Rozsudek ze dne 19. 9. 2018
Plný text
8 Azs 111/2018-42
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného, v právní věci žalobce: V. T. T., zast. opatrovníkem Mgr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 8. 2017, čj. CPR-21775-2/ČJ-2017-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, čj. 1 A 99/2017-54,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. M. Š., advokátu, s e p ř i z n á v á za řízení o kasační stížnosti odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 350 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Od ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
[1] Žalobci (dále „stěžovatel“) bylo rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie (dále jen „prvoinstanční správní orgán“), ze dne 10. 7. 2017, čj. KRPA-200509-45/ČJ-2017-000022, uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských státu Evropské unie v délce 18 měsíců. Odvolání stěžovatele žalovaná zamítla a výše uvedené rozhodnutí potvrdila. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) podanou žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozsudkem uvedeným v záhlaví. Proti němu brojí stěžovatel podanou kasační stížností.
[2] Městský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí obsahuje potřebné zdůvodnění přiměřenosti, včetně posouzením závažnosti protiprávního jednání, vazby stěžovatele na Českou republiku a domovský stát. Dle městského soudu se stěžovatel sice dostavil ke správnímu orgánu dobrovolně, bylo to však již v době, kdy v České republice pobýval neoprávněně. Ve věci není rozhodné, že se dne 31. 5. 2017 dostavil k řešení pobytové situace, podstatné je, že dne 27. 5. 2017 vstoupil na území České republiky bez cestovního dokladu a víza a pobýval zde až do 31. 5. 2017, a nic pro legalizaci svého pobytu neučinil, ačkoliv si musel být vědom, že jako cizinec musí k pobytu na území schengenského prostoru vlastnit cestovní doklad a platné vízum.
[3] Městský soud vyslovil, že délka zákazu vstupu na území Evropské unie patří do diskreční pravomoci správních orgánů a úkolem soudu je posoudit jen to, zda nepřekročily meze správního uvážení. Dle soudu bylo odůvodnění délky vyhoštění dostatečné, srozumitelné a přesvědčivé a uložené opatření bylo stěžovateli uloženo v mezích zákonného rozpětí, tj. na 18 měsíců (zákonná horní hranice je v daném případě 3 roky). Správní orgány v tomto případě ve správním uvážení nijak nevybočily z jeho mezí. Z odůvodnění lze dovodit, že za klíčovou okolnost pro uložení správního vyhoštění považovaly způsob, jakým stěžovatel přicestoval na území České republiky, ale zároveň zohlednily, že se ke správnímu orgánu dostavil dobrovolně.
[4] Paralelně probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany může mít vliv na vykonatelnost rozhodnutí, avšak dle městského soudu jej není nutné zohledňovat v rozhodnutí o vyhoštění.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že na území České republiky pobýval pouze 4 dny, 2 dny z toho víkend. Prodlení stěžovatele s dostavením se na prvostupňový správní orgán bylo bagatelní. Byl to právě on, kdo se dobrovolně zasadil o ukončení protiprávního stavu. Takové skutečnosti nejsou důvodem pro uložení správního vyhoštění. Namísto toho měl být stěžovatel pokutován a mělo mu být vydáno rozhodnutí dle § 50a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně některých zákonů, ve znění od 1. 7. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o povinnosti opustit území, které by bylo efektivnější a hospodárnější řešení neoprávněného pobytu.
[6] Doba zákazu vstupu na území Evropské unie byla vymezena na 18 měsíců, což ostře kontrastuje s celkovou délkou jeho protiprávního jednání, je nepřiměřeně dlouhá a městský soud nesprávně uvedl, že stanovení této doby je v diskreční pravomoci správních orgánů. I doba zákazu vstupu podléhá samostatnému přezkumu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná opatrovník, který je zároveň advokát (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel na platné vízum přicestoval v březnu 2016 z Vietnamské socialistické republiky (dále jen „Vietnam“) do Ruské federace. V červnu 2016 přicestoval pomocí převaděče do Spolkové republiky Německo (dále jen „Německo“), kde na podzim ztratil pas a kde také pracoval. Dne 22. 5. 2017 byl kontrolován a zatčen německou policií, zaplatil 3 000 EUR kauci a měl se dostavit do určeného zařízení pro cizince, kde měla být věc jeho neoprávněného pobytu dále řešena. Obdržel také protokol, který jej opravňoval pobývat v Německu do 30. 5. 2017. Dne 27. 5. 2017 odcestoval do České republiky a dne 31. 5. 2017 se sám přihlásil na Policii České republiky s úmyslem získat pas. Jeho další plán byl odjet zpět do Německa a požádat o mezinárodní ochranu. V Německu byl z ekonomických důvodů, aby vydělával peníze a pomohl rodině ve Vietnamu. Ve Vietnamu mu nehrozí žádné nebezpečí. Má tam manželku a dvě děti, matku, otce a pět sourozenců. Telefonuje s nimi téměř každý den přes internet. V případě návratu do Vietnamu by mohl žít s rodinou v jejich domě. Dle jeho tvrzení v České republice nezná nikoho, přijel sem ovšem na pozvání od kamaráda, se kterým se seznámil přes internet, a který mu poradil, že je zde možné získat cestovní pas. Prvoinstatnční správní orgán si vyžádal závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince, dle kterého je vycestování stěžovatele do země původu možné.
[9] Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že stěžovatel v žalobě převážně namítal, že doba, po kterou mu je zakázán vstup do Evropské unie, je nepřiměřená. Pouze okrajově, že vzhledem k závažnosti protiprávního činu (dle jeho názoru neoprávněný pobyt na území České republiky v délce 4 dní – od 27. 5. 2017 do 31. 5. 2017) neměl být vyhoštěn. Nyní v kasační stížnosti již toto tvrzení více rozvíjí a tvrdí, že vzhledem k bagatelnímu rozsahu protiprávního jednání mu měla být udělena pokuta a rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud poznamenává, že tato námitka je na samé hranici přípustnosti (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), jelikož jeho tvrzení v žalobě směřující do protiprávnosti udělení vyhoštění bylo vzneseno velmi obecně. V rámci výkladu ve prospěch přístupu k soudu však dospěl k závěru o její přípustnosti. Námitka ovšem není důvodná. V § 50a odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou uvedeny podmínky, za kterých lze vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území, a to [p]obývá-li cizinec, který je držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie, na území neoprávněně, policie mu vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území. Předpokladem pro užití tohoto institutu je existence platného oprávnění k pobytu. Minimálně v den, kdy se stěžovatel přihlásil na Policii České republiky, již neměl žádné platné oprávnění k pobytu na území Evropské unie, a to dokonce i za situace, že by protokol, který obdržel od německé policie dne 22. 5. 2017, bylo možné považovat za platné oprávnění k pobytu. Z tohoto důvodu nebylo možné vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území. Pokud jde o uložení pokuty, pak ta nemá ve vztahu k vyhoštění subsidiární povahu a nelze tedy uvažovat o tom, že by byla uložena namísto vyhoštění.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí s názorem městského soudu a tvrdí, že správní uvážení správního orgánu je nutné podrobit soudnímu přezkumu. Městský soud zastával obdobný názor. V bodě 13 uvedl, že „[d]élka zákazu vstupu na území EU patří do diskreční pravomoci správních orgánů a úkolem soudu je posoudit jen to, zda nepřekročily meze správního uvážení“. S tímto názorem Nejvyšší správní soud souhlasí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, čj. 6 A 69/2000-55). Stěžovatel brojí proti tvrzení městského soudu, které však nevyslovil. Tato námitka je proto nedůvodná.
[11] Stěžovatel dále namítal, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, je nepřiměřená ve vztahu k době jeho protiprávního jednání (4 dny). S tímto Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Na území České republiky sice stěžovatel skutečně byl pouze velice krátkou dobu, avšak je nutné posuzovat i jeho dřívější chování. Jak již uvedl prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí, do samotného schengenského prostoru stěžovatel přicestoval bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu, k tomu využil služby převaděče, bez potřebného povolení pracoval v Německu do doby, než jej kontrolovala tamní policie, většinu doby bez cestovního dokladu a do České republiky přicestoval z toho důvodu, aby tento doklad získal, což dle Nejvyššího správního soudu byl také důvod, proč se dobrovolně přihlásil na stanici Policii České republiky. Nejedná se tak o bagatelní neoprávněný pobyt v délce 4 dní na území České republiky, jak stěžovatel tvrdil, ale o soustavné a dlouhodobé porušování právních předpisů, z čehož je zřejmá jeho velmi nízká úcta k platným právním předpisům. Doba 18 měsíců je tak dle Nejvyššího správního soudu zcela přiměřená.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec její úřední povinnosti.
[14] Nejvyšší správní soud současně ustanovenému opatrovníkovi přiznal odměnu za zastupování (§ 35 odst. 9 s. ř. s.). Jde o odměnu a náhradu za dva úkony právní služby, a to podání kasační stížnosti, včetně doplnění jejích důvodů [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“)] a návrh na přiznání odkladného účinku – ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny [§ 11 odst. 2 písm. a) a odst. 3 AT, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2017, čj. 8 As 17/2016-154]. V případě, v němž advokát vykonává opatrovníka účastníka, jehož pobyt není znám, je výše mimosmluvní odměny stanovena na 500 Kč za jeden úkon právní služby (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bod 2 AT.) Ta se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 AT. Odměna za tyto dhva úkony je celkem 1 350 Kč (500 Kč + 250 Kč + 2x 300 Kč), která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. září 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu
Usnesení ze dne 7. 6. 2018
Plný text
8 Azs 111/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: V. T. T., zast. opatrovníkem Mgr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 8. 2017, čj. CPR-21775-2/ČJ-2017-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, čj. 1 A 99/2017-54,
t a k t o :
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s e z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí vydané dne 10. 7. 2017, čj. KPRA-200509-45/ČJ-2017-000022, kterým bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 18 měsíců, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Kasační stížnost stěžovatel spojil s návrhem na přiznání odkladného účinku. Má za to, že důsledky nuceného vycestování samy o sobě zakládají důvody pro přiznání odkladného účinku. Jeho přiznání nemůže představovat újmu pro třetí osoby a vylučuje rozpor s důležitým veřejným zájmem. Připustil, že zájem na realizaci pravomocného správního rozhodnutí sice může být ve veřejném zájmu, přesto jej však dle názoru stěžovatele nelze stavět do konfliktu se zájmem stěžovatele na spravedlivý proces, neboť zájem jednotlivce, spojený navíc se zcela zásadními dopady do jeho života, převyšuje jakýkoliv důležitý veřejný zájem. Stěžovateli byl navíc ustanoven opatrovník z důvodu jeho neznámého pobytu, tudíž mu není možné fakticky oznámit vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Svou argumentaci podpořil odkazy na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jimiž byl v jiných věcech odkladný účinek přiznán (konkrétně usnesení ze dne 23. 1. 2013, čj. 6 As 82/2012-37, usnesení ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, a usnesení ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100).
[3] Žalovaná nesouhlasila s návrhem na přiznání odkladného účinku. Vyjádřila se tak, že odůvodnění zásahem do práva cizince na spravedlivý proces nemůže být užito jako obecný nástroj pro další legalizaci pobytu cizince na území České republiky, zvláště když bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění pro neoprávněný pobyt stěžovatele. Přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tím je požadavek, aby se na území České republiky zdržovali pouze cizinci dodržující právní předpisy a právní řád.
[4] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[5] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozhodnutím žalovaného obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k v návrhu uplatněným tvrzením. Unesení tohoto důkazního břemena po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 2 As 218/2015-50).
[6] Odkladný účinek kasační stížnosti představuje zcela výjimečný institut, kterým se mění účinky pravomocného rozhodnutí, a měl by být využíván pouze v situacích, kde výkon rozhodnutí nebo jeho jiné následky mohou působit značné obtíže. Kasační stížnost, jako mimořádný opravný prostředek, směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí, a do doby rozhodnutí o kasační stížnosti je proto třeba na rozhodnutí krajského soudu pohlížet jako na správné. Pouze v případě naplnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je možno tuto zásadu narušit. Případy řešené judikaturou, na než stěžovatel odkazoval ve svém podání, přitom takovou výjimku představovaly. Usnesení sp. zn. 6 As 82/2012 řešilo dopad na soukromý a rodinný život správně vyhoštěného cizince, což v návrhu na odkladný účinek vůbec netvrdí. Obdobně ve věci sp. zn. 5 As 73/2011 bylo nosným důvodem pro přiznání odkladného účinku tvrzení stěžovatele, že má v České republice vytvořeno veškeré rodinné, sociální a pracovní zázemí. Nejvyšší správní soud nicméně v dané věci navíc uvedl, že pro výkon práva na spravedlivý proces může být nezbytné, aby stěžovatel zůstal na území České republiky až do skončení řízení o jeho kasační stížnosti, neboť k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně a být v kontaktu se svým zástupcem atp. (obdobně viz také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, čj. 3 Azs 100/2015-25). Tato rozhodnutí byla následována i další judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[7] Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti je však nutné vždy pečlivě zvažovat okolnosti konkrétního případu. Jestliže byl stěžovateli ustanoven opatrovník z důvodu jeho neznámého pobytu, zjevně nehodlá, alespoň v tuto chvíli, využívat svého práva na osobní účast v řízení a být v úzkém kontaktu se svým zástupcem a udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd. Za této situace však nelze aplikovat závěry judikatury vztahující se k právu vyhošťovaného cizince na zajištění práva na spravedlivý proces. Takovému návrhu na přiznání odkladného účinku proto nelze vyhovět. Opačný přístup by totiž vedl k paušálnímu přiznávání odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím o správním vyhoštění, čímž by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona.
[8] Stěžovatel argumentoval také usnesením o sp. zn. 8 As 26/2005, z kterého vyplývá, že pro přiznání odkladného účinku postačuje již předpoklad stěžovatelem tvrzené nenahraditelné újmy. Z povahy věci je však evidentní, že pokud je stěžovatel neznámého pobytu, je nejen nepravděpodobné, ale je přímo vyloučeno, aby využíval práv spojených s jeho osobní přítomností.
[9] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační stížnosti stěžovatele odkladný účinek. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. června 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu