Rozsudek ze dne 30. 9. 2013
Plný text
k § 114 odst. 4, § 118 odst. 1, § 124 a § 154 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 151/2002 Sb., č. 217/2002 Sb., č. 428/2005 Sb., č. 170/2007 Sb., č. 379/2007 Sb. a č. 427/2010 Sb. (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“)
k § 99 a § 100 odst. 5 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2013, čj. 8 As 101/2012-68)
Věc: M. L. D. proti Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, o zajištění cizince, o kasační stížnosti žalobce.Žalovaný vydal dne 11. 7. 2012 rozhodnutí, kterým rozhodl o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění a stanovil dobu zajištění v délce 40 dnů od okamžiku omezení svobody.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Žalovaný dle něj mimo jiné nedostál své povinnosti zabývat se zákonností vedení žalobce v evidenci nežádoucích osob. Žalobce byl do této evidence zařazen na základě rozhodnutí o správním vyhoštění vydaného v obnoveném řízení Policií České republiky, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké policie Ostrava, Inspektorátem cizinecké policie Mosty u Jablunkova – detašovaným pracovištěm, skupinou povolování pobytu Frýdek-Místek, ze dne 19. 2. 2008, ve znění rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství cizinecké policie, ze dne 11. 8. 2008, podle kterého účinky rozhodnutí o správním vyhoštění nastávají od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí (§ 99 odst. 2 správního řádu). Přezkoumávaným rozhodnutím v daném případě bylo rozhodnutí o správním vyhoštění, vydané Policií České republiky, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké policie Ostrava, oddělením cizinecké policie Frýdek-Místek ze dne 25. 5. 2004. Doba stanovená pro správní vyhoštění proto uplynula již 1. 6. 2009. V době vydání rozhodnutí o zajištění tedy neexistovalo žádné platné rozhodnutí o správním vyhoštění, které by žalobce mohl mařit, a proto bylo třeba žalobce neprodleně vyřadit ze seznamu nežádoucích osob. Pro zajištění žalobce neexistoval žádný zákonný důvod.
Krajský soud žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 15. 8. 2012, čj. 75 A 10/2012-37. Soud připomněl, že žalobce vstoupil na české území dne 15. 5. 2004 bez platného cestovního dokladu a bez víza. Dne 25. 5. 2004 s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 1. 6. 2004. Žalobce však v tomto řízení uvedl cizí identitu. Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha proto dne 16. 5. 2007 rozhodlo o obnově řízení. V obnoveném řízení vydal správní orgán dne 19. 2. 2008 rozhodnutí, kterým žalobci uložil správní vyhoštění a stanovil dobu 5 let, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, přičemž tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha potvrdilo k odvolání žalobce rozhodnutí o správním vyhoštění s tím, že účinky rozhodnutí o správním vyhoštění nastávají od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Pětiletá doba proto začala podle soudu plynout ode dne 14. 8. 2008 a neuplynula před zajištěním žalobce. Krajský soud se neztotožnil ani s názorem žalobce, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, plyne i v době, kdy není rozhodnutí vykonatelné. S poukazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011, čj. 1 As 106/2010-74, kterou první senát předložil věc rozšířenému senátu, zastával žalobce názor, že odložením vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění se staví běh doby, po kterou nelze umožnit vstup na území.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel namítl nezákonnost rozsudku i napadeného rozhodnutí, neboť v době zajištění se na něj nevztahovalo žádné platné rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní vyhoštění mu bylo uloženo na dobu 5 let již od 1. 6. 2004. V roce 2007 bylo sice řízení o správním vyhoštění obnoveno z důvodu nesprávné identity stěžovatele, účinky rozhodnutí o správním vyhoštění v obnoveném řízení však nastaly již od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, tedy od 1. 6. 2004. Pětiletá doba stanovená v rozhodnutí o vyhoštění proto uplynula již 1. 6. 2009. Stěžovatel zdůraznil, že v době rozhodnutí krajského soudu bylo sporné, zda je vůbec možné běh doby přerušit či zastavit, např. navázáním běhu doby na vykonatelnost rozhodnutí. Stěžovatel zastává názor, že běh doby nelze přerušit či zastavit, tedy že tato doba plyne, i když je rozhodnutí nevykonatelné. Stěžovatel se nijak neskrýval, ani nemařil realizaci správního vyhoštění. Skutečnost, že nevycestoval, pramení pouze z toho, že je přesvědčen, že nemá v současné době uloženo žádné platné správní vyhoštění, které by odůvodňovalo zápis stěžovatele v evidenci nežádoucích osob.
Žalovaný ve vyjádření zrekapituloval důvody pro zajištění stěžovatele podle § 124 odst. 1 písm. b), c) a e) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a je evidován v informačním systému smluvních států jako osoba, která má platný zákaz vstupu pro území členských států EU, a to na základě rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 19. 2. 2008. Žalovaný nesouhlasil s názorem, že stěžovatel neměl v době zajištění uloženo platné správní vyhoštění. Správní orgán měl právo navázat dobu vyhoštění na vykonatelnost rozhodnutí o vyhoštění. Zásada, že odklad vykonatelnosti nemá na běh doby vyhoštění vliv, se uplatní pouze v případě, kdy správní orgán ve svém rozhodnutí určil pouze celkovou délku této doby a nikoli její počátek. Pokud správní orgán určil jak počátek doby, tak její délku, není uvedenou zásadou vázán.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...) [26] Bylo třeba posoudit, zda k datu, ke kterému bylo rozhodnuto o zajištění stěžovatele, ještě plynula doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na české území, stanovená v rozhodnutí o správním vyhoštění. Sporné bylo jak určení počátku této doby, tak její průběh. Pokud tato doba v okamžiku rozhodnutí o zajištění již uplynula, nemohla být splněna podmínka podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, a stěžovatel měl být vymazán z informačního systému smluvních států (srov. § 155 odst. 1 a odst. 3 uvedeného zákona).
[27] Situace byla komplikovaná v několika ohledech. Po dobu soudního řízení před krajským soudem byla zřetelně rozkolísaná judikatura k určení, na který časový okamžik je správní orgán oprávněn navázat počátek této doby. Rozdílné názory panovaly rovněž na to, zda se plynutí této doby může přerušit po dobu, po kterou je rozhodnutí o správním vyhoštění dočasně nevykonatelné. Rozdílné názory se nepodařilo překlenout ani usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012, čj. 1 As 106/2010-83, č. 2586/2012 Sb. NSS. Nelze proto krajskému soudu vytýkat, že se při znalosti relevantní judikatury přiklonil k řešení, které považoval za správné. Rovněž mu nelze vytýkat, že rozsudek neobsahuje kategorický závěr, který okamžik považuje krajský soud za rozhodný pro počátek běhu doby. Krajský soud totiž předpokládal, že běh této doby mohou ovlivnit okolnosti, za kterých nemůže být rozhodnutí o správním vyhoštění dočasně vykonáno, zejm. probíhající řízení o mezinárodní ochraně. Tento právní názor nakonec nepřevážil. Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 7. 2013, čj. 9 As 131/2011-63, č. 2935/2013 Sb. NSS, bezpečně plyne, že správní orgán nebyl oprávněn tuto dobu rozdělovat do více časových úseků s tím, že tato doba nebude plynout v období, kdy nelze rozhodnutí o správním vyhoštění dočasně vykonat.
[28] Věc dále komplikuje to, že správní orgán rozhodoval o správním vyhoštění po proběhnuvším řízení o obnově, které je upraveno v § 100 a násl. správního řádu. Původní rozhodnutí bylo vydáním nového rozhodnutí ze zákona zrušeno. Vyvstala otázka, zda účinky resp. všechny důsledky nového rozhodnutí mají být vztaženy k právní moci původního rozhodnutí či k vykonatelnosti nového rozhodnutí.
[29] Platná právní úprava umožňuje správnímu orgánu, aby v závislosti na okolnostech konkrétního případu rozhodl jednak ve věci samé a rovněž aby určil, kdy nastanou vůči účastníku řízení rozhodnutím předpokládané účinky. To umožňuje lépe zohlednit individuální okolnosti konkrétního případu. Současně však hrozí nebezpečí, že správní orgán věc učiní nepřehlednou a bude třeba řešit, čeho chtěl vlastně svým postupem dosáhnout. Je proto nezbytné vycházet především z obsahu správního rozhodnutí, z jeho výroku i z jeho odůvodnění. Správní orgán může, byť i typově obdobnou věc, posoudit za různých okolností odlišně a stanovit nejen odlišné podmínky rozhodnutí, ale i jiný okamžik, od kterého mají tyto podmínky platit.
[30] Jak již bylo uvedeno, správní orgán uložil rozhodnutím ze dne 19. 2. 2008 žalobci v obnoveném řízení správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, byla stanovena na 5 let „a tato doba je shodná s dobou, kdy je rozhodnutí vykonatelné“. Současně stanovil dobu k vycestování do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.
[31] Policie je oprávněna stanovit dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, na základě § 118 odst. 1 věty druhé zákona o pobytu cizinců. Dnes již není v důsledku výše citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu čj. 9 As 131/2011-63 pochyb, že správní orgán mohl počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup na území, stanovit od vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Nebylo pochyb, že předmětná doba mohla začít plynout v důsledku nového rozhodnutí po obnově řízení až v roce 2008.
[32] Podstatné nejasnosti však nastaly vydáním rozhodnutí o odvolání ze dne 11. 8. 2008. Odvolací orgán změnil rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu tak, že „podle § 99 odst. 2 správního řádu určil, že účinky rozhodnutí o správním vyhoštění nastávají od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí“. Výslovně uvedl, že ve zbylé části se odvolání zamítá.
[33] Rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 19. 2. 2008 a rozhodnutí o opravném prostředku ze dne 11. 8. 2008 byla sice přezkoumána soudy ve správním soudnictví s negativním výsledkem pro stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2012, čj. 6 As 28/2010-89), avšak soudy se při soudním přezkumu nemohly v důsledku dispoziční zásady zabývat tím, od kdy počala plynout doba, po kterou nebylo možné žalobci umožnit vstup na území.
[34] Rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2008 tak obsahovalo jednak pravidlo, že doba počíná plynout až vykonatelností rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2008, avšak současně účinky rozhodnutí o správním vyhoštění nastávají právní mocí přezkoumávaného rozhodnutí, tedy již od roku 2004.
[35] Rozhodnutí o odvolání ze dne 11. 8. 2008 se těmito okolnostmi nezaobírá. Žalovaný připustil ve vyjádření ke kasační stížnosti, že doba počala plynout i přes proběhnuvší řízení o obnově již v roce 2004. Odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008 však nenasvědčuje tomuto názoru. Nelze z něj dovodit, že by si byl správní orgán vědom, že podstatná část této doby měla uplynout ještě před zahájením řízení o obnově. Naopak, odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008 svědčí tomu, že správní orgán rozhodoval o vyhoštění stěžovatele, jako by dosud o jeho vyhoštění nebylo rozhodnuto. Na čtvrté straně připomíná, že rozhodnutí je podle § 74 odst. 2 správního řádu vykonatelné, pokud nabylo právní moci a uplynula lhůta ke splnění povinnosti, kterou je doba stanovená k vycestování z České republiky. Těžko si lze představit, že správní orgán cizinci stanoví lhůtu k opuštění republiky, poučí jej, že po jejím uplynutí je rozhodnutí vykonatelné, avšak současně zastává stanovisko, že účinky vykonatelnosti nastaly již v roce 2004. Správní orgán dále uvedl, že v řízení cíleně prověřoval, jaký zásah by představovalo vydání rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele. Zohlednil přitom i to, že je stěžovatel veden jako otec nezletilého, který se však narodil až v roce 2005, tedy až po vydání původního rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán tedy nehodlal novým rozhodnutím o správním vyhoštění pouze odstranit nedostatek spočívající v nesprávné identitě cizince, ale znovu rozhodl o správním vyhoštění stěžovatele.
[36] Bylo třeba posoudit, co žalovaný rozuměl „přezkoumávaným rozhodnutím“, k němuž podle § 99 odst. 2 správního řádu vztáhl účinky rozhodnutí o správním vyhoštění. Mohlo by se jevit, že „přezkoumávaným rozhodnutím“ je rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 19. 2. 2008, které bylo k odvolání stěžovatele přezkoumáno. Tak tomu však není.
[37] Podle § 102 odst. 9 správního řádu „novým rozhodnutím vydaným podle § 100 nebo § 101 písm. a) se původní rozhodnutí ruší; o tomto následku budou účastníci poučeni v písemném vyhotovení rozhodnutí; ustanovení § 99 platí obdobně. V ostatních případech nové rozhodnutí brání vykonatelnosti nebo jiným právním účinkům původního rozhodnutí; nejsou-li účinky nového rozhodnutí zřejmé z jeho obsahu, určí vliv na vykonatelnost nebo jiné právní účinky původního rozhodnutí správní orgán.“
[38] Vydáním rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008 v obnoveném řízení došlo ze zákona ke zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 25. 5. 2004. Stěžovatel byl o tomto zákonném důsledku rovněž poučen, byť se tak stalo až v poučení o nepřípustnosti opravných prostředků proti rozhodnutí o odvolání ze dne 11. 8. 2008. Z § 102 odst. 9 správního řádu vyplývá, že je třeba určit účinky nového rozhodnutí ve vztahu k rozhodnutí původnímu. Ustanovení § 99 se užije obdobně, nikoli však doslovně, jak se stalo v této věci.
[39] Ustanovení § 99 správního řádu upravuje účinky rozhodnutí v přezkumném řízení, které je upraveno v § 94 a násl. správního řádu. Zatímco v přezkumném řízení je přezkoumáváno rozhodnutí a následně je takové rozhodnutí zrušeno, změněno či přezkumné řízení zastaveno (§ 97 správního řádu), v řízení o obnově se vydáním nového rozhodnutí po povolení obnovy původní rozhodnutí ze zákona ruší (§ 102 odst. 9 správního řádu). V souvislosti s řízením o obnově je proto zcela jistě nesprávné hovořit o právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Zde totiž nejde o žádné přezkoumávané rozhodnutí. Ustanovení § 99 odst. 1 správního řádu však hovoří o přezkoumávaném rozhodnutí tj. o rozhodnutí původním a o rozhodnutí v přezkumném řízení tj. o rozhodnutí novém. I přes terminologickou nesprávnost lze proto dospět k závěru, že odvolací orgán stanovil účinky rozhodnutí o správním vyhoštění od původního rozhodnutí, které nabylo právní moci 1. 6. 2004.
[40] Rozhodnutím o správním vyhoštění jsou jeho adresátu ukládány povinnosti. Je proto namístě úprava obsažená v § 99 odst. 2 správního řádu, která obecně vztahuje účinky (zde) rozhodnutí v obnoveném řízení k právní moci původního rozhodnutí, pokud okolnosti případu neodůvodňují jiné řešení.
[41] Zbývá však zodpovědět, jestli tyto účinky bez dalšího zahrnují i určení počátku doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tomu tak nemusí vždy být a nebylo tomu tak v souzené věci. Již výše vysvětlil, proč odůvodnění obou správních rozhodnutí tomuto závěru nepřisvědčují. Nelze přehlédnout, že rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 19. 2. 2008 váže počátek této doby nikoli na právní moc, ale na vykonatelnost rozhodnutí. V jeho výroku se sice hovoří obecně o vykonatelnosti rozhodnutí, nikoli o vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, současně však ukládá stěžovateli povinnost k vycestování z území ČR do 30 dnů, nepochybně od právní moci rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008. Je velmi obtížné logicky vyložit, proč by správní orgány uložily stěžovateli novým rozhodnutím povinnost opustit území republiky ve stanovené budoucí lhůtě a současně konstatovaly, že účinky tohoto rozhodnutí nastaly již k právní moci původního rozhodnutí, tj. ke dni 1. 6. 2004.
[42] Rozhodnutí o správním vyhoštění není rozhodnutím, kterým by byla cizinci pouze stanovena povinnost – lhůta k opuštění republiky a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území. Cizinec, kterému bylo uloženo rozhodnutí o správním vyhoštění, je v podstatně jiném postavení než ostatní cizinci. Toto rozhodnutí je svojí povahou v mnohém podobné rovněž rozhodování o osobním stavu cizince.
[43] Cizinec, kterému bylo uloženo správní vyhoštění, je podle nyní platné právní úpravy zaevidován do informačního systému smluvních států (§ 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). V době vydání nového rozhodnutí o správním vyhoštění v roce 2008 se cizinec zapisoval do informačního systému pouze za podmínky, že byl nežádoucí osobou a mohl narušit bezpečnost i jiných smluvních států (§ 154 odst. 6 zákona o pobytu cizinců). Vykonatelností rozhodnutí o správním vyhoštění zaniká platnost dlouhodobého víza (§ 62 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) a platnost povolení k trvalému pobytu § 76 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[44] Po právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění lze cizinci vydat cestovní průkaz totožnosti k vycestování (§ 114 odst. 4 zákona o pobytu cizinců). Cizince lze rovněž zajistit (za splnění dalších podmínek dle § 124 zákona o pobytu cizinců). Cizinci hrozí zařazení do evidence nežádoucích osob, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek, ohrozit veřejné zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých nebo obdobný zájem chráněný na základě závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy (§ 154 odst. 1 zákona o pobytu cizinců).
[45] Zákon o pobytu cizinců obsahuje i další důsledky, které zprostředkovaně vyplývají z rozhodnutí o správním vyhoštění a které lze rovněž považovat za sekundární účinky tohoto rozhodnutí. Pokud je cizinec zařazen do informačního systému smluvních států, lze mu odepřít vstup na území § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, nelze mu udělit trvalý ani přechodný pobyt (§ 87e a § 87k zákona o pobytu cizinců) a je to důvod pro zajištění § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Takovému cizinci nelze vydat cizinecký pas (§ 115 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Pokud je cizinec zařazen do evidence nežádoucích osob, lze mu odepřít vstup na území § 9 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, nelze mu udělit dlouhodobé vízum (s výjimkou víza za účelem strpění pobytu nebo za účelem dočasné ochrany).
[46] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že právě shora uvedené důsledky je třeba považovat za účinky rozhodnutí o správním vyhoštění, na které se vztahovalo pravidlo obsažené v § 99 odst. 2 správního řádu. Jinými slovy, důsledky uvedené v bodech [44] až [46] skutečně nastaly již právní mocí „původního“ rozhodnutí o správním vyhoštění, tj. od 1. 6. 2004. Totéž však nelze říci o určení doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území. Rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008 a rozhodnutí o odvolání ze dne 11. 8. 2008 vedou k tomu, že počátek této doby byl stanoven v návaznosti na vykonatelnost těchto rozhodnutí, tedy na uplynutí doby k vycestování, která činí 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
[47] Tento názor není v souzené věci ke stěžovateli nespravedlivý. Nelze přehlédnout, že to byl stěžovatel, kdo v roce 2004 uvedl správnímu orgánu nesprávnou identitu. V řízení rovněž netvrdil, že by v důsledku rozhodnutí z roku 2004 území České republiky dobrovolně opustil, a počala tak plynout původně stanovená doba, po kterou mu nemohl být umožněn vstup na území. Lze si představit obranu stěžovatele proti původnímu rozhodnutí s argumentem, že v něm není správně označen a rovněž tvrzení, že ještě před správným rozhodnutím o vyhoštění již uplynula podstatná část této doby, ne-li doba celá.
[48] S odkazem na konkrétní okolnosti nyní projednávané věci a na obsah rozhodnutí o správním vyhoštění lze uzavřít, že právní moc rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 19. 2. 2008 nastala dne 14. 8. 2008, lhůta k vycestování uplynula dne 13. 9. 2008 a dne 14. 9. 2008 bylo rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné. Téhož dne počala plynout pětiletá doba, ve které nelze stěžovateli povolit vstup na území. Pokud byl stěžovatel zajištěn dne 11. 7. 2012, tato doba dosud neuplynula. Nebyl tedy dán důvod k výmazu cizince z informačního systému smluvních států, a byla splněna podmínka podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.
[49] Co se týče běhu doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, Nejvyšší správní soud připomíná aktuální závěry rozšířeného senátu, vyjádřené ve výše uvedeném usnesení čj. 9 As 131/2011-63. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v tomto usnesení k závěru, že správní orgán nebyl ode dne 24. 11. 2005 do dne 31. 12. 2011 oprávněn rozdělovat tuto dobu do více časových úseků např. tím, že by stanovil, že je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí, a tedy předpokládal, že již započatá doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, nebude plynout v období, kdy dojde v jejím průběhu k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. (...)
Právní věta
I. Pokud správní orgán rozhoduje v obnoveném řízení o správním vyhoštění cizince, je třeba, aby stanovil v souladu s § 100 odst. 5 správního řádu z roku 2004, od kdy nastávají účinky nového rozhodnutí ve věci (§ 99 tohoto zákona). To umožňuje lépe zohlednit konkrétní okolnosti případu. Správní orgán musí zřetelně stanovit, zda doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území (§ 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2010), začala plynout vykonatelností původního rozhodnutí o správním vyhoštění, nebo začne plynout vykonatelností nového rozhodnutí po proběhnuvší obnově.
II. Plynutí doby k opuštění republiky a doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, nejsou jedinými účinky rozhodnutí o správním vyhoštění. Mezi tyto účinky rovněž patří zejména možnost vydat cizinci cestovní průkaz totožnosti k vycestování (§ 114 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), možnost cizince zajistit (§ 124 citovaného zákona), či hrozba jeho zařazení do evidence nežádoucích osob a z toho vyplývající důsledky (§ 154 odst. 6 téhož zákona).
Usnesení ze dne 12. 9. 2012
Plný text
8 As 101/2012 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. L. D., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytových agend, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2012, čj. KRPU-160175-13/ČJ-2012-040026-SV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2012, čj. 75 A 10/2012 – 37,
t a k t o :
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s e z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 7. 2012, čj. KRPU-160175-13/ČJ-2012-040026-SV, zajistil žalobce za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b), c) a e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dobu zajištění stanovil na 40 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem ze dne 15. 8. 2012, čj. 75 A 10/2012 – 37.
III.
[3] Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2, 3 s. ř. s., a to z důvodu hrozící bezprostřední realizace správního vyhoštění z území České republiky, a to pravděpodobně předtím, než bude rozhodnuto o jeho kasační stížnosti, kterou pokládá za důvodnou, a nikoliv pouze formální. Obavy stěžovatele z realizace vyhoštění jsou důvodné s ohledem na fakt, že ze strany cizinecké policie již dne 24. 8. 2012 došlo k pokusu o jeho faktické vyhoštění, a to bez toho, aby byl o takovém postupu řádně informován s předstihem právní zástupce stěžovatele. Následně až jeho zásahem byl proces realizace vyhoštění přerušen.
[4] Stěžovatel dále zdůraznil, že má na území České republiky vytvořeno plnohodnotné, funkční rodinné a sociální zázemí. Po celou dobu svého pobytu zde žije ve společné domácnosti s manželkou a syny, kteří disponují platným povolení k pobytu na území České republiky; jeho manželka a starší syn mají dokonce povolen trvalý pobyt. Nadto, jak vyplývá z přiložené lékařské zprávy, manželka stěžovatele je v současnosti v raném stadiu těhotenství; otcem dosud nenarozeného dítěte je právě stěžovatel. Rodina stěžovatele je na území ČR plně integrována, manželka zde podniká a výtěžek z této činnosti je zásadním zdrojem příjmů celé rodiny. Děti stěžovatele přivykly zdejšímu stylu života.
[5] Stěžovatel sice v minulosti porušil platné zákony tím, že v roce 2004 vstoupil na území státu bez víza a bez platného cestovního dokladu, za což mu bylo uloženo správní vyhoštění. Uvedené porušení zákona se ovšem odehrálo před velmi dlouhou dobou, nebylo zvlášť závažné, a co do své závažnosti nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Stěžovatel není hrozbou pro veřejný pořádek ani bezpečnost státu. Zpřetrhání rodinných vazeb zasáhne nejenom do základních práv a svobod stěžovatele, ale i do práv a zájmů jeho rodiny.
[6] S ohledem na to, že zajištění stěžovatele nemůže být považováno za nezbytné a není ani jisté, zda doba správního vyhoštění již neuplynula, následky realizace vyhoštění by nepochybně znamenaly pro stěžovatele a jeho rodinu zcela nenahraditelnou újmu. Přiznání odkladného účinku se zjevně nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Stěžovatel za nenahraditelnou újmu považuje svůj nucený návrat do Vietnamu a rozdělení své rodiny, a to navíc za situace, kdy ani následné zrušení napadeného rozsudku krajského soudu nezajistí stěžovateli možnost návratu na území České republiky, a to s ohledem na uložené správní vyhoštění.
[7] Vycestováním z území České republiky by současně bylo stěžovateli znemožněno uplatňovat jeho legitimní práva spojená se soudním řízením ve věci kasační stížnosti a řízení o trvalém pobytu. Stěžovatel poukázal na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011 - 100, podle kterého může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces nezbytné, aby mohl zůstat na území České republiky do skončení řízení o jeho kasační stížnosti.
[8] Stěžovatel ve svém dalším podání, doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne 11. 9. 2012, v podstatě zopakoval již vyslovené důvody svého návrhu, tedy, že na území České republiky pobývá na základě trvalých pobytů celá jeho rodina, mají zde veškerý majetek a jeho manželka je těhotná. Povinnost stěžovatele opustit Českou republiku by ve svém důsledku znamenala povinnost opustit republiku i pro jeho rodinu.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů.
[10] Podle § 107 zákona s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně použijí ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
[11] Nejvyšší správní soud předně poukazuje, že o návrhu na přiznání odkladného účinku ze dne 3. 9. 2012 rozhodoval na základě žádosti právního zástupce stěžovatele ze dne 7. 9. 2012 o bezodkladné rozhodnutí ve věci z důvodu, že dne 13. 9. 2012 má dojít k realizaci správního vyhoštění stěžovatele do Vietnamu. Nejvyšší správní soud o žádosti zástupce rozhodl, a to i přesto, že s ohledem na okamžik napadení věci dosud nebyl předložen správní spis ani spis Krajského soudu v Ústí nad Labem. K posouzení vzneseného návrhu přistoupil také při vědomí toho, že rozhodnutí o přiznání či nepřiznání odkladného účinku je rozhodnutím předběžné povahy a je možné při změně okolností významných pro rozhodnutí v průběhu řízení znovu o nově vzneseném návrhu rozhodovat.
[12] Možnost přiznání odkladného účinku představuje výjimku z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu napadená kasační stížností jsou tak v zásadě pravomocná a vykonatelná. Odkladný účinek lze kasační stížnosti přiznat jen na základě návrhu stěžovatele. Je to proto stěžovatel, na kom vázne břemeno tvrzení i důkazní stran důvodů pro přiznání odkladného účinku. Stěžovatel tedy musí hrozbu nepoměrně větší újmy jednak dostatečně konkrétně tvrdit a jednak i náležitě doložit. Nejvyšší správní soud není povolán k tomu, aby za navrhovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[13] Uvedené premisy kladoucí důraz na aktivitu navrhovatele platí v posuzovaném případě o to více, jestliže zástupce stěžovatele požádal o promptní vyřízení věci. Nejvyšší správní soud proto rozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti na základě důvodů vyložených stěžovatelem v předložené žádosti, kasační stížností napadaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a potvrzení o těhotenství paní V. T. G. Nejvyšší správní soud ze své úřední činnosti dále disponuje rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, čj. 6 As 28/2010 - 89, vztahujícím se k posuzování zákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele.
[14] Nejvyšší správní soud zvážil konkrétní okolnosti případu a tvrzení stěžovatele, o něž svou žádost opírá, a dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku v této věci není opodstatněné.
[15] V této věci není předně bez významu to, že stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku ve věci zajištění. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti by nemohly být bezprostředně zvráceny důsledky plynoucí z rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele, nýbrž pouze následky spojené s jeho zajištěním. To by ve svém důsledku znamenalo „pouze“ povinnost správního orgánu propustit stěžovatele ze zařízení ze zajištění cizinců. Smyslem soudního přezkumu řízení o zajištění cizince totiž není konečné posouzení otázky, zda má být cizinci uděleno správní vyhoštění, ale přezkum podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění.
[16] Uvedené platí obzvláště za situace, kdy bylo o zákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele již pravomocně rozhodnuto. Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti stěžovatele stran jeho správního vyhoštění dne 17. 5. 2012. Až do tohoto dne mohl stěžovatel požádat o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve věci vyhoštění a mohl v nich uplatnit část námitek, které uplatnil v rámci přezkumu rozhodnutí o jeho zajištění.
[17] Stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti opřel zejména o skutečnost, že na území České republiky žije po celou dobu se svou manželkou a syny, přičemž manželka a starší syn disponují povolením k trvalému pobytu (stěžovatel ve svém podání ze dne 11. 9. 2012 uvedl, že oprávněním k trvalému pobytu disponuje jeho celá rodina). Tyto skutečnosti ovšem nikterak neprokázal. Nedoložil rodné listy svých dětí, jejich pobytové tituly, nedoložil oddací list či jinou listinu prokazující délku trvání svého manželství a ani to, že V. T. G. je skutečně jeho manželkou.
[18] Nejvyšší správní soud nepřehlédl ani skutečnosti uvedené v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2012, čj. 6 As 28/2010 - 89. V nich se uvádí, že stěžovatel na území České republiky nejprve uzavřel účelové manželství s českou státní občankou. Z tohoto manželství se narodil syn, k němuž stěžovateli svědčí zákonná domněnka otcovství, přestože jeho biologickým otcem není a o dítě žádný zájem neprojevuje (pouze platí výživné). Nejvyšší správní soud v posledně uvedeném rozsudku konstatoval, že v případě vyhoštění stěžovatele z území České republiky nedojde k narušení vztahu mezi stěžovatelem a jeho nezletilým synem. Z rozsudku krajského soudu pak dále plyne, že poté, co bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, uzavřel sňatek s občankou Vietnamu. Proto měl již v této době být srozuměn s možnými následky realizace správního vyhoštění.
[19] Tyto okolnosti, které byly stěžovateli nepochybně známy, pak mají podle Nejvyššího správního soudu za následek zvýšení nároků kladených na stěžovatele při prokazování újmy spjaté s výkonem rozhodnutí. Dlužno konstatovat, že stěžovatel břemeno důkazní v tomto směru neunesl.
[20] Skutečnost, že se stěžovatel domnívá, že jeho kasační stížnost je důvodná, nemůže mít bez dalšího vliv na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Posouzení zákonnosti zajištění i vyhoštění cizince je totiž otázkou následného meritorního rozhodování, a nikoliv rozhodování o odkladném účinku. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012, čj. 9 As 77/2012 – 18, týkajícího se uložení správního vyhoštění, přitom nelze odhlédnout od skutečnosti, že vlastní výkon napadeného správního rozhodnutí nemůže být bez dalšího považován za příčinu újmy ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s.
[21] Stěžovatel ve svém návrhu dále poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011 - 100, podle kterého může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces nezbytné, aby mohl zůstat na území České republiky do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení zastoupen advokátem, nelze podle daného usnesení přehlédnout, že k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.
[22] Ani tento poukaz nemůže v dané věci představovat důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve věci zajištění stěžovatele. Stěžovatel jej předně mohl uplatnit v rámci návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnost ve věci jeho správního vyhoštění. Nicméně zde je podstatné jednak to, že stěžovatel již prostřednictvím svého zástupce podal projednatelnou kasační stížnost a jednak to, že v řízení o kasační stížnosti se standardně rozhoduje bez jednání (§ 109 odst. 2 s. ř. s.). Ani sám stěžovatel neuvedl, jaké další procesní úkony hodlá činit ve spojitosti s rozhodováním Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti ve věci jeho zajištění.
[23] Nejvyšší správní soud se zřetelem ke všem shora uvedeným důvodům odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal. Soud uzavírá, že usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, a nelze z něj nikterak předjímat rozhodnutí o věci samé.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. září 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu