Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Michala Bobka a Pavla Molka v právní věci žalobkyně: R. Hero property, s.r.o., IČO: [IČO], sídlem [adresa] zast. Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem [adresa] Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) J. G., II) EG.D, s.r.o., IČO: [IČO], sídlem [adresa] Brno, III) CETIN a.s., IČO: [IČO], sídlem [adresa] Praha 9, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2025, č. j. JMK 68310/2025, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2026 č. j. 29 A 71/2025-146,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení II a III nemají právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Osobě zúčastněné na řízení I se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval tím, zda krajský soud správně aplikoval kratší lhůtu dle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, když odmítl žalobu pro opožděnost.
[2] Žalobkyně byla účastnicí společného územního a stavebního řízení [§ 94k písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řízení; dále „starý stavební zákon“]. Je vlastníkem pozemku parc. č. XA k. ú. M, který sousedí s pozemkem, na kterém byl schválen stavební záměr osoby zúčastněné na řízení I (stavebník).
[3] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 18. 6. 2025.
[4] Žalobkyně rozhodnutí žalovaného napadla žalobou dne 14. 8. 2025 u Krajského soudu v Brně. Krajský soud žalobu odmítl jako opožděnou. Uvedl, že se uplatní speciální jednoměsíční lhůta k podání správní žaloby stanovená § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále „nový stavební zákon“) a nikoliv obecná dvouměsíční lhůta upravená § 72 odst. 2 s. ř. s. Dané ustanovení nabylo účinnosti 1. 7. 2024. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 7. 11. 2024, č. j. 3 As 183/2024-26, krajský soud konstatoval, že úprava žalobních lhůt v novém stavebním zákoně se po nabytí jeho účinnosti uplatní bez ohledu na to, zda stavební úřad rozhodoval podle nového stavebního zákona nebo dosavadní právní úpravy. Uzavřel, že lhůta započala běžet 18. 6. 2025 (necelý rok po účinnosti nové úpravy), a proto uplynula již dne 21. 7. 2025.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření osoby zúčastněné na řízení I
[5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nesouhlasí s právním názorem krajského soudu a tvrdí, že se uplatní obecná lhůta obsažená v § 72 odst. 2 s. ř. s.
[6] Nejprve odmítá odkaz krajského soudu na rozsudek NSS č. j. 3 As 183/2024-26, protože ten byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24. V dané věci zasáhlo použití nové právní úpravy do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to do práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s jejím čl. 4 odst. 4. Bylo proto namístě vycházet z prospektivního působení staré právní úpravy (a tedy i dvouměsíční žalobní lhůty).
[7] Stěžovatelka připouští, že Ústavní soud se v jí zmiňovaném nálezu zabýval rozdílným skutkovým stavem, než který je rozhodný pro tuto věc. Tvrdí však, že na závěrech obsažených ve zmiňovaném nálezu to nic nemění. Ústavní soud zrušil rozsudek dospívající k závěru, že lhůta dle nového stavebního zákona se uplatní i pro situace, kdy je (stavebním úřadem) rozhodováno podle starého stavebního zákona. Tím mohlo vzniknout adresátům právní normy legitimní očekávání, že se výklad pravidel o lhůtách pro podání žalob ve správním soudnictví bude ubírat jiným (příznivějším) směrem, než jakým směřoval ve zrušeném rozhodnutí.
[8] Na situaci stěžovatelky dopadá § 330 odst. 1 nového stavebního zákona (pozn. NSS: stěžovatelka v kasační stížnosti sice odkazuje na § 331 odst. 1, avšak zjevně myslí § 330 odst. 1, neboť v návaznosti na to cituje jeho textové znění). V něm užité sousloví „řízení a postupy“ lze chápat i tak, že zahrnuje řízení jako celek, tj. i řízení podle soudního řádu správního. Z důvodu dvojího možného výkladu sousloví „řízení a postupy“ obsažených v novém stavebním zákoně legitimně očekává, že se starý stavební zákon bude aplikovat jako celek. Zásah Ústavního soudu mohl její očekávání pouze posílit. Podle zásady in dubio pro libertate je třeba zvolit výklad, který nejméně zasahuje do práv jednotlivce, a tedy ten, který umožňuje uskutečnění práva přístupu k soudu.
[9] Aplikace § 306 odst. 1 nového stavebního zákona je podle stěžovatelky také v rozporu s principem jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu. Zůstává otázkou, jestli by se lhůta pro podání žaloby měla odvíjet od nové právní úpravy i v případě, kdy je celé řízení vedeno podle staré právní úpravy.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[11] Osoba zúčastněná na řízení I (dále jen „OZNŘ I“) ve svém vyjádření souhlasí se závěrem krajského soudu o opožděnosti žaloby. Ústavní soud řešil skutkově a právně odlišnou situaci, a proto nelze jeho závěry přenášet na tuto věc. V nynější věci bylo rozhodnutí správního orgánu vydáno a účastníkům doručeno rok poté, co nový stavební zákon nabyl účinnosti, kdežto nález Ústavního soudu se vztahuje na situaci, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno a doručeno ještě za účinnosti staré úpravy. Zrušení rozsudku NSS neznamená, že nelze zohlednit zákonná východiska, na kterých byl postaven. Ustanovení § 330 nového stavebního zákona se vztahuje na správní řízení, a nikoliv na soudní přezkum. Jedná se o dvě samostatná řízení. Poukazuje na nutnost respektovat vůli zákonodárce a poukazuje na negativní důsledky přijetí výkladu zastávaného stěžovatelkou spočívajícím zejména v právní nejistotě, nepředvídatelnosti právní úpravy a překročením hranice mezi výkladem zákona a soudcovskou tvorbou práva. Svou argumentaci pak rozvinul v navazujícím podání. Jelikož se jednalo podání, které již závěry soudu nijak neovlivnilo a věc byla připravená k rozhodnutí, nezaslal jej již účastníkům řízení ani osobám zúčastněným na řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační stížnost není důvodná.
K žalobním lhůtám
[13] Dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
[14] Dle § 306 odst. 1 nového stavebního zákona (účinného od 1. 7. 2024) žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Jedná se o zvláštní úpravu, která upravuje lhůtu pro podání správní žaloby proti rozhodnutí odchylně od obecné dvouměsíční lhůty stanovené § 72 odst. 1 s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud se otázkou „zkrácené“ žalobní lhůty podle stavebního zákona ve své rozhodovací činnosti již opakovaně zabýval. Dospěl k závěru, že § 306 odst. 1 nového stavebního zákona se uplatní v situacích, kdy bylo rozhodnutí správního orgánu vydáno a doručeno po nabytí jeho účinnosti (rozsudky NSS ze dne 9. 4. 2025, č. j. 1 As 10/2025-34, body 10 až 15, ze dne 22. 4. 2025, č. j. 1 As 247/2024-90, bod 21, ze dne 15. 5. 2025, č. j. 1 As 260/2024-57, bod 14, nebo ze dne 29. 7. 2025, č. j. 6 As 87/2025-31, body 10 a 11). Lze rovněž poznamenat, že „zkrácená“ žalobní lhůta se uplatní dokonce i tehdy, bylo-li správní rozhodnutí „pouze“ doručeno již za účinnosti nové právní úpravy, byť vydáno bylo ještě za účinnosti úpravy dřívější (rozsudek NSS ze dne 21. 1. 2025, č. j. 10 As 241/2024-42, bod 12, nebo již zmiňovaný rozsudek ve věci sp. zn. 1 As 247/2024, body 23 a 24).
[16] Z výše uvedeného je patrné, že rozhodným okamžikem je právě den doručení napadeného rozhodnutí. Není rozhodné dokonce ani to, kdy bylo rozhodnutí vydáno. Z toho tedy vyplývá, že není rozhodný okamžik zahájení správního řízení, ani to, že celé správní řízení probíhalo ještě podle dřívější právní úpravy.
[17] Právo podat správní žalobu k soudu vzniká v okamžiku, kdy je stěžovateli doručeno správní žalobou napadnutelné rozhodnutí (rozsudky NSS z 9. 10. 2025, č. j. 21 As 106/2025-25, bod 24, a z 20. 1. 2026, č. j. 22 As 268/2025-21, bod 13). Ke vzniku práva došlo až za účinnosti nového stavebního zákona. V průběhu jeho existence tak platila pouze jediná právní úprava. Nelze proto ani uvažovat o aplikaci starého stavebního zákona.
[18] Napadené rozhodnutí správního orgánu bylo stěžovateli doručeno 18. 6. 2025, tedy necelý rok poté, co nabylo dané ustanovení účinnosti. Uplatní se proto režim zkrácené lhůty podle § 306 odst. 1 nového stavebního zákona, a nikoliv dvouměsíční lhůta podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Lhůta proto uplynula již dne 21. 7. 2025. Žaloba podaná dne 14. 8. 2025 je opožděná.
[19] Na věc nejsou přiléhavé závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/24, protože dopadá na rozdílnou situaci. Ústavní soud se zabýval situací, kdy napadané rozhodnutí správního orgánu bylo doručeno ještě za účinnosti starého stavebního zákona. Lhůta pro podání žaloby tak začala běžet podle dosavadní úpravy (podle § 72 odst. 2 s. ř. s.), ale okamžikem nabytí účinnosti nového stavebního zákona (a ustanovení § 306 odst. 1) se zkrátila. V minulosti vzniklé právo bylo možné uplatnit za jiných podmínek. Ústavní soud se tedy zabýval situací časového střetu dvou právních úprav. V aktuálním řízení však k časovému střetu dvou předpisů nedochází, protože právo podat správní žalobu vzniklo a trvalo pouze za účinnosti nového stavebního zákona.
[20] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že krajský soud odkázal ve svých závěrech na zrušený rozsudek NSS č. j. 3 As 183/2024-26. To však nic nemění na tom, že jeho závěry jsou jinak správné. Nález Ústavního soudu totiž na nyní řešenou situaci nedopadá.
Použití přechodných ustanovení
[21] Stěžovatelka tvrdí, že se má uplatnit § 330 odst. 1 nového stavebního zákona, který zní: řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
[22] Vychází z názoru, že na řízení před správním soudem a správním orgánem lze nahlížet jako na jeden celek. Jinými slovy je vnímá jako jedno řízení. Takový názor však není správný. Právní ochrana poskytovaná správními soudy je ochranou originální a řízení před správními soudy není pokračováním správního řízení (usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007-62, č. 1472/2009 Sb. NSS). Podáním správní žaloby se zahajuje nové řízení, a to před správním soudem (rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2025, č. j. 1 As 25/2025-30, bod 14).
[23] Část „řízení a postupy“ také nelze vykládat tak, že by se vztahovalo na řízení před správními soudy. Při výkladu právních norem je nutné na ně nahlížet v kontextu ostatních ustanovení. Z obsahu dalších odstavců lze vyčíst, že § 330 se vztahuje výlučně na postupy a instituty správního řízení. Příkladem může být odst. 2, ve kterém se hovoří o řízeních a postupech zahájených podle stavebního zákona, u nichž není vyžadováno povolení záměru; stanovuje se zde povinnost stavebního úřadu řízení zastavit. Odst. 3 také upravuje řízení a postupy podle stavebního zákona. Odst. 4 stanovuje, které stavební úřady budou příslušné k určitým typům řízení. Odst. 6 upravuje mimo jiné režim pravomocných územních rozhodnutí o umístění stavby vydaných v různých typech správních řízení.
[24] Naopak pro soudní řízení zákonodárce vytvořil samostatné ustanovení § 331 nového stavebního zákona (označené i vlastním nadpisem) které zní: soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
[25] Z doslovného znění by se tedy mohlo jevit, že pod „řízení a postupy“ by bylo možné podřadit i proceduru před správními soudy (ta je bezpochyby také řízením). Systematickým výkladem ale není možné dojít k závěru, že aby slovní spojení zahrnovalo oba typy řízení.
[26] Polemika stěžovatelky nad tím, jestli by se měla lhůta k podání žaloby měla odvíjet od nového stavebního zákona, když ve správním řízení bylo rozhodnuto podle starého, je bezpředmětná. Všechny uvedené právní normy mají rozdílnou věcnou působnost a v ničem se nepřekrývají. Řízení před správními orgány a před správními soudy jsou na sobě nezávislá a každé z nich má svou vlastní procesní úpravu. Výše uvedený výklad proto není v rozporu s principem jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu.
[27] Kasační námitka dovolávající se zásady in dubio pro libertate také není důvodná. Na základě této zásady je třeba volit výklad právní normy, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody (nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06). Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 563/20 vyložil, že „k uplatnění principu in dubio pro libertate je prostor tehdy, nabízí-li se více srovnatelně přesvědčivých výkladových alternativ právního předpisu, a současně lze-li jednoznačně určit, který z více výkladů znamená nejmenší zásah do základního práva či svobody. Pro uplatnění daného principu přitom musí být naplněny obě současně.“ Obdobně k související zásadě in dubio pro mitius viz nález ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. I. ÚS 2693/23, bod 27. V tomto případě však výklad předkládaný stěžovatelkou není přesvědčivý z důvodů uvedených výše. Není tak naplněna jedna z podmínek aplikace zmiňované zásady.
Legitimní očekávání
[28] Kasační námitky týkající se legitimního očekávání jsou také nedůvodné.
[29] Vztah legitimního očekávání jednotlivců a soudní rozhodovací praxe vychází z ústavních principů. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že „princip předvídatelnosti rozhodování […] znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – v celkovém vyznění – stejně“ (nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20).
[30] V případě, že v dané otázce existuje ustálená judikatura, je úkolem orgánů veřejné moci postupovat předvídatelně a tuto judikaturu zásadně následovat. Existence judikaturně potvrzeného právního názoru je nejčastějším z předpokladů vzniku legitimního očekávání jednotlivce.
[31] V této situaci však výklad, který předkládá stěžovatelka, neplyne z žádných existujících soudních rozhodnutí. Nález sp. zn. I. ÚS 3241/24 na tuto situaci nedopadá, jak již bylo vysvětleno výše, a proto z něj nelze dovozovat vznik legitimního očekávání. Stěžovatelka svůj právní názor neopírá o žádné relevantní podklady, a proto absentuje důvod pro vznik legitimního očekávání.
[32] Od doby, kdy Ústavní soud vydal výše zmíněný nález, se k otázkám spojeným s aplikací úpravy žalobních lhůt v novém stavebním zákoně vytvořila ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (stěžejní rozhodnutí byla citována výše). Situace, kdy je rozhodnutí správního orgánu vydáno i doručeno už v době, kdy je právní úprava nového stavebního zákona účinná, jsou již důkladně judikaturou rozebrány. Jak plyne z výše uvedeného, tato (veřejně dostupná) judikatura vylučuje závěry stěžovatelky. Nemohlo jí tak vzniknout legitimní očekávání.
[33] Ústavním soudem zrušený rozsudek NSS č. j. 3 As 183/2024-26 vycházel z toho, že jednoměsíční lhůta pro podání žaloby se měla uplatnit i v situaci, kdy správní řízení proběhlo podle starého zákona. Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. I. ÚS 3241/24 rozsudek proto, že zkrácením lhůty k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí bylo omezeno právo jednotlivce na přístup k soudu s ohledem na to, že použití obecně preferované nepravé retroaktivity by bylo ústavněprávně neúnosné. Ne kvůli tomu, že stavební úřad rozhodnul podle starého stavebního zákona. Nelze proto dospět k závěru, že jelikož bylo řízení (před správním orgánem) zahájeno ještě před účinností nového stavebního zákona, je možné neaplikovat platnou a účinnou právní úpravu žalobních lhůt ve správním soudnictví. Pro závěry citovaného nálezu bylo správní řízení podstatné jenom v tom ohledu, ve kterém okamžiku bylo doručeno správní rozhodnutí. Nikoliv právní úprava, podle které správní orgán rozhodnul. Ústavní soud naopak připustil, že jeho závěr se „týká pouze relativně úzce vymezené skupiny osob, jimž byla napadená správní rozhodnutí doručena přede dnem 1. 7. 2024, ale lhůta k podání žaloby jim měla uplynout až po tomto datu“ (bod 42 nálezu).
[34] Dalším tvrzeným důvodem pro vznik legitimního očekávání stěžovatelky je údajná možnost dvojího výkladu § 330 odst. 1 a v něm uvedeného slovního spojení „řízení a postupy“. Jde tedy jen o jiné označení pro zásadu in dubio pro libertate. K té se soud vyjádřil již shora v části určené žalobním lhůtám. Jelikož tuto zásadu nelze aplikovat, nemohla ani být důvodem vzniku legitimního očekávání.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] S ohledem na výše uvedené dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[36] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS v souladu s § 60 odst. 1 a odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení I bránila své právo vyplývající z napadeného rozhodnutí, ale ze spisu nevyplývá, že by jí náklady vznikly. Náhradu nákladů jí proto nepřiznal. Osoby zúčastněné na řízení II a III nebránily žádné své právo vyplývající z rozhodnutí napadeného žalobou, soud jim neudělil žádnou povinnost, a proto nemají právo na náhradu nákladů. Soud jim ani právo na náhradu nepřiznal, jelikož nejsou dány jiné důvody zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. listopadu 2026
Petr Mikeš
předseda senátu