[7] Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Případně aby zrušil též napadené rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.

[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu. Kasační stížnost považoval za nedůvodnou.

IV.

[9] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech pobytu cizinců je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle § 104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

[10] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Krajský soud se nedopustil hrubého pochybení při výkladu práva ani se bezdůvodně neodchýlil od ustálené judikatury. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.

[11] Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-75).

[12] Rozsudek krajského soudu požadavkům přezkoumatelnosti dostál. Je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Je patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na projednávanou věc aplikoval rozhodnou právní úpravu a související soudní judikaturu. Při soudním přezkumu vznikají situace, kdy se soud ztotožní s argumentací jedné ze stran sporu. V takovém případě jistě není jeho úkolem v odůvodnění svého rozhodnutí uměle konstruovat jinou formu pro sdělení téhož, aby se tak za každou cenu vyhnul přímé citaci vyčerpávajících souladných závěrů či odkazu na ně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 Afs 186/2014-58).

[13] Výkladem pojmů veřejný pořádek a závažné narušení veřejného pořádku se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS. Důvodnému nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku při posuzování žádostí o přechodný pobyt dle zákona o pobytu cizinců se pak opakovaně věnoval např. v rozsudcích ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, ze dne 7. 12. 2021, č. j. 7 Azs 282/2021-40, ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33, ze dne 15. 11. 2023, č. j. 6 Azs 267/2023-28, a usnesení ze dne 2. 5. 2024, č. j. 1 Azs 32/2024-35. Krajský soud v uvedené věci postupoval v souladu s touto judikaturou a dospěl k závěru, že žalovaný své úvahy dostatečně individualizoval a přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, z nichž u stěžovatele lze přetrvávající důvodné nebezpečí dovodit (viz body 45 až 48 rozsudku).

[14] Významným výchozím bodem při úvahách krajského soudu bylo stěžovatelovo opakované nerespektování správních rozhodnutí a závažná drogová trestná činnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33 nebo ze dne 7. 12. 2021, č. j. 7 Azs 282/2021-40). Současně však krajský soud rovněž reflektoval to, že samotné spáchaní trestné činnosti nemůže být „automatickým“ důvodem pro zamítnutí žádosti a vždy je nutno přihlédnout k závažnosti spáchané trestné činnosti, délce uloženého trestu, délce doby, po kterou byla trestná činnost páchána, k motivu trestné činnosti apod., a především posoudit, zda jsou tyto okolnosti důkazem osobního chování představujícího současnou hrozbu ve výše uvedeném smyslu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022-57, č. 4523/2023 Sb. NSS).

[15] Ani námitka, že si žalovaný nebyl oprávněn učinit úsudek o (ne)respektování uložených správních opatření, nezakládá přijatelnost kasační stížnosti. Krajský soud vysvětlil, že nosným důvodem pro naplnění podmínek § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců nebyly pouze okolnosti předchozího odsouzení stěžovatele v České republice. Správně poukázal na další chování stěžovatele. Se stěžovatelem bylo vedeno další řízení o správním vyhoštění a v minulosti mu byla uložena povinnost opustit území a správní vyhoštění, kterým se nepodřídil.

[16] Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítal, že krajský soud nevzal v potaz dopady nuceného vycestování stěžovatele na jeho rodinný život. Krajský soud se však i k této námitce výslovně vyjádřil. Uvedl, proč se při posouzení přiměřenosti dopadu do rodinného a soukromého života ztotožnil se závěry žalovaného. Znovu je třeba poukázat, navzdory tvrzením o úzké citové vazbě stěžovatele k dnes již zletilé a samostatné dceři na jeho závažné kriminální jednání v minulosti, které vedlo ke zrušení povolení k trvalému pobytu, kterým předtím disponoval. Poté, co byl stěžovatel propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, svůj pobyt na území nelegalizoval a pobýval zde nadále dlouhodobě bez pobytového oprávnění.

[17] Poukaz stěžovatele na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, nepovažuje Nejvyšší správní soud za přiléhavý, neboť v uvedené věci cizinec zajišťoval péči o ročního syna, aby se jeho manželka mohla nadále věnovat podnikání. Situace stěžovatele je zásadně skutkově odlišná. Jeho rodinu tvoří družka a dcera narozená [datum], které tak je nyní již 21 let, a lze tudíž předpokládat, že je již do značné míry samostatná a nevyžaduje tak intenzívní péči.

[18] K výkladu pojmu „skutečné péče“ je k dispozici bohatá judikatura správních soudů i Soudního dvora. Správní orgán je povinen zkoumat faktický stav péče rodiče o jeho potomka. Na ten lze podle okolností případu usuzovat například z finančního zajištění rodiče či vyživované osoby, věku (ne/zletilosti), fyzického a emočního vývoje vyživované osoby, míry citové vazby na rodiče, intenzity a trvalosti péče (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 10. 2004 ve věci C-200/02, Zhu a Chen, rozsudek velkého senátu ze dne 10. 5. 2017 ve věci C-133/15, Chavez-Vilchez a další, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, čj. 10 Azs 178/2018-37, a ze dne 5. 9. 2019, čj. 4 Azs 238/2019-33). Je-li občan EU zletilý, lze o tzv. odvozeném statusu rodinného příslušníka občana EU uvažovat pouze výjimečně (viz rozsudek velkého senátu ze dne 8. 5. 2018, ve věci C-82/16, K. A. a další).

[19] Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským soudem za to, že v posuzované věci nepředstavuje povinnost stěžovatele vycestovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho rodiny a s ohledem na okolnosti případu splňuje podmínky legitimity a nezbytnosti. Krajský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (přiměřeně např. rozsudky ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019-28, ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39, ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012-29,) a judikaturou ESLP (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70), podrobně posoudil jak přiměřenost zásahu rozhodnutí žalovaného do stěžovatelova soukromého a rodinného života, tak otázku poměřování zájmů stěžovatele se zájmem na ochraně veřejného pořádku.

[20] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal existenci žádné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jakož ani existenci pochybení krajského soudu takové intenzity, které by mohlo vést k přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021-39). Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

[21] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53, a usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[22] Osoby zúčastněné na řízení I) a II) nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. září 2025

David Hipšr
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací