Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: A. H., zastoupen JUDr. Ivem Žižkovským, advokátem se sídlem [adresa] Praha 7, za účasti: J. H., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2026, č. j. 69 A 11/2025-132,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 7. 10. 2025, č. j. OAM-2934-16/ZR-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo žalobci podle § 871 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušeno povolení k trvalému pobytu (výrok I.) a současně mu byla dle § 87l odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (výrok II.).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 5. 2. 2026, č. j. 69 A 11/2025-74, zamítl. Krajský soud neshledal zásah do žalobcova soukromého a rodinného života nepřiměřeným, přestože těžiště jeho života je právě v ČR, kde žije jeho manželka a nezletilý syn, kteří jsou oba občany ČR. Ztotožnil se s argumentací správních orgánů, dle níž trvá nebezpečí, že by žalobce mohl ohrozit bezpečnost ČR nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl, rozsudek č. j. 69 A 11/2025-74 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení bylo porušení procesních práv rodinných příslušníků žalobce, kteří v rozporu s § 34 odst. 2 s. ř. s. nebyli krajským soudem vyrozuměni o probíhajícím soudním řízení a nebyli vyzváni, aby ve stanovené lhůtě oznámili, zda v tomto řízení budou uplatňovat svá zákonná práva. Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2026, č. j. 69 A 11/2025-132, krajský soud opět zamítl žalobu žalobce. V řízení vyzval potenciální osoby zúčastněné na řízení, přičemž oznámení, že bude uplatňovat svá práva, učinila manželka žalobce. Ani po jejím vyjádření neshledal krajský soud důvod se odchýlit o svých dosavadních závěrů. Neshledal nepřiměřenost zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života, neboť žalovaný provedl vážení relevantních kritérií ve vztahu ke konkrétní situaci žalobce. Zabýval se povahou a závažností jednání žalobce, nepodmíněným trestem, který byl žalobci uložen a jeho trváním, délkou pobytu žalobce na území České republiky i okolnostmi výkonu trestu. Rovněž hodnotil existenci rodinných vazeb, jejich reálnou podobu, jakož i jejich předpokládaný vývoj. Dospěl k závěru, že žalovaný poměřil soukromé a rodinné vazby s veřejným zájmem na ochraně veřejného pořádku a veřejného zdraví a uzavřel, že v daném případě veřejný zájem převážil. Tvrzení o soudržnosti rodiny a obtížnosti situace považoval za obecné a mající spíše hodnotící charakter. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 s. ř. s. spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Měl za to, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu a předchozí vadu zhojil jen formálně. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku výslovně uvedl, že má krajský soud po vyrozumění rodinných příslušníků přihlédnout k jejich procesní aktivitě při vypořádání žalobních bodů, a to zejména při posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. Krajský soud sice formálně umožnil procesní účast manželce stěžovatele, avšak její výpověď fakticky nepromítl do právního hodnocení věci. Krajský soud opakovaně vycházel z teze, že nemůže přihlížet ke skutečnostem nastalým po vydání správního rozhodnutí. To platí v případě, že jde o nové skutkové okolnosti rozhodné samy o sobě pro zákonnost správního rozhodnutí. Tuto tezi však nelze vykládat tak, že soud nesmí hodnotit důkazy provedené až v soudním řízení, které osvětlují rodinné poměry, intenzitu vazeb, závislost nezletilého dítěte na otci a reálné dopady rozhodnutí, tedy okolnosti existující již v době správního rozhodnutí. Obsah vyjádření manželky sloužil především k vysvětlení intenzity zásahu do rodinného života.
[4] Stěžovatel nesouhlasil s tvrzením krajského soudu i žalovaného o možnosti zachovat rodinný život prostřednictvím jiného (nižšího) pobytového oprávnění. Žalovaný ani krajský soud neprokázali, že by stěžovatel měl reálnou a dostupnou právní cestu k získání jiného pobytového oprávnění. Následný vývoj tuto nepodloženost potvrdil, neboť rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 30. 7. 2026, č. j. OAM-20421-42/PP-2025, byla stěžovateli zamítnuta i žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, a to opět s odkazem na tvrzené nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. Krajský soud i žalovaný přisoudili nepřiměřenou váhu závěru o opakovaném narušování veřejného pořádku. Stěžovatel nezpochybňuje závažnost novější trestní věci. Za podstatné však považoval, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2024, č. j. 1 T 1/2024-24, byl na území České republiky uznán rozsudek Soudu hlavního města v Budapešti ze dne 7. 10. 2021 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu v Budapešti ze dne 10. 2. 2022, v němž šlo o trestní věc související s dovozem drog do Maďarska a předáním v Budapešti. Dále považoval za důležité, že starší odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 T 152/2007 bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 8. 2021, č. j. 1 Nt 54/2021-35, zahlazeno. Trestní soud přitom v tomto rozhodnutí výslovně vycházel z toho, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil. Na uvedeném podkladě dle stěžovatele žalovaný i krajský soud vytvořili obraz dlouhodobého a opakovaného narušování veřejného pořádku, aniž náležitě reflektovali, že jedna věc byla právně zahlazena a druhá vycházela z odsouzení maďarským soudem za skutek spáchaný v Maďarsku.
[5] Stěžovatel je přesvědčen, že je napadený rozsudek nezákonný a nepřezkoumatelný v části týkající se nejlepšího zájmu nezletilého syna. Při zrušení trvalého pobytu podle § 871 zákona o pobytu cizinců je třeba, dotýká-li se rozhodnutí nezletilého dítěte, učinit nejlepší zájem dítěte středobodem úvah a přiznat mu rozhodující význam. Nestačí obecně konstatovat, že dítě může s rodičem udržovat kontakt na dálku nebo že oddělení dítěte od rodiče právní řád za určitých okolností připouští. V napadených rozhodnutích nebyl dle stěžovatele konkrétně definován nejlepší zájem nezletilého syna. Stěžovatel též namítal, že žalovaný nezjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro řádné posouzení dopadů do práv manželky a syna, přičemž krajský soud tuto vadu nenapravil. Žalovaný měl povinnost šetřit jejich práva jako dotčených osob, opatřit dostatečné podklady k dopadům rozhodnutí do jejich rodinného života a zejména u nezletilého dítěte posoudit jeho nejlepší zájem konkrétně a individuálně, což neučinil. Žalovaný neprovedl navržené výslechy manželky a syna, aniž by jejich nadbytečnost přesvědčivě odůvodnil. Omezil se na obecný závěr, že rodinné vazby nezpochybňuje. Krajský soud se následně nevypořádal s podstatou argumentu, že teprve druhé soudní řízení vůbec otevřelo prostor k ochraně práv manželky a syna. Rodinní příslušníci neměli možnost svá práva v této věci účinně hájit dříve. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku, který stěžovatel podal spolu s kasační stížností, požadoval, aby Nejvyšší správní soud návrhu na přiznání odkladného účinku nevyhověl pro nedůvodnost a nesplnění podmínek pro jeho přiznání. Ke kasační stížnosti se samostatně nevyjádřil.
[7] Osoba zúčastněná na řízení ke kasační stížnosti uvedla, že se stěžovatelem vedli po mnoho let společný život a mají spolu syna, který je na svého otce citově vázán. Po dobu výkonu trestu pro ně bylo odloučení velmi těžké, ale zvládali to, jelikož věděli, kdy výkon trestu skončí. Současná situace je pro ně těžší, neboť je časově nejistá. Syn vyrůstá v České republice, chodí zde do školy, má zde zázemí i kamarády. Neumí srbsky a neumí psát azbukou. Představa, že by se měl přestěhovat za otcem, je nereálná. Jednání u soudu vnímala jako velmi ponižující situaci a měla pocit, že dopady na jejich rodinu nebyly brány vážně. Odpovědnost byla přenesena na ni s tím, že si vzala cizince, který porušil zákon. Telefonický kontakt nemůže nahradit osobní přítomnost v rodině. Ve věci je zřejmé, že se stěžovatel velmi snažil vrátit k rodině, přičemž byl následně podmíněně propuštěn. Krajský soud tuto okolnost nezohlednil s tím, že nastala až po vydání správního rozhodnutí. Uvedla, že je v nejlepším zájmu jejich syna, aby mohl vyrůstat v pravidelném osobním kontaktu se svým otcem v České republice.
[8] Ke kasační stížnosti se vyjádřil též nezletilý syn, který uvedl, že mu otec moc chybí. Když byl otec ve vězení, věděl, kdy to skončí, ale v současné chvíli neví, kdy se s otcem znovu uvidí za účelem rodinného života. Telefonický kontakt je pro něj nedostatečný a do Srbska se přestěhovat nemůže, jelikož neumí jazyk ani azbuku. Přál by si, aby otec mohl žít s nimi.
V.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Soud přijme kasační stížnost k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[10] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu odkazuje Nejvyšší správní soud na ustálenou judikaturu, podle které platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností a jak o nich uvážil, resp. proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů (nálezy ÚS ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, atp.). Vymezeným požadavkům napadený rozsudek dostál. Je z něj zřejmé, z jakého skutkového stavu soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je právně posoudil. Krajský soud vypořádal všechny žalobní námitky, vč. stěžejních námitek – přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života (body 25-35 a 63-69 rozsudku krajského soudu) a hrozba pro veřejný pořádek (body 44-47 a 71-73 rozsudku krajského soudu). Lze dodat, že nepřezkoumatelnost nezpůsobuje ani to, pokud se krajský soud ve svém rozsudku ztotožní s částí odůvodnění správního orgánu a na tuto výslovně odkáže (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, ze dne 11. 7. 2023, č. j. 1 As 169/2022-58, bod 17, či usnesení NSS ze dne 30. 7. 2026, č. j. 22 Azs 101/2026-34, bod 12).
[13] Důvod k přijetí kasační stížnosti k věcnému přezkumu neshledal Nejvyšší správní soud ani na základě námitek poukazujících na nedostatečně zjištěný skutkový stav. V tomto ohledu připadá v úvahu – jako důvod k přijetí kasační stížnosti k věcnému přezkumu – toliko hrubé pochybení krajského soudu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016-79, bod 21, ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 Afs 7/2020-52, bod 23, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2019, č. j. 2 Az 301/2018-37, bod 12, ze dne 11. 3. 2020, č. j. 2 Azs 279/2019-45, bod 16, ze dne 11. 8. 2023, č. j. 8 As 120/2022-28, bod 9, či ze dne 31. 3. 2026, č. j. 22 Azs 300/2025-48, bod 9).
[14] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že závažným narušením veřejného pořádku ve smyslu § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, které je důvodem zrušení povolení k trvalému pobytu cizinci, může být „jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, bod 60). Mezi rozhodné okolnosti „patří nejen charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, ale i další okolnosti, např. místo spáchání trestného činu, a zejména doba, která uplynula od jeho spáchání, chování stěžovatele po vykonání trestu odnětí svobody, délka jeho pobytu v České republice, ale i to, zda se po příchodu do České republiky dopustil další trestné či jinak protiprávní činnosti. […] Žalovaný měl současně vážit i přiměřenost přijatého opatření, tedy zda zrušením trvalého pobytu nebudou nepřiměřeným způsobem dotčena práva a oprávněné zájmy stěžovatele“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011-146, č. 2882/2013 Sb. NSS.). Minulá trestná činnost může být rozhodující pro zrušení povolení k trvalému pobytu, byť se cizinec v době vydání rozhodnutí již nedopouští porušování veřejného pořádku (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 Azs 313/2016-41, bod 31, nebo ze dne 20. 10. 2020, č. j. 1 Azs 58/2020-42, body 19 až 21). Krajský soud v uvedené věci postupoval v souladu s touto judikaturou a dospěl k závěru, že žalovaný své úvahy dostatečně individualizoval a přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, z nichž u stěžovatele lze přetrvávající důvodné nebezpečí dovodit.
[15] Krajský soud v této souvislosti ve shodě s žalovaným uvedl, že v daném případě bylo s ohledem na zjištěný skutkový stav rozhodnou skutečností a významným výchozím bodem při úvahách o důvodném nebezpečí narušení veřejného pořádku stěžovatelovo opakované odsouzení, přičemž novější z nich bylo za drogovou trestnou činnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33 nebo ze dne 7. 12. 2021, č. j. 7 Azs 282/2021-40). Současně však správně reflektoval závěry Nejvyššího správního soudu, že samotné spáchaní trestné činnosti nemůže být „automatickým“ důvodem pro zrušení trvalého pobytu a vždy je nutno přihlédnout k závažnosti spáchané trestné činnosti, délce uloženého trestu, délce doby, po kterou byla trestná činnost páchána, k motivu trestné činnosti apod., a především posoudit, zda jsou tyto okolnosti důkazem osobního chování představujícího současnou hrozbu ve výše uvedeném smyslu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022-57, č. 4523/2023 Sb. NSS).
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud nevzal v potaz dopady nuceného vycestování stěžovatele na jeho rodinný život, ačkoliv při soudním jednání manželka stěžovatele výslovně uvedla, jak intenzivní rodinné vztahy mají. Nejvyšší správní soud konstatuje, že se krajský soud k této námitce výslovně vyjádřil. Uvedl, proč se při posouzení přiměřenosti dopadu do rodinného a soukromého života ztotožnil se závěry žalovaného, který tyto skutečnosti reflektoval, existenci rodinných vztahů nezpochybnil a učinil ji součástí úvah o přiměřenosti uložené povinnosti vycestovat (a zrušení trvalého pobytu), ačkoliv nepřistoupil k výslechu manželky a nezletilého syna. Součástí spisového materiálu je mimo jiné i zpráva OSPODu pod č. j. OAM-2934-10/ZR-25, která popisuje zjištěné skutečnosti ohledně situace v rodině, a z níž žalovaný i krajský soud vycházeli. Nejvyšší správní soud zde uvádí, že stěžovatel zlehčuje důvody, které vedly správní orgány ke stanovení povinnosti vycestovat. Bylo to kriminální jednání stěžovatele, které vedlo ke zrušení povolení k trvalému pobytu, kterým předtím disponoval.
[17] Nejvyšší správní soud si je vědom stěžovatelem zmiňovaných důsledků povinnosti vycestovat a rozumí, že je stěžovatel vnímá intenzivně s ohledem na jím zmiňovanou rodinnou situaci a délku svého pobytu na území České republiky. Z hlediska kritéria závažnosti protiprávního jednání stěžovatele však výrazně v jeho neprospěch hovoří, že se dopustil výše uvedeného zločinu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále upozorňuje na bod 17 rozsudku zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018-35, v němž vyslovil, že „samotná skutečnost, že cizinec má na území ČR rodinné vazby tak automaticky nemůže znamenat, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Je tedy třeba posuzovat, zda by vycestování cizince (s ohledem na to, jak složitý je v daném případě návrat cizince do ČR) mohlo nepřiměřeně zasáhnout jeho soukromý a rodinný život. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území však bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR.“
[18] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019-31, bod 17, nejlepší zájem dítěte není „trumfovou kartou“. Skutečnost, že tento zájem nemusí vždy převážit nad veřejným zájmem, však neznamená, že jej lze řádně zohlednit jen při mimořádných rodinných okolnostech nebo že vlastní protiprávní jednání rodiče nahrazuje jeho konkrétní posouzení. Nejlepší zájem dítěte je třeba v konkrétním případě vymezit a poměřit s konkurujícím veřejným zájmem; stejně tak je třeba posoudit dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatele (srov. rozsudky NSS ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 Azs 248/2023-24, bod 16, ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Azs 33/2022-39, bod 39, a ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019-28, bod 26). Neobstojí námitka, že se žalovaný nezabýval nejlepším zájmem dítěte. Na označený rozsudek přitom žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně odkazoval (strana 13) a zdůrazňoval, že ani stěžovatel ve správním řízení nenamítal rozpor zrušení jeho trvalého pobytu s čl. 8 EÚLP. Přesto se jím žalovaný zabýval a uzavřel o legitimitě zrušení trvalého pobytu a splnění podmínek, za kterých lze do soukromého nebo rodinného života cizince zasáhnout, a to z důvodu ochrany většinové společnosti před trestnou činností a z důvodu ochrany veřejného pořádku a veřejného zdraví.
[19] Lze tedy shrnout, že stran námitky nesprávného posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí žalovaného do soukromého a rodinného života stěžovatele, jakož i nesprávného posouzení proporcionality mezi uplatněním výhrady veřejného pořádku a zájmem stěžovatele, krajský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019-28, ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39, ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012-29, ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011-60, nebo ze dne 18. 4. 2008, č. j. 2 As 19/2008-75) a judikaturou ESLP (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70), podrobně posoudil jak přiměřenost zásahu rozhodnutí žalovaného do stěžovatelova soukromého a rodinného života, tak otázku poměřování zájmů stěžovatele se zájmem na ochraně veřejného pořádku. Krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu vyhodnotil konkrétní stěžovatelovu rodinnou situaci a správně uvedl, že stěžovatelova osobní přítomnost vzhledem k okolnostem případu není nezbytná. Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru krajského soudu, že nebyla shledána okolnost takového charakteru a intenzity, která by převážila zájmy stěžovatele na ochraně jeho soukromého a rodinného života nad zájmy společnosti na ochraně veřejného pořádku.
[20] Vzhledem k uvedenému nelze přisvědčit námitce, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, pokud i po výpovědi manželky setrval na dosavadních závěrech. Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku krajský soud zavázal k tomu, aby vyzval potenciální osoby zúčastněné na řízení, zda budou uplatňovat svá práva, neboť případná procesní aktivita osob zúčastněných na řízení může ovlivnit podobu vypořádání žalobních námitek ze strany krajského soudu. Tomu krajský soud dostál. Skutečnost, že krajský soud k tvrzením manželky přihlédl, avšak uzavřel, že jeho dosavadní závěry neovlivnila, neznamená, že krajský soud nerespektoval závazný pokyn kasačního soudu. Žalovaný ani krajský soud nezpochybňovali vazby mezi stěžovatelem, jeho manželkou a nezletilým synem. V této věci však dospěli k závěru, že převažuje veřejný zájem na ochraně bezpečnosti a předcházení závažné kriminalitě nad právem na ochranu soukromí a rodinného života stěžovatele a jeho rodiny.
[21] Nejvyšší správní soud doplňuje, že rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele a stanovení lhůty k vycestování v důsledku existence důvodného nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, vyjadřuje zájem státu na tom, aby se dotyčný cizinec na území státu nezdržoval (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004-58). Jak už několikrát zopakoval Ústavní soud (srov. jeho rozhodnutí ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1147/13), žádné subjektivní ústavně zaručené právo cizince na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území.
[22] Nejvyšší správní soud neshledal existenci žádné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jakož ani existenci pochybení krajského soudu takové intenzity, které by mohlo vést k přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021-39). Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.
[23] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se v důsledku rozhodnutí o kasační stížnosti stal bezpředmětným, proto o něm soud samostatně nerozhodoval (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/2020-37, či ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 As 57/2019-23).
[24] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53, a usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
[25] Osoba zúčastněná na řízení nesplnila žádnou z podmínek pro přiznání nákladů řízení podle § 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2026, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2026
David Hipšr
předseda senátu