Usnesení ze dne 14. 7. 2015
Plný text
k § 68 odst. 2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2015, čj. 8 As 141/2012-57)
Věc: Společnost s ručením omezeným CET 21 proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.Rozhodnutím ze dne 9. 5. 2012 žalovaná shledala, že žalobkyně porušila povinnosti uvedené v § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a uložila podle § 60 odst. 3 písm. d) téhož zákona žalobkyni pokutu ve výši 300 000 Kč. Odvysíláním pořadu Expozitura (4), podtitul Sedmý den, dne 28. 9. 2011 ve 20:00 hodin na programu NOVA žalobkyně porušila povinnost nezařazovat do vysílání v době od 6:00 do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované u Městského soudu v Praze, který její žalobu rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, čj. 8 A 106/2012-56, zamítl.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Městský soud podle ní pochybil, mj. pokud neshledal nezákonnost výroku rozhodnutí žalované, způsobenou chybějícím odkazem na § 60 odst. 3 písm. d) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání (§ 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Vytkla také městskému soudu, že nezdůvodnil, proč se odchýlil od judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou argumentovala ve vztahu k této námitce. Městský soud nezdůvodnil ani to, proč ve vztahu k námitce vady výroku rozhodnutí zaujal odlišný právní názor než v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2012, čj. 3 A 77/2012-54, podle kterého je nedostatek odkazu na § 60 odst. 3 písm. d) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ve výroku rozhodnutí vadou, která zakládá nezákonnost rozhodnutí. V tomto ohledu poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, čj. 2 Afs 47/2004-83, č. 398/2004 Sb. NSS, ze dne 20. 9. 2007, čj. 2 As 94/2006-51, č. 1424/2008 Sb. NSS, a ze dne 29. 12. 2009, čj. 8 As 62/2009-65, z nichž vyplývá, že rozdílné rozhodování různých senátů krajských soudů je nežádoucí, pokud se senát, který rozhoduje později, argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním názorem jiného senátu.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelka nevysvětlila, v čem ji výrok správního rozhodnutí zkracuje na jejích právech. Dále citovala část svého rozhodnutí a uvedla, že se jedná o jediný výrok, nikoliv o návětí a výrok. Proto nesouhlasila s názorem, že výrok postrádal odkaz na § 60 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Není možné, aby pouhé vizuální oddělení sloužící pro přehlednost zakládalo nezákonnost rozhodnutí. Účastník řízení nemůže být tímto způsobem zkrácen na svých právech (obdobně srov. názor Městského soudu v Praze vyslovený ve věcech sp. zn. 10 A 165/2012 a sp. zn. 10 A 166/2012).
Osmý senát Nejvyššího správního soudu se při předběžném posouzení kasační stížnosti zabýval otázkou, zda napadené správní rozhodnutí odpovídalo požadavkům § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004, neobsahoval-li jeho výrok odkaz na § 60 odst. 3 písm. d) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, podle kterého žalovaná uložila stěžovatelce pokutu. Tento odkaz byl uveden v "záhlaví" napadeného rozhodnutí.
Touto otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudcích ze dne 7. 4. 2011, čj. 8 As 54/2010-85, ze dne 29. 6. 2011, čj. 8 As 33/2011-70, a ze dne 31. 10. 2011, čj. 8 As 68/2011-98. V nich uvedl, že § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004 vyžaduje, aby ustanovení právního předpisu, podle něhož správní orgán rozhoduje, bylo uvedeno ve výroku rozhodnutí, který je zpravidla uvozen slovy "rozhodl takto:". Pokud je aplikované ustanovení právního předpisu citováno v tzv. záhlaví rozhodnutí (tj. před takto vymezeným výrokem), jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí, a rozhodnutí správního orgánu je třeba z tohoto důvodu zrušit.
V nyní posuzované věci osmý senát ovšem dospěl při výkladu § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004 k odlišnému právnímu názoru. Podle § 68 odst. 1 správního řádu z roku 2004 "[r]ozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků". Podle odstavce 2 citovaného ustanovení "[v]e výrokové části[správní orgán] uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. [...] Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení." Osmý senát s ohledem na právní úpravu obsaženou ve správním řádu z roku 2004 vyslovil přesvědčení, že z § 68 tohoto zákona nelze dovodit, že by odkaz na právní ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno, byl nutnou součástí výroku rozhodnutí, nýbrž postačuje jeho uvedení ve výrokové části rozhodnutí, která kromě samotného výroku rozhodnutí zpravidla obsahuje další údaje označované jako záhlaví rozhodnutí.
S ohledem na to, že tento názor osmého senátu, k němuž dospěl při posouzení této věci, je odlišný od právního názoru vysloveného ve výše citovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu, postoupil osmý senát dle § 17 odst. 1 s. ř. s. věc rozšířenému senátu k rozhodnutí o otázce, zda je v souladu se zákonem, pokud odkaz na ustanovení, podle něhož je rozhodováno, je uveden v záhlaví rozhodnutí, nikoli v jeho výroku.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že povinnost uvést ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno (§ 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004), je splněna i tehdy, když je příslušné ustanovení právního předpisu uvedeno v tzv. návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba pokládat za součást výrokové části rozhodnutí, a věc vrátil k projednání a k rozhodnutí osmému senátu.
Z odůvodnění:
III. Posouzení věci
III.1 Pravomoc rozšířeného senátu
[9] Podle § 17 odst. 1 s. ř. s. "[d]ospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný právní názor zdůvodní."
[10] Otázkou, zda musí být odkaz na aplikované ustanovení právního předpisu uveden přímo ve výroku rozhodnutí správního orgánu, se Nejvyšší správní soud zabýval v citovaném rozsudku čj. 8 As 54/2010-85. Přisvědčil názoru městského soudu, že výrok rozhodnutí správního orgánu (v tomto i v dalších dvou rozsudcích citovaných dále se jednalo právě o žalovanou) musí obsahovat odkaz na ustanovení, podle kterého byla uložena pokuta [v daném případě § 60 odst. 1 písm. l) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání]; nepostačovala citace § 48 odst. 4 písm. a) tohoto zákona, který byl jednáním žalobkyně porušen, neboť toto ustanovení není komplexní úpravou zakotvující skutkovou podstatu správního deliktu. Nejvyšší správní soud odmítl názor žalované, že uvedení § 60 odst. 1 písm. l) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání v záhlaví rozhodnutí je třeba považovat za splnění zákonného požadavku na náležitosti výroku rozhodnutí. Stejnou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 8 As 33/2011-70, v němž uvedl, že "[v]e výrokové části je vyjádřen obsah rozhodnutí, který je zpravidla uvozen slovy,rozhodl takto': či,vydal toto rozhodnutí:' [...] Úvaha stěžovatelky vyplývající z obsahu kasační stížnosti, podle které začíná výrok za uvedením formy příslušného rozhodnutí, proto neobstojí. Text, kterého se stěžovatelka dovolává, je tou částí rozhodnutí, jež se obecně považuje za záhlaví. V návaznosti na výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že vada výroku rozhodnutí spočívající v neoznačení zákonných ustanovení, podle nichž stěžovatelka rozhodovala, mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé." K citovaným závěrům Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku čj. 8 As 68/2011-98 doplnil, že "[p]okud by byl akceptován závěr o existenci výrokové části v širším smyslu, jejíž součástí je i záhlaví rozhodnutí, došlo by tím k popření samotného smyslu rozlišování jednotlivých náležitostí správních rozhodnutí". I v tomto případě soud dovodil, že neuvedení zákonného ustanovení, podle kterého žalovaná uložila stěžovatelce sankci [§ 60 odst. 1 písm. l) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání] ve výroku rozhodnutí je vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Toto pochybení nemohlo být zhojeno ani tím, že příslušné ustanovení bylo označeno v záhlaví rozhodnutí. Ve všech třech těchto řízeních byla předmětem přezkumu rozhodnutí žalované, která byla vydána podle správního řádu z roku 2004, a která tedy musela splňovat náležitosti vymezené v § 68 tohoto zákona.
[11] V nyní rozhodované věci má osmý senát za to, že uvedení odkazu na právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, toliko v záhlaví rozhodnutí, je v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004. Pravomoc rozšířeného senátu je tedy dána.
III.2 Názor rozšířeného senátu
[12] Podle § 68 odst. 1 správního řádu z roku 2004 "[r]ozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků". Podle odstavce 2 téhož ustanovení se ve výrokové části "uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení."
[13] Rozšířený senát se otázkou náležitostí výrokové části rozhodnutí správního orgánu o správním deliktu již ve své judikatuře zabýval. V usnesení ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS, rozšířený senát uvedl: "Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Tento závěr je přitom dovoditelný přímo z § 47 odst. 2 správního řádu [z roku 1967], neboť věcí, o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen - to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku apod. Typicky takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky vedené jednotným záměrem, spojené stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku, které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě. Ze všech výše uvedených důvodů je třeba odmítnout úvahu, že postačí, jsou-li tyto náležitosti uvedeny v odůvodnění rozhodnutí." Rozšířený senát ovšem v této věci rozhodoval podle úpravy obsažené ve správním řádu z roku 1967, který nerozlišoval mezi výrokem rozhodnutí a výrokovou částí. Proto rozšířený senát užíval tyto pojmy promiscue.
[14] Správní řád z roku 2004 (na rozdíl od správního řádu z roku 1967, srov. jeho § 47 odst. 1 a 2) rozlišuje výrokovou část rozhodnutí a výrok či výroky jako užší kategorii. Správní řád tak respektuje nauku, která uvádí jako obsahové náležitosti rozhodnutí výrokovou část, odůvodnění a poučení (srov. např. Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. 2. vyd. Plzeň: A. Č., 2012, s. 195 - 199). Z požadavku na srozumitelnost rozhodnutí je dovozováno, že jednotlivé části (obsahové náležitosti) rozhodnutí mají být zřetelně odlišeny. Výroková část rozhodnutí obsahuje jeden nebo více výroků. Výrok je výrazem vlastního autoritativního rozhodnutí správního orgánu o právu nebo povinnosti v otázce, která je předmětem správního řízení. Ve výrokové části rozhodnutí se uvádí nejen výrok či výroky, ale také další zákonem předepisované údaje (srov. Průcha, P. Správní řád s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, 2012, s. 197).
[15] Rozšířený senát v této souvislosti považuje za vhodné ocitovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, čj. 3 Ads 96/2011-118, kde se výstižně uvádí, že "výrokovou část správního rozhodnutí nelze ztotožňovat s výrokem rozhod-nutí. Ve výrokové části je označen orgán, který jako věcně příslušný ve věci rozhodl; poté jsou v ní označeni účastníci řízení podle § 27 odst. 1 [správního řádu z roku 2004], kterým správní rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti nebo o nichž se prohlašuje, že práva nebo povinnosti mají nebo nemají, a jejich zástupci; poté je v ní uvedena vlastní právní otázka, která je předmětem řízení (např. uložení pokuty za protiprávní jednání - jak tomu bylo ostatně v tomto případě - nebo zamítnutí žádosti o určitou dávku či nepřiznání nároku); dále jsou uvedena příslušná ustanovení právních předpisů, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí, a samozřejmě samotný výrok rozhodnutí. Právě samotný výrok rozhodnutí náležitě vyjadřuje, jakým způsobem příslušný správní orgán rozhodl o předmětu řízení. Výrok rozhodnutí musí být přitom jasný, srozumitelný, přesný a určitý, neboť pouze ten (na rozdíl od ostatních částí správního aktu, jako je označení orgánu, který rozhodl, návětí, odůvodnění, poučení) v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností. Je tedy třeba odlišit,výrok' jako nejdůležitější součást správního aktu (většinou i vhodně graficky oddělený, zpravidla mezi slovy,rozhodl takto' a,odůvodnění') od,výrokové části rozhodnutí', která vyjadřuje, jakým způsobem bylo rozhodnuto v dané věci a, nabude-li právní moci, představuje překážku věci rozhodnuté a v případě nepravomocného rozhodnutí překážku litispendence a umožňuje řádné právo na obhajobu (obdobně viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 6 A 168/1995). Ve výrokové části rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 2 [správního řádu z roku 2004] jsou tedy uvedeny jak výše zmíněné údaje (označení orgánu, který ve věci rozhodoval, označení účastníků řízení a příslušná ustanovení právních předpisů, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí), které se obecně nazývají záhlavím či návětím rozhodnutí, tak samotný výrok, příp. výroky."
[16] Je třeba zároveň uvést, že konkrétní podobu výrokové části rozhodnutí, tedy např. její grafické či jiné rozlišení na záhlaví (návětí) a výrok (enunciát), zákon výslovně nestanoví. Rozčlenění výrokové části je tedy do značné míry ovlivněno aplikační praxí a různé orgány mohou používat různé varianty grafického a obsahového členění, za předpokladu, že jsou naplněny požadavky uvedené v § 68 odst. 1 a 2 správního řádu z roku 2004. Často správní orgány (ostatně i soudy, srov. též § 54 odst. 2 s. ř. s. a § 157 odst. 1 o. s. ř.) koncipují výrokovou část ze syntaktického hlediska jako jedinou větu, v jejíž uvozovací části sdělí označení správního orgánu, účastníků řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu z roku 2004 a předmět řízení; tato část končí slovy "rozhodl takto" (případně "vydal toto rozhodnutí") a dvojtečkou. Po tomto návětí (záhlaví) následuje samotný výrok či výroky rozhodnutí, včetně výroku o nákladech řízení a vedlejších ustanovení. Lze si ovšem představit, že by správní orgán nerozdělil výrok a návětí a všechny náležitosti výrokové části rozhodnutí požadované § 68 odst. 3 správního řádu z roku 2004 by byly obsaženy ve výroku. I takový postup správního orgánu, pokud by nebyl na újmu srozumitelnosti rozhodnutí (viz níže), by byl v souladu se zákonem.
[17] Správní řád z roku 2004 nestanoví, že odkaz na právní ustanovení, podle něhož je rozhodnutí vydáváno, má být uveden přímo ve výroku. Je proto třeba ve shodě se zněním § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004 vycházet z toho, že postačí, pokud je tento odkaz uveden ve výrokové části, a to včetně jejího návětí (záhlaví).
[18] Je však nutné zdůraznit, že takovýto postup správního orgánu nesmí mít za následek, že by z jeho rozhodnutí nebylo jednoznačně seznatelné, jaký byl předmět řízení před správním orgánem, jakým způsobem o něm bylo rozhodnuto a podle jakých právních ustanovení. Pokud by tomu tak bylo (např. jednotlivé dílčí podčásti výrokové části rozhodnutí by byly ve vzájemném nesouladu, případně by byly příliš obecné až bezobsažné), pak by to vedlo k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
IV. Závěrečné shrnutí
[19] Rozšířený senát tedy uzavřel, že povinnost uvést ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno (§ 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004), je splněna i tehdy, když je příslušné ustanovení právního předpisu uvedeno v tzv. návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba pokládat za součást výrokové části rozhodnutí.
Právní věta
Povinnost uvést ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno (§ 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004), je splněna i tehdy, když je příslušné ustanovení právního předpisu uvedeno v tzv. návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba pokládat za součást výrokové části rozhodnutí.
Usnesení ze dne 13. 10. 2014
Plný text
8 As 141/2012 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: CET 21, spol. s r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem [adresa] Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 5. 2012, čj. LOJ/1827/2012, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, čj. 8 A 106/2012 – 56,
t a k t o :
I. V řízení s e p o k r a č u j e .
II. Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.
O d ů v o d n ě n í :
I.
1. Rozhodnutím ze dne 9. 5. 2012, čj. LOJ/1827/2012, žalovaná uložila žalobkyni pokutu ve výši 300 000 Kč za porušení povinnosti uvedené v § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Odvysíláním pořadu Expozitura (4), podtitul Sedmý den, dne 28. 9. 2011 ve 20:00 hodin na programu NOVA žalobkyně porušila povinnost nezařazovat do vysílání v době od 6:00 do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
II.
2. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, čj. 8 A 106/2012 – 56, zamítl. Rozsudek městského soudu je stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.1
3. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
4. Městský soud podle stěžovatelky pochybil mj. pokud neshledal nezákonnost výroku rozhodnutí žalované, způsobenou chybějícím odkazem na § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání [§ 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový správní řád“)].
5. Stěžovatelka také vytkla městskému soudu, že nezdůvodnil, proč se odchýlil od judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou stěžovatelka argumentovala ve vztahu k této námitce. Městský soud nezdůvodnil ani to, proč ve vztahu k námitce vady výroku rozhodnutí zaujal odlišný právní názor než v rozsudku ze dne 15. 10. 2012, čj. 3 A 77/2012 – 54, podle kterého je nedostatek odkazu na § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání ve výroku rozhodnutí vadou, která zakládá nezákonnost rozhodnutí. V tomto ohledu stěžovatelka poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, čj. 2 Afs 47/2004 – 83, č. 398/2004 Sb. NSS, ze dne 20. 9. 2007, čj. 2 As 94/2006 – 51, č. 1424/2008 Sb. NSS, a ze dne 29. 12. 2009, čj. 8 As 62/2009 – 65, z nichž vyplývá, že rozdílné rozhodování různých senátů krajských soudů je nežádoucí, pokud se senát, který rozhoduje později, argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním názorem jiného senátu.
III.2
6. Žalovaná mj. uvedla, že stěžovatelka nevysvětlila, v čem ji výrok správního rozhodnutí zkracuje na jejích právech. Žalovaná dále citovala část svého rozhodnutí a uvedla, že se jedná o jediný výrok, nikoliv o návětí a výrok. Žalovaná proto nesouhlasila s názorem, že výrok postrádal odkaz na § 60 zákona o vysílání. Není možné, aby pouhé vizuální oddělení sloužící pro přehlednost zakládalo nezákonnost rozhodnutí. Sankcionovaný subjekt nemůže být tímto způsobem zkrácen na svých právech (obdobně srov. názor městského soudu vyslovený ve věcech sp. zn. 10 A 165/2012 a sp. zn. 10 A 166/2012).
IV.
7. Nejvyšší správní soud se při předběžném posouzení kasační stížnosti zabýval otázkou, zda v posuzované věci byla naplněna podmínka uložení sankce stanovená v § 59 odst. 1 zákona o vysílání, tj. zda byla stěžovatelka relevantním způsobem upozorněna na porušení tohoto zákona. Osmý senát posuzoval předmětnou otázku již ve věci vedené pod sp. zn. 8 As 85/2012, přičemž z důvodu existence rozporné judikatury zdejšího soudu ji usnesením ze dne 8. 2. 2013, čj. 8 As 85/2012 – 47, předložil k posouzení rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s.
8. Výsledek řízení před rozšířeným senátem byl podstatný i pro rozhodnutí v nyní posuzované věci, Nejvyšší správní soud proto rozhodl usnesením ze dne 16. 7. 2013, čj. 8 As 141/2012 – 39, podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. o přerušení řízení do pravomocného rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci vedené pod sp. zn. 8 As 85/2012.
9. Rozšířený senát rozhodl v dané věci usnesením ze dne 14. 7. 2014, čj. 8 As 85/2012 – 88, které nabylo právní moci dne 21. 7. 2014. Nejvyšší správní soud proto rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku v souladu s § 48 odst. 5 s. ř. s. o pokračování v řízení.
10. Poté osmý senát při posuzování kasační stížnosti řešil, zda napadené správní rozhodnutí odpovídalo požadavkům § 68 odst. 2 správního řádu, neobsahoval-li jeho výrok odkaz na § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání, podle kterého žalovaná uložila stěžovatelce pokutu. Tento odkaz byl uveden v záhlaví napadeného rozhodnutí.
11. Osmý senát vzal nejprve do úvahy dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se povahy a náležitostí výroku správního rozhodnutí. V usnesení ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006 – 73, č. 1546/2008 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil, že „je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod.“ Tyto závěry rozšířený senát převzal z rozsudku ze dne 23. 2. 2005, čj. 3 Ads 21/2004 – 55. V rozsudku ze dne 22. 9. 2005, čj. 6 As 57/2004 – 54, č. 772/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud dále vyslovil, že „[p]ři ukládání sankce za tzv. jiný správní delikt neodpovídá požadavku ustanovení § 47 odst. 2 správního řádu, neuvede-li správní orgán ve výroku rozhodnutí ustanovení právního předpisu, podle něhož rozhodl; to platí jak ve vztahu ke kvalifikaci skutku, tak ve vztahu k ukládanému trestu.“ Zdejší soud taktéž konstatoval, že „[v]ýrok rozhodnutí je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí správního rozhodnutí, neboť v něm správní orgán formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok proto musí být formulován tak, aby z něho bylo zcela jednoznačně patrno, jakého správního deliktu se stěžovatel dopustil a podle jakého ustanovení zákona mu byla stanovena předmětná správní sankce. […] Absence právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, je v rozporu s ustanovením § 47 odst. 2 správního řádu a má zásadní vliv na přezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí.“ (rozsudek ze dne 28. 11. 2007, čj. 7 As 7/2007 – 63). Na tomto místě je nutno připomenout, že všechna právě citovaná rozhodnutí se zabývala výkladem náležitostí výroku správního rozhodnutí podle § 47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý správní řád“).
12. Ve vztahu k rozhodování žalované Nejvyšší správní soud vycházel z uvedených rozhodnutí (zejména z usnesení rozšířeného senátu čj. 2 As 34/2006 – 73) v následujících případech. V rozsudku ze dne 7. 4. 2011, čj. 8 As 54/2010 – 85, přisvědčil názoru městského soudu, že výrok rozhodnutí žalované musí obsahovat odkaz na ustanovení, podle kterého byla uložena pokuta [v daném případě § 60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání], protože § 48 odst. 4 písm. a) tohoto zákona není komplexním sankčním ustanovením. Aplikací pouze tohoto ustanovení nelze učinit závěr o vině za spáchání správního deliktu. Soud nesouhlasil se žalovanou, že uvedení předmětného ustanovení v záhlaví rozhodnutí je třeba považovat za splnění zákonného požadavku na náležitosti výroku rozhodnutí. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, čj. 8 As 33/2011 – 70, se kasační soud zabýval obdobnou otázkou – výrok rozhodnutí neobsahoval odkaz na sankční ustanovení [§ 60 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání], podle kterého žalovaná uložila stěžovatelce pokutu. Soud zde poznamenal, že „[v]e výrokové části je vyjádřen obsah rozhodnutí, který je zpravidla uvozen slovy „rozhodl takto:“ či „vydal toto rozhodnutí:“. […] Úvaha stěžovatelky vyplývající z obsahu kasační stížnosti, podle které začíná výrok za uvedením formy příslušného rozhodnutí, proto neobstojí. Text, kterého se stěžovatelka dovolává, je tou částí rozhodnutí, jež se obecně považuje za záhlaví. V návaznosti na výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že vada výroku rozhodnutí spočívající v neoznačení zákonných ustanovení, podle nichž stěžovatelka rozhodovala, mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.“ K citovaným závěrům Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2011, čj. 8 As 68/2011 – 98, doplnil, že „[p]okud by byl akceptován závěr o existenci výrokové části v širším smyslu, jejíž součástí je i záhlaví rozhodnutí, došlo by tím k popření samotného smyslu rozlišování jednotlivých náležitostí správních rozhodnutí.“ I v tomto případě soud dovodil, že neuvedení zákonného ustanovení, podle kterého žalovaná uložila stěžovatelce sankci [§ 60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání], ve výroku rozhodnutí je vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Toto pochybení přitom nemohlo být zhojeno ani tím, že příslušné ustanovení bylo označeno v záhlaví rozhodnutí.
13. V těchto řízeních byla předmětem přezkumu rozhodnutí žalované, která byla vydána podle nového správního řádu a která tedy musela splňovat náležitosti vymezené v § 68 tohoto zákona. Nejvyšší správní soud přitom vycházel z judikatury, která vyložila povahu a náležitosti správního rozhodnutí na půdorysu starého správního řádu. Vyvstává otázka, zda takový postup byl správný a zda závěry judikatury vztahující se k výkladu § 47 starého správního řádu lze bezezbytku aplikovat na § 68 nového správního řádu.
14. Podle § 47 odst. 1 starého správního řádu rozhodnutí musí obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání (rozkladu). Odůvodnění není třeba, vyhovuje-li se všem účastníkům řízení v plném rozsahu. Výrok obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, popřípadě též rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení. Pokud se v rozhodnutí ukládá účastníkovi řízení povinnost k plnění, stanoví pro ni správní orgán lhůtu; lhůta nesmí být kratší, než stanoví zvláštní právní předpis (§ 47 odst. 2 starého správního řádu).
15. Podle § 68 odst. 1 nového správního řádu rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení (§ 68 odst. 2 nového správního řádu).
16. Starý správní řád tedy stanovil, že povinnou součástí správního rozhodnutí je výrok, který obsahuje rozhodnutí ve věci a odkaz na ustanovení právního předpisu, podle kterého bylo rozhodnuto. Naproti tomu nový správní řád určuje, že správní rozhodnutí obsahuje výrokovou část, ve které se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno, a označení účastníků řízení. Výroková část zároveň může obsahovat jeden či více výroků.
17. Výrokovou část správního rozhodnutí a výrok správního rozhodnutí tedy nelze zaměňovat. Ve výrokové části je označen orgán, který ve věci rozhodl, účastníci řízení a jejich zástupci, je zde vymezena právní otázka, která je předmětem řízení, dále jsou zde uvedena příslušná ustanovení právních předpisů, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí, a konečně se zde vyskytuje i samotný výrok rozhodnutí. Právě výrok rozhodnutí vyjadřuje, jak správní orgán rozhodl o předmětu řízení. Výrok musí být jasný, srozumitelný, přesný a určitý, protože pouze ten (na rozdíl od ostatních částí správního aktu, jako je označení rozhodujícího orgánu, návětí, odůvodnění a poučení) v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností. Je tedy nutno odlišovat výrok jako nejdůležitější součást správního aktu (zpravidla uvedený mezi slovy „rozhodl takto:“ a „odůvodnění“) od výrokové části rozhodnutí, která vyjadřuje, jak bylo rozhodnuto v dané věci. Ve výrokové části rozhodnutí jsou tedy uvedeny jak výše zmíněné údaje (označení správního orgánu, účastníků řízení a právních ustanovení, podle nichž bylo rozhodnuto), které se obecně nazývají záhlavím či návětím rozhodnutí, tak samotný výrok, příp. výroky, rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 11. 1. 2012, čj. 3 Ads 96/2011 – 118).
18. Z uvedeného je zřejmé, že úprava náležitostí správního rozhodnutí v novém správním řádu se do značné míry odlišuje od úpravy ve starém správním řádu. Ustanovení § 68 nového správního řádu nedefinuje výrok rozhodnutí. Za povinnou součást rozhodnutí označuje pouze tzv. výrokovou část, která obsahuje mimo jiné i odkaz na právní ustanovení, podle kterých bylo ve věci rozhodováno. Výroková část rozhodnutí zahrnuje nejenom samotný výrok rozhodnutí, ale také další části, které bývají obecně označovány jako záhlaví.
19. Podle předkládajícího senátu z uvedeného vyplývá, že požadavky, které kladla judikatura zdejšího soudu na výrok rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 2 starého správního řádu, nelze bezezbytku aplikovat při hodnocení náležitostí rozhodnutí podle § 68 odst. 2 nového správního řádu. Osmý senát je zejména přesvědčen, že z § 68 nového správního řádu nelze dovodit, že by odkaz na právní ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno, byl nutnou součástí výroku rozhodnutí.
20. Ustanovení § 68 nového správního řádu definuje pouze výrokovou část rozhodnutí, jejíž součástí je i odkaz na právní ustanovení, podle kterých bylo ve věci rozhodnuto, resp. která kromě samotného výroku rozhodnutí zpravidla obsahuje další údaje označované jako záhlaví rozhodnutí.
21. Mělo by proto stačit, je-li odkaz na ustanovení právního předpisu, na jehož základě bylo ve věci rozhodnuto, uveden v rámci výrokové části rozhodnutí, tedy té části rozhodnutí, která je zákonem definována. Vyskytne-li se pak tento odkaz v záhlaví rozhodnutí, tedy v rámci výrokové části, nelze bez dalšího uzavřít, že rozhodnutí nevyhovuje požadavkům § 68 nového správního řádu a že je zatíženo vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí.
22. Vzhledem k tomu, že předkládající senát zaujal k předestřené problematice právní názor odlišný od přesvědčení dosavadní judikatury, stíhala jej povinnost postoupit věc rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s. Předmětem posouzení rozšířeného senátu by měla být otázka, zda správní rozhodnutí naplní požadavky § 68 nového správního řádu, bude-li odkaz na právní ustanovení, podle kterého bylo ve věci rozhodováno, uveden v rámci záhlaví rozhodnutí, a nikoliv v samotném výroku rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. Z. K., JUDr. J. P., JUDr. B. P., Mgr. A. R., JUDr. K. Š., JUDr. J. V.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
Účastníci se mohou vyjádřit k tomuto usnesení ve lhůtě jednoho týdne od jeho doručení.
V Brně 13. října 2014
JUDr. J. P.
předseda senátu