Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Radima Kadlčáka v právní věci žalobkyně: E. N., zast. JUDr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem [adresa] Mladá Boleslav, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Odbor cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 6. 2026, č. j. KRPM-166707-46/ČJ-2025-140022, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 7. 2026, č. j. 72 A 13/2026-22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Richardu Polmovi, advokátovi se sídlem [adresa] Mladá Boleslav, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 10 140 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně má ruskou státní příslušnost. Ze správního spisu plyne, že na území EU pobývá bez platného oprávnění k pobytu a bez platného cestovního dokladu. Žalobkyně má zletilou dceru, která žije a studovala vysokou školu v ČR. Dne 11. 12. 2025 žalobkyni kontrolovala hlídka žalované na urgentním příjmu nemocnice v Olomouci. Neměla u sebe doklad totožnosti. Žalované uvedla falešné osobní údaje a tvrdila, že je státní příslušnicí Ukrajiny. Jelikož žalobkyně podle žalované odmítala spolupracovat a nekomunikovala, byla nejprve zajištěna podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Žalobkyně byla následně rozhodnutím ze dne 11. 12. 2025 zajištěna na 90 dnů za účelem vycestování dle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Byla umístěna do zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „zařízení“). Dne 15. 12. 2025 žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu. Její zajištění v zařízení skončilo ke dni 17. 12. 2025, jelikož byla přezajištěna rozhodnutím Ministerstva vnitra dle § 46a odst. 1 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žádost o mezinárodní ochranu jí byla zamítnuta, taktéž i následná žaloba.
[2] Posléze byla žalobkyně rozhodnutím žalované ze dne 27. 3. 2026 opětovně zajištěna za účelem vycestování dle § 124b odst. 1 písm. c) ve spojení s § 124b odst. 4 a § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na 90 dnů, a to ode dne ukončení zajištění dle zákona o azylu. Podle žalované existovalo nebezpečí, že žalobkyně zmaří nebo znemožní vycestování. O její žalobě proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2026, č. j. 72 A 4/2026-31. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) odmítl pro nepřijatelnost usnesením ze dne 29. 6. 2026, č. j. 8 Azs 63/2026-63.
[3] Žalovaná nyní napadeným rozhodnutím ze dne 23. 6. 2026 prodloužila dobu zajištění žalobkyně dle § 124b odst. 4 ve spojení s § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců o dalších 60 dnů. Žalovaná průběžně přezkoumávala, zda trvaly důvody zajištění. Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „Ředitelství“) podalo žádost o readmisi žalobkyně jakožto státní příslušnice Ruské federace podle čl. 2 Dohody mezi Evropským společenstvím a Ruskou federací o předávání a zpětném přebírání osob cestou Velvyslanectví ČR v Moskvě na Hlavní správu pro otázky migrace Ministerstva vnitra Ruské federace. Ředitelství hledalo alternativní způsoby k uskutečnění návratu žalobkyně, jelikož ruské orgány nevyvíjely snahu o spolupráci. Jednou z možností byl pokus o uskutečnění správního vyhoštění tranzitem přes Estonsko do Ruska. Žalovaná dospěla k závěru, že jakákoliv mírnější opatření by byla v případě žalobkyně nedostatečná. Opakovaně nerespektovala právní pořádek ČR a pobytová pravidla.
[4] Žalobkyně proti posledně zmíněnému rozhodnutí žalované podala žalobu. Namítala jeho nepřezkoumatelnost a nemožnost uskutečnění vyhoštění. Krajský soud žalobu zamítl. Dle krajského soudu bylo rozhodnutí žalované přezkoumatelné. Žalovaná uvedla podstatné skutečnosti případu a řádně zjistila skutkový stav. Sama žalobkyně ostatně s jejími právními závěry polemizovala v žalobě. Námitku nemožnosti vycestování žalobkyně nijak věcně nepodložila. Žalovaná dle krajského soudu postupovala podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců, průběžně ověřovala trvání důvodů zajištění i proveditelnost vyhoštění a rozhodla včas, bez průtahů.
[5] Ze správního spisu plynulo, že žalovaná požádala Ředitelství o zajištění cestovního dokladu žalobkyně. Tvrdila, že jej nebyla schopna předložit, jelikož jí byl odcizen. Z popisu skutkových zjištění vyplynulo, že ruské orgány neposkytly dostatečnou součinnost při ověřování její totožnosti a při vystavení cestovního dokladu. Estonská strana však byla připravena při vyhoštění pomoci. Žalovaná náležitě popsala postup převozu žalobkyně do třetího státu za účelem předání do země původu. Tento postup byl plně souladný s judikaturou NSS. Krajský soud připomněl, že žalobkyně zmařila výkon dvou rozhodnutí o správním vyhoštění. Svým jednáním dávala jasně najevo, že se do země původu dobrovolně vrátit nechce.
[6] Krajský soud připomněl, že dle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí přesáhnout 180 dnů. Žalobkyně byla původním rozhodnutím zajištěna dne 27. 3. 2026. Při vydání napadeného rozhodnutí ještě neuplynula maximální doba zajištění. Doba zajištění žalobkyně v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany se do původní doby zajištění nezapočítávala. Krajský soud zdůraznil, že žalobkyně dosud neučinila žádné kroky k legalizaci svého pobytu. Shrnul, že žalobkyni ve vycestování přes Estonsko nebránily její rodinné poměry, ani jiné překážky. Žalovaná při prodloužení zajištění vycházela z aktuálních skutečností. Z úředních záznamů ve správním spise plynula reálná možnost vycestování.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[7] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu. Současně požádala o ustanovení zástupce. NSS její žádosti vyhověl a usnesením ze dne 4. 9. 2026, č. j. 8 Azs 114/2026-27, jí ustanovil zástupce JUDr. Richarda Polmu.
[8] Dle stěžovatelky je zřejmé, že ruské orgány nespolupracují a její vycestování se stává nemožným. Je nedůvodně omezována na osobní svobodě. Účel zajištění prokazatelně nemůže být naplněn. V doplnění kasační stížnosti ze dne 8. 9. 2026 poukázala na skutečnost, že se vycestování v prodloužené době zajištění nezdařilo a dne 22. 8. 2026 byla propuštěna ze zařízení. Stěžovatelka namítá, že krajský soud přesvědčivě neposoudil, zda kroky žalované v době vydání napadeného rozhodnutí byly dostatečné pro závěr o existenci konkrétní a reálné vyhlídky uskutečnění vycestování v rámci prodloužené doby zajištění.
[9] Stěžovatelka zdůrazňuje, že při prodloužení doby zajištění bylo rozhodující, zda bylo reálně možné v této době očekávat dosažení účelu zajištění. Odkázala přitom na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 11. 2009, ve věci C-357/09, Kadzoev. Poukázala na vyjádření žalované k žalobě, která odhadla předpokládaný termín uskutečnění vycestování na polovinu srpna 2026. Stěžovatelka proto tuto skutečnost netvrdila poprvé až v kasační stížnosti. Namítá, že ze spisů nebylo zřejmé, na čem byl založen předpoklad vycestování v polovině srpna, zda byl tento termín potvrzen příslušnými orgány jiného státu a zda neexistoval alternativní termín. Nebylo jisté, zda stěžovatelka bude přijata příslušným státem. Ze spisu nebylo ani zřejmé, z jakého důvodu se neuskutečnilo předpokládané vycestování v daném termínu. Stěžovatelka má pochybnosti o tom, zda závěr krajského soudu o existenci reálné vyhlídky vycestování odpovídá konkrétním podkladům.
[10] Přestože neúspěšné vycestování samo o sobě neznamená nezákonnost rozhodnutí, k předání do Ruska nedošlo ani do konce prodloužené doby zajištění. Považuje za nutné přezkoumat spolehlivost podkladů žalované. Po propuštění dne 22. 8. 2026 obdržela cestovní průkaz totožnosti a výjezdní příkaz platný do 20. 9. 2026, které jí umožňovaly samostatně vycestovat.
[11] Dle stěžovatelky je třeba přezkoumat postup žalované, tedy zda průběžně zjišťovala, zda trvají důvody zajištění dle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že v řízení neuváděla žádné skutečnosti o svém zdravotním stavu. Již ve své žádosti o propuštění ze zajištění uváděla, že trpí bolestmi hlavy, migrénou, kolísáním krevního tlaku a problémy se spánkem.
[12] Ustanovený zástupce zaslal NSS dne 7. 10. 2026 doplnění kasační stížnosti. Opětovně podrobně vylíčil celý stěžovatelčin příběh. Dle stěžovatelky je odůvodnění napadeného rozsudku stručné a nepřesvědčivé. Žalovaná porušila její právo na spravedlivý proces a ignorovala stěžovatelkou navržené důkazy. Žádá NSS, aby vyhověl její žádosti z humanitárních důvodů. V ČR žije její dcera, která zde pracuje a částečně dokončuje studium na univerzitě. Ve zbytku odkázala na svá dřívější vyjádření.
[13] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Takové vady neshledal.
[15] Co se týče přípustnosti jednotlivých kasačních námitek podle § 104 odst. 4 s. ř. s., z judikatury NSS plyne, že námitky nejsou přípustné, opírají-li se jen o jiné důvody, než ty uvedené v § 103 s. ř. s., nebo o důvody neuplatněné v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno. Stěžovatel je povinen v kasační stížnosti reagovat na argumentaci krajského soudu a kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě jeho závěry (usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS).
[16] Tomu však stěžovatelka v části kasační stížnosti nedostála. Námitka, že žalovaná nepostupovala v souladu s § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců a že jsou podklady správního spisu nespolehlivé, je nepřípustná. Stěžovatelka svou argumentací nijak nezpochybňuje relevantní závěry krajského soudu. Ten se uvedenou otázkou zabýval zejména v bodě 19 napadeného rozsudku. Konstatoval, že postup žalované nebyl svévolný. Postupovala v souladu s § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Po celou dobu řízení pečlivě zkoumala, zda trvají důvody zajištění a zda je možný výkon správního vyhoštění. Krajský soud přitom odkázal na přiléhavou judikaturu NSS (usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS, nebo rozsudky NSS ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011-39, a ze dne 22. 8. 2019, č. j. 2 Azs 330/2018-30, č. 3935/2019 Sb. NSS). Krajský soud následně v bodě 20 napadeného rozsudku potvrdil, že ze správního spisu je zjevné, že žalovaná průběžně ověřovala možnost uskutečnění vyhoštění. Jednotlivými podklady ve správním spise se krajský soud zabýval v bodech 20 až 27 napadeného rozsudku. Obecně formulovaná námitka, že jsou podklady správního spisu nespolehlivé, je proto nepřípustná.
[17] Nepřípustná je rovněž námitka, že ze správního spisu nebyl zřejmý důvod stanovení termínu vycestování na srpen 2026 a potvrzení estonskými a ruskými orgány. Krajský soud v bodě 25 rozsudku odkázal na příslušné dokumenty ve správním spise, na jejichž základě byl stanoven odhadovaný termín vycestování. V následujícím bodě rozsudku dále zmínil elektronické potvrzení příslušného estonského správního orgánu ohledně možnosti poskytnout asistenci při vyhoštění stěžovatelky ve stanovaném termínu. Z výše uvedeného je patrné, že se krajský soud ke vzneseným otázkám již vyjádřil v napadeném rozsudku a stěžovatelka ani s těmito závěry nijak nepolemizuje. Taková námitka není přípustná.
[18] NSS dále posoudí přijatelnost zbývajících kasačních námitek.
[19] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pokud by tomu tak totiž nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. NSS přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[20] Je primárně úkolem (a především zájmem) samotné stěžovatelky, resp. jejího zástupce, aby soudu poskytl přesvědčivou argumentaci právě k otázce přijatelnosti kasační stížnosti. Stěžovatelka ani její zástupce však nepředložili důvody, proč kasační stížnost přesahuje její vlastní zájmy. Není úlohou NSS je za ni domýšlet. Jejich obecná polemika s rozhodnutími nepoukázala na novou právní otázku, nerespektování judikatury ani důvod k jejímu odklonu, a proto je kasační stížnost nepřijatelná.
[21] Stěžovatelka namítala stručnost napadeného rozsudku a dostatečné neposouzení kroků žalované vedoucích k uskutečnění vycestování. K problematice nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se NSS již mnohokrát vyjádřil. Konstatování nepřezkoumatelnosti by mělo být vyhrazeno opravdu výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností (rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo též usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, bod 29). Tyto předpoklady nebyly v nynější věci naplněny. NSS napadený rozsudek nepovažuje za nepřezkoumatelný.
[22] Podmínkami pro prodloužení doby zajištění cizince se NSS ve své judikatuře již opakovaně zabýval. V bodě 39 rozsudku NSS ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011-39, uvedl: „Správní orgány jsou povinny při rozhodování o prodloužení doby zajištění důkladně a svědomitě posuzovat skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly (tj. především nezbytnost realizace správního vyhoštění při respektování řádně vedeného řízení o vyhoštění). Uvedené skutečnosti musí být přesvědčivým a nezpochybnitelným způsobem doloženy ve spisovém materiálu. Nejsou-li tyto podmínky respektovány, nemá skutková podstata, z níž správní orgán v řízení vychází, oporu v předloženém spisovém materiálu“ (obdobně rovněž rozsudek NSS ze dne 6. 4. 2016, č. j. 3 Azs 282/2015-61). Dále v bodě 21 usnesení ze dne 3. 4. 2023, č. j. 6 Azs 36/2023-27, NSS konstatoval, že „odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění musí obsahovat především úvahu, jaké kroky směřující k vyhoštění správní orgán dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. Předpokladem prodloužení zajištění je skutečnost, že vyhoštění bude alespoň potenciálně možné. Proto musí správní orgán uvážit zejména o skutečnostech, které vyšly v průběhu jeho činnosti směřující k vyhoštění cizince najevo a které by mohly zakládat důvodnou obavu, že účelu zajištění nebude možné dosáhnout“ (dále též rozsudky NSS ze dne ze dne 22. 7. 2020, č. j. 6 Azs 119/2020-20, bod 14, nebo ze dne 24. 9. 2021, č. j. 4 Azs 49/2021-30, body 17 a 18).
[23] Judikatura tedy dovozuje, že zajištění cizince je přípustné, pokud správní orgán po zvážení známých překážek dospěje k závěru, že vyhoštění, vycestování či předání je alespoň potenciálně možné. Není-li dosažení tohoto účelu zřejmé či pravděpodobné, musí cizince neprodleně propustit, protože omezení jeho svobody by nebylo odůvodněné (k tomu blíže rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009-61, č. 1850/2009 Sb. NSS, nebo ze dne 10. 1. 2019, č. j. 5 Azs 127/2018-36, bod 12). Ve smyslu rozsudku NSS ze dne 29. 3. 2019, č. j. 4 Azs 5/2019-24, mohou být důvody pro prodloužení zajištění stejné jako důvody pro původní zajištění, pokud tyto důvody přetrvávají a zajištění je prodlužováno z důvodu delšího času potřebného k provedení administrativních úkonů (obdobně rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2022, č. j. 9 Azs 107/2022-41).
[24] Otázkou reálné možnosti vycestování se zabýval rovněž rozšířený senát v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS, kde dovodil, že správní orgán je povinen zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami vyhoštění, vycestování nebo předání tehdy, jsou-li mu v době rozhodování známy nebo vyšly-li v řízení najevo. V takovém případě je musí předběžně posoudit a učinit si úsudek, zda je vyhoštění, vycestování nebo předání alespoň potenciálně možné. O zajištění naopak nelze rozhodnout tehdy, pokud zákonný účel omezení osobní svobody pravděpodobně nebude možné uskutečnit.
[25] Rozšířený senát následně v bodě 31 uzavřel, že „pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.“ Uvedené závěry rozšířeného senátu, vyslovené ve vztahu k prvotnímu rozhodnutí o zajištění cizince, se obdobně vztahují i na rozhodnutí o prodloužení zajištění (rozsudky NSS ze dne 15. 4. 2016, č. j. 4 Azs 18/2016-43, bod 33, či ze dne 8. 6. 2017, č. j. 10 Azs 101/2017-28, č. 3628/2017 Sb. NSS, bod 11). Krajský soud z těchto východisek nevybočil. Posoudil, zda v době rozhodování žalované existovala překážka vycestování stěžovatelky, a vysvětlil, proč vycestování do Ruska nepovažoval za předem vyloučené.
[26] Stěžovatelka dále namítala, že ruské orgány nespolupracují a že se její vycestování stává nereálným. NSS v bodě 23 usnesení ze dne 3. 4. 2023, č. j. 6 Azs 36/2023-27, odmítl úvahu, že „pokud je vyhošťování cizinců do určité země původu často neúspěšné, pak by měly české státní orgány na toto vyhošťování zcela rezignovat ve vztahu k dalším cizincům pocházejícím z této země, respektive by měly rezignovat právě na ty kroky, které mají realizaci vyhoštění cizince umožnit a mezi něž patří i zajištění těch cizinců, u nichž je důvodný předpoklad, že by mohli mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.“ (obdobně též rozsudky NSS ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Azs 283/2015-62, či ze dne 14. 4. 2016, č. j. 9 Azs 2/2016-71).
[27] Nakonec stěžovatelka žádá, aby NSS zohlednil humanitární důvody, jelikož má v ČR dceru, která zde pracuje a částečně dokončuje studium na vysoké škole. NSS odkazuje na dřívější judikaturu ohledně posuzování rodinných poměrů cizinců. V bodě 15 rozsudku ze dne 31. 1. 2019, č. j. 10 Azs 42/2018-24, NSS dovodil, že „jakkoli není primárním úkolem žalované podrobně a sáhodlouze posuzovat přiměřenost zásahu rozhodnutí o (prodloužení) zajištění do soukromého a rodinného života cizince, musí si o této eventuální překážce, která může bránit vyhoštění cizince, učinit předběžnou úvahu. Žalovaná má tuto povinnost v případě, kdy jsou jí překážky vyhoštění v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. Jen tak může zvážit, zda je správní vyhoštění cizince alespoň potenciálně možné.“ Žalovaná ani krajský soud se od této judikatury nijak neodchýlily.
[28] Kasační argumentace stěžovatelky proto nepředkládá novou právní otázku přesahující její vlastní zájmy, nýbrž pouze obecně polemizuje s aplikací ustálených judikatorních závěrů na skutkové okolnosti její věci. Krajský soud se od těchto východisek neodchýlil. Lze proto uzavřít, že ve věci stěžovatelky nedošlo k naplnění žádné z výše uvedených podmínek přijatelnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl podle § 104a s. ř. s.
[30] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
[31] Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Richardu Polmovi, advokátovi, který byl stěžovatelce ustanoven, a jehož náklady tak nese stát, byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení dne 10. 9. 2026 (včetně první porady se stěžovatelkou), podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), a sepsání doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 10. 2026 dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Za tyto úkony náleží zástupci stěžovatelky odměna ve výši 2 x 4 620 Kč podle § 7 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Dále zástupci stěžovatelky náleží náhrada hotových výdajů, tj. režijní paušál ve výši 2 x 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkem tedy zástupci stěžovatelky náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 10 140 Kč. Tuto částku mu Nejvyšší správní soud vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. listopadu 2026
Pavel Molek
předseda senátu