Rozsudek ze dne 7. 8. 2025
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Molka a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobkyně: REALMEDIA s.r.o. – v likvidaci, se sídlem [adresa] b, Brno, zast. JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem [adresa] Praha 4, zast. JUDr. Ing. M. O., Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem [adresa] Praha 4, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vydání výzvy k odstranění reklamního zařízení a poskytnutí součinnosti ze dne 16. 8. 2024, č. j. MD-11673/2021-940/14, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2025, č. j. 11 A 99 /2024-64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud posuzoval, zda je rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumatelný, a zda soud důvodně zamítl důkazní návrhy žalobkyně pro nadbytečnost.
I. Vymezení věci
[2] Žalobkyně vlastní reklamní zařízení umístěné u dálnice D1 v Měříně. Dle žalovaného se reklamní zařízení nacházelo u silnice bez povolení silničního správního úřadu. Proto vydal výzvu uvedenou v záhlaví tohoto rozsudku, kterou vyzval osobu zúčastněnou na řízení k odstranění reklamního zařízení a vlastníky pozemku, na kterém se zařízení nachází, k poskytnutí potřebné součinnosti.
[3] Žalobkyně podala proti výzvě žalovaného zásahovou žalobu k Městskému soudu v Praze. Uvedla, že reklamní zařízení bylo na pozemku umístěno na základě dodatečného povolení stavby ze dne 19. 12. 2005, které povolilo umístění zařízení do 31. 12. 2025 a konstatovalo, že se zařízení nachází v zastavěném území obce dle § 30 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nikoliv v silničním ochranném pásmu. Reklamní zařízení proto nevyžadovalo povolení ze strany silničního správního úřadu dle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Žalobkyně uznala, že se reklamní zařízení následně ocitlo v silničním ochranném pásmu v důsledku novely zákona o pozemních komunikacích, která nabyla účinnosti dne 1. 7. 2011 (zákon č. 152/2011 Sb., dále „novela“). Pokud by bylo umístěno na pozemek po účinnosti této novely, vyžadovalo by povolení silničního správního úřadu. Zařízení však bylo umístěno předtím a novela neobsahuje přechodná ustanovení. Žalobkyně byla proto přesvědčena, že postup žalovaného vedoucí k odstranění reklamního zařízení byl nezákonný a v rozporu s ochranou jejích práv nabytých v dobré víře.
[4] Městský soud nařídil ve věci jednání, na kterém prováděl dokazování. Žalobkyně chtěla prokázat, že osoba zúčastněná na řízení v rámci stavebního řízení konstatovala, že její souhlas není nutný. Za tímto účelem navrhla provedení důkazu stavebním spisem a výslechem stavebního referenta. Soud zamítl důkazní návrhy, protože pro věc nebylo podstatné, zda bylo reklamní zařízení zákonné v rovině stavebního práva.
[5] Městský soud následně žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem, neboť zásah nebyl nezákonný. Dle soudu nebylo mezi stranami sporné, že pokud by reklamní zařízení bylo umístěno na pozemek po účinnosti novely, vyžadovalo by povolení silničního správního úřadu dle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Sporné však bylo, zdali se novela vztahovala i na reklamní zařízení existující před její účinností.
[6] Městský soud odkázal na rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2018, č. j. 3 As 252/2017-67, bod 26, z něhož vyplývá, že po účinnosti novely byla další existence reklamních zařízení, která se v důsledku novely ocitla v silničním ochranném pásmu, podmíněna povolením dle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Tento závěr následně potvrdil Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2732/18, bod 14, kterým přezkoumal citovaný rozsudek třetího senátu, a navázala na něj judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 9. 10. 2023, č. j. 5 As 127/2022-46, Contur media, bod 41; a ze dne 12. 6. 2024, č. j. 6 As 3/2024-44, 4-les-advertising, bod 19 a judikatura tam citovaná. Novela sice vykazovala legislativní nedostatek v podobě chybějících přechodných ustanovení. Ten však nedosáhl takové intenzity, aby překročil ústavněprávní meze (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2232/24, bod 13).
[7] Městský soud ke vztahu mezi stavebním povolením a povolením silničního správního úřadu uvedl, že reklamní zařízení je nutné dle § 31 odst. 10 in fine zákona o pozemních komunikacích odstranit bez ohledu na skutečnost, zda bylo povoleno stavebním úřadem. Shodný závěr vyplývá také z judikatury, např. z rozsudků ve věci 4-les-advertising, bod 18; ze dne 26. 2. 2019, č. j. 4 As 357/2018-39, BigBoard, bod 41; a Contur media, bod 42. Pokud není relevantní stavební povolení reklamního zařízení, pak není podstatné ani to, na jakou dobu bylo uděleno (rozsudek BigBoard, bod 39).
[8] Městský soud uzavřel, že žalobkyně byla nejpozději od 1. 7. 2011 povinna získat pro své reklamní zařízení povolení silničního správního úřadu. To neučinila, pročež bylo její reklamní zařízení nepovolené. Žalovaný tudíž postupoval po právu, pokud vydal výzvu směřující k odstranění reklamního zařízení.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Nejprve shrnula svou žalobní argumentaci a poté namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v tom, že městský soud opřel svůj právní názor o konstantní závěry judikatury, aniž by je jakkoli vztáhnul na konkrétní případ reklamního zařízení stěžovatelky, např. na časovou omezenost dodatečného stavebního povolení a na blížící se konec jeho platnosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku není ani patrné, zda byla citovaná judikatura v podstatných znacích shodná se stávající věcí (rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52; ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS; a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005-245). Soud se nezabýval žalobní námitkou, že historicky mohlo být dáno kladné stanovisko osoby zúčastněné na řízení s umístěním reklamního zařízení. Nevypořádání byť i marginální námitky je důvodem pro zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost (rozsudek NSS ze dne 23. 6. 2014, č. j. 8 As 27/2013-93).
[10] Stěžovatelka poukázala na to, že v napadeném rozsudku chybí výrok o jejím nároku na náhradu nákladů řízení o žalobě.
[11] Stěžovatelka konečně namítala, že městský soud pochybil, pokud neprovedl důkaz stavebním spisem a výslechem stavebního referenta. Tyto důkazy neměly sloužit k prokázání zákonnosti reklamního zařízení v rovině stavebního práva, jak chybně uvedl soud, ale k prokázání dřívějšího stanoviska osoby zúčastněné na řízení, že její souhlas není potřeba. Odůvodnění dodatečného povolení stavby ze dne 19. 12. 2005 totiž napovídá, že osoba zúčastněná na řízení takové stanovisko vyslovila. Existence tohoto stanoviska (a jeho konkrétní podoba) by byla pro posouzení důvodnosti žaloby naprosto stěžejní.
III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, replika stěžovatelky
[12] Žalovaný uvedl, že stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila shodné námitky jako v žalobě. Stěžovatelka provozovala reklamní zařízení bez povolení dle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, přičemž ve zbytku odkázal na obsah svého vyjádření k žalobě.
[13] Osoba zúčastněná na řízení označila napadený rozsudek za přezkoumatelný. Městský soud zodpověděl otázku, zda reklamní zařízení vyžadovalo povolení silničního správního úřadu, přičemž se pomocí odkazů na judikaturu vypořádal s každou žalobní námitkou. Z citované judikatury vyplývá, že povinnost mít povolení silničního správního úřadu se týká i všech existujících reklamních zařízení. Soud také vysvětlil, proč nebylo povolení silničního správního úřadu nahrazeno stavebním povolením. Prokázání historického souhlasu osoby zúčastněné na řízení pro účely stavebního řízení bylo nadbytečné, protože by nic nezměnilo na povinnosti stěžovatelky mít povolení dle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.
[14] Stěžovatelka v replice uvedla, že její kasační námitky nebyly stejné jako námitky žalobní. V kasační stížnosti totiž namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a opomenutí důkazů v soudním řízení. Městský soud měl navržené důkazy provést, protože jedině tak mohlo být prokázáno, zda byl či nebyl dán souhlas silničního správního úřadu.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, z jehož odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je nicméně vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Konstatování nepřezkoumatelnosti by tedy mělo být v soudní praxi spíše výjimečné, „není-li z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím, že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé, popř. že krajský soud nevyvracel každý dílčí argument uplatněný účastníky…“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, bod 29).
[17] Stěžovatelka má pravdu, že městský soud odůvodnil svůj právní názor zejména pomocí odkazů na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. To však samo o sobě nepůsobí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Z citací uvedených v bodě 45 napadeného rozsudku a odkazů na konkrétní pasáže soudních rozhodnutí je zjevné, že se odkazovaná judikatura týká povolování reklamních zařízení dle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích po účinnosti novely, a vyplývá z ní, že zařízení, která se v důsledku novely ocitla po 1. 7. 2011 v silničním ochranném pásmu, musí být povolena silničním správním úřadem. Je tedy zřejmé, že se citovaná judikatura skutkově a právně vztahuje na stávající věc, v níž jde právě o aplikaci novely na reklamní zařízení umístěné před její účinností dne 1. 7. 2011.
[18] Městský soud vztáhl judikaturní závěry na nynější věc v bodě 49 napadeného rozsudku a konstatoval, že stěžovatelka měla nejpozději od 1. 7. 2011 získat povolení silničního správního úřadu, což neučinila. Žalovaný proto nepochybil, pokud vyzval osobu zúčastněnou na řízení k odstranění reklamního zařízení. Městský soud se nezabýval časovou omezeností dodatečného stavebního povolení, ani blížícím se koncem jeho platnosti (dne 31. 12. 2025), protože měl za to, že reklamní zařízení nepovolené silničním správním úřadem je nutné odstranit bez ohledu na vydané stavební povolení a dobu jeho platnosti, což odůvodnil odkazem na § 31 odst. 10 in fine zákona o pozemních komunikacích a na konkrétní pasáže prejudikatury (bod 48 napadeného rozsudku).
[19] Městský soud sice výslovně nevysvětlil, proč nezkoumal existenci kladného stanoviska osoby zúčastněné na řízení vydaného v rámci stavebního řízení. Z bodu 41 napadeného rozsudku se však podává, že pro posouzení důvodnosti žaloby byl rozhodující stav po účinnosti novely dne 1. 7. 2011; nikoli stav v okamžiku vydání dodatečného stavebního povolení dne 19. 12. 2005. Napadený rozsudek je tudíž přezkoumatelný.
[20] Stěžovatelka dále namítala, že v napadeném rozsudku chybí výrok o jejím nároku na náhradu nákladů řízení o žalobě. Kasační soud zjistil, že tento výrok v napadeném rozsudku skutečně chybí. Praxe ohledně nákladových výroků však není zcela jednotná. O tom, že neúspěšný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení se často výslovně nerozhoduje, protože je jasné, že právo na náhradu nákladů nemá. Rozhoduje se pouze o jeho povinnosti zaplatit náklady řízení úspěšnému účastníkovi (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). O této povinnosti rozhodl městský soud výrokem II napadeného rozsudku. Kasační námitka proto není důvodná.
[21] Stěžovatelka konečně namítala, že městský soud pochybil, pokud zamítl její důkazní návrhy pro nadbytečnost.
[22] Městský soud ohledně návrhu na provedení důkazu stavebním spisem a výslechem referenta zvlášť uvedl, že pro posouzení důvodnosti žaloby nebylo podstatné, zda bylo reklamní zařízení povoleno v rovině stavebního práva (bod 28 rozsudku městského soudu). Ze zvukového záznamu z jednání městského soudu však plyne, že stěžovatelka tyto důkazy nenavrhla k prokázání stavebního povolení reklamního zařízení, nýbrž k prokázání, že osoba zúčastněná na řízení ve stavebním řízení konstatovala, že její souhlas není zapotřebí. Důvod výslovně uvedený městským soudem, pokud jde o zamítnutí těchto důkazních návrhů, proto neobstojí.
[23] V bodě 28 však městský soud obecně uvedl k veškerým zamítnutým důkazním návrhům, že pro posouzení žaloby je nadbytečné zabývat se spornou částí historického vývoje povolování reklamního zařízení. Zároveň uvedl, že tuto myšlenku vysvětlí dále v rozsudku. Městský soud vyšel z toho, že po 1. 7. 2011 bylo třeba získat vedle stavebního povolení také povolení silničního správního úřadu. Případné prokázání, že osoba zúčastněná na řízení za právního stavu ke dni 19. 12. 2005, kdy bylo vydáno dodatečné stavební povolení, konstatovala, že nebyl zapotřebí její souhlas s umístěním reklamního zařízení, tedy neznamená, že její souhlas (resp. povolení) nebyl zapotřebí ani po účinnosti novely. Ta totiž změnila pojmové znaky souvisle zastaveného území obce, což dle stěžovatelky vedlo k tomu, že se její reklamní zařízení ocitlo v silničním ochranném pásmu vyžadujícím povolení silničního správního úřadu. Městský soud tak v obecné rovině správně uzavřel, že navržené důkazy měly prokázat okolnost, která nebyla pro posouzení důvodnosti zásahové žaloby směrodatná (týkala se rozdílné právní úpravy). Z tohoto důvodu šlo o důkazy nadbytečné (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Kasační námitka proto není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[26] Výrok ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení vychází z § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a z důvodů hodných zvláštního zřetele jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil plnění žádné povinnosti, ani neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele. Soud proto rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. srpna 2025
Petr Mikeš
předseda senátu
Usnesení ze dne 3. 4. 2025
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Molka a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobkyně: REALMEDIA s.r.o. – v likvidaci, se sídlem [adresa] b, Brno, zast. JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem [adresa] Praha 4, zast. JUDr. Ing. M. O., Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem [adresa] Praha 4, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vydání výzvy k odstranění reklamního zařízení a poskytnutí součinnosti ze dne 16. 8. 2024, č. j. MD-11673/2021-940/14, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2025, č. j. 11 A 99/2024-64,
takto:
Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný vydal dne 16. 8. 2024 v záhlaví specifikovanou výzvu k odstranění reklamního zařízení umístěného u dálnice D1 v Měříně, adresovanou osobě zúčastněné na řízení. Žalobkyně nebyla adresátkou výzvy, ale vlastní dotčené reklamní zařízení, u kterého má za to, že je umístěno legálně a v důsledku výzvy bylo zasaženo do jejích veřejných subjektivních práv. Proto se domáhala ochrany žalobou na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, kterou Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále „stěžovatelka“) nyní brojí kasační stížností, v níž požádala též o přiznání odkladného účinku.
[2] Stěžovatelka tvrdí, že jí aktuálně v důsledku možného odstranění reklamního zařízení hrozí vážná újma v podobě zásahu do jejího vlastnického práva, jakož i do práva svobodně podnikat. Pokud by měla jednat v souladu s výzvou, představovalo by to pro ni nepoměrně vyšší újmu, než která může vzniknout žalovanému v důsledku posečkání s odstraněním reklamního zařízení. Přiznáním odkladného účinku by ani nevznikla újma jiným osobám.
[3] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelka rezignovala na odůvodnění, z jakého důvodu či jakým způsobem by jí měla být způsobena vážná újma v souvislosti s tvrzeným zásahem do vlastnického práva a práva na podnikání. Tuto skutečnost ani následně nedoložila příslušnými důkazy. Odstranění reklamního zařízení je nadto ve veřejném zájmu z důvodu zajištění bezpečnosti silničního provozu. Reklamní zařízení se nachází v blízkosti křižovatky s častým výskytem dopravních nehod. V důsledku jeho neodstranění by tedy mohla vzniknout újma širokému okruhu třetích osob.
[4] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] Kasační stížnost nemá odkladný účinek (§ 107 odst. 1 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Odkladný účinek lze tedy kasační stížnosti přiznat tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí krajského soudu znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Před samotným zhodnocením důvodů uváděných stěžovatelkou se však Nejvyšší správní soud zabýval otázkou přípustnosti návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v nyní posuzované věci.
[7] Možností přiznat odkladný účinek v řízení ve věcech žalob na ochranu před nezákonným zásahem a proti nečinnosti se zabýval rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 As 217/2015-182, č. 3415/2016 Sb. NSS. V něm dospěl k závěru, že návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti může mít své opodstatnění toliko v případě vyhovění podaným žalobám. Při zamítnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti povaha zamítavého výroku smysluplnost aplikace odkladného účinku vylučuje (bod 49 usnesení); shodná úvaha pak platí též v případě zamítnutí žaloby na ochranu před nezákonným zásahem (bod 50 tamtéž). Odložení účinků napadeného rozsudku krajského soudu totiž v takovém případě nemá žádný vliv na stěžovatelem tvrzený nezákonný zásah či nečinnost správního orgánu. Institut odkladného účinku proto nevede k odvrácení hrozící újmy na právech stěžovatele, což je jeho účelem. V případě zamítnutí žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nebo žaloby na ochranu proti nečinnosti je proto návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nepřípustný. Shodný závěr Nejvyšší správní soud vyslovil například v usneseních ze dne 12. 7. 2018, č. j. 9 Ads 14/2018-92, ze dne 16. 2. 2023, č. j. 5 As 327/2022-27, ze dne 23. 8. 2023, č. j. 9 As 196/2023-57, nebo ze dne 14. 2. 2024, čj. 6 As 3/2024-36.
[8] Rovněž v nyní posuzovaném případě městský soud žalobu na ochranu před nezákonným zásahem zamítl, a proto z důvodů uvedených výše Nejvyšší správní soud stěžovatelčin návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v souladu s § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. jako nepřípustný odmítl.
[9] Rozšířený senát však v bodě 50 usnesení č. j. 4 As 217/2015-182 vyslovil, že při zamítnutí zásahové žaloby krajským soudem lze v řízení o kasační stížnosti podat návrh na vydání předběžného opatření podle § 120 ve spojení s § 38 s. ř. s. (s odkazem na usnesení NSS ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006-37, č. 910/2006 Sb. NSS). Na to soud navázal v usnesení ze dne 27. 9. 2022, čj. 8 Afs 92/2022-141, kde konstatoval, že „mohou nastat situace, kdy žalobce (stěžovatel) podá návrh na přiznání odkladného účinku, přestože nejsou splněny podmínky pro jeho přiznání, avšak poměry účastníků řízení by bylo možné zatímně řešit vydáním předběžného opatření.“ Pro takové případy, kdy stěžovatel projeví vůli řešit zatímně své poměry vyplývající z napadeného rozhodnutí podáním návrhu na přiznání odkladného účinku, a soud má za to, že vhodnějším nástrojem by bylo vydání předběžného opatření, je namístě, aby v souladu s § 36 odst. 1 s. ř. s. poučil stěžovatele o tom, že může podat návrh na vydání předběžného opatření.
[10] Z usnesení č. j. 8 Afs 92/2022-141 dále plyne, že poučení o možnosti podat návrh na vydání předběžného opatření může být součástí usnesení, kterým soud nevyhověl návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Je tomu tak s ohledem na to, že odložení účinků rozhodnutí je urgentní záležitost a soud musí o návrhu v souladu s § 73 odst. 4 s. ř. s. rozhodnout bez zbytečného odkladu, případně do 30 dnů od jeho podání, není-li tu nebezpečí z prodlení. To, že nebyl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, totiž nevylučuje, aby soud k návrhu následně vydal předběžné opatření, kterým by zmírnil důsledky napadeného rozhodnutí a zatímně upravil poměry účastníků. Samozřejmě však za předpokladu, že stěžovatel prokáže hrozbu vážné újmy a návrh na vydání předběžného opatření bude důvodný.
[11] Nejvyšší správní soud proto v souladu s výše uvedeným konstatuje, že byť návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jako nepřípustný odmítl, nevylučuje to možnost zatímního řešení poměrů stěžovatelky prostřednictvím vydání předběžného opatření, neboť tento institut lze v souladu s výše citovaným závěrem rozšířeného senátu uplatnit i v případě zamítnutí zásahové žaloby krajským soudem.
[12] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odmítl, nevyzýval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za rozhodnutí o tomto návrhu (§ 6a odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. dubna 2025
Petr Mikeš
předseda senátu